Jen tak, pro radost (aneb o titulkách)

Doba se mění, krása mého blogu zůstává – totiž hlavně jeho neposkvrněnost textem. Nejsem v náladě. Každým rokem méně. A chtěla bych říct mnoho věcí. Jenže říkat je tady, to k ničemu nevede. Kolik statečných patlačů klávesnice v tomhle státě je... a kam jsme to takhle dotáhli.

Kam, to říkat nebudu. A tak jako každým rokem smažu vše, co se mi honí hlavou i co tu mám napsáno... a necháme se unášet tím krásným letním vzdouškem, teplem a atmosférou div ne července.

Nemám-li ale tenhle „článek“ ukončit, a mám-li z uplynulého roku a světa filmu vytáhnout aspoň jednu lepší věc, je to můj návrat k titulkování. Už jsou to opravdu léta letoucí, co jsem naposledy amatérsky překládala titulky, ještě déle, co jsem své poslední dokončila i vypublikovala (neb dokončit je, pro mě bylo vždycky nejtěžší, o moc těžší, než začít), a celkově velmi dlouho, co jsem měla chuť do nějaké tvorby. Dělání titulků je vhodným kompromisem mezi takovou tvorbou, která vyžaduje moc mozkové kapacity, intervence a soustředění a mezi prostou automatickou činností – ve skutečnosti se v nich lze poměrně hodně realizovat, když jim člověk věnuje pozornost a stráví s nimi hodně času.

No jo, chce to hodně času a dřiny.

Možná jsou však mé titulky špatné na evropské směrnice. Míním tím, že trendem i nepsaným pravidlem takových překladů je dnes zjednodušování. (Ba možná i psaným pravidlem. Skoro mám pocit, že když jsem svého času usilovala – jako vždy marně – o práci překladatele v kulturním průmyslu, podmínkami bylo zvládnout takové překladatelské zjednodušení.) Bohužel ne jen u titulků, zjednodušování a uhlazování je trendem téhle divné doby – všechno pěkně zjednodušit, to ještě zjednodušit, to ještě víc zjednodušit, a zbyde něco? Je pak pohodlné takovou informaci přijímat, to ano, ale lidstvo tím blbne.

Moje filozofické plkání však vede k jednomu záměru – ospravedlnit své titulky, a to hlavně sama před sebou. Sama si pamatuju doby, kdy když byl film hodně ukecaný a byly k němu titulky, hodně obsáhlé titulky, těžko se mi to na obrazovce televize chytalo. Chtělo to zjednodušit, ano. Desetislovnou větu zkrátit na čtyřslovnou, výrazy zkrátka zčitelnit atd.

Dnes... dochází k různým typům cenzury. Dabingy jsou jí plné. (Tak třeba nedávno jsem se v současném, dokonce americkém seriálu dozvěděla, že „socialista“ je v ČR nepoužitelným výrazem, který musí v naší verzi vynechat. Šli by za něj do basy?) Titulky se upravují dle věkové kategorie diváka. Za mě je to fuj a zásah do díla – když produkt není té jaké kategorii určen, nemá jí být prostě poskytován, a nikoliv být upraven změnou v překladu (zeslušnění nadávky,  třeba) a pak dát do televize.

Výsledkem aktuálních trendů je však jedno: začala jsem být alergická na zjednodušování. Pokud je toto zjednodušování uvážené a nosné, pokud vyjádří, co bylo v originálu, nic proti němu. Ba vážím si autorů, kteří to skutečně dokáží a nic nevynechají, ač to řeknou jinak. Pravidlem to však rozhodně není.

Aby nevznikla mýlka – kritizuju samozřejmě ty, kterým za tuhle práci platí. Česko je jinak úžasná země plná nadšených kutilů, kteří svému koníčku zasvětí mnoho ze svého života a na oplátku za to nechtějí ani halíř. (Různé aktuální databáze a podnikatelé toho také promptně zneužívají.) Vážím si proto všech těch snaživých lidí, kteří takovou práci dělají, které to baví, a ještě za to navrch nečekají ani dík. Udělali už tak opravdu mnoho záslužné práce.

Nicméně k mému titulkování: Když jsem dělala svého času titulky z ryzího odposlechu (I tre spietati – El sabor de la venganza otce špaget pana J. L. Romera Marchenta), přeložila jsem to, co jsem slyšela, to jest zkrátka všechno – trochu jako tvořit dialogy pro dabing. Tehdy se mi sešlo několik jazykových verzí, každá byla trochu jiná... i bylo s tím plno práce. A titulky byly možná někdy obsáhlejší, než je zvykem. Ale nechybělo v nich to, co tam být mělo.

Po letech jsem se tedy vrátila ke svému velmi sporadickému koníčku a zjistila... že nemůžu dělat titulky dle směrnic. Že musím dělat... abych tak řekla... překlad dialogů. Mám-li film a rozumím-li mu (či alespoň částečně, viz italština), musím to taky přeložit. (Tj. včetně faktografických rešerší a významových převodů mezi jazyky.) Vynechám-li pak kus věty s obsahem, mám to za zamlčení faktů. Vynechám-li zjevně nepodstatnou poznámku, diváka ochudím. Jistěže jisté zjednodušení je na místě, ale... Autor překladu přece slyší, co se tam říká okolo. Jenže jazyka neznalý divák už ne.

A tak se stalo, že jsem si v rámci své touhy po rovnoprávnosti při překladu na italský film z italských titulků musela vzít také originální film celý a titulky rozšiřovat o to, co v nich původně chybělo. Ne vždy to bylo nutné. Ale ne vždy to bylo vynechatelné, aniž by vznikla ztráta. Ba některé věci vynechané... na mě někdy působívají důležitěji než ty, které v překladu zůstaly.

A tak jsem loni na podzim přeložila mou milovanou společenskou kritiku Il mostro pana Zampy, skvělý kus o tom, kam vede cynismus společnosti, a držela se svého pravidla "plného překladu". I vznikly titulky, ze kterých mám stále ohromnou radost. Ovšem jsou užvaněnější, než bývá zvykem.

Stejným způsobem jsem se postavila Avatiho Domu se smějícími se okny – úkaz, o kterém jsem tu už před dávnými lety mluvila – film který (podobně jako víc Avatiho filmů) české titulky má, ovšem neodpovídají znění. U jiných filmů je to dáno automatickým překladem... různými chybami v překladu... Haticovy titulky jsou však zručným překladem reálných anglických titulků, které skutečně existují, avšak tyto titulky naprosto neodpovídají originálu. Mluvívala jsem o tom, že italské filmy s anglickým zněním bývají často o něčem jiném, než co je v tom italském, původním znění. 

A jaká politika a záměr v tom býval a je, rozebírat nebudu, je to ale špína. Takže po víc než deseti letech jsem se tedy konečně dokopala udělat skutečný překlad skutečného originálního znění. Je to vlastně práce nadvakrát, navíc, ale je to fér, už jen z úcty k mistru Avatimu. (A velmi ráda bych na to v budoucnu navázala překladem nějakého dalšího jeho kusu.) A jestli jsou zase někde příliš dlouhé... tak snad lepší pustit si dialog dvakrát, než o jeho půlku přijít. Pro mě aspoň ano.

Nechci radu, zda je to chyba, či ne. Možná je, ale nevydělávám si (bohužel) tím, čili si určuji pravidla pole svého. Nemůžu jinak a pracuji právě takhle. 

A tak se vracíme na začátek.

Tenhle film znám už daleko přes deset let a už daleko přes deset let jsem mu chtěla rozumět, neb byl vždycky extrémně dialogický. Za celých těch víc než deset let se k němu neobjevila žádná titulka, i dala jsem se do překladu sama, i jen čistě sama sobě, jen tak, pro radost, neb ten film opravdu nemá mnoho příznivců. Leč jednou, před deseti lety, už jsem mu poskytla rozsáhlé zastavení – a ač v něm bylo leccos ukrutně naivní, leccos chybělo/přebývalo, značí to přesto, že mne ten film něčím zaujal a nechtěla jsem na něj zapomenout a dát zapomenout. 

Nezapomněla jsem dodnes, a dodnes je to pro mě nejhezčí kus Enza Barboniho / E. B. Cluchera, jinak autora pověstných fazolových komedií. Pořád, tuplem teď, když už mu z větší části rozumím, je ten film úplně jiný než Spencer-Hillovky. Je jinak pojatý, má jiné nastavení humoru, má úplně jiné postavy, oproti karikatuře je spíš civilně–groteskní, někdy je taky ukrutně slabý nebo trapný, ale v celku... jste ten film přece udělali moc hezky, vy tam. A nikdy mě žádný překlad nebavil a nedal mi tolik, jako zde, u filmu plného italských dialektů a dalších pozoruhodností. Je to ohromně tvůrčí zábava... a tvůrčí film.

Tak aspoň takto se v současnosti umělecky realizují zkrachovalí překladatelé.

S filmem, který je... všechno možné. Ale jak jsem správně postihla už kdysi, je skutečně velmi, velmi protiválečný. (A v jistých směrech politicky dosti ožehavý. Enzo Enzo...) A pokud myslíte válečnou komedii pacifisticky... a navíc nemáte špatný smysl pro humor (alespoň pro mě)... mějte si tam už pak, co jen chcete. Já už dnes víc nepožaduju.

Nepožaduju... a přece si to přeju a je pro mne vždy velkou radostí, když se to splní. Dobré vztahy postav, když to není proti smyslu kusu... hezké role pro lidi, co si je zaslouží... a dobré jádro. Máte to... a tak ten překlad kusu budu promýšlet dál. Třebas jen pro sebe, ale on za to stojí. 

A stojí mi to za to už jen pro to vědomí, že víc lidí na světě není pro konečné řešení s mírovou atomovou válkou. Aspoň někdy. Tak děkuju.

Tak co si popřát do dalších let? Ať se taky svedeme postavit těm, co nás posílají do předních řad. 

Ať je líp. 

A ať se tu zase sejdeme.

Tak to budeme muset.