Posledně to bylo hnusné. Pravdivé, ale
hnusné. A já bych to nerada zamluvila, ale přesto aspoň trochu chtěla… zlepšit.
A nejlíp se jeden odreaguje u nějaké pěkné řezničiny?
Nebo aspoň atmosférického kousku...
Už před lety jsem ZDE neurčitě
slíbila vyrobit jisté titulky, takže, konečně jsem se k tomu dokopala. Jak vidíte, dokončovací práce u mě můžou trvat i víc než čtyři roky. Ale tuhle jsem si vzpomněla, zjistila, že české titulky pořád ještě neexistují, tak by si je možná přece zasloužil, ten Pupi... i já...
No ano, Pupi Avati. Od roku 2018 se
mnohé změnilo. Věřím, že aspoň Avati zůstává stejný. Bohužel ho i nás minulý rok
opustili dva z jeho nejvěrnějších souputníků (Gianni Cavina a Lino Capolicchio),
tak se bojím, zda bude mít ještě chuť do budoucna tvořit. Jen díky tomu úmrtí každopádně televize
Rai odvysílala Pupiho autorskou sérii Cinema!!! (1979) - za což jim patří velký dík - která s nadhledem pojednává o
sestavování prvního Avatiho autorského týmu a filmových začátcích…
Je to moc pěkné… a místy ještě velice, ech... nerozumné/záměrně provokativní... že už si tu Pupi zase koleduje o zákaz točení. Škoda, že se musel v
osmdesátých fakt umírnit…
Od doby sepsání onoho medailonku do série zakázaných
režisérů jsem, mimochodem, podnikla další exkurze do světa tvorby tohohle autora a bylo to za všechny
prachy. Ne, tady se člověk fakt nestihne nudit. A Pupi dělá chybu, že tak zatracuje
své prvotiny, protože si zaslouží pozornost. Nejšílenější surreálné groteskní absurdní haluškové divadlo, co znám.
Jen škoda, že nejsou v technickém stavu, kdy by se na ně dalo dívat... (Nicméně když jste velký fanoušek a nadšenec, stejně si to pustíte a budete luštit, co to tam je. Stálo to za to.)
V rámci hororů tu máme jinak taky různé projekty, ke kterým Avati dělal jenom scénář... a žádný z nich také ztráta času nebyl.
Aktuálně můžu doplnit, že ani jeho předpředposlední film (Il signor Diavolo) by si zájemce o jeho horory neměl nechat ujít, a loni, k velkému Danteho výročí, vznikl další, zatím jeho poslední projekt. Ještě ho neznám a je to patrně biografický film. Co vím, že do něj, aspoň epizodicky, obsadil většinu svých (v té době ještě žijících) věrných účastníků a kamarádů, včetně těch, se kterými už dávné roky netočí... což je moc, moc hezké gesto.
Ale zbytečné a nechtěné plkání (protože o Pupim se plká dobře a dovedu o něm plkat nekonečně dlouho). Dneska se jenom zavazuju, že jestli jistá věc o víkendu dobře dopadne, nahraju
konečně ony titulky na horůrek Il nascondiglio (2007). Kdo nezná či má zájem, může si
pustit. O čem to je, to se dozvíte ve filmu. Není to vyloženě autorský film na první pohled. Je to civilní kus, žádné experimenty. Ale já ho mám moc ráda a dodnes se u něj bojím...
Už nepíšu. Kdo žije ve stejném státě, jako já, možná ví
proč. Nemám na to sil, nemám na to chuť. Naděje mne opouští, nálada cokoliv kreativního,
cokoliv veselejšího dělat, taky. (Krásných filmových zážitků bylo požehnaně a díky za ně autorům, ale to je asi tak vše, co mám chuť říct.) Druhým důvodem jsou zdravotní problémy, šikovní výrobci mi namíchali velice úspěšnou formu jisté choroby, díky které se u mne rozvinuly choroby další a přitvrdily choroby dosud existující. Výsledkem je všechno možné… a rovněž fakt, že už moc nepíšu. Zkrátka nemůžu.
Ale ani nechci. A už ani nebudu. Protože přiměřeně veselé doby, kdy bylo možno psát o nezávazných věcech víceméně nezávazně a vrtat se v minulosti cizí a padesát let staré, ty už jsou dávno pryč. Teď se tam chodím tak osvěžit.
Nikdy by mne nenapadlo, že se dožiju další světové války... a nikdy jsem nevěřila, jak se budu, jakožto nikomu nic nedělající, svou zemi ráda mající, poctivá, daně platící občanka cítit jednou „doma“.
Bála jsem se toho, varovala, ale realita je nakonec ještě mnohem
horší, než jsem si kdy dovedla představit. A to mám velkou představivost…
Nikdy jsem nechtěla, nikdy bych si nedovolila a nikdy jsem
se necítila oprávněná mluvit nikomu skoro do ničeho. Tím spíš do něčeho jako
jeho politického přesvědčení.
Nechci ani dnes, pravděpodobně naposledy. Ano, během
uplynulého roku jsem pracovala na asi čtyřech článcích. Každý byl jiný. Každý
byl hrozný. Když jsem ho měla, nikdy jsem
ho tu nepublikovala. Nikomu to nepomůže, když si tu budu vylívat srdce a
zoufat si... A teď už je situace tak vážná, že, ač nerada, chodím a chabě se přičiňuji pod
skutečným jménem, protože filmovým blogem moc nezmůžu a anonymita může působit zbaběle. Přesto se na tomhle místě internetu cítím pořád nejsvobodněji... tak jdu nakonec zase sem.
Při tom, co přinesl minulý rok… nechci znát radši ani den
z budoucnosti toho nového. Situace... je jednoduchá. Platí už se výhradně JEN za lež, zlo a zradu. VŠE, co je oficiálně našimi médii předkládáno jako pravda, je výhradně lež. Dočkali jsme
se neskutečných frašek, protistátního, protiústavního, protiprávního jednání
úplně ve všem, rozprodání a rozkradení většiny země (zbytek se chystá), okradení každého občana zvlášť a ještě všech dohromady v takových cifrách, že jsem o nich dosud neslyšela, pošlapání posledních
hodnot, pošlapání posledních z nejposlednějších práv. A ano, dočkáváme se dalšího
protektorátu. A dovolím si hádat – ač představit si to (chválabohu) zatím nedovedu –
že se současnými možnostmi bude horší než ten předchozí. I než to, co tu bylo po
osmačtyřicátém...
Už dlouhé roky mě situace ve společnosti děsila. Pořád to
postupovalo. A přesto se přiznám – ani já jsem si nedovedla představit to, co
tu teď nastává (nehledě na to, že to teprve začíná).
Všechno bylo tak nějak… zprostředkované. I můj pocit byl, že dnešní válka…
všechny ty boje… prostě všechno… bude trochu míň fyzicky přítomné. Ale je to
tady, přímo vedle mě, naživo. Napřed přímá podpora zbrojení, příspěvky na něj a
neustálá fanaticky nacistická mediální podpora militarismu, násilí, války, podněcování, oslava a živení. Naši zemi zaplňuje cizí armáda, která nás rozhodně nepřišla chránit. Pořádají se tu oficiálně nacistické oslavy. Oslavují
se veřejně a pod patronací nejvyšších představitelů státu nacistické symboly. A
oficiálně se usiluje o rozpoutání co nejrychlejší války a co nejefektivnější
zlikvidování naší země. A plánují to sami Češi. Vlastizrádci, zaprodanci, šílenci, loutky, karikatury, váhám, jestli vůbec ještě lidi... ale bohužel pořád Češi. Je mi z nich tak stydno a zle...
Jestli mi před pěti lety přišlo dění... ech... příšerně znepokojivé... jestli mi před třemi lety připadala nastalá situace jako sci-fi... a jestliže jsem před rokem nedovedla situaci ani pojmenovat... dneska bych přirovnala dění ke katastrofickému filmu o konci světa kombinovanému s Leni Riefenstahl.
Kdyby před vámi náhodou pravdomluvná média tajila podobné výpovědi, klíčová informace poslední doby zde: (A zamyslete se, co ten chlap vlastně říká. Není to o špatné obraně státu, kterou je nutno zlepšit pro případ nebezpečí. Ne.)
Že jsou vaše krásné plány zcela protiprávní, to vás nijak nebolí, kapitáne. Funguje teď v téhle totalitní zemi podobně všechno, tak proč ne tohle, proč ji cíleně nezničit a nezačít od nás, civilů?
Odpusťte, pokud nechcete, stejně jako já. Ale tolik lidí do
ní chce! A tolik lidí nechce ani procento svobody. Tolik lidí se rochňá
v tom, že jsou média - a tedy hlas pravdy - s nimi, zatímco soused je - rovněž dle médií a hlasu pravdy - ubohý, trapný, zemitý, hloupý, nevzdělaný
vidlák, který by neměl mít v rámci bezpečnosti všech právo ani dýchat… Až těmhle lidem ta média (s vládou v čele) přikážou toho souseda jít zastřelit,
půjdou?
Já už věřím, že někteří snad půjdou. Řekli jim to tak přemýšlivě a vemlouvavě…
přesvědčili je, že jsou něco víc… že to dělají pro velkou věc… že dobro či
svoboda je jen konstrukt… a že Áda (/někdo z kolegů) nebyl vlastně takovej, jak se říká… a až se dočtou, že trest smrti
je vlastně vrchol civilizace… ti hloubaví lidé jim to v rámci humanity potvrdí
a s vděčností to přijmou. Víc šílenci, nebo vlastizrádci, nevím. Ale stydím se, stydím, že tolik z nich patří právě k mé generaci. Naděje národa jen co je pravda... (Snad se jen bojí pravdy...? Ale než se osmělí, bude už pozdě.)
A až jim nařídí jít do první linie, půjdou taky? Nevím.
ALE TO UŽ BUDOU MUSET, KURVA.
Vážně musíte... - Ať jdou voni, my válku nechtěli!
Tak vida. Nakonec jsme se dožili toho, kdy se ta ilustrační fotka v záhlaví tohohle
blogu… stane realitou. Jen bohužel za tak dobrého vojáka platit nebudu. A mí blízcí nepochybně taky ne. Bez urážky - neznám civilního občana, který by mohl v první linii chystaného (atomového) konfliktu vydržet do druhého dne. A zároveň, přes všechny antipatie a rozepře - není v téhle zemi takový člověk, kterému bych to přála...
Vždycky, vždycky bylo líp. Protože ač bylo zle, bývali jsme oběťmi, nemohli s tím vůbec nic dělat a nemohli jsme si za to. Jenže teď… si to snad opravdu mí spoluobčané udělali sami. A můžou si za to sami. Z poměrně velké části.
Snad jim křivdím. Ale dřív studenti stávkovali za mír. Dneska za válku...
A s jakou lehkostí se během jediného vlastně roku v naší společnosti, jinak tak čistě verbální a zprostředkované, skloňují a oslavují slova zabíjení a smrt... to jen stěží chápu.
Nechtějí mír, bojí se svobody a všechny životy jsou
jim buď jedno, nebo nevím. Že jde o jejich život… to jim buď vůbec nedochází… nebo jim ani na
něm nezáleží. Vždyť už je to, kurva, to jediný, co nám vlastně zbylo!
Tak už skoro nezbylo. My ubozí, nešťastní občané, my, co chceme
být doma v téhle zemi, co chceme třeba řešit normální život, mít rodinu,
mít aspoň něco… tak my řešíme, jestli emigrovat, nebo se zabít. Než nás utratí…
spojenec.
Fakt sme sem nechtěli...
Takže dnešní poučka - nedělejme hlavně další Palachy. Nepohnuli s jinými režimy, s tímhle nepohnou určitě. A mrtvý nejsme nic platný...
Jak říkám v poslední době pořád častěji - mějte si mě třeba za šíleného radikála. Ale to, co mě k těmhle řečem vede, je podstatně šílenější i radikálnější než já.
A kéž bych dovedla být radikálnější...
To, co mě teď živí, už není naděje. Je to spíš setrvačnost.
Přesto…
ne. Není naší zemi ještě konec. Nikdy nezanikla, nezanikne ani teď. NE. Nesmí...
Je tu totiž pořád příliš
mnoho statečných a čestných lidí. Lidí, kteří se nebojí používat srdce i mozek. A je jich hodně. Věřím, že pořád víc... A lidí, kterých si moc vážím, kteří se div nestavěli a nestaví na
hlavu, aby něco zmohli, respektive aby aspoň těm, kteří nechtějí v tomhle žít,
dodali naději. Myslím, že v tomhle se pozná opravdu osobnost. V tom,
kdo to nevzdá ani teď…
Ale co tak zmůžu já…
Mohu jako pokaždý být trapně a zbaběle proti válce a pro mírová řešení.
Můžu se modlit, ať to přežijem.
A prachlacině vás pozvat sem. Každého, kdo chce a komu
se tu nežije dobře.
Netvrdím, že díky téhle akci přežijeme. Ani nezaručuju, že bude bezpečná. Ale vždycky stojí za to to zkusit. Zvlášť, když jde o život...
