Data pro svět (bez)významná - 24. 6.

Je možné, že mi bez přestávky celý den šílené výkyvy počasí brání tohle dopsat? Je. Všechno v háji, kroupy jako tenisáky, střecha (možná) drží silou vůle, i nebe je proti nám. Ale to nás nezlomí...

24. červen se dozajista zapisuje coby den významných politických změn. Leč historie mu připisuje i jinou událost. Nadmíru (bez)významnou. Mezi trvale mladé a nadějné šestasedmdesátníky se dnešním dnem řadí jeden moc prima kamarád z Itálie. Chlapec, jehož bych prostě ráda neodborně a v tradičně spíš neinformačním článku představila. Už jenom proto, že mám takový dojem… že ho vlastně nikdo nezná. A možná ani nepozná. Páč... Důvod?

To je snad jasný. Vystupuju inkognito. A alias je moje křestní...

Nenápadný chlapec, tenhle Giancarlo Bastianoni. Člověk si ho tuze dlouho ani nevšimne. Člověk se o něm vlastně od nikoho nedozví. Člověku dá pořádnou práci jen odhalit jeho totožnost ve filmu, kde jsme se poprvé výrazně herecky poznali. A proč je nám všem tak utajen? 

Giancarlo Bastianoni se totiž celoživotně věnoval stuntmenství v pravém slova smyslu. Mohli bychom říct přesněji… dublování. Ano, takové té funkci zřítit se z útesu v převleku za hrdinu, a pokud jste dobrý dubl, nikdy divák nepozná, že tam nějaký dubl vůbec je. Kaskadéra nejde člověk dělat s vyhlídkou na slávu a kolosální příjmy, obvykle to však bohatě vyrovnává o to větším nadšením a chutí po adrenalínu. A když jste vhodný typ a nadšenec věru ochotný... Proboha, těch bylo, těch tvých alter ego, co? A zase narazím na dalšího herce, kterého zastupoval právě Giancarlo, a zase, a zase... Brett Halsey? Lex Barker? Gordon Scott? Bud Spencer?... A nevím, kdo všechno další. Podezřívám polovic hrdinů v Itálii. Zdánlivě nemají nic společného? Ba jo. Jednu věc. Jednoho statečného muže. Oldu. 

Já mu říkám Olda, tak se nenechte zmást, jde stále o Giancarla. Říkám mu Olda podle jeho slavné životní epizody...

Old Shatterhand objevuje Oldu... A už ho má!

"...I proto se tu, po Posledním výstřelu vinnetouovsky podruhé, Lex jistil osobním dublérem Italem Giancarlem Bastionanim, objeveným při natáčení Divokého Kurdistánu. Zkušený kaskadér a příležitostný herec mrňavých rolí v řadě spaghetti westernů pomohl stárnoucímu Tarzanovi uskakovat před pyrotechnickými efekty a hořícími trámy nebo přelézat jedoucí lokomotivu."       (K. Jordán, TNZ)

No ano! Díky své podstatnosti ve věci Mayovek jde snad o vůbec jediného kaskadéra a jednoho z minima Italů, kterého Jordán v knize zmiňuje. A že dělal dubla jemu, velkému Old Shatterhandovi, píše o něm až nezvykle s úctou. Že s chybou ve jménu... to už patří k věci této knihy... 

Jak se potkali, proč si vzal dubla z Itálie, když koprodukce je veskrze jugoslávská, a proč zrovna Oldu, který mu, no, není zrovna moc podobný, a jaká byla jejich spolupráce, to je pro mne otázka. Nicméně tímhle vyvoleným vyvaleným mládencem byl právě náš šťastný Olda.

Jeho vysoká postava a tmavé vlasy patrně přiměly Lexe Barkera zvolit si jej za osobního dubla a... přebarvit ho (jako se děje posléze pravidelně během celé kariéry, jen kvůli jiným slavným hercům). Nicméně kromě přebarvení mu Vinnetou a míšenka Apanači (příšerný pozdní vinnetouovský projekt plný nepřežitelných postav. I jediná věc, za kterou to pro mne stojí, tedy je hledat právě tuhle Oldu. No… je tu, a ve finále si ho Lex zastřelí) přinesla ještě jednu věc – titulkový kredit. (ono pokud jde tuhle o Oldu Giancarla, občas se mu ho dostalo i dřív. Jako herci, tedy) Dublování Barkera ho zanese i do jiných, německého špionážního a dobrodružných, třeba, a Olda je zase tu a zase v drobné úloze. Ale titulku, tu už ti blahosklonně nikdy neposkytnou, co, Oldo? Kdepak. Spy Today, Die Tomorrow, ohromná role, podstatně větší, než většina uvedených, senzační výkon, ještě ho dubluješ, toho superLexe... a uncredited. Nóbl společnost. A super frajer, tenhle Barker. Váží si tě, jen co je pravda. To víš, jsi jen kaskadér. Nežel toho, vážně...

Giancarlo Bastianoni napravo. Ten s přelivem, co tradičně vypadá, že se bojí.             A vlastně se mu mnohdy ani nedivím...

O tohohle chlapce je zájem. Každý, kdo chce být vysoký (většina), mladý (Lex?) či štíhlý (Bud?) jako on… potřebuje Oldu. A dělat jen tohle, těžko by ho člověk znal. To je, koneckonců, podstatou jeho povolání, ne(po)znat ho. Jenže Olda taky hraje. A vůbec ne málo. Od samého začátku šedesátých (možná i dřív, já znám od 61.), stár sotva dvacet let, ale Olda už byl tu, občas v davu, někdy i ve větší roli, např. v Deseti gladiátorech od Paroliniho (já tedy doporučuji ty pozdější od Nicka Nostra) nebo Maciste l'eroe più grande del mondo, kde se potkává s Markem Forestem či Giulianem Gemmou, jak se to tak vždycky píše. Já však pro dnešek napíšu spíše, že oni se tu setkávají s Giancarlem. Protože ten, ten je tu snad všude a od začátku.

Když myslíte... Ale vždycky budu působit dojmem, že je to moje první role.

A jinak se občas objeví, občas se jen mihne, občas devátý voják v třetí řadě zleva, někdy pro děj podstatnější a pro diváka méně skrytý... Takové ty veselé časy, které absolvovala většina známých na konci 50.- a v první půlce 60.-. Žel spaghetti westerny vystřídaly záhy nadšené akce meče a sandálů a skautíci, inu, trochu zvážněli a hlavně, mno... trvale zezáporněli. Takže všechno to, co umí a s čím se dřív chlubili... už bude bráno jako ryze negativní. Ach, jaká škoda.

No nic, Olda se, pokud je vidět, účastní dál. Tu proletí, tam prosviští, nejednou musíte dobře hledat... ale je tu! A když se strhne bitka, s nadšením odněkud přiskočí a proletí prostorem. Skoro jak... Riccardo Pizzuti. On tenhle Giancarlo, když už ho znáte, je poměrně dobře rozpoznatelný. Tím, že trvale budí dojem, že se něčeho bojí. I potřebuje parťáky, co na něj dají pozor a… 

Dát pozor? Já?! A kdo ho dá na mě?             Já, no.                

Mám-li jmenovat dva nejspjatější kaskadéry vůbec, tak dle vlastních zkušeností jsou to právě tihle dva. Pořád spolu. Vždycky za jeden provaz. Teda co já znám, vždycky. Na to, že je vždycky nastrkají na ukrutně zápornou stranu na odbouchnutí, na to se můžou spolehnout. A to už se nezmění, obzvláště v tom, co určilo profesní zaměření pro sedmdesátá léta u obou. Komedie dvojky Spencer-Hill.

Po nástupu těchhle třeskutých komedií žánru, jak tedy režie a scénář pravidleně usiluje, "morální rozklad od raného věku vydávaný za laskavou oddechovost", se stává nejpravidelnějším účastníkem všech těchto věcí právě on.

Že se blíží Bud? No... čeho se bát...

Ano, množstevně ještě pravidelnější, než nezničitelný tahoun Riccardo výše, něco ke třiceti filmům. A početně i pravidlenější než samotní Spencer/Hill, protože ho najdem i v jejich samostatných projektech. Zda za toto vytížení vděčí dublování Buda Spencera nebo patrně ohromné nekonfliktnosti nutné k profesi… 

Pokud není podstatným členem party gangsterů (nezřídkakdy se ujímá volantu), aspoň se někde mihne, projde, do bitky ho zapojí, Terence mu třikrát vrazí dveře do obličeje, Bud mu podupe nohy, takový typický zástupce bezohledných vykořisťovatelů, že. A coby jeho parťák/kamarád/nadřízený/chůva/opora právě tenhle Riccardo, u kterého jsme měli tu čest se pozastavit právě v minulém článku. 

Čeho se bát, vždyť všechny děti vypadají stejně...

Sergio Corbucci toto vidí jinak a právě Olda nám vede partu gangsterů (Sudá a lichá) a vůbec jde o jediné filmy, kde budí Olda dojem, že se nebojí. On když občas přihodí svou intervenci i rejžův brácha Bruno, tehdy není, čeho se bát.
Jen člověka postupem času nějak přechází optimismus...

Zjevné důvody vedly Bruna Corbucciho, Maria Amendolu a režiséra Alfonsa Bresciu (nejen) mu v sedmdesátých, kdy se kaskadéři začínají vládci průmyslu považovat za „majetek“ buddy hrdinů
ke zničení, povolit i něco jiného.
No jo, takový kapku zvláštní amatérsky působící filmík bez jakýchkoliv ambicí a s dopadem velikosti vlastizrady. Cha. Díky vám za něj!

A že IMDb, jako vždy, zatajuje desítky filmů, Oldu můžeme najít ve spoustě věcí, kde je neuveden, i v civilu, i poliziotteschi, a někdy... i v dobré náladě. Jak se to tak stává všem, kterým nevzali definitivně všechny ideály... i po tom všem. I po Barbonim. I po Valeriim. A dalších takových...

Jo, těch bylo...

Ale já se nebojím nikoho na světě.

A hned tak nějaká stár mě nerozklepe.

My a bát se? Cha chá!

Snad... jenom... občas... kameramana...

Jo, z toho mívám někdy strach. Tak si radši připijem.

A proč o Oldovi? Protože, jakožto všichni ostatní kaskadéři, dublové a herci malých rolí, si zaslouží úctu. A zaslouží si, aby i jeho někdo třeba, těžko dnes ještě docenil, ale aspoň ocenil. ANO, dobří herci velkých rolí si zaslouží toto vše rovněž, ale ti nepotřebují doceňovat. A Olda?

No jo, spolupracoval s většinou slavných tvůrců, významných herců, na vzniku podstatných filmů, na obdivuhodných akcích... jen pozornosti většiny unikl. Ale to už jsme napravili, přece. Celkově je hrozně fajn, tenhle Olda Giancarlo. A konkrétněji? Co k Oldovi dodat? Snad že má (prokazatelně) jednoho bratra a dnes žije v Brazílii. A jeho babička… tak o té toho moc nevím. Ale to nevadí.

 Všechno nej!