Jen tak, pro radost (aneb o titulkách)

Doba se mění, krása mého blogu zůstává – totiž hlavně jeho neposkvrněnost textem. Nejsem v náladě. Každým rokem méně. A chtěla bych říct mnoho věcí. Jenže říkat je tady, to k ničemu nevede. Kolik statečných patlačů klávesnice v tomhle státě je... a kam jsme to takhle dotáhli.

Kam, to říkat nebudu. A tak jako každým rokem smažu vše, co se mi honí hlavou i co tu mám napsáno... a necháme se unášet tím krásným letním vzdouškem, teplem a atmosférou div ne července.

Nemám-li ale tenhle „článek“ ukončit, a mám-li z uplynulého roku a světa filmu vytáhnout aspoň jednu lepší věc, je to můj návrat k titulkování. Už jsou to opravdu léta letoucí, co jsem naposledy amatérsky překládala titulky, ještě déle, co jsem své poslední dokončila i vypublikovala (neb dokončit je, pro mě bylo vždycky nejtěžší, o moc těžší, než začít), a celkově velmi dlouho, co jsem měla chuť do nějaké tvorby. Dělání titulků je vhodným kompromisem mezi takovou tvorbou, která vyžaduje moc mozkové kapacity, intervence a soustředění a mezi prostou automatickou činností – ve skutečnosti se v nich lze poměrně hodně realizovat, když jim člověk věnuje pozornost a stráví s nimi hodně času.

No jo, chce to hodně času a dřiny.

Možná jsou však mé titulky špatné na evropské směrnice. Míním tím, že trendem i nepsaným pravidlem takových překladů je dnes zjednodušování. (Ba možná i psaným pravidlem. Skoro mám pocit, že když jsem svého času usilovala – jako vždy marně – o práci překladatele v kulturním průmyslu, podmínkami bylo zvládnout takové překladatelské zjednodušení.) Bohužel ne jen u titulků, zjednodušování a uhlazování je trendem téhle divné doby – všechno pěkně zjednodušit, to ještě zjednodušit, to ještě víc zjednodušit, a zbyde něco? Je pak pohodlné takovou informaci přijímat, to ano, ale lidstvo tím blbne.

Moje filozofické plkání však vede k jednomu záměru – ospravedlnit své titulky, a to hlavně sama před sebou. Sama si pamatuju doby, kdy když byl film hodně ukecaný a byly k němu titulky, hodně obsáhlé titulky, těžko se mi to na obrazovce televize chytalo. Chtělo to zjednodušit, ano. Desetislovnou větu zkrátit na čtyřslovnou, výrazy zkrátka zčitelnit atd.

Dnes... dochází k různým typům cenzury. Dabingy jsou jí plné. (Tak třeba nedávno jsem se v současném, dokonce americkém seriálu dozvěděla, že „socialista“ je v ČR nepoužitelným výrazem, který musí v naší verzi vynechat. Šli by za něj do basy?) Titulky se upravují dle věkové kategorie diváka. Za mě je to fuj a zásah do díla – když produkt není té jaké kategorii určen, nemá jí být prostě poskytován, a nikoliv být upraven změnou v překladu (zeslušnění nadávky,  třeba) a pak dát do televize.

Výsledkem aktuálních trendů je však jedno: začala jsem být alergická na zjednodušování. Pokud je toto zjednodušování uvážené a nosné, pokud vyjádří, co bylo v originálu, nic proti němu. Ba vážím si autorů, kteří to skutečně dokáží a nic nevynechají, ač to řeknou jinak. Pravidlem to však rozhodně není.

Aby nevznikla mýlka – kritizuju samozřejmě ty, kterým za tuhle práci platí. Česko je jinak úžasná země plná nadšených kutilů, kteří svému koníčku zasvětí mnoho ze svého života a na oplátku za to nechtějí ani halíř. (Různé aktuální databáze a podnikatelé toho také promptně zneužívají.) Vážím si proto všech těch snaživých lidí, kteří takovou práci dělají, které to baví, a ještě za to navrch nečekají ani dík. Udělali už tak opravdu mnoho záslužné práce.

Nicméně k mému titulkování: Když jsem dělala svého času titulky z ryzího odposlechu (I tre spietati – El sabor de la venganza otce špaget pana J. L. Romera Marchenta), přeložila jsem to, co jsem slyšela, to jest zkrátka všechno – trochu jako tvořit dialogy pro dabing. Tehdy se mi sešlo několik jazykových verzí, každá byla trochu jiná... i bylo s tím plno práce. A titulky byly možná někdy obsáhlejší, než je zvykem. Ale nechybělo v nich to, co tam být mělo.

Po letech jsem se tedy vrátila ke svému velmi sporadickému koníčku a zjistila... že nemůžu dělat titulky dle směrnic. Že musím dělat... abych tak řekla... překlad dialogů. Mám-li film a rozumím-li mu (či alespoň částečně, viz italština), musím to taky přeložit. (Tj. včetně faktografických rešerší a významových převodů mezi jazyky.) Vynechám-li pak kus věty s obsahem, mám to za zamlčení faktů. Vynechám-li zjevně nepodstatnou poznámku, diváka ochudím. Jistěže jisté zjednodušení je na místě, ale... Autor překladu přece slyší, co se tam říká okolo. Jenže jazyka neznalý divák už ne.

A tak se stalo, že jsem si v rámci své touhy po rovnoprávnosti při překladu na italský film z italských titulků musela vzít také originální film celý a titulky rozšiřovat o to, co v nich původně chybělo. Ne vždy to bylo nutné. Ale ne vždy to bylo vynechatelné, aniž by vznikla ztráta. Ba některé věci vynechané... na mě někdy působívají důležitěji než ty, které v překladu zůstaly.

A tak jsem loni na podzim přeložila mou milovanou společenskou kritiku Il mostro pana Zampy, skvělý kus o tom, kam vede cynismus společnosti, a držela se svého pravidla "plného překladu". I vznikly titulky, ze kterých mám stále ohromnou radost. Ovšem jsou užvaněnější, než bývá zvykem.

Stejným způsobem jsem se postavila Avatiho Domu se smějícími se okny – úkaz, o kterém jsem tu už před dávnými lety mluvila – film který (podobně jako víc Avatiho filmů) české titulky má, ovšem neodpovídají znění. U jiných filmů je to dáno automatickým překladem... různými chybami v překladu... Haticovy titulky jsou však zručným překladem reálných anglických titulků, které skutečně existují, avšak tyto titulky naprosto neodpovídají originálu. Mluvívala jsem o tom, že italské filmy s anglickým zněním bývají často o něčem jiném, než co je v tom italském, původním znění. 

A jaká politika a záměr v tom býval a je, rozebírat nebudu, je to ale špína. Takže po víc než deseti letech jsem se tedy konečně dokopala udělat skutečný překlad skutečného originálního znění. Je to vlastně práce nadvakrát, navíc, ale je to fér, už jen z úcty k mistru Avatimu. (A velmi ráda bych na to v budoucnu navázala překladem nějakého dalšího jeho kusu.) A jestli jsou zase někde příliš dlouhé... tak snad lepší pustit si dialog dvakrát, než o jeho půlku přijít. Pro mě aspoň ano.

Nechci radu, zda je to chyba, či ne. Možná je, ale nevydělávám si (bohužel) tím, čili si určuji pravidla pole svého. Nemůžu jinak a pracuji právě takhle. 

A tak se vracíme na začátek.

Tenhle film znám už daleko přes deset let a už daleko přes deset let jsem mu chtěla rozumět, neb byl vždycky extrémně dialogický. Za celých těch víc než deset let se k němu neobjevila žádná titulka, i dala jsem se do překladu sama, i jen čistě sama sobě, jen tak, pro radost, neb ten film opravdu nemá mnoho příznivců. Leč jednou, před deseti lety, už jsem mu poskytla rozsáhlé zastavení – a ač v něm bylo leccos ukrutně naivní, leccos chybělo/přebývalo, značí to přesto, že mne ten film něčím zaujal a nechtěla jsem na něj zapomenout a dát zapomenout. 

Nezapomněla jsem dodnes, a dodnes je to pro mě nejhezčí kus Enza Barboniho / E. B. Cluchera, jinak autora pověstných fazolových komedií. Pořád, tuplem teď, když už mu z větší části rozumím, je ten film úplně jiný než Spencer-Hillovky. Je jinak pojatý, má jiné nastavení humoru, má úplně jiné postavy, oproti karikatuře je spíš civilně–groteskní, někdy je taky ukrutně slabý nebo trapný, ale v celku... jste ten film přece udělali moc hezky, vy tam. A nikdy mě žádný překlad nebavil a nedal mi tolik, jako zde, u filmu plného italských dialektů a dalších pozoruhodností. Je to ohromně tvůrčí zábava... a tvůrčí film.

Tak aspoň takto se v současnosti umělecky realizují zkrachovalí překladatelé.

S filmem, který je... všechno možné. Ale jak jsem správně postihla už kdysi, je skutečně velmi, velmi protiválečný. (A v jistých směrech politicky dosti ožehavý. Enzo Enzo...) A pokud myslíte válečnou komedii pacifisticky... a navíc nemáte špatný smysl pro humor (alespoň pro mě)... mějte si tam už pak, co jen chcete. Já už dnes víc nepožaduju.

Nepožaduju... a přece si to přeju a je pro mne vždy velkou radostí, když se to splní. Dobré vztahy postav, když to není proti smyslu kusu... hezké role pro lidi, co si je zaslouží... a dobré jádro. Máte to... a tak ten překlad kusu budu promýšlet dál. Třebas jen pro sebe, ale on za to stojí. 

A stojí mi to za to už jen pro to vědomí, že víc lidí na světě není pro konečné řešení s mírovou atomovou válkou. Aspoň někdy. Tak děkuju.

Tak co si popřát do dalších let? Ať se taky svedeme postavit těm, co nás posílají do předních řad. 

Ať je líp. 

A ať se tu zase sejdeme.

Tak to budeme muset.

Jedno malé zastavení

Letošním rokem můj krásný blogísek oslaví své desáté narozeniny. Vypadá spíš na to, že už je za zenitem, ale což – jako každý rok, alespoň jednou se musím přihlásit, aby nezmizel, a vážit si toho, že ani z politických důvodů mi ho ještě neodstranili. Zřejmě tu nevidí žádné potenciální nebezpečí... a je to bohužel pravda.

Kdybych chtěla, mohla bych psát, co mi leží na srdci. Mohla bych psát o válce a zas válce, zlu a jen a pouze zlu a zmaru. Životě otroka uprostřed fašistického protektorátu a zavzpomínat na eliminované oběti diktatury. Ale nechci. A stejně, o válce už jsem kdysi napsala, co se dalo. (A téměř vše už se vyplnilo. Bohužel.)

Kdybych měla náladu a elán, mohla bych taky psát, co hezkého ve světě filmu mě za ten rok (případně roky) potkalo. Ba, v posledních měsících se dokonce několikrát vyplatila i návštěva Itálie! Zapomenutý Sergio Martino, ba dokonce i mladí tvůrci se předvedli? Není divu, že jsou zcela neznámí a škoda toho. 

Koneckonců, amatérský film už je mnoho let významně lepší než ten oficiálně shora schválený. A neméně dobře na tom často jsou krátkometrážní filmy. Nejlepší je kombinace obojího. Hrozné, ale je to tak (alespoň podle mě, jako vždy) – stejně jako u nás, stejně jako nejspíš všude po světě, tak ti jediní, o kterých je slyšet, mají podporu médií a mají věhlas, jsou ukrutně mizerní autoři. Ale mají prachy. Aby je neměli, když mají média. A aby neměli média, když se tak obratně podřídili a prodali jakoukoliv osobitost a nápad za dolary.

Přesto jsou mezi námi stále ti, kdo mají… nadšení. Těžko říct, kde ho ještě lidi berou, ale je to moc dobře.

A tím bych mohla plynule přejít k malé propagaci a poděkování v jednom. Jedni italští amatérští tvůrci se tuhle dali do westernu. Zachytila jsem tu zprávu jedním okem už před víc než rokem, když sháněli spolupracovníky. 

Tohle je poněkud zavádějící, neb (kromě toho, že úplný konec špaget bych datovala spíš o deset let později) pokud mě paměť a vědomosti neklamou, režisér tam tenkrát povídal a říkal, že si nedělá nároky na to navázat na věhlas a tradici špaget. Prostě chtěl udělat kovbojku. A snaha se cení. Zejména v době, kdy mám současný western opravdu dobře zmapovaný a Itálie v něm snad vůbec nefiguruje. Projekt byl krátkometrážní, poradil se s pamětníky, zvolil westernovou lokaci, potomek "Mexičana" Massimo Capitani vypomohl herecky, zapojili se mladí italští tvůrci a nakonec to dodělali. Krátký, ale přece. 

Ten film (Tutto per una sporca stella) jsem tu možnost celý vidět neměla (byl či stále je k vidění na Prime Video), o tvůrcích od té doby kupodivu slyšela nejednou. Část z nich, de facto parta italských (převážně)filmových nadšenců začala s realizací rozsáhlé činnosti vztahující se ke „Camposeccu“, tedy italské přírodní kráse, takové rozlehlé pláni kus od Říma, kde se svého času všelicos – mezi tím desítky westernů – točilo. (A točili tam i to svoje.) Alespoň lokace Pravé a levé ruky ďábla si určitě vybavíte. 

Zaměřují se teď na dělání různých rozhovorů s lidmi kolem filmů, které se místa nějak týkají, s velkým přihlédnutím k filmům s Budem a Terencem. Že zrovna s nimi...

Fazolové komedie miluje celý svět a já k nim mám dodnes takový speciální vztah, který by se nedal nazvat oblibou. De facto je velice nemám ráda a některé z důvodů jsme si například zde už před lety, i na přání veřejnosti, rozebrali. (Škoda, že se veřejnost nikdy nevyjádřila.) 

Třeba bych už dnes byla ochotna na ty... kusy koukat s o kapku větší tolerancí a nevykládat si vše špatné, co tam je obsažené, nejhůř jak to lze. Ale bylo by to změnou u mě, nikoliv u toho filmu, ten zůstává právě takový, jaký byl. (Každý je trochu jiný, sluší se dodat. A některé mají pozitiv víc než zrovna ten Joe.)

Na druhou stranu mi ty filmy přinesly opravdu mnohé a v prvozákladě to byly paradoxně právě ony, díky nimž jsem se dala před deseti lety do podpovrchového a zevrubného studia menších, menších a ještě menších hvězd italského (a španělského) filmu – tedy kaskadérů, vedlejších herců a vůbec všeho, co se tohoto fenoménu týká. Ano, pane Enzo Barboni/ E. B. Cluchere – můžete za to vy. Jestlipak by vás to potěšilo…?

Tahle studia mě stála nervy, ale přinesla spoustu ohromně zajímavých známostí, k nimž se i po tolika letech vždy ráda vracím. Kromě toho, že jsem vždycky tíhla k objevování polozapomenutých a méně populárních veličin, bylo (a stále je) tohle nejpestřejší filmové období mého života. A možná nejen filmové, neb tady člověk poznal opravdu ohromně zajímavé lidi se zajímavými osudy a životními názory.

A kdo mě zná, dobře ví, že s těmi obrázky si dělám legraci. Vše výše jsem myslela zcela vážně, názory (nejen) italských mistrů akce mají hlubší nuance, ilustrace jsou pouze opětovným dokladem toho, jak ohromně šikovní jsou a byli (a rovněž dokladem, jak má vypadat skutečná hromadná bitka). A jsem velice ráda, že za posledních deset let se jejich jména na veřejnosti říkají častěji a zná a uznává už je po světě více lidí, primárně zásluhou velmi pilných a pozorných milovníků peplum. (Jen jejich největší stránky teď mají už delší dobu výpadek, odkaz sem tedy nedám.)

Abych se vrátila do Camposecca a k tvorbě oné party, přijde mi, že nemají nijak velké finance (oproti německému fanklubu Buda Spencera a podobným). Zdá se mi to spíš být takové komorní a nadšené, a to je na tom právě docela hezké. 

Nepodnikají to zjevně jen kvůli leštění nějakého idolu (Jak to dělají mnozí, bohužel, a výpovědní hodnota pak bývá nulová.), ale protože mají zájem taky něco zvědět. Přirovnala bych je k takové o moc menší Freak-O-Ramě. (Kdo se kdy pohyboval v italském filmu minulého století a něco hlouběji o něm zjišťoval, nemůže snad tuhle firmu a hlavního tvůrce prakticky všech projektů – Federica Caddea – neznat. I já ji potkala velmi záhy. Je to ve vší stručnosti (dnes už velmi rozsáhlá) společnost, která již před zhruba dvaceti lety usoudila, že filmoví pamětníci mají k filmu nejvíc, co říci (To dnes nebývá rozhodně pravidlem.), a to pamětníci všeho druhu, věku, postavení i věhlasu. Jsou to velmi demokratické projekty, velmi obsáhlé, na poměry současnosti velmi kvalitní a hlavně plné rarit. Lze tam potkat lidi a slyšet věci, které jinde nebudou. Udělali za tu dobu nespočet videí, která jsou posléze často distribuována jako bonusy v rámci oficiálních blu-ray apod.)

Camposecco Far West tedy pracuje na vlastní pěst, pomalu, ale jistě, a své projekty dávají neziskově dál, čehož si moc vážím. Prozatím to samozřejmě má pár mušek, třeba že k tomu nejsou titulky, nicméně jestli budou pokračovat v tomto směru, mohli by se jednou třeba i té Freak-O-Ramě vyrovnat. A třeba... to ani není třeba. Hlavně, že se daří. I přeju jim hodně radosti do další práce.

Pěkný reklamní článek. Možná až nezvykle. A možná mě časem přesvědčí, že si tuhle reklamu vůbec nezasloužili. Ale dnes zaslouží. Udělali to moc hezky a klobouk dolů.

A co udělali hezky?           

Ale všelicos. A třeba jen to, že přesvědčili pár lidí, že i v devadesáti o ně svět ještě stojí.

             Stojí. Takže koukejte padat zpátky.

No jistěže stojí. A vždycky bude.

A to je de facto vše, co jsem dnes chtěla říct. Tedy... že děkuju každému, kdo tady na tom světě udělal či dělá taky něco dobrého. Pro kohokoliv, pro tuhle zemi, pro mě, zkrátka pro to, aby to tu jeden už nezabalil. A na to se co? No napijeme. A na to, že už je nám deset...

Prakticky, tedy...

Aby nám nezavřeli...

...tenhle super cool hustý blogísek, kde to už léta tak žije... musím se aspoň jednou do roka stavit. Co na tom, že zase nenapíšu ani řádek. Mám je, mám řádků až dost, jenže vždycky si rozmyslím je publikovat. Možná už by zavřeli nejen můj blogísek, ale i mne... 

Ne, proto ne. Nebojím se. Ale nemám na to už nějak žaludek. Vzhledem k tomu, že Inter arma silent musae (A je to vidět na každém kroku, mimochodem. Na stavu současné "kultury".), o filmech a kultuře vůbec už by to určitě nebylo, už o nich nejspíš nikdy nestvořím ani řádku... ač tolik věcí by si to tak zasloužilo... a tolik lidí... 

Takže co? Nic. Proč si kazit tenhle krásný... černý... bouřlivý... deštivý... depresivní... marný den.

                                        Jo, všechno je to marný. Odpor taky.

Svého času – krom důvodu přání zviditelnit neznámé osoby ze světa (povětšinou) filmu, které pro mne v životě něco znamenají a udělaly, třeba jen trochu radosti v životě – jsem tohle místo neumně zřídila s tím, že tu budou mít místo recenze. Ne, tak psát recenze na každý film, co vidím, to mě nebaví… tak aspoň občas. Ne, vlastně už se k něčemu tematickému taky dostrkám jen jednou za čas... tak aspoň jednou do roka… Tak už taky ne... Potřeba psát ne jenom shrnutí něčeho, ale taky o něčem, o nějakém obsahu, o něčem, co se člověka týká, a když už dělat rozbor, tak pořádný, převládla nad chutí to tu zaplnit. A pak přestaly vznikat články… až mne přešla chuť zcela. Přešla mě chuť žít a přešla mě chuť psát.

                             Marnost nad marnost...

Ano, je to tak, zpronevěřila jsem se původnímu zaměření téhle stránky. Už dávno. Původním zaměřením byl samozřejmě italský film. Zakládala jsem to zde ještě relativně mladá (tedy už to bude skoro deset let), s hloupým názvem, zřejmě s vizí, že blog buď brzo opustím, anebo mi ten zájem vydrží navěky. Za ty doby jsem už studovala australský film (a kulturu vůbec). Něco severu. Všelicos od všelikoho. A samozřejmě českou(=československou) scénu, k níž jsem v posledních více letech konečně s radostí vrátila. Ale chuť, chuť o čemkoliv z toho, co vídám či studuji, sem psát, ta už mě opustila. Definitivně. Tohle není doba, která přeje konstruktivnímu myšlení. 

Dneska… vím, že je zbytečné psát tu cokoliv. Ani kvůli sobě, ani kvůli světu, nemá to cenu. Je to jenom plácání si jater. Ty potřebuju k uchlastání se, takže smůla.

Všechno je marnost...

Alespoň jednou do roka se tu už od založení symbolicky zastavuji právě dnes, kdy má hlavička blogu (plus minus) slaví narozeniny. Za ty roky se změnilo mnohé. Přišla jsem třeba o většinu filmových sbírek. O většinu ideálů. A hlavně o... jo, někdy mám až pocit, že skoro úplně o všechno. To si nestěžuju, jenom bilancuju, mnozí jsou na tom ještě mnohem hůř. 

Za ty roky se změnily i jiné věci. Například oficiálně datum této "oslavy", jinými slovy chodívám sem zřejmě o měsíc později, než bych měla. Tuhle záležitost dneska nerozseknu... ale berme to teda čistě symbolicky. Čistě prakticky – chodím sem, aby tahle stránka nebyla zrušena; a čistě symbolicky – chodím sem, neb zhruba v téhle době a díky jistým faktorům jsem se před dlouhými lety rozhodla začít zkoumat italský film poněkud mimoproudověji... a právě díky tomu mi tenhle filmový svět dal mnoho nejhezčích zážitků mého života. A já mu zase dala značnou část mládí. Stejně to bylo fajn.

Anebo že by to nebyla úplná marnost?                                                       

Žádný falešný optimismus tu předstírat nebudu. V tuhle chvíli, s tím vším na obzoru, s vyloženě hmatatelným zlem, co tenhle svět pohlcuje... nebudu si a nikomu nic namlouvat. Ani že tu ještě napřesrok budem... ani že bude líp. Ale budu aspoň věřit. 

Dokud se ještě dokopu sem tu řádku napsat, není ještě nejhůř. Pořád žijem. A pořád máme důvod žít. A zdravíme všechny ty, kteří sem zavítají a, opět marně, budou očekávat nějaký příspěvek, nějaký obsah. (Ač dotazy a požadavky jsou samozřejmě redakcí s radostí vyřizovány.) Nechtějte to, byla by to taková hrozná depka... a marnost.

Jakápak marnost...!                                   

Marnost bude, až mě přejde i ta poslední naděje. A ta tu ještě pořád je. A spousta fajn lidí k tomu...

A slibuju, že sem ještě někdy v životě něco napíšu. Jen... až bude líp. Tak dej Bůh, ať se tu zase sejdeme...

a bude nám do tance. Skol!

Veselé Vánoce

 

Děkuju všem, kdo za tenhle rok nedělali nic špatného... a hlavě těm, kteří udělali i něco dobrého. Kdo tvořili, a nejen bořili. Děkuju všem, kdo na tomhle světě v životě nechali aspoň trochu radosti. A děkuju těm, kdo mi pomohli letošní hrůzný rok přežít...

Díky, přátelé.

Co si přát do nového roku... Pánbůh ví. Necháme se překvapit.

I přeju alespoň hezké svátky, mír, lásku a pokoj všem (nejen) lidem dobré vůle. 

Přeju vám veselé Vánoce.

Nevzdáme to.

Ptám se sama sebe 

Zda otevře se nebe… 

Zda budeme jednou, šťastni

Úspěšně vést život vlastní

Zda se budem pořád bát

Zda nás budou ovládat

Zda si začnem rozumět

Zda zanikne tenhle svět

Zda budeme všichni zdraví

Zda se aspoň něco spraví

Zda tu budem ještě za rok

Což nemáme na to nárok?

Asi ne, tak odpusť, Pane

Já jen zkouším, co se stane…

Což tak aspoň hezké léto…?

Nebude-li… nevzdáme to!

Máme výročí

Napadá mne k němu mnoho věcí. Ale všechny jsou slabé a všechny jsou zbytečné. Tak jediné přání: Nezapomeňme.

"Letní tábor českých a německých dětí z našeho pohraničí. V této době bylo Československo jedinou demokracií široko daleko, jakýsi ostrov demokracie ve střední Evropě. Naši předci na to byli náležitě hrdí. Hitler však vyhrožoval a brousil si zuby na české pohraničí. Celý národ se však domníval, že budeme naši zem a demokratické hodnoty bránit společně se spojenci - Francií a Velkou Británií. Doufali v to i Werich s Voskovcem. Netušili, že nás spojenecké země zradí a bezprecedentně zaprodají Německu. 

Česká část těchto dětí musela za dva měsíce uprchnout ze svých domovů v pohraničí a čekal je neblahý osud v Protektorátu. Řada německých dětí pak na sklonku války byla nucena umírat ve jménu vůdce a Říše. 

Smutné konce všech nadějí ale nemění nic na tom, že jsme byli od prvopočátku skutečně jediným státem odhodlaným vydat se proti proudu bezbřehých a nesmyslných ideologií. Tyto záběry to jen potvrzují..."

 Delfinlandian

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec.

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec. Ba byly i doby, kdy jsem se těšila, až dám téhle zemi vale. Dneska vím jistě jednu věc – čím víc vám něco upírají a čím víc se vám to snaží zošklivit, tím víc se k tomu upínáte, tím víc tomu věříte a tím víc to pro vás znamená. Čím víc se něčemu vysmívají, tím víc si za tím stojíte. A čím víc tomu ubližují, tím radši to máte. Platí to u jiných, platí to i u vlasti. Tak alespoň tohle…

Že není státní svátek ani významné výročí… Není, ale je to to nejmenší, co můžu udělat. A budu se modlit, že na tom budu ještě někdy v budoucnu jen o zlomek líp, abych toho pro tuhle zemi mohla udělat aspoň o zlomek víc. Tak ráda bych. A tak ráda bych, aby se toho tahle krásná země dožila...

 A kéž by se jednou dožila i tohohle...