Veselé Vánoce & Buon Natale

Třeba budou opravdu šťastné, veselé a plné míru a lásky k bližním, oproti těm posledním. Ale nechci znít cynicky. Co do nového roku přát? Nebo co si přát? Aby... nějak dopadl. Aby dopadl třeba i líp. Aby hned na úvod roku nezničily volby naši zemi. Aby to všechno, co se děje, nezničilo naši malou Evropu a svět. Víc snad ani chtít nemůžu.

Před nedávnem jsme tu měli jednoho autora... takže k Vánocům tuto krásnou scénu. Díky.

Zakázaný režisér Miguel Madrid

Zima, zima tu je, snížek poletuje...

               N-ne... dárky ještě všechny nemám...

Není pro mě většího potěšení, než psát o někom/něčem, co se mi zdá dobré. Jenže naše Data pro svět (bez)významná prožívají zlé časy. Zaprvé nás mnoho těch, kterým jsem ho ještě nestačila napsat (což jsou skoro všichni), hromadně opouští. Jo, před týdnem zase. A pak… jsem to tak blbě vymyslela, že to každému tvoříme k výročí. A co když je třeba špatné datum oficiálně známo? A co potom s těmi, kteří žádné datum nikde uvedeno nemají? Třeba ani rok? A taky… výjimky spočítám na jedné ruce, ale v našich krajích jižních panuje nějaká záhadná tradice se narodit v první polovině roku, nejpozději pak v srpnu. To jsou desítky a desítky lidí z března, únor, květen, leden, léto taky… ale takhle na podzim, v téhle hnusné době a ošklivém počasí… to slavím narozeniny patrně zase jenom já. Tak to odkládám a zima už je najednou tu. Co s ní?

Můžeme se třeba jít zkoulovat. Nebo...

Co takhle dnes nějakého zajímavého režiséra? Těmi jsme se tu totiž prozatím málo zabývali. A přitom... Aktéři jsou ve filmu k tomu, aby měl život. Scénárista, aby měl srdce. Režisér, aby měl film mozek. Kameraman, aby byl odlišitelný. Žel producent... aby film skutečně vznikl. 

 

Zakázaní režiséři

Proč zakázaní? Do zakázaných režisérů počítám pány, kteří, jak jsem poznala, vybočují ze zaběhaných kolejí. Originalitou, náhledem, odvahou, stylem, myšlenkami… Jejich osudy jsou různé. Většinou zůstávají mezi stovkami těch ostatních, nikým nevyzdvihnuti. Je na čase to udělat.

Někdo si jich třeba ještě všimne. Ale někdo si některých z nich všiml už tenkrát. Tihle pánové (či dámy – poznala jsem i vynikající italskou režisérku) mají společných několik bodů. Buď:

• Ti nejšťastnější zapadli a nikdo si jejich výjimečných schopností nevšiml nebo je nepovažoval za výjimečné, a mohli tedy coby zruční tvůrci tvořit víceméně nerušeně. Moc jich není. Ti nejslavnější si to ale skoro mohli dovolit.

• Nebo mají takovou tu (jistě čtenářům ne neznámou) sestupnou kariéru, kdy začínají tvořit věci tzv. na úrovni… a kupodivu, většinou v 70. letech se hromadně dávají na komerční balast sexy-eroticko-porno-blbých věcí, někdy doplněných o hloupé komedie nebo sci-fi, čímž jejich kariéra předčasně končí. Nejčastěji jsou pak považováni za B-Zetkové tvůrce sraček a nevěnuje se jim jediný pohled. A to, co dělali předtím – zapomenuto.

• Nejsmutnější, tedy asi, je parta těch tvůrců, kterým byla zakázána tvorba. Prostě pár filmů a šmytec. Co dělali potom… kdo ví. 

Je tedy titul "zakázaní" na místě? Kdyby to u některých na první pohled neplatilo... ona jen ignorace a přehlížení z vysokých míst bývá někdy nejúčinnější zbraň.

Předně říkám – žádné oficiální prameny vám nic o zákazu jejich činnosti nepoví. Přesněji řečeno mlčí. Ale o těchhle lidech je toho většinou tak málo ke studování, že nakonec zbývají jen jejich filmy. Může to být i jinak, můžou být i jiné důvody konce a úpadku jejich tvorby, nicméně... Je to ten pocit, že v tvůrci poznáte zajímavý a neotřelý potenciál. A pak ve filmech názorně vidíte, jak ten potenciál mizí za záhadných okolností. Jak to myslím?

Svoboda na západě či na jihu Evropy, a svoboda tady u nás ve středu či na východě, měla určité rozdíly.

My. Jsme mohli víceméně točit, co jsme chtěli. Ano, cenzura existuje samozřejmě, ale myslím tématicky, myšlenkově, námětem. I Bílou paní, i Spalovače mrtvol, i Vyšší princip. A film záhy zmizel v trezoru. Odsud je vyndán až po pádu režimu, což je moc, moc let. Nepříjemností z toho měli tvůrci a aktéři bezpočet, následovné zákazy činnosti, agitační filmy jako omluva režimu nebo emigrace jsou toho součástí. Výsledek však je: film, který chtěli natočit, opravdu vznikl, a ještě dnes se z něj můžeme těšit. 

Jak mi přijde… ale jsou to pochopitelně čistě závěry z vlastních zkušeností, kterých je zoufale málo a jsou zprostředkovány skrze filmy a skrz internet – svědectví mi tedy chybí. Žel ty filmy mluví jasně: v Itálii jste si film, jak jste chtěli, natočit nemohli. Prostě nemohli. Před nedávnem jsme se o tom zajímavě pobavili s jedním odborníkem přes Itálii z ČSFD. A je to ohromně zajímavé téma.

Dnes stručně – velikáni, kterým říkám producenti (ale nevím, zda jsou to opravdu oni, či někdo níž/výš), mají ohromnou nadvládu nad vším tam.

Ty zasraný Američani… řekl Antonio Danesi údajně.

Máš něco proti Američanům?! ...řekl mu na to údajně rozzlobený Dan Vadis.

Ale to nebylo nic proti tobě, myslel jsem na producenty…

Pokud někdo vzpomíná na produkční, dělí se obvykle na dvě skupiny: buď patřil do jejich rodiny či byl dobrým přítelem Itala Zingarelliho, to pak k produkci jen samá chvála.

Nebo k nim nepatřil a rád je nemá. Chápu.

Patrně víte, že v Americe (nejen, ale i) dosud za filmovou tvorbou stojí armáda, která schvaluje scénáře a (nejen, ale i) zobrazování sebe sama ve filmech. Jak to bylo v západní Evropě nevím, jen tuším, faktem zůstává, že skvělým režisérům se znatelným rukopisem se mění filmy pod rukama. Film s jasným posláním a provedením je v obvyklých závěrečných pěti minutách (naše oblíbená "závěrečná pěti/desetiminutovka", které se pravidelně děsím u každého dobrého filmu) překopán, předělán, upraven. Je to pořád tenhle film… ale jako by už byl jiný. Navždy nejstrašnější příklady – špagety 15 forche per un assassino nebo Uno dopo l’altro. Není absolutních pochyb o tom, že právě k tomuto byli tvůrci nuceni někým shora, komu se nelíbilo… to, co tam bylo. Obvykle to, co tam bylo, je dobré poslání, a alternativní závěr ho překope na frašku. Je to katastrofa.

Film se tím ne změní, ale totálně zabije a zničí. A ač člověk předvídá, jak to asi vypadat mělo, už to tak nevypadá, a jak to mělo opravdu vypadat, se už nikdy nedozví.
Mám-li si vybrat mezi cenzurami, v podobných situacích dávám přednost „filmu v trezoru“.

Takže asi takhle část problematiky tvorby. A na koho se (velmi stručně) podíváme dnes? Co takhle na...?


Znáte Miguela Madrida?

Itálie, Španělsko, dvě odlišné země s mnohým společným. Čím dál se dostávám, vidím, že větší svoboda paradoxně panuje ve Španělsku. Nikoliv v záležitostech typu církve a politiky, to si zase můžou dovolit v Itálii, říkat pravdu (někdy), nábožensky provokovat a točit poliziesca o zkorumpovaném systému. Ve Španělsku jsou svobodní trochu jinak.

Nevládnou tu třeba takové škatulky, nejsou filmy tak silně rozdělené na žánry (jste gauner z poliziotteschi – už vás neobsadí jinam – v It. To ve Španělsku není.). Na zlomu zimy a jara jsme tu uváděli několik slov k Franciscu Brañovi. Už toho od té doby s ním znám o dost víc a… není to tak zlé. Není to tak zlé, jak se zdálo. Ač nejčastější oběť na plátně, přec v rodných Španělích nemálo hezkých, úctyhodných a milých rolí.

Takže Španělé… máte se. Normálně vám závidím. Že i v rámci generála Franca… jste si tam mohli dělat takové věci.
Abychom nepřechválili, zakázaní režiséři jsou samozřejmě také tady.
Režisér Madrid (neplést s José Luisem Madridem, jiný člověk) mě prozatím naprosto míjel. Jenže tuhle ten pan Madrid má zajímavé obsazení, a přes něj se divák dostal k jeho filmu El asesino de muñecas (Vrah panenek, 1975). Vlivem dalšího obsazení se dostal k jeho druhému filmu, Necrophagus (1971, ač byl na čsfd v komentářích výrazně varován). Třetí film, Bacanal en directo (1979), už si sehnal čistě v rámci zájmu o autora. A víc… jich nemá. Po třech filmech tento režisér končí. Ač je zjevně velice dobrý autor. V jeho případě věřím… že skončil dobrovolně. Radši.

A jakej je? Zajímavej.

Pan Miguel Madrid (celým jménem Miguel Madrid Ortega, skrývající se někdy za pseudonym Michael Skaife) se stal jedním z nejzajímavějších objevů letošního roku (a nejen letošního).

On kolem filmu Vrah panenek člověk chodí, vzhledem k zájmu o gialla, horrory a tak, už dlouho, ale vždycky ho nechá být. Popis ho odradí. Přátelé… diváci vám ho popisují jako div ne porno, kde se pro efekt celou dobu promenuje nahý hrdina(!!!). Pánové mají vždycky velké oči. Zajímavé, že herečky chtějí nahé naopak co možná nejvíc... Nic ve zlém, Karlosi80, ale když pak hrdinovi nedovolíš nahý vlézt do sprchy… Jo nepříjemnej dojem z toho máte, páč se cítíte být odhaleni? A čeho se jako bojíte? V celém filmu nevidím v tomto směru jedinou nepatřičnou věc a hrdina se tak, jak si teď představujete, ani jedenkrát nepředvede. Tak o co jde? O něco jiného v tom filmu jde. A je to hrozně smutný.

Hrdinou Panenek je traumatizovaný vyšinutý vrah (to není spoiler), který nesnáší panenky a figuríny (leč něco ho nutí mít jich plný dům). A zabíjí ženy, které se v jeho záchvatech v panenky mění. Pokud se mu v setmělém parku někdo připlete v jeho záchvatu do cesty, nezná slitování. Nemá vlastně žádné slitování. Chudák...
Vizuální chuťovka, tenhle film. Ač nejde o giallo ve smyslu detektivky, spoilovat víc nechci. Strašlivá psycho rozborka rozdvojené osobnosti. Přidejte si veškeré možné pohnutky a úchylky, leč nijak pro efekt využívané. A trauma založené na... Možná to dnešní odborníky, kteří nám doporučují, ať děti vychováváme v rámci homosexuálních pohádek Princ a princ, a chlapci ať se oblékají do holčičích šatů, aby jim nebyla upírána práva, když je to přece přirozené, možná je to odradí. Překvapivě zdravější mi přijde náhled tohohle filmu. Jo, co můžou šatičky udělat…

Snové a skutečné sekvence se plynule prolínají... kameru má pan režisér vždycky par excellence.

Osobní výpověď? Dle režiséra to něco takového bude. A dle ČSFD byl zas režisér homosexuál (?). Nevím, nakolik to měl autor ve Španělsku takto těžké (pokud byl), ale ani to snad není hlavní. Stinná stránka společnosti, to v krásných kulisách Barcelony, inu… a Antonio Molino Rojo k tomu v parádní roli. A pan režisér v depresi. Pokud máte rádi panenky… je to film pro vás. Možná je pak mít rádi přestanete.
„Místo chirurga z vás bude spíš řezník.”

Bude. A neprojevuje žádnou účast a žádný soucit. Je to hodně zvláštní hrdina. Společnost mu dělá taktéž trochu zvláštní malý kluk, skalpel, a to je tu ještě jeho sestřička...
Ale třeba taková důvěra v policii je tu stejně pěkná, aby ne, když tu máme vyšetřujícího "šerifa" Luise Induniho. Jít s tím, že jste fetovali, a co jste při tom viděli, na policii…

Leč rozbor filmu neděláme, čili víc nepitvejme. To za nás stejně udělá hrdina, který si zatím kompletuje nejlepší sbírku. Jen jak ještě získat srdce své vyvolené?

Za mě je to strašlivé a skvělé dílo, zajímavé už od úvodních titulků. Takové filmy páně Madrida jsou.

Druhej film, ač v pořadí vytvoření první, Necrophagus… taky neni zrovna veselej. A ten třetí… ten nechtějte nikdy vidět. Opravdu.

Pan Madrid je zjevně hrozně smutný tvůrce. Migueli, neber si to tak! Ne, nech tu depku, ne. Vždyť to není tak hrozné, e?

Je. Pan Madrid nám dokáže, že všechno je ještě mnohem horší, než si umíme představit. Je v tom moc dobrej. Chudák, asi to nebyl zrovna optimista. 

Necrophagus je ještě relativně veselice. Tak prej nuda nuda. Ale jo, ten zelený pán-strašidlo na plakátu nebudí důvěru. Ale obsazení opět více než zajímavé… a pan režisér mě zajímá… i zkusíme to. Na youtube mají, paráda!

Atmosférické drama. A takový malý poznatek: Jestli si autor vybírá hrdiny k obrazu svému – tragické, smutné, podvyživené mládence s trýznivým osudem a vyhrocenými charaktery… vedle českých tvůrců je pro mne jedním z těch, kteří dovedou pracovat i se ženskými postavami. Dokonce… Necrophagus je ženský film. Opravdu. Ani jedinkrát jsem se u něj nesetkala se zneužitím postavení dam, žádné efektní erotiky, ničeho takového. Vůbec ničeho. Film s pěti dámami s rolemi tak důstojnými a realistickými, že málokdy tohle vidím. Chcete-li poznat tvůrce, který je zcela prost podobných sklonů, co opravdu herečky neužívá pro efekt, je to Miguel Madrid.

Ale teď bych, odpusťte, byla nerada, aby to vypadalo, že tu kritizuju jiné. Nemám nic proti svlékání hereček (ani herců. Ale to se nevede) a tvůrcům to nevyčítám (když do toho herečky jdou...). Pokud to není čistě, jen, furt pro efekt.

Když to přežene Sergio Martino nebo Lucio Fulci, ano, je to otravné a lacinné. Jak si z ranku vážím třeba Daria Argenta, který tohohle taky nezneužívá. Ale přesto nechci kritizovat. Stejně jako mám za to, že v Itálii, ve špagetách, ženy nemají vůbec špatné postavení. Ne. Jen v sedmdesátých letech… je cenzura tak volná, že ty vaše sexy komedie ovládly trh… a někteří to mají rádi i v jiných žánrech. Důstojnější role byly v těch špagetách.

Madrid, ač by to mohlo přímo vybízet, tedy nebere ženy za vizuálně sexuální objekt. Vztah k nim řeší hrdina Panenek celý film a vyvrcholí to totálně tragicky.
Hrdina Necrophaga řešit nic nemusí, vrací se domů za manželkou. Ach… jistě, že to nepokračuje dobře, manželství skončilo dřív, než jsme se seznámili, a místní hřbitov skrývá děsivá tajemství. Třeba Víctora Israela. Něco skrývají všichni tady. Černou minulost. Děsivou současnost. Nebo hlavu v pytli.

Film veselý není, to ne. A přece takový... ech, hodný. A s pasážemi jak z němé umělecké éry… neskutečně originální kamerou… a celek… Buď se vám líbit bude moc, nebo ho zavrhnete. A koukám, že se obecně tvorba Miguela Madrida moc nelíbí.

¿Y por qué no?

Na (alespoň druhé dva) jeho filmy jdou lidi s vysoce pornografickými záměry. Vůbec to nepopírám. Máloco je o tom k nalezení za informace, ale jen u Vraha panenek se hovoří o homosexuální, pedofilní, nekrofilní, transvestické, misogynní, fetišistické a nevím jaké ještě stopě filmu. Přičemž něco jako účel se neřeší. A v druhé recenzi nás autor láká, ať se podíváme na děvče tam hrající a odhalící prsa, rychle, než to zakážou. Ale ne, dobré. Aspoň nějaká recenze.

Dívám se, že tyhle filmy nemá veskrze nikdo rád. Další recenze a strašná kritika. Tak nevím. Tuplem Necrophagus se nelíbí. Chcete zombie, krev a erotiku? Tak vlastně ani jedno tu nenajdete. Jen… není slušné spoilovat konec. Jenže dnes se panu Madridovi do filmu dostali další tvůrci, takoví, kteří to vidí jinak. Nejlepší je pak vzít vědecké vysvětlení na veškeré mysteriózní prvky, na strašidlo pušku, a na strašidle, které, otázka, zda mělo původně být vůbec hmotné a divákům k vidění, na tom založíme propagaci kusu, tzn. dáme ho na plakát. Ještě v patřičné barevné úpravě. --->

Že je to o něčem úplně jiném… těžko pak méně pozorní zjistí. Ale je. Vždyť tohle není Necrophagus! Tohle je… pan producent, nejspíš...

Miguel Madrid není žadý Pupi Avati se Zederem. Ale pardon, ani ten si nemůže dovolit všechno. Proč ale kazíte jeden malej smutnej nijak nebezpečnej filmek jednomu mladýmu smutnýmu (snad nijak nebezpečnýmu) klukovi, kterej chtěl udělat něco atmosférického a zároveň civilně lidského… je toho zapotřebí?

Je. Alternate ending jako když vyšije. Škoda toho. Tady mě to extra mrzí, protože... každý si z toho vezme zelené monstrum, ale samotný film odsune do pozadí.
A ten je přitom moc hezkej. A moc uměleckej.

S neuchopitelnými jevy, kombinací flashbacků a ohromně zajímavými postavami, místním doktorem zkoumajícím hlavy počínaje, hrobníkem hlavy dodávajícím konče.

A ohromnou rolí pro... Franku?
Pro kaskadéra, pro herce spíš malých rolí, úloha naprosto ojedinělá. Ale toho se Madrid nebojí a v Panenkách dá naprosto netypickou úlohu zase jinému herci s podobným postavením, jak už jsme zmiňovali. Do třetího filmu už nebere nikoho takového, což je dobře.

Pokud jde o pana režiséra osobně, ten párkrát někde dělá stafáž, má za sebou zasněženého Necrophaga, natočí dusné psycho Panenky (Film, který evidentně celý natočil podle sebe. Jediný z těch tří.), občas něco napíše, a pak… mu zbývá jediné. Ne, jít se oběsit ne! Natočit ještě něco, přece. My chceme víc, víc!

No. Už bude jen jedna věc. Jen jedna. Věc, o které… těžko psát. Na určitých stránkách mi toto od páně režiséra nabídli a fotky vypadaly na nějaké poctivé hardporno. Jenže pana režiséra už známe a víme, že to nebude jen tak. Že ani sekce Classic Erotica asi nebude úplně výstižná. Takže i na tohle si jeden udělá nakonec odvahu… ač sbírá ji dlouho… a pak…

Takže předně, Miguelovy flmy jsou zvláštní. Hodně zvláštní. A tenhle poslední navíc zcela nestravitelný. Po třech měsících je mi z něj pořád zle, stačí si vzpomenout.

Ale pokud v režisérových filmech tyhle věci, tedy ty divné a nestravitelné, jsou… ach, nejsou tam pro nalákání diváků do kina. Vůbec ne. Ani pokud jste rozervaný homosexuál.

Spíš naopak. U málokoho se ve filmu tak odráží ošklivost světa.

Miguel Madrid točí o svých dojmech, o světě, co ho děsí, o svých či jemu známých traumatech. Zažil jste nějaký večírek u producenta? Něco takovýho… snad ani není možný. Nebo jo?! Umělecké ztvárnění nejhorších nočních můr v rámci sexuálních orgií. Tak jestli nezneužívá a nevyužívá nahotu ve filmech ve druhých dvou… tady… ji taky nezneužívá. Rozhodně ne pro nalákání diváků do kina. Z vašich pornozážitků je divákovi fyzicky špatně. Přemýšlím, znám-li ještě jeden takový film, u kterého by mi bylo na zvracení. A takový… asi ne.

Velmi sugestivní a velmi, velmi zlé. Mladý pár se z donucení zúčastní organizovaných orgií, tzv. sex party v rezidenci producenta. Konec děje. Taková dekadence a taková deziluze, celé spějící tak odporným způsobem k tak strašnému závěru… Pokud chcete ve filmu vidět sexuální orgie od skupinového sexu přes válení v dortu, koupání v šampaňském, znásilňování, řezání žil a to vše… a to vše v rámci organizované zábavy hloučku občanů... nechte si to ujít.
Jestli se jdete podívat s ne takovými zájmy, varuju. Fuj. Je to parádně udělaný film. Tak zle je mi z toho. Vám taky, pane režisére, to je vidět. Nějaké strašné trauma máte, i propojíte to s paralelami společnosti...
A co udělají ti výše? Tohle nemůžete!

Hm, můžou... Takhle ne, hošku, my ti to vylepšíme. Osekají vám to na ani ne hodinu dvacet… a ten konec… škoda slov. Zamák vám nevadí, že ve filmu právě bouchla zeměkoule (sic), o happyend nás to přece nepřipraví.

Váš jediný film, který vám nechali opravdu od začátku do konce, je tedy Vrah panenek. Taky je konzistentní a promakaný až do závěru. První a poslední věc… ne. Ty nenecháte na pokoji. Pročpak, páni producenti nechtějí být takto viděni?

Ani bych se jim nedivila, ale snad museli vědět, do čeho jdou. Ne? Ale že i ten Necrophagus vám vadil…

Snad vadil, snad nevadil, snad vás to jenom baví, snad v dobrém máte dojem, že odhalit bubáka je třeba, páč na to divák čeká… snad. Ale zničili jste to. Ne definitivně, všechny tři filmy mám za skvělé. S tím, že třetí už nechci vidět. Jen...

A Vy, pane režisére?

Nevím, co jste dělal poté. Nevím, co jste dělal předtím. Od toho nedělám informační články, neb nevím nic. Kruci, pane režisér, vždyť o vás se nedá zjistit vůbec nic. Nic! Jenom, kdy jste se narodil a umřel, což neříkám, že je skutečné datum.

Jak ráda bych sem teď napsala, že doufám, že od vás ještě něco hezkého uvidím. Jenže vy už bohužel nic nenatočíte. A filmy máte celkem tři. Nic víc.
Věřím, že jste skončil dobrovolně, váš odchod ze scény je tak nihilistický a deziluzní… že vás chápu. Pokud je to kvůli světu, kterej se k vám nezachoval hezky… taky chápu. Pokud kvůli ztrátě veškerých iluzí, ideálů i chuti žít…

...snad jste se měl aspoň snesitelně.


Pokud vás po posledním filmu prostě vyhodili... chápu taky. A je to jejich chyba.

Ale jinak… unikal jste mi. Až letos jsem vás chytla a líbíte se mně. Věřím v mnoho vám podobných. Ne kvůli nim. Musí bejt hrozný být jako Miguel Madrid. Ale kvůli sobě. Máte hezké filmy. Na Vánoce jako dělané.
A protože už jsou skoro tady, zazpíváme si...

Naposledy jsem slibovala napsat něco hezkého. Tak... snad se nám to zdařilo. Snad toto nebude čtenář brát jako porušení slibu. Vždyť je to hezký. Hezký nemusí bejt vždycky jenom veselý.
A jestli Tě, Migueli, dodnes nikdo neocenil, tak věz, že jsi skvělej tvůrce. A mám Tě ráda.

Na co jsou i Ennio Morricone a George Eastman krátcí

Tak a teďka napíšu něco zasvěceného, rozsáhlého, po všech stranách přemýšlivého a vůbec. Něco pěkného. Že jo. Ne. S tím nepočítejte. Nikdo. Nejsem v náladě. 

Mám dvě nanejvýš nepříjemné povinnosti. Musím. Ač vůbec nejsem v náladě. Ale musím.

Lákala jsem vás. Půl roku sem nezajdu a pak zvu na koncert. Kéž by mi obě ruce upadly, než abych tohle poslední kdy byla dala dohromady.
Jenže to je zvyk, mám pocit, že se to sluší a patří, mám pocit, že kdyby někdo měl o Itálii či dobrou hudbu zájem a třeba zapomněl, že je na místě mu připomenout, aby to (tedy koncert Ennia Morriconeho v Praze) neprošvihnul, mám pocit...
Tak já mám pocit, a není to jenom pocit, nýbrž čirý fakt, že Maestro reklamu nepotřebuje. A něčemu takovému, jako O2 Aréně, už ji nikdy nechci dělat.

                         Nejen.                            

Za život se člověku dostane všeho možného. Zlé zážitky si pamatujete trvale a není jich málo. Ale dovolím si říct, že snad nejhůř bylo zacházeno s návštěvníkem minulé pondělí v naší veleslavné Ó Dva Aréně. A nejen se mnou.

Kde si jinde stěžovat, kde jinde nadávat, kde jinde, tak, aby to přece bylo veřejně? Bohužel, nemám kde jinde než tady.
Jako vždy, vím, že ve znatelné převaze se na koncert dostavili návštěvníci, kteří svým zážitkem plánují ohromovat, že byli, pche, na koncertě nějakýho chlapa, takovej ten film, víš jakej, tam to taky furt hrozně vrže (sic)... a pivo tu maji dobrý...
A co je komu do toho, ať si sem chodí kdo chce, kdo si zaplatí, má právo tenhle nezapomenutelný zážitek absolvovat. Ke koncertu nechci říct ani slovo. Dokonalost slov nevyžaduje. Maestro zase program patřičně upravil, omezil negativní vlivy, posílil sociální složku... ale na to zlo, co je všude kolem, na to je i Morricone krátký. A jestli i on... tak pak už je konec. Jo, z koncertu si jedinec nese odporný pocit. Přes to všechno, co se tam hrálo. Maestro, doufám, že už se tu neobjevíte. Vám tohle nepřeju. Nepřeju Vám hrát v něčem takovém. Doufám, že Vám hodně platí. Že jste drahej. Tak drahej, že na tom tahle parta zaprodanců zkrachuje. Blemc.

Shrnuli bychom to stručně: vždycky jsme si tu zoufali, jak jsou návštěvníci nezodpovědní, chodí pozdě, lijou sousedovi pivo na hlavu, hrajou si na mobilech, tleskají nevhod a tak... vzal to déšť. To nejhorší je přímo v organizaci.
Rozpis předmětů, které se nesmí do Arény vnášet, se nám rozrostl. Na vyhazování jakéhokoliv pití a trvalou žízeň už si člověk zvykl. Ale teror ve formě stání u rentgenu a vyhazování veškerých poživatin z libovolného zavazadla včetně malé kabelky, to je novum. Ano, tyčinka nepřípustná. Od čeho že je tohle šacování? Kvůli bezpečnosti? Aby dovnitř nikdo nezanesl nebezpečné předměty?
NIKOLIV
Celá tato prohlídka je z jednoduchého důvodu - zšikanovat návštěvníka, který jenom za vstup do jejich posrané Arény zaplatil nehorázné peníze, už u vchodu. Dát mu znát svou převahu. Nikoliv nás ochránit. Samopal by byl bez problémů pronesen, vůbec nepochybuji. Takže na úvod vykrást návštěvníkům tašku. Peněženky snad nemáme nechat u vchodu, abyste se postarali o obsah? Nařízeno to máte. OK.
Bude mi potěšením, když si jeden z těch nagelovaných gigolů u vchodu tohle přečte a zamyslí se, jestli by se neměl živit jinak a seriózněji. 
Pokud na to někdo řekne, že je to pro bezpečnost, odpovídám, že NIKOLIV. Ochrana je prokazatelně totálně na hovno, neb osoba, co šla se mnou, a která si zapomněla v tašce nůžky, prošla i s nimi bez povšimnutí.

Pro O2 je důležitější nákup piva než to, že bouchne aréna.
Proč že vám vyhází tašku? Odpověď snad jasná. Abyste byli nuceni nakoupit si jejich produkty. Coca Cola 1/2 litru - 50 Kč.
Tyčinka 57 g - 35 Kč.
Nutné deratizovat, dezinfikovat, odstranit vlasy atp., poté možno konzumovat na vlastní nebezpečí. Pokud máte tu smůlu a konzumovat (před koncertem, pochopitelně) musíte, neb vám to zdravotní stav přikazuje, co naděláte. Každý si s sebou bude brát na koncert dozajista zdravotní průkaz, který má, jak nyní čtu, údajně předložit, aby vás u vchodu nesvlékli do naha. Děkuji za upozornění, mě nikdo neupozornil. Ergo, pokud, nedejbože, do objektu vstoupí epileptik, budou mu nepochybně zabaveny prášky, člověku bez plic dýchací přístroj atp. Jen pro naši bezpečnost, samozřejmě.

Znečištění arény tedy tímto nehrozí, jejich pivo a přesmažené produkty se válejí a tečou všude, nejlépe, když si je návštěvníci dokupují soustavně v průběhu koncertu, aby to vrzání vydrželi. Říkat, že něco podobného k takovéto kulturní akci opravdu nepatří, ať si to nechají na utkání v hokeji... zbytečné.

Čím pokračovat. Organizací? Organizátoři jsou nenahraditlení a nedocenitelní. Ač tady návštěvníci nejsou zdaleka poprvé, přece se ještě nesetkali s takovým, jak to nazvat, ano, terorem, šikanou a vyloženým výsměchem všem hostům. Nicméně v případě, že k vám těsně před začátkem přijde párek lidí s tím, že místo patří jim a ať si dáte odchod... vy máte za to, že sedíte správně... jdete pro organizátora, ať poradí... a dotyčný (dotyčná, ať jsme genderově spravedliví) není schopen ani dle předloženého lístku říct, kde máte sedět...
Ano. Víte řadu. Víte číslo. Předpokládáte sektor. Ale je to teda tady, nebo o sektor dál?!
Raz, dva, tři, čtyři... takže to je dvanáctá řada... to bude... raz, dva, tři, čtyři... tamhle...
Řadu víme!
Dvanáctá řada, sedadla 1, 2...
Ptáme se na sektor.
To je nad jedenáctou řadou...
Organizátor tu je, když už od ničeho jiného, od toho, aby organizoval rozmístění diváků. Ne? NIKOLIV. Ani takhle triviální úkol, jako vyznat se v číslech na lístku, místní obsluha neovládá. Těší mě, že jiní, tedy hosté, ho ovládají líp, a poprávu vykážou lidi, kteří s dobrou náladou nahradili vaše místo, do správného sektoru. Jaj, že celá nesmírně příjemná zadní řada, která se hlasitě a dobře bavila, když měla za to, že sedíte špatně, že sedí špatně ona? Jejejej, a koncert že už začíná? Ajajaj, ale to je mně líto.

Koncert v oparu přepáleného tuku

Pochopitelně je na vině naprostá nepřehlednost a špatné značení míst O2 Arény. V tom případě tedy MUSÍ fungovat aspoň organizátoři. Ne? Ok, tak nic. Ještě, že funguje fritovač.
Větrák už méně, pročež poslední koncert se nese v oparu přepáleného tuku, který se za zcela nedýchatelných podmínek line z míst, odkud si povinně návštěvník kupuje neskutečně předražené produkty k jídlu.

Neustálé narušování ostatními diváky a posluchači je běžným jevem, nicméně novinkou jest existence jistého pána s cedulkou na saku, tedy patrně nějakého velkého manažera/organizátora, který je neustále nalepený na sklo, a brání tak ve výhledu divákům za sebou, což ho, pochopitelně, neruší.
Neruší to ani jiné, někteří diváci předvedli doslova tanec pro ostatní (mající je ve výhledu). Ale nesednou si až do konce, ne.
Zákaz pořizování jakýchkoliv záznamů, zvukových či obrazových, je záměrně porušován samotnými organizátory, kteří si sem zvou maníka s provokativní velkou kamerou s objektivem. Jen si machrujte, když vás to těší. Ale že vás to teda těší neskutečně.
O existenci přestávky mezi dvěma částmi programu nás (ne)informuje rozbitý hlásič. Jediná závada k lepšímu = mlčte už radši.

Dov'è la toilette?
Takže neví nic. Nejsou na nic. Ale na co jsou? Přece na teror návštěvníků, no ano! Proto mají v záloze poslední trik. Tedy radši dva. Potřebuje si někdo odskočit či se upravit? Stručně, NIKOLIV. Sociální zařízení, tedy místnosti WC, jsou uzavřeny. Ano, UZAVŘENY! Na všech dveřích mříže. Otevřené jediné dvě pro celou horní O2 Arénu, z toho ještě pánské předělané na dámské. Šetřilo se na všem, vždycky, ale... že potřebujete mít zavřené i záchody, přátelé... Abyste je nemuseli uklízet?! To se mi jen zdá.

Jenže se chvátá. Maestro to tam fidlal tak dlouho, otrava jeden, a na to nemáme čas, takže ihned zavíráme. Další incidenty s organizací netřeba popisovat, stačí, že se zcela záměrně zasazovala o to, aby se rozpadaly skupiny, které šly spolu, nejlépe, aby už se ani nenašly, doplněno organizovaným zatajováním infromací či podáváním informací záměrně mylných, neumožnění užití jezdicích schodů pro vybrané osoby a doslova vyhození některých návštěvníků postranním zaplivaným únikovým východem. Důchodci, tělesně postižení a tak? Smůla.
Čím by se místní bavili, když ne pohledem na babičky padající za schodů? Toto je realita a vrcholná scéna mistrovského zážitku. Nemít dnes každý mobilní telefon a chuť se odsud ještě někdy dostat, už by se patrně s bližními neshledal. Ale, že východ už je zavřený...? No ano.

Jsem očitým, a zvláště slyšícím svědkem týrání nemohoucích důchodců. Jo. Na ty si troufnou. Co z toho tihle lidé mají... to ani nechci vědět. Pocit dobře odvedené práce, nepochybně. Parádní náladu, zajisté. Velký plat, jak doufám. Tohle je třeba výrazně finančně docenit, takovou službu státu.
V životě jsem se takhle na veřejnosti neprojevila, tak doufám... že mě teď nezavřete za urážku na cti všech tamějších pohůnků. Škoda, že vám tam někdo pořádně nepoblil sedačky. Všecky najednou. A vaše pivo vám nenarval rovnou do vašich vypiglovaných nagelovaných botoxových ksichtů. A párek kam je libo. Fuj.
O2 Aréně děkujeme za krásný zážitek.
Hudba fajn, no. Ale zlo kolem nás ve mně nadobro udupalo nadpozemský zážitek z koncertu. Posledního koncertu. Pokud se to říká jen kvůli komerci, je to jedno. Pro mě byl poslední a už nikdy v životě nechci nic podobného navštívit. Nikdy více.

Poslední koncert, poslední příležitost, i rozhodnu se už před dávnou dobou ušetřit si na publikaci, kterou v místě prodávají.
Tak ji mám. Na památku na tenhle nezapomenutelný zážitek. Dvakrát tak drahá jako ta, kterou jsem si koupila při prvním koncertu. Inflace je děsivá. A inflace v O2 Aréně doslova raketová. Ale je to asi jediná věc, za níž nemohu vinit místní organizaci. (Nebo jo?)






Obsah je takřka totožný s katalogem mistra M, co už máme doma. Nějaká ta grafika, aby to vypadalo luxusně, něco k orchestru, zpěvačkám, Maestrovi, konečně taky skoro skutečný program toho, co bylo hráno na koncertu... a dlouhý rozhovor Frayling-Maestro. Smím jen pro zajímavost vědět, proč právě pan Frayling? Odborník na Leoneho? Ale Maestro není Leone, přátelé... Přesto nám tu je Maestro opět představován coby Leoneho skladatel. Nechci, aby to vypadalo, že to tu někomu upírám, vím, že tohle je populární čtení pro všechny a že se to musí udělat takhle, aby to někoho vůbec bavilo. Takový velký Tarantino ve zlatém rámečku přes dvě stránky ukazuje, že cílí na nejmainstreamovější zájemce. Vůbec nic proti, nic ani proti obrovským fontem vyvedenému jménu Sira Christophera Fraylinga, který je patrně podstatnější než Maestro. Něco jen proti tomuhle: Máte před sebou naprostou a trvalou světovou jedničku řadící se mezi největší hudební skladatele všech dob. Máte před sebou génia. A vy?
„Ennio, povídal jsi, že Misie tě "téměř úplně vystihuje". Co to znamená?...“

To nemám ponětí, sire Fraylingu.

Hej, ty tam, starej Ennio! Při své proslulosti snad aspoň on má to právo být oslovován coby Maestro a na vykání, ne?! Teda, mysleli jsme si to. Tohle je znak tak obrovské neúcty a takového sebevědomí... Nebudu se tu navážet do pana Fraylinga, text může být libovolně upravený, ať je autor kdokoliv. Jen mi to připomnělo...
Ó ano. Prakticky totožného úkazu jsem byla svědkem jen před pár dny, u prapodivné chvály filmu Amico, stammi lontano almeno un palmo aka Ben & Charlie, urážející měrou až vulgární (ač samozřejmě prostou silných slov) jeho scénáristu. Sorry, Georgi Eastmane... Článek nejméně podobného rozsahu by si zasloužila jejich obhajoba. A zase dokazovat, protestovat, doporučovat, ztrapňovat se... proč, vlastně? Ten film nemá nic takového zapotřebí. A vrchní scénárista George Eastman tuplem ne.

Ale že já jsem vždycky tvrdil, jaký nejsou ty scénáře k Ariho pornům geniální výtvory, co...?

Vytýkat tomuhle filmu nedostatečný narativ... je asi podobné, jako vytýkat nedostatečnou hloubku I vigliacchi non pregano a nedostatečnou myšlenku Il prezzo del potere, stručně. To ale jen dle mého. 
Kdo však napíše... Sorry, přátelé, ale kdo napíše tohle, odpusťte... moc toho o Itálii neví.

Porno Holocaust doporučujem všema deseti.
Pro vážné zájemce máme taky Hard Sensation.

Mám začít sypat důvody, proč ho mám za jednoho z nejlepších scénáristů (nejen)Itálie? Důkazy, že právě závažná část filmu je jeho a "komerční" úprava Donatiho? A že postavy v tomhle kusu mají ohromně plastické až reálné proporce...?

Tak TNZ a Porno Holocaust, ju? Ju ju. Hlavně srovnávat filmy adekvátní úrovně. (Leone vs. D'Amato? Ok, chcete-li) Osobně jsem s Porno Holocaustem doposud neměla tu čest a snad ani nebudu, přec věřím, že možná i tam se najde něco zajímavého z autorova nezaměnitelného rukopisu... Ale to už je kapitola Aristide Massaccesi a jeho filmy.

George sám je osobnost takového rozsahu, že bych si netroufla ho tu momentálně rozebírat. Je to přece Antropofág, of course... Ne, skutečně, netroufla. Viděla jsem už prakticky všechny jeho filmy a ani ty s jeho scénáři mi nejsou neznámé. Pokud v nich někdo nevidí určitou podobnost, sleduje ty filmy vysoce povrchně. 

Nezdá-li se kritice něco v ději... jestli ono to třeba nebude produkcí. Třeba právě tím, že v téže době řádila Pravá a levá ruka ďábla a všechny filmy se jí musely aspoň formálně přizpůsobit.

Charlie, a stejně tak Ben, se (prokazatelně) stali obětí trendu doby – westernových buddy komedií. Lidé, a zejména po boomu Unavených Joeů, jsou stoprocentně zaměřeni na vizuál. A když vizuál vypadá jako komédie, ba i nějaké ty veselé scénky ve městečku tu jsou... vyleze z toho pro některé vykrádačka Pravé a levé ruky, pro některé... i horší věci.

Prosím, můžete-li, upozorněte uživatele, jehož se to týká, na tento článek. Jen pro jeho informaci. Vím, že její pravdivost z principu neuzná, ale byla by chyba ho držet v mylných představách.

Poněvadž scénář George Eastmana je v prvé řadě a plánu... něco jako antická tragédie. I ke smůle divákově, nepopírám. Nekouká se na jeho filmy snadno. Tragická zápletka, obvykle, bezvýchodnost, dusivé drama a špatný konec. Tj. tragický. Z velké části, samozřejmě, ne vždy, ale obrysy platí.

Co takhle Erotické noci oživlých mrtvol? Pro intelektuály.

Nejlépe asi bude nepřímo ocitovat zdroje (neb autora sem tahat nechci, na takové hovadiny si ho moc vážím.) a říct, že GE není s tímhle filmem, Benem a Charliem, spokojen. Zničili mu ho. Měl být jiný, docela jiný.

Vím, jaký. Na to nemusíte být kdoví jaký znalec, stačí si projít jeho tvorbu. Což u autorů podobných slov automaticky předpokládám. Odpusťte snad opakované zlehčování znalostí a vědomostí určitých čtenářů, ale v případě, že se někdo takto hanlivě do někoho naváží, aniž ho vůbec zná, je to, myslím, na místě.
Až dotyční začnou srovnávat aspoň adekvátní žánry, že ano... A v rámci statečného rytí si na mušku vezmou konečně někoho veřejně uznávaného velikosti Felliniho...

↑ U toho jsem hrál taky. Překvápko, co. Ale jinak radši žeru lidi.

Skončili jsme ale u toho, že ten film měl být jiný. V duchu tradice... tragický. Nestravitelný àla George. Produkce... si vyžádala Sergia Donatiho, jehož si velice vážím. Protože tuhle ten Donati v tuhle tom filmu má za úkol ho ZLEHČIT. No ano, čtete správně. Po vzoru komedií ho přizpůsobit dobovým trendům. Pozorujete v Eastmanově tvorbě tendenci pro podobné věci? Že ne? Potom to nebude jeho snaha.

Pokud se některým zdá konec vyznívající do ztracena, důvod může být ten, že původní konec byl Eastmanův, ale předělal se. A George nemá tenhle film rád, jelikož mu ho předělali. OPRÁVNĚNĚ se bojí, že si z něj většina diváků vezme jen tu komediální stránku a nevšimne si rozměru postav. Donati to předělal, ale předělal to tak dobře, že tam toho, tedy rozměru charakterů, zbylo dost. A George je příliš dobrý scénárista, aby jeho záměr zanikl úplně... ale příliš dobrý scénárista, aby se smířil se zásahem do díla... 

Dobrý začátek obhajoby, že? Víc už nebude nic. Pisatele, kteří mě k tomuhle přiměli, tohle stejně zajímat nebude, a pro ostatní mi nepřijde na místě rozebírat toto téma dál, jen tak, bez předchozího představení, kontextu či recenze. Tenhle film by za ni jistě stál

Zajímavý, stejně, tenhle chlapec George Eastman. Co vždycky vyvolá za ohlasy a emoce. Svého času jsem za jeho umělecké příspěvky na filmovém poli až do krve bojovala na jisté, často zmiňované, diskuzi CTI na naší ČSFD s jistým uživatelem, kterému posloužil jako předmět útoku. Dnes už nikdo neuráží mě, ale jeho ano. Pokud se tito cítí být dostatečně informováni, vzděláni a tudíž oprávněni k podobným výrokům...

„Sorry, Georgi Eastmane, ale když se podívám na filmografii tebe a Sergia Donatiho, troufnu si říct, že pasáže prohlubující charaktery obou hrdinů přinesl do scénáře spíše Donati než ty :)“

Při vší úctě k oběma tvůrcům, jeden napsal Bonnie a Clyde po italsku, druhý Quella strana voglia d'amare nebo něco takového. Myslím, že případ není tak jasný ;)

Bez urážky, pokud se někteří lidé tolik let věnovali studiu italské kinematografie a nakonec došli k tomu, že si zasluhuje možná tak shovívavý úsměv... je to škoda. Jejich škoda.

Ale příště už o něčem pořádném. Něco pěkného. Slibuji.