Massimo Vanni umí prásknout i otáčivými dveřmi! Vážně?

Obrazový dodatek ke komentáři u minulého článku:
A proč by ta spojitost mezi Massimem Vannim a Chuckem Norrisem opravdu být nemohla? A proč by prostě a jednoduše nemohla pramenit z dojmu diváků, že je jim tu něco povědomé? 

Oba hrají v akčních filmech. Akční chlápky. Nestačí to? Patrně ne. Vanni nemá na kontě hlavní hrdiny. Často hraje záporáky. Ty jeho roličky dopadají obvykle nevesele, a to předčasným úmrtím. Nejslavnějším u něj možná bude fakt, že je dalším příbuzným Enza G. C. Řekli bychom, že není žádná světoznámá superstar. A patrně o něm vznikly tak tři vtipy, a to ještě proto, že Chuck ten jeden počítal dvakrát...
Ale co takhle podoba? Nebylo by nakonec možné, že ti dva spolu přeci něco mají? (společného)

Co na tom, že možná do nekonečna nikdy nenapočítal...

Já, teda, no... zkoušel jsem to. Ale dál, než do půlky, jsem nikdy nedošel...

 Podle mě je to moc prima týpek.

Cipolla Colt, E. G. C. etc.

A proč zrovna tohle? Proč ne? Proč jo? Troufla jsem si na to až letos v létě.
Zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů, jichž jsem byla v mládí, stejně jako množství jiných věcí, zcela ušetřena. Měla jsem tedy v poslední době již tu čest s Tresette George Hiltona, s Bambinem a Trinitym Spencera a Hilla, Lenem a Cobym Smithe a Cantafory, Allelujou a Sartanou a tak vůbec... Každé je jiné. Něco si vyžaduje hlubokého vědeckého zkoumání, něco ne, něco je závažné, něco ne. Něco jde, něco ne, něco je dobré, většina ne... ale neodsuzujme nic předem!
Poslední, co mi z žánru sw od Enza G. Castellariho (tedy Enza Girolamiho, ale když upřednostňuje svůj pseudonym namísto dívčího jména, nechme mu jej) zbylo, byly kupodivu komedie. Castellari? Komedie? Když vezmeme víc jeho filmů ze šedesátek, má to nejednou postavené jakoby na komediálním mustru… a působí to strašně krutě. A pak vážné věci? Které působí jak kdy, kdo mu napíše scénář, kdo hraje, závisí to na všem kolem. Ono vůbec u Castellariho věcí víc, než u koho jiného, závisí na účastnících díla, jak mu s tím pomůžou a co mu tam sehrají... On vede parádně akci, ale charaktery, to už je horší.
A tak mi tedy zbyly čisté komedie - Te Deum se sympatickými Giancarlem Pretem, Jackem Palancem a naprosto geniálním protihráčem Eduarda Fajarda. A jakou jinou, než ohromnou, úžasnou a geniální hudbou. A bylo to tedy moc fajn.

A pak tedy Cipolla colt alias Vůně cibule. V ČR patrně nejznámější kreace Franca Nera. A já myslím, že má ohromnou kliku. Ten film mu sedí.
Víš ty co, Franco? Nedělej vážného hrdinu. Tobě mnohem víc svědčí komedie. Vážně.
A když vám pomůžou všichni ti, se kterými Castellari tak široce spolupracoval, neb byl tak trochu jeden z nich, tedy kaskadéři, nemůže to selhat.
A když vám pomůžou ještě bráchové De Angelis, je to výhra.
A když k tomu přidáme ještě český starý dabing, jenž dozajista vynechá případné nevhodné fórky a přispívá vlastními, co vytknout?

Tenhle film vidět na počátku své spaghetti známosti, patrně by mě vyděsil. Trochu znechutil. Možná odradil. Ale nikdy by mi doopravdy nevadil. Vůbec mám teď pocit, že to nejlepší od EGC z westernu jsou čisté komedie. Kde nejsou oni typičtí hrdinové jako v památné nezapomenutelné trojce filmů
Vado, vedo e sparo, Vado... l'ammazzo e torno a Sette winchester per un massacro...

Castellariho westernové konce a hrdinové
Pane Castellari, co je shodné, když si teď po dlouhé době od publikování čtu své staré komentáře k Vašim (všem kromě Keomy, který není moc váš) filmům? Jistě, můj náhled se mění, tolerance se zvyšuje, u něčeho snižuje, hrdiny už znám, ocením něco trochu jiného atp, ale něco zůstává stejné: Ty konce. Jak já nesnáším ty Vaše konce! Vy umíte neskutečně zábavné věci. Plné akce, takže nudit se člověk ani omylem nestačí. Spousty nápadů. A prima lidí. A potom... Hrdina je podrazák. Podráží všechny kolem. Nakonec je oddělá. A přes absenci jakýchkoliv zásluh odjede obtěžkán penězi.
Když hledím zpětně, nejkomediálnější Vado, vedo e sparo stoprocentně vede svou neuvěřitelnou krutostí kombinovanou s humorem, že člověku tuhne úsměv na rtech ve chvíli, kdy se jako máme smát(?). Jo, s takovýmhle stylem se tu povede (trochu) znechutit i jinak vždy tak sympatického Johna Saxona. Vado, l'ammazzo... mi nepřišlo špatné. Hrdinové se dají místy i přežít (ačkoliv se vlastně nic, než podrážení kolegů a ničení vlastních nepřátel, ani neděje, a všichni jsme tak cool… ale přece). Ale ten konec…! Konec 7 winchestrovek, jinak mnou milovaného filmu, jsem si pro vlastní potřebu odstřihla, protože je mi z něj na nic. A třeba takové Ammazzali tutti e torna solo považuji za jeden z nejoriginálnějších špageťáků, co znám. A přece to na konci musí Enzo zase tak jako zabít.
(hudebně se mi, mimochodem, líbí všechny, úvodní písnička prvního je správně Rustichelliovská a ta z druhého, třetího a čtvrtého krásně De Masiho)
Ujíždějí mu hrdinové. Ujíždí mu spousta věcí. Ale nejvíc, nejvíc mu celoživotně ujíždí morálka.

Já nejsem nějaký pedant, já toleruji všelicos, ale zločiny proti lidskosti schovávané za humor, to se mi z duše příčí. Stručněji, podle mě si ty prachy prostě nezaslouží.

Hrdina si je vědom, že jemu teda nebezpečí nikdy nehrozí... a jediné, co ho kdy zajímalo, je vlastní zisk...

Enzovi jednoduše nedojde (?), že když hrdiny učiní zákeřné vrahy s jedinou myšlenkou – zabít všechny, co se mu nelíbí, a ukrást všechno, co se mu líbí, a nakonec to opravdu šťastně zakončit, aby byly tyto postavy spokojené a všechno dostaly, že to nejde tolerovat. A když se mu splaší kolegové a on na závěr zjistí, že je původně chtěl záporné a nějak to nevyšlo, i nechá je činit proti logice a proti celému filmu, hodí tam nějaký ten podraz, čím víc, tím líp…

Morálku, tu teda nemívá. Hlavně když to bude hodně cool a hrdina, jedno jaký, všechny přechytračí. Připomíná to jak špatné Carnimeovky, tak Barboniovky, leč s faktem, že mrtvoly Castellariho nebolí a má je úplně všude, úcta k životu, to není nic pro něj.

... za výjimečné zásluhy mohou být hrdinové rovněž zasypáni zlatem. Jen pro pořádek, jaké že jsou ty zásluhy?

Tyhle věci nic nemění na faktu, že jsou jeho filmy nesmírně zábavné, neb mají nekonečnou akci. Jednoduše, zaměřte se na výbuchy, ale hlavně tam necpěte nic, co by mohlo jakkoliv zavánět jakoukoliv společenskou otázkou. Jenže ve spaghetti westernu nějaká ta otázka vznikne téměř vždycky, i jsem ráda, že více jsme se poznali v postapo a poliziotteschi neznám a upřímně nevím, jak s tímhle náhledem může vypadat jeho kritika společnosti.
Šilháme-li celý život do Ameriky, spřáhneme-li se s Tarantinem a zejména dojdeme-li pak názoru, že všichni kolegové a bývalí spolupracovníci z rodného kontinentu si nezaslouží nic, než pomlouvat, asi mezi námi nebude všechno v pořádku...............................................

Nicméně Castellariho si navždy vážím coby jednoho z nejschopnějších režisérů ohledně jakékoliv podoby akce, a tvůrce, dle mého, o mnoho zábavnějších podob postapa, než americké velevzory. Což není vůbec málo. (a ač nejde o jeho zásluhu, nechci opomenout, že má taky senzačního bratra)
To bylo tedy trochu ke kritice morálky, nyní zpět.

A v těchhle dvou komediích (tedy Te Deum a Cibule) má jiný model. Nemá tu mrtvoly (skoro), nemá nemachrované hrdiny (vůbec) a má tam něco jiného, čemu se nedá odolat. Vezměme si dnes Vůni cibule.

Jeden z nejsurreálnějších filmů, co jsem kdy viděla. Dobrá jeho polovina se skládá ze samých nepochopitelných výjevů. Člověk se přistihuje, jak jenom překvapeně říká:
Co to je? E? Proboha? Cha, to je... neskutečný. Ne? Jo. Ou. A vytváří to tak moc zajímavou atmosféru. Jakou to atmosféru? Pozoruhodně sjetou. Patrně je konec Západu (dle roku 1910 patrně ano). Avšak vlivem všeho uvnitř stejně netušíme, kdy a kde se to jako odehrává a co to je, celé je to naprosto mimočasové.
Tím hlavním pozitivem na téhle komedii je fakt, že je to film, který neničí špagety a nebrojí proti nim. Nešlape po jejich důstojnosti a vůbec není zaměřen tak, abychom si klepali na čelo, "jak ta éra byla pitomá a jak se jí musíme pomstít a vysmát", jak se stává u jiných režisérských kolegů. A to je zásadní. V celku je to vlastně i lehce vážná věc. Ani ta mrtvola nechybí...

Ano, to je ona

V kraji vládne neslitovný ropný magnát měnící krajinu v pustinu plnou těžebních věží. Mnoho místních farmářů nesouhlasících s odprodejem svých pozemků potkala nešťastná náhoda. Smrtí posledního vzdorujícího - Fostera - však bezohledným krutovládcům těžkosti teprve začínají. Přijíždí podivný hrdina, jenž si nárokuje pozůstalý pozemek pro pěstování své cibule. A kdyby ho o něj chtěl někdo připravit, může očekávat cibuli mezi oči. 
Ačkoliv se hrdina dost možná netrefí, je odhodlán bránit právo slabších. Ani za pomoci statečného novináře a jeho dcery to však nebude mít snadné. Stojí sami proti vysoké politice, zkorumpovanému šerifovi města i proti výkvětu všeho zločinu, pro svou vysokou kriminalitu obávané spoustě bezvadných chlapců ze staré známé party kaskadérů. Důvod k obavám je tedy více, než oprávněný.
A sazečky už měly být dávno v zemi...
Film natolik plný cibule, že si její chuť po zhlédnutí naprosto zamilujete, nebo už ji nebudete moci nadosmrti ani cítit. (oceňujeme tímto Franca Nera, představitele hlavní postavy, že je opravdu schopný sníst nejednu celou syrovou cibuli na jeden zátah. žádné triky!)

Nechybí tady vlastně nic. A objevuje se k tomu množství věcí, které jsem dosud neviděla. (a vidím tam věc, co tam ani vidět nechci, a to logo Nova Cinema vlevo nahoře, ale to jako pomineme)

Nechybí tedy sympatický hrdina Cibule Franca Nera s Mrkvičkou (tedy dabingem), kozáckým kabátem, zrzavým stylem a zásobou cibulí k libovolnému a všestrannému užití. Naivní zemědělec, počestný občan a dobrák od kosti, se kterým je ohromná hlína, zejména díky jeho naivitě, počestnosti a dobráckosti od kosti. Patří k těm hrdinům, kteří pro mne rozhodují, zda spaghetti-komedie bude fajn, nebo ne. A vzhledem k tomu, že není rozhodnut spasit žánr svým egem a zničit zbytek kolem sebe, rozhoduje kladně. Je moc fajn. A že to páchne on, slečno, to nám nevadí.
Nechybí záporný záporák Martina Balsama. Tedy záporák, který má opravdu právo na to být zničen kvůli svým činům. Záporák to rafinovaný, zákeřný a odhodlaný pro jakoukoliv špinavost, kterou za sebe nechá dělat ostatní. Ano, vlastnost, která mi přijde zvláště odporná a Barbonim kupodivu považována za úsměvný fakt, že jeho poskok-vykonavatel bude zničen, ne tak však vždycky on, muž v pozadí. Leč o tom všem jindy. A Balsam má, za vydatné pomoci Jiřího Holého, důstojnost, kterou mu neohrozí ani vystřelovací ruka.
Proč ta ruka? Enzovi se něco zdálo, tak to tam dal, k tomu Hitlera, párek teploušů, černé brýle, motorkáře a mnohé jiné propriety, abychom trochu vzbudili rozruch. V pořádku, je to fajn, jen nebýt suchar a nebát se.
Nechybí ani románek, pojatý poněkud parodicky…? Jestli Italům vždy říkám, že se měli vyhnout parodiím, protože jde o věc, která jim fakt nejde, u tohohle to nevadí. Jenže… je to (celé) vlastně parodie? Na špagety? Špagety však nelze parodovat, domnívám se. A docházím k názoru, že přeci o parodii nejde. Že je to po všech stranách a ve všech bodech neskutečně přehnaná, šílená, vadná, praštěná, střelená a nezvyklá variace, ale v jádru jde o poctivou špagetu.
Kupodivu mnohem poctivější, než některé ty Castellariho ze šedesátých, které se tváří jakože napůl vážně. Důkazem budiž tento hrdina:

Nedělám si legraci.







Nechybí Cibule Oliver Onions, tedy bráchové Guido a Maurizio De Angelis (k nimž jsem měla tu čest se vyjádřit minule) jako vždy přesně trefící melodii odpovídající hlavnímu hrdinovi. A nejen jemu, neb…
Neb je to celkově hrozně dojemný. Věci z těchhle let už takové jsou. Protože člověk ví, že už je konec. Že se spaghetti už nikdy nevrátí a mizí v dáli. Vznikne už jen minimum spíše pochmurných věcí. A ten zánik je nejvíc vidět, ten konec, něco, co netuším, zda autorovi došlo, jak hrozně je to dojemné, v úžasné zpomalené scéně v titulkách. Pokud to neodhadne režisér, skladatel to obyčejně vidí a vidí to i dnes.
Nechybí tedy jako vždy frajer indián Romano Puppo s copánky, jako vždy sympaťák Nazzareno Zamperla s monoklem (tedy zvětšovacím sklem) a jako vždy frajer a sympaťák Massimo Vanni s párátkem za všechny ostatní.
No ano, jejich trojka má šarm, má styl, má na účtu mrtvé farmáře, má skvostný dabing včetně Přeučila... A má taky parádní vtip a hlášky. A já to beru, neb jsou naprosto k sežrání. Stejně jako spousta dalších, třeba parta ze saloonu. A krásné časy a krásná spolupráce, která mezi Enzem G. C. a jeho partičkou panovala.

Ano, máme tu Pullitzera Sterlinga Haydena, jeho dceru, máme tu tedy Italy i Američany a docela pěkně se doplnili. Máme tu Leo Anchorize coby šerifa a jeho dva teplé zástupce (přes veškeré dohady o obsazení, zahrnující i rejžu Castellariho či Manuela Zarza, neb tady se prostě těžko herci poznají, jde dozajista o Dana van Husena a Wala Daviese, viz zde. Castellari si dá cameo Mexičana a Zarzo je dozajista mezi pětkou ze saloonu

Tedy konkrétně druhý zleva

Takže tak. Je to místy za hranou? Castellari chce šokovat a dost možná i šokuje, jenže je to celé takové hrozně milé. Milé. Ano. Až na jednu věc. Fakt ošklivou. Teda vlastně dvě.

Dva sirotci Fosterovi. Děti v Itálii. Ve westernech. Je to katastrofa. Stejně jako většinou jinde. Když se tam hodí blonďatý napucánek, člověk úpí (krom toho, že jde o speciální závoz ze severu či odkud, na tyhle děti aktéři běžně nevypadají). Občas to vyjde. Třeba Marco Stefanelli je fajn fakan, pravý syn svého otce. Ale dát obecně dítěti roli, odpovídající a úctyhodnou roli, to je snad ještě těžší a méně časté, než dát ji ženě. A tak co jsme mohli vidět a slyšet ve špagetách? Hrozné věci. Castellari vidí děti ještě jinak. Vidí je coby koncentraci všeho toho, co považuje za ideál. A zároveň je to kontroverzní. A jako fór. Prostě vezme dítě. Dá mu cígo. Dynamit. Pistoli. Laser. Přisprostlý slovník. Filosofický výraz. A pošle je konat dobro, tedy zabíjet nepřátele. Viz postapíčka. Jak sladké!

Jek sladké! u Enza G. C.

Tyhle děti, tito chlapci, jsou ne-ú-nos-ní. Jsou samozřejmě velmi američtí, tedy vždy chytřejší, než dospělí. Ve všem lepší. Každého převezou. Kopnou do kotníku. A kdo by jim dal facku, je synem smrti, i nikdo si to nedovolí, ba ani šerif, ač má evidentně chuť. Ano, vím, že v rámci role jsou ubohými oběťmi, ano, bojují za správnou věc a jistě, dělají ach, jak milé zázemí hrdinovi.

Jak sladké! u Enza B.

Ale to se, kurva, snad dá pojmout jinak, než aby k nim divák získal absolutní averzi, sotva se na scéně objeví čepice libovolného jednoho z nich. Zvlášť ten malej je fakt… vysněné dítě? Barboni?
Je možné, že podobný typ chlapce je stejně lákavým i pro konkurenta Barboniho? Dá mu cígo, přemoudřelý scénář, ruce do kapes, inteligenci převyšující všechny na place včetně hrdiny, gangsterům se vysměje a kdo se mu nelíbí, toho rozpláče? Zajímavá to věc. Tedy děti.

Nebýt dětí, nemá to problém. Ale přežít se to dá i s nimi, neb tam pořád také nejsou. A nápady vůbec nejsou špatné. Mají vtip a všichni mají elán. Mají konfrontace hrdiny s trojkou Stinkyho Puppa. Soubor neskutečně surreálných věcí. Honička. Na kole. A s poníkem. A parádní hudbou. A ve mlýně už je to neskutečné naprosto…

Všechno je to moc zváštně uděláno, místy až jakýsi hodně podivný umělecký film včetně střihů, animací, to vše záměrně, čili ona na ČSFD tak častá vytýkaná prostoduchost a přehnanost není na místě
"...Místo občas kvalitou solidních a dokonce ideově nezávadných snímků jsme v mixu toho nejlevněji získatelného dostali na plátnech třeba také Vůni cibule, přes hereckou účast bývalého Djanga Franka Nera či slavného Američana Martina Balsama neúspěšnou, za jednu z nejhorších idiocií žánru považovanou - a to už je co říci." (K. Jordán, TNZ)
Ano, myslím, že ani toto není na místě. Skutečných idiocií už jsem viděla povícero a tomuhle se nijak nepodobaly. Ale samozřejmě chápu, že každý v tom vidí něco jiného a u komedie zvláště jde o zcela individuální preference. Ale ať tím pak takhle neodrazují filmu neznalé...
Závěrem, chceme-li postapo, nemusíme chodit daleko, neb i ty výbuchy nakonec budou, i motorkáři, Enzova oblíbená skupina anonymních frajerů, které nezastaví nic a projedou třeba celou zástavbu westernového městečka po balkónech a schodech, najedou do všeho a vážně se ničeho nebojí. Ani, když se na ně řítí nesmírně vážný hrdina Cibule…
Nicméně vážná věc se řeší vážně.

A bitky nejsou v rámci humorného ubíjení všech kolem. Jediná věc, o které jsem se domnívala, že jsem kdysi dávno z tohoto filmu viděla, tedy zrychlené fackování nepřítele, se zde nevyskytuje. Jak zásadně jen může paměť klamat... Nejhezčí je na celém filmu ta krásná demokracie. A že té už je v téhle době předsmrtné křeče (způsobené komedií) spaghetti westernu málo. Leč že právě to je zásadním rozdílem mezi tímhle a Barbonim nemá cenu vysvětlovat, když vím, že to stejně málokdo pochopí. Podobně, jako u Šimona a Matouše...

Jak už jsem psala, člověk nesmí být suchar. Nesmí to zabalit s tím, že Castellari je mešuge, ač je. A nesmí mu vadit, když si ze sebe dělají všichni svorně legraci, hrdinu ani omylem nevyjímaje.

Co dodat. Každý to zná. Má / nemá rád, to je fuk. Mně se to líbí. Mně se to zdá moc dobré. A já si to zase ráda brzy dám. Già.