Data pro svět (bez)významná - 24. 2.

Jak vidím, slavilo teď tolik známých osobností světové kultury, že se člověk jenom děsí, co zase prošvihl. Jenže, no... nešlo to jinak. A nemůže být jeden všude. A že v únoru jich bylo opravdu... více... V nejbližších posledních dnech například tři velikáni filmu (ostatním, o kterých momentálně nevím, se omlouvám), a to Emilio Messina, Aldo Sambrell a..?

A taky jeden herec ohromného formátu. Muž, kvůli němuž se pisatel naučil... jo, o všem možném ho tenhle člověk přesvědčil. A od jednoho jistého dne mne taky utvrdil v tom, že na vás už nikdy nebudu koukat jenom jako na zástup neznámých, ač třeba dobrých, herců. A ještě špageťáků. Kaskadérů. Vedlejšáků... Ale taky jako na lidi. 

Co prosim? Ratata bum uá žuch, ne?

Takže muž, kvůli němuž jsem se naučila... ne, španělsky bohužel ne. Ale psát tilde, tedy onu podivnou vlnovku nad písmenem "n", jak španělština vyžaduje. Víte, svého času jsem si s tím hlavu nedělala... tamhle střelila dvě "t" místo jednoho, tamhle jedno "c" místo dvou, háčky mě neinteresovaly... jenže není to slušné. A vážím-li si někoho, prostě se to naučím.

Stejně jako znám-li už dlouhou dobu nějakého herce a mám-li jej ráda, nevidím důvod, proč o něm nepsat křestním jménem, třeba George, nikoliv Eastman. (což je chyba zvyku, když se beztak jmenuje Luigi Montefiori, že ano)

Alt+Shift a pak opět Shift+vlevo skoro nahoře čudlík s vlnovkou, pak písmeno "n" a je to. Konec kurzu. Prospěšnější bude pár slov k Frankovi.

Frank Braña, tedy.

Jenže... vzhledem k mizernému časovému plánu... kde je vzít (těch pár slov)? I zkusíme to.
Francisco Braña Pérez by 24. února oslavil, no jo, 83. narozeniny. Tak mě mrzí, že už je osobně neoslaví. A že člověk ještě v roce 2011 nebyl s to se dostat na festival v Almeríi (na který upozorňuju každým rokem... a ještě jsem tam nebyla), kde Frank osobně působil. No, škoda. Ale co všechno člověk v životě zameškal...

Kdopak to ten pan Braña je? Tak z mých prvotních dojmů je to takový exotický typ, který ve výjimečných příležitostech přispěje do filmu svou vzácnou přítomností a zase stejně výjimečně zmizí. Má lepší postavení, má lepší role, má... Leoneho člověk, inu.

Přesně to jsem. Ale na ČSFD se téhle fotky bojí. Proč asi?

 Jestli posledním datem pro svět významným byl Benito Stefanelli, přece nejsme zase tak daleko. Vůbec ne. Oba u Leoneho, oba proto vážení, oba... on Ital, Frank Španěl, takže taky blízko... No... takže jak se to vezme.
S oběma je, především, ohromná radost se vídat.

Nicméně právě důvod španělského občanství zapříčinil, že ještě před docela nedávnou dobou nebyla jsem si docela jista, kdo to ten Braña je. Věděl o něm člověk... ale tak úplně nehledal. Španělé, inu. Tragické role, nestravitelné filmy, spousta neznámých herců...

Míhání je nedůstojné.

a vida, ona je tam taky parta, kterou člověk vídá často, taky se tam střídají, jako v Itálii, krom toho valná většina je koprodukce, takže... A co od přibližně dvoustovky viděných špaget člověk zabrousil víc do Španělska, zjišťuje, že Frank tu je pořád. Skoro pořád, přátelé. Zkusíte film a procentuální úspěch zaručen – Frank se tam někde mihne. Aspoň mihne. A někdy velmi podstatně.

Ale někdy zas stojí za to, to je fakt.

Frank přispívá podstatně ději, píšu. Třeba i jako hlavní záporák, jako vedlejší skoro určitě, píšu dál. Třeba jako ohromně charakterní postava, píšu též. A třeba taky jako... záchrana filmů. Protože kdy tam dáme Franka? Vždycky, no skoro vždycky. Ale kdy ho dáme do důležitější role? No vždycky, když ten film chce pozvednout. Ano, těchhle lidí je víc. Ale u Franka je to vyloženě hmatatelné. Jeho přítomnost vytáhne libovolnou sračku ze dna. A že si to sračka často vůbec nezaslouží a je ho herecky nesmírná škoda, to se neřeší. Prostě máme Franka... tak se ten Robin Hood povede, tečka.

No, nepovedl se, nechci vás zklamat. A je to vaše chyba, protože jeden Frank vaši neschopnost zamaskovat nemůže, páni tvůrci. V jednom, ovšem, uvažujete správně. Jestliže okamžitě film hodím do koše a už ho nechci nikdy spatřit... za čas koš navštívím a film tam pořád je... a já si říkám, zabírá to tu místo a nikdy, už nikdy, taková hrůza, takový výplach, taková amoralita... jenže je tam někde Frank. A toho je škoda vyhodit. Jo, vlastním pár takových věcí. A pořád je mám.

A nebylo by lepší je přece jenom odstranit?

A jestli si Frank sám není vědom, že to vylepší, jak už to tak většinou bývá, to na tom nic nemění... Bude to tahat nahoru neskutečným způsobem, vysokým stylem, nesmírně aristokratickým charismatem a velmi zodpovědným herectvím.

Kaskadér? Nebo herec? A kdepak je linie, řekněte mi. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že narážím na postoje, že ti, co hráli u Sergia Leoneho, jsou prý herci. Malých rolí a tak, ale herci. A ti ostatní, které neulovil, taková šmíra, no, kaskadéři. A jestli taky hrajou, to je fuk.

Osobně se k podobnému dělení nepřikláním. Někteří kaskadéři jsou pro mne i herci a obráceně. Ale o tom už jsme tu napsali tolik... Třeba, jak dobří herci někdy jsou. 

Takže jestli je Frank dobrý kaskadér, o čemž nepochybuji... náročným výběrem prošel a všechny své i cizí záměry přežil v relativním zdraví... je taky velmi dobrý herec. Žánrový? Také velmi relativní označení...

Jak poznat Franka Brañu? Dovoluji si tvrdit, že je naprosto nezaměnitelný. Takový ohnivý Španěl, tmavovlasý, tmavooký, jako vždycky, že ano... Ehm, ne, ne tak docela. Ale přehlédnout se nedá. 

A možná jich bylo i víc, ja...

"Byl jste často obsazován jako nacista pro svůj vzhled?"
"Ano. Lidé usoudili, že moje světlé oči a postava mě předurčují k tomu hrát Němce. Hrál jsem je v sedmi nebo osmi filmech. " (F. B.)

Ale ne, Franku! Jsi jednoduše takový výrazný typ a fešák, myslela jsem. Dovedeš vzbudit dojem, že proti tobě je každej na place vágus... hrdina především.

 Takže sám Frank je originál. Ale něčím přece připomíná typ Bena Stefanelliho, to nelze popřít. Třeba tou úžasnou působivostí přítomnosti. Takový frajer bývá nejednou, Frank. Stačí mu být a každého kolem to rozklepe nebo aspoň znervózní. 

A nemusí ani machrovat. Ani se vytahovat. Ani zvlášť předvádět. A přece mi i toho Riccarda Pizzutiho připomíná. Protože když dostane možnost se předvádět... umí to parádně. Ale když má stát za kamarády... je nejlepší oporou široko daleko.

Tak mám zas celkově, kupodivu, dojem, že má herecké dispozice na ale mnohem pestřejší charaktery, než hnusáky àla Leone.

Ach Bože, lidi, najdu si nějaké pojednání. A nešetří se tam superlativy, ani omylem, byl jste geniální, skvělý, super herec, vysoký umělec a... Ale věděli byste vůbec, co hrál, nebýt působení u Leoneho? A uznali byste vůbec, že dobře hrál, nebýt Leoneho?

Že ze zkušeností vím, že ne? To mě mrzí. Protože potom těm ostatním těžko něco uznáte... a tyhle uznáte jen kvůli Hodnému, Zlému a Ošklivému a Tenkrát na Západě. A to neni správný. Protože...

Odpusťte, ale on takhle normálně nevypadá. A taky normálně hraje normálně...

Ne, dobrý, Frankie, ty vypadáš dokonce i coby stylizovaný bandita u Leoneho trochu jako člověk, což nemá každý to štěstí, klobouk dolů. Ale nepochybuju, jak vás on chce vidět, a chce, abyste byli námi viděni. Jak, no... Asi ne jako třeba kolega Sollima.

Maestru Sollimovi, tomu má poklona. A starej Frankie? Starej? No, v úžasném provedení našich televizí, které prvé Sollimovo dílo, La resa dei conti, přejaly o půl hodiny prokrácené od Američanů a pustily k nám pod názvem Velká přestřelka, můžeme Franka slyšet promluvit... A má tu čest být pro naše dabéry prototypem postavy "mám vousy = je mi plus/minus sto". Fakt, že patří ve skvadře této generace k těm mladším, tedy do třicátých let, nevadí. Stačí to, co je. A stačí, že mu trochu dřív zbělají vlasy a... to už tak máte s ročníkem 34, co naděláte... (a pokud jsou všude údaje špatné a správný je rok 1929, omlouvám se. Jenže pro nás už je tu jen ten internet)

Tak co se ještě dozvíme? Znám pro své působení ve filmech s Eastwoodem, Hestonem nebo Holdenem. No jo, to tak asi bude. "Španělský herec Frank Brana, vystupující v množství evropských westernů, hororů a akčních filmů od začátku 60. let..."

No jo. A pak taky od dětských let pracoval v dolech a onemocněl tak silikózou plic. Vida, že by Bronson nebyl sám, kdo pracoval v dolech? Jo, silikózou. Pro armádu jeho zdravotní stav není dost dobrý... tak se dobrovolně dává na kaskadéra. Takhle to chodí.
V roce 2011 je oceněn na festivalu v Almeríi. V roce 2008 získává cenu pro nejlepšího herce od Navarrské univerzity. A ještě dodatečně v roce 2013 další ocenění. To jsem ráda. Vidím, že ho máte rádi, a úctu k němu máte. Tak... aspoň někde a k někomu.

A jak nám Frankie začíná svou zločineckou kariéru? (A opravdu zločineckou?)
Jako většina, v sandálech. Dle zdrojů i dle Franka jako kaskadér v roce 1961 v americkém velkofilmu King of Kings. Jednou ho tam najdeme. Jinak těžko říci. U žánru meč a sandály se vždycky objeví něco nového... bez kreditu... bez povšimnutí kdekoliv na světě... a přece se tam zase někdo vždycky mihne. Dobrá, ale co je jako první známo mně, to jest Perseo l'invincibile, pan De Martino má tedy tu čest. Velké střetnutí s Richardem Harrisonem. A třeba taky s Lorenzem Robledem. Antoniem Molinem Rojem. A v, podle mého, vynikajícím filmu.

A co takhle první western, žánr, který nás všechny tak proslavil? La tumba del pistolero? To se mi asi jenom zdá, že to na mě působí jak nějaká divná komedie, co?

Doufám, páč s ranými španělskými veselohrami nemám dobré zkušenosti. Ale třeba nebude tak zle. Je tu, koneckonců, vždycky ten Frank. (Dodatečný dodatek zcela dole*)

Jo taková koncentrace lidí jako Aldo Sambrell, Antonio Molino Rojo, José Canalejas, José Manuel Martín nebo tuhle Frank, kupříkladu, ta se nám spolu nejednou objevuje. A někdy se povedou nevídané věci. Například 15 forche per un assassino, takový nenápadný film... a tak nesmírně výjimečný film. Jeden z nejlepších filmů, co znám. A jeden z těch filmů, kde nejvíc bolí, jak kdosi zmrvil konec. Trochu jako jiná skvělá věc Uno dopo l’altro. 

To jsou tak zajímavé kusy a skvělé ukázky možností žánru a našich herců, že jestli o ničem, tak o něčem z těchhle by stálo za to napsat. Co mají ty filmy společného, a bohužel s většinou ostatních, je to, že si nemohou dovolit vše. Podle sebe. A pak přijde producent... a celé je na konec zničí. Filmy, co dělají italský(-španělský) film tak krásným... a zároveň mne o něm zbavují veškerých iluzí. Pokud mi ještě nějaké iluze zbydou, zbaví mě jich takový nenápadný horor El ataque de los muertos sin ojos. Je zde až příliš mnoho fotek, z tohohle filmu, když je to takový scénáristický hnůj.
Jenže Frankovi to tam tak sluší (kde mu to taky nesluší?) a je takový, inu, osudový. To jde divák s nadějí a i přes divné dějové prvky skoro celý film doufá, že bude jinak. Že slušnou roli dostane třeba Frank. Že bude třeba jednou fér. Vždyť to přece nemůžou udělat tak... Těžko najít horší vyřešení. A smutnější. Jo, takový pitomý horor... a od té doby vím, že vy, lidi, si zasloužíte pozornost.

Ne, není to lehké. A Frank to mívá velmi těžké. Kdyby se Riccardo Pizzuti velmi záhy nedal na roli oběti fackovacích komedií... byl by na tom podobně (a přece možná líp... než pak). Že je třeba občas i vcelku pozitivní chlap, v těch svých filmech, tady Frank?

No, režie to nemá vyřešené, dokud není po něm. A za všechno může Frank, ustálené to spojení. Ač je to dějový nesmysl, ač cokoliv, ač by tisíce východisek byly zajímavější, lepší... pro autora není film hotov, dokud za své hříchy exemplárně nepotrestá Franka. Smrtí, čím jiný. A žádnou ukázku si sem nedáme, to nečekejte. Jenom jednu citaci.

"Frank Braña

Je držitelem mezinárodního rekordu v největším počtu úmrtí na plátně"

Tak to je... smutný, mi přijde. Trochu smutnej život, pořád umírat. Bum, ratata, uá a buch? Že vám to v tom množství filmů ani nepřijde?

Já vím, ono to jede. Bez ladu a skladu. Od Leoneho jsme všichni tak zlí... a pak už 8-9 filmů ročně jenom na čsfd (kam už jsem ho konečně dostala), spousta podezřele znějících i jevících se kusů i režisérů (80. léta nabízejí každému totéž). Trashů těžkého kalibru.

Toho se pochopitelně jeden nesmí zaleknout... a třeba ani ty nebudou vždycky tak zlé, jak můžou vypadat. Čili stejně tak má na kontě spoustu skvělých věcí. A režiséři...
Spolupracuje s ním bezpočet zajímavých osobností od Sollimy přes Questiho po Simóna... (no ano, a že bychom otřepaně za některé věci poděkovali sestavě Bruno Corbucci a spol? Děkuju jako vždy.) Těžko jmenovat, mám dojem, že s podstatnou částí prostě Frank pracoval, tvůrců akčních věcí především. Stejně tak těžko říct, s kým vším se setkal Frank ve své kariéře na place. Je-li to možné napsat takhle, tak skoro se všemi. Mám pocit, že snad jedna z vůbec nejsilnějších opor španělského filmu. A taky uvádí, že byl u moha mezinárodních produkcí...

No jéje, není nad to. Zmutovaní slimáci čekají...

Až dodatečně, teď, kdy už ho znám, zjišťuji, kde všude je a byl. V tolika westernech. A i jiných. 60.-, 70.-, 80.-, 90.-, 00... Na 170 filmů. A tradičně oběť?

Což, nemáte ho trochu? Špatný?

Ano, trochu moc v tom rýpu, dneska. Protože tohle prvenství se mi nelíbí. Odpusť, Franku, ale zpětně přemýšlím, v kolika z těch filmů, co tě znám, jsi se vůbec dožil konce. Ty závěry, no, nejsou moc veselé. Ač celkově velice zajímavé, mnohé tyto role. Takže tak. A pak... není nad to budit v tvůrcích trochu špatného svědomí. Lépe jednou než nikdy.

A proto ctím, s jakou důstojností Frank tyhle úděly i po x desítkách bere. S jakým nadhledem bere nelehké osudy. A s jakou... vážností bere to, co mnozí berou jako běžnou samozřejmost. Právě za to.

Morir con dignidad en el cine. Manuel Curiel, 2007

Čili pěkně po našem...  
Zemřít ve filmu s důstojností 

(děkuji za informace i překlad... a vůbec za všechno. Komu, to dotyčný čtenář dobře ví)
Co by. Jen taková autobiografie tohohle malého, nedůležitého, světové veřejnosti nijak zvlášť podstatného... kaskadéra. A to neni málo. To vůbec neni málo.

Zvláštní, co? Zemřít ve filmu s důstojností... Tak že by to přece nebylo jen bum bum? Že by v těch filmech přece bylo něco víc? Že bych to, jak je mi vždy tvrzeno, že bych to přece nebrala jenom zbytečně vážně? Nebo to bere zbytečně vážně i Frank? A všichni ostatní? (a ti mí milovaní kaskadéři) Posuďte každý sám. A řekněte si, jestli je lepší tu marně čekat na americké hvězdy a vysoké náklady... nebo si dát jenom docela nepatrnou práci se zjištěním, že ty náklady zas tolik neznamenají... a že tu je přece někdo jiný.

"Lidé říkají "Vy jste tak zlý chlap v těch filmech!" Ale to, za co jsem nejradši, je když mě poznají a zastaví na ulici, takže si s nimi můžu přátelsky popovídat..." (F. B.)

Tak správně. A abychom nebyli tak vážní a nezapomněli, děkuji Franciscovi taky za to, jakou si ze sebe umí dělat parádní legraci. A tak vůbec...

Že těch faktů je zoufale málo? To já tak vždycky upozorňuju předem, že si nároky na literaturu faktu nedělám, tak dneska to dodávám závěrem. Nicméně mám silné podezření na existenci jednoho bratra jménem Antonio.
A že je troufalé psát tuhle něco k Frankovi, když přece nevím vůbec nic a především, většina z jeho filmů na mě ještě čeká? No, je. Ale já věřím... že mi to odpustí.

Všechno nej!

* Dodatečný dodatek: Pletli jsme se. Ohledně La tumba del pistolero. Je to kýčovité drama plné patosu... nevalného amerického začátku, konce a pasáží uprostřed... a přece tak úžasná věc. Jo, jeden z nejlepších westernů, co jsem kdy viděla. Tak odvážný a tak... jednou napíšu víc. Děkuji, autoři. I za toho Franka. Jestli tady začínal, muselo to být strašně fajn.

♪♫ Co tak asi dnes... ale co zítra...?

Jsem to ale nezdvořák, oni mě chtějí skalpovat a já jim nemám na hlavě co nabídnout...

Ano, Same Hawkinsi, já jsem. S těmi vlasy to pravda není, ale jinak je vám to opravdu neslušné. Kolik věcí by chtělo sem napsat, tolik pozoruhodných aktualit, tolik událostí, tolik nutných studií, a co píšu? Nic, jak račte vidět. Od podzimu (včetně) nebylo mnoho času. A teď je ho ještě míň. Čili začínat něco většího, zase to nemá cenu. Takže dnes jen, hm, asi že ještě žiju a blog se mnou. Třeba to potěší aspoň jednoho člověka na světě.
Ohlížet se za minulým rokem nemá mnoho významu. Byl. Místy byl i fajn. Místy ne. A už zase skončil. A začal nám nový, lichý, k čemuž mám z podstaty ostražitý vztah.
Rok jistě plný významných výročí. Jedno takové na mě dneska zablikalo a já s ulehčením konstatuji, že o bratrech Guido & Maurizio De Angelis, mnou vysoce favorizovaných skladatelích, už jsme tu psali, takže nic neprošvihneme, když se příliš nezdržíme.

Ale škoda se aspoň chvilku nezdržet... tak aspoň... jo, tady vlevo vás máme třeba v dobré společnosti Sala Borgese, kluci. Těší mě kolektivní dobrá nálada, která, jak doufám, nikoho neopustí. A příště třeba vyrazit koncertovat k nám, co?

Čili k dnešnímu dni všechno nejlepší k 70. narozeninám, Maurizio, a spoustu elánu a další hudby do další nejméně sedmdesátky. Ach Bože, to to letí...

Letí, vždyť řídí Guido, tak není divu...

Ale fungujou ti brzdy, že jo, brácha...

Já věřím, že fungujou, a že se zase brzo uslyšíme. Takže asi tolik. Ještě něco?
Že jsme stejně my, Češi, ale šikovnej národ by se taky slušelo říct. A tedy poděkovat Ostravě za nepřekonatelnou organizaci ME v krasobruslení. Klobouk dolů všichni tam. Umíte až vzbudit v jednom takové naděje, že ještě něco za něco stojí... a taky že tenhle sport není jenom o podmazávání rozhodčích. A že to je nejspíš mylné... tak to ale i tak bylo moc hezký, letos.
A pak třeba neděkovat sice za organizaci, ta je každým rokem horší... ale za to, že se sem Maestro M nebojí a opět nás poctil svou návštěvou. Vždycky upozorňuji předem a informuji zadem, takže ano, byl tu! Ennio Morricone.

Si.

A nebudu si, sakra, stěžovat, na takové drobnosti jako kde, kdo, jak... a že měli rozbitou klimatizaci... a kameramana opět velmi nevhodně narušujícího prostor hudebníků... Děkuju, že se nepodnikaly žádné podniky typu udílení cen ministrem kultury. Že jste prostě nechali Maestra tak, jak je, a poskytli nám možnost se s ním zase vidět.

Překvapilo mě to. Ne kvůli komerci (ta o konci koncertování psala už, myslím, v roce 2014, a od té doby pravidelně... jakoby si mysleli, že nikdo nepřijde), ne kvůli vysokému věku mistra, ale kvůli tomu, jaké to bylo posledně. No jo, koukám, psala jsem tu o tom. Konečná. Tak mi to přišlo. A fakt, že maestro přece nekončí a pokračuje, ten mě naplňuje hlubokým obdivem a určitou nadějí. No... jo, ale jo. Určitou nepatrnou nadějí, že ještě pořád může být hůř. To nezní moc nadějně, což. (což je velký problém daný mou dobrou orientací v této generaci. Dokud tu budete ještě jeden z vás, říkám si vždycky... jenže kdo tu bude po vás? To vidím a děsí mě to)
Nevím, byl-li tam někdo. Tedy ano, byl, bylo vyprodáno, ale myslím někdo, koho znám. A odpusťte, ale na diskusi CTI na čsfd už kvůli tomu, abych se ptala, chodit nebudu. Svých starostí mám dost, a toho, čeho se mi tam dostalo, nemám opravdu zapotřebí. Nakonec si vždycky říkám... škoda. Vždyť to takhle nemuselo být. Zvlášť, když někteří občané jsou mistry ve vzbuzování pocitu neopodstatněné viny... či si počínají jako rozhárané žárlivé ženské... a to jsou kluci. Žel v tomto případě shledávám veškerou vinu na opačné straně, a potvrzuje mi to, že od stagnace (a dodatečného politicky motivovaného zabanování) původního správce, v dobré paměti Karlose80, už to prostě není místo pro milovníky italského filmu. (stejně jako celá čsfd mi přijde být čím dál tím méně pro milovníky jakýchkoliv filmů) A za těchto okolností už nemám zájem se ještě účastnit. To já jen tak, pro úplnost.

Když jsem se tam tedy loni dotazovala, jestli se to ostatním zdálo tak hrozně smutné, ten Maestrův koncert, říkali, že to bylo asi zatím nejlepší. Je to tak, bylo. A smutné taky.
Jenže Maestro to piluje, vylepšuje, chci po letošním vystoupení vidět jediného člověka říct, že se ve svých koncertech opakuje. Tedy, někdo se určitě najde, inteligence našich zpravodajů někdy nezná mezí. Nicméně...
Nicméně to nebude vychloubání, prostý fakt, že od roku 2014 jsem se účastnila všech čtyř koncertů. Ta ročně ušetřená tisícovka za to opravdu stojí. A že by to byla rutina, to skutečně nemohu říct.
Aplaus. Nepřekvapí asi, že největší aplaus sklidily a stále sklízí melodie z westernů režie Sergia Leoneho. Jo, je to opravdu zážitek. Ale zaujaly mě tenkrát napoprvé i mnohé jiné. A člověk většinu z nich ještě neznal. Dneska už jich zná mnohem, mnohem víc (ač pořád, vzhledem k množství tvorby, zoufale málo).

A taky vidí, že ještě v téhle době (4 roky zpět) neměl to Maestro tak zorganizováno. Podle sebe. Spíš podle požadavků. Westerny vrchol, pak něco populárních věcí a tak, a nakonec zase Leone. Rok po roce se to mění. Loni už byla sestava prokazatelně promyšlená. A letos... v době vlastnění Oscara za něco takového, jako hudbu k Tarantinovi... dnes mě můžete nařknout, že zase vidím věci, co nejsou, a jako vždy beru všechno moc vážně. Jenže na to tam ony věci vidím příliš jasně. Příliš jasně vidím, že Morricone pečlivě rozmýšlí složení svého koncertu, každičká skladba tam má svoje opodstatnění a kontrast mezi nimi zásadní význam.

A já, a velmi mě to mrzí, nevlastním žádný rozpis programu koncertu, nic, to se nevede, to vám radši budou cpát reklamy na jiné akce, ale o tomhle koncertu, o tom budete vědět houby, při troše štěstí si to přečtete se zpožděním a v angličtině na promítacím plátně vedle. Jenže na koncert chodím poslouchat, méně koukat, a málo si pamatuju, jakožto dodatečně zapsané poznámky mám, bohužel, momentálně kdesi daleko doma... tak stručně. Jestliže veselení a romance s Tenkrát na Západě je pro první polovinu koncertu... zastavení s Hateful Eight pro úvod té druhé. Ta první je relativně psychicky nenáročná, asi tak. Taková, že po ní ještě můžete odejít v bodré a dobré náladě. Po té druhé... když ji přežijete... si řeknete, já tedy, že jestli už cpete takový sajrajt jako vaše Oscary, měli byste mu dát i Nobelovku míru, Maestrovi. Koneckonců, když i takový Bob Dylan... a že to naprosto schvaluji! Proč ji nedat Dylanovi za celoživotní mírové songy? Ale proč ji dávat Obamovi? To radši nechme...

Takže dnes už si bohužel nevybavím, jak a co bylo po sobě. Jestli Tarantino... pak Oběti války... Bitva o Alžír... Sacco a Vanzetti... jo a taky Dělnická třída... Misie... nebo jak a jaké. Nemohu říct. Ale bylo to moc zajímavě poskládané. A bylo to hrozné, přátelé, ono začít Tarantinem... takovými milými tóny, které když se naplno rozezní na pódiu, člověk se má chuť schovat pod sedadlo... a nějaký neznámý ctitel v jiném sektoru u toho řve nadšením jako na hokeji, no... trochu se pak bojím. A nevim. A nevim, Maestro, nevim, co si o tom myslíte Vy. Že to, co si opravdu myslíte, z vás většinou nevydolujeme, to už jsem si zvykla. A že po skoro století tvorby Vás teď spojují víceméně jen s tímhle filmem... a pak ještě s Leonem, jistě... to radši taky nechme. Druhá strana je příliš silná.

Takže to poskládání programu, mám pocit, bylo dobře uvážené a přišlo mi silně pacifistické. Jo, velmi mírové a protiválečné, dá-li se to tak říct u koncertu. A v tomhle případě to, myslím, lze. Že se Maestro vznáší kdesi vysoko v oblacích idejí... tak přece myslím, že velmi dobře ví, co dělá, a jakožto génius k nám promlouvá takto skrytě, leč velmi intenzivně. I politicky. Docela přímá výpověď. Ale těžko popisovat, kdo nezažil, neuvěří. A kdo zažil... tak snad si taky všiml...

Dvě zpěvačky, prosím, dokonce dvě zpěvačky a ještě náš nedostižný orchestr na nás čekal. A copak nám to psal nějaký z těch exotických výjevů zpravodajství Seznam.cz (ještě s chybami)? Že stručně Susanna Rigacci vzbudila ovace (operní party známých melodií àla westerny), když se to holt lidem líbí... a Dulce Pontes k Maestrovým skladbám fakt neseděla. No, vy si troufáte, pane. Tvrdit, že Maestro neví, koho si najímá, aby interpretoval jeho skladby, to už chce nějakou drzost. Ale to vy máte, to nepochybuju. Řeknu vám na to, že Maestro dobře ví, koho si najímá, ví i to, že tři čtvrtě Arény přišly na Ecstacy of Gold a 9/10 pak na Tarantina, i zařadí to. V rozumném množství. A zařadí i jiné. A ty dá i do přídavků na závěr. Nikoliv už Ecstacy of Gold a Tarantina, a tuším, že tím naštval hodně posluchačů. A dneska řeknu - dobře jim tak.
A doufám, že vám tu dobrou náladu z Osmi hrozných pokazil, tak.

A že tedy ví, co skládá. K čemukoliv, co jsem zatím poznala... a co jsem kdy ještě tenkrát nepochopila, za to se dnes omlovám. Že nic není jen tak pro legraci... a když člověk neví... a občas si třeba myslí, že parodujete sám sebe, mistře... tak ať si to ten trouba jako já dá ještě jednou a samotné a pak uslyší, co jste tím vlastně myslel. Přesně vím, o čem teď mluvím, ale dneska to sem nedám. To až jednou, až bude víc času na hudební teoretizování. Nebo až budeme psát o něčem, co se vám bude líbit. Anebo... Ale co. Děkuju, mistře.

Příští rok bude Maestrovi 90 let. Jo, opravdu to letí. Co všechno jste už zažil, koho jste poznal, a pořád skládáte, pořád koncertujete, a ještě při této svěží mysli...

Takže já věřím v další setkání. A doufám, stejně jako loni... že za rok už bude líp. Třeba už to vyjde.