Data pro svět (bez)významná – 29. 3.

Snad se nebe otevře a Velikonoce se vydaří. Ale my můžeme slavit už dnes. Dneska má totiž výročí... teda asi... nejspíš, možná, jako...

                                   Přece já. Nevidíte, že oslava už začala?

Cha. To byl vtip, neberte to nijak surově. Dnes mám tu čest vám v největší krátkosti představit jednoho takového herce. Teda jednoho... je jich asi šest. A nikdo si není jistý... kterej to je.

Ale ten náš se jmenuje Franco Ukmar.

A mám zase zpoždění. Jako vždycky. Kdybych to byla napsala před dvěma roky, mohla bych oslavenci ještě gratulovat k osmdesátce. Žel, čas jde dál a i tenhle chlapec už nás opustil. Škoda, Franco. Dneska bys tedy slavil dvaaosmdesátku. Teda... asi ty. Teda...

Clemente Ukmar, Pino Mattei, Franco Ukmar. Nejspíš.

Jo. Neříkám, že poznám všechny italské herce. Kdyby tak... Nicméně se zlepšuju a už je jich dost. Kdyby naši národní filmovou databázi nezačala opanovat jakási podivná sorta ničitelů svobody nenávidějící filmy, mohli mít Itálii a přilehlé části Španělska už prakticky kompletní. Jejich chyba. Mrzí mě to, ale co nadělám.

Kdo se kdy trochu zabýval italským žárnovým filmem a věnoval se aspoň pár špagetám nebo poliziím, musel záhy narazit na kaskadéry. Herce malých úloh. Dubly. Všechno dohromady nebo něco z toho. Pro mě patrně tím úplně prvním, kterého jsem začala rozeznávat, byl jistý Alberto Dell’Acqua. On a Nello Pazzafini. Postupně jsme zjistili, že kaskadér je to profesionální, ten první, ale že ty role tak malé zas nemá a na přelomu šedesátých už to dotáhl na nejednu hlavní roli, výhradně pak bývá obsazován do rolí kladných. Pozoruhodný úkaz. Teda... výjimky spočítám na jedné ruce a je to pak lepší, kladný bývá ohromně protivný. Sourozenci Dell'Acqua jsou ve filmovém průmyslu pověstní a zaslouží si velkou pozornost. A jsou též poměrně známí a populární. Ale ať si počkají, až budou slavit narozeniny oni.

V krásné době těchhle krásných filmů italskými studii obcházely party spřízněných talentů, které k sobě pojily výrazné dovednosti. A některé i rodinný stav. Bratři Zamperlové. Aspoň tři. Dell’Acquové, v branži 4 bratři a 1 sestra (plus ještě 4 sestry a 1 bratr, kteří jsou bohužel více nedohledatelní, zda ve filmu taky bývali). Jo. Mnohdy pocházejí z cirkusů a mají tedy ohromnou průpravu. Nic pro ně není nemožné a pokračují v tom dosud, rodiny tedy, Dell'Acqua cirkus třeba žije a prosperuje. Nicméně tenkrát se to dalo využít i jinak. Naštěstí pro nás – ve filmech, takže ještě dnes se můžeme pokochat, jak někdo dovede lézt po zdi nebo vrhat salta po hlavě.

Mezi těmito a jinými (a většinu jich dosud neznám) narážím poměrně pozdě na jméno Ukmar. Jméno, které nebývá často v titulkových kreditech, a když jo, většinou se film od filmu mění. Jméno herců malých rolí a kaskadérů, profesionálních dublů a maestri d’armi. Od každého něco. Je to šest bratrů, řazeno dle narození Bruno (*192?), Sergio (*1935), Franco (*1936), Giancarlo (*1938), Giovanni (*1940) a Clemente (*1943). Nemyslete si, pátrání po bratřích Ukmarech mi dalo pěknou práci, i jenom ohledně takovýchle triviálních informací. Tihle bráchové se stali v posledních dobách objektem mého rozsáhlého, systematického a přísně vědeckého výzkumu, se kterým nebudu čtenáře unavovat, ale prozradím, že má bohulibý úmysl. Poznat je od sebe.

No, nezdařilo se tak úplně.
Ve vší stručnosti, když se ve filmu objeví někdo menší, silnější postavy a mrštný k tomu, nejspíš to bude jeden z nich. Co mají společného všichni bratři Ukmarové, kteří všichni shodně pracovali na stejných filmech a ve stejné době?

Podobu. Jsou to bratři, nejsou to snad ani dvojčata, nikdo z nich, a stejně jsou nerozpoznatelní.

Mimochodem, kterej z vás indiánů je kterej?

Prostě když se někdo takový objeví, řeknu si: hele, Vinnetou. Neřešte přezdívku, ale když říkám Vinnetou v souvislosti s Itálií, myslím Franca. On totiž rád hraje indiány...

Franco, nebo někdo jako on. O jejich identifikaci, pokud se na ně natrefí, se vedou spory. Vždy a všude. Nikdo z laické veřejnosti si není jistý. Ale s tímhle problémem odlišení čtenáře nudit nebudu, to už by bylo jaksi nad rámec naší přednášky, jak se říká. Čili, mám podezření, že možná jediný, kdo je od sebe pozná, byla jejich maminka.

A může na nás bejt hrdá.                          

Podezřívám je z dalších věcí, tyhle kluky. Když se ve filmu objeví 1, 2, 3, ba i 4 nebo 5 Ukmarů, pokud jsou uvedeni, uvede se obvykle v titulku jeden z nich, a člověk, pokud zrovna objevil jiného, ho tedy identifikuje chybně. Podezřívám je z toho, že se ve filmech někdy střídají. Proč by ne, vždyť to nikdo nepozná...
Jo, v tomhle případě to opravdu není k poznání.

„V Totò contro Maciste v bitvě, Clemente dubloval vedle Totòa také Nina Taranta. V duelu proti Macistovi jsem pak Totòa dubloval já. S výjimkou jedné scény, jelikož jsem si ublížil, takže na druhý den ve scéně ..... mě zastoupil Bruno.“            (Giancarlo Ukmar, 1999)

Patrně když šel jeden, šli i ostatní, v jednom filmu je jich dost a spolupracují. Když dublují, bez problémů. Když hrají, kdo ví. Někteří jsou víc vidět, někteří míň. Někteří jsou natolik profesionálními dubly, že je ani neuvidíme. Bratr Ukmar, kterého ale spolehlivě uvidíme nejčastěji, je náš Franco.

Takže pro nás nejdůležitější brácha Ukmar – tenhle Franco. Pročež... myslím, že dnes slaví Franco Ukmar. Ano, asi ano. Ale být si jistý tím, který z nich to vlastně je... Patrně opravdu tento. Herec největších rolí.

Rodina Uckmar-Ukmar měla v téhle době tedy 6 bratrů (a myslím, že to tím nekončí, že jde jenom o ty členy rodiny, co se přidali k branži. Sestry mají taky.). Jak je to s rodinou Ukmarových dnes, zda pokračují někteří potomci v práci a tradici, tedy akrobacii, nemohu říct. Nemám vlastně pro tenhle článek žádného podkladu. Ale to nemívám častěji. (A ano, patrně pokračují, teď jsem na něco narazila.)

Všichni hráli. Všichni dělali kaskadéry. Bruno, Franco, Clemente, ale nejspíš i další, se zasadili o svět kinematografie coby vedoucí kaskadérů. Je tu fakt, že Clemente je profesionální dubl, do svého repertoáru si zapsal lidi od Enza Cannavaleho přes Franca Franchiho po Paola Stoppu, osobní je to pak dubl Paola Villaggia ve všech jeho filmech (!Jak to stíhal?!), pročež Franco prý dostal k dublování zase jeho kolegu Gigiho Redera, pokud znáte filmy o Panu účetním. Giancarlo je zase občasný dubl legendárního komika Totòa v některých filmech, a ostatní jsou bez pochyb taky profesionální dublové a stoprocentní kaskadéři, kteří dovedli nejlepší salta mortale (nejen) v zemi.

Kdo ze slavných herců není stručně srab, nejspíš uzná, že i jeho někdy v životě dubloval nějaký z bratrů Ukmarů. Pokud není srab, ale neuzná to, znamená to, že ho dubloval Rocco Lerro, Giovanni Cianfriglia, Giancarlo Bastianoni nebo Roberto Alessandri. Nebo kdokoliv jiný. Pokud to neuzná ani tak... (À propos, všechno nejlepší, Terenci Hille.)

Salta mortale, vaše specialita, ano. Kdysi, když jsem se tu s velkým neúspěchem pokoušela naznačit, že většina italských kaskadérů je dobrá sama o sobě a nemají kam se vypracovávat, půjčila jsem si jedno krásné, historicky cenné video (patrně nahrané na youtube kým to, nějakým samotným Ukmarem?). Jste teda ohromně šikovní, bráškové.

A jak to stíháte...

„Pane Ukmare, jste kaskadér, ale jste také herec...“

• „Ne, v pořádku, čas od času jsem dělal nějaké štěky, a to proto, že, obyčejně, pokud jsi měl smlouvu jako dubl nějakého herce, produkce se tě snažila využít, jak to jen bylo možné.“                    (Clemente U. v rozhovoru pro A. Pallotta, 2006)

Pro vás nic není nemožné, a kdyby přece náhodou, nějaký bratr zaskočí. Když máte jednou smlouvu, evidentně tam nad plán produkci ještě zahrajete a zazpíváte. Herec Lino Banfi onde vzpomíná, že měl téhož dubla jako Villaggio, tedy tady Clementeho Ukmara, a že to bylo jenom občas trochu komplikované, když se sešli herci v jedné scéně, kde je měl dublovat oba... ale to se taky zvládlo! Ne. Italský film je jedna velká pozoruhodnost.

Neděste mě. Já sem dneska nepatřím!

Kdysi jsme tu představovali jiného profesionálního dubla plus kaskadéra a herce, Giancarla Bastianoniho, který, dle diváckého dojmu, v jednom filmu dubluje cca 3 herce v jedné bitce a ještě on sám bojuje proti nim. Možné je všechno. Giancarlo Bastianoni, to je mládenec... Toho si těžko všimnout.

Však ono by se vidělo, co? Kdyby ses nemusel pravidelně upravovat do kučeravého blond odstínu...

Franca... jsme se shodou náhod (?) poprvé dopátrali v témž filmu, jako poprvé Bastianoniho, a zjistili, že je to on. A začali si ho tedy všímat i jinde... a pozorovat nápadnou podobnost s dalšími... dnes už vím, že bratry.

Bratr Bruno Ukmar začal s filmem prokazatelně ještě ve 40. letech. Bratři se postupně přidávají (do klubu Musumeci-Greco) v padesátých, dle jejich výpovědí nejeden začíná natvrdo s kaskadérstvím už ve svých čtrnácti letech, a dle intenzity jejich výskytů a spoluprací se stávají jedněmi z nejvyužívanějších a nejpodstatnějších tvůrců v pozadí filmů. Vezměte si asi opravdu libovolného režiséra, těžko vám bude zapírat, že s Ukmarovými někdy pracoval. Ba i Damiani tam toho Franca má. Natož u E. G. Castellariho, nemožno tam nenajít alespoň jednoho Ukmara (zpravidla víc).

Jo, no... hlídám rejžovi... osobní věci.

V Prokletém obrněném vlaku Franca jeden uživatel našel hnedle třikrát, tedy ve třech různých úlohách, a to ještě možná není vše.

Ne, za kvalitu žádného filmu se nejde zaručit. Pokud sebelepší herec nedostane pořádnou roli... pokud sebelepší kaskadér nedostane pořádnou příležitost... Ten film vlevo, Il dominatore dei 7 mari, je jedna z nejhorších věcí, co jsem měla tu čest, s nechutnou propagandou, oslavovaným kolonizováním, hrdými bílými nácky a výsměchem Španělsku. Silně koprodukční. Ale pročež tu Franco neni na jejich straně, rolička tak zlá není.
Rolička... Nejsou to velké roličky. Ale z Ukmarových mívá Franco přece ty největší. Myslím, tedy. Kde začal Franco konkrétně? Jo, to by se mi líbilo, mít nejaké informace. Říkám rovnou – žádné nemám. Všechno toto jsou pouze dohady na základě jednoho rozhovoru, jednoho něcojakorozhovoru, tří nebo čtyř stránek a spousty vlastních zkušeností. Za ty rozhovory díky těm, kdo je dali dohromady. A za ty filmy... díky, Franco. Kde že jsi to začal?

Od doby, kdy se člověk zorientoval, že někdo takový existuje, pokaždé, když se v nějakém sandálu objeví parta menších herců, říkám: hele, Ukmarové jdou. Tady poprvé. Dneska můžu potvrdit, že jsme měli pravdu, že nejmíň jeden Ukmar to tu opravdu byl, a bezpochyby právě Franco, třetí zprava. L'ultimo gladiatore. Prostě vždycky někdo menší... Pokud se nechce chrabrý Gordon Scott cítit špatně, že jsou tu někteří vyšší než on, vezme si do finále patrně chůdy a po bok partu Ukmarů. Ve filmu Il colosso di Roma to tak rozhodně působí.
Podle Imdb, což je ale jen nejhrubší kostra (a pletou tam Ukmara za Ukmara, věřit tomu lze těžko), první film je z roku 1960. Dle mých dohadů tam bude tak od půlky 50., možná dříve. Kde...? Řekněme – skoro všude.

Vždyť já vám věřím, že zvládnete všechno. Jenom přebojovat Emilia Messinu, to je asi trochu silný kafe. Nicméně síly vyrovnané parádně.

Franco Ukmar se stal tak běžnou až organickou součástí všech filmů, že nemohu říct, v čem nejranějším jsem ho jako... Jako skoro všude. Někde se mihne někdo jemu podobný (takže to může být bratr) ve všech žánrech, skoro ve všech filmech. Je snad opravdu jedním z nejintenzivněji využívaných umělců téhle doby, od 50. do 80. včetně, a vzhledem k velikosti rolí toho stihne opravdu hodně. Kolik, to je ovšem záhada pro každého.  

Dobrodružné, historické. Meč a sandály. Spaghetti westerny. Poliziotteschi. Válečné. Komedie všeho druhu. Postapokalyptické. Ba i špionážní nebo giallo. Dodejte si, co chcete. Někde tam Franca najdete. A jestli ne jeho, bráchu určitě. U jiných je vždycky zábava hledat jejich uncredited role. U Franca hledat nemusíte, on vždycky odněkud vyskočí a... Za svou kariéru se stane i knězem... barbarem... indiánem... jestli pravým nebo falešným nechme na filmu... a zahraje si vedle nejmenších i největších herců, velikostí i proslulostí.

Pravidelně se pak v jeho kreditaci střídají naše oblíbené profese jako henchman, hitman, bandita, voják, policista... To znamená, že i Franco má pár civilů a i Franco je několikrát za život naprosto kladný. To je dobře.

V civilech nesmírně zodpovědně a důstojně vyhlížející pán, tenhle Franco. V jiných, nejednom, špagetách, komedii, nesmírně živě předstírající opilost. Teda, asi předstírající. Legraci si dělám, ale hraje to dobře. Vždycky ale v pravou chvíli na pravém místě...

Prakticky, teda.
Jo, kdyby tam nebyl, jeho bráchové by se neměli o koho opřít.
Kdyžtak ho pak zase zvednete...

A pak tu v kariéře máme taky...

Ano, statečného a neohroženého důstojníka Franca, který se nezalekne ani Ettoreho Fieramoschi. Věc zasluhující si pozornost, tenhle film Voják štěstěny (1976). A rozhodně nejen proto, že Franco tu má alespoň dvě role, po boku bratra Clementeho, a hned nedaleko ještě bratry Giancarla a Giovanniho... Bohužel...

Nechci tu dnes polemizovat ve stylu Betty MacDonald co život dal a vzal... to Bohužel si tedy odmyslete, a zbyde nám... že někdo (snad režisér Gianfranco Parolini?) objevil Francův komediální potenciál, zjistil, že dovede nádherně padat, šikovně uhýbat, parádně šilhat, odskakovat, a vrhne se do každého nebezpečí...

 Jo, je to tak. Jako každý dobrý kaskadér nebo herec menších úloh, i Franco s rodinou byl polapen zábavním průmyslem fazolových komedií. Tedy filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Vedle nich se objevuje i v různých variacích, odnožích, konkurencích, ať Alleluja nebo Tressette George Hiltona, ať víc věcí s Šimonem a Matoušem, ať... zbytečný výpočet. Skoro určitě tam bude. Na to, že jakmile má dojít k nějaké akci, bitce, že se objeví Franco, je celkem spoleh. Jak by ne. Ach ano, stal se naprosto nepostradatelným bitkařem. Odmyslete si Riccarda Pizzutiho, odmyslete si Giancarla Bastianoniho, skoro určitě vám zůstane Franco Ukmar. Poznávací znamení?

Trochu menší, trochu kulatější obličej a... jestli něco, čím ho možno spolehlivě odlišit, pak tedy tenhle Franco ohromně krásně šilhá a režiséři toho ohromně rádi vy/zneužívají. V komediích natuty.

Jestli si nevybavíte Franca odjinud, odsud určitě. Je tu pravidleně. I na něj Terence užívá svých kuželek a Bud svých kladiv, což konkrétně při jeho velikosti zavání poněkud brutalitou. A on vždycky trpělivě a profesionálně... jak jinak. Objeví se někde v partě, dějově nijak zvlášť podstatný, ale vždycky se objeví a už se na něj rány sypou.

... a někdy se stanou i jiné věci, holoubku. Tady máme oba oslavence pospolu, tak... Pokud snad Franco slaví jindy a prameny lžou, snad by se nezlobil, že jsme se sekli.
Jo, pořád nemám ty bitky v oblibě. Ale je to moc zajímavé, když skoro každý tady už člověku evokuje jméno nebo aspoň dojem, že se známe.

A taky se tu starám o dopravu...

Franco je tedy ve většině bitek. I ve většině bitek už v 60. letech. A určitě i před a pak, i po sedmdesátých letech, jen pak jsou už moje znalosti trochu rozpadlé. Vím, že Franco dělá i vedoucího kaskadérů. Mimo jinými třeba ve vůbec ne špatném – ač tak nízkorozpočtovém, přec vizionářském – kousku Joea D'Amata Endgame.

Takže specifické úlohy Franca Ukmara? Jak píšu, od každého něco. Franco Ukmar – voják, to je v době 50. – 60. častým úkazem. Franco Ukmar – desátá ruka záporáka, role to velké nejsou, ale doporučuji Se vuoi vivere... spara, kde je víc, film to z půlky příšerný, z půlky parádní, čemuž nemálo napomohl právě on. Franco Ukmar – únosce dětí? Tak to je vůbec jedna z nej a největších roliček.
Vážím si samozřejmě z principu nejvíc hodných banditů, pozitivních cirkusáků, policistů na správné straně, ba i...

Ba i coby statečného československého partyzána jsme ho v jednom filmu (La porta del cannone) odhalili!

Že ty role jsou, i proti našim dosavadním zastavením u Data pro svět (bez)významná, totálně miniaturní, a že informace nebo fakta ohledně tvorby, odjinud, než z vlastního pozorování, nemám vůbec žádné? Je to fakt. Tak to nahradím jako obvykle nadšením. A můžu třeba zase přidat dík Brunovi Corbuccimu a jeho partě. Jako skoro vždycky...

A o něm? Vysoký styl a aristokratické herectví? Superdrsný komik? Záchrana filmů? Na to nemá dostačující úlohy. Takže... Moc ráda ho vidím. Tenhle mládenec je pro mě taková jistota. Kdyby tam nebyl Vinnetou, něco by tam chybělo. Kdyby se neobjevil v bitce, zarazilo by mě to. Kdyby se tam po hlavě nevřítil, režisér by neměl film hotový. Dneska, a tuplem za rok, bude celej svět (teda měl by, pokud si ti fanoušci za něčím stojí) oslavovat fazolový idol Terence Hilla. Tak když nám tak náhoda dala možnost, proč si u nás prozměnu nepřipomenout věčného filmového protivníka a neúnavného kolegu? Ten první nám ve filmech podával trochu zvláštní výklad, že bratři spolu mají jakože někdy možná držet. Ten druhej to běžně dělal celej život. (Neb bez toho nelze být akrobat.)

„Odkud vychází tahle vášeň pro akrobacii? Kdo je učil?“

• „Nebyla to ani tak vášeň... byla to jejich práce, cirkusáci, akrobati, pouliční umělci...“ (Daniela Ukmar)

Komediant a pouliční umělec, co, Franco. Kterej to nikdy nedotáhl výš, páč výš už nemohl. Možná o pár metrů výš to zvládl Clemente, který je nejmladší, a tak dělal salta úplně nahoře...
Ach ano. Všichni zasluhujete pozornost. Aspoň od nás a dnes. Takže, Franco... Francovi jsem trochu vlezla do soukromí a omlouvám se mu za to. Ale zase je fajn vědět, že tam nebyl sám. A jim všem kolem děkuju za různé informace... materiály... i za to ostatní.

„A jen vy a vaši bratři Sergio a Franco jste se účastnili série o Fantozzim?“

• „Ne, když jsme působili jako kaskadéři/akrobati, pracovali jsme všichni společně.....“ (Clemente U., 2006)

A proto dnes díky vám všem. Franco... je ten vlevo... že jo...?

Všechno nej!