Jedno malé zastavení

Letošním rokem můj krásný blogísek oslaví své desáté narozeniny. Vypadá spíš na to, že už je za zenitem, ale což – jako každý rok, alespoň jednou se musím přihlásit, aby nezmizel, a vážit si toho, že ani z politických důvodů mi ho ještě neodstranili. Zřejmě tu nevidí žádné potenciální nebezpečí... a je to bohužel pravda.

Kdybych chtěla, mohla bych psát, co mi leží na srdci. Mohla bych psát o válce a zas válce, zlu a jen a pouze zlu a zmaru. Životě otroka uprostřed fašistického protektorátu a zavzpomínat na eliminované oběti diktatury. Ale nechci. A stejně, o válce už jsem kdysi napsala, co se dalo. (A téměř vše už se vyplnilo. Bohužel.)

Kdybych měla náladu a elán, mohla bych taky psát, co hezkého ve světě filmu mě za ten rok (případně roky) potkalo. Ba, v posledních měsících se dokonce několikrát vyplatila i návštěva Itálie! Zapomenutý Sergio Martino, ba dokonce i mladí tvůrci se předvedli? Není divu, že jsou zcela neznámí a škoda toho. 

Koneckonců, amatérský film už je mnoho let významně lepší než ten oficiálně shora schválený. A neméně dobře na tom často jsou krátkometrážní filmy. Nejlepší je kombinace obojího. Hrozné, ale je to tak (alespoň podle mě, jako vždy) – stejně jako u nás, stejně jako nejspíš všude po světě, tak ti jediní, o kterých je slyšet, mají podporu médií a mají věhlas, jsou ukrutně mizerní autoři. Ale mají prachy. Aby je neměli, když mají média. A aby neměli média, když se tak obratně podřídili a prodali jakoukoliv osobitost a nápad za dolary.

Přesto jsou mezi námi stále ti, kdo mají… nadšení. Těžko říct, kde ho ještě lidi berou, ale je to moc dobře.

A tím bych mohla plynule přejít k malé propagaci a poděkování v jednom. Jedni italští amatérští tvůrci se tuhle dali do westernu. Zachytila jsem tu zprávu jedním okem už před víc než rokem, když sháněli spolupracovníky. 

Tohle je poněkud zavádějící, neb (kromě toho, že úplný konec špaget bych datovala spíš o deset let později) pokud mě paměť a vědomosti neklamou, režisér tam tenkrát povídal a říkal, že si nedělá nároky na to navázat na věhlas a tradici špaget. Prostě chtěl udělat kovbojku. A snaha se cení. Zejména v době, kdy mám současný western opravdu dobře zmapovaný a Itálie v něm snad vůbec nefiguruje. Projekt byl krátkometrážní, poradil se s pamětníky, zvolil westernovou lokaci, potomek "Mexičana" Massimo Capitani vypomohl herecky, zapojili se mladí italští tvůrci a nakonec to dodělali. Krátký, ale přece. 

Ten film (Tutto per una sporca stella) jsem tu možnost celý vidět neměla (byl či stále je k vidění na Prime Video), o tvůrcích od té doby kupodivu slyšela nejednou. Část z nich, de facto parta italských (převážně)filmových nadšenců začala s realizací rozsáhlé činnosti vztahující se ke „Camposeccu“, tedy italské přírodní kráse, takové rozlehlé pláni kus od Říma, kde se svého času všelicos – mezi tím desítky westernů – točilo. (A točili tam i to svoje.) Alespoň lokace Pravé a levé ruky ďábla si určitě vybavíte. 

Zaměřují se teď na dělání různých rozhovorů s lidmi kolem filmů, které se místa nějak týkají, s velkým přihlédnutím k filmům s Budem a Terencem. Že zrovna s nimi...

Fazolové komedie miluje celý svět a já k nim mám dodnes takový speciální vztah, který by se nedal nazvat oblibou. De facto je velice nemám ráda a některé z důvodů jsme si například zde už před lety, i na přání veřejnosti, rozebrali. (Škoda, že se veřejnost nikdy nevyjádřila.) 

Třeba bych už dnes byla ochotna na ty... kusy koukat s o kapku větší tolerancí a nevykládat si vše špatné, co tam je obsažené, nejhůř jak to lze. Ale bylo by to změnou u mě, nikoliv u toho filmu, ten zůstává právě takový, jaký byl. (Každý je trochu jiný, sluší se dodat. A některé mají pozitiv víc než zrovna ten Joe.)

Na druhou stranu mi ty filmy přinesly opravdu mnohé a v prvozákladě to byly paradoxně právě ony, díky nimž jsem se dala před deseti lety do podpovrchového a zevrubného studia menších, menších a ještě menších hvězd italského (a španělského) filmu – tedy kaskadérů, vedlejších herců a vůbec všeho, co se tohoto fenoménu týká. Ano, pane Enzo Barboni/ E. B. Cluchere – můžete za to vy. Jestlipak by vás to potěšilo…?

Tahle studia mě stála nervy, ale přinesla spoustu ohromně zajímavých známostí, k nimž se i po tolika letech vždy ráda vracím. Kromě toho, že jsem vždycky tíhla k objevování polozapomenutých a méně populárních veličin, bylo (a stále je) tohle nejpestřejší filmové období mého života. A možná nejen filmové, neb tady člověk poznal opravdu ohromně zajímavé lidi se zajímavými osudy a životními názory.

A kdo mě zná, dobře ví, že s těmi obrázky si dělám legraci. Vše výše jsem myslela zcela vážně, názory (nejen) italských mistrů akce mají hlubší nuance, ilustrace jsou pouze opětovným dokladem toho, jak ohromně šikovní jsou a byli (a rovněž dokladem, jak má vypadat skutečná hromadná bitka). A jsem velice ráda, že za posledních deset let se jejich jména na veřejnosti říkají častěji a zná a uznává už je po světě více lidí, primárně zásluhou velmi pilných a pozorných milovníků peplum. (Jen jejich největší stránky teď mají už delší dobu výpadek, odkaz sem tedy nedám.)

Abych se vrátila do Camposecca a k tvorbě oné party, přijde mi, že nemají nijak velké finance (oproti německému fanklubu Buda Spencera a podobným). Zdá se mi to spíš být takové komorní a nadšené, a to je na tom právě docela hezké. 

Nepodnikají to zjevně jen kvůli leštění nějakého idolu (Jak to dělají mnozí, bohužel, a výpovědní hodnota pak bývá nulová.), ale protože mají zájem taky něco zvědět. Přirovnala bych je k takové o moc menší Freak-O-Ramě. (Kdo se kdy pohyboval v italském filmu minulého století a něco hlouběji o něm zjišťoval, nemůže snad tuhle firmu a hlavního tvůrce prakticky všech projektů – Federica Caddea – neznat. I já ji potkala velmi záhy. Je to ve vší stručnosti (dnes už velmi rozsáhlá) společnost, která již před zhruba dvaceti lety usoudila, že filmoví pamětníci mají k filmu nejvíc, co říci (To dnes nebývá rozhodně pravidlem.), a to pamětníci všeho druhu, věku, postavení i věhlasu. Jsou to velmi demokratické projekty, velmi obsáhlé, na poměry současnosti velmi kvalitní a hlavně plné rarit. Lze tam potkat lidi a slyšet věci, které jinde nebudou. Udělali za tu dobu nespočet videí, která jsou posléze často distribuována jako bonusy v rámci oficiálních blu-ray apod.)

Camposecco Far West tedy pracuje na vlastní pěst, pomalu, ale jistě, a své projekty dávají neziskově dál, čehož si moc vážím. Prozatím to samozřejmě má pár mušek, třeba že k tomu nejsou titulky, nicméně jestli budou pokračovat v tomto směru, mohli by se jednou třeba i té Freak-O-Ramě vyrovnat. A třeba... to ani není třeba. Hlavně, že se daří. I přeju jim hodně radosti do další práce.

Pěkný reklamní článek. Možná až nezvykle. A možná mě časem přesvědčí, že si tuhle reklamu vůbec nezasloužili. Ale dnes zaslouží. Udělali to moc hezky a klobouk dolů.

A co udělali hezky?           

Ale všelicos. A třeba jen to, že přesvědčili pár lidí, že i v devadesáti o ně svět ještě stojí.

             Stojí. Takže koukejte padat zpátky.

No jistěže stojí. A vždycky bude.

A to je de facto vše, co jsem dnes chtěla říct. Tedy... že děkuju každému, kdo tady na tom světě udělal či dělá taky něco dobrého. Pro kohokoliv, pro tuhle zemi, pro mě, zkrátka pro to, aby to tu jeden už nezabalil. A na to se co? No napijeme. A na to, že už je nám deset...

Prakticky, tedy...