Veselé Vánoce & Buon Natale

Letos to tu snad nebylo dvakrát veselé, tak co popřát do nového roku?

Třeba už tak podesáté letos si přeju mír a žádnou válku. Ať je líp a ať držíme při sobě, nejen v naší republice. Ze světa filmu, ať se nenatočí velkofilm Jan Žižka. Je to zajímavý a známý úkaz a každému, kdo zná italské filmy minulého století, jistě nápadný. Že totiž my už jsme na tom stejně! Na čem? Na tom, co dneska rozhodně nemíním rozebírat. Ale v téhle době totálního filmového úpadku se i u nás začaly točit filmy... velkoprodukce s penězi plynoucími ze zámoří / roztomilá dílka s veškerým důležitějším obsazením zahraničním / v jazyce nikoliv našem, nýbrž anglickém (nebo všechno dohromady). Tak už byla historie s velkou pompou pošlapána Anthropoidem. A teď... si do nového roku přeju... jsou Vánoce, takže žádné klení a ošklivá přání.
Přeju si, abychom to překonali. Nebrali si příklad z italské kinematografie, ale zároveň i tam se poučili, protože mezi různým balastem a poplatnou agitací tam vznikala velká díla. Nebo malá díla s velkým srdcem. No to nic. Snažila jsem se za ten rok o vytáhnutí několika zapadlých záležitostí a osobností kultury a světa vůbec a mám z toho radost. I kdyby si to nepřečetlo moc lidí, i kdyby se k tomu dostali z x let, i když není naše řeč bohužel světově známý jazyk a nesnadno se k tomu tak možná dostane někdo odjinud, i tak. Snad se tu napřesrok zase sejdeme. Se všemi.
Takže o Vánocích užívejme hlavně klid a rozjímání...
...a do nového roku všechno ještě lepší, než bylo letos.

A abychom svátky strávili s optimismem, udělám jednou výjimku, a pro veselý Silvestr přiložím zde toto (jednomu čtenáři slibované) video s mým neodborným překladem. I dobrou zábavu...

Technická poznámka je jednoduchá, a přesto mě ta věc nemálo překvapila. V Itálii (a zřejmě nejen) neexistuje pátek 13. a třináctka obecně jako nešťastné číslo. Ve stejném smyslu používají sedmnáctku. Takže v tomto směru je překlad uzpůsobený našim zvyklostem. (Druhá technická poznámka: co youtube změnilo systém, nepřišla jsem na to, jak zformátovat správně titulky do kurzívy. Až to zjistím, opravím, kde je třeba. Promiňte.)
Díky Francu a Cicciovi, díky všem, kvůli kterým stálo za to přežít tenhle rok. Veselé Vánoce!

Zakázaný režisér Pupi Avati

„Proč zakázaní? Do zakázaných režisérů počítám pány, kteří, jak jsem poznala, vybočují ze zaběhaných kolejí. Originalitou, náhledem, odvahou, stylem, myšlenkami… Jejich osudy jsou různé. Většinou zůstávají mezi stovkami těch ostatních, nikým nevyzdvihnuti. Je na čase to udělat.

Někdo si jich třeba ještě všimne. Ale někdo si některých z nich všiml už tenkrát. Tihle pánové (či dámy – poznala jsem i vynikající italskou režisérku) mají společných několik bodů. Buď:

• Ti nejšťastnější zapadli a nikdo si jejich výjimečných schopností nevšiml nebo je nepovažoval za výjimečné, a mohli tedy coby zruční tvůrci tvořit víceméně nerušeně. Moc jich není. Ti nejslavnější si to ale skoro mohli dovolit...“ 

(cituji se z loňského článku k „zakázaným režisérům“)

Skoro si to mohl dovolit. Nezakázali ho. Ne tak úplně. Je jeden z těch, které nechali poměrně svobodně tvořit. Teda, jak se to vezme…

Svá omezení má všechno, ale je fakt, že tento tvůrce nerezignoval a letos opět přibyl do jeho filmografie další kus. Díky Bohu. Proč? Protože je mu letos osmdesát let a člověk se bojí, aby pak třeba dotyčný… Dario Argento nám dělal veké naděje, ale projekt bohužel nevypadá moc živě. Lenzi, De Martino, Martino a další taky chystali zajímavou věc. Z projektu nic nebylo a velcí mistři z velké části už bohužel zemřeli. A lidé v adekvátních letech, tedy ve věku, kdy by z důvodů věku ještě nemuseli končit, režiséři, kteří za sebou mají (alespoň některé) velice dobré počiny a jejichž tvorba by neměla ustat, ale naopak křísit slávu italského filmu, takoví Michele Soavi a Antonio Bido, skončili dřív, než museli. Škoda škoda.

Pak… tu tedy zůstane starší generace. Ta, co nás v posledních letech tak hromadně opouští, a zároveň ta, která držela film na úrovni umění a hodného pozornosti. Kaskadéři přišli o práci, staré a dobré aktéry film nechce, režiséři to zabalili, skladatelé veřejně koncertují, ale pro koho skládat už nemají, a současný film, bez urážky (ale klidně i s ní), se už snad nedá označovat za film. Problém je celosvětový, ne jen u nás nebo na jihu, a je odrazem bezvýchodné doby, ve které se snažíme existovat. A tak mi nezbývá než studovat krásná zlatá léta, která tady byla, a už nejsou, a jejich projevy. Film a literatura se zachovaly, takže… hrabeme se v tom rádi. A pořád nacházím nové poklady. Ani letos jich nebylo málo. Ale tenhle poklad už znám nemálo let:

Odpusť, Pupi, tuhle odbočku. Kdo je Pupi Avati? Celým jménem Giuseppe Avati, italský režisér narozený 3. listopadu roku 1938 a nedávno tedy slavící kulatiny. Trochu mladší režisérská generace, započal svou tvorbu koncem šedesátých let a drží se na režisérském (scénáristickém a spisovatelském) postu dosud. Pokud chcete stručnou charakteristiku, z mého hlediska nejlepší režisér (vedle několika dalších), jakého jsem kdy poznala.
Ale jak píše naše drahá databáze…

„…Vyvarujte se přílišného vychvalování. Biografie musí být nestranné. Jestli je někdo skvělým hercem, pak ho takovým udělejte tím, že připomenete, kolik cen, za co a na jakých festivalech získal.“ (čsfd)

Toto je závěr informačního textu u sekce, když uživatel chce dodávat biografie tvůrcům. Hezky napsáno. Jen tenkrát vedení ušla jistá věc (dneska už podstatně víc), a to, že… Pochopitelně. Že jestli je někdo skvělým tvůrcem, zdaleka to ještě neznamená, že suší na poličce sbírku cen z festivalů. Že sbírka cen z festivalů nutně nemusí znamenat, že dotyčný dobrý je. A že různé vlivy, a vpředu hned ty politické, můžou i takovou sbírku cen docela jasně zkorigovat. Nebudu uznávat B. L. Pasternaka proto, že odmítl Nobelovu cenu, a tedy žádnou neměl? Že ji odmítl nuceně… Že těm, kdo za určitého režimu v určitém místě třeba svými filmy (či jinou tvorbou) daný režim nepodporovali, že těm se patrně mnoha cen nedostane? Dojímá mě taky stále živená teorie kvalitních věcí, které jsou kvalitní proto, že mají Oscary. Taková cena a propagovaná jako záruka a úroveň...

Takže bohužel, ani Madrid, ani Questi, ani Farina, pokud je mi známo, žádnou cenu nedostali, ač by si uznání tzv. vysoce uměleckých kruhů bez pochyb zasloužili. 

Pupi Avati ceny má a nominací ještě víc. Hennes, jestli vychází z faktů a věřím, že snad jo, píše v biografii o celé sbírce završené Řádem zásluh o Italskou republiku. Takže gratuluju. Ale to nebude to, co bych chtěla vytahovat.

 „Hrál jste také úlohu ve filmu „Regalo di Natale“ od výjimečného italského režiséra Pupiho Avatiho. Můžete nám k tomu něco říct?“

„Pupi je můj oblíbený režisér, a v prvé řadě je to opravdový „režisér/vedoucí herců“. Nespoléhá se jen na filmovou kameru a na podobu záběrů, ale především na herce, zajímá se o jejich vnitřní svět a snaží se ho ukázat na povrchu. Všechny jeho postavy mají velkou lidskou hloubku…“ 

(L. Montefiori)

Jeden z Pupiho spjatých herců, z úcty k oběma užijeme jména Luigi Montefiori, ač ho všichni znají pod pseudonymem George Eastman, je tohohle názoru a já se s ním ztotožňuji. George by Pupiho rád přechválil, kdykoliv a kdekoliv o něm mluví (a mluví o něm často). Je třeba taky názoru, že herci ve filmu pod vedením Pupiho Avatiho nemusí dělat skoro nic, že většinu udělá režisér za ně a… a jen se nepodceňuj(te), dobré vedení je jedna věc, ale že má Pupi skvělé herce je fakt stejně tak. Jako divák si tedy můžu na jeho filmech vážit, jak dobře sfárané a vedené jsou.

Ani Pupi není škrob.

„Jak vzpomínáte na spolupráci s hercem/spisovatelem/režisérem Luigim Montefiorim („George Eastman“) ve filmech jako Regalo di Natale nebo Bordella?“

„Je to herec s velice širokým spektrem filmů všech žánrů, westerny, italské thrillery a další… napsal mnoho scénářů. Bylo mi potěšením s ním pracovat, už vzhledem k tomu, že tak byl obeznámen s každým aspektem filmové tvorby.“

(P. Avati)

Tak úplně prvně jsem na Pupiho Avatiho skutečně narazila přes George a měla ho z ukázek z jistého filmu za výstředního, šíleného, nejspíš zvrhlého, primitivního, sexuálního maniaka a zvrhlíka a kdoví co ještě. Člověk měl velké oči, cha.

Dnes mám Pupiho za milého, šikovného, odvážného, vkusného, neotřelého… a co zbylo, to výstředního. To on asi trochu je. Ale jak se to vezme. Natočil svoje největší odvazy na začátku kariéry, pak trochu vychladl, obrousil šílený styl, usadil se... trochu, teda.

„Při pohledu zpátky, jak jste spokojený se svými prvními díly jako Balsamus?“

„Balsamus byl můj první film. Byl vyvrcholením čekání 30 let života. Bylo to v roce 1968 a chtěl jsem do toho dát všechno. Až moc. Je příliš bláznivý, má moc výmyslů, nedostatek návaznosti a málo ze srdce.“ (? rozhovor je v angličtině, takže úplně nevím, jak přeložit)

Jestli jedno slovo vystihuje tvorbu Pupiho Avatiho, je to pojem „absurdní“. Nebo možná taky „surreálný“.  Ale není se čeho bát. Rozhodně nijak zvlášť.

Takže jak to máme? Zasmějeme se s Pupim Avatim? Podruhé, tedy myslím, člověk na tohohle tvůrce narazil na profilu uživatele giallo na čsfd coby
Smějící se Pupi Avati.

Proč se Pupi směje? Tak předně je autorem slavného filmu La casa dalle finestre che ridono (Dům se smějícími se okny, 1976), a zároveň je to tvůrce vysoce absurdního humoru a mimo jinými má na kontě nejednu komedii nebo jak to nazvat. Grotesku, frašku, co to je? Těžko ohraničit žánr filmu Pupiho Avatiho, upřímně neznám nikoho s jeho stylem, a tak je to správně, ať každý tvoří jinak a nebude žádná nuda. Nuda, to s Pupim tedy není.

Takže, dá se říct, že naše první uživatelské seznámení proběhlo na úplném začátku objevování italského pozoruhodného filmového žánru giallo, v překladu detektivka, nicméně v kontextech filmových ne jen obyčejná detektivka. Někdy mysteriózní, někdy umělecké, někdy psychedelické, někdy... a tak jsem viděla Tutti i colori del buio Sergia Martina a hned jako druhé Dům se smějícími se okny Pupiho Avatiho (a o pár filmů později Hluboce červenou Daria Argenta nebo Spasmo Umberta Lenziho. Tenhle žánr jsme začali opravdu s parádou). Co je z toho nejlepší? Každé má něco. Tedy něco... jsou to dokonalé kusy, všechny, a každý jinak. Tenhle (dle mého nejlepší) Sergio Martino naplnil má nejděsivější očekávání, v době, kdy nebyl člověk zvyklý a ostřílený, vyděsil se snadno, na podřezávání nebyl zvyklý a na tu psychedelii tam taky ne, a vůbec... Pupiho Dům vychází na první pohled z gialli jako umírněnější, s méně efekty, žádný "krvák", na pohled přístupnější...

Tak to teda jo. Na druhý už nejméně. 

Avati je mistr svého oboru ve vyvolání hrůzy a nepříjemného pocitu z ničeho. Nebo z nějakého divného efektu, divného chování, někdo, něco, někde... což umně stupňuje a je to pořád horší... až nakonec... výsledek Avatiho filmů nechci nikomu prozradit. Žádného. Ale nebudu lhát, když řeknu, že právě on dovede udělat výsledek horší, než si umí divák představit.

Pupiho tvorbu pro mě zprvu reprezentovala čistě trojice filmů La casa dalle finestre..., Zeder (1983) a L’arcano incantarore (1996). Tři věci neurčitého žánru giallo/horror/?, tři rozdílné věci a všechny tři velice nepříjemné kusy. V našich začátcích jsem se navíc špatně orientovala v dění, protože existující titulky nejsou úplně srozumitelné (Pupiho filmy na ně nemají dvakrát štěstí. Leč chtít vyrobit k jiným věcem jiné nemůžu, jeho filmy jsou docela nedostupné a nějaká podpora ještě víc). A dneska, jojo, už to celkem chápu. Chápu taky, že je to všechno mistrovská práce. Fuj.

Takže co je doménou těchhle (ale nejen) tří filmů? Mají určitou podobnou linku, a tou je osamělý hrdina. A že má manželku nebo přítelkyni, je tu něco, co ho zaměstnává a upoutává natolik (fuk, jestli jde o záhadná úmrtí blízkých, divné praktiky divného maloměsta nebo divné vědecké podniky) že svým způsobem obětuje jistotu a odsoudí otázka koho k možná strašnému konci, odkud zdá se nelze utéct, i kdyby dotyčný třeba chtěl. Jestli to zní docela klasicky, v praxi už to je klasické míň. A rozuzlení stoprocentně autorské. Bezmoc osamělého restaurátora fresek uprostřed neurčité hrůzy a nepochopitelné nezúčastněnosti všech odpovědných orgánů... tak o té kdysi psal na svém blogu Erl a napsal to nejlépe, jak to jde.

http://erlblog-erl.blogspot.com/2014/01/the-house-with-laughing-windows-1976.html

Jestli znáte herce Lina Capolicchia (a jestli ne, třeba někdy poznáte), víte, že je trochu divný. Hraje trochu divné role v trochu divných filmech. Vězte, že filmy Pupiho Avatiho jsou taky trochu divné... ale jestliže jsou, autor tím něco sleduje. Stručně, Avati není pozér.

Zeder... taky mistrovské dílo. Co říct? Že se zombíky je možná legrace, když je kolegové ze zámoří likvidujou sekačkou na trávu, jenže na starém kontinentu jsme to neměli nikdy tak jednoduché. Vždyť jsou mrtví... tak je zabít... A není třeba ještě lepší nevystavět film na olezlých zombících, ale na atmosféře strachu z toho, co se děje a chystá a nevíme pořád nic? A není to invaze zombie, je to...

Je to náhoda, ale loni jsme čtenáře a kohokoliv, kdo sem natrefí, seznamovali s Miguelem Madridem. A konkrétně když jsme se zastavovali u snímku Necrophagus, zoufali jsme nad tím, jak ho konec kazí. Nezkazí, ale kazí, a pro hodně diváků i pokazí nebo obrátí pozornost na jednoho umělého strašného bubáka, a pak úplně zapomenou, jaké to dílo celé bylo originální a skvělé a vůbec. Miguel nemusí být smutný (aspoň ne tolik), protože ač Zeder o ničem takovém vůbec není a dokonce ani toho bubáka tam produkce neprotlačila, stejně se někdy prezentuje jako...

←

pro mne opravdu těžko uvěřit. (ale když podle plakátu tu hlavní roli má nějaký John Stacy, asi zbytečné divit se...) Už jen proto, že Pupi je obecně opravdu uznávaný režisér, tvůrce uměleckých snímků, autor svébytného absurdního naivismu... a v tomhle směru je na tom podobně, jako zneuznaný kolega Madrid Miguel se svými „zombíky“. Jenže čtu v rozhovoru s autorem Zedera, že film byl výjimečně točen v angličtině (jako patrně velká výjimka v jeho tvorbě. A to pro mě nikdy nevěstí nic dobrého, když je film točen v angličtině. Znamená to, že se tvoří pouze s úmyslem vývozu a dobrého prodeje za mořem... a to mu na kvalitě nepřidá nikdy. Pro Zedera to naštěstí neplatí!). Takže tady jistá produkce měla jisté záměry to nejistě inzerovat jako zombíkárnu... a z toho tyto důsledky. Úspěch to mít v tomhle směru očekávání nemůže, protože to žádná zombíkárna není, a dychtiví čekatelé pak nedostanou, co chtějí. Jo, tohle s vaším dílem udělá ta slavná distribuce za oceán. Prodá se pak film do 100 zemí namísto tří, takže prachy budou. Ale jinak...

Jinak je film na naší divné filmové databázi hrubě podceňován... ale to ty ostatní taky... a když se to tak vezme, když je tomu tak i s Profondo rosso, která by teoreticky měla být pro diváky přístupnější...

Nechci za těchle okolností polemizovat, že Stephen King je zapráskaná zlodějská krysa, co se celý život živí pouze vykrádáním cizích (nejlépe jihoevropských, ale znát jiné, jistě i odjinud) skvělých filmů (možná i jiných děl), kde ukradne motivy, ukradne zápletky, ukradne, co se mu hodí, a udělá z toho neskutečné sračky, protože mu chybí jakýkoliv vlastní... úsudek. Leč jestli padnete na Řbitov zvířátek, můžete zapolemizovat, co ho vede k tomu dělat si aliby ohledně času sepsání.

A tak se mi líbí, že po letech jdu na film Zeder na čsfd a zdá se mi, že byl přece trochu víc pochopen než dřív. Já si ho cením velice, krom zmíněných věcí i za obsazení Gabrieleho Lavii a Anne Canovas, a Ortolaniho, který právě tenkrát a tady mě překvapil a dokázal, že umí svoje tradiční odrhovačky a když se ve špagetě ozve taneční hudba, vždycky je to on... ale že je i velice originální a všestranný autor, co dovede složit i něco jiného, stoprocentně atmosférického... což mi od té doby už jen potvrdil. 

A L'arcano incantatore, to je taková historická třešnička. Aneb jak se Pupi popere s devadesátými léty? Zasadí děj někam do 18. století. Škoda spoilování.

Je asi drzost psát o autorovi, co nemá těch filmů vůbec málo, a vy jste se s ním seznamovali, a doteď znáte, převážně přes žánr horor (pokud jde v Pupiho případě mluvit o žánru, a ač neužívám pojmu italský žárnový film za hanlivý, je to jen pro ujasnění zaměření kusu, u Pupiho se toho i zdráhám, natolik je jeho styl a filmy odlišné od modelů.). Znám 7 jeho filmů a asi o dalších pěti mám zhruba přehled, k tomu pár věcí s jeho přispěním nebo scénářem, ale chápejte, co se tváří, že má českou podporu, vypadá trochu jako Rosamunde Pilcherová (každý se musí nějak živit... Věřím, že to takové není, ale plakáty mě trochu odrazují.), a zbytek je nedostupný či silně konverzační. Dvě čistě konverzační (vánoční) "pokerová" psychologická dramata/komedie/netroufám si zařadit, Il regalo di Natale (1986) a La rivincita di Natale (2004), jsem dodnes neviděla s tím, že jim prostě nebudu rozumět. Ale možná...

Už před časem jsem tu měla rozpracované titulky pro Il nascondiglio, Pupiho skvělou věc z roku 2007, tak věřím, že aspoň tohle někdy bude. Avati se nového tisíciletí nebojí, což mě těší, a nijak se nepohoršil, což u něj snad ani nejde.

Takže ano, mám tam velké mezery, ale věřím, že ho jako tvůrce chápu, a mám tedy právo na pár slov před veřejností, která ho možná vůbec nezná.

Antonio Avati

Pupi tedy nekončí, má k tomu taky nesmrtelnou skvadru spřízněných spolupracovníků, v čele s Antoniem Avatim, scénáristou, producentem a jeho bratrem v jedné osobě. Co jen by si Italové počali bez bratrů...

A co režisér bez své skvadry. Asi tím vůbec nejspjatějším Pupiho skladatelem, alespoň z dob, ve kterých se vyznám, je muž jména Amedeo Tommasi, člověk to přesně k filmům sedící a kterého jinak divák tak často nepotká.

Pak se tu často objeví navždy trpělivý spoluscénárista, herec a kamarád Gianni Cavina, sázka na jistotu. Nebo pro italský film tak stěžejní osoba jako je (nejen dabér) Gigi Proietti, ano, seznámili jsme se právě tady. Nebo s Alem Lettierim. S Bobem Tonellim, Michelem Mirabellou, Carlem Delle Piane, Francescou Marziano a dalšími snadno rozpoznatelnými individuy věrnými zejména Pupiho tvorbě. Z části neprofesionálové, z části divadelní herci, z části kamarádi a z části „talentovaní herci, ale nikdy velké hvězdy…“. Anebo dohromady.

Takoví běžní lidé jako vy nebo já.

Jo. Pupi je mnohými hrubě nepochopen. Jsem v tomhle případě ochotna pochopit, když se někdo mine s jeho stylem absurdního divadla. Což často souvisí i s jeho smyslem pro humor. Ale stojí za to se o to aspoň pokusit.

Zjistíte pak, proč je Pupi Avati smějící se. Že je to celkově takový velice pozitivní pán. Třeba, i přes název a tématiku, nesmrtelnou genialitou Tutti defunti... tranne i morti (1977). Protože Avati dovede i giallo komedii. Velice svojí.

Píšu o šílenosti. Píšu o surreálnosti. O absurditě. Píšu o takových věcech. Ale ve chvíli, když se jim Avati nevěnuje (a nejsou všechny jeho filmy takové, některé jsou docela civilní), jsou jeho příběhy velice... normální. Bez přehnané stylizace, opravdu ze života. Alespoň má divák pocit, že něco takového se děje nebo může dít ve vaší vesničce (a potvrzuju, děje.) nebo u vašich sousedů. A hrdinové veskrze naprosto normální. Jeho scénáristická skvadra byla opravdu dobrá.

Nejsem žádná feministka a nemám tedy tendenci vyzdvihovat nějak ženy, beru je jako součást celku, ale jestli jsme loni chválili Miguela M. za jeho ženské postavy, u Pupiho musím udělat totéž. Normální a neobjektivizované. (Pokud tedy rozpoznáte, kdo je žena a kdo muž... Pardon, to platí spíš pro ty experimentálnější kusy.) Takhle nějak myslím, že by práce s herci měla vypadat. Takže George Eastman má pravdu.

                       Ale nikomu jí nevnucuju...

Pokud chcete zjistit, co má Pupi společného s hudbou...

dozvíte se, že má blízký vztah k jazzu, točil k téhle tématice filmy, sám hrál na klarinet... a s tím má taky na účtu jeden z nejdepresivnějších filmů, co znám. Film, pro který by mohl nejspíš být brán za zakázaného režiséra, s mladickou(?) (ne)rozvážností Pupi natočil v roce 75-76, jde o „komedii“ a „muzikál“, ve skutečnosti nelítostnou kritiku a satiru na (nejen) tehdejší politickou situaci v (nejen) Itálii a její vztah k Velkému bratru, USA. S neumírněně ulítlou formou a Avatiho šílenými nápady, s množstvím živelných výkonů, uměleckých i zcela nealegorických výpadů i archivních záběrů s, echm, účastí reálných politiků.
Film byl zakázaný, cenzoři neuvěřili tomu, že byl film vytvořen jako muzikál (pouze) kvůli Pupiho lásce k jazzu a divák zase neuvěří, že byl zakázán kvůli cenzuře.
Nenechte se vysmát, tak umírněný film v půlce sedmdesátých let, kdy nebyla v Itálii cenzura snad vůbec žádná. Mluvím o cenzuře mravnostní!

Zato politická tu byla, a jak silná. To jen, kdyby měl někdo iluze, že jenom na východě nebyla svoboda a probíhala tu perzekuce. Popovému zpěváku zakážou písničku pojednávající o tom, že chudáci kluci přátelé z Ameriky zbytečně umírají ve Vietnamu, jen proto, že by se tím mohli dotknout spojenců (G. Morandi - C'era un ragazzo...). A Bordella... zůstává radši dodnes nepochopena. Je to tak pro všechny lepší, že jo. Ač den ode dne a puštění od puštění je aktuálnější, depresivnější a bezvýchodnější.
Jo, je tam pěknej jazz. A je to ohromná legrace. A právě v rámci toho je to... no to je jedno. Dle věrohodných zdrojů byli všichni účastníci soudně stíháni a souzeni a pak naštěstí osvobozeni, nicméně... Svým způsobem se účast zde odrazila na kariéře nejednoho z nich.

Film je svým způsobem tabuizován dodnes a s docela velkým vypětím a odvahou se tu o něm vůbec zmiňuji, protože nepřeháním, když řeknu, že by na to můj blog mohl doplatit. Paranoia... to bohužel úplně není. Tak budu doufat.

Co ještě dodat? Třeba, že Pupi má rád, vedle jazzu, taky Vánoce a sníh (což není, z mé zkušenosti, v italském filmu zas tak časté). A vzhledem k tomu, že jsou za míň než měsíc, a pro případ, že by u některého ze čtenářů letos ještě nesněžilo, aspoň drobnou náhradu.

Kdo Avatiho zná, ví, že ne vždy Vánoce dopadnou idylicky... ale to ani v realitě.

Takže, Pupimu režírování naštěstí nezakázali a točí tedy dodnes. Co ještě Avati dělá dnes? Tím bychom to neradi zakončovali. Protože zjevně ani Pupi neunikl tomu, čemu nikdo, kdo se téhle doby dožil.

Show must go.

A přece má uznání. Je to (bohužel skoro výjimka) jeden z těch pánů tvůrců, který má ocenění i z mého úhlu pohledu zaslouženě a slávu a statut skvělého tvůrce právem. Z toho vychází i fakt, že není právoplatně zakázaný režisér. Na to je moc uznávaný. Uznávaný natolik, že je možno ho potkat na různých festivalech (narazila jsem třeba na Festival della comunicazione z r. 2015, kterého se účastnil jak on, tak třeba Umberto Eco. Ach být tam tak...), vidět i bonusy s rozhovory a vždycky je velké potěšení se něco nového dozvědět. Nebo toto:

Co tím chci říct, chci říct, že se ráda pochlubím, ráda využiju faktu, že někoho taky svět aspoň trochu docenil, a nebudu tady tedy (opět) jen sama za sebe mlátit slámu, ale podpořím i uznáním druhé strany.  


„Omaggio ad un grande Maestro del Cinema italiano / Pocta velkému Mistru Italské kinematografie.“
To je přece hezké.

Tak věřím, že nepohrdne ani tou malou ode mne.

A vida. Dneska už chápu, proč zrovna vy, stará parta Pupiho souputníků, jste se tu sešli. A je to dobře. Jen teď mám neodbytný dojem, že jsem nenapsala vůbec nic důležitého, nic, co by tohohle tvůrce opravdu vystihlo. Možná to ani dobře nejde. Tak ať se nezlobí...

Che che

Uf.

(Pro zájemce (a o jednom vím, slíbila jsem mu to) odkaz na rozhovor. !!!OBSAHUJE SPOILERY!!!:

https://houseoffreudstein.wordpress.com/2018/04/07/avanti-avati-the-pupi-avati-interview/ )

Pupi Avati má 80 let

Tenhle rok slaví kulatiny tolik, tolik starých dobrých (mezi nimi i pár méně dobrých, jistě) známých z oblasti italského filmu, že je to k neuvěření. Rok 1938 (ale i 1928) byl naší branži nakloněný a velice tvůrčí rok. A jak je zvykem, každého narozeniny fanoušek prošvihl o pár dní, po dvou týdnech si vzpomněl, že i tenhle už to měl... takže maestro, na Vás jsem nezapomněla. Važte si toho.

Cha, Vy nemusíte. Já si toho vážím. Moc. A tím víc mě těší, že jste pořád s námi a v plném zdraví. A jestli Bůh dá trochu času, možná pár slov by neškodilo... jen dneska už to nestihneme. Ale ať to tu je. A ať žije Pupi Avati!

Vlajku vyvěsíme

A teď všichni vyvěsíme z okna vlajku a trhneme tak rekord, přičemž vkusně oslavíme výročí našeho státu. Tak to říkali v rádiu?

Hotovo. Jestli je co slavit, když náš stát vypadá tak, jak vypadá... si nedovolím polemizovat. Pořád ještě drží a pořád ještě ho hlava státu drží. Tak co chtít víc?
Defenestraci a radikální změny. Nejen ve vládě, ale i... národní identitě obyvatel. Ale s tím těžko něco sám udělat.
Dát sem teď Hej, Slované, bude trochu jako umělé a trochu póza, a to nechci. Hej, Slované, držme se. A možná víc, než s germánským světem, bychom se nakonec dohodli s tím románským. Kdo ví.

Proč vůbec tohle všechno píšu? Co my máme společného s...
https://dotyk.denik.cz/publicistika/jan-hus-byl-velkym-vzorem-mussoliniho.html
Tohle není špatné, je to česky a je tam to, co jsem chtěla říct. (leč že ten film nevznikl mě těší, tuším, jak by to s ním dopadlo) Co máme společného s Itálií? Přece Duceho! To se máme. Jak my, tak oni. Ale pokud se k vám nedostala nějaká knížka, kde se o tom pojednává, tamto si přečtěte.

Ztratili jsme přítele, dřív, než jsme ho vůbec získali. A je to škoda. Protože jestli Duce viděl slepě v našem Janu Husovi a v našich vojácích něco, co chtěl vidět, a hodilo se mu to do celkových plánů, přece... přece pochopil a uznal dost věcí, co jsou pravda. Přece si vážil husitů, přece uznal, co byla církev ve věci Jana Husa, a to už něco znamená, v dnešní době, kdy jediný, kdo něco takového dosud naznačil, byl papež Jan Pavel II, a jinak ticho po pěšině, stát se totéž, s chutí by ho církev upálila znovu, i musím si toho vážit. Škoda... škoda. Škoda té situace, co nás všechny změní a zpracuje a ti s velkými ambicemi a nedobrými záměry se tím nechají změnit definitivně... pak z nich může být Mussolini a je hotovo.

"Čím je pro ženu mateřství, tím je pro muže válka." Benito Mussolini.
Škoda, pane, že jste Jana Husa a husity nějak blbě pochopil. Aby si snad někdo nevyložil něco špatně, jsem ráda, že se naše přátelství rozpadlo včas, pane Mussolini. Nicméně...

Tak Češi stateční vojáci? Legionáři a partyzáni? Ano. A vážím si všech (Ač svých příbuzných ještě o kousek víc, samozřejmě.), vážím si každého, kdo tuhle republiku pomáhal a pomáhá budovat v dobrém a pro dobro jejích obyvatel.
A ten Duce? To jsme asi nezačali nejlíp, jenže když se pozastavujeme nad italskými prvky u nás a obráceně, on je výrazný bod. A v kultuře... v historii se lépe vyznají jiní. Třeba o vztazích Vatikánu a naší země jsem jednou slyšela moc zajímavou přednášku. Ale nevyznám se. Ve výtvarném umění to zase nebudu brát jiným odborníkům. Italové k nám jezdili povyšovat kulturu. A Italové nebyli nikdy proti nám (až na válku, kdy byli proti nám všichni, nevyjímaje nejdojemnější spojence Británii a Francii, pročež u nich, Itálie, jako oficiálních nepřátel, to pochopím. Nepřátel... myslím samozřejmě fašisty, ne běžné občany.). Proč by měli být? A v literatuře tu nepopiratelné sympatie byly a, doufám, i jsou. Co by ne, my, taková malá, nenápadná země a oni, taková velká... nenápadná země?
Takže co je Ital pro současnou okolní situaci? Kalábrijská mafie je každému vždycky dobrá, to jo. Stručně obraz Itálie se rovná mafii, pizze a horkokrevnosti. A to dokonce i v téhle době, kdy jsme všichni tak hystericky multi kulti, se tyhle klišé nijak neeliminovaly, naopak. Což je jen důkaz toho, jak je tahle móda uměle vyvolaná a záměrně organizovaná jen na určitá místa. Stručně, s Itálií nepotřebujeme diplomatické styky, protože v EU o ničem nerozhoduje, o Itálii se nezajímá nikdo, Itálii nemusíme znát.
Dneska... vždycky mě to mrzí, ale nejednou jsem se setkala s lidmi, kteří se nad tuhle zemi povyšují, berou ji tak pro pobavení a oženit se tam jedou proto, aby se naučili jazyk (sic). Je to hnusný přístup, nemají na něj právo a neměli by... neměli. Protože podle mě v Itálii bychom zrovna našli blízké a bratry, jen, kdybychom chtěli. (V Srbsku samozřejmě prvotně, jen, kdybychom chtěli.) A nad Itálii se pak povyšuje i nejeden, mrzí mě to říkat, ctitel tamější tvorby. Jo, na točení jsou nám dobrý, ale uznat je...
Kdysi, jmenovitě v dubnu 2015, proběhla na jedné diskuzi, jmenovitě na fóru ČSFD Cinema trash italiano taková zvláštní diskuze, kterou si pamatuju (nejen proto), že jsem tenkrát chtěla jaksi naznačit tamější společnosti... jak to říct. Že to, že mají rádi italský film, není nutno projevovat jen tím, že budou trvale vypisovat jeho chyby a ubezpečovat se o jeho podřadnosti proti jiným kinematografiím, s tím, že je to ale docela dobrá zábava a aspoň se u toho zasmějeme... na jejich účet... Neshodli jsme se, rozešli jsme se.

Ale kultura filmová, to je přece náš obor. Co je třeba postava Itala pro náš filmový průmysl a jaké konotace tu jsou? Tak svého času jsem viděla Oldřicha Nového ve filmu pro pamětníky, kde si hrál na "Itala" a byl parádní (jaký jiný). Z novější tvorby tu máme Slunce, seno, erotika a pana Dejdara. Nechme to raději.
Z ještě novější... pana Stracha. Jiřího Stracha, ano. Už je to docela dost let, co jsem (vedle současné westernové tvorby v rámci letního festivalu) začala sjíždět nové vánoční pohádky. Vždycky je dobré vědět, jak si počínají... jak to říct? Zástupci národní filmové tvorby. A když se do toho dá Jiří Strach... Bohužel, ani tohohle pána nevidím na postu režiséra ráda. Ale nebudu se zabývat tím, proč. Postačí nám umělecký prvek Svatojánský věneček. Neviděli jste? Pro vlastní dobro.
Génius současného herectví Mádl a zdatně sekundující kolektiv, něco poučení, které si z filmu vezmeme (= neprojevit za celý film žádný vývoj, nic se nenaučit, nemít zodpovědnost a na závěr utopit svou nastávající (sic) je v pořádku, když jsou kolem vás ochotní pitomci, kteří vás ze všeho samozřejmě vysekají.), něco historických nesmyslů (tradice s věnečkem se vztahuje ke Svatojánské noci, tedy sv. Janu Křtiteli, nikoliv Nepomuckému.), něco humoru,  ze kterého vstávají vlasy na hlavě (morová epidemie celého království jako důvod veselí? Pro pana Stracha zcela běžně.), pak pár postav, které vypadají hůř, než jaké nakonec jsou (nápadníci). A hlavně humor. Ale jakej humor, páni.
Duchovně spjatá veličina Ivan Trojan tu hraje "humorně" "Itala". Já to mám tak strašně ráda, tyhle stereotypy, tak hrozně... ale teda tohle...

Na to vzpomínám doteďka. Posrali jsme se smíchy, pánové. Není nic lepšího, než zneužívání národnostních stereotypů a vysmívání se jejich nositelům. (přitom kdo si ty stereotypy vymyslel? Oni určitě ne.) Oč, že Francouze byste si takhle nikdy zahrát nedovolili?!
Promiňte. V pohádce Duch nad zlato je taktéž italská postava, v jiné režii a jiném provedení, tedy... a Viktor Preiss, což je herec, kterého si vysoce vážím a ráda mám... ani tady nezklamal a tenkrát se mi to líbilo. Líbilo by se jistě i dnes. Třeba i tím, že se nerozhodl nám svoji národnost propagovat tak, že bude prskat, vtipně komolit cizí jazyk a skákat na každou ženskou, kterou potká.

Jestli tohle klišé vychází z reality, tak osobně už jsem pár Italů poznala a chci podotknout, že kavalírštěji se ke mně ještě nikdo nechoval. Ale to je věc principu filmu, buď nechat postavě důstojnost, nebo ji zkopat do kuličky.

Dle některých teoretiků si my s Italy nemáme moc co říct, tak jsme si charakterově daleko. My jsme studení a chladně uvažující seveřané a oni uřvaní a spontánní jižané. Ano. Naše země se dostala do nesmírně smutného období a chladné atmosféry. Skoro jak to počasí venku. A přece si myslím, že není všechno ztraceno. Že nepřesvědčovat se pořád o tom, jací jsme zápaďáci a průmyslníci, že bychom přece třeba zjistili, že... Dneska těžko. Moc těžko. Protože právě o tohle všem nad námi jde, přesvědčit nás o tom.
Ale nebývalo to takové a když vidím ukázku tvorby tehdejší, řekněme ze sedmdesátých let, z Itálie a od nás, není si to tak vzdálené. A věřte nebo ne, pokud jde o smysl pro humor, je si hodně blízký. Fakt. Někdy o tom pojednáme víc.

V našich tehdejších kinech, alespoň dle důkazů, co nám dnes zůstaly, ze zahraniční produkce (a nepočítám teď SSSR) převládala Francie. Převládá v TV doteď (a nepočítám teď USA). Každý týden Belmondo, někdy i tři denně. Má přece dabing lepších časů, tak...
Itálie tu tolik nebyla. Vlastně tu moc nebyla. Ale když tu byla... Pro mne je prototypem vánoční paráda Segia Corbucciho, Zločin àla Neapol, film opravdu vynikající, který si každý rok s chutí osvěžím (nejen) o Vánocích. Má skvělý starý dabing. A je ohromně... český.
Ať se, prosím, tvůrce neurazí, ale ten kdo tohle dělal, ten nás musel dobře znát. Nebo tu někdy spolupracovat. Nebo... nebo aspoň něco, nějakou tu podstatu mít stejnou. Nevím, jak je to možné. Ale pro mě je právě tohle film, který tak hezky ukazuje, jak si přece byla naše tvorba blízká a my taky.

Jenže se sem skoro nedostala. Proč? Z politických důvodů, pochopitelně. Skrz sovětské síto prošlo z Francie skoro všechno! (měli s nimi diplomatické styky, jak jsem zjistila. Pro mě překvapivě, protože jsem vždycky myslela, že Francie byla hodně prozápadní)
Z Itálie skoro nic. Protože jestli my jsme byli součástí Sovětského svazu (vždyť nás osvobodili, že jo...) a ten striktně dohlížel na nás, Itálie (sice ne oficiálně, jenže jinak tím silněji) podléhala od druhé světové politice Spojených Států (vždyť je osvobodily, že jo...).
Svoje velké spanilé jízdy podnikali na jejich území velcí bratři, aspoň co vím, už v padesátých. Ono se vyplatí mít tu navždycky vděčné dlužníky, kteří poskytnou exteriéry, interiéry, profesní zkušenost a zázemí, a vy si tam pak přivezete své superhvězdy z Hollywoodu a uděláte tu svůj velkofilm. Ale jestli se tahle politika začala v kultuře objevovat opravdu silně, tak to v šedesátých. Meč a sandály, jo, ještě beru. Špagety, jo, tak ty se osamostatnily docela.
Ale co takový krásný žánr jménem eurospy neboli špionážní? Nechci o nich dnes psát, ale stručně jde o 100 plus jednu vykrádačku Jamese Bonda. Už tak strašné věci, jako jsou bondovky, navíc ještě s tím, že to točí tvůrci s touhou zalíbit se zámoří. Hnusnější propagandistické filmy (často se zakládající na studené válce) málokde vznikaly. Možná ani v Americe, protože tam si netroufli na všechno. To v Itálii se zas nebojí. Bohužel.

A vůbec nejlepčí je, když z toho udělají (jakože strašně odlehčenou, v jádru zcela vážně míněnou) komedii... V tomhle směru můžu jen doporučit nedostižnou sérii Sette uomini d'oro, na kterou té odporné existenci za kamerou jisté špinavé síly nemálo přispívaly.

I přes to byla zřejmě podřízenost slabá, takže v sedmdesátých preventivně začala veselá olověná léta. Pryč s tím. Proč tu v kinech nebylo tohle, chápu. A z většiny jsme o nic nepřišli. Že sem ale bolševici nepustili tolik skvělých věcí a politicky zcela nezávadných, to je jejich chyba a škoda, a přitom...
Přitom přece z tvorby je dost patrné, že byly v tehdejší Itálii silné sklony k levici a sympatie ke komunismu ze strany běžných lidí i tamějších tvůrců. Těch naivních, nevěda, co to v praxi znamená, i těch zcela uvědomělých, kterými už jejich kapitalistický systém a politická podřízenost jisté mocnosti nebyly vítány. Jenže to mysleli upřímně... a to ti, co byli tady, rozhodně nechtěli.


A co my u nich?
To si divák už od začátků všímal, když se objevil v italském filmu nějaký rodák. Rodáků je tam dost, samozřejmě, od Dagmar Lassander, Zuzany Martínkové, přes Zoru Ke(sle)rovou po Fredericka Stafforda, a jestli se někdo z nich necítí být Čechem, ať to nebere špatně, že je tu pyšně vytahuju, protože nikdo z nich nám nedělal ani omylem ostudu!
A rodáci jako postavy?

Spaghetti westerny se při bližším průzkumu hemží Nováky a Hudečky! Exotické jméno, to teda jo.
Našinec Novák Enzo Fiermonte...
nebo Larry Ward coby krajan Hudeček? Račte si vybrat. (A to zdaleka není vše, jen teď si vybavuju tyhle dva.)

Jo, na jižním Západě obvyklý jméno...
A když jsem psala o Francu Ukmarovi... a vlastně už když jsem tu psala o Dobrodružství z Tortugy, citovala jsem i jeden film, La porta del cannone neboli Uštvaný válkou, ve kterém si autor váží Čechů a chce naše statečné partyzány a bojovníky oslavit, s postojem uctivým, obdivným, se snahou vylepšit vztahy a omluvit se za ty hrůzy. Alespoň takový výsledek, ač naivní, je. Moc hezké. A moc hezké vědět, že o nás taky někdo ví, tam od nich.
Že o nás ví i Aldo Lado a tvoří La corta notte delle bambole di vetro v kulisách "Prahy", ač film se mi nelíbí, za zmínku to pro našince jistě stojí.
Tak to jen tak.

Jak je to dnes s (starou dobrou) italskou produkcí u nás? Vydistribuovaly se k nám komedie. Některé, tedy. Z oddělení Bud Spencer a Terence Hill, z oddělení Pan účetní, tedy ty novější (a v prvním případě velmi neitalské) modely. Damianimu se dostává jisté drobné pozornosti, Petrimu výjimečně, Fellini se uznává, ale nepromítá, poliziotteschi zcela unikly pozornosti distribuce (nejspíš záměrně), spaghetti western, vyjma Leoneho, rovněž, to, co bylo před tím ani nevíme, to potom v rámci zmiňovaných anebo... Je to docela zvláštní a možná už jsme o tom někdy psali, ale k nám se v novém tisíciletí dostalo z Itálie skoro všechno z žánru válečných filmů. Docela překvapivě, když to přece není tak obsáhlá kapitola tamější kinematografie, rozhodně oproti většině dalších žánrů co do počtu kusů velice malá. A přece se sem v levných pošetkách dostaly (hlavně díky společnosti Řitka video), aby nás informovaly o... čem? Že jsou to sračky? Z části jistě, protože z části opravdu jsou. Že je to drsnej biják? To určitě, A děla pořád duní, to přece zvoní. A že... takhle. Tenhle žánr obsahuje skryté klenoty a zajímavé počiny, ale z určitě větší poloviny jsou to jakože příběhy jakože statečných jakože hrdinů, tedy Američanů. Takže zase ne moc italský model.
Dá se tedy říct, že ve chvíli, kdy to síto padlo a mohlo se sem dostat všechno, distribuovaly se sem hlavně tamější produkty nějak připomínající/podporující/postavené na modelu USA.
(A, a to nesmím opomenout, valná většina českých moderních překladů italských filmů není z původní zvukové stopy, nýbrž z angličtiny! Z angličtiny, která nikdy neměla žádný respekt k původní stopě a měnila význam a smysl od slov po obsah celých scén. A tímhle nám se tu teď budou chlubit a chtít za to platit?) A to je podle mě škoda. Velká škoda, protože Itálie sama má ohromně zajímavou kulturu (jistě i všechnu ostatní, nejen filmovou) a má nám co říct. My s ní si taky máme co říct. A tamější film, to je přece, vedle českého, ten nejlepší na světě.
(A španělskej že taky neni od věci a anglickou školu mám ráda už dávná léta? Bývala ta Evropa ale hezky pestrá...)

To jsme tedy byli hodně konkrétní. Abstraktněji? Tehdá před lety jsem v Itálii, po letech pustiny v USA, našla filmy, co se těm našim, českým, podobaly. Měly podobné hrdiny, podobné preference. Měly cosi jako antihrdiny, což je pro naše filmy naprosto nejtradičnější model, prototyp Lubomír Lipský ve Čtyřech vraždách. A pod všemi možnými nánosy všeho možného měly i moc dobré jádro... stejně, jako ty naše.

A podobnej humor, povídám. Vánoce se blíží, tak proč by ne?

Kdepak Itálie, nenápadná a nenásilná země. Možná až pro vlastní škodu. Dokud se do ní člověk nedostane, ani o ní neví. Z evropských velkých zemí o ní nikdy skoro neslyšel. Musel se tam nejdřív dostat a zjistit, že stojí za to si jí všímat, i kdyby už jenom na protest. Neb v současnosti... je Itálie nepopulární. Zprávy o ní žádné nemáme. Bouchne bomba ve Francii, víme. Bouchne bomba v Itálii, dozvíme se náhodou za x týdnů. Není to o moc lepší ani se zemětřesením... a tuplem s uprchlickou krizí. Kdo ví, jak to tam teď doopravdy vypadá? Já ne. Ač bych ráda. A ráda bych, aby naše vztahy byly lepší.
Aby se v Itálii neprovozovala klamná politika a zpravodajství, která tamější obyvatele staví proti nám. Nicméně...
http://www.secoloditalia.it/2018/07/migranti-praga-gela-il-premier-conte-accogliere-una-strada-per-linferno/ Hloupej příklad, ale... Ve stručnosti zpráva o tom, jak Babiš odmítá uprchlíky a diktát EU, která je sem nutí. Tak "krutá slova", ta, že nechceme ilegální imigranty, jo? A přece...
I přes tu příšernou tamější situaci a loutkovou vládu, někdy se i jejich zpravodaje, třeba zrovna ten uvedený, dají číst lépe, než ty naše z Novinek a ze všech "veřejnoprávních" zdrojů. Někdy i ty jsou míň zaujaté a nestrannější a píšou o faktech, přičemž jejich osobní postoj je až v tom malinkém odstavečku dole, čehož se od našich médií už patrně nikdy nedočkáme.

Takže abychom nezapomněli... co je pro nás Itálie?

...Topolanek - jasne jak facka

Jezdi si v plavkach do Toskánska

Ja tak možu na horni splav do Lidečka

Tečka 

(Jarek Nohavica)

Ale tak, no... třeba ještě něco. Třeba může být i míň nedostižný cíl (vždyť do toho Toskánska se třeba dostanem a zjistíme, že to tam neni až tak odlišný) a víc bližší kultura (vždyť do toho Lidečka ať se přijedou podívat z Itálie a budou zírat...). Tak bych si třeba přála, aby naše zahraniční politika a vztahy směřovaly i na jih. Aby se italština stala "populárnější" věcí (když španělština a francouzština být můžou!), než zábavou pro pár samouků na ukrácení dlouhých večerů. Že by to pro nás bylo přínosné, fakt. A pro ně... věřím taky. Ať žije republika. A ať je líp. Tečka.

A proč vlastně ten dnešní guláš? Těžko říct. Ale už to tu je. A nikoliv jen proto, aby mi nezavřeli blog z důvodu nečinnosti.