Díky za vše, Bertíku

Takový ten dojem, že aspoň jednou měsíčně by sem člověk měl zavítat a dát o sobě vědět, ač nemá čas... tak neplánovaně zavítávám a radost z toho nemám. A že nepíšu nekrology, psala jsem, když zemřel Umberto Eco? Nepíšu. A že seminárky nelze odložit, to jistě. Jenže nezlobte se, páni profesoři, já musím. Dneska jo. Jestli z toho budou nepříjemnosti... obraťte se jinam.

Kam?

Jo, přesně sem. Ach ach, tak po Dušičkách tohle...
Takže já jen chci říct, že nezapomínám. Ani na Leonarda Cohena. Toho si pouštím celý den.
A pak... nikdy nezapomenu na jednoho skvělého chlapce. Jo, dost možná i mého nejoblíbenějšího amerického herce. Roberta Vaughna.

Pamatuješ?

Jo, pamatuju. Ačkoliv už je to opravdu hodně, hodně dávno. Vím, že kvůli tvým asi deseti větám jsem onehdy měla Pavla Vondru za dobrého dabéra. No neni, kámo, neni. Ale tady se mu stejně povedl zázrak...

Dezertér schovanej uprostřed bojiště...

Sedm statečných natočených na videokazetě, to byla nevyčíslitelná hodnota. První, a na dlouhý čas jediný western mezi pohádkami. Tak že asi deset let to je? Jak ten čas letí... Dalo by se říct, že hrdina mého mládí, tuhle náš lehce kontroverzní statečný elegán Lee. Vůbec, koho jiného by si mohla dívka vybrat, než tohohle fešáka v obleku? No dobrá, ale i kvůli jiným věcem.

No jo, koukám, že dost možná takový první antihrdina. Když pominu ty české, samozřejmě.
Byl to Bertík, kdo mě dovedl k přesvědčení, že na westernech může být něco dobrého a není to jen nějaká sadistická slaboduchá střílečka výhradně pro muže. Že to vůbec nemusí bejt špatný. A i v amerických že se najdou výjimky. Zrovna těchhle Sedm statečných. Kdo by jimi nezačínal. No začínali jsme tak, začínali. A když na to zpětně koukám, je to stejně velmi netypický western. Na Ameriku... Možná je to tím Kurosawou. Takový civilní. Nepatetický. Myslím, že s dobrým poselstvím. Nijak zbytečně komplikovaný. Exteriérově i interiérově přirozený. Asi opravdu dobře zfáraný, protože jsem dodnes nepřehodnotila.

A co lží si člověk navykládá... Ale vám povím pravdu.

Aha, tak v Hollywoodu byla stávka a muselo se to obsadit... 
„Scénář neměl, pouze Kurosawův film Sedm samurajů. Měl jenom Brynnera a McQueena a ptal se mě, zda o někom nevím. Dal jsem mu typ na Coburna a zbytek se nějak sehnal. Fungovalo to tak, že vždycky večer nám strčili pod dveře pokoje list papíru s tím, co se bude natáčet následující den. John psal scénář za pochodu...“ (R.V., Cinema 9/2015)

Tak si někdy skoro říkám... že možná právě proto se ten film tak poved.

Až do poznání Pár dolarů to nej, kdepak Tenkrát na Západě, kdepak Hodný, Zlý a Ošklivý...
A nezhoršil se ani po 215 špagetách, vůbec ne. Záporák je fakt záporný. A sedm hrdinů a všichni jsou fajn, kdy se tohle podaří? Ale kdepak vás mám všechny na jednom záběru? Aha, tady.

Jo, jsou to fajn kluci. Pokud některé v jiných filmech či osobně zrovna v oblibě nemám, i za nic moc herce je můžu mít, tady to prostě šlape. Vždycky jsem jim držela palce. A vždycky to bylo moc smutné, ten konec. Vůbec, znáte jiný americký western, kde by nechali zemřít hrdiny?! Zrovna těmhle bych přála to přežít. Ale i to k tomu filmu patří...
Když se tak těší obecné oblibě volit zde svého favorita, tak můj statečný je a vždycky byl právě tenhle. Nejstatečnější. Nemyslíte?

Myslíte?

Nesmysl, kladnej a nikdy jinej...

Kdo by to řekl, že to byl zrovna tuhle Bertík, kdo už před tím, následovně tuplem, fasoval nejednoznačné i záporné role. Teda, myslím, že jsou mnohdy nejednoznačné, ač je někteří mají za záporáky. A před tím tedy něco problémových mladistvých maniaků, co?

Což, hochu z Filadelfie? I na výjimku potvrzující pravidlo - superhrdinu - tu můžem narazit... Tedy skoro super. Neb zase ne stoprocentně důstojně to na mě působilo, tahle zajímavá slátanina.

The Man from U.N.C.L.E., teda... 

Snad na to nepřijdou...

teda ať se tajná služba neurazí nebo tak, ale všimli jste si, že nás tuhle Robert opouští ve chvíli, kdy je s velkou estrádou do světa vypuštěn remake M7 a loni jsme tu náhodou měli prozměnu remake tohohle seriálu? Bezpochyby jen náhoda. Ale zvláštní paradox.

Tak na hlavní hrdiny zrovna monopol nemáš, to už rozhodně spíš na takové ty vedlejší hybatele dějem. Nějak zřejmě neměli tvůrci dojem, že jsi prototyp klaďáka. 

No, on není. Není to typ statečnej a frajerskej àla McQueen ani drsnej a tečka Bronson. Jenže zjišťuji, že nemít do jedné polohy stylizovanou hollywoodskou škatulku, má pak člověk podstatně víc možností.

 

Kapku sem to přepísk, bejby...

A taky je, zcela dle mého, moc dobrý herec. 

A že si ho váží dokonce i veřejnost... tak to se často nestává, že bychom se shodli.

I jako přímo hrdinové nejsou místní specialita. 

 A těch filmů nám ubývá, věčná škoda... Až se nám rozjely zástupy TV filmů a seriálů. Nu což. 

Tak jsem vždycky fandila jemu, namísto tradičně Columbovi.

Takže těch záporáků nemáme málo. A kdo nezná Bullita, jako by nebyl (sorry, já ho taky celého neviděla, a jsem... ale znám ho).
„Možná bych ještě vyzdvihnul Roberta Vaughana, známého to specialistu na role senátorů ve filmech s McQueenem pro změnu v roli senátora...“ (Blofeld, čsfd) A jo, na Skleněné peklo nezapomínejme. Moc dobrá věcička.
Kdo zná Most u Remagenu, takový zajímavý kousek se zajímavou historií československé koprodukce roku osmašedesátého, vidí, že jako zase není hrdina... ale je stokrát zajímavější než ten kladný, konkrétně George Segal. Jo, tuhle postavu mám moc ráda. Jakouto?

No nácka. Německého majora tu hraje. A moc zajímavě ho tu hraje.
Asi tak, že po nemálu válečných eposů oslavujících heroické spojence proti nespecifikované bandě násilníků, si člověk může říct, že přece ale na obou stranách byli lidé hodní úcty. Ale kdo je vlastně nepřítel? Jen se bohužel octli na špatné straně. Zrovna v květnu u Ciao nemico jsme nad tím hloubali, že? No, pravda je to.
Vždyť říkám, že neznám moc víceúčelových herců z USA, co se nebojí záporáků (tedy dělat je)... a přece jim umí dát další rozměr. A takovou lidskost, víte. Jo, toho si cením. A cením si i všeho ostatního, elegáne. Díky za to.

Ale tak... to... ach Bože, ideály v tahu. Víte, umírá mi těch známých v poslední době nějak moc. A vždycky se to dozvím s velkým křížkem po funuse. Takže když je to jednou aktuální... Vím, že ta vaše generace lidí, kolem které se člověk se zálibou v šedesátých ve filmech pohybuje, už dosahuje určitého věku, já vím...
Ale zakazuju vám v tom pokračovat! Zapomeňte na to jako na smrt. Zůstaňte ještě někdo! Prosím...

Ach Ameriko Ameriko, moc jiných lidí už tě u mě neomluví. A co asi bude teď, co? Když už ani ten poslední statečný nebude statečně bránit hodnoty?

Promiň, takhle ne. Takhle to opravdu nechci uzavřít. Protože to by vypadalo, že už nás čeká jen beznaděj. A já osobně doufám, že ne.

Tak copak ještě, Roberte? Tak vážený divadelní herec, vida. Mládenec, co mě přesvědčuje, že ani k nominaci na Oscara nemusím vždycky přistupovat jen skepticky (no... ale k Oscarovi můžu, protože zůstalo u nominace). A ohledně jeho politických názorů... no asi dobrý. Ale ne, do soukromí ti vrtat nebudu, ač by to jistě bylo zajímavé. Koneckonců, v jednom z mála dobrých počinů časopisu Cinema - právě v onom rozhovoru výše - je tuhle Robert velmi sdílný. A takový správně upřímný. 

No jo, zeptejte se na co chcete. A já vám ještě něco přidám...

Tak něco patetického k závěru, což? Ano, tak já řeknu, že mám poměrně odpor k novým seriálům. Občas mezi tím proletí něco docela vtipného, obvykle z Německa, ale obecně to tak strašně vystihuje kulturní rozklad poslední doby... a nejen kulturní. A pak se mně zachtělo si pustit televizi, zadívala jsem se do jednoho seriálu, který se tam tenkrát proháněl, Podfukáři, a říkám si...

Vypadá to strašně. Nátěr je ukrutnej. Styl příšernej. Výkony, nooo... Zápletka, hmmm... Dabing, vlastně docela fajn... A nakonec to nebude tak... Tak vlastně... skončili jsme u sedmi sérií.
A že to má strašné mouchy a snad všechny neduhy moderních výtvorů, je to jedna z mála věcí po roce 2000, které mám přes to všechno ráda.
A že tam jde ale strašně o prachy? Ale strašně?

Jo. A tak se mně líbí, že si to na nic nehraje. A že i jestli jim jde o prachy... tak to má přesto docela silné morální skrupule, tahle šaškárna. A docela normální hrdiny. A to už dneska věru moc nevidím. Jestli si to idealizuju, ať si.

Tak ti přeju, Bertíku, že ani po sedmdesátce ses ale vůbec umělecky neztratil. A ani jinak.
A ani po osmdesátce.

A vůbec, děkuju ti za všechny ty tvé nečernobílé postavy. Jo, snad trochu jiné hrdiny... kteří byli a budou vždycky fajn. A za ty ideály, které tady začaly... a asi už mě nikdy tak úplně neopustí. Tak zase někdy nashledanou.

A že on nakonec i tenhle tvůj hrdina je tak trochu kontroverz, co? Ale to je přece dobře...