Dnes se podělíme o toto. Pozor na silné umělecké prožitky.



Za skupinou stál Angličan (něco o autorských právech v jeho režii zde), začínala v ní zřejmě řádka pozdějších zpěváků a z většiny byla německá. I z toho (Německa) usuzuju, že je tohle vystoupení míněno zcela vážně. Ale proč ne, hlavně, že je veselo. A western my rádi...

Ilustrace - vlastník práv: themetapicture.com/

Pro dnešek si sem dáme jednu věcičku a pro úplnost si ji přeložíme. Snad toho nezanikne moc v překladu.



A seznámím vás tak s panem Linem Banfim, poměrně známým italským hercem a aktérem převážně v komediích. Člověk si ho brzy všimne coby tahouna a vůbec trvalého spolupracovníka zde občas se účastnící dvojice - Franca Franchiho a Ciccia Ingrassi - v jejichž filmových komediích začínal svou hereckou dráhu a zůstal jim věrný i v sedmdesátých letech.

Stejně, jako jeho spolupracovníci, a stejně jako množství dalších populárních italských tvůrců komedií, i tenhle pán si rád hraje s dialekty, ale scéna výše se dá pochopit i bez nich. Jak překvapeně zjišťuju, je to strašně populární až legendární scéna italské komedie? Tak snad jsme ji moc nezvrtali...

Jinak, kariéra pana Banfiho mě upřímně trochu děsí, jelikož hlavní linii tvoří sexy komedie na spoustu způsobů a hrdinové trochu ve stylu Pana účetního.
Na druhou stranu, lepčí něco ze života pracujících občanů než nějakých těch, co chudáky pracující občany pro srandu tak obírají.
Film Vieni avanti cretino, ze kterého jsme čerpali, se na modelu nepopulárního neuznávaného antihrdiny v nepříjemných situacích rozhodně zakládá a prvky sexy komedie jsou tu ke škodě patrné. On sám nicméně imho není špatný herec, i věřím, že třeba ne všechno musí být zlé. A jenom Nello Pazzafini má v sortimentu alkoholických nápojů humor, akorát už mu došel. Tak věřím, že vám snad ještě ne.

Dnes si zazpíváme a zatančíme s naší drahou Anglií.



Stejně jako u Muže se zvykem zabíjet lidi před pár dny, i toto pochází z pořadu Rutland Weekend Television (1975-76), takového ozvuku/konkurence/části Monty Python. Za spolupráce části původního týmu a podobného stylu tu vznikaly zajímavé věci. Poznala jsem tu svého času Neila Innese a jiné zajímavé známé. A ten se dnes snaží s Ericem Idlem dostat do populárního pořadu (RTW) svým velkolepým výstupem.

Další z našich zastavení u speciálních efektů italských sandálů. Konec a zúčtování se zápornou stranou ve filmu Ercole l'invincibile zaujaly a pro zestručnění jsem je trochu sestříhala. Jestli mě paměť neklame, tohle byl moc fajn film, stejně jako většina s Danem Vadisem, moc milým to hrdinou. Tak mu držme palce...



...a ano, povedlo se. Další ukázka, jak bezcitně bylo v Itálii zacházeno se zvířaty, a dnes dokonce nejen s nimi...!

Autorská práva náleží autorovi, ale tohle je tak populární vtípek, že nevím, kde dohledat duchovního otce.

Lidová tvořivost nezná hranic. A obrovské pozornosti se kupodivu, zvlášť v jednom období, dostávalo Adolfu Hitlerovi. Německý projekt Už je tady zas sice zrovna nedopadl, patrně se ve smyslu pro humor zdaleka míjíme, ale tahle videa nebyla marná. Patrně se tvořila v různých jazycích a reagovala na různé aktuality nebo smyšlená témata.
Udělat parodii z vážného podkladu nám v Česku vždycky šlo a dokonce ještě i dnes jsou někteří krajani ohromně kreativní. Zjišťovali jsme díky nim, jak to bylo s Hitlerovými potížemi s počítačem, maturitami, oslavou narozenin a dalšími. A občas to opravdu mělo nápad.

Že se dnešní řadový občan projektuje do Hitlera a tento Hitler trpí obtížemi jako běžný řadový občan, je opravdu zvláštní psychologický úkaz. Ale není to myšleno špatně, proč tedy ne?

Následky přemíry čerstvého vzduchu...

 mohou být i drastické. 

Neželme pro karanténu...

I s Clintem Eastwoodem může být legrace. V Hrsti i Pár dolarech. A v Hodný, Zlý a Ošklivý po drobných úpravách.

Ilustrace - vlastník práv: freakingnews.com/

Tento film (Sansone e il tesoro degli Incas (1964)) měl hodně much. Zůstal někde na pomezí mezi mizernými prvky německého stylu indiánek (těch mizerných) a dobrých italských dobrodružných základů. Děj vyzněl do prázdna, k tomu něco žen převlečených za muže a tak dál... Měl ale pěknou písničku, pár fajn lidí... a hlavně nezapomenutelný speciální efekt. Tvůrci jistě nezamýšlený jako vtip.



Ale jako příklad, jak se v Itálii masakrovali při filmování koně a jak bezohledně s nimi bylo zacházeno, velmi dobré.

Jak se vede Anglii.

S veškerou účastí a sympatiemi s italskými přáteli zažívajícími zlé časy zůstaneme v Itálii i dnes a zkusíme aspoň trochu optimismu. Třeba...



Nikdy není na škodu oprášit zajímavosti a podělit se o amatérské titulky.
Uznávám - zde jich není zvlášť třeba. Stručný obsah těchhle scén (z jistého televizního pořadu z let 1976-1977) - "Franco je rozrušený a Ciccio se snaží pochopit, co se stalo". Tak snad to pochopí všichni.

Pro překladatele radost (velice explicitní a žádná synonyma) i oříšek (pochopíte...) v jednom.
A jako vždy až dodatečně zjišťuji, že na youtube nelze (aspoň já to neumím) formátovat titulky a všechny kurzívy tedy zmizely. Pokud to bude příliš nepřehledné (což je dost pravděpodobné), pokusím se s tím něco udělat. Zatím takto. A jak píši na youtube, výhrady k překladu vítány. Jako vždy.

Kouření nicméně nijak nepropagujeme, takže pro dnešek...

...kousek z téhle geniální věci. Z osobních zkušeností, a že jich není málo, pořád jedna z nejlepších italských komedií. Tím spíš, čím míň jsem jí tenkrát kdysi věřila. Tady jsem každopádně už před lety vytvořila syntézu o originalitě těchhle dvou filmů, tak netřeba psát víc. Snad se jen pozastavit nad tím, že je to fakt úžasně demokratický film.

Za odměnu, jak statečně si vedla a vede naše republika, něco našeho.

Canovaccio

Zažíváme něco jako sci-fi. Něco neuvěřitelného. Něco, co by si člověk ještě před pár... ano, dny nedovedl ani představit.
Nikdy jsem sci-fi ráda neměla, nelíbí se mi ani současný katastrofický scénář. Dovolím si jedinou otázku - kdy že přijdou ti superhrdinové, co jsou vždycky celí lační zachraňovat svět? Že nic?
odkaz odkaz odkaz odkaz
Tak už přišli.
Tohle je moc zajímavá kauza, protože tu publikovaly servery ze všech stran, novinky i novarepublika, i nenařkne mě nikdo z klamavých informací.
Jestli dodávat slovo k solidaritě EU, jejích předních představitelů především... dočtete se jistě nejlépe sami jinde. 
Abychom nezůstali někomu viset, třeba českým intelektuálům pobývajícím trvale daleko od domova a domnívajícím se, že mají právo a kompetenci krafat do zoufalství kontinentální Evropy, nemluvě o přímých místních účastnících... fuj. Přiživovat se na něčem takovém jen pro vlastní popularitu a pocit důležitosti můžou skutečně jenom ti nejubožejší zoufalci.
Komu věřit a na koho se teď spoléhat? Na sebe a své bližní. A, jak věřím, aspoň v tom podstatném i na naši vládu.

Můj drahý profesor říkal, že když k ničemu dobrému, že to bude k tomu, že nám spadnou škrabošky a ukáže se aspoň, jaký jsme.
Taková pandemie snad nutná nebyla. Vidět už to bylo dávno. Ale třeba si toho teď všimne víc lidí. A jestli to přežijeme...

Jestli to přežijeme, ještě si užijeme. Tohle mi nikdy moc nešlo a kazit si s tím tenhle krásný... eh, snad, teda... blog... eh, jestli se tomu tak dá říkat... eh jo. Chci pouze říct každému, kdo tudy projde, že je důvod k panice a není na místě dělat, jako že nic, ale žít s tím nějak budeme muset i tak, zvlášť, jestli nás čeká boj v rámci týdnů, někde říkali i v rámci let... tak snad jen pár dní.

Pulcinella a Arlecchino

Commedia dell'arte... je pojem, který patrně každý někdy slyšel. Vznikla přibližně v 16. století, zakládala se na jasné typologii postav, jejichž charaktery zastupovaly masky a typický oděv, hrála se podle nastíněné zápletky jako improvizace, a když měl Carlo Goldoni za to, že už sama sebe vyčerpala a zůstala u nadměrně laciného humoru a nepravděpodobných postav, inovoval ji a udělal tak revoluci v celém nejen italském divadelním světě. Divadlo díky němu abychom tak řekli "zcivilnělo". A tak taky mimojinými zhumanitnělo. Z volného canovaccia, tedy onoho scénáře commedia dell'a., který zahrnoval pouze obtah děje a zbytek byl celý závislý na improvizaci herců, se každopádně staly přesně napsané divadelní texty.

Nebude následovat žádný referát o italském divadle. Jen vysvětlení titulu článku.
Dlouho jsem váhala, co dělat. Nebo jestli dělat, že nic neděláme. Ale kdyby sem někdo zašel. Omylem nebo náhodou šel kolem jeden, dva občané z libovolných míst světa, kteří se v karanténě necítí moc fajn nebo vesele (když přijde Angličan, může sem taky, i když v karanténě není), tak tady každý den podnikneme takovou věc. Budu mít dobrý pocit, že dělám aspoň něco, když už neumím dobře šít.
Bez souvislosti, bez návaznosti a bez ladu a skladu si sem každý den dáme něco veselého. Nebo něco, co se týká něčeho veselého. Nebo vtip. Nebo... Něco z veřejných zdrojů, něco z vlastních, co se bude hodit. Budeme jednoduše improvizovat. Zkusíme canovaccio...

Fajn. Nemusíme želet zavřených knihoven, ušetříme si aspoň možné nepříjemnosti...

Ilustrace - vlastník práv: sapere.it

Slovo k aktualitě

Snad je to uměle vyvolaná fáma a snad bych tu měla rozvádět konspirační teorie odkud a proč se to vzalo. Faktem nicméně zůstávají nevinní mrtví civilisté, kterých je mi líto. (Ten starý pán ve stripu výše se samozřejmě uzdravil a žádný koronavirus neměl!) Tak hodně sil mým přátelům v Itálii a z Itálie. A všem ostatním. A nezapomínejte...

Přesně tak...