neděle 10. dubna 2022

Vím, že nemohu zachránit Středozem…

Jsem ráda, že jsem nikdy nevěřila internetu. Co šlo, vždy jsem se pokoušela zdokumentovat s vidinou, že za rok to tam být nemusí. Dneska úložiště odmítají ukládat, mizí stránky, slova, videa, obrázky i lidi (ti zatím pouze on-line) doslova ze dne na den. To vám člověk viděl objekt X, Y, a zpětně se za to stydím, ale váhala jsem někdy, jestli nejsou některé ty věci nahrané a fake. Zmizely všechny do jedné, takže… 

„Závadným obsahem“ se stává všechno. Taky byste si byli rádi zašli na Čajkovského? Pozor, jedná se o projev vaší agrese a agitace. Do roka a do dne bude nicméně dle vlády prý beze zbytku vymýcena.

Jestli ne dodnes, je snad konečně čas zamyslet se nad svobodou slova a věrohodností zdrojů. A nad vlastizradou, kterou chce kdosi (hrdě se k tomu hlásící) celou naši ubohou zemi zatáhnout do cizí války. Že by mě ještě před rokem nenapadlo, že až budu chtít vědět, co se děje u mě doma, budu tam muset přes zahraniční zdroje a adresy, že by mě před rokem teroru nenapadlo, že půlka světa bude mít zákaz chodit do práce, že bych považovala za vtip, že se na území našeho mírumilovného státu rozpoutá názorová a rasová segregace a perzekuce...? Víc už psát nebudu. Měla jsem už napsanou jednu glosu. Jeden článek. Pojednání na téma… zjevně zcela apolitické, přec jsem si řekla, že nemůžu. Že nechci zavdávat přehnané podněty. I Facebook už jsem proto zrušila. Snad příště. Proč, taky. Vím, že jsem jen hobit a nemůžu zachránit Středozem.



Vím, že nemohu. Ale bylo by mi stydno jen mlčet, třást se nebo dělat, že se nic neděje. Populistické plané kecání, snad. Přesto vše, co chci, je láska a mír. A není imho správné být podporovatelem ani přispěvatelem války. Války, no… pokud mě paměť neklame, zde jsem o jejím příchodu psala už před 4 lety a mezi vším, co bych snad dnes už trochu prokrátila a co bylo trochu neobratné, je v té úvaze všechno, co si o válce dodnes myslím. Je špatná. Tak, a teď doufám, že mi můj malý, nezávislý a nenásilný blog za tenhle „závadný obsah“ nezavřou...

Děkuji věrným čtenářům za vytrvalost a vůbec všechno. Tak nějak bych to tu asi měla nechat zaniknout, ale je tu spousta hezkých vzpomínek a stále platných vývodů a úvah. Bohužel tu chybí přítomnost autora – mě. Mám chabou omluvu – když se dostanu k tomu něco psát, je to pravidelně přivýdělek ve formě psaní pro jiné, často na téma mně na hony vzdálené. Doba je zlá, bohužel. Proto tu dnes chci dále poděkovat a vzdát hold každému, kdo dneska píše kamkoliv o tom, co ví a čemu rozumí. Cítím se doslova zahlcena informátory, kteří o tom, co píšou, neví vůbec nic, vůbec je to nezajímá, nemají vůbec žádné zdroje, neví, co bylo včera, netuší, o čem mluví, ale dělají, že ví všechno… a spoustu lidí o tom patrně přesvědčí? Vážně, čím dál víc mám pocit, že mají čtenáře za voly, co si nejsou schopni, ba ani je nenapadne dohledat si fakta. Čtenáři obvykle ví o dost víc než tihle divní lidé, ale prachy za to berou samozřejmě zas a jen oni. Být tak jimi…

Svět současného filmu… má tak sestupnou tendenci, že škoda mluvit. Přesto ještě i v něm ještě před pár lety vznikaly zajímavé věci, moc mě tato objevení v posledních letech potěšila. Na severu, na severozápadě, na jihu, na jihovýchodě, na východě, všude se najdou zajímaví lidé se zajímavými myšlenkami. A v posledních dobách konečně znovu oprašuji i tvorbu naší domoviny. Různě po světě mám rozsázené favorizované země, autory a díla. Ale vězte, že jsme doma z nějakého důvodu a vždycky nakonec dojdeme tam a zjistíme, že jestli nám něco ve světě chybělo, právě doma to najdeme. Já to aspoň tak vidím.

(zdroj: screenweek.it)

Italský film, ke kterému bude název tohohle blogu věčně odkazovat, je vyčerpaný. Asi pět let zpátky jsem měla na seznamu tucet osobitých režisérů, se kterými musím seznámit svět, ještě podstatně víc protagonistů, jenže co pořád psát, taky. Není čas, není chuť. Jak jdou roky, člověk střízliví, nadšení se obrušuje, různá negativa se prohlubují, člověk se staví kriticky, k čemu kdysi ne, objevuje zase další přednosti, kde je dřív tak neocenil. Tak to má být.

Aktuálně… Dario Argento natočil nové giallo! Námět se mi líbí, jaké je a dostane-li se k nám, na tom nesejde, ale zkrátka mu moc gratuluju. A vyšla knížka o špagetách, podívejme… Zatím žádná, slovy žádná česká publikace o italském filmu a jeho představitelích nebyla dobrá. Třeba autor překvapí, a bude muset hodně zabrat, neb jeho článek o giallu v Cinepuru byl paskvil, předmluva (o italských westernech. Z jakého důvodu?) k italské Morriconeho biografii (jinak vynikající knize!) byla mimo a ani cosi kdysi publikovaného v Cinemě o italském filmu mě nepřesvědčilo. Tenhle pán se zove předním tuzemským znalcem italské (pop)kultury, ale, upřímně, stovky jiných pojednání od amatérských fanoušků, co jsem za život četla, byly zasvěcenější a lepší. Mluví teď ze mě i závist, vůbec to nepopírám, závidím mu, že si může publikovat. Tak uvidíme, zda má co…

Takže pro dnešek asi takto. A pro radost… něco z oné odstrašující politické agitky.

Že jich Gogol ale napsal…