Ukrutně kontroverzní melodie č.2

Ale co tu taky není kontroverzní, že. Všechno od záhlaví po archiv blogu, a autor vůbec nejvíc. Ale tak, se vším tímhle jsem počítala. Že bude pořád hůř. Je, no. A tak pěstujme svobodu, pěstujme vlastní názory... ale dejme si sakra pozor, aby náhodou nebyly jiné, než ostatních. Já s tím naprosto souhlasím.
A tak se jen ptám, a ptám se opravdu jen sama sebe, jestli člověk potřebuje vychovávat i po dvaceti letech? Možná. Ale přece bych svým rodičům neupírala zásluhy, které mají, a myslím, že ze mne udělali samostatně uvažující osobu. Takže ještě taky otázka jak a kým být vychováván... Diskuze, jak těžké je je vést. Když stejně nikdo vlastně nechce nic slyšet, žeť? Nejedna veledemokratická diskuze ze CTI na čsfd z posledních cca 1-2 let je tak krásnou ukázkou...
A že bych se ještě odvážila ty svoje neskutečně nevyspělé a nedemokratické názory někdy prezentovat...? Tak to budu muset opravdu dobře uvážit. Ale vím, že stejně budu. Dlužím to totiž příliš mnoho lidem.
Tak snad jen můžu říct (k) dnešní společnosti, že to musí bejt smutný, nemít žádné ideály. A musí to bejt smutný mít pocit, že když někdo není s vámi, je automaticky proti vám. A mít strach u každého slova, aby se někomu nezdálo směřováno proti někomu z těch skoro osmi miliard lidí.
A tak za vysvětlující, zcela vysvětlující, ať ho pročítám skrz na skrz, na nikoho ze čtenářů osobně neútočící poslední článek, je člověk brán hůř, než... kanibal?

A nerozeznat realitu od fikce... to je taky těžký. Třeba přímo v tomto filmu, jenž je prezentován coby živý záznam jedné výpravy, která byla v rámci natáčení sežrána. No není tomu tak, dokonce ani k takovým věcem v té divoké Itálii nedocházelo, ale slavné zařazení do video nasties tu máme zase.
A je to film veskrze tak podivný, že si dodnes vůbec nejsem jista, a to se mi často nestává, měl-li myšlenku nebo ne. Ruggero Deodato je tak podivný režisér... A jeho filmy jsou také hrozně podivné. A co tedy tenhle, ten nejkontroverznější výtvor žánru známého coby kanibalky? Ten je jedním z nejpodivnějších filmů mého života. Pokud v tomto žánru nevidíte jen násilí, u Deodata skutečně nezřídkakdy samoúčelné, uvidíte v nich třeba i... odvážím se ještě napsat, co tam uvidíte? Ne. Já nevím, co tam ostatní uvidí. A vnucovat jim tuto teorii, to dělat nebudu. Já v nich vidím totální beznaděj. Přelom 70. - 80. let, není se, co divit. A tak skvěle se dnes hodí, k náladě jako stvořený.
Co jsme měli v první kontroverzní melodii? Emanuelle. A dnes tedy Cannibal Holocaust. Strašně divný film. Strašně. A velký Riz Ortolani jej činí neskutečným dílem. Činí tak z něčeho, co není ničím jiným, než exhibicí rejžova sadismu a násilných sklonů. Nebo... nebo nakonec přece úplně ne? Kdo ví. Ale některá kanibalka by si rovněž zasloužila drobné zastavení. Jen se mi do nich moc nechce. Ta melancholie, která mě z těchto filmů přepadá, té se totiž máloco vyrovná.
A tahle melodie... Líbí se? Nelíbí? Mně moc. Odráží všechen smutek a beznaděj světa.

Nic(,) než reakce

Tak co, dělá se před tím než v nadpisu čárka, nebo ne? Cha, toť pro mne věčný oříšek.

Nic(,) než reakce? No... možná přece jen nakonec trochu víc, než reakce.

A o čem tedy jako dnes? Vlastně ani nevím. Jak si momentálně žijeme? Ale toť se ví, že to jde. 

Jde to, jak jinak. Všechno se dá přežít. Kromě života, teda...

Jen si vyléčit kocovinu z minulé oslavy, že ano...

Nicméně ve dnech odteď do budoucna mi ubyde ještě zřetelně času a sem zajdu, nu, až ho budu mít. Ale já sem chodím. A vidím… Ale jo, já vidím, že tu mám vzkaz. Jenže už kolem měsíce rozmýšlím, co na něj odpovědět, a nerada bych napsala nějakou hloupost… tak radši mlčím. Mlčím a čas od času si tu udělám příjemnou atmosféru s něčím, co nikdo nepovažuje za právě významnou událost, osobnost, film, prostě tak. Guilty pleasure, že ano… to není. Mít guilty pleasure, nezaložila bych si právě tento blog. Tento blog, který, jak doufám, ještě bude chvíli fungovat, ač svoboda tisku se zmenšuje, známí se distancují… ač mým opravdu jediným záměrem je psát o tom, co mě zajímá, a prezentovat (nějaký) vlastní názor. Fakt. Takže si, prosím, neberte osobně, když třeba... Ale víte co? To je jen na vás.

Když už to tedy tady můžu (doufejme) beztrestně uveřejňovat, napíšu právě sem, že na ČSFD slavnostně ruším činnost. Ne, že bych tam v poslední době ještě nějak moc chodila, ale… Ať víte, proč už mě tam prakticky nechytíte. Nepřátelský postoj ze směru vedení a nezastíratelná ignorace z jejich strany při snaze, ano, mé snaze o pomoc při budování databáze… už mě nějak otrávila. Opravdu otrávila. Zavání banováním, leč z neznámých důvodů, a mé dotazy zůstávají bez odpovědi. A diskuze Cinema trash italiano? Že je její správce zabanován? Pročpak, kvůli politice? 

I zůstávám tam prozatím čistě z důvodů lítosti všechno to smazat a kvůli občasným dotazům ohledně filmotéky. Ale už se to blíží. A pak addio… 

Máme tu další žhavé novinky (článek o Karambolu, nu, ten se k nim dosud neřadí, potřebuji si ještě něco utřídit), třeba ty, že už jsem se úspěšně dostala za 200 spaghetti westernů. A během toho měsíce jsem hloubavě přemýšlela, co odpovědět pisateli Oikovi na příspěvek k výročnímu článku. No… Nevěděla jsem, co na to říci. A nejsem si jista ani teď. Ale ať to nevypadá, že jsem nezdvořilá k návštěvníkům.

No ano, asi by to bylo nejlepší. Jenže znáte slečnu Prudy...

I mohu říct, že se dvoustovka… vyvedla! První výročí, které se vyvedlo. Nejen docela jako jo dobrý, dá se, fajn, ujde, nýbrž jedním z nejlepších filmů, co znám. Ó ano, nikdy se spaghetti nemůžou vyčerpat, dokud bude existovat ještě jeden jediný film tohoto druhu, který neznám. 

Tak jsme to vybírali podle nosiče kafe… obsazení, jo, to bylo celkem jedno… režisér dosud úplně nevím, kdo vlastně byl… Morriconeho supervize byla patrná, leč náhodná… a předlohou byly velké vzory. Ty největší vzory. Víme odkud. 

„A tihle "skautíci" se jmenují Lee Marvin, Ernest Borgnine, Charles Bronson, Lee Van Cleef, Jack Elam nebo Harry Morgan.…“ 

„(Škoda, že z podobných špagetových vedlejších postav to vejš dotáhli snad jenom Gemma a Testi).“

Vejš. Jak vejš...? 

No ano, my totiž... jak to dotáhneme trochu vejš, vždycky pak spadneme

Cituje svůj oblíbený film Addamsova rodina a jednu nesmírně sympatickou a pozitivní postavu… neznáte-li, myšleno ironicky, a přece přesně tak, tedy nesympaticky, je i zamýšlena tvůrci…

„Každý nemůže být hvězda. Hmhmmm…“  

A tak ti skautíci… „skautíci“… takhle, můj výraz, i mé je právo se za něj soudit. 

Protože skautík je pro mne pojem. Jenže, jak to říci… obdivný pojem. 

Pojem obdivu k odvážným charakterům odvážných postav filmů a zároveň odvážných tvůrců těchto postav. Prostě šikovných kluků, co mají odvahu. Odvahu ve směru, jak jsem psala na podzim. 

Takže takhle, není to pro mne žádné vyjádření společenského postavení. Jinými slovy nízkého společenského postavení a coby kasta někde úplně vespodu, ale když se vypracují… Ne. Kdyby se společensky vypracovali, tedy stali se hrdiny… už by nemohli být skautíky. A tak… tak to oni nikdy ještě výš dotáhnout nemůžou…

Nemůžou. Vejš už nemůžou. Vždyť jsou nejvejš! A nemyslím to jako vtip.
(Výš, než Dell‘Acquovi či Ukmarovi, tedy tamější a nejvěhlasnější kaskadérské rodiny, to beztak nedotáhne nikdo, že ano... to myslím jako vtip) Jak výš? Vyšvihnout se jinam, mezi lepší lidi? A věru, budou pak ještě skautíky? Nemůžou to, v tomto směru, podotýkám, dotáhnout výš ze dvou důvodů. 

Dotáhnout to výš společensky, přestanou být skautíky. A zároveň, dotáhnout to výš společensky nemůžou. Máme tu totiž něco, čemu se říká zaběhnuté koleje. To je taková věcička, kterou vskutku miluju. Ale je tu. Že když tu máme pana XY, který vždycky projde, udělá určitou věc a zemře před koncem, v dalším filmu to tak bude zase. A v dalším, že se ptáte. Když to, co pan YZ dělá, je něco sadistického, juhá, máme z něj hnedle sadistu. Když pan XZ dostává obvykle židlí po hlavě, paráda, už ji tu na něj máme přichystanou. Už je to vyzkoušený. A jen tak se z toho pan XYZ nedostane. 

Protože právě tak se domnívám, že to pisatel myslel. Dotáhli to výš. Tedy že by se stali slavnými. Opravdu slavnými, ne jen pro pár nadšenců z celého světa, procentuálně bezvýznamní a pro širokou veřejnost neviditelní. Na druhou stranu, i přes malé role, i přes ne každému známá jména a i přes rozličné osudy, i těchhle vedlejších umělců si v místech jejich vlasti a tam kolem váží. Stačí si občas přečíst, Bůh mě netrestej, nekrolog, a tak hezky se o nich píše. S úctou. Jakou si zaslouží. 

Navzdory tomu, že nejspíše nikdy nehrál hlavní roli, i Frank Braña může vydat biografii, José Terrón získat vlastní poctu a Riccardo Pizzuti dokázat fanouškům, že je ještě větší gentleman, než si mysleli. 

Nejen, že ji smí vydat, on si ji možná i někdo přečte. Ono třeba i někoho ještě někde zajímá, že kaskadér má srdce, duši i mozek, umí psát a má, co psát. Že ten mladíček, který mě poprvé tak vyděsil v Pro pár dolarů navíc, nejspíš nebude jenom na odstřel nebo oběšení mimo záběr pana Leoneho, ale... třeba... co? Jo, že i on je úctyhodná bytost? Vážněěě? To jako i všichni ostatní? To už jenom, aby jí byl i Pizzuti a... Je.

Jak je to tedy s tím dotáhnout to vejš? Kdo je vejš?

Takže někomu se tady zdá, že sem to dotáh nízko, jo, prckové?

Má tedy Benito Stefanelli právo napodobovat Clinta Eastwooda? A co takhle obráceně, nemá snad jen Clint Eastwood tendence napodobovat Benita Stefanelliho? Kdož vlastně ví. Ale tím, kdo hází pušku a pomocí něhož komunikuje sám velký Leone se samotným velkým Clintem, zůstane, a ten druhý, samé paralely, samý Muž beze jména, samý muž jednoho výrazu, samý nesmiřitelný sniper a samé velké věci. Ale… opravdu to ti kluci nedotáhli výš?

No, já mám, dle mého veleskromného názoru, takový dojem, že totiž nemají ambice.  

Ambice bejt vejš než ostatní. Jestli ono to nebude v tom.

Pokud jde o rozsah rolí, ano, je to tak. Těch se jim nedostává, i kdepak, a to dělení v rámci tradice, to tušíme, že je… jenže což takhle první polovina 60. let, nebojme se to rozšířit ještě o něco do padesátých a máme tu dobu, kdy ty tradice ještě nestačily jaksi vzniknout. Ano, doba, kdy v Itálii mohlo vzniknout opravdu všechno. Ba i hrdina mohl celý film absolvovat v supermanském oblečku, chodit v něm a v masce do společnosti, a svou totožnost pečlivě tajit a (ne)odhalit až v závěru, že ho hraje… no bylo možné opravdu všechno.

A ta moje dvoustovka, to byla vůbec zajímavá raritka. Vím, ano, už dávno vím, že Eduardo Fajardo je nejen ohromný aristokrat a důstojný záporák… a nejen záporák, i toho Fajarda už znám i v jiné úloze a věru si toho cením… a jeden z nejohromnějších komiků pod sluncem v jednom. Jo, tohle byl film snů. Po všech stránkách. Po stránkách takových, že by jeden řekl, že v roce 67 už určité věci jednoduše nejsou možné… a ono jo. On když je na klíčových pozicích ten pravý, možné je všechno. Tak i v druhé půlce 60.- může vzniknout něco takového, stejně jako v sedmdesátých. 

Jen ten člověk musí mít odvahu. Ohromnou odvahu. Odvahu Alfonsa Brescii. Bruna Corbucciho. Či Nicka Nostra. Málokoho dovolím si vážit víc, než zmíněných, a vždy doufám, že přibydou další. Oni se nebojí. Oni se nebojí bořit zažité konvence. Oni se nebojí podpořit ty, které nepodpoří nikdo. Oni se nebojí snad nikoho. Brescia z toho má nálepku trapného béčkaře a špatného vykradače, Bruno status neznámého bratra (ale alespoň bratra velkého Sergia, tak se na něm nelze svézt úplně) a Nick Nostro? Co ten směl? Tak mladý začal, tak mladý! Ani ne ve třiceti. A nenatočil ani deset filmů, netočil ani deset let. A některé konce mu museli násilím předělat. Bylo to na všechny moc. A producenti… na ty tedy rozhodně. 

Chlapci moji… Inu ta má dvoustovka byla adekvátní. A tak nějak myslím, že si ji všichni zasloužíme. Protože, upřímně, v poslední době… mám nějak pocit, že píšu… a vím, o čem píšu… a ostatní možná čtou… ale nejsem si jista, zda ví, co vlastně čtou. 

Dočtou se tady třeba to, že to El Dorado už nedávám. Jenže Wayne není tím důvodem. John Wayne, ač strašný tragéd a nácek, je přese vše tím světlým bodem jeho vlastních filmů. Ano, nakonec jsem došla právě k tomu. Světlejším, než všichni ti komičtí iniánobijci střílející indiánská fakáňata, komici s klobouky hláškující nad oběťmi a střílející do zad nebo po půl filmu zvracející přátelé ve vaně. A vůbec… Vůbec, radši už nic.

„- "Ale omezovat sw jenom na dolarovou trilogii, to o hodně přicházíš."
- "Viem, filmy Buda Spencera a Hilla mam vsetky, a tam je hodne spaghetti westernov"“

„ Ten slovenskej citát tipuju na Martina7něco, s ním se vůbec nemá cenu bavit, IMHO skoro nic z toho, co hodnotí, ani neviděl.“

A pak takový citát. Citát… jenže ten citát tu není kvůli Martinovi741, nemám už moc ve zvyku kritizovat za zády, ač mě mnohdy rozčiluje... ale je tu čistě kvůli principu náhledu na věc. Ne jedna osoba, ale všichni, skoro všichni to berou takhle. Mám to z vlastních zkušeností. Pokud italskou tvorbu neomezí jen na Buda a Terence, ti informovanější vypotí ještě...

"- Víš, já koukám radši na Itálii..."

"- Itálii? No jo, teda, to vůbec nevim. V tom francouzskym taky hráli nějaký Italové, to jo, ale..." 

"- To nevadí..."

"- Počkej, Fantozzi, že jo!"

"- No, toho zrovna moc ne..."

"- Nech mě, třeba si vzpomenu ještě na nějakýho italskýho herce..." 

No, už jsem ho od té doby nepotkala...

Ale ano. Ale ano, není nikdo, s kým se dá shodnout ve všem. Krom toho, že se všechno tak rychle mění a ten rok tolik věcí otočil, že už se s některými neshodneme prakticky na ničem. Jenže já jsem ochotna být nesmírně tolerantní. A ostatní? 

Asi se přeceňuju, co? Asi jsem ukrutně netolerantní a sobec a kdesi cosi. Jenže takhle, já prostě nemám chuť... k něčemu, s čím se v poslední době potkávám ve společnosti denně. Já nemám chuť si sobě a jiným pořád někde dokazovat, jak dobří vespolek jsme, na úkor ostatních nejlépe, a ti ostatní, ti jsou až kdoví kde pod námi, a poslouchat neupřímnou chválu, nebo, v opačném případě, urážlivé poznámky na jakékoliv autorovo slovo, maskující někteří příjemní spoluobčané za nadhled a humor. :) :D :P

Vážně tohohle máme zapotřebí...? Toho podlízání, teda.

A tak ano, má cenu to tu psát. Mám pocit, že bavit se má cenu. S každým. Ať přijde Martin741, proč ne. Já se bavím ráda. Ale děsím se odpovědí. Až se jich někdy děsím. A ne jen těch Texasanů s kloboukem, kteří s velkorysostí uznají, že ty nejlepší špagety byly skoro až srovnatelně dobré jako ty úplně nejhorší americké westerny.

Kdo ví, co bude. A koho to vůbec zajímá, že. Na Seznamu.cz nás přátelsky informují, jak americký generál Evropě vzkazuje, že sebevražedných útoků přibyde. Děkujeme, pane, aspoň, že nás upozorňujete dopředu. Tak do budoucna přeji, ať tu válku přežijeme vcelku. A tu naši civilizaci, tu hlavně. Tak jen trochu soucitu, přátelé. A rozum do hrsti.

Data pro svět (bez)významná - 5. 4.

Dámy a pánové, dovolte, abych mezi námi přivítal...

...a čistě, prostě a jen tímto nepodstatným gestem připomenul(a), že dnešním dnem se mezi nás, nikdy nestárnoucí jednaosmdesátníky,
řadí jeden Ital,

Aj kruci, ví to o mně! Já doufal, že to nevyjde napovrch...

tak trochu indián,

Žádnej z těch indiánů nemá modrý oči jako já...

občas anarchista,

Pro ty mám slabost, drahý. Ale nedalo by se tomu říkat i jinak?

ukrutný sadista

Na to vemte jed, rozkrájím vás hned.

 a bezpochyby i terorista a kulturista, jinými slovy jeden z těch mých milovaných kaskadérů.

Kaskadér? Jinými slovy tedy vágus. No jo, no...

Týpek tvořící bez výrazné přestávky více, než padesát let, ve všech žánrech, v každé době, v libovolných rolích a se stále trvajícím nasazením.

Ať si se svým pravým jménem, pod pseudonymem Ken Wood či Phil Karson...

Můžeme jej znát z podstatně více, než 100 filmů. Těžko mít rád Itálii, příkladně spaghetti, a na tohohle věrného kamaráda nenarazit alespoň v jednom filmu. A těžko ho poté ještě přehlédnout. Pro mne byl opravdu tím z úplně prvních, které jsem začala v davu rozeznávat. Nositel úžasně kudrlinkového jména, které v titulkách rozpoznávám velmi záhy. A tak ho vídám... a vidím, že převažují tradičně role záporné, tu velké, tu malé... tak prostě záporák, no...
Ó pardon. Že byl člověk ale namyšlenej, což? Co je podřadnějšího na tom být záporák a podpořit tak desítky filmů, než být Clint Eastwood ve třech? Vskutku nic. Díky za všechny...!
A každý má koneckonců i své výjimky a tedy ani on nemusí být jen tváří zla sedmdesátkových komedií, jak ho znají mnozí. Vůbec ne. Máme tu hnedle hrdinu... Dojemný charakter... Proč ne? Stačí odvážný režisér...

A co že je ještě zač? Mládenec, bez něhož by byla italská kinematografie poloviční a rovněž nejeden vpravdě heroický ideál síly a kulturismu àla Steve Reeves či Mark Forest by dost možná... nebyl vpravdě tak heroickým ideálem.

Tak tohle prosím neprozrazujte, ano? Já dubloval inkognito.

Kdo to řek?!!!!

I za tímhle stojí... kaskadéři. Ano ano, člověk by mohl snadno přijít o ideály... kdyby je tedy ještě měl. O hvězdách. Ale nebojte. Jen doufám, že to o ideály nepřipravilo vás, chlapci. Ale neřekla bych. Tuhle generaci jen tak něco nezlomí.
I pogratulujme tomuto skautíkovi, majiteli celoživotně zpytavého pohledu a spíše zachmuřeného výrazu vštěpujícího svým postavám...

Eh...

To každopádně. Ale kdo z nás čas od času neudělá výjimku...

Že jo? Nejsme přece tak zlí, jak (prý) vypadáme...

Co myslíte?

 

Tak všechno nej!