Veselé Vánoce & Buon Natale

Veselé Vánoce, přátele, o které se můžete opřít, a hodně kvalitních snímků, nevšedních zážitků a legrace, třebas s nulovými náklady!

Ukrutně kontroverzní melodie č.1

Druhá svíčka na adventním věnci, svátek svatého Mikuláše a vůbec poetická předvánoční atmosféra na nás dýchá ze všech stran. A právě ta vybízí k přemýšlivým tónům koled a jiných svátečních melodií.
Dle mého se k tomuto období hodí víc, než co jiného, tahleta krásná věcička od Nica Fidenca.

 

Proč kontroverzní? Nejednou už jsem měla tu čest číst o "kontroverzním skladateli" jen proto, k jakému filmu dělal hudbu. Je snad chyba stvořit něco tak geniálního k Emanuelle? Maximálně trochu zbytečné.
Nemalé množství filmů řadících se mezi společensky neuznávané, kvalitativně podřadné, kontroverzní či k video nasties skupině má krásnou hudbu a skladatelé vůbec nesnižovali své snažení vzhledem k úrovni filmu. Kdepak. Někdy snímek dokázali neskutečně povýšit.

Nicméně, ani ty filmy vždycky neodpovídají své špatné pověsti a házet je do jednoho pytle a odsuzovat předem je velká chyba. Ale o nějaké téhle zneuznané kaňce kinematografie si jednou určitě pohovoříme víc.

Massimo Vanni umí prásknout i otáčivými dveřmi! Vážně?

Obrazový dodatek ke komentáři u minulého článku:
A proč by ta spojitost mezi Massimem Vannim a Chuckem Norrisem opravdu být nemohla? A proč by prostě a jednoduše nemohla pramenit z dojmu diváků, že je jim tu něco povědomé? 

Oba hrají v akčních filmech. Akční chlápky. Nestačí to? Patrně ne. Vanni nemá na kontě hlavní hrdiny. Často hraje záporáky. Ty jeho roličky dopadají obvykle nevesele, a to předčasným úmrtím. Nejslavnějším u něj možná bude fakt, že je dalším příbuzným Enza G. C. Řekli bychom, že není žádná světoznámá superstar. A patrně o něm vznikly tak tři vtipy, a to ještě proto, že Chuck ten jeden počítal dvakrát...
Ale co takhle podoba? Nebylo by nakonec možné, že ti dva spolu přeci něco mají? (společného)

Co na tom, že možná do nekonečna nikdy nenapočítal...

Já, teda, no... zkoušel jsem to. Ale dál, než do půlky, jsem nikdy nedošel...

 Podle mě je to moc prima týpek.

Cipolla Colt, E. G. C. etc.

A proč zrovna tohle? Proč ne? Proč jo? Troufla jsem si na to až letos v létě.
Zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů, jichž jsem byla v mládí, stejně jako množství jiných věcí, zcela ušetřena. Měla jsem tedy v poslední době již tu čest s Tresette George Hiltona, s Bambinem a Trinitym Spencera a Hilla, Lenem a Cobym Smithe a Cantafory, Allelujou a Sartanou a tak vůbec... Každé je jiné. Něco si vyžaduje hlubokého vědeckého zkoumání, něco ne, něco je závažné, něco ne. Něco jde, něco ne, něco je dobré, většina ne... ale neodsuzujme nic předem!
Poslední, co mi z žánru sw od Enza G. Castellariho (tedy Enza Girolamiho, ale když upřednostňuje svůj pseudonym namísto dívčího jména, nechme mu jej) zbylo, byly kupodivu komedie. Castellari? Komedie? Když vezmeme víc jeho filmů ze šedesátek, má to nejednou postavené jakoby na komediálním mustru… a působí to strašně krutě. A pak vážné věci? Které působí jak kdy, kdo mu napíše scénář, kdo hraje, závisí to na všem kolem. Ono vůbec u Castellariho věcí víc, než u koho jiného, závisí na účastnících díla, jak mu s tím pomůžou a co mu tam sehrají... On vede parádně akci, ale charaktery, to už je horší.
A tak mi tedy zbyly čisté komedie - Te Deum se sympatickými Giancarlem Pretem, Jackem Palancem a naprosto geniálním protihráčem Eduarda Fajarda. A jakou jinou, než ohromnou, úžasnou a geniální hudbou. A bylo to tedy moc fajn.

A pak tedy Cipolla colt alias Vůně cibule. V ČR patrně nejznámější kreace Franca Nera. A já myslím, že má ohromnou kliku. Ten film mu sedí.
Víš ty co, Franco? Nedělej vážného hrdinu. Tobě mnohem víc svědčí komedie. Vážně.
A když vám pomůžou všichni ti, se kterými Castellari tak široce spolupracoval, neb byl tak trochu jeden z nich, tedy kaskadéři, nemůže to selhat.
A když vám pomůžou ještě bráchové De Angelis, je to výhra.
A když k tomu přidáme ještě český starý dabing, jenž dozajista vynechá případné nevhodné fórky a přispívá vlastními, co vytknout?

Tenhle film vidět na počátku své spaghetti známosti, patrně by mě vyděsil. Trochu znechutil. Možná odradil. Ale nikdy by mi doopravdy nevadil. Vůbec mám teď pocit, že to nejlepší od EGC z westernu jsou čisté komedie. Kde nejsou oni typičtí hrdinové jako v památné nezapomenutelné trojce filmů
Vado, vedo e sparo, Vado... l'ammazzo e torno a Sette winchester per un massacro...

Castellariho westernové konce a hrdinové
Pane Castellari, co je shodné, když si teď po dlouhé době od publikování čtu své staré komentáře k Vašim (všem kromě Keomy, který není moc váš) filmům? Jistě, můj náhled se mění, tolerance se zvyšuje, u něčeho snižuje, hrdiny už znám, ocením něco trochu jiného atp, ale něco zůstává stejné: Ty konce. Jak já nesnáším ty Vaše konce! Vy umíte neskutečně zábavné věci. Plné akce, takže nudit se člověk ani omylem nestačí. Spousty nápadů. A prima lidí. A potom... Hrdina je podrazák. Podráží všechny kolem. Nakonec je oddělá. A přes absenci jakýchkoliv zásluh odjede obtěžkán penězi.
Když hledím zpětně, nejkomediálnější Vado, vedo e sparo stoprocentně vede svou neuvěřitelnou krutostí kombinovanou s humorem, že člověku tuhne úsměv na rtech ve chvíli, kdy se jako máme smát(?). Jo, s takovýmhle stylem se tu povede (trochu) znechutit i jinak vždy tak sympatického Johna Saxona. Vado, l'ammazzo... mi nepřišlo špatné. Hrdinové se dají místy i přežít (ačkoliv se vlastně nic, než podrážení kolegů a ničení vlastních nepřátel, ani neděje, a všichni jsme tak cool… ale přece). Ale ten konec…! Konec 7 winchestrovek, jinak mnou milovaného filmu, jsem si pro vlastní potřebu odstřihla, protože je mi z něj na nic. A třeba takové Ammazzali tutti e torna solo považuji za jeden z nejoriginálnějších špageťáků, co znám. A přece to na konci musí Enzo zase tak jako zabít.
(hudebně se mi, mimochodem, líbí všechny, úvodní písnička prvního je správně Rustichelliovská a ta z druhého, třetího a čtvrtého krásně De Masiho)
Ujíždějí mu hrdinové. Ujíždí mu spousta věcí. Ale nejvíc, nejvíc mu celoživotně ujíždí morálka.

Já nejsem nějaký pedant, já toleruji všelicos, ale zločiny proti lidskosti schovávané za humor, to se mi z duše příčí. Stručněji, podle mě si ty prachy prostě nezaslouží.

Hrdina si je vědom, že jemu teda nebezpečí nikdy nehrozí... a jediné, co ho kdy zajímalo, je vlastní zisk...

Enzovi jednoduše nedojde (?), že když hrdiny učiní zákeřné vrahy s jedinou myšlenkou – zabít všechny, co se mu nelíbí, a ukrást všechno, co se mu líbí, a nakonec to opravdu šťastně zakončit, aby byly tyto postavy spokojené a všechno dostaly, že to nejde tolerovat. A když se mu splaší kolegové a on na závěr zjistí, že je původně chtěl záporné a nějak to nevyšlo, i nechá je činit proti logice a proti celému filmu, hodí tam nějaký ten podraz, čím víc, tím líp…

Morálku, tu teda nemívá. Hlavně když to bude hodně cool a hrdina, jedno jaký, všechny přechytračí. Připomíná to jak špatné Carnimeovky, tak Barboniovky, leč s faktem, že mrtvoly Castellariho nebolí a má je úplně všude, úcta k životu, to není nic pro něj.

... za výjimečné zásluhy mohou být hrdinové rovněž zasypáni zlatem. Jen pro pořádek, jaké že jsou ty zásluhy?

Tyhle věci nic nemění na faktu, že jsou jeho filmy nesmírně zábavné, neb mají nekonečnou akci. Jednoduše, zaměřte se na výbuchy, ale hlavně tam necpěte nic, co by mohlo jakkoliv zavánět jakoukoliv společenskou otázkou. Jenže ve spaghetti westernu nějaká ta otázka vznikne téměř vždycky, i jsem ráda, že více jsme se poznali v postapo a poliziotteschi neznám a upřímně nevím, jak s tímhle náhledem může vypadat jeho kritika společnosti.
Šilháme-li celý život do Ameriky, spřáhneme-li se s Tarantinem a zejména dojdeme-li pak názoru, že všichni kolegové a bývalí spolupracovníci z rodného kontinentu si nezaslouží nic, než pomlouvat, asi mezi námi nebude všechno v pořádku...............................................

Nicméně Castellariho si navždy vážím coby jednoho z nejschopnějších režisérů ohledně jakékoliv podoby akce, a tvůrce, dle mého, o mnoho zábavnějších podob postapa, než americké velevzory. Což není vůbec málo. (a ač nejde o jeho zásluhu, nechci opomenout, že má taky senzačního bratra)
To bylo tedy trochu ke kritice morálky, nyní zpět.

A v těchhle dvou komediích (tedy Te Deum a Cibule) má jiný model. Nemá tu mrtvoly (skoro), nemá nemachrované hrdiny (vůbec) a má tam něco jiného, čemu se nedá odolat. Vezměme si dnes Vůni cibule.

Jeden z nejsurreálnějších filmů, co jsem kdy viděla. Dobrá jeho polovina se skládá ze samých nepochopitelných výjevů. Člověk se přistihuje, jak jenom překvapeně říká:
Co to je? E? Proboha? Cha, to je... neskutečný. Ne? Jo. Ou. A vytváří to tak moc zajímavou atmosféru. Jakou to atmosféru? Pozoruhodně sjetou. Patrně je konec Západu (dle roku 1910 patrně ano). Avšak vlivem všeho uvnitř stejně netušíme, kdy a kde se to jako odehrává a co to je, celé je to naprosto mimočasové.
Tím hlavním pozitivem na téhle komedii je fakt, že je to film, který neničí špagety a nebrojí proti nim. Nešlape po jejich důstojnosti a vůbec není zaměřen tak, abychom si klepali na čelo, "jak ta éra byla pitomá a jak se jí musíme pomstít a vysmát", jak se stává u jiných režisérských kolegů. A to je zásadní. V celku je to vlastně i lehce vážná věc. Ani ta mrtvola nechybí...

Ano, to je ona

V kraji vládne neslitovný ropný magnát měnící krajinu v pustinu plnou těžebních věží. Mnoho místních farmářů nesouhlasících s odprodejem svých pozemků potkala nešťastná náhoda. Smrtí posledního vzdorujícího - Fostera - však bezohledným krutovládcům těžkosti teprve začínají. Přijíždí podivný hrdina, jenž si nárokuje pozůstalý pozemek pro pěstování své cibule. A kdyby ho o něj chtěl někdo připravit, může očekávat cibuli mezi oči. 
Ačkoliv se hrdina dost možná netrefí, je odhodlán bránit právo slabších. Ani za pomoci statečného novináře a jeho dcery to však nebude mít snadné. Stojí sami proti vysoké politice, zkorumpovanému šerifovi města i proti výkvětu všeho zločinu, pro svou vysokou kriminalitu obávané spoustě bezvadných chlapců ze staré známé party kaskadérů. Důvod k obavám je tedy více, než oprávněný.
A sazečky už měly být dávno v zemi...
Film natolik plný cibule, že si její chuť po zhlédnutí naprosto zamilujete, nebo už ji nebudete moci nadosmrti ani cítit. (oceňujeme tímto Franca Nera, představitele hlavní postavy, že je opravdu schopný sníst nejednu celou syrovou cibuli na jeden zátah. žádné triky!)

Nechybí tady vlastně nic. A objevuje se k tomu množství věcí, které jsem dosud neviděla. (a vidím tam věc, co tam ani vidět nechci, a to logo Nova Cinema vlevo nahoře, ale to jako pomineme)

Nechybí tedy sympatický hrdina Cibule Franca Nera s Mrkvičkou (tedy dabingem), kozáckým kabátem, zrzavým stylem a zásobou cibulí k libovolnému a všestrannému užití. Naivní zemědělec, počestný občan a dobrák od kosti, se kterým je ohromná hlína, zejména díky jeho naivitě, počestnosti a dobráckosti od kosti. Patří k těm hrdinům, kteří pro mne rozhodují, zda spaghetti-komedie bude fajn, nebo ne. A vzhledem k tomu, že není rozhodnut spasit žánr svým egem a zničit zbytek kolem sebe, rozhoduje kladně. Je moc fajn. A že to páchne on, slečno, to nám nevadí.
Nechybí záporný záporák Martina Balsama. Tedy záporák, který má opravdu právo na to být zničen kvůli svým činům. Záporák to rafinovaný, zákeřný a odhodlaný pro jakoukoliv špinavost, kterou za sebe nechá dělat ostatní. Ano, vlastnost, která mi přijde zvláště odporná a Barbonim kupodivu považována za úsměvný fakt, že jeho poskok-vykonavatel bude zničen, ne tak však vždycky on, muž v pozadí. Leč o tom všem jindy. A Balsam má, za vydatné pomoci Jiřího Holého, důstojnost, kterou mu neohrozí ani vystřelovací ruka.
Proč ta ruka? Enzovi se něco zdálo, tak to tam dal, k tomu Hitlera, párek teploušů, černé brýle, motorkáře a mnohé jiné propriety, abychom trochu vzbudili rozruch. V pořádku, je to fajn, jen nebýt suchar a nebát se.
Nechybí ani románek, pojatý poněkud parodicky…? Jestli Italům vždy říkám, že se měli vyhnout parodiím, protože jde o věc, která jim fakt nejde, u tohohle to nevadí. Jenže… je to (celé) vlastně parodie? Na špagety? Špagety však nelze parodovat, domnívám se. A docházím k názoru, že přeci o parodii nejde. Že je to po všech stranách a ve všech bodech neskutečně přehnaná, šílená, vadná, praštěná, střelená a nezvyklá variace, ale v jádru jde o poctivou špagetu.
Kupodivu mnohem poctivější, než některé ty Castellariho ze šedesátých, které se tváří jakože napůl vážně. Důkazem budiž tento hrdina:

Nedělám si legraci.







Nechybí Cibule Oliver Onions, tedy bráchové Guido a Maurizio De Angelis (k nimž jsem měla tu čest se vyjádřit minule) jako vždy přesně trefící melodii odpovídající hlavnímu hrdinovi. A nejen jemu, neb…
Neb je to celkově hrozně dojemný. Věci z těchhle let už takové jsou. Protože člověk ví, že už je konec. Že se spaghetti už nikdy nevrátí a mizí v dáli. Vznikne už jen minimum spíše pochmurných věcí. A ten zánik je nejvíc vidět, ten konec, něco, co netuším, zda autorovi došlo, jak hrozně je to dojemné, v úžasné zpomalené scéně v titulkách. Pokud to neodhadne režisér, skladatel to obyčejně vidí a vidí to i dnes.
Nechybí tedy jako vždy frajer indián Romano Puppo s copánky, jako vždy sympaťák Nazzareno Zamperla s monoklem (tedy zvětšovacím sklem) a jako vždy frajer a sympaťák Massimo Vanni s párátkem za všechny ostatní.
No ano, jejich trojka má šarm, má styl, má na účtu mrtvé farmáře, má skvostný dabing včetně Přeučila... A má taky parádní vtip a hlášky. A já to beru, neb jsou naprosto k sežrání. Stejně jako spousta dalších, třeba parta ze saloonu. A krásné časy a krásná spolupráce, která mezi Enzem G. C. a jeho partičkou panovala.

Ano, máme tu Pullitzera Sterlinga Haydena, jeho dceru, máme tu tedy Italy i Američany a docela pěkně se doplnili. Máme tu Leo Anchorize coby šerifa a jeho dva teplé zástupce (přes veškeré dohady o obsazení, zahrnující i rejžu Castellariho či Manuela Zarza, neb tady se prostě těžko herci poznají, jde dozajista o Dana van Husena a Wala Daviese, viz zde. Castellari si dá cameo Mexičana a Zarzo je dozajista mezi pětkou ze saloonu

Tedy konkrétně druhý zleva

Takže tak. Je to místy za hranou? Castellari chce šokovat a dost možná i šokuje, jenže je to celé takové hrozně milé. Milé. Ano. Až na jednu věc. Fakt ošklivou. Teda vlastně dvě.

Dva sirotci Fosterovi. Děti v Itálii. Ve westernech. Je to katastrofa. Stejně jako většinou jinde. Když se tam hodí blonďatý napucánek, člověk úpí (krom toho, že jde o speciální závoz ze severu či odkud, na tyhle děti aktéři běžně nevypadají). Občas to vyjde. Třeba Marco Stefanelli je fajn fakan, pravý syn svého otce. Ale dát obecně dítěti roli, odpovídající a úctyhodnou roli, to je snad ještě těžší a méně časté, než dát ji ženě. A tak co jsme mohli vidět a slyšet ve špagetách? Hrozné věci. Castellari vidí děti ještě jinak. Vidí je coby koncentraci všeho toho, co považuje za ideál. A zároveň je to kontroverzní. A jako fór. Prostě vezme dítě. Dá mu cígo. Dynamit. Pistoli. Laser. Přisprostlý slovník. Filosofický výraz. A pošle je konat dobro, tedy zabíjet nepřátele. Viz postapíčka. Jak sladké!

Jek sladké! u Enza G. C.

Tyhle děti, tito chlapci, jsou ne-ú-nos-ní. Jsou samozřejmě velmi američtí, tedy vždy chytřejší, než dospělí. Ve všem lepší. Každého převezou. Kopnou do kotníku. A kdo by jim dal facku, je synem smrti, i nikdo si to nedovolí, ba ani šerif, ač má evidentně chuť. Ano, vím, že v rámci role jsou ubohými oběťmi, ano, bojují za správnou věc a jistě, dělají ach, jak milé zázemí hrdinovi.

Jak sladké! u Enza B.

Ale to se, kurva, snad dá pojmout jinak, než aby k nim divák získal absolutní averzi, sotva se na scéně objeví čepice libovolného jednoho z nich. Zvlášť ten malej je fakt… vysněné dítě? Barboni?
Je možné, že podobný typ chlapce je stejně lákavým i pro konkurenta Barboniho? Dá mu cígo, přemoudřelý scénář, ruce do kapes, inteligenci převyšující všechny na place včetně hrdiny, gangsterům se vysměje a kdo se mu nelíbí, toho rozpláče? Zajímavá to věc. Tedy děti.

Nebýt dětí, nemá to problém. Ale přežít se to dá i s nimi, neb tam pořád také nejsou. A nápady vůbec nejsou špatné. Mají vtip a všichni mají elán. Mají konfrontace hrdiny s trojkou Stinkyho Puppa. Soubor neskutečně surreálných věcí. Honička. Na kole. A s poníkem. A parádní hudbou. A ve mlýně už je to neskutečné naprosto…

Všechno je to moc zváštně uděláno, místy až jakýsi hodně podivný umělecký film včetně střihů, animací, to vše záměrně, čili ona na ČSFD tak častá vytýkaná prostoduchost a přehnanost není na místě
"...Místo občas kvalitou solidních a dokonce ideově nezávadných snímků jsme v mixu toho nejlevněji získatelného dostali na plátnech třeba také Vůni cibule, přes hereckou účast bývalého Djanga Franka Nera či slavného Američana Martina Balsama neúspěšnou, za jednu z nejhorších idiocií žánru považovanou - a to už je co říci." (K. Jordán, TNZ)
Ano, myslím, že ani toto není na místě. Skutečných idiocií už jsem viděla povícero a tomuhle se nijak nepodobaly. Ale samozřejmě chápu, že každý v tom vidí něco jiného a u komedie zvláště jde o zcela individuální preference. Ale ať tím pak takhle neodrazují filmu neznalé...
Závěrem, chceme-li postapo, nemusíme chodit daleko, neb i ty výbuchy nakonec budou, i motorkáři, Enzova oblíbená skupina anonymních frajerů, které nezastaví nic a projedou třeba celou zástavbu westernového městečka po balkónech a schodech, najedou do všeho a vážně se ničeho nebojí. Ani, když se na ně řítí nesmírně vážný hrdina Cibule…
Nicméně vážná věc se řeší vážně.

A bitky nejsou v rámci humorného ubíjení všech kolem. Jediná věc, o které jsem se domnívala, že jsem kdysi dávno z tohoto filmu viděla, tedy zrychlené fackování nepřítele, se zde nevyskytuje. Jak zásadně jen může paměť klamat... Nejhezčí je na celém filmu ta krásná demokracie. A že té už je v téhle době předsmrtné křeče (způsobené komedií) spaghetti westernu málo. Leč že právě to je zásadním rozdílem mezi tímhle a Barbonim nemá cenu vysvětlovat, když vím, že to stejně málokdo pochopí. Podobně, jako u Šimona a Matouše...

Jak už jsem psala, člověk nesmí být suchar. Nesmí to zabalit s tím, že Castellari je mešuge, ač je. A nesmí mu vadit, když si ze sebe dělají všichni svorně legraci, hrdinu ani omylem nevyjímaje.

Co dodat. Každý to zná. Má / nemá rád, to je fuk. Mně se to líbí. Mně se to zdá moc dobré. A já si to zase ráda brzy dám. Già.

♪♫ Dva Andílci - Guido & Maurizio De Angelis

V tomto velmi depresivním období temného podzimu a pochmurné společenské situace, co takhle o někom, kdo mi tato období pomáhá překonávat? Kdo by si to vůbec mohl zasloužit víc...

Když tak přemýšlím nad prvním setkáním, bylo to v blahé nepaměti dávných let Okouzlení pravidelně běžící na našich obrazovkách. Asi je lepší, že z toho si skoro nic nevybavím, nicméně znělka je to jediné, co si pamatuji, ano, myslím, že dodnes. ♪♪♫ Jo, opravdu pamatuji.
Ne o moc později se na naše obrazovky dostal rovněž Willy Fog na cestě kolem světa, z něhož si vybavuji, ano, částečně i díky nedávné repríze, většinu senzačních věcí, leč na začáteční písničku jsem se vždycky těšila snad nejvíc ze všeho. Ne, tehdá jsem ještě neobdivovala geniální dabing od Viktora Preisse pozdvihující gentlemanství hlavního hrdiny do neskutečných výšin, přes Jiřího Brudera, mou zde vůbec nejmilejší postavu sluhy Barnabáše, po Standu Fišera coby nenahraditelnou posilu ze Scotland Yardu a jejich nadšení v dabingu nejen mluvit, ale i nazpívat znělku. A přece to bylo tak fajn. Kdepak, tehdy jsem netušila, že je to seriál ze Španělska a kdo že to odvedle skládal tu super hudbu...
Nemají tedy tyto zdánlivě nesouvisející seriály něco společného?

Mají. Dva prima kluky s ohromným talentem a nevyčerpatelným hudebním nadšením.

Přivítejme tedy dva naprosto nenápadné bratry: Guido a Maurizio De Angelis

Dva naprosto nenápadní bratři...

"Kdo se vám vybaví jako nejslavnější italský skladatel filmové muziky? Znalcům tématu okamžitě naskočí jméno Nino Rota. Milovníci Měsíční řeky ocení Henryho Manciniho, aniž by přehlédli jeho americkou podstatu. Fandové popu si vzpomenou na bratry De Angelisovy a jejich songy pro bugginy, u nás proměněné v rakety na Mars...(?co?)" (K. Jordán, TNZ, skončí samozřejmě u Morriconeho) 
Nicméně mým záměrem, jako vždycky, není informovat a poučit, na ČSFD či na těchto stránkách si beztak může každý přečíst všemožná žhavá fakta.
Anebo ještě lépe tady o nich moc hezky informuje první a patrně poslední mně neznámý Čech, který je zná a má rád. Respektive pár rozhovorů se taky dá najít…

Kdyby se mělo hlasovat pro někoho, koho mám opravdu plný mobil, byli by to právě bráchové Guido a Maurizio De Angelis aka Oliver Onions (plus další pseudonymy). Ti v padesátých a ve zlatých šedesátých, kdy většina ostatních tvořila jeden soundtrack za druhým, ještě neskládali, nýbrž sbírali nutné a notné zkušenosti (a že jich museli sebrat, vyrůstat v 60.-, kde by člověk trávil jinde čas, než v kině? Nicméně komponovali už tenkrát), aby do sedmdesátých nastoupili s optimismem sobě vlastní prostřednictvím ohromného množství hudby v ohromné kvalitě pro ohromné množství filmů.
„Umělecké začátky? No, hrajeme asi od 11-12 let...“

Aj, my? Jistě, třeba symfonie Flying through the Air...

Představme si tedy něco jako dva Mozarty (ten tedy začal s hudbou ještě o pár let dřív), kteří zodpovědně a přemýšlivě komponují od první chvíle, co se vyškrábou na židli u piána (nebo ještě výš), a nikdo je odtud nedostane, dokud nesloží další symfonii.

„Přiznám se, že jsme se oba zapsali na univerzitu jenom, abychom se vyhnuli nástupu na vojnu…“ (M)

No dobře, no...


Jenže odpovědět tazateli na onu (v minulém článku uváděnou) otázku co preferuji za hudbu, že poslouchám dva kluky, co skládali v sedmdesátých a osmdesátých v Itálii, tím se dobereme nanejvýš reakce:
Ahá, cožeee? A proč jako?
No, protože jsou fakt dobrý, víš?
Ahá, a co to dělali? Nebyly to nějaký ty filmy s těma dvěma, Spencerem a Hillem? 
Což je tedy mimořádně pravda, leč jen proto, že nic jiného spoluobčané neznají. Sakra!!!

Nesnáším škatulkování. Obecně!
Nesnáším, když lidi shrnou Umberta Lenziho coby režiséra kanibalek, George Eastmana coby ztvárňovatele monster, Riccarda Pizzutiho coby panáčka na fackování pro Buda a Terence a Oliver Onions coby dvorní skladatele Enza Barboniho.
Když jednoduše ten první je geniální všestranný a nesmírně originální umělec, který natočil všehovšudy dvě kanibalky beztak ne moc o kanibalech, ten druhý je skvělý herec, fascinující kapitola sama pro sebe a nejen postavou jeden z největších intelektuálů, co vůbec znám, ten třetí toho zvládl s grácií, radostí a elánem mnohem víc (i v těch filmech), tak proč mu pořád omlacovat o hlavu, jak ho celý život mlátili po hlavě, a když už, tak spíš ocenit, s jakou důstojností to ustál, a ti čtvrtí toho složili tolik a k tolika filmům, že Barboni si takovou čest zrovna zaslouží nejmíň. Ale že by byl bez jejich hudby namydlený, o tom nepochybuji…
Leč všechny ty věci vyvolaly největší ohlas a už se to veze, už nikoho nic jiného nezajímá. Ale jen je poznat líp...

...Tak pro filmy s Budem a Terencem...?
Poprvé jsme se, již v rámci Itálie, potkali nešťastně u Podivného dědictví. Ten film, no, o tom jindy… jenže ta hudba měla něco do sebe. Vážně moc dobrá. Jen teda úplně netypická. Rok 72, bráchové se uvedli v naprosto profesionálním stylu, a pokud neklamou prameny a Malý unavený Joe je už z roku 71, na umělecký rozjezd nepotřebovali vážně ani rok, neb už tomu se hudebně nedá vytknout ani to nejmenší. Stejně jako počátečním filmům ze stejné doby.

"Zbývá ještě dodat, že hudbu k filmu složila tradičně bratrská dvojice Quido a Mario de Angelis..." (P. Stránský, Podivné dědictví, Cinema)
No, nebudu si jednoduše hrát na odborníka jako někteří ostatní, že ano, kteří neumí napsat bez chyby jméno ani jednoho z nich, příjmení taky ne, a dalo by se říct, že tvrzení o tradiční spolupráci v tomhle roce taky ještě není tak úplně pravdivé...

Ke mně později, jako druhý v řadě filmů s jejich hudbou, přišel Mannaja s parádní písničkou „Snake“ uprostřed, tak nečekanou, že člověk nevěřil vlastním uším. To je od nějakých Beatles nebo co? Ne, Beatles zrovna úplně ne, ale tyhle mládence si já osobně dovoluji nad Beatles i řadit. Proč?
Jsou to zcela osobní preference, leč…

Tak předně jsou proti Broukům prakticky neznámí a takovým já vždycky fandím.
Nemám u jejich písniček dojem, že si nechávají účtovat za každou sekundu navíc a s extrémní oblibou praktikují, abychom byli odborní, takzvaný systém fade out na konci - čili opakování do ztracena (nebo do přerušení potleskem obecenstva, kdy to Guido vždycky předčasně zalomí).
Nešetří s refrény, právě naopak, čím víc, tím líp, a čím lepší, tím víc.
Nebojí se užít opravdu šílených kombinací skutečně specifických hlasových projevů (u nichž si ani zasvěcení nejsou jisti, kdo to tam vlastně chrchlá, častí spolupracovníci Cesare De Natale a Susan Duncan Smith, nebo vůbec ne?), ohromně falešné interprety či vhodně využité sbory (Nora Orlandi a další) nevyjímaje.
A v neposlední řadě jsou hrozně veselí, pročež na jejich vystoupení stojí za to se podívat i s obrazem už jenom pro to, jaké hrají divadlo.
A těch hudebních stylů, co využijí, od tanga po valčík, a k tomu tihle dva skautíci také disponují ohromným hlasovým rozsahem.
Maurizio si neváhá kvůli písničce dýchnout z plných plic hélia (aspoň to tak zní) či Guido před vystoupení zchlastat pod obraz (aspoň to tak vypadá), kdepak, pro slávu cokoliv, že ano...

I sedmdesátá jsou doslova nabitá filmy s jejich hudbou, a když tak procházím seznam, snad jediné, odkud si ji vůbec nevybavím, je Torso, kde se té podivné pornografie a nekonečné chirurgie snad museli sami zaleknout nebo co...
I u nás se mohl stát nezapomenutelným Sandokan, pronikl sem nějaký ten Bud a Terence, Vůně cibule... Spolupracovali i mimo vlast, tu vypomohli ve Španělsku, tu na Slovensku, německé televize je rády vysílaly, jejich celoevropskou důležitost proniknuvší dokonce k nám nám mohou lehce dokázat třeba Kotvald a Hložek a jejich verze Sandokana (tak nevím, jestli tento důkaz nutně vyžaduji, fuj)

A dohromady mají na kontě více, než 150 příspěvků, v nejvytíženějším období i kolem 15 snímků ročně. Řeknu, že netuším, jak to mohli stihnout. Na druhou stranu jsou na to dva. A znaje četné úspěšné spolupráce mnohých italských sourozeneckých dvojic, svépomocí to prostě zmáknou. Maurizio to doladil, Guido vyprodukoval...
Bob Dylan se ve svých písních zabýval palčivými problémy společnosti, Beatles skládali převážně písničky o lásce (vím, že ani jeden neskládal vyloženě soundtracky, ale přijde mi vhodné porovnat, krom toho G & M taky skládali písničky jen tak, a povětšinou se ty ze soundtracků dají vyndat a obstojí samostatně) a Oliver Onions, ti si nedělali starosti s ničím. Jednou to, jednou něco jiného, pak to přizpůsobí filmu nebo obráceně, často něco dobrodružného, pak něco o vaření (? text nikde není, nicméně poslední mnou objevený song snad pojednává o přípravě ragů...?), Pizza, pak kreslený kocourek, strašidlo, Marco Polo, Santa Maria, Il gabbiano, Sheriff, Banana Joe, Christine, Orzowei, Fantasy, Freedom…
Zbytečné jakkoliv vypisovat, vkládat videa či odkazovat, je toho zkrátka moc.
Kluci složili od A po Z nesmrtelné věci. V jejich provedení by člověk byl více než ochotný koukat i na ony kreslené série pro děti, protože mají prostě a jednoduše tak prima hudbu…

Bráchové jdou s dobou. Ou...i

Ano, bráchové šli s dobou a v osmdesátých pomalu, ale jistě, převládá instrumentální elektronika a syntezátory nad zpěvem, což stojí, mimo jiné, za zánikem dobré hudby vůbec na celém světě. Ale osmdesátá vůbec pokazila všude, co se dalo. A pokazily se i filmy. I atmosféra v Itálii (snad Rudými brigádami? nevím). Všeobecně na světě zmizel národní kolorit. A bráchové přizpůsobili tvorbu požadavkům, to pro ně, jakožto mladou generaci, nebyl problém. Ano, disko si dobrovolně nepustím od nikoho. Ale to je specifický úkaz osmdesátých a asi to bylo opravdu v kurzu a žádané (Lucio Fulci, například, je úžasným ukazatelem společenských preferencí. V těch jeho filmech, ač podle mě špatných, je strašně vidět to zapálení a nadšení z moderního přínosu osmdesátých – a ta šílená disko-hudba je jedním z nich. Takže proto. Prostě to chtěli, tak to měli). Bohužel, skladatelé filmové hudby jsou přímo závislí na vzniku filmů, a když kinematografie zanikne, přestanou skládat i oni, aneb v 80. to trochu brzdí a v 90. letech už jde prakticky jen o TV seriály.
A 80. vůbec přinesla všelicos. Maurizia zbavila kníru (trochu jako škoda) a Guidovi dodala zodpovědnost staršího bratra (naštěstí nijak přehnaně)…

...Ale někdy dokážou být i velmi klasičtí a upjatí.

Nicméně i z tohoto období znám pěknou řádku věcí, které jsou naprosto parádní.
Kromě Morriconeho málokdo vydržel skládat prakticky 40 let v kuse, to je jedno, pro jaké filmy, prostě vždycky naplno.
Vůbec jsou jedněmi z mála skladatelů, kteří pro mne vystupují z oné anonymity hezká hudba, hezké jméno, občas fotka na čsfd. Tím, že jsou také častými interprety a tak vůbec, že zřejmě spolu vystupovali často a rádi a že je ohromná zábava na to koukat... Mladá a odvázaná generace, to rozhodně. (1944 a 1947, takže Guido už loni oslavil sedmdesátku. Ani tihle vrstevníci už nejsou tedy úplně nejmladší, koukám…)

Hudba G & M je všeobecně, i v oné době, spojována nejvíce s komediemi. Prakticky na co si vzpomenu, s výjimkami od Micalizziho a pár dalších, má jejich hudbu. Oni dovedou být epičtí. Dovedou být lyričtí. Dojemní až k pláči. Ale těch komediálních mají přece nejvíc (krom toho, že dovedou být dojemní až k pláči i v komedii, znám). A nemohu tvrdit, že by to byla chyba, jelikož ty jim dávají nesmírně volnou ruku. Jednoduše si tam můžou složit, co chtějí, a nijak se neomezovat. Ku prospěchu věci. Jen většinou anglicky. Vůbec amerikanizace veseloherních filmů, ke kterým tak často skládali, zapřičiňuje, že podstatná část jejich textů je anglická. Musí být zvláštní jít na film vlastního režiséra a tam vida, jsme v Americe, hrdinové jsou Američané a písničky jsou anglicky... Ale o tom jindy.
Jinak dělali všechno, poliziotteschi, gialli, poslední špagety, drama, pohádky, ba i nejedno postapo se tam snadno najde… Zkrátka ani po špagetách nezmizela dobrá hudba. Jen je kapku jiná.

Když už se můj blog (nebo jak to tu nazývat) jmenuje podle jejich písničky… psané pro Bonnie Bianco (z jejíhož provedení mi vstávají vlasy na hlavě), tak mi přijde na místě zmínit, proč právě oni…
Ale ještě, vůbec, znám nejeden případ, kdy jim senzační melodii zvrže cizí umělec, viz Dara Rolins v Tetě. A co teprve dvojice filmů Také andělé jedí fazole a ... střílejí pravou rukou, člověk v dobré víře zná originál a pak najednou umělci Kathy, Gulliver, už to ničí, už to fackujou, už divák vytahuje sluchátka a dlouho to rozdýchává, načež si to musí pustit v originálním provedení… Škoda.

Jo, proč oni? To už je snad jasné. Kdo mě přiměl se naučit nejeden písničkový text v italštině? Oni. Kdo, když už to nečekám, mi vždycky nabídne zase něco neobjeveného a parádního? Oni. Díky komu jsem si udržela nervy na uzdě během matury? Nebudu lhát, když řeknu, že z poloviny taky díky nim.

Není to tak dlouho, kdy po dlouhých letech koncertovali spolu a ve Stracultu o italských skladatelích Maurizio vykládá moc zajímavé věci. Jen jim líp rozumět a bylo by, o čem psát…
Já jim tímto tedy alespoň popřeji, aby si ještě aspoň jednou složili něco super k něčemu lepšímu, než sté sérii Okouzlení. Nezbývá, než věřit, že, přese všechny důkazy, kinematografie ještě není definitivně pohřbená. Já doufám.

Ano, jak píše Josef Štěpánek, mají na kontě nespočet skvělých soundtracků a písní, a ano, jsou to hluboce nedocenění skladatelé. Ale snad úplně nedocenění přece nejsou. Aspoň ve své vlasti...

A někdo se třeba najde i jinde...

Ale tohle byl, chlapci, na závěr asi trochu moc velkej odvaz. Bojím se, aby si třeba nějakej trouba neřek, že jste jen střídmě populární skladatelé populární hudby a z toho vašeho provedení že mu třeští hlava a jestli dokážete složit taky něco jiného... Znáte to... Tak dáme něco netypického. Hodně netypického. 

V kombinaci s tímhle videem trochu až 
kýč. Ale hrozně fajn.

Tak co, zvládnou všechno, nebo ne?! Díky za asistenci, přátelé!

Almería Western Film Festival 2015

Na tohle jsem letos nějak zapomněla! 

Asi tím, že jsem na to jiné roky upozorňovala na profilu, ale když se tak modernizujeme, připnu to sem.
Některé věci (třeba krátká videa) vypadají jako obvykle moc zajímavě. A tradičně se nechám nalákat aspoň na jednu novinku a v létě prubnu...
Snad se to letos vydařilo, přeji jim zdárné pokračování každoročního projektu.

♪♫ Colonna sonora - Maestro M a ostatní

Maestro Ennio Morricone je nejúžasnější osobností světové hudby nejen minulého a tohoto století, ale podle mě i o mnoho delšího časového rozsahu. Mimochodem, v lednu (konkrétně 15. 1. 2016) plánuje, k ohromnému nadšení všech ctitelů dobré hudby i nadšenců toužících ho jen vidět, vystoupit opět v Praze.
(a bohužel natuty zase v hledišti převládnou lidi, co se neumí chovat, co nemají úctu a kterým je jedno, že jdou na něco jako Mozarta, Čajkovskiho a Beethovena v jednom. Ale třeba už konečně pochopí, přijdou včas a ty brambůrky nechají za dveřmi… ne, už jsem ztratila ohledně spoluobčanů veškeré ideály) Člověk by řekl, že alespoň slyšet o něm musel jednou každý. I ujala jsem se před cca rokem mluvního cvičení na téma jeho vystoupení v O2 aréně a jediné reakce, které se mi dostalo z úst mých spolužáků (učitel jediný věděl, o kom mluvím), bylo:

Tak tohle teď letí. Kam to asi doletí? Všichni tušíme...

Jakže? Jakej… Jak jsi to říkala? Merikone? Kdo to je? To je Ital, fakt? Tak to fakt vůbec neznam. Hmm. Aha. Strašně zajímavý...
Dovolil by si pak člověk za těchto podmínek vůbec odpovídat na četné otázky tvá oblíbená hudba? Ne. Tak obecně, to víte, Beatles a tak... Člověk nakonec dojde vždycky k Broukům, jelikož ty uznává každý a ušetříte se tak nevítaných dotazů a názoru, že je člověk nějakej jako divnej, když vynechává Rihannu, chlapecké (nebo co to je) skupiny United5
nebo co to teď letí, ani nevím. Jenže pravda to není, Brouky si pouštím jen tu a tam... 

Co by asi člověk poslouchal, kdyby neznal spaghetti westerny a italské filmy vůbec? Kromě Irů a zmíněných Brouků snad nic. Jenže tam v Itálii v oné době snad nebyl žádný skladatel, který by nebyl geniální. Tak třeba...

Alessandroni, Bixio, Cipriani, De Angelis, De Masi, Donaggio, Ferrio, Fidenco, Frizzi, Giombini, Goblin, Gori, Lavagnino, Micalizzi, Morricone, Nicolai, Orlandi, Ortolani, Pisano, Pregadio, Rustichelli, Savina, Tommasi či Vasco-Mancuso, ba ani mně pouze z minima filmů známé variace nejsou k zahození od lidí jako Parada, Peguri, Poitevin, Reverberi… A zajisté víc, jen je momentálně má fantazie u konce. Ano, jistě, Bacalov. Jenže jeho styl všude vložím majora Jacksona a Hugovu znělku z Djanga a do konce už to budu jenom nevhodně omílat mi nesedí, a objeví-li se nějaká geniální melodie (Il prezzo del potere), přičítám ji nějakému spolupracovníkovi, protože zbytek je zase vrzání a zase tam člověk slyší Jacksona a zase ví, kde je Bacalov. A Piccioni mi teda nesedí vůbec, ale to je snad jediný. Takže tady máme tolik úžasných lidí, z nichž každý má nejeden senzační soundtrack a každý by si zasloužil pozornost. A jo, mám chuť jim trochu té pozornosti věnovat (ač hudební teorii za mák nerozumím a praxi taky nic moc. Tak radši něco osobních dojmů, jako obvykle).

A všichni tihle skladatelé dohromady… na amerických filmech mě dokáže nadzvednout hodně věcí, nicméně ta vycpávková hudba, kterou používali snad vždycky a úspěšně dodnes, ta mi už přijde jako vyložený mustr, podle kterého se vždycky jenom přihodí adekvátní nahrávka příslušné scéně. Měly bychom být dojati? A už jsou tam fidlavé housle, trocha klavíru, melodie žádná, ale slzopudné stoprocentně. Akce? Kravál, který v každém blockbusteru halasně přehluší fakt, že je to o ničem. Čím víc akčních se teď točí, tím víc kraválu. Ale je to ještě hudba? Vím, že mezi námi je víc, než oceán, a tedy patrně nemám pro jejich umění pochopení, nicméně to považuji za nejsnazší a nejméně namáhavou metodu, prostě žádnou snahu, žádnou lásku k práci, jenom $. A když to složí k blockbusteru, lidi si toho skladatele stejně dají do oblíbených už jen proto, že to složil k tak cool filmu, ač ty zásluhy má mizivé. A tenhle styl nevýrazné hudby tam pozoruji už od dávných let. Není pak divu, že někdy na celém filmu bývá nejlepší písnička v šerifovně, viz Rio Bravo.

Jen o kapku mladší M

V Itálii zmizely fidlavé housle, dojímavý klavír a tyhle věci vůbec. Ano, oproti Hollywoodu, zde si dovolím tvrdit, že hudba skutečně utváří film a podílí se na něm nejméně z jedné čtvrtiny, možná i z víc. Jistě, že tam máme i spoustu špatné hudby, kde taky ne, jenže mezi tolika skvělými se nějaká najít musí. A té skvělé je mnohem víc. Pomalu v každé malé špagetce. A občas je to také hlavní důvod, proč se na film vůbec dívat. 

Ne všichni se zhlédli v Morriconem, ne všichni skládali až (či už) v šedesátých, ale je fakt, že právě špagety daly možnost volné ruky všem odvětvím se vznikem filmu souvisejícím, hudbě měrou vrchovatou. V meč a sandály, příkladně, si hudby prakticky nevšimnete. V giallu rozhodně ano, ale to přišlo až po westernech. Za zakladatele té hudby, kterou má člověk tak rád, bych Morriconeho zajisté považovala, neb on zrušil ten styl vycpávkové melodie. A přišel na fakt, že je ale mnohem lepší a působivější, namísto stálého brnkání, nechat taky někdy ticho. A ti další...

„Ti, více či méně odvozeně nebo naopak zcela originálně, rozvíjeli zvukové napětí na plátně…,“ píše nám Karel Jordán v Tenkrát na Západě a hudebně docela podrobně, ač s nutnými chybami, rozebírá. A, jako nemnohým, poskytuje mu prostor vzadu v profilech významných westernových tvůrců. Morriconeho si musí vážit jednoduše každý. Ba i ten Tarantino ano (nicméně ty filmy chová v naprosté neúctě. A vida, tak nakonec mu přece bude muset skládat. Tak nevím...). 

Nicméně já, ze všech věcí, kterých si na všech a zejména na maestrovi M, vzhledem k jeho statutu superstar, cením, musím vyzdvihnout fakt, že prostě složil (a pořád skládá!) ke všemu a nijak si nevybíral. Bude to trhák nebo to jenom prošumí? Stejně složí genialitu. Westerny àla Sollima, Corbucci, Leone, Petroni…? Morricone. Bláznivá komedie? Morricone. Politický thriller àla Petri, Damiani...? Morricone. Argento? Morricone. Cokoliv odkudkoliv ze světa? Maestro M...

Pročež je škoda, že na svých koncertech musí uvádět obvyklou sestavu toho, co znají všichni, protože od něj prostě čekají Tenkrát na Západě a Hodný, Zlý a Ošklivý a ten zbytek je nezajímá. (tvrzení pramenící z reakcí spoludiváků v O2 aréně. Prostě chtějí ty Leoneho westerny a ten zbytek je fuk. Ale on skládal taky k jiným westernům, sakra!) Takže? Tedy, já bych si přála, aby příští rok zahájil koncert tímto…

Ano, takže děkujeme za tento velkolepý až magický hudební projev. Tak zatím.

Nuže tedy trochu obecně, trochu konkrétně, trochu maestra, a příště se můžeme podívat na další (velmi neodborně rozebrané) velikány italské colonna sonora, aneb co se mi na nich osobně líbí. Na koho to padne…?

Hrob plný dolarů

Nu, rok se s rokem sešel a máme zde další příspěvek od skupiny odhodlaných amatérů, kteří už takřka tradičně s přicházejícím podzimem na obrazovky našich počítačů promítají výtvor svého letního snažení. A vždycky je na co se těšit.

Poprvé jsme zde měli francouzský noir, podruhé (spaghetti?) western a co tu máme letos?

Dojde násilí spáchané na tomto muži odvety?

Western je žánr tak širokoúhlý a plný možností, že musí každého lákat natočit si právě to. A tito filmaři se na jeho půdu vydali už podruhé.

Něco vypilované techniky, něco staré dobré gardy, něco nových představitelů (které člověk dosud naživo neznal), něco solidní výpravy a navrch i jeden pravý nefalšovaný indián (vlastně dva, tedy manželská dvojice).

Takže jo, vůbec strašně pěkná je hnedle ta myšlenka tvorby prologu. Pěkně se nám v něm vyprofilují bandité, kteří se neštítí ničeho a zabijou každýho, i když má rodinu, čímž diváka brilantně postaví proti záporné straně. Bum. 

Hrdina v nepříjemné situaci, leč s trvalým optimismem

Grafická úprava titulků je skutečně velkolepá, autoři zůstávají na svých místech, co se od minula změnilo, je vlastní hudba, což tedy vysoce, vysoce oceňuji. Pánové, vážně klobouk dolů. A i ta kamera už je jistější a záběry jsou vážně krásné, takže technicky nemohu mít výtek.

Nejkrásnější herec se sombrérem protentokráte odložil sombréro a stává se nejkrásnější tváří Západu s kloboukem. Uniká před zákonem, neb má na tričku loupež, leč kromě schovaných peněz pase i po něčem jiném... A po jeho stopách se pouští čestný šerif, minule rovněž šerif, předminule policista, čili tradiční představitel moci zákona, režisér snímků. Vzhledem k tomu, že je bandita brzy dostižen, nastává fáze putování za zlatem. Nicméně po zlatu pase i kraj ohrožující dvojice lovců zločinců a to je tu ještě indián, jenž všechno tak trochu zkomplikuje. A šerif sám navíc disponuje tajnou zbraní…!

Šerife, fakt nemusíte být Clint Eastwood, vždyť jste dobrej takhle

Takže co mám vyzdvihnout? Je to tak správně amatérské a takovým věcem člověk fandí. Zase pěkný exteriér lomu, kde musím uznat skutečný talent nezachytit žádnou techniku, komíny atp. Scénář není nikterak obsáhlý a vzhledem k třiceti minutám filmu zcela sedící. Svižné, stručné, jasné a zábavné. Zbytečně se nekecá, což mám ráda. Kritika? Ale fakt jen drobná. Je třeba říct, že aktéři, zvláště někteří, mají nemalé problémy s dikcí a možná by neškodilo na ní trochu zapracovat, neb některé věci si člověk vrátí jednou, dvakrát a ještě teď si není úplně jist... Nevadí, divák si domyslí.

Indián pod pantoflem... a brzy i pod palbou

Hlavní antihrdina a šerif? Ano, inspirace zlomkem děje Faccia a faccia je možná, jmenovitě konečným řešení. A vůbec k Sollimovi mě tu odkazuje ještě jedna scéna. A k Leonemu a jiným věcem vlastně občas taky.

Co k nim? Dva nucení parťáci, kteří občas hodí vtípek (a přece mi to letos přišlo jakési trochu pochmurnější), občas se nepohodnou a občas si naopak pomůžou. Přeju jim, aby to přežili. 

Dva bandité? Bez skrupulí a jen kvůli penězům. Podávají to opravdu uvěřitelně, což oceňuji. I přeju jim, aby to nepřežili. Manželská dvojice indiánů? Nevděčná role Kataky, moc nevděčná. A Martin z prologu… tomu zas přeju, aby pobyl trochu déle. Škoda jen, že absentuje minulý šéf záporáků Jarda, dle mého silná herecká opora. A ostatní staří známí taky... Ale celkově to je moc dobré, něco jako přihlášení na nějaký ten festival by možná stálo za úvahu.

Abychom nezapomněli, technika je mocná věc. A udělá hodně, třeba věrohodné zvuky střelby, kdy v reálu ty pistolky vážně nedělají vůbec žádný zvuk a člověka by to ani nenapadlo. Co mne ovšem tedy jakožto diváka překvapilo nejvíce, tak to efekty třaskajících výstřelů, které působí jako plamenomet, a ta krev… inovativní :) Celkově je to zapamatování- a jistě i pokračováníhodný počin. Takže já doufám a věřím, že nadšení tuhle skupinu nepustí a zase se nějaké té youtube-premiéry dočkáme. Díky za to!

Co já mám společného se skautingem?

Snad zbytečná, snad podivná, snad až příliš naivní vložka, leč:

Jsem si toho vědoma. Přistihla jsem se, že už poměrně dlouhou dobu, už co píšu své názory na filmy, co recenzuji na ČSFD všechny možné italské westerny, užívám jednoho specifického pojmu, a tím je označení skautík. Používám ho často, používám ho ráda a považuji za jedno z největších ocenění u herce, jakého se mu může ode mě dostat. Většinou přidám pár vlastností a je tedy víceméně jasné, co tím míním, nicméně… Takhle, je možné, že ne každý ví, co si pod tímto pojmem představit (a říká si, co to zase plkám…). Tedy, pro mne znamená toto:

Základ příměru skautík pochází z jednoho z mých vůbec prvních westernů, kterým bylo Mackennovo zlato. Ten film snad není dokonalý, ale mám pro něj ohromnou slabost a z něj pak nikdy nekončící nostalgii. Příběh šerifa Mackenny, vůdce banditů Colorada a jednoho tajemného indiánského pokladu. Ten film mě nadchnul. Leč, jak už to tak bývá se mnou ohledně americké tvorby, Gregory Peck jako hrdina tím faktorem nebyl. Vůbec, celý film pořád jen řeční, že on teda to zlato nechce (ač mapu k němu osobně zničil), že nepřinese nikomu nic dobrého, že tam nic není (ač ví, že je), každého dobrodruha od toho zrazuje, blablabla, a co si nakonec odveze, když ostatní ostrouhají? Ano, hádáte správně, plné brašny. Ne, pro tohle nemám pochopení.

Jenže pak tam máme výpravu, výpravu, která se rozroste o množství členů, pak zase množství ubyde, neb se do toho připlete armáda, indiáni, někdo se zase přidá, to se mezi sebou mele, Peck činí rozkoly v partě, jeho blondýna je nudná, jako hlavní dvojka jsou ikoničtí až hrůza… Ale proč, sakra, by měl člověk koukat vždycky po hrdinech? (krom toho, že v Americe z principu se o hrdiny zajímám až úplně nakonec) Když na druhé straně je takový prima bandita, jakým je Colorado Omara Sharifa. Netypický herec pro western, jistěže. A i vlastně celkově dost netypický western, spíše dobrodružný. 

Tak Colorado celou veselou skupinku vede. Mé (ne)štěstí vidět tento film poprvé s dabingem Ondřeje Kavana umocnil pocit, že ten člověk sice neumí mluvit, nicméně je hrozně veselý. Ne, moc lidí zrovna nezabije. Když ano, tváří se tak, že má člověk chuť ho omluvit. Ve své skupině sice dělá šéfa, ale nepreferuje žádné silné třídní rozdíly. Ano, a působí jako vedoucí skautského tábora. Pořád musí usměrňovat vznětlivé členy, kteří dělají v družstvu výtržnosti. Starostí má nad hlavu. 

A když mu starý Adams vypráví pohádku o pokladu, je tak nadšený, že mu ho prostě přeju najít. Tu se s kamarády dají do nadšeného slavení, tu se snaží trochu roztlačit zatuhlého Mackennu (což je marné), občas trochu nejistý sám sebou a po celou dobu je takový prima pozitivní… Jde mu o mamon, jistě, ale umí to podat natolik bez postranních úmyslů, dává do toho tolik energie a je celkově tak hrozně fajn... A ano, dokonce má to právo i na vážně netypickou scénu „nejsem tak zlej, jak možná vypadám a nedejbože někomu třeba připadám“. Je nemorální mu ten podíl pokladu přát, když se tak snaží? (což je samozřejmě nesmysl, toho se zas nedočkáme) Či tedy aspoň doufat, že tohle dobrodrůžo přežije? (což je samozřejmě nesmysl, toho... nebo ne?) Ani nemyslím.

Konečné vyřízení problémové otázky - co s touhle dvojicí konkurentů - zda zabít banditu? Ale vždyť on není tak zlý… mě onehdy dostalo definitivně. A ještě tím víc, že v Americe. Pozoruhodný film... 

Nuže přibližně takový je originální skautík.

Z mnohých zkušeností vím, že diváci ty skautíky nijak moc rádi nemají. Asi jim přijdou nedůstojní. Asi se moc smějou. A asi moc nahlas. Asi si dělají moc legrace, a to i ze sebe. Asi se chovají trochu nepatřičně. Asi… kdo ví proč. 

V tomhle saloonu je to samý skautík

Jenže tihle lidé pro mě činí filmy strašně pozitivními. Čím míň toho mají ve scénáři (projdete saloonem zprava doleva a pak se zapojíte do všeobecné řeže, která vznikne...), tím víc toho do svého „křoví“ dají ze sebe. A já prostě ráda fandím, když se někde ten desátý zprava v zadní řadě snaží ze všech sil upozornit, že tu je, a všimněte si mě aspoň někdo…?

I hrdina může býti skautíkem

Skautíci. Můžou to být samozřejmě různě důležité úlohy, můžou to být i klaďáci (ač záporáci jsou to, pravda, mnohem častěji), může to být třeba i výjimečně hlavní hrdina. 

A potom, v mnohém takovém antihrdinovi se často najde i kousek skautíka.

Jednoduše někdo, kdo se chová nějak, kdo dělá něco, co by se třeba v jeho postavení neočekávalo. A automaticky pak někdo, jehož projev mě přiměje přehlížet, ač třeba ne zrovna čestné, činy jeho postavy v ději. Jednoduše přehraje vlastní postavu. Snad to není úplně správný a příliš zodpovědný přístup v době, kdy se obvykle doporučuje sledovat všechno s odstupem, nejlépe vždy nad věcí a s nikým se neztotožňovat atp… jenže se závažným nehybným zodpovědným profilem mě na filmy nepřiměje koukat patrně ani letitý plnovous (blbej příklad, ale věk vůbec), k protěžovanému přístupu shora a vždy nad věcí mám odpor, a jako divák bych tak přišla o mnoho známostí, spoustu legrace a vůbec, radši se přidám, než jim ji kazit (a jistě, že už je to víc, než 30 let, co ty filmy vznikaly, jak bych teda dneska mohl kazit autorům legraci při natáčení filmu, ještě když vznikl někde v Itálii… ale člověk ji takhle vážně potom kazí sám sobě).

V době, kdy si sice ohledně vlastních vědomostí nedělám žádné veliké iluze a nároky, ale přece už znám podstatnou část italských kaskadérů nejen od vidění, ale i jménem, si jich všímám stále více. Právě za role skautíků jsou nejčastěji zodpovědní tihle veselí chlapci - kaskadéři. 

Ano, a i proto, krom jiných důvodů, nemám ráda výtvory Enza Barboniho. Ten totiž skautíkům tu jejich veselou jakoby demokracii úplně zničil. A s ním záhy i velká část režisérů (a Leone bohužel v čele), dávající před tradiční spoluprací přednost jejich ničení. Vždyť je přeci mnohem lepší je ztrapnit tak, aby je ta dobrá nálada přešla, že ano, pánové?
Jenže kdo má na vzniku žánru a vůbec těchhle filmů takové zásluhy, jako právě oni? Málokdo. Proč by si potom nemohli taky trochu zahrát, taky zviditelnit, proč za to, sakra, museli takhle zaplatit?! A když zničíte skautíky, zničíte celý žánr, protože, ač se vám to líbí, nebo ne, tihle lidé dělají žánru ty základy, na kterých se dá teprve stavět.

Jo, můžete nám klidně říkat poskokové záporáka a ani si náš nevšimnout. Ale taky nás můžete mít rádi...

Radši zpět ke starým dobrým časům šedesátých let.
Tyhle postavy to obecně nemívají snadné. Často působí na okolí jako grázlové (taky je obvykle hrají), vejtahové, jen si zkuste dát ty ruce do kapes nebo za opasek jako výše a už jste jasní. Když se smějí, vážný hrdina obvykle jejich veselí nesdílí a všechny je postřílí, neb si to často bere zbytečně osobně. A když jde kolem dáma, aj, musí se ovívat, aby se jí z jejich uznalého hlasitého hvízdání neudělalo zle... Škoda.

Na druhou stranu, když se to povede, může se sejít skautíků celá banda a podporují se tak navzájem. Co třeba naprosto netypické sandály od Nicka Nostra, dva díly o deseti gladiátorech s Danem Vadisem, o jeho westernu nemluvě…? (mluvě, též někdy rozeberu, Nostro je velice zajímavá, bohužel kriticky nevyužitá, režisérská osobnost)

A víte, že i jo? Jsem taky tak trochu skautík...

Ne každý to dovede a ne každý si je taky ochoten jen tak zablbnout na úkor své pověsti, to je jasné. A já neříkám, že je to zrovna herecky nejsprávnější a předpisová poloha. Jen vím, že mi tihle lidé budou ve filmech vždycky tak nějak sympatičtější, než drsní nemluvní hrdinové. A těm rozhodně nic nevyčítám, nemůžu proti nim říci ani slovo, jsou taky fajn. Jen je prosím, aby těmhle tu legraci vždycky tak nekazili...

Týpci, kteří se chovají jak malí kluci a vůbec jim to nevadí, a postavy, u nichž si někdy člověk říká: „Je tohle ještě vůbec ve scénáři? Mám dojem, že ne. Ale je to dost dobrý! Možná tím víc...“. A já myslím, že činí filmy i život veselejšími a mám pro ně nesmírnou slabost.