Zakázaný režisér Miguel Madrid

Zima, zima tu je, snížek poletuje...

               N-ne... dárky ještě všechny nemám...

Není pro mě většího potěšení, než psát o někom/něčem, co se mi zdá dobré. Jenže naše Data pro svět (bez)významná prožívají zlé časy. Zaprvé nás mnoho těch, kterým jsem ho ještě nestačila napsat (což jsou skoro všichni), hromadně opouští. Jo, před týdnem zase. A pak… jsem to tak blbě vymyslela, že to každému tvoříme k výročí. A co když je třeba špatné datum oficiálně známo? A co potom s těmi, kteří žádné datum nikde uvedeno nemají? Třeba ani rok? A taky… výjimky spočítám na jedné ruce, ale v našich krajích jižních panuje nějaká záhadná tradice se narodit v první polovině roku, nejpozději pak v srpnu. To jsou desítky a desítky lidí z března, únor, květen, leden, léto taky… ale takhle na podzim, v téhle hnusné době a ošklivém počasí… to slavím narozeniny patrně zase jenom já. Tak to odkládám a zima už je najednou tu. Co s ní?

Můžeme se třeba jít zkoulovat. Nebo...

Co takhle dnes nějakého zajímavého režiséra? Těmi jsme se tu totiž prozatím málo zabývali. A přitom... Aktéři jsou ve filmu k tomu, aby měl život. Scénárista, aby měl srdce. Režisér, aby měl film mozek. Kameraman, aby byl odlišitelný. Žel producent... aby film skutečně vznikl. 

 

Zakázaní režiséři

Proč zakázaní? Do zakázaných režisérů počítám pány, kteří, jak jsem poznala, vybočují ze zaběhaných kolejí. Originalitou, náhledem, odvahou, stylem, myšlenkami… Jejich osudy jsou různé. Většinou zůstávají mezi stovkami těch ostatních, nikým nevyzdvihnuti. Je na čase to udělat.

Někdo si jich třeba ještě všimne. Ale někdo si některých z nich všiml už tenkrát. Tihle pánové (či dámy – poznala jsem i vynikající italskou režisérku) mají společných několik bodů. Buď:

• Ti nejšťastnější zapadli a nikdo si jejich výjimečných schopností nevšiml nebo je nepovažoval za výjimečné, a mohli tedy coby zruční tvůrci tvořit víceméně nerušeně. Moc jich není. Ti nejslavnější si to ale skoro mohli dovolit.

• Nebo mají takovou tu (jistě čtenářům ne neznámou) sestupnou kariéru, kdy začínají tvořit věci tzv. na úrovni… a kupodivu, většinou v 70. letech se hromadně dávají na komerční balast sexy-eroticko-porno-blbých věcí, někdy doplněných o hloupé komedie nebo sci-fi, čímž jejich kariéra předčasně končí. Nejčastěji jsou pak považováni za B-Zetkové tvůrce sraček a nevěnuje se jim jediný pohled. A to, co dělali předtím – zapomenuto.

• Nejsmutnější, tedy asi, je parta těch tvůrců, kterým byla zakázána tvorba. Prostě pár filmů a šmytec. Co dělali potom… kdo ví. 

Je tedy titul "zakázaní" na místě? Kdyby to u některých na první pohled neplatilo... ona jen ignorace a přehlížení z vysokých míst bývá někdy nejúčinnější zbraň.

Předně říkám – žádné oficiální prameny vám nic o zákazu jejich činnosti nepoví. Přesněji řečeno mlčí. Ale o těchhle lidech je toho většinou tak málo ke studování, že nakonec zbývají jen jejich filmy. Může to být i jinak, můžou být i jiné důvody konce a úpadku jejich tvorby, nicméně... Je to ten pocit, že v tvůrci poznáte zajímavý a neotřelý potenciál. A pak ve filmech názorně vidíte, jak ten potenciál mizí za záhadných okolností. Jak to myslím?

Svoboda na západě či na jihu Evropy, a svoboda tady u nás ve středu či na východě, měla určité rozdíly.

My. Jsme mohli víceméně točit, co jsme chtěli. Ano, cenzura existuje samozřejmě, ale myslím tématicky, myšlenkově, námětem. I Bílou paní, i Spalovače mrtvol, i Vyšší princip. A film záhy zmizel v trezoru. Odsud je vyndán až po pádu režimu, což je moc, moc let. Nepříjemností z toho měli tvůrci a aktéři bezpočet, následovné zákazy činnosti, agitační filmy jako omluva režimu nebo emigrace jsou toho součástí. Výsledek však je: film, který chtěli natočit, opravdu vznikl, a ještě dnes se z něj můžeme těšit. 

Jak mi přijde… ale jsou to pochopitelně čistě závěry z vlastních zkušeností, kterých je zoufale málo a jsou zprostředkovány skrze filmy a skrz internet – svědectví mi tedy chybí. Žel ty filmy mluví jasně: v Itálii jste si film, jak jste chtěli, natočit nemohli. Prostě nemohli. Před nedávnem jsme se o tom zajímavě pobavili s jedním odborníkem přes Itálii z ČSFD. A je to ohromně zajímavé téma.

Dnes stručně – velikáni, kterým říkám producenti (ale nevím, zda jsou to opravdu oni, či někdo níž/výš), mají ohromnou nadvládu nad vším tam.

Ty zasraný Američani… řekl Antonio Danesi údajně.

Máš něco proti Američanům?! ...řekl mu na to údajně rozzlobený Dan Vadis.

Ale to nebylo nic proti tobě, myslel jsem na producenty…

Pokud někdo vzpomíná na produkční, dělí se obvykle na dvě skupiny: buď patřil do jejich rodiny či byl dobrým přítelem Itala Zingarelliho, to pak k produkci jen samá chvála.

Nebo k nim nepatřil a rád je nemá. Chápu.

Patrně víte, že v Americe (nejen, ale i) dosud za filmovou tvorbou stojí armáda, která schvaluje scénáře a (nejen, ale i) zobrazování sebe sama ve filmech. Jak to bylo v západní Evropě nevím, jen tuším, faktem zůstává, že skvělým režisérům se znatelným rukopisem se mění filmy pod rukama. Film s jasným posláním a provedením je v obvyklých závěrečných pěti minutách (naše oblíbená "závěrečná pěti/desetiminutovka", které se pravidelně děsím u každého dobrého filmu) překopán, předělán, upraven. Je to pořád tenhle film… ale jako by už byl jiný. Navždy nejstrašnější příklady – špagety 15 forche per un assassino nebo Uno dopo l’altro. Není absolutních pochyb o tom, že právě k tomuto byli tvůrci nuceni někým shora, komu se nelíbilo… to, co tam bylo. Obvykle to, co tam bylo, je dobré poslání, a alternativní závěr ho překope na frašku. Je to katastrofa.

Film se tím ne změní, ale totálně zabije a zničí. A ač člověk předvídá, jak to asi vypadat mělo, už to tak nevypadá, a jak to mělo opravdu vypadat, se už nikdy nedozví.
Mám-li si vybrat mezi cenzurami, v podobných situacích dávám přednost „filmu v trezoru“.

Takže asi takhle část problematiky tvorby. A na koho se (velmi stručně) podíváme dnes? Co takhle na...?


Znáte Miguela Madrida?

Itálie, Španělsko, dvě odlišné země s mnohým společným. Čím dál se dostávám, vidím, že větší svoboda paradoxně panuje ve Španělsku. Nikoliv v záležitostech typu církve a politiky, to si zase můžou dovolit v Itálii, říkat pravdu (někdy), nábožensky provokovat a točit poliziesca o zkorumpovaném systému. Ve Španělsku jsou svobodní trochu jinak.

Nevládnou tu třeba takové škatulky, nejsou filmy tak silně rozdělené na žánry (jste gauner z poliziotteschi – už vás neobsadí jinam – v It. To ve Španělsku není.). Na zlomu zimy a jara jsme tu uváděli několik slov k Franciscu Brañovi. Už toho od té doby s ním znám o dost víc a… není to tak zlé. Není to tak zlé, jak se zdálo. Ač nejčastější oběť na plátně, přec v rodných Španělích nemálo hezkých, úctyhodných a milých rolí.

Takže Španělé… máte se. Normálně vám závidím. Že i v rámci generála Franca… jste si tam mohli dělat takové věci.
Abychom nepřechválili, zakázaní režiséři jsou samozřejmě také tady.
Režisér Madrid (neplést s José Luisem Madridem, jiný člověk) mě prozatím naprosto míjel. Jenže tuhle ten pan Madrid má zajímavé obsazení, a přes něj se divák dostal k jeho filmu El asesino de muñecas (Vrah panenek, 1975). Vlivem dalšího obsazení se dostal k jeho druhému filmu, Necrophagus (1971, ač byl na čsfd v komentářích výrazně varován). Třetí film, Bacanal en directo (1979), už si sehnal čistě v rámci zájmu o autora. A víc… jich nemá. Po třech filmech tento režisér končí. Ač je zjevně velice dobrý autor. V jeho případě věřím… že skončil dobrovolně. Radši.

A jakej je? Zajímavej.

Pan Miguel Madrid (celým jménem Miguel Madrid Ortega, skrývající se někdy za pseudonym Michael Skaife) se stal jedním z nejzajímavějších objevů letošního roku (a nejen letošního).

On kolem filmu Vrah panenek člověk chodí, vzhledem k zájmu o gialla, horrory a tak, už dlouho, ale vždycky ho nechá být. Popis ho odradí. Přátelé… diváci vám ho popisují jako div ne porno, kde se pro efekt celou dobu promenuje nahý hrdina(!!!). Pánové mají vždycky velké oči. Zajímavé, že herečky chtějí nahé naopak co možná nejvíc... Nic ve zlém, Karlosi80, ale když pak hrdinovi nedovolíš nahý vlézt do sprchy… Jo nepříjemnej dojem z toho máte, páč se cítíte být odhaleni? A čeho se jako bojíte? V celém filmu nevidím v tomto směru jedinou nepatřičnou věc a hrdina se tak, jak si teď představujete, ani jedenkrát nepředvede. Tak o co jde? O něco jiného v tom filmu jde. A je to hrozně smutný.

Hrdinou Panenek je traumatizovaný vyšinutý vrah (to není spoiler), který nesnáší panenky a figuríny (leč něco ho nutí mít jich plný dům). A zabíjí ženy, které se v jeho záchvatech v panenky mění. Pokud se mu v setmělém parku někdo připlete v jeho záchvatu do cesty, nezná slitování. Nemá vlastně žádné slitování. Chudák...
Vizuální chuťovka, tenhle film. Ač nejde o giallo ve smyslu detektivky, spoilovat víc nechci. Strašlivá psycho rozborka rozdvojené osobnosti. Přidejte si veškeré možné pohnutky a úchylky, leč nijak pro efekt využívané. A trauma založené na... Možná to dnešní odborníky, kteří nám doporučují, ať děti vychováváme v rámci homosexuálních pohádek Princ a princ, a chlapci ať se oblékají do holčičích šatů, aby jim nebyla upírána práva, když je to přece přirozené, možná je to odradí. Překvapivě zdravější mi přijde náhled tohohle filmu. Jo, co můžou šatičky udělat…

Snové a skutečné sekvence se plynule prolínají... kameru má pan režisér vždycky par excellence.

Osobní výpověď? Dle režiséra to něco takového bude. A dle ČSFD byl zas režisér homosexuál (?). Nevím, nakolik to měl autor ve Španělsku takto těžké (pokud byl), ale ani to snad není hlavní. Stinná stránka společnosti, to v krásných kulisách Barcelony, inu… a Antonio Molino Rojo k tomu v parádní roli. A pan režisér v depresi. Pokud máte rádi panenky… je to film pro vás. Možná je pak mít rádi přestanete.
„Místo chirurga z vás bude spíš řezník.”

Bude. A neprojevuje žádnou účast a žádný soucit. Je to hodně zvláštní hrdina. Společnost mu dělá taktéž trochu zvláštní malý kluk, skalpel, a to je tu ještě jeho sestřička...
Ale třeba taková důvěra v policii je tu stejně pěkná, aby ne, když tu máme vyšetřujícího "šerifa" Luise Induniho. Jít s tím, že jste fetovali, a co jste při tom viděli, na policii…

Leč rozbor filmu neděláme, čili víc nepitvejme. To za nás stejně udělá hrdina, který si zatím kompletuje nejlepší sbírku. Jen jak ještě získat srdce své vyvolené?

Za mě je to strašlivé a skvělé dílo, zajímavé už od úvodních titulků. Takové filmy páně Madrida jsou.

Druhej film, ač v pořadí vytvoření první, Necrophagus… taky neni zrovna veselej. A ten třetí… ten nechtějte nikdy vidět. Opravdu.

Pan Madrid je zjevně hrozně smutný tvůrce. Migueli, neber si to tak! Ne, nech tu depku, ne. Vždyť to není tak hrozné, e?

Je. Pan Madrid nám dokáže, že všechno je ještě mnohem horší, než si umíme představit. Je v tom moc dobrej. Chudák, asi to nebyl zrovna optimista. 

Necrophagus je ještě relativně veselice. Tak prej nuda nuda. Ale jo, ten zelený pán-strašidlo na plakátu nebudí důvěru. Ale obsazení opět více než zajímavé… a pan režisér mě zajímá… i zkusíme to. Na youtube mají, paráda!

Atmosférické drama. A takový malý poznatek: Jestli si autor vybírá hrdiny k obrazu svému – tragické, smutné, podvyživené mládence s trýznivým osudem a vyhrocenými charaktery… vedle českých tvůrců je pro mne jedním z těch, kteří dovedou pracovat i se ženskými postavami. Dokonce… Necrophagus je ženský film. Opravdu. Ani jedinkrát jsem se u něj nesetkala se zneužitím postavení dam, žádné efektní erotiky, ničeho takového. Vůbec ničeho. Film s pěti dámami s rolemi tak důstojnými a realistickými, že málokdy tohle vidím. Chcete-li poznat tvůrce, který je zcela prost podobných sklonů, co opravdu herečky neužívá pro efekt, je to Miguel Madrid.

Ale teď bych, odpusťte, byla nerada, aby to vypadalo, že tu kritizuju jiné. Nemám nic proti svlékání hereček (ani herců. Ale to se nevede) a tvůrcům to nevyčítám (když do toho herečky jdou...). Pokud to není čistě, jen, furt pro efekt.

Když to přežene Sergio Martino nebo Lucio Fulci, ano, je to otravné a lacinné. Jak si z ranku vážím třeba Daria Argenta, který tohohle taky nezneužívá. Ale přesto nechci kritizovat. Stejně jako mám za to, že v Itálii, ve špagetách, ženy nemají vůbec špatné postavení. Ne. Jen v sedmdesátých letech… je cenzura tak volná, že ty vaše sexy komedie ovládly trh… a někteří to mají rádi i v jiných žánrech. Důstojnější role byly v těch špagetách.

Madrid, ač by to mohlo přímo vybízet, tedy nebere ženy za vizuálně sexuální objekt. Vztah k nim řeší hrdina Panenek celý film a vyvrcholí to totálně tragicky.
Hrdina Necrophaga řešit nic nemusí, vrací se domů za manželkou. Ach… jistě, že to nepokračuje dobře, manželství skončilo dřív, než jsme se seznámili, a místní hřbitov skrývá děsivá tajemství. Třeba Víctora Israela. Něco skrývají všichni tady. Černou minulost. Děsivou současnost. Nebo hlavu v pytli.

Film veselý není, to ne. A přece takový... ech, hodný. A s pasážemi jak z němé umělecké éry… neskutečně originální kamerou… a celek… Buď se vám líbit bude moc, nebo ho zavrhnete. A koukám, že se obecně tvorba Miguela Madrida moc nelíbí.

¿Y por qué no?

Na (alespoň druhé dva) jeho filmy jdou lidi s vysoce pornografickými záměry. Vůbec to nepopírám. Máloco je o tom k nalezení za informace, ale jen u Vraha panenek se hovoří o homosexuální, pedofilní, nekrofilní, transvestické, misogynní, fetišistické a nevím jaké ještě stopě filmu. Přičemž něco jako účel se neřeší. A v druhé recenzi nás autor láká, ať se podíváme na děvče tam hrající a odhalící prsa, rychle, než to zakážou. Ale ne, dobré. Aspoň nějaká recenze.

Dívám se, že tyhle filmy nemá veskrze nikdo rád. Další recenze a strašná kritika. Tak nevím. Tuplem Necrophagus se nelíbí. Chcete zombie, krev a erotiku? Tak vlastně ani jedno tu nenajdete. Jen… není slušné spoilovat konec. Jenže dnes se panu Madridovi do filmu dostali další tvůrci, takoví, kteří to vidí jinak. Nejlepší je pak vzít vědecké vysvětlení na veškeré mysteriózní prvky, na strašidlo pušku, a na strašidle, které, otázka, zda mělo původně být vůbec hmotné a divákům k vidění, na tom založíme propagaci kusu, tzn. dáme ho na plakát. Ještě v patřičné barevné úpravě. --->

Že je to o něčem úplně jiném… těžko pak méně pozorní zjistí. Ale je. Vždyť tohle není Necrophagus! Tohle je… pan producent, nejspíš...

Miguel Madrid není žadý Pupi Avati se Zederem. Ale pardon, ani ten si nemůže dovolit všechno. Proč ale kazíte jeden malej smutnej nijak nebezpečnej filmek jednomu mladýmu smutnýmu (snad nijak nebezpečnýmu) klukovi, kterej chtěl udělat něco atmosférického a zároveň civilně lidského… je toho zapotřebí?

Je. Alternate ending jako když vyšije. Škoda toho. Tady mě to extra mrzí, protože... každý si z toho vezme zelené monstrum, ale samotný film odsune do pozadí.
A ten je přitom moc hezkej. A moc uměleckej.

S neuchopitelnými jevy, kombinací flashbacků a ohromně zajímavými postavami, místním doktorem zkoumajícím hlavy počínaje, hrobníkem hlavy dodávajícím konče.

A ohromnou rolí pro... Franku?
Pro kaskadéra, pro herce spíš malých rolí, úloha naprosto ojedinělá. Ale toho se Madrid nebojí a v Panenkách dá naprosto netypickou úlohu zase jinému herci s podobným postavením, jak už jsme zmiňovali. Do třetího filmu už nebere nikoho takového, což je dobře.

Pokud jde o pana režiséra osobně, ten párkrát někde dělá stafáž, má za sebou zasněženého Necrophaga, natočí dusné psycho Panenky (Film, který evidentně celý natočil podle sebe. Jediný z těch tří.), občas něco napíše, a pak… mu zbývá jediné. Ne, jít se oběsit ne! Natočit ještě něco, přece. My chceme víc, víc!

No. Už bude jen jedna věc. Jen jedna. Věc, o které… těžko psát. Na určitých stránkách mi toto od páně režiséra nabídli a fotky vypadaly na nějaké poctivé hardporno. Jenže pana režiséra už známe a víme, že to nebude jen tak. Že ani sekce Classic Erotica asi nebude úplně výstižná. Takže i na tohle si jeden udělá nakonec odvahu… ač sbírá ji dlouho… a pak…

Takže předně, Miguelovy flmy jsou zvláštní. Hodně zvláštní. A tenhle poslední navíc zcela nestravitelný. Po třech měsících je mi z něj pořád zle, stačí si vzpomenout.

Ale pokud v režisérových filmech tyhle věci, tedy ty divné a nestravitelné, jsou… ach, nejsou tam pro nalákání diváků do kina. Vůbec ne. Ani pokud jste rozervaný homosexuál.

Spíš naopak. U málokoho se ve filmu tak odráží ošklivost světa.

Miguel Madrid točí o svých dojmech, o světě, co ho děsí, o svých či jemu známých traumatech. Zažil jste nějaký večírek u producenta? Něco takovýho… snad ani není možný. Nebo jo?! Umělecké ztvárnění nejhorších nočních můr v rámci sexuálních orgií. Tak jestli nezneužívá a nevyužívá nahotu ve filmech ve druhých dvou… tady… ji taky nezneužívá. Rozhodně ne pro nalákání diváků do kina. Z vašich pornozážitků je divákovi fyzicky špatně. Přemýšlím, znám-li ještě jeden takový film, u kterého by mi bylo na zvracení. A takový… asi ne.

Velmi sugestivní a velmi, velmi zlé. Mladý pár se z donucení zúčastní organizovaných orgií, tzv. sex party v rezidenci producenta. Konec děje. Taková dekadence a taková deziluze, celé spějící tak odporným způsobem k tak strašnému závěru… Pokud chcete ve filmu vidět sexuální orgie od skupinového sexu přes válení v dortu, koupání v šampaňském, znásilňování, řezání žil a to vše… a to vše v rámci organizované zábavy hloučku občanů... nechte si to ujít.
Jestli se jdete podívat s ne takovými zájmy, varuju. Fuj. Je to parádně udělaný film. Tak zle je mi z toho. Vám taky, pane režisére, to je vidět. Nějaké strašné trauma máte, i propojíte to s paralelami společnosti...
A co udělají ti výše? Tohle nemůžete!

Hm, můžou... Takhle ne, hošku, my ti to vylepšíme. Osekají vám to na ani ne hodinu dvacet… a ten konec… škoda slov. Zamák vám nevadí, že ve filmu právě bouchla zeměkoule (sic), o happyend nás to přece nepřipraví.

Váš jediný film, který vám nechali opravdu od začátku do konce, je tedy Vrah panenek. Taky je konzistentní a promakaný až do závěru. První a poslední věc… ne. Ty nenecháte na pokoji. Pročpak, páni producenti nechtějí být takto viděni?

Ani bych se jim nedivila, ale snad museli vědět, do čeho jdou. Ne? Ale že i ten Necrophagus vám vadil…

Snad vadil, snad nevadil, snad vás to jenom baví, snad v dobrém máte dojem, že odhalit bubáka je třeba, páč na to divák čeká… snad. Ale zničili jste to. Ne definitivně, všechny tři filmy mám za skvělé. S tím, že třetí už nechci vidět. Jen...

A Vy, pane režisére?

Nevím, co jste dělal poté. Nevím, co jste dělal předtím. Od toho nedělám informační články, neb nevím nic. Kruci, pane režisér, vždyť o vás se nedá zjistit vůbec nic. Nic! Jenom, kdy jste se narodil a umřel, což neříkám, že je skutečné datum.

Jak ráda bych sem teď napsala, že doufám, že od vás ještě něco hezkého uvidím. Jenže vy už bohužel nic nenatočíte. A filmy máte celkem tři. Nic víc.
Věřím, že jste skončil dobrovolně, váš odchod ze scény je tak nihilistický a deziluzní… že vás chápu. Pokud je to kvůli světu, kterej se k vám nezachoval hezky… taky chápu. Pokud kvůli ztrátě veškerých iluzí, ideálů i chuti žít…

...snad jste se měl aspoň snesitelně.


Pokud vás po posledním filmu prostě vyhodili... chápu taky. A je to jejich chyba.

Ale jinak… unikal jste mi. Až letos jsem vás chytla a líbíte se mně. Věřím v mnoho vám podobných. Ne kvůli nim. Musí bejt hrozný být jako Miguel Madrid. Ale kvůli sobě. Máte hezké filmy. Na Vánoce jako dělané.
A protože už jsou skoro tady, zazpíváme si...

Naposledy jsem slibovala napsat něco hezkého. Tak... snad se nám to zdařilo. Snad toto nebude čtenář brát jako porušení slibu. Vždyť je to hezký. Hezký nemusí bejt vždycky jenom veselý.
A jestli Tě, Migueli, dodnes nikdo neocenil, tak věz, že jsi skvělej tvůrce. A mám Tě ráda.