Veselé Vánoce všem

A tak jsme tady zas, šťastný a veselý…

A dělat ohlédnutí za uplynulým rokem by asi nebylo podnětné. Stejně tak je zbytečné cokoliv plánovat do budoucna. Za největší úspěch roku počítám fakt, že jsem přežila ten uplynulý, a přeju všem, kteří ho přežili taky, ať je ten nový lepší. Co chtít víc?

Snad píseň Janka Ledeckého? Pardon. Ale za tuhle si ho vážím už léta. Tak... buďme k sobě hodný.

Ale aby byly Vánoce a zima veselé a zasněžené, zde dávám několik tipů, jak je strávit. V tomhle období člověk zhlédne všelicos, a mezi spoustou hrůzy i vůbec ne špatné věci. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jaký film si k Vánocům pustit, když záměrně vynecháme všechny pohádky, ale mám vybrat nějaký, který není přeslazená idiocie, trapnost na trapnost nebo nepochopitelně samoúčelný slasher, zrovna teď mě napadnou tyhle, často dosti zneuznané kousky. Rozhodně nejsou všechny! Ale pro mě zimní filmy, které stojí za to vidět. Možná nejsou dvakrát pohodové, ale kdo má dneska pohodové Vánoce?

The Canal (2014)

Autora tohohle počinu považuju za jeden z nemnoha současných nadějných talentů, a do budoucna se těším, co vytvoří. Zatím se nenechal polapit a zničit Hollywoodem, i držím mu palce i do budoucna. Vánoční nepohoda určená každému, kdo má pocit, že jeho Vánoce a jeho život nestojí za moc - hrdina filmu je na tom ještě hůř (není to ale depresivní psycho, kdyby to teď tak znělo). Podle mě jeden z nejlepších nejen současných hororů. Protagonista má problémy v rodině, jeho manželka záhadně umírá a on sám zůstává se stupňujícím se pocitem šílenství a malým synkem. Jeho dům je nějaký divný a představy se začínají rozrůstat do obludných rozměrů. Nebo ne jen představy?

ČSFD

Zločin à la Neapol (1978)

Mnohokrát tu už zmiňovaný film Sergia Corbucciho sem dávám jako hrdého zástupce krásných časů dobrého italského filmu. Vánoce v Itálii ve filmu nejsou zvlášť populární (škoda), ale tenhle všechno zastane. Typická role prvního romantika Mastroianniho, surreálný Corbucciho styl (nenechte se odradit šílenou podobou!) a období od předvánoc po Silvestr. Osamělý hráč na mandolínu se připlete k vraždě a je, kromě věřitelů svého otce, pronásledován groteskními zabijáky, když se někde objeví, vypadne mrtvola, a staré činy mají dlouhé stíny. Když se Corbucci rozhodne být hodný, mívá pro své nedokonalé hrdiny obrovské pochopení, doplňme o skvělý humor, dobrou zápletku a český starý dabing, který mi dokazuje, že jsme k sobě jako země mívaly překvapivě blízko. Ideální na seznámení se s reáliemi, jak se slaví Vánoce v Itálii... S tímhle na krku už ti nebude nikdy zima. 

ČSFD

Smrt přichází v bílém (2003)

Jedna poměrně normální rodina jede na Štědrý večer za příbuznými na návštěvu a snaží se předstírat, že má idylku a báječně si rozumí. Jenže něco není tak, jak by mělo být. Co se stalo, a jak vyřeší fakt, že cesta zmizela, zvláštní stopařka taky, a postupně mizí i členové rodiny? Třeba si rodinka nakonec porozumí aspoň trochu líp, a nevadí, že už třeba bude pozdě. (Hodiny se jim beztak zastavily.) Kombinace podařeného hororu se za mě moc povedeným humorem dala za vznik jedné z mých vánočních stálic, která podává smutné téma bez patosu, a hlavně, s vtipem. Kdo může říct, že tohle nikdy nezažil...

ČSFD 

Hola... señor Dios (1970)

Tenhle film netuším, existuje-li i v lepší kvalitě, ale i ta z youtube za to stála. Ideální nejen na Vánoce a nejen pro děti. Chlapec se rozhodne vyrazit na pouť za Ježíškem, aby mu uzdravil nemocnou sestru. Zní to pateticky, ale je to moc dobře udělaná pohádka. Film s moc hezkými, zdravě výchovnými myšlenkami a s tak hezky nekastovně rozvrženým obsazením... Myslím tím, že se s některými místními dobře známe ze spaghetti westernů a zjišťujeme, jako i v jiných španělských projektech, že mají ale i lepší, zajímavější a hlavně pestřejší role, než škatulku bandity. Podobnou filmovou solidaritu jako v téhle zemi neměli snad nikde jinde v západní Evropě. Trochu jako u nás, kinematografie civilní, chytrá a na první pohled neprošpikovaná jenom penězma. Franco měl do sebe totéž co komunisti, tedy ve vší té bídě mizerného režimu se stmelovali aspoň normální lidé, a v určitém směru to bylo lepší než vysokonákladová orientace. 

ČSFD

Mrtvý sníh (2009)

Číslo jedna. Dovolená na zasněžených horách se pro partu kamarádů stane… že to znáte a je to v každém filmu? Jo, jenže Mrtvý sníh má něco víc. A to něco je dobrý humor a satira na současnou společnost, kdy ten, kdo se děsí krve, v pohodě studuje medicínu, ten, kdo má na obranu motorovou pilu, si s ní uvážlivě amputuje vlastní ruku, a ten, kdo je schopný zatopit, sešít si tepenní krvácení a neztratit se v lavině, dojede nakonec na idiocii svých bližních. Dodnes netuším, zda je mnou viděná satira zamýšlená autorem (a maje povědomí o špatném „druhém dílu“, někdy až pochybuju), dodnes netuším, jak vznikla, ale vznikla, a přes šíleně vypadající vybíjenou nacistické zombie x parta debilních vysokoškoláků je to ohromně milá a roztomilá věc, která mě vůbec poprvé seznámila s norským filmem. A od té doby to vždycky stálo za to.

ČSFD

Wisting (2019)

Chcete-li vánoční atmosféru a detektivku na pokračování v jednom, nemůžu než doporučit tuto loni vzniklou sérii. Celý první případ, pět dílů, se odehrává o Vánocích a se spoustou skutečného sněhu, což už jenom to prostě stojí za to vidět. Nevím, jaká je knižní předloha, věřím že také fajn, a jako detektivka prima. Co má tenhle seriál ale navíc, to jsou moc milí hrdinové. Úplně normální. Bez zbytečných traumat, bez psychopatického chování, se smyslem pro humor a s velice civilním přístupem. Poblíž malého norského města je pod vánočním stromkem nalezena mrtvola, a tato vražda se rozroste do rozměrů hledání zámořského sériového vraha, pročež do našeho zapadákova zavítá i světová FBI. Jistě všechno rozlouskne a buranům předvede, jak se to má správně dělat, tak je to přece vždycky. Nebo ne tak úplně?

ČSFD

We’re No Angels (1955)

Z Ameriky se valí a vždycky valily záplavy kouzelné vánoční zábavy a romantiky. Jediná z nich stojí za to (podle mě, samozřejmě), a to tenhle milý filmík z roku 1955, patrně proto, že se těm ostatním ani trochu nepodobá. Tři trestanci a jeden had na Ďábelských ostrovech uprchnou z vězení a rozhodnou se skrýt u jedné místní rodiny. A nejen proto, že jsou Vánoce, se v nich projeví i lepší stránky. Geniální trojice Humphrey Bogart – Aldo Ray – Peter Ustinov jako kriminálníci se zdravým rozumem a kamarádem v příručním zavazadle, kteří se rozhodnou po dobrém vyřešit problémy místních neprůbojných obyvatel, udělat jim hezké Vánoce i dodat důstojnost. Velice netypický humor, tj. laskavý, a velice netypičtí antihrdinové, tj. sice skuteční zločinci, které film neomlouvá, ale taky jen lidé, a vůbec ne zlí lidé. Jedna z vůbec nejlepších existujících komedií s docela silným sociálním přesahem, nejen tím, že ten nejhorší nemusí vždycky nosit vězeňský mundůr... A nejlepší americká snad opravdu. Možná i tím, že má evropskou předlohu.

ČSFD

Krampus: The Christmas Devil (2013)

Nejen z recese sem umisťuji tenhle kousek. Vánoční filmy tohohle druhu jsou vždycky sajrajt. Klišé jako Santaclaus znásilnil chlapci maminku a onen teď zabíjí Santaclause. Kamarádi zavraždili nějakou osobu, a o Vánocích je zabíjí maskovaný Santaclaus. Anebo téma "Krampus" – nepochopitelný výtvor vytvořený v Americe na chabých základech znalosti evropské kultury. I Santaclaus, tedy jakože dobrý duch Vánoc, potřebuje mít nepřítele a bojovat proti němu, takže tu míváme zlého ducha Vánoc, Krampuse, kterého je třeba ubít, blablabla... Ne tak tady! Na zetkově vypadajícím základě je tohle velice rozumný film. Co by mělo být vlastně na Krampusovi špatného? Trestá zlé děti. A to je přece fér! Parta lidí, které zamala unesl Krampus, to je přece originální. A s tím ten pohled na to, že i tenhle Krampus přece dělá fér povolání, jen holt tu špinavější stránku věci, se mi moc a moc líbí a je tak netypický. A jestliže se tu rozebírá i rodinný vztah Santaclaus – bratr Krampus tak hezky civilně, tedy jsou to bratři a mají se rádi… co kritizovat? Video kvalitu a trochu zvláštní celek? Proč by. Velké překvapení a milá věc. A nic z výše psaného nemyslím jako ironii nebo vtip.

ČSFD

La senda (2012)

A zimních dramat je víc (třeba Hjemsøkt (2017), Barricade (2012), Isolerad (2012)... o kterých nemám čas se tu rozepisovat, ale taky doporučuju), ale tohle stojí za to vypíchnout už jen proto, že je plné sněhu, ač je ze Španělska. Nevím, jestli už jsem tu o tom někdy teoretizovala, ale delší dobu už sleduji současný a ne tak starý film (starší už se hodně vyčerpal, bohužel) a Španělsko pro mě jako jedno z mála zemí drží statut kinematografie, která si udržela rukopis, kolorit a kvalitu. Drama, horor, psychologický z téhle země je prakticky sázka na jistotou. Jsou výjimky, jistě, ale mám jen ty nejlepší zkušenosti. A dnes a tady něco o tom, jak se rádoby klidné Vánoce v odtrženém koutě přírody zvrtnou do hrozného psycha. Manžel začne mít sžíravé podezření, že ho jeho žena podvádí. Jak dopadnou Vánoce? Veselé to není, ale dobré moc. A co by, třeba ten konec dává naději, třeba to přece dobře dopadne.

ČSFD

I Am Not a Serial Killer (2016)

Komorní příběh jednoho mladého sociopata, který musí čelit podivným vraždám v okolí i svým osobním problémům, nechápající mamince, nechápajícímu okolí a sám sobě. S tím, že dobře ví, že je trochu víc divný, s tím, že nikoho neprovokuje, a naopak se s chabými možnostmi snaží udělat dobrou věc, i když je to často tak těžký. Civilní milý film se sympatickým hrdinou, který z toho, že si nerozumí se společností, nemá žádnou radost, a svoje stavy neventiluje do okolí s tím, že musí trpět s ním, naopak se odvážně postaví podivné místní hrozbě... a třeba nakonec i ty Vánoce a mezilidské vztahy dopadnou líp, než to vypadalo. Aspoň o trochu.

ČSFD

Vlčí bouda (1986)

A ještě na skok domů. Každá česká pohádka je vánoční a spousta filmů taky. Stojí za to ale upozornit na tenhle nenápadný kousek Věry Chytilové (pokud režisérku nemáte rádi, nenechte se odradit). Skupina mládeže za zásluhy získala lyžařský pobyt na horách pod vedením Miroslava Macháčka. Jenže jejich vedoucí je nějaký divný. I podvedoucí jsou trochu divní. Je to tu divné celé. Žádné spojení s civilizací neexistuje. A někdo z účastníků je tu, zdá se, navíc... Zbytečné psát cokoliv navíc, krásně komorní věc s nepříjemnou atmosférou, skvělý horor na horách a krásný sníh. Tak si ho užijme...

ČSFD

Takže veselé Vánoce všem.

Festival italského filmu online

Už jsem tu opravdu dlouho nebyla. Stalo se mezi tím mnohé (jak právě zjišťuji, třeba změnili celkový systém psaní článků na bloggeru). A zase tu patrně dlouho nebudu. Proč tu teda jsem...

Dostalo se mi informací, které chci dát dál: italský kulturní institut v Praze bude letos organizovat festival italského filmu (z pochopitelných důvodů) v pro diváky velice přívětivé formě - online. A zadarmo. Má-li někdo čas, zájem o italský film a chuť se seznámit s novými projekty, je to výjimečná příležitost!

Je krajně nepravděpodobné, že se sem ony filmy dostanou jinak, Itálie je (a vždycky byla) ze strany kin prakticky ignorovaná. Takže tato drobná reklama  určitě není od věci.

Z mých zkušeností na tom italský film nového tisíciletí není vůbec dobře... i věřím, že změním názor! Třeba...

Jen trocha léta

 Celé léto tu koukat na nekrolog? Mrzí mě, ale nešlo to jinak. Tak radši aspoň trochu léta.

Nejen k příležitosti výročí jednoho skvělého tvůrce spaghetti westernu...

Ale pro dnešek opravdu víc nic. Pokud ještě žijem, užívejme léta.

Díky za vše, Maestro

Váhala jsem, jestli vůbec. Nepíšu nekrology. (Všehovšudy jednou jednomu maestrovi, a to když umřel Umberto Eco.) Ale ať to nevypadá jako ignorace. Věřte, že není, jen nevím, co dodat. Že už svět nebude jako předtím? Jo.

https://www.raiplay.it/video/2020/07/Uno-Mattina-Morricone-Tutto-il-mio-rispetto-e-lamore-per-il-pubblico-f579eb10-94e7-42ed-8e0a-9ccb6befd5ee.html

O Maestrovi jsem už toho pravděpodobně napsala dost (třeba zde, zde, zde...). Tak jen, že nás v tenhle nehezký den, 6. července, opustilo víc velikánů, na něž se, věřím, nikdy nezapomene.

A letos odešel největší a zároveň nejskromnější génius na světě. Bylo a je mi ctí poznat (dosud stále jen z minimální části) jeho tvorbu, jeho osobně na koncertech a jeho myšlenky (alespoň textově a notově).

Byl to on, kdo ty filmy proslavil. A přesto byl ten, co se tím nikdy nechlubil. 

Je nevhodné jakkoliv se tu začít navážet do našeho tisku a jeho výtvorů, nevážil si ho předtím, váží si ho teď tak kvůli mizernému Oscarovi. Ať se ale bude kdekoliv cokoliv psát, a vážím si každého, kdo bude psát pravdu a nevyužije příležitosti jen pro reklamu jistých značek – Maestro je i přes svou nepopiratelnou slávu génius, který pracoval pro lidi, a snažil se jim zprostředkovat a „přeložit“ věci, které by jiné ani nenapadly. Nevrzal si někde svoje geniality sám pro sebe a pro demonstraci, že génia nikdo nemůže pochopit, ale naopak, byl schopen vytvořit takovou věc, kterou pochopí jak laik, tak odborník. A záleželo mu i na tom laikovi, což je věc, které si tak cením.
Dopracoval se ke svému géniu, a přes slávu, které se domohl, pracoval pro všechny, pro „umělecké“, neumělecké, malé, velké, filmy všech kvalit i autorů. Autorů, kteří si to tolikrát vůbec nezasloužili, ne kvůli nedostatečnosti filmů, ale kvůli jejich přístupu k Maestrovi a jeho tvorbě (od psychických útoků po odcizování jeho tvorby). Přesto skládal a neptal se Idnes či Super, kdy už může přestat s béčky a začít s Bertoluccim, či kdy se konečně může sklonit před hollywoodskými mistry. Že je spousty jeho hudby pro podobné filmy škoda, to můžu říct já, ale akceptuji jeho rozhodnutí. Byl to demokrat a velmi, pro některé až moc, férový člověk. A i s tím se nikdy nezaprodal a, díky mu, zůstal Italem a pro Italy, a s nimi i pro všechny ostatní.

Pro pochopení, jak ohromný tenhle Maestro je, doporučuji vedle jeho všeříkající tvorby rovněž nedávno vyšlou krásnou biografii (Chyť ten zvuk, 2018 / Inseguendo quel suono: La mia musica, la mia vita, 2016).


Vážím si Vás jako člověka tolik, jako Vaší tvorby. Větší příměr být nemůže. A děkuju Vám, Maestro, že jste dělal tenhle mizernej svět o tolik lepší...

Tak na zdraví...

...že jsme všichni všechno přežili. Gratuluju každému, kdo za ono období slavil, a já neměla čas mu ani popřát. Gratuluju všem, že jsme přežili epidemii, i těm, kdo s ní statečně bojovali. A gratuluju i sobě. A že nám to všechno tak pěkně vyšlo, musím pozvat...

Ano, nějakou autoritu...

...ve věci bujarých oslav.

S plukovníkem Mortimerem se slaví samo.

(https://patrimonio.archivioluce.com/luce-web/detail/IL5000083023/2/)

Svého času, když jsem se díky němu (a dodnes za to vděčím právě jemu) dostala k italskému filmu, bych ani nebyla bývala věřila, jaká legrace s Leem je. Ač vlastně, ve filmu byla, proč by nebyla i v reálu?

.

A k létu přidáme jednu z mých nejmilejších italských pohádek a nostalgií. A rovněž z nejlepších zpracování Robina Hooda. Díky, pane Ferrio, pane Ferroni, a všichni, co jste mi pomohli tenhle rok přežít.

p.a.

Karanténa skončila, hrozba, věřím, pominula, takže se postavme povinnostem čelem.

Ano, třeba tak. Za čtrnáct dnů mám souboj i já. A jestli ho přežiju, třeba ještě někdy v životě i něco napíšu... Ale chce to ještě řádně naleštit zbroj.

Náš canovaccio v poslední době seznal značnou stagnaci. V budoucnu to vidím podobně, a možná ještě hůř. Ale optimismus, vždyť krize pominula, že jo, je na místě okamžitě zrušit všechna nařízení... kolektivně se nakazit... a to jen pro ego a dobrý pocit jisté jedné právnické osoby, která by měla být za vlastizradu v době nouze zavřena až zčerná.
Bohužel, do vězení se zase podívají chudáci, co nic neprovedli, nebo střelení kluci, co nedomysleli důsledky.
Podívejme se dneska radši pro radost na tohohle.



...vypadá skoro jako Josef Kemr zamlada. Ale to bude nejspíš tím, že on vypadá moc špatně na fotografiích. Vždycky... 
I bylo by mi teď největším potěšením tu tenhle hrubě nedoceněný film zrecenzovat. Snad až jednou bude čas. Jo, Pancho se žení, mistrovský kus našeho velkého režiséra a protagonisty v jednom. Tak našeho Rudu Hrušínského můžu znát odjakživa z pohádek. Z hororů jménem černobílé kriminálky. Jako Spalovače. Za všechny, jmenovitě všechny role si ho můžu vážit. Ale tahle je jen jedna. Tenhle mladicky nadšený Pancho. Ač si říká Pedro...

Nahoře na půdě se trénuje opera, aby nedošlo ke zmatkům neznalého diváka. Mimochodem, jde o možná nejvěrohodněji zpracované Mexiko natočené mimo Mexiko. A myslím to naprosto vážně. Za jakých pohnutých okolností tenhle kus vznikal... tak jsem ráda, že nakonec vznikl.
Kdo je odhodlaný tenhle film srovnávat s druhým naším národním (komediálním) westernem – Limonádovým Joem –  škodí jak sobě, tak jemu.
S veškerou upřímností... oba mám ráda stejně. Jsou úplně jiné. A v něčem přece stejné. U nás se všichni měli učit, jak točit komedie, to je bez debat. Ale hlavně jak dělat westernové parodie. To jest s chytrou myšlenkou, dobrým jádrem, a hlavně, bez skutečného násilí. A super cool hrdina, che, tenhle Pancho, a přece proto nikoho neztrapňuje. A jeho hrdinským cílem není nic většího, než si vzít tu, kterou má rád. Hezký.

Opravdu mě mrzí, že víc kovbojek u nás nevznikalo, a že toho pan Pancho Hrušínský nenatočil víc. Ale tak hlavně, ať se všichni ožení. I ten Pedro.

Zlatá doba a ideální podoba amerického westernu. Kdyby takhle vypadaly, vypadal by možná i můj blog jinak a věnovala bych jim pozornost a třeba i přízeň. Hezké časy. Aspoň v tomhle. A pokud oponuji obecnému tvrzení o hromadných bitkách ve filmech se Spencerem a Hillem, takto, mimochodem, vypadá skutečná hromadná bitka:



(Kdyby tak vypadaly tam, možná bych přízeň věnovala i těm.) Veselé a díky.

Cyklista Gianni Garko – jedna z mála věcí, co v tomhle filmu za něco stála. I zaslouží si tu být, když tak statečně dojel.

Originální autorská práva bohužel nelze dohledat.

Teda vlastně jo! Jasně, že je to vaše, pane Leone!

Filmy s Louis de Funèsem jsou velká nostalgie. A dnes si názorně ukážeme, před jakým obědem nás můžou ochránit zavřené hospody a restaurace.



I kdepak, nic proti. Je to moc fajn podnik. A karanténa už určitě brzo skončí, takže tam můžeme hnedle zajít! Ale oběd si radši přinést s sebou...

Dnes akční/polizieschi nahlédnutí do akce drsného gangu.

    Ok. kápo.                                      Takže?

Je tam?                 

Je.                                   Čekáme na pokyn.

  Připravte se.                                                .

                                    Akce.

Teď!

       Dělejte, lidi, ještě je tam zajíček!

 jak slaví svátky a tak...

 Veselé Velikonoce a bohatou nadílku všem!

Dnes trochu mé oblíbené katastrofické podívané. A využijeme, že už to na yotube je. Franco Franchi jako praktický muž do domácnosti, co zvládne v rámci toho ještě umýt nádobí...



Překlad to nevyžaduje. Aspoň myslím.

A dnes si dáme, tuplem po včerejší tématice, jen tak pro radost, mou už dávná léta oblíbenou fotku.

Čítáte taky tak rádi o tom, jak dotyčný někdo nikdy nepotřeboval dubla? Zvlášť, když sami nejlíp víte, že měl tři? Jenže z neznámých důvodů se to podává médii jako záslužný čin a vrcholný rys skvělého herce.
Tak podle mě rysem úctyhodného herce je, když světu svého dubla přizná a nedělá z toho vědu.
Jak to má Franco Nero se svým druhým já, skvělým kaskadérem Roccem Lerrem, nezničitelným a trpělivým pracovníkem ve štábu Enza G. Castellariho, to nevím. Ale my se podělíme rádi.

Ilustrace - vlastník práv: pánbůh ví, kdo to byl. Fb Enza G. C., snad.

Giovanni Cianfriglia contro Diabolikus

Federico to video na youtube uvádí jako anekdotu, takže neporušíme svůj plán, když se dnes stavíme u...

Viz dotaz a původní odkaz zde.

Takže pro informaci, pro případ, že by si tento článek četl někdo odjinud než z oik's blogu (kde na tento film existuje recenze), a rovněž pro větší kontextovou ujasněnost, si to uvedeme – Superargo contro Diabolikus (1966) je první italský film takového svého druhu, mám na mysli film s takto maskovaným superhrdinou (četla jsem výraz cinefumettone, což odkazuje ke komiksovosti ve filmu).
Následovalo množství dalších, v čele s opakujícími se Supermany ztvárňovanými Georgem Martinem, Bradem Harrisem, Tonym Kendallem, Salem Borgesem, Aldem Cantim nebo i Frankem Brañou.

Byli většinou tři do party a chodili v patřičných kostýmech (nikoliv ale tak maskovacích, jako Superargo. Hlavu mají.). A pokud zrovna nešikanovali Franka (ze Sala zase udělali němého...), obvykle někde dělali něco jako superBondy, což v tomhle případě znamená bordel, decimování ostatních, neskutečně nechutnou politickou agitaci a ještě spousta nevtipného humoru navrch. Bohužel, tohle nemůžu doporučit.

Superargo je jiný. Díky Bohu. Oba díly (kupodivu námět nezničil ani mnou spíše obávaný režisér P. Bianchini v L'invincibile Superman (1967)= Superargo 2). Není to nucená komedie. A není to ani běžný špionážní, tedy kvazibondovky, kterých v téhle době v Itálii vznikalo dost. Je to... superhrdinský film se superhrdinou, no, ale normální. Docela normální.

A Superargo je taky normální. Opravdu. Bez touhy někde hrdinně bojovat, s normálními vztahy s okolím, ne moc coolovým postavením, a ještě se špatným svědomím, když někomu ublíží svou nadměrnou silou.

V kostýmu takhle chodí po celou dobu, nikdo neví, jak vypadá, a nejlepší je, že se tomu nikdo nediví.
Fyzicky je trochu zvláštní, prakticky nezničitelný, kladná i záporná strana ohledně toho podnikne nemálo teplotních, střelných, elektrických i jiných pokusů. A zápletka (obou dvou) je velice jednoduchá a velice politicky neangažovaná – záporák, co chce ovládnout svět a chce zlo, a Giovanni Cianfriglia/Ken Wood, který mu to chce překazit, páč chce dobro.

Dobro! Ne vytřískat ze své mise hodně dolarů, předvést se, protáhnout postelí, koho potká, zničit východní nebo celou Evropu a dostat po odpálení atomovky cenu míru. Že to nemá zvlášť velké náklady určitě taky není ke škodě, ale není to jen tím. Tyhle filmy, myslím, mají zdravý základ a jsou fajn.

V rámci vzpomínek na staré dobré filmové časy se společnost Freak-O-Rama dotazuje jednoho pamětníka, a ten vypráví veselou historku z natáčení tohohle filmu.
Pokusím se to převyprávět. V poznámkách pod čarou vkládám vlastní dodatek. Kdo si chce pouze přečíst překlad pointy, ať není rušen, ale chce to komentář.

Pan Ferruccio Castronuovo pracoval jako pomocný režisér (koukám opravdu hodně dlouho, sám si pořádně něco natočil až v 90. letech) na filmu Superargo contro Diabolikus.

Byli ve studiích v Římě a chystali se natočit důležitou scénu. Odehrává se to (už je to pár let, co jsem ten film viděla, tak už si nevybavím, jestli to tam tak je, upozorňuju. Jenom, co říká ten pán.) v laboratoři pana Diabolikuse, kde má ještě pár svých lidí, a chystá se k nukleárnímu útoku. A jde tam o nějaké skleněné okno/stěnu, nevím, jestli to má představovat stěnu nebo sklo, kterým se pak propadne/proskočí, každopádně je to vyrobeno z cukrového skla. Jak ten pán říká – velice drahá dekorace, takže se scéna nemůže opakovat. Cianfriglia tím měl proskočit, dopadnout, chytit Diabolikuse pod krkem (patrně, pokud to není jenom doprovodná gestika vyprávějícího) a efektně pronést danou část ze scénáře. 
Zkoušeli si to od rána (s tímhle pánem si to přeříkávali. Castronuovo dělal Diabolikuse a zkoušeli dialog) a Superargo s tím měl problémy...
A pán vysvětluje, proč:  
Giovanni byl skvělý kaskadér a měl velké zkušenosti s tím vším, s akcí. Ale jako herec už tak dobrý nebyl.1 Byl to skvělý atlet a uměl padat a bít se a sílu měl a v kostýmu vypadal dobře... ale s hraním to pan Castronuovo vidí na štíru. Měl málo zkušeností, říká, a málo příležitostí, a tohle byla přece jenom hlavní role, tak z toho byl o to víc nervózní. 2

Zkoušeli tedy ten dialog. "Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit." Teď pán detailně popisuje, jak to zkoušeli, a Superargo si to nemohl zapamatovat. Pan pomocný režisér nakonec uvěřil, že už si to pamatuje, zpaměti že se to naučil, a šli na plac. Obavy nebyly takové, říká, protože pak vás stejně nadabovali, ale text jste říct museli. Na place byly dvě ?zpomalovací kamery? (nevím, co to je, ale patrně na to tříštící se "sklo", aby se to dobře zachytilo.) a dvě normální na normální záběry.
Nick Nostro, režisér, už tam byl. Popisuje ho jako striktního/tvrdého. 3 Zavelel rozjet kamery... na to reprodukuje, jaký rachot ty kamery dělaly. 4 Zazněla Akce! Cianfriglia se rozběhl, proskočil tím, dopadl na zem... a v tu chvíli zapomněl text. ("Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit.")  
Dívá se postranně po Castronuovi, ten se snaží napovědět, ale nejde to, není to zřejmě slyšet.
I Cianfriglia zaimprovizuje: "Diabolikusi... nakopu ti zadek!"

________________________________
Poznámky pod čarou

1 – jak věřím, nezaujatě, musím trvat na faktu, že rozhodně jako herec není méně schopný, než předlohy, které dubloval, viz Steve Reeves.
2 – Toto tvrzení mi přijde fér i pravdivé. A že jsou v Itálii lepší herci než Cianfriglia, to mu nebudu upírat. Jenže pak to ten pán (narozen v Římě, mimochodem), jestli tomu správně rozumím, doplňuje o to, že Cianfriglia byl z Anzia (malé město blízko od Říma, na pobřeží) a byl to venkovan a vidlák, co měl tělesnou konstrukci tak k tomu, aby se mlátil, ale ne na hraní. Doslova pro jeho dialogy užívá termínu "schifezza", a to už si přeložte sami. Tak tohle... mně nepřijde úplně hezký.
3 – Nick Nostro – vedle Luigiho Capuana, který ve mně vzbudil lásku k italským dobrodružným a pirátským filmům, Nick Nostro je pán, kterému vděčím za svou přízeň žánru peplum/meč a sandály. Podle mého ohromně originální tvůrce s originálním náhledem (i nadhledem). A jestli je hodně přísný v práci, bude to tedy ku prospěchu věci.
4 – kdepak, aby si v Itálii pořídili normální kamery, aby nemuseli zpětně všechno předabovávat. Tahle praxe jim vydržela opravdu dlouho a docela malou část tamějších herců tak vůbec kdy slyšíme promluvit vlastním hlasem. Za mě škoda, velká škoda.
________________________________________________


1 Komentář k videu – Aurelio Tontini:
"A co, stejně navždycky zůstaneš bájný hrdina nás všech, co jsme vyrůstali v šedesátých letech v Anziu."

SUPER!