Jsou filmy, kde se to musí hledat. Když se toho dopouštějí
ti v pozadí. Ale jsou i filmy, kde je to v náplni práce samotných hrdinů a
vidět to tam musí každý. A co že ta věc, co se tam odehrává, vlastně je?
Jak jsem psala u Vůně cibule, zajímají mě komediální polohy
spaghetti westernů. Přesněji řečeno, nejen westernů. Pojem italská komedie byl
pro mě po dlouhou dobu natolik odstrašujícím, že si jednoho dne člověk řekl: A
proč vlastně? A tak zjistil, že vůbec ne všechno jsou trapné pitvořivé
vulgárnosti a že i mezi nejděsivěji se jevícími projevy se můžou najít prima
věci. A vůbec ne málo. Nejednou nemají daleko právě k českým. A věřte nebo
ne, ale ani Franco a Ciccio nejsou tak hrozní, jak vypadají. Kdo je ochoten být
tolerantní, nakonec k tomu může dojít. A tak jako vždy, na svůj blog píšu svůj názor, od toho ho mám, ač smysl pro humor je zcela individuální. Nevnucuji.
A co si to dneska rozebereme? Něco naprosto neagresivního,
milého a roztomilého. Nemám náladu opět prezentovat náhled na problémy,
pravdivě, leč z úhlu, který málokdo uznává, a který tudíž pokládá za
nějakou hysterickou obranu z mé strany. Dnes to zkusíme názorně.
A obrana je potřeba. Ale není většinou
možná. Jak se vůbec bránit? Jak tenkrát a jak v dnešní neslitovné době, kdy
vedou cool zlé Tarantinovy filmy? Dnes nevím. Tenkrát třeba… třeba natočit
filmy se vzhledově totožnými hrdiny a jiným obsahem. Filmy, které všechny
fanoušky ukolébají na vlnách známých faktorů jako propracované bitky, a přece
filmy, které jsou docela, docela jiné. Filmy s Šimonem a Matoušem. A tyto
filmy jsem donedávna vůbec neznala.
<= Vzhledem k závěrům, k nimž jsem dospěla, mne volba právě této fotografie na obal DVD od českých distributorů poněkud překvapuje. Ale vlastně je to typické, snaha musí být...
Kopie Buda Spencera a Terence Hilla, dvou herců, jichž si
osobně nevážím, leč významně předem upozorňuji: je to zcela vedlejší a
s osobní averzí to nemá, co dělat. Jak jsem onehdy někde psala, můžou si
za ni sami. Herců, kteří změnili všechno možné. Od spravedlnosti špaget přes
morální zásady po vnímání hrdiny v kultuře. Dosáhli mnoha věcí. A dosáhli
rovněž postavení superhvězdné dvojice, na níž narážejí více než často fanoušci
a diváci při komentování a připodobňování většiny komedií nebo westernů
s jedním specifickým rysem: se dvěma hlavními hrdiny. Dozvíme se pak, že Un
treno per Durango je časná Bud-Terenceovka, podstatně dříve, než ty samy
vznikly. Opravdu? ...e per tetto un cielo di stelle - Bud-Terenceovka. Sakra,
ale… jste si tím jisti? Nemáte dojem, že je tu něco trochu jinak? A že Ben a
Charlie je krapet nepovedená Bud-Terenceovka, slabší variace, k níž George
Eastmana inspirovala Pravá a levá ruka ďábla? K tomu, myslím, není, co
dodat. Kdo nevidí, že nic odlišnějšího být nemůže, tomu snad mohu jen
odpovědět: NE, NENÍ. Navzdory tomu, že jsou tady i všude jinde v čele dva…
Ale tedy většina věcí v Itálii vzniklých, přibližně
v té době zvláště, bývá hrdě diváky vydávána za snahu o Bud-Terenceovku. A
potom, potom jim člověk dá u jedné věci předem zapravdu. U jedné dvojice, která
je legendárnímu duu natolik podobná a jejich filmy zdánlivě natolik se blížící,
dojde názoru, že tohle prostě bude (sprostě vykrádačská) kopie.
"...už fakt, že spolu (BS a TH) natočili spoustu
úspěšných filmů v rozmezí let 1967-1994, je hodný obdivné pozornosti.
Připočtěme k tomu skutečnost, že jejich kult byl natolik silný, že v
sedmdesátých letech se i na plátnech našich kin objevila dvojice Šimon a Matouš
(Antonio Cantafora a Paul L. Smith), vzhledově i dějově nechutně kopírující
slavné předlohy v neslavné kvalitě." (K. Jordán, TNZ)
Sice slabší, ale kopie. Kopie věčného kultu, no ano. Něco
zcela stručného mého náhledu na komedie Enza Barboniho (či E.B. Cluchera) už bylo
odprezentováno v diskusi u
Cipolla colt a sama na tenhle jev narážím slovem
prakticky v každém článku. Ono se tomu nelze vyhnout. Zvlášť, když člověka
prostě zajímalo nejen
kdo, ale i
proč a hlavně
jak… a ty jejich filmy podrobně
prostudoval už ke dvěma třetinám. A dal si tedy pro srovnání i
Šimona a Matouše.
Bál se toho. Jak by se nebál? Den po
Di Tressette ce n'è uno, tutti gli altri
son nessuno… Inu Carnimeo…
Giuliana Carnimea jakožto režiséra jsem doposud zcela
nepodchytila. Je schizofrenik? (jako větší než malé množství tamějších autorů,
alespoň dle tvorby?) Tedy režisér, jenž je schopný natočit tak opačná, zcela si
odporující díla? Jak může udělat Gli fumavano le Colt... lo chiamavano
Camposanto (Říkali mu Hřbitov) a na to Tresette nebo druhého Alleluju? Možné to
patrně je, ale jak... Kdo ví. Že by nepřiznaná výpomoc někoho odjinud? Snad
někdo nevidí ani onen propastný rozdíl mezi Allelujou 2 a Hřbitovem. Sranda je
to přece obojí, že… Nechme ho při tom a řekněme tedy jen, že mám dojem, že do
pekel Carnimeovu tvorbu tahala zbožná spolupráce s Georgem Hiltonem,
kterého začasté nikdo nedržel za opratě. Můj tak oblíbený model frajerského
hrdiny ztrapňujícího okolí vymakal naplno, a když se přidá hodně pokleslého
humoru…
Tresette? Kdo to je? Hrdina s blahosklonným výrazem, užívá
roztodivných převleků od výstředního lékaře přes člena kukluxklanu po partnera
subtilní dámy v provedení parťáka Chrise Huerty. K tomu něco nechutných,
sadistických, vulgárních či fekálních vtipů, kterými obšťastní každého, koho
potká, a vždy nezadýchán pokračuje ve své spanilé jízdě, hledaje další oběti.
Takřka každý, kdo se objeví vedle něj, má pouze zničující cameo (vyjma Nella
Pazzafiniho), a čím víc vtípky zadrhávají, tím víc autor tlačí na pilu, až
nastávají okamžiky, kdy se po dobu pěti minut neděje nic jiného, než umlacují
nepřátelé, hází se jim těsto do obličeje nebo jiné horší věci, zábrany
prakticky neexistují. Údery do obličejů jeho soupeřů neberou konce. Ničení
oběti zábavního průmyslu Antonia Monselesana aka Tonyho Nortona vytrhne diváka
z letargie a nutí ho řvát hrůzou a trpět za něj...
Série s Tresettem je v jádru principem podobná právě
Bud-Terenceovkám. Ovšem bez zábran, pečlivé vhodnosti pro děti a bez udržování
si veřejného vkusu. Je plná věcí, které běžnému fanouškovi těchhle věcí můžou
přijít až, ano, řekněme přes čáru, trapné, nechutné a nevkusné. To vše vlivem
nesmírně fyzického humoru, fórků za hranicí a třeba i podprahovou
homosexualitou…?
 |
| Ciaaao! |
Ano, nic ve zlém, ale proč tak často píšu, že mi George Hilton
přijde strašně teplý? Možná si toho jeho výrazu všiml dokonce i jeho osobní
režisér a využil...
Pryč, to tu nemá, co dělat. Jenže chci říct, že stejně tak
umí Carnimeo i zcela netresetteovské, ba docela lidské hrdiny, třeba Sartanu, a
třeba i svým způsobem hlubokomyslné filmy, ano, právě Hřbitov. Řekla bych tzv. hodné
filmy. A tak přece on sám musí vidět ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, no
ne? Nejsem si jista.
I tak náš Carnimeo, autor, kterého si tedy přes více
odpudivých výtvorů vysoce vážím. A vážím si jej právě pro tu druhou uměleckou
polohu. Laskavou. Ne nepodobnou scénářům lidumila Bruna Corbucciho. Podle
mého má laskavých filmů podstatně více, než těch druhých. Z těch, co znám, jeho
western
Joe... cercati un posto per morire!, všichni tři
Sartanové s Giannim
Garkem (ano, tu sérii zachránil, oživil a udělal z ní něco legendárního,
ne Parolini),
Perché quelle strane gocce di sangue sul corpo di Jennifer, tedy giallo s Edwige Fenech a překvapivě
snesitelným Hiltonem, 1. zcela střelené
Alleluja, mou velkou srdcovku
Říkali mu Hřbitov, a pak dva civily. Dva filmy s kopiemi Buda S. a Terence H. A
co teď čekat? Autor netušil. Přicházel s nedůvěrou. Ale to, čeho se mu
dostalo…
Šimon a Matouš, dva filmy, jimž předcházely dva Karamboly,
tedy westerny od (prý) Ferdinanda Baldiho a filmy, které sem zapadají, leč zaslouží si,
snad někdy, vlastní oddělení. V principu jsou si nicméně hodně podobné. První
jsem viděla toto, a to tedy konkrétně Riviéru. A zbývá mi s touto
dvojicí jen jedna věc bez podpory, Noi non siamo angeli od kohoto? Paroliniho?
Moc tomu nevěřím a fuj, že tam ale vidím moc divné věci. Jenže tedy tohle…
Tohle dokonce nejednomu divákovi přijde jako lepší projekt,
než mnohé originály. Že jsou tyhle filmy lepší? A já souhlasím. Ale v čem,
diváku, v čem jsou lepší? V delší bitce? Ale jděte... Já to vidím zase
v něčem jiném. A to konkrétně v tomhle:
Šimon a Matouš jedou na riviéru / Simone e Matteo: Un gioco da ragazzi
(Ten název je divnej. To je mi ten český jasnější. Ale co, Carnimeo a jeho názvy, to je kapitola sama pro sebe...)
Paul L. Smith a Antonio Cantafora (Michael Coby), první,
Šimon, poměrně to známý všemožně hrající americký herec (mně, nevzdělanci,
poprvé znám z trashe Pieces, ale známý i opravdu) a druhý držící se celoživotně
za hranicemi své vlasti a pamětník režisérů od Bavy sr. po Felliniho, nedílný
to Matouš. Co že to neděláme? Informační články. Takže to bude přibližně
všechno, nechme aktérům soukromí. Číslo bot neznám, Šimon s oblibou hrál
americký fotbal a Matouš se potápěl a dodnes maluje. Asi tak.
A jak se tihle vlastně dali dohromady?
„Natáčel jsem v Izraeli „Mojžíše“, film s Burtem Lancastrem, a maskér Vittorio
Pisea mě požádal o fotografii, kterou by mohl vzít do Itálie. Ukázal ji
režisérovi Manolo Bologninimu, který pracoval na přípravách pro natáčení filmu „Karambol“.
Líbila se mu a poslal pro mě. Bylo každopádně ještě nutné najít druhého herce do
páru. Volba padla na Antonia. To je vše.“ Paul L. Smith
(Poznamenám jen prakticky, že Bolognini je spíše producent, ale na tom nesejde. Tazatel mi přišel nějaký hodně odměřený, načuřený a snad i krátící původní znění rozhovoru. Proč... tuším)
Kde? U Karambolů, dvou takových špagetových komedií bez nákladů a
scénáře, a přece se značným dopadem.
 |
| Mysleli jsme si naivně, že je to Šimon s Matoušem... |
 |
| Ale koukám, že víc jim zřejmě sluší Trinita |
Tak předně, tyhle dvě věcičky, tedy Šimon a Matouš jedou na
riviéru a Šimon a Matouš, byly v našich kinech k vidění takřka
v době vzniku, což zapřičiňuje nebývalé množství ohlasů lidí, kteří Buda a
Terence s Šimonem a Matoušem často zaměňují. Jsou taky dva, jsou jim víc, než podobní, taky
tam mají ty své gangstery, hudbu mají taky parádní, znají je snad všichni… tak
co...
Nebo ne, ne tak docela?
 |
| Ať to složil kdo to složil, je to parádní věc |
Hudbu mají parádní. Hudbu mají tak ohromně parádní a já
nevím, kdo je vlastně jejím autorem, nicméně po konzultaci s oikem se přidržíme
teorie, že jde o autory Bixio-Frizzi-Tempera (nebo ne všichni, ale někdo z
nich?) a nikoliv Oliver Onions. Nikdy jsem ohledně těchhle filmů od G & M
nic nečetla, i předpokládám, že to jejich není. Ale proč jsou pak normálně na
CD a všude možně? Záhada, tahle věc.
Takže Šimon a Matouš, tedy jejich civilní kreace. První díl
konkrétně. Vykrádačka.
Vzhledem k této názorné a nepopiratelné duplikaci… se
sami nepovažují za víc, než nápodoby. Nemají o svých výtvorech žádné vysoké vzletné
názory a přijde jim, jo, že docela pěkně imitují.
A nikdo jim patrně nebude oponovat.
Jenže, nezlobte se na mě, pánové aktéři... Já budu! Vy si
vůbec neuvědomujete, jak dobré ty vaše filmy ve skutečnosti jsou. A teď
nemyslím na nepopiratelně vysoké náklady, proti Karambolům nesrovnatelné. Karamboly
mají s civilem mnohé společné. Mnohé. Formálně jsou pak ještě tedy
naprosto nedokonalé a scénář budí dojem, že jestli nějaký je, někdo ho spíchl
za míň, než pět minut. Ale komu to vadí? Tak jako, forma a náklady pro mě nikdy nebyly
(a jestli přece někdy byly, už nejsou) směrodatným ukazatelem. Nejsem náročná. Mně
koneckonců vlastně stačí jen jedna taková drobnost…
Ty vaše filmy jsou totiž skutečně o hodnotě přátelství. A
jestli pokračujeme v sérii milých a hodných filmů, po Vůni cibule, právě
vy jste ideální. A aby byla změna, dnes necháme western odpočívat. Tohle jsou,
upřímně, filmy, u kterých brečím smíchy. Ale nejen to. A nejen tím.
Tak co, co jsou Šimon a Matouš vlastně zač? Proč si zaslouží
pozornost? A co je jejich zásluhami? Mám občas vzdáleně narazit na zásadní
rozdíly mezi nimi a víme kým? Udělám to s potěšením. Myslím, že vědomostí
už mám víc, než bych chtěla.
Takže kdo?
Šimon a
Matouš jsou
dva kamarádi. Spolu žili, spolu
kradli… jejich cíle nejsou nijak vysoké.
Jestliže se dopustí vážného trestného
činu, ukradnou v obchoďáku gumové kuře a honí je půl dne policie. Zapínám
televizi a vidím, jak dva hrdinové prchají před policejním autem se zapnutou
sirénou. A už vím, že to nebude Bud-Terenceovka. Tohle by se totiž tamtěm nikdy
nestalo. Ti se o sebe bát nemusí. A že by na tom někdy byli tak, aby kradli
kuřata… proč by to dělali? Jo, takhle banku...
Zde mne tedy překvapují jen takové drobnosti, že je honí policie.
Nebo že si pomůžou, když jeden zakopne. Hlouposti? Snad...
A tak Šimon s Matoušem potřebují peníze, kdo ne. Nejdou
okrádat, nejdou podrážet. Jdou nelegálně nabízet zájemcům řidičáky. Ó chudáci,
jejich situace je… divák se tam snadno vidí. A tak s vyhlídkou na
poctivé zaměstnání přijímají zakázku a začíná road movie cesta do Francie, kam
převážejí „bombičky proti hmyzu“. Že v kamionu nejsou tak docela
ekologické přípravky a jejich zaměstnavatelné nejsou tak docela důvěryhodní, to
se nám postupně odhalí (my to tušíme, oni ne), po stopě dvou dobrodruhů se
navíc dává jedna zločinná banda, a to vše v nepřetržitém tempu, s
vybroušeným scénářem a důrazem na…
Je možné v takto se jevící komedii najít něco, jako charaktery
postav? Že ne? Ale jo. Já už vlastně většinu svých dojmů popsala hned
v létě po televizní premiéře na ČSFD. Oni mají charaktery. A dovoluji si
tvrdit, že i vývoj. A dokonce ne jen hrdinové. Filmy s Š a M působí jako
oáza demokracie. My jsme sice hrdinové, ale rovni jsme si všichni. Nad nikoho
se nepovyšují a před nikým se neponižují. Tak to má být, král Miroslav by
souhlasil. A tak to i je. Jak to je? Jak je to možné?
Je to tak, že hrdinové jsou ukrutně naivní. Ano, naivní,
vlastnost zvláště v dnešní době tak opovrhovaná a obávaná. Být naivní,
proboha, aby se třeba někdo mohl zdát být chytřejší než vy! Abyste jednou třeba
nebyli ve stoprocentně důstojném a uznávaném postavení, aby si vás všichni
nevážili a všichni se pak vzájemně neujišťovali, jak jsou dobří! Aby se vám
třeba jednou někdo zasmál, tedy na váš účet! A hlavně, abyste se jednou na ten
svůj zasmáli vy… Ne! Ne!! Ne!!! Není horšího stigma než právě tohohle. A
všimněte si, že Bud a Terence (velmi moderní hrdinové, to jim nelze upřít) ve
svých dvojkových filmech nejsou NIKDY naivní. NIKDY se jim nic nemůže přihodit,
aniž by to oni chtěli, plánovali nebo hráli. Všechno a všechny mají pod
kontrolou. A veškeré vtipy na place musí být v jejich režii. Ostatní
vlastně neexistují. A pokud existují, tyto vtipy neuznáváme. Proto jsou tak
oblíbeni. A stále víc. A Š&M jsou také oblíbeni. S tím, že docela dobře
napodobovali velké vzory. Vážněěě? Jenže přátelé, tihle hrdinové (postavy) nic
nehrají! Nenechte se zmást. Do problémů se dostanou nechtě a omylem, a to
dokonce vlivem toho, že chtěli být čestní a féroví. Jenže svět je na ně příliš
rafinované místo. A budou se s tím prostě muset nějak poprat. Neb při své
bezelstnosti nečekají žádné postranní útoky, a ty jsou všude, na to můžou vzít
jed.
Bezelstní natolik, že ani po nálezu pistole
v nákladovém prostoru svého náklaďáku je nenapadne, že tu něco nehraje, že
je třeba nabitá a že by třeba…
Vysvětleme si to: Blbnou si. Předjíždějí se
s ostatními. Tu nějaké rozpory. Jsou trochu nebezpečni svému okolí
v provozu.
Ale co, co komu dělají? Přece vůbec nic! Jen si jedou do
Marseille. Kamže? Do Francie? A co Amerika, ta dnes netáhne? Jak já si vážním,
že tito hrdinové jsou Italové a neamerikanizují ani sebe, ani filmy, nemusím
psát. A jedou do Francie. S úctou. Ano, ty filmy mají před cizími zeměmi
respekt a úctu. Což si nebudeme namlouvat, ve francouzských filmech vůči jejich
jižním sousedům právě nemívají. A stejně se samy filmy staví i k ostatním
státům světa, tedy jako hosté v cizí zemi. S úctou. Že si to snad ani
nezaslouží. Tak v druhém díle, příkladně… ale ten jindy.
Je to velmi opravdové. A v určitých věcech, kromě Bruna
Corbucciho, mi realismus těchto filmů evokuje rovněž Alfonsa Bresciu,
zneuznaného to muže na režijním křesílku. O kom se to zmiňuji? O někom, o kom
se píše jako maximálně o podprůměrném vykradači a neinovativním béčkaři. Jenže
není prvním ani posledním takovým, ve kterém právě vidím ohromně originální
originál. Ono je lépe udělat si na základě zkušeností vlastní názor. Vždycky.
Ano, že snad neúměrně chválím věci, které nevypadají
podstatně? Že nevytýkám věci, které se jeví spíše coby negativa? Já vždycky radši chválím, než kritizuju. A že sakra
vypadám, že moralizuji na divných místech? Ale vždyť ono nic není černé nebo
bílé, já je beru tak, jak jsou, já vím, že Dario Argento je nepřekonatelný
mistr formy, stejně jako vím, že obsah mu nejednou strašlivě upadá, že Giorgio
Ferroni je kromě milého pohádkáře i tak trochu fašista a Sergio Corbucci bez
bráchy občas pořádný sadista… ale vždyť to k nim patří… Jak si sakra dovolit a
smět soudit… A jak dobře vidím, že Itálie má víc fanoušků a zájemců, no jejej…
s Janem Švábenickým v čele… tedy mnohdy takových, kteří svou náklonnost
k tamějším výtvorům projevují jejich neustálou kritikou a dokazováním, že
vlastně za nic nestojí. No jo, guilty pleasure, co jiného, jsme opět u toho.
Jenže guilty pleasure vlastně tak slabě pleasure a tak silně guilty, že dojdou
názoru, že si tu jejich náklonnost nakonec vůbec nezaslouží. Miluju tenhle
přístup. A právě Itálie ho schytala nejvíc. Protože byla vždycky příliš...
neagresivní. Ano. Itálie. I přes přítomnost mafie, Mussoliniho a dalších jevů.
Podstatou je nadmíru mírumilovná.
Je to zvláštní poměr, vůbec mnohem spíše, než napodobení
legendárních originálů slabou kopií, je Šimon a Matouš v porovnání k Budu
a Terenceovi jako Alan Ford proti Jamesi Bondovi. Antihrdina. Sakra antihrdina.
A co je to ten antihrdina? Názory se různí. Že jde o hrdinu opačného americkému
způsobu (westernů), tedy neotřesitelnému, vždy vítěznému a bohorovnému
ikonickému muži. Nebo že jde o Clinta Eastwooda. A že třeba musí v průběhu překonávat své negativní rysy. Asi ano.
Dle mého nesmírně skromného názoru (skoro až IMHO) je
antihrdina jaksi hrdinou trochu proti své vůli. Třebas by ho ani nenapadlo, že
může být hrdinou. Že je na něm něco hrdinného. A už jenom tím to hrdina je.
Nedává na odiv své schopnosti. A co, třeba ani žádné výjimečné nemá. Ale...
„…Ouryho postavy nebyly profesionální odbojáři, staly se
hrdiny jaksi proti své vůli. Ale to přece na jejich hrdinství nemohlo nic
změnit, hrdina zůstává hrdinou a zbabělec zbabělcem, ať jsou jejich motivace
jakékoliv…“ (J. Žák; Louis De Funès, Velký flám)
Přibližně takto asi, jak krásně řečeno, to funguje. A nejen u Ouryho.
A už jenom díky
tomu je hrdina moc dobrý. Neokázalý. A nehrdinský. A jako takový nedojde často
uznání. Dost možná, že si z něj ostatní budou utahovat a dělat dlouhý nos.
Protože jemu jde ve válce o to, aby se vrátil domů. Ano. I takoví byli Italové
za války. A takoví byli vždycky. A hrdinové spaghetti westernů? Tolik, tolik
jich k tomu hrdinství dojde jaksi proti vlastní vůli. Už jenom ona pomsta,
tak časté téma, dělá hrdinu z někoho, kdo jím ale vůbec nechtěl být.
Vidíte to? (a že v TNZ je dle mého antihrdinou, vynecháme-li Jill, ještě
spíše, než Harmonikou, Cheyenne… to je zase úkaz u Leoneho) Leč to je každého
osobní náhled bez důkazu o pravdivosti.
A tak jsou Šimon s Matoušem antihrdinové. Co je na té
jejich příhodě hrdinského? Inu, nic. A třebaže ji nakonec vyřeší, na gratulaci
policie si zrovna nepočkají. Ale tedy, zatím v této fázi filmu?
Přátelství a soudržnost. A to je to. To je to, co mne,
jakožto diváka, už na začátku dostává na stranu sympatií k hrdinům. Oni
jsou kamarádi. Oni spolu drží. Ano, i když se dostanou do problémů, tím pak
dokonce ještě víc! Ne, že je odchytne u cesty v kradeném kamionu policie a
ten, jehož dnes imituje Matouš, už hází vinu na parťáka, jako vždy, aby se on
očistil a nic se mu hlavně nestalo. Ne. Drží spolu! A to je víc, než se snad
zdá. Že to nedává prostor pro špičkování? Ale ano, je to tak. Nebudou se tedy
hrdinové vzájemně urážet, osočovat a podrážet. To tady prostě nehledejme, taky to nenajdeme. Silnější pomůže slabšímu. (A tak to, sakra, má být. Dle
mého zcela staromódního názoru mají muži chránit ženy, méně naivní parťáci ty
naivnější a fyzicky silnější ty slabší) Drží spolu. Z čehož vyplývá, že
žádný nemá jaksi navrch. A právě takové situace, drobné spory, problémy,
zatěžkávací situace, to jsou ty zlomy filmu, kdy mi trne, a děsím se, zda se
snad vztah kamarádů přece jen neobrátí… A tou nejvýmluvnější a rozhodující je
přece…
...tato nepodstatná událost. I podrazí ten Šimon kamaráda,
okrade ho a nechá napospas cizí zemi? A co Matouš? Ujede Šimonovi s penězi, s kamionem a se smíchem?
Není už dnes spoilerem říci, že ne. Že jsou to opravdu
kamarádi. A ti se nepodrážejí. Ani pro dobrou zábavu diváků, ani proto ne. Že
jsou to hrozně fajn kluci, jak to říci…
Přeháníme zásluhy, přeháníme pozitiva? Ale ano, po cestě se
najde pár civilistů, kteří jejich nebezpečnou jízdu odnesou pomuchlanou
karosérií. Jenže oni to neudělají schválně. Nikdy. Oni jsou takoví… aha, už
vím, takoví, lidově řečeno, jestli se neurazí, kluci s velkým srdcem a menším
mozkem.
Natáhne je každý. Vysekají se z problémů, když mají
štěstí. Nečekají podrazy od nikoho. A oni sami se jich nedopouštějí. Jestli B-T
jednají rozumově, tihle citově. Když jim chce někdo sebrat jejich zboží,
naštvou se. A když někdo sahá (domněle) Šimonovi na čest, to ho chce vytlačit
kamionem, to ano. Ehm, nemýlím se, když řeknu, že jde o takový tradiční
Goldoniho charakter, že ne?
A kdo je to chce natáhnout? Všichni tušíme, že jejich dobře
placené zaměstnání spojené s vyhlídkovým zájezdem a zážitkovým pobytem
není jen tak, a ukáže-li se jejich vrchním zaměstnavatelem být Eduardo Fajardo,
tušíme, že s bombičkami se možná nelikviduje jen obtížný hmyz. Eduardo
Fajardo, mimochodem, jako vždy, mimochodem, pln fajardovské důstojnosti a humoru…? Ten je komik vžycky. Velký herec. A s tou důstojností to máme
takhle…
Demokracie pro všechny a důstojné role. Tyto filmy ctí
demokracii. Demokracii takového druhu, že si nevybavím jedinou postavu, které
by nebyla umožněna. Ne. Všichni jsou si rovni. Každá bezvýznamná postava. A
nejlépe je to vidět na gangsterech. Gangsteři, je to tradice a jsou tu proto,
aby se hrdinové nenudili a nejezdilo se jim tak snadno. V tomto díle máme
totiž nejen zločinné pozadí pašeráků, ale i 4 lůzry s tajemným šéfem
jménem Frou-Frou, která chce okrást první organizaci a tedy Š&M o zboží... Vyčpělé téma? Ještě nemají tolik místa, jako v dvojce. Ale docela to stačí. Protože... Oproti Barbonimu
se tvůrci nepokoušejí o poslání a výchovu. Čímž paradoxně dosahují, jako všechny mnou
viděné Š&M filmy, hloubky, vzkazů divákovi a dojemnosti, snad až nechtěné, tím
však silnější. Poslání barboniovek je, dle mého, nehodlám se dostávat do
nebezpečí propagováním postřehů a vydáváním je za fakta, prostě podle mého je
jejich poslání poněkud pokřivené. A tady? Normální. Úplně normální, třeba, že
bychom měli držet s kamarádem, že bychom ho neměli podrážet, že bychom
neměli vědomě ubližovat ostatním a že když strkáme prsty tam, kam nemáme, možná
si je přivřeme do dveří. Včetně toho, že když to jakožto hrdinové budeme
praktikovat takhle, jak jsme naznačili, toho uznání se nikdy nedočkáme. Co
jiného je závěrečný útěk hrdinů před strachem z policejní sirény?
Vítězství ne.
A tedy záporáci? Nic není černé nebo bílé… i záporáci mají
právo na charakter. Na prostor. Na vlastní humor, nikoliv ve chvíli, kdy je
umravňuje hrdina. Mají tu možnost mít partu, v níž, ano, máme ohromně
nafučeného šéfa Morgana, geniálního to Dominica Barta s geniálním hlasem
Přeučilovým, který se k těm svým parťákům chová… inu, jako nafučený šéfík.
Leč jak v ději názorně vidíme, právě tím si jen vyrovnává svou
vlastní osobní nejistotu a strach... Cože?
Charakter záporáků? Jaký to luxus? Ale jo. A vůbec ne
vycucaný z prstu, vůbec ne vymyšlený a vůbec ne plochý. A co že to máme u
konkurenta Barboniho…? No máme tam zaprvé to, že demokracie neexistuje. Je hrdina a pak už
nic. Máme tam záporáky, kteří jsou prý hrozně zlí. Nic víc. Proč třeba? Jak
třeba? A jak třeba to poznat? No tak, že nám to bylo řečeno a že dostanou po
hubě. Nebojme se, ač tenhle článek tak krásně shrnuje většinu faktorů, samostatné
úvaze o Bud-Terenceovkách se jednou v dalekém budoucnu nevyhneme (ač se s ní nikdo už předem neztotožňuje, to nevadí). Ony si to zaslouží. A oni si to tuplem
zaslouží. A zaslouží si to i ti otloukánci, tedy hrozně zlí a zákeřní záporáci,
kteří se tam objevují zas a zas, a zase zjišťují, že barboniovky jsou tak ohromně
americké nejen zasazením do USA, ale i tím minimem prostoru a absencí možnosti
charakteru pro zápornou stranu. A přece se to někdy ne tak docela povedlo,
smůla, přátelé. Přeci je tam občas někdo, s kterým se musí… a přece když
tam je parta, pohromadě také drží. Jenže prostor, to zrovna nemají. Řekněme
tedy, že záporáci jsou si v mnohém podobní, ale náhled filmu na ně je
docela jiný. Hrdinové, to už je jasné.
Tak otloukánci? To teda tady nejsou. Otlučeni skončí
strašlivě. Jenže je něco jiného systematicky povyrážet soupeři zuby
s hláškováním a něco jiného ho zavalit postelí, aniž byste věděl, že pod
ní čeká s revolverem. A tak je s nimi ohromná zábava. A jsou ohromně
lidští. A proboha, ale oni jsou taky naivní! No to… Mají své přednosti stejně
jako slabosti. A kdo může říct, že někdy slabosti nemohou být i přednostmi…?
Jsou jimi, vedle Morgana Barta, skeptik Riccardo Petrazzi
(jenž si např. v Tresette zakusil naplno, jak vypadá druhá tvář Giuliana
Carnimea… nebo čí vlastně? Ale hrozné to bylo), flegmatik Emilio Messina „sundám si svetr
a uvidíš“ (polovina z legendární dvojky prima bráchů (ještě Roberto) a často vedoucích kaskadérů
Messinových) a melancholik Enrico Chiappafreddo (takový ten tradiční badman či brawler,
třebas bandita z Denveru a známá tvář nejednoho poliziottesca), zkrátka se dá říct, že ti mí milovaní kaskadéři. A
kdyby je viděl Frou-Frou (největší to oběť éry mužů v černém k smíchu, koukám, že legendární boxer Tony Norton. Život je tak paradoxní...), byl by na ně hrdej.
 |
| Tak co, jste na ně hrdej, šéfe? |
 |
| Oui. |
Je s nimi ohromná legrace. Že jim člověk fandí, je
nasnadě. A zároveň fandí hrdinům. Čímž se dosáhne ideální demokracie, kdy tedy
ti první jakožto představitelé zápornosti prohrají. A je to tak správně. Příště
můžou zkusit své štěstí znovu. A že, když se to tak vezme, tahle parta drží při
sobě stejně, jako hrdinové? Well, jestli ne tady, tak v druhém díle stojí
za to si všimnout pozoruhodného úkazu, kdy jsou si vlastně víc, než podobni,
jak oni, tak hrdinové, tak policie… Kdepak laciná komedie, tyhle filmy toho
mají v sobě o moc víc. Stejně tak i Bud-Terenceovky, jen něco trochu jiného.
A tak Šimon a Matouš zažívají všemožné příhody. Nostalgická
setkání. Zklamání v lásce i jiných věcech a lidech. A ač se může na první
pohled jevit jinak, je to konverzační komedie. Jen by mě zajímalo, jestli mají
tak dokonalý scénář doopravdy, nebo mu tolik dodává náš dabing a překlad, za který tímto děkuji a klaním se. Jenže
ten dobrý základ tam být musí. A koukám, že Sergio Bazzini ani ostatní
scénáristé nejsou vyloženě tradičními tvůrci komedií. Zajímavé.
Takhle, já nevím, uvědomili-li si sami tvůrci, co jim vlastně, záměrně či ne, vzniká. Ale jestli ne ti, myslím, že scénárista o tom dobře věděl.
...Nicméně vzhledem k všemožným podezřelým úkazům je
obklopujícím, i jim dvěma, Šimonovi a Matoušovi, počne být podezřelé, co a pro
koho vlastně dělají. Nebude on v tom nějaký pochybný kšeft?
 |
| Že se ptáte... |
A tak dojde také k bitce. Před tím už k jedné u
Frou-Froua. A na konci ještě jedné, velmi dlouhé, na parníku. Bitka! Tak fajn,
Bud a Terence tu nejsou, ale bitky tu jsou, takže klídek, bude to něco
podobnýho... No jo, bude. Bude se muset uspořádat, bez ní by to nešlo. Bez ní
by nevznikly ony situace, kde hrdinové konečně, dalo by se říct, machrují. Bez
ní by to mohlo třeba zmást diváky. Tady přece rozdávají hrdinové rány na
všechny strany a soupeři přece odletují, nemají šanci, i nějakého toho
umravnění se dočkáme, tak je to ok...
A bez ní, bez bitky, by se konkrétně
neobjevili Nello Pazzafini či Roberto Dell’Acqua se svými senzačními vtípky.
Bez ní by se Šimon nesešel s Rosy (Mary?)… Jenže tohle je jediný (všechny
tyhle filmy spojující) ukazatel toho, jak by to mělo bejt… a jestli to nevyšlo,
tak nevím, zda záměrně nebo nedopatřením… ale nevyšlo. Protože tohle přece není
žádná Bud Terenceovka, no ne? V těch zásadních bodech, tam nám to vůbec
nesedí.
Takové ty zjevné na první pohled, jako fakt, že Matouš je
ještě podstatně naivnější než Šimon a že po ženských jede zase Šimon, i ty jsou
už v mnohém odlišné.
A ty ženy… Máme tu jednu a ta stojí Šimona
zlomené srdce a raněné city.
- „Opakuj hezky po mně, Rosy je mi odporná, Rosy je mi odporná...“
- „Ale mně neni odporná!“
- „Musíš si to opakovat: Rosy je mi odporná...“
- „Rosy je mi odporná. Rosy je mi odporná… Víš vo tom, že ta
Rosy je mi odporná?“
- „To stačí, už jseš vnitřně přesvědčenej. Koukej, až příště
potkáš Rosy…“
- „Tak se s ní voženim.“
Jsou jako malí kluci, víc, než kdo jiný.
„Tak a teď už dost,
já se o tebe postarám! Matouš tě přece nikdy neopustil. No vidíš, a teď ti
ukážu, jak tvůj Matouš dá všecko hezky do pořádku…“ ...A přece svým způsobem velmi zodpovědní.
A
skautíci. To už tak bývají.
Problémy Morganovy skupinky se nevesele vyřeší během
atentátu na ty, kteří….
„Já se divim, šéfe, voni nás takhle zmrzačej a s váma
to ani nehne. Copak je tohle nějaká spravedlnost?!“
„Frou-Frou řek, že odpouštět je lidské! Nicméně… nejlepším
odpuštěním byla vždycky pomsta!“
A vidíte, jak úžasně čestného šéfa mají? Ne Morgana (ten je úžasný po všech ostatních stránkách), Frou-Froua, přece! To je opravdu fenomén. Vzhledem
k potřebě dostat Morganovu skupinu do latě a krizového postavení
v příštím díle dostávají úplně jiného šéfa… a ten už je mnohem víc spíš
Barboniho indiferentní model nadřízeného. Škoda, kluci. Ale na světě se dějou
horší věci…
Ale vidíte, jaké možnosti záporáci mají? Tak nějak se pomrzačí
sami či nechtě navzájem, ale i navzdory pravděpodobnému neúspěchu mají právo to
zkusit.
Naše pašerácké problémy se záporáky se nakonec vyřeší během
plavby na parníku a seznámíme se, už před tím, třeba i s distingovaným Mariem Bregou, jéje, jak milé
shledání. A s dalšími a dalšími, co postava, to zajímavý nápad. A Šimon a Matouš? Všechno to vyřeší a řádně se u toho zapotí. Ještě,
že mají tu hlubokou důstojnost a neotřesitelné postavení…
Š: „Dobrej den, dobrej, tak jsme tady. Jestli si někdo
z vás myslí, že my dva sme volové, tak se strašně mejlí. Je to tak,
Matouši?“
M: „Přesně tak.“
Š: „V žádnym případě nedoufejte, že bysme šli pod šest.“
M: „No, nepřeháněj, pět nám bude stačit.“
- „Šest milionů to je ještě laciný, bude lepší ustoupit,
šéfe…“
 |
| No dobrá, dostaneme pětset tisíc lir. Ani o pěťák míň! |
I tyhle filmy by si přece zasloužily nějakou tu vyčištěnou a
remastrovanou verzi a neořezaný obraz, kde mi na každé fotce chybí někdo na straně... Víc, než zasloužily.
Že snad trochu netradiční rozbor komedie? Nechce-li divák jen vyspoilovávat vtípky a naopak se zaměřit i na další rovinu... A jestliže mám až přílišný talent na patos, nebráním se mu, když se hodí.
Ale co, stejně jako Karamboly, i tohle má dva díly. A známe
dvojky, říkala jsem si tehdy. Známe Carnimeova pokračování, jmenovitě z Alleluja.
Jednička jo, dvojka už ne. Leč Šimon s Matoušem se nemění. Je druhý
film lepší? Těžko říci. Podle mého jsou oba tak skvělé filmy, že těžko vybrat. V druhém se dostáváme jinam. Dostáváme se do kritických situací.
Mezi domorodce. Do církve. Do Holandska. Do vězení. Dostáváme se o mnoho více k záporákům.
A rovněž k policii. A principy… jsou opět zajímavé. Jenže tak obsáhlé, že
zmáčknout je sem, uberu jim právo prostoru. Možná jednou…
Všechno je to tam uvnitř.
Ti hrdinové (a ten film celý) jsou tak úžasně nerafinovaní... a tak vydaní napospas… Zločinu.
Zákonu. Vztahům. Nebezpečí. I mořské nemoci... Ale autor je má rád. Mohl by jim
dávat řádné kapky a přece je k nim shovívavý. Mohl by z nich dělat
něco, co nejsou, ale nedělá. Mohl by je na konci odměnit… ale to se nedělá ani
v předloze.
A když se podívám zpětně na postavy... mám dojem, že s těmihle
týpky by Bud a Terence pořádně vytřeli podlahu. A pak, narazila jsem na tak
zajímavou civilní okolnost, že mi to nedá… ale ne, to až příště.
Nezajímají mě velké cíle a záchrana světa či potření
světových gangů. Ale jo, pravda, zajímají mě. Zajímají mě ve chvíli, kdy
hrdinové zvládají sami sebe. Jenže pro příklad si vezměme, když někdo okrádá vlastního
kamaráda nebo dokonce bratra, a lidem, kteří mu jsou bez vyhlídky na zisk
ochotni pomoci v nouzi ublíží a vysměje se jim… Od něj mi taková záchrana
potom přijde jako falešná póza a kázání morálky jako křivá ideologie.
Já nepožaduji nic víc, než trochu soucitu a soudržnosti. Ale
že právě v „kopii“, ve vzhledově tak podobné dvojci, se mi jich dostane, je překvapivé a tím
nápadněji a výrazněji to kontrastuje.
Mají tedy všechny prameny právo osočovat tyhle dva, Šimona a
Matouše, z plagiátorství? Tak nějak myslím, že snad ani ne. Pokud vidí podobnou
formu… absolutně to ještě neznamená stejný obsah. A já zkrátka nepochopím, jak
je možné, že nikdo ten rozdíl velikosti oceánu ležící mezi těmihle filmy
nevidí. Ale to se mi stává stále častěji.
-Trial-DVDRip-.mkv_snapshot_01.13.37_%5B2015.07.17_00.46.58%5D.jpg){kind=link}
