Giovanni Cianfriglia contro Diabolikus

Federico to video na youtube uvádí jako anekdotu, takže neporušíme svůj plán, když se dnes stavíme u...

Viz dotaz a původní odkaz zde.

Takže pro informaci, pro případ, že by si tento článek četl někdo odjinud než z oik's blogu (kde na tento film existuje recenze), a rovněž pro větší kontextovou ujasněnost, si to uvedeme – Superargo contro Diabolikus (1966) je první italský film takového svého druhu, mám na mysli film s takto maskovaným superhrdinou (četla jsem výraz cinefumettone, což odkazuje ke komiksovosti ve filmu).
Následovalo množství dalších, v čele s opakujícími se Supermany ztvárňovanými Georgem Martinem, Bradem Harrisem, Tonym Kendallem, Salem Borgesem, Aldem Cantim nebo i Frankem Brañou.

Byli většinou tři do party a chodili v patřičných kostýmech (nikoliv ale tak maskovacích, jako Superargo. Hlavu mají.). A pokud zrovna nešikanovali Franka (ze Sala zase udělali němého...), obvykle někde dělali něco jako superBondy, což v tomhle případě znamená bordel, decimování ostatních, neskutečně nechutnou politickou agitaci a ještě spousta nevtipného humoru navrch. Bohužel, tohle nemůžu doporučit.

Superargo je jiný. Díky Bohu. Oba díly (kupodivu námět nezničil ani mnou spíše obávaný režisér P. Bianchini v L'invincibile Superman (1967)= Superargo 2). Není to nucená komedie. A není to ani běžný špionážní, tedy kvazibondovky, kterých v téhle době v Itálii vznikalo dost. Je to... superhrdinský film se superhrdinou, no, ale normální. Docela normální.

A Superargo je taky normální. Opravdu. Bez touhy někde hrdinně bojovat, s normálními vztahy s okolím, ne moc coolovým postavením, a ještě se špatným svědomím, když někomu ublíží svou nadměrnou silou.

V kostýmu takhle chodí po celou dobu, nikdo neví, jak vypadá, a nejlepší je, že se tomu nikdo nediví.
Fyzicky je trochu zvláštní, prakticky nezničitelný, kladná i záporná strana ohledně toho podnikne nemálo teplotních, střelných, elektrických i jiných pokusů. A zápletka (obou dvou) je velice jednoduchá a velice politicky neangažovaná – záporák, co chce ovládnout svět a chce zlo, a Giovanni Cianfriglia/Ken Wood, který mu to chce překazit, páč chce dobro.

Dobro! Ne vytřískat ze své mise hodně dolarů, předvést se, protáhnout postelí, koho potká, zničit východní nebo celou Evropu a dostat po odpálení atomovky cenu míru. Že to nemá zvlášť velké náklady určitě taky není ke škodě, ale není to jen tím. Tyhle filmy, myslím, mají zdravý základ a jsou fajn.

V rámci vzpomínek na staré dobré filmové časy se společnost Freak-O-Rama dotazuje jednoho pamětníka, a ten vypráví veselou historku z natáčení tohohle filmu.
Pokusím se to převyprávět. V poznámkách pod čarou vkládám vlastní dodatek. Kdo si chce pouze přečíst překlad pointy, ať není rušen, ale chce to komentář.

Pan Ferruccio Castronuovo pracoval jako pomocný režisér (koukám opravdu hodně dlouho, sám si pořádně něco natočil až v 90. letech) na filmu Superargo contro Diabolikus.

Byli ve studiích v Římě a chystali se natočit důležitou scénu. Odehrává se to (už je to pár let, co jsem ten film viděla, tak už si nevybavím, jestli to tam tak je, upozorňuju. Jenom, co říká ten pán.) v laboratoři pana Diabolikuse, kde má ještě pár svých lidí, a chystá se k nukleárnímu útoku. A jde tam o nějaké skleněné okno/stěnu, nevím, jestli to má představovat stěnu nebo sklo, kterým se pak propadne/proskočí, každopádně je to vyrobeno z cukrového skla. Jak ten pán říká – velice drahá dekorace, takže se scéna nemůže opakovat. Cianfriglia tím měl proskočit, dopadnout, chytit Diabolikuse pod krkem (patrně, pokud to není jenom doprovodná gestika vyprávějícího) a efektně pronést danou část ze scénáře. 
Zkoušeli si to od rána (s tímhle pánem si to přeříkávali. Castronuovo dělal Diabolikuse a zkoušeli dialog) a Superargo s tím měl problémy...
A pán vysvětluje, proč:  
Giovanni byl skvělý kaskadér a měl velké zkušenosti s tím vším, s akcí. Ale jako herec už tak dobrý nebyl.1 Byl to skvělý atlet a uměl padat a bít se a sílu měl a v kostýmu vypadal dobře... ale s hraním to pan Castronuovo vidí na štíru. Měl málo zkušeností, říká, a málo příležitostí, a tohle byla přece jenom hlavní role, tak z toho byl o to víc nervózní. 2

Zkoušeli tedy ten dialog. "Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit." Teď pán detailně popisuje, jak to zkoušeli, a Superargo si to nemohl zapamatovat. Pan pomocný režisér nakonec uvěřil, že už si to pamatuje, zpaměti že se to naučil, a šli na plac. Obavy nebyly takové, říká, protože pak vás stejně nadabovali, ale text jste říct museli. Na place byly dvě ?zpomalovací kamery? (nevím, co to je, ale patrně na to tříštící se "sklo", aby se to dobře zachytilo.) a dvě normální na normální záběry.
Nick Nostro, režisér, už tam byl. Popisuje ho jako striktního/tvrdého. 3 Zavelel rozjet kamery... na to reprodukuje, jaký rachot ty kamery dělaly. 4 Zazněla Akce! Cianfriglia se rozběhl, proskočil tím, dopadl na zem... a v tu chvíli zapomněl text. ("Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit.")  
Dívá se postranně po Castronuovi, ten se snaží napovědět, ale nejde to, není to zřejmě slyšet.
I Cianfriglia zaimprovizuje: "Diabolikusi... nakopu ti zadek!"

________________________________
Poznámky pod čarou

1 – jak věřím, nezaujatě, musím trvat na faktu, že rozhodně jako herec není méně schopný, než předlohy, které dubloval, viz Steve Reeves.
2 – Toto tvrzení mi přijde fér i pravdivé. A že jsou v Itálii lepší herci než Cianfriglia, to mu nebudu upírat. Jenže pak to ten pán (narozen v Římě, mimochodem), jestli tomu správně rozumím, doplňuje o to, že Cianfriglia byl z Anzia (malé město blízko od Říma, na pobřeží) a byl to venkovan a vidlák, co měl tělesnou konstrukci tak k tomu, aby se mlátil, ale ne na hraní. Doslova pro jeho dialogy užívá termínu "schifezza", a to už si přeložte sami. Tak tohle... mně nepřijde úplně hezký.
3 – Nick Nostro – vedle Luigiho Capuana, který ve mně vzbudil lásku k italským dobrodružným a pirátským filmům, Nick Nostro je pán, kterému vděčím za svou přízeň žánru peplum/meč a sandály. Podle mého ohromně originální tvůrce s originálním náhledem (i nadhledem). A jestli je hodně přísný v práci, bude to tedy ku prospěchu věci.
4 – kdepak, aby si v Itálii pořídili normální kamery, aby nemuseli zpětně všechno předabovávat. Tahle praxe jim vydržela opravdu dlouho a docela malou část tamějších herců tak vůbec kdy slyšíme promluvit vlastním hlasem. Za mě škoda, velká škoda.
________________________________________________


1 Komentář k videu – Aurelio Tontini:
"A co, stejně navždycky zůstaneš bájný hrdina nás všech, co jsme vyrůstali v šedesátých letech v Anziu."

SUPER!