Defenestraci a radikální změny. Nejen ve vládě, ale i... národní identitě obyvatel. Ale s tím těžko něco sám udělat.
Dát sem teď Hej, Slované, bude trochu jako umělé a trochu póza, a to nechci. Hej, Slované, držme se. A možná víc, než s germánským světem, bychom se nakonec dohodli s tím románským. Kdo ví.
Proč vůbec tohle všechno píšu? Co my máme společného s...
https://dotyk.denik.cz/publicistika/jan-hus-byl-velkym-vzorem-mussoliniho.html
Tohle není špatné, je to česky a je tam to, co jsem chtěla říct. (leč že ten film nevznikl mě těší, tuším, jak by to s ním dopadlo) Co máme společného s Itálií? Přece Duceho! To se máme. Jak my, tak oni. Ale pokud se k vám nedostala nějaká knížka, kde se o tom pojednává, tamto si přečtěte.
Ztratili jsme přítele, dřív, než jsme ho vůbec získali. A je to škoda. Protože jestli Duce viděl slepě v našem Janu Husovi a v našich vojácích něco, co chtěl vidět, a hodilo se mu to do celkových plánů, přece... přece pochopil a uznal dost věcí, co jsou pravda. Přece si vážil husitů, přece uznal, co byla církev ve věci Jana Husa, a to už něco znamená, v dnešní době, kdy jediný, kdo něco takového dosud naznačil, byl papež Jan Pavel II, a jinak ticho po pěšině, stát se totéž, s chutí by ho církev upálila znovu, i musím si toho vážit. Škoda... škoda. Škoda té situace, co nás všechny změní a zpracuje a ti s velkými ambicemi a nedobrými záměry se tím nechají změnit definitivně... pak z nich může být Mussolini a je hotovo.
"Čím je pro ženu mateřství, tím je pro muže válka." Benito Mussolini.
Škoda, pane, že jste Jana Husa a husity nějak blbě pochopil. Aby si snad někdo nevyložil něco špatně, jsem ráda, že se naše přátelství rozpadlo včas, pane Mussolini. Nicméně...
Tak Češi stateční vojáci? Legionáři a partyzáni? Ano. A vážím si všech (Ač svých příbuzných ještě o kousek víc, samozřejmě.), vážím si každého, kdo tuhle republiku pomáhal a pomáhá budovat v dobrém a pro dobro jejích obyvatel.
A ten Duce? To jsme asi nezačali nejlíp, jenže když se pozastavujeme nad italskými prvky u nás a obráceně, on je výrazný bod. A v kultuře... v historii se lépe vyznají jiní. Třeba o vztazích Vatikánu a naší země jsem jednou slyšela moc zajímavou přednášku. Ale nevyznám se. Ve výtvarném umění to zase nebudu brát jiným odborníkům. Italové k nám jezdili povyšovat kulturu. A Italové nebyli nikdy proti nám (až na válku, kdy byli proti nám všichni, nevyjímaje nejdojemnější spojence Británii a Francii, pročež u nich, Itálie, jako oficiálních nepřátel, to pochopím. Nepřátel... myslím samozřejmě fašisty, ne běžné občany.). Proč by měli být? A v literatuře tu nepopiratelné sympatie byly a, doufám, i jsou. Co by ne, my, taková malá, nenápadná země a oni, taková velká... nenápadná země?
Takže co je Ital pro současnou okolní situaci? Kalábrijská mafie je každému vždycky dobrá, to jo. Stručně obraz Itálie se rovná mafii, pizze a horkokrevnosti. A to dokonce i v téhle době, kdy jsme všichni tak hystericky multi kulti, se tyhle klišé nijak neeliminovaly, naopak. Což je jen důkaz toho, jak je tahle móda uměle vyvolaná a záměrně organizovaná jen na určitá místa. Stručně, s Itálií nepotřebujeme diplomatické styky, protože v EU o ničem nerozhoduje, o Itálii se nezajímá nikdo, Itálii nemusíme znát.
Dneska... vždycky mě to mrzí, ale nejednou jsem se setkala s lidmi, kteří se nad tuhle zemi povyšují, berou ji tak pro pobavení a oženit se tam jedou proto, aby se naučili jazyk (sic). Je to hnusný přístup, nemají na něj právo a neměli by... neměli. Protože podle mě v Itálii bychom zrovna našli blízké a bratry, jen, kdybychom chtěli. (V Srbsku samozřejmě prvotně, jen, kdybychom chtěli.) A nad Itálii se pak povyšuje i nejeden, mrzí mě to říkat, ctitel tamější tvorby. Jo, na točení jsou nám dobrý, ale uznat je...
Kdysi, jmenovitě v dubnu 2015, proběhla na jedné diskuzi, jmenovitě na fóru ČSFD Cinema trash italiano taková zvláštní diskuze, kterou si pamatuju (nejen proto), že jsem tenkrát chtěla jaksi naznačit tamější společnosti... jak to říct. Že to, že mají rádi italský film, není nutno projevovat jen tím, že budou trvale vypisovat jeho chyby a ubezpečovat se o jeho podřadnosti proti jiným kinematografiím, s tím, že je to ale docela dobrá zábava a aspoň se u toho zasmějeme... na jejich účet... Neshodli jsme se, rozešli jsme se.
Ale kultura filmová, to je přece náš obor. Co je třeba postava Itala pro náš filmový průmysl a jaké konotace tu jsou? Tak svého času jsem viděla Oldřicha Nového ve filmu pro pamětníky, kde si hrál na "Itala" a byl parádní (jaký jiný). Z novější tvorby tu máme Slunce, seno, erotika a pana Dejdara. Nechme to raději.
Z ještě novější... pana Stracha. Jiřího Stracha, ano. Už je to docela dost let, co jsem (vedle současné westernové tvorby v rámci letního festivalu) začala sjíždět nové vánoční pohádky. Vždycky je dobré vědět, jak si počínají... jak to říct? Zástupci národní filmové tvorby. A když se do toho dá Jiří Strach... Bohužel, ani tohohle pána nevidím na postu režiséra ráda. Ale nebudu se zabývat tím, proč. Postačí nám umělecký prvek Svatojánský věneček. Neviděli jste? Pro vlastní dobro.
Génius současného herectví Mádl a zdatně sekundující kolektiv, něco poučení, které si z filmu vezmeme (= neprojevit za celý film žádný vývoj, nic se nenaučit, nemít zodpovědnost a na závěr utopit svou nastávající (sic) je v pořádku, když jsou kolem vás ochotní pitomci, kteří vás ze všeho samozřejmě vysekají.), něco historických nesmyslů (tradice s věnečkem se vztahuje ke Svatojánské noci, tedy sv. Janu Křtiteli, nikoliv Nepomuckému.), něco humoru, ze kterého vstávají vlasy na hlavě (morová epidemie celého království jako důvod veselí? Pro pana Stracha zcela běžně.), pak pár postav, které vypadají hůř, než jaké nakonec jsou (nápadníci). A hlavně humor. Ale jakej humor, páni.
Duchovně spjatá veličina Ivan Trojan tu hraje "humorně" "Itala". Já to mám tak strašně ráda, tyhle stereotypy, tak hrozně... ale teda tohle...
Promiňte. V pohádce Duch nad zlato je taktéž italská postava, v jiné režii a jiném provedení, tedy... a Viktor Preiss, což je herec, kterého si vysoce vážím a ráda mám... ani tady nezklamal a tenkrát se mi to líbilo. Líbilo by se jistě i dnes. Třeba i tím, že se nerozhodl nám svoji národnost propagovat tak, že bude prskat, vtipně komolit cizí jazyk a skákat na každou ženskou, kterou potká.
Dle některých teoretiků si my s Italy nemáme moc co říct, tak jsme si charakterově daleko. My jsme studení a chladně uvažující seveřané a oni uřvaní a spontánní jižané. Ano. Naše země se dostala do nesmírně smutného období a chladné atmosféry. Skoro jak to počasí venku. A přece si myslím, že není všechno ztraceno. Že nepřesvědčovat se pořád o tom, jací jsme zápaďáci a průmyslníci, že bychom přece třeba zjistili, že... Dneska těžko. Moc těžko. Protože právě o tohle všem nad námi jde, přesvědčit nás o tom.
Ale nebývalo to takové a když vidím ukázku tvorby tehdejší, řekněme ze sedmdesátých let, z Itálie a od nás, není si to tak vzdálené. A věřte nebo ne, pokud jde o smysl pro humor, je si hodně blízký. Fakt. Někdy o tom pojednáme víc.
V našich tehdejších kinech, alespoň dle důkazů, co nám dnes zůstaly, ze zahraniční produkce (a nepočítám teď SSSR) převládala Francie. Převládá v TV doteď (a nepočítám teď USA). Každý týden Belmondo, někdy i tři denně. Má přece dabing lepších časů, tak...
Itálie tu tolik nebyla. Vlastně tu moc nebyla. Ale když tu byla... Pro mne je prototypem vánoční paráda Segia Corbucciho, Zločin àla Neapol, film opravdu vynikající, který si každý rok s chutí osvěžím (nejen) o Vánocích. Má skvělý starý dabing. A je ohromně... český.
Ať se, prosím, tvůrce neurazí, ale ten kdo tohle dělal, ten nás musel dobře znát. Nebo tu někdy spolupracovat. Nebo... nebo aspoň něco, nějakou tu podstatu mít stejnou. Nevím, jak je to možné. Ale pro mě je právě tohle film, který tak hezky ukazuje, jak si přece byla naše tvorba blízká a my taky.
Jenže se sem skoro nedostala. Proč? Z politických důvodů, pochopitelně. Skrz sovětské síto prošlo z Francie skoro všechno! (měli s nimi diplomatické styky, jak jsem zjistila. Pro mě překvapivě, protože jsem vždycky myslela, že Francie byla hodně prozápadní)
Z Itálie skoro nic. Protože jestli my jsme byli součástí Sovětského svazu (vždyť nás osvobodili, že jo...) a ten striktně dohlížel na nás, Itálie (sice ne oficiálně, jenže jinak tím silněji) podléhala od druhé světové politice Spojených Států (vždyť je osvobodily, že jo...).
Svoje velké spanilé jízdy podnikali na jejich území velcí bratři, aspoň co vím, už v padesátých. Ono se vyplatí mít tu navždycky vděčné dlužníky, kteří poskytnou exteriéry, interiéry, profesní zkušenost a zázemí, a vy si tam pak přivezete své superhvězdy z Hollywoodu a uděláte tu svůj velkofilm. Ale jestli se tahle politika začala v kultuře objevovat opravdu silně, tak to v šedesátých. Meč a sandály, jo, ještě beru. Špagety, jo, tak ty se osamostatnily docela.
Ale co takový krásný žánr jménem eurospy neboli špionážní? Nechci o nich dnes psát, ale stručně jde o 100 plus jednu vykrádačku Jamese Bonda. Už tak strašné věci, jako jsou bondovky, navíc ještě s tím, že to točí tvůrci s touhou zalíbit se zámoří. Hnusnější propagandistické filmy (často se zakládající na studené válce) málokde vznikaly. Možná ani v Americe, protože tam si netroufli na všechno. To v Itálii se zas nebojí. Bohužel.
I přes to byla zřejmě podřízenost slabá, takže v sedmdesátých preventivně začala veselá olověná léta. Pryč s tím. Proč tu v kinech nebylo tohle, chápu. A z většiny jsme o nic nepřišli. Že sem ale bolševici nepustili tolik skvělých věcí a politicky zcela nezávadných, to je jejich chyba a škoda, a přitom...
Přitom přece z tvorby je dost patrné, že byly v tehdejší Itálii silné sklony k levici a sympatie ke komunismu ze strany běžných lidí i tamějších tvůrců. Těch naivních, nevěda, co to v praxi znamená, i těch zcela uvědomělých, kterými už jejich kapitalistický systém a politická podřízenost jisté mocnosti nebyly vítány. Jenže to mysleli upřímně... a to ti, co byli tady, rozhodně nechtěli.
A co my u nich?
To si divák už od začátků všímal, když se objevil v italském filmu nějaký rodák. Rodáků je tam dost, samozřejmě, od Dagmar Lassander, Zuzany Martínkové, přes Zoru Ke(sle)rovou po Fredericka Stafforda, a jestli se někdo z nich necítí být Čechem, ať to nebere špatně, že je tu pyšně vytahuju, protože nikdo z nich nám nedělal ani omylem ostudu!
A rodáci jako postavy?
Našinec Novák Enzo Fiermonte...
nebo Larry Ward coby krajan Hudeček? Račte si vybrat. (A to zdaleka není vše, jen teď si vybavuju tyhle dva.)
Jo, na jižním Západě obvyklý jméno...
A když jsem psala o Francu Ukmarovi... a vlastně už když jsem tu psala o Dobrodružství z Tortugy, citovala jsem i jeden film, La porta del cannone neboli Uštvaný válkou, ve kterém si autor váží Čechů a chce naše statečné partyzány a bojovníky oslavit, s postojem uctivým, obdivným, se snahou vylepšit vztahy a omluvit se za ty hrůzy. Alespoň takový výsledek, ač naivní, je. Moc hezké. A moc hezké vědět, že o nás taky někdo ví, tam od nich.
Že o nás ví i Aldo Lado a tvoří La corta notte delle bambole di vetro v kulisách "Prahy", ač film se mi nelíbí, za zmínku to pro našince jistě stojí.
Tak to jen tak.
Jak je to dnes s (starou dobrou) italskou produkcí u nás? Vydistribuovaly se k nám komedie. Některé, tedy. Z oddělení Bud Spencer a Terence Hill, z oddělení Pan účetní, tedy ty novější (a v prvním případě velmi neitalské) modely. Damianimu se dostává jisté drobné pozornosti, Petrimu výjimečně, Fellini se uznává, ale nepromítá, poliziotteschi zcela unikly pozornosti distribuce (nejspíš záměrně), spaghetti western, vyjma Leoneho, rovněž, to, co bylo před tím ani nevíme, to potom v rámci zmiňovaných anebo... Je to docela zvláštní a možná už jsme o tom někdy psali, ale k nám se v novém tisíciletí dostalo z Itálie skoro všechno z žánru válečných filmů. Docela překvapivě, když to přece není tak obsáhlá kapitola tamější kinematografie, rozhodně oproti většině dalších žánrů co do počtu kusů velice malá. A přece se sem v levných pošetkách dostaly (hlavně díky společnosti Řitka video), aby nás informovaly o... čem? Že jsou to sračky? Z části jistě, protože z části opravdu jsou. Že je to drsnej biják? To určitě, A děla pořád duní, to přece zvoní. A že... takhle. Tenhle žánr obsahuje skryté klenoty a zajímavé počiny, ale z určitě větší poloviny jsou to jakože příběhy jakože statečných jakože hrdinů, tedy Američanů. Takže zase ne moc italský model.
Dá se tedy říct, že ve chvíli, kdy to síto padlo a mohlo se sem dostat všechno, distribuovaly se sem hlavně tamější produkty nějak připomínající/podporující/postavené na modelu USA.
(A, a to nesmím opomenout, valná většina českých moderních překladů italských filmů není z původní zvukové stopy, nýbrž z angličtiny! Z angličtiny, která nikdy neměla žádný respekt k původní stopě a měnila význam a smysl od slov po obsah celých scén. A tímhle nám se tu teď budou chlubit a chtít za to platit?) A to je podle mě škoda. Velká škoda, protože Itálie sama má ohromně zajímavou kulturu (jistě i všechnu ostatní, nejen filmovou) a má nám co říct. My s ní si taky máme co říct. A tamější film, to je přece, vedle českého, ten nejlepší na světě.
(A španělskej že taky neni od věci a anglickou školu mám ráda už dávná léta? Bývala ta Evropa ale hezky pestrá...)
To jsme tedy byli hodně konkrétní. Abstraktněji? Tehdá před lety jsem v Itálii, po letech pustiny v USA, našla filmy, co se těm našim, českým, podobaly. Měly podobné hrdiny, podobné preference. Měly cosi jako antihrdiny, což je pro naše filmy naprosto nejtradičnější model, prototyp Lubomír Lipský ve Čtyřech vraždách. A pod všemi možnými nánosy všeho možného měly i moc dobré jádro... stejně, jako ty naše.
A podobnej humor, povídám. Vánoce se blíží, tak proč by ne?
Kdepak Itálie, nenápadná a nenásilná země. Možná až pro vlastní škodu. Dokud se do ní člověk nedostane, ani o ní neví. Z evropských velkých zemí o ní nikdy skoro neslyšel. Musel se tam nejdřív dostat a zjistit, že stojí za to si jí všímat, i kdyby už jenom na protest. Neb v současnosti... je Itálie nepopulární. Zprávy o ní žádné nemáme. Bouchne bomba ve Francii, víme. Bouchne bomba v Itálii, dozvíme se náhodou za x týdnů. Není to o moc lepší ani se zemětřesením... a tuplem s uprchlickou krizí. Kdo ví, jak to tam teď doopravdy vypadá? Já ne. Ač bych ráda. A ráda bych, aby naše vztahy byly lepší.
Aby se v Itálii neprovozovala klamná politika a zpravodajství, která tamější obyvatele staví proti nám. Nicméně...
http://www.secoloditalia.it/2018/07/migranti-praga-gela-il-premier-conte-accogliere-una-strada-per-linferno/ Hloupej příklad, ale... Ve stručnosti zpráva o tom, jak Babiš odmítá uprchlíky a diktát EU, která je sem nutí. Tak "krutá slova", ta, že nechceme ilegální imigranty, jo? A přece...
I přes tu příšernou tamější situaci a loutkovou vládu, někdy se i jejich zpravodaje, třeba zrovna ten uvedený, dají číst lépe, než ty naše z Novinek a ze všech "veřejnoprávních" zdrojů. Někdy i ty jsou míň zaujaté a nestrannější a píšou o faktech, přičemž jejich osobní postoj je až v tom malinkém odstavečku dole, čehož se od našich médií už patrně nikdy nedočkáme.
Takže abychom nezapomněli... co je pro nás Itálie?
...Topolanek - jasne jak facka
Jezdi si v plavkach do Toskánska
Ja tak možu na horni splav do Lidečka
Tečka
(Jarek Nohavica)
Ale tak, no... třeba ještě něco. Třeba může být i míň nedostižný cíl (vždyť do toho Toskánska se třeba dostanem a zjistíme, že to tam neni až tak odlišný) a víc bližší kultura (vždyť do toho Lidečka ať se přijedou podívat z Itálie a budou zírat...). Tak bych si třeba přála, aby naše zahraniční politika a vztahy směřovaly i na jih. Aby se italština stala "populárnější" věcí (když španělština a francouzština být můžou!), než zábavou pro pár samouků na ukrácení dlouhých večerů. Že by to pro nás bylo přínosné, fakt. A pro ně... věřím taky. Ať žije republika. A ať je líp. Tečka.
A proč vlastně ten dnešní guláš? Těžko říct. Ale už to tu je. A nikoliv jen proto, aby mi nezavřeli blog z důvodu nečinnosti.
