3 - 2 - 1 - ... 200 spaghetti westernů?

Ne. Abychom byli přesní, 199. Do dvou stovek spaghetti westernů mi dnes chybí už jen jedna věc. Co to bude, kdo jen ví? Kdo si zaslouží mít tu čest stát za vznikem spaghetti westernu s takovou historickou hodnotou, tedy mou dvoustovkou? Bojím se toho. Teda, já a bát se... mám jen drobné obavy. 

(A než začneme, sem ještě vložíme tuto bezvýznamnou řádku, čistě kvůli technice, aby byl napravo vidět Archiv blogu a nezmizel za obrázkem. Tak. Snad to bude fungovat.)

A no tak jo. Už jsme se tam dohrabali. Už se možná můžeme považovat za lehké odborníky na tento žánr. Už víme, jak vypadá 200-1 spaghetti westernů. A co jsem za tu dobu všechno zjistila… to nemusíte znát. Pár příkladů: Dnes už vím například, že…

Co že je to za žánr? Spaghetti western, vznikl v 60. letech 20. století ve spolupráci Itálie a Španělska. Odlišuje se od amerického... vším. Ale na to si každý musí přijít sám. A my neděláme informační články, takže promiňte, veškeré dotazy směřujte přímo na mě. Pokud vím, odpovím.

Žádné strachy, dnes se nebudeme zabývat žádnými morálními otázkami v rozboru filmu, jako posledně. Je tu jen strohý a prostý fakt, že do dvou stovek špaget mi zbývá jediný film. Co tedy dodat?

"...O něco lépe na tom byli španělští představitelé středních a menších úloh, z nichž někteří se později styděli za tyhle přivýdělky. José Nieto, Aldo Sambrell, Fernando Sancho nebo Fernando Rey se totiž časem vypracovali ze spíše podřadných úloh důstojníků, guvernérů, rančerů, šerifů či vlastníků saloonů na solidnější úroveň..." (K. Jordán, TNZ)

No, tak to se mají za co stydět. I spalte všechny moje špagety, pravil po přečtení tohoto článku Fernando Sancho. Strašně se za ty přivýdělky stydím... Co to? Že jsme přišli o dobrou čtvrtinu celého žánru?! Ach jo, Jordáne...

Ale jde tam jenom o ty prachy, že jo? V tomhle žánru...

A do hlavní role je třeba nějakej Američan. No, ty Italy, a jo, asi i Španělé tam hrajou, no ty tak na ty nedůležitý šerify a mrtvoly, no. Ale ve správný špagetě musí bejt ten hrdina… a asi holt Američan…

A fuj. Tohle jsou má slova z doby tenkrát (na západě), kdy jsem znala sotva deset filmů. Tak na mrtvoly a bezejmenný šerify, jo?! Fuj. Člověk nebyl zas tak mladej… ale hrozně blbej. Hrozně.

Zahráli si tam opravdu všichni (možní). Známí. Neznámí. Slavní. Jednorázoví. Ale nikdo se neměl za co stydět, to vážně ne.

Tak si vezměme mé začátky na ČSFD. Někdy mě chytne silná chuť všechny ty komentáře pomazat a předělat. Jenže zároveň mě tam táhne čím dál tím méně věcí a nebude trvat dlouho, kdy už tam člověk patrně nebude chodit vůbec… Diskuse Cinema trash italiano úspěšně pohřbena… Vylepšení shůry člověka vždycky jenom rozčílí… Ten web je takový, no, jak to říct, ehm… Jenže je hezká představa (a nejen představa, ale i realita) mít česko slovenskou databázi, kde by bylo všechno, všichni, a dovoluji si tvrdit, že než IMDb je podstatně lepší. I vážím si všech dobrých, ochotných a obětavých autorů, leč chodím tam dnes sporadicky a převážně už jen z nostalgie. Pochopila jsem totiž, že komentovat něco nemá valnou cenu... A když si pak neprozřetelně pročítám cizí komentáře... Jakoby podstatná část uživatelů ani nevěděla, na co kouká. O čem píše. Odhodlá se člověk udělat titulky? Bingo, hodnocení dotyčného snímku klesá k nule. A proto se s tím člověk mazat nebude, nevím, proč by měl. (Technicky, nedělám titulky ke špagetám. Mrzí mě to a omlouvám se ostatním, ale jednoduše… už je sleduji bez nich a nijak moc mi nechybí. Některé by si je zasloužily. Ale ty jsou zas nedostupné. A spousta, spousta jich má. Od překladatelů jako Kubaso, DADA77, oik, jahr či pedro696. Skvělých...)
Vůbec „hodnocení“… Na tento náš blog nepřispívám krátkými recenzemi, i kdepak, to by mě podstatně brzo přestalo bavit. Shrnutí si může udělat každý, zde uvádím, jak to vidím já. A já vidím, že bodování od odpadu po pět hvězdiček je naprosto nedostačující. Vůbec mám takový nepříjemný pocit, že hodnotit nemá divák tak docela právo. (A tak je to se vším. Nemá právo nikoho soudit... dokud ho opravdu nezná) Rozhodně ne s přístupem všechno vím, všechno znám (poslal mě sem princ.).

A tak spaghetti western (či western all’italiana? Upřednostňuji první označení). Zastavila jsem se u něj v úvodním článku v září 2015. Zastavila jsem se i v říjnu. Zastavuji se tam pravidelně, jelikož tenhle fenomén si zastavení zaslouží. Pro mne z jednoduchého důvodu, tedy, že mne dovedl do Itálie. Už je to řádka let, ano. Už je to skoro 200 filmů, ano. Tato kulatá výročí vyžadují něco speciál. Každá desátá špageta vyžaduje něco speciál. Vlastně každá špageta je výjimečný zážitek. A bylo jich tolik skvělých. Jen obvykle nevyšly na výročí. Padesátá? Inu, to byl člověk ještě hodně nerozvážný a střihnul si nenapodobitelně zábavné Una lunga fila di croci s ne příliš zábavným Anthonym Steffenem (a zajímavějším Williamem Bergerem či Mariem Bregou... a dalšími). Ale jo, stovka a I lunghi giorni della vendetta s Giulianem Gemmou (a spoustou dalších, v té době převážně neznámých), ty byly kapku zajímavější… ale taky vám řeknu, žádná sláva. Dost možná tím, že z původního filmu chybělo asi dvacet minut (!). Stopadesátka a Oggi a me... domani a te! Mňjo… Steffen to nebyl, byl to namísto toho scénář Daria Argenta, jenž, kruci, nesmí psát ostatním scénáře! Hluboce si tohoto mistra formy a gialla vážím, ale když má dávat někomu jiného dohromady obsah… není tam pak nic. A výkony? To byl jeden takový hrdina, pár parťáků (vida, vlastně zase Willy Berger, má to ale štěstí) a šíleně přehrávající záporák… A ten hrdina byl čirou náhodou Brett Halsey, jenž si to figurování v 150-ce zrovna nijak nezaslouží.
A mezi nimi bylo tolik úžasných filmů. A tolik mnou nedoceněných postav...

A teď… od první stovky divák zmoudřel. Dovoluji si domnívat se, že spaghetti i pochopil. Pochopil jejich myšlenku. A ta není nijak béčková, jak se s takovou neutuchající oblibou píše o „žánrových“ italských filmech. A že jsem coby divák zmoudřela? Jak se to u člověka projeví? Ne, že začne rozumovat že jste jak malí kluci, když vás to baví, tohle hrát, točit, skládat atp., pánové, ale zcela naopak, stane se o mnoho tolerantnějším. Nemám už dnes chuť vyčítat nepodstatné věci, hrabat se v nesmyslech a dělat ze sebe kdoví jak chytrou, když je mi jasné, že nejméně (ale patrně víc) padesát procent kritiky z doby tehdá bylo neopodstatněné a dáno, no, tím, jak člověk chtěl být chytrý. Ale člověk není tak chytrý, a to, co shledává chybami, vůbec chybou být nemusí. To, co vyčítá autorům, může být ve skutečnosti autorský záměr. A to, co ho přiměje pohrdat či shora shlížet na ostatní a na filmy, to je z většiny projev jeho vlastního ega. A není dobré stavět do popředí své ego. Zvlášť ve chvíli, kdy vy sami jste houby dokázali, houby znáte, houby víte, ale máte chuť dělat, jak zkušený už jste. 

Všechno víme, všechno známe, všechno svedeme... třeba se i bez míření trefit. Dobrý, co?!

A pak z těchhle hloupostí, jako jsou westerny, z těch už jste vyrostli a dnes už na to koukáte… jak na to koukáte?! S tím smát se na jejich účet? A na Itálii vůbec? Že jsou to teda ale amatéři, kterým se nic nepovede, a když se náhodou něco povede, je to buď nezáměrná shoda náhod nebo kopírování odjinud? (příklad uvádím tento, tedy Itálii, ale v poslední době to tímto způsobem praktikuje stále více lidí na prakticky všechno kolem sebe. Oni ví prostě všechno. I když ví velké kulové...) A že jsou to beztak mafiáni, násilníci a brutálové, slabší, jako ženy a koně, masakrují, kudy chodí, a nezáleží jim, než… na pizze a špagetách? 

Je tohle ještě vůbec guilty pleasure, nebo už je to záměrný antipostoj? Well…

A právě proto mám tenhle senza blogísek, kde mohu veřejně říct, co si myslím.

Ovládá nás Amerika. Co říkám, ovládla nás Amerika. A bude hůř. Leč právě tato Amerika je kolébkou westernu. A právě western je mým tak milovaným žánrem. Jenže musím připsat, že western italský. Americký… o tom už jsme něco psali v úvodním článku. A od té doby jsem občas pustila televizi, viděla kousek nějakého toho El Dorada, a přišla na to, že už se na to nemohu dívat. Tenkrát mě to nebavilo a dialogy byly ubíjející... Jenže dnes… a zvlášť dnes… už tam vidím jen ty (a)morální zásady. Že beru filmy moc vážně? Kdepak. Ony tak krásně reflektují... A někde to člověk napsat musí. Tak proč ne v rámci mého koníčku?

A ech, tedy, dnes už nejspíše můžu říci, že jsem právoplatným odpadlíkem dnešní společnosti. Protože dnešní společnost vyznává hodnoty, které mě děsí, a má tendenci se nezastávat slabších, což já, přiznám se, mám. Třeba právě té otřepané Itálie. 

Jo, občas se kapku bojím, co z toho bude. Ale dokud tu ještě není cenzura...

A Itálie byla od začátku ovlivňována Amerikou. Od začátku tam proudily hvězdy ze zámoří. Od začátku… ne, nejsem tvůrcem informačních článků a rovněž o tom houby vím, ale v roce 2015 jsem z určitých důvodů dala volnou ruku žánru meč a sandály. Cha, kulturisti v sukýnkách a efekty, které čas zahrabe někam do země, to se nasmějem? Ne tak docela. Nasmáli jsme se dost, to jo. Ale sakra, ne vždycky na jejich účet. I kulturisti v sukýnkách se dají dělit na dobré a špatné a asi se nebudete divit, že ta největší prkna shledávám právě v dodávkách z USA. Gordon Scott, Steve Reeves, co ti dva předvedou? Gordon Scott dokonce ani nezacvičí, proboha, tak od čeho tu je? Ti jsou tu od toho, aby tu byli, dělat už nic nemusí a jen jejich jméno nás nažene do kina. Kolem nich něco jiných anglosasky znějících pseudonymů (skrývající kaskadéry makající za ně) a úspěch zaručen…? Nevím, přesto se domnívám, že ano, jinak by žánr tolik věcí nevyprodukoval. Jenže takhle, sehnat si film kvůli Gordonu Scottovi, moc se nepobavím. A jeden je pak jako druhý. Naopak, sehnat si film kvůli té desítce nezničitelných týpků v pozadí, zábava zaručena, a ač třeba jen na dvě minuty, zpravidla si pak z filmu pamatuji tuhle část. Že už zase začínám se skautíky? S těmi já hned tak nepřestanu. Protože tihle skautíci pro mne žánr meč a sandály učinili ohromně zajímavým. A nejen konkrétně tento žánr, ale všechno, co se tvořilo v první polovině 60. v Itálii. A nejen skautíci, ale mnoho lidí, kteří už pak, no… Učinili tyto filmy natolik zajímavými, že… že si jednoho dne člověk řekl:  
A není ona to škoda, že ty spaghetti přišly už v roce 64?
Jaké to rouhačství, co?! Jenže ne tak docela, ony ty špagety zavedly mnoho pravidel. Pravidel, která dřív zaboha nebyla. A pravidel, která vůbec ne vždy jsou pozitivní. Ony to pěkně rozškatulkovaly. A vůbec…

Cože? Že už jsou tady spaghetti? Tak to už jsme doživotně na odstřel, přátelé.

A hodnoty vlastností, je možné, že tak morální žánr, jako spaghetti westerny, ty hodnoty zpřeházel? Je to možné, jde o zcela evidentní vystřízlivění a nastolení závažnosti doby. Protože špagety, ty o své době vypovídají skutečně mnohé. A jsou velmi, velmi nadčasové. A také velmi, velmi závažné. A tak už nebude nikdy taková legrace, jako… u mého prvního Capuana, řekněme, jenž mě vůbec k sandálům a dobrodružným a všem těmhle věcem dovedl.

Tři Sergiové? Takže já se ptám: Kdo vlastně spaghetti western založil? A odpovídám logicky: Sergio Leone. Pak se překvapivě dotazuji: Kdo vpustil do žánru spaghetti westernového (anti)hrdinu a myšlenku? Odpovídám možná překvapivě: Sergio Sollima. A kdo formálně dosáhl naprosté odlišnosti, díky níž je sw legendárním? Sergio Corbucci.

A všichni tihle a všichni ostatní mají za toto ohromné zásluhy. A přece, všichni tihle (a mnozí ostatní) už dělali všelicos předtím. Takový Leone, vždy disponující neskutečnými honoráři, už na začátku 60.- zvládal Kolosy Rhodské. Sollima scénáře k neskutečně originálním výtvorům typu příhody deseti gladiátorů… a Corbucci? Ten byl originální šikula vždycky, s bratrem Brunem trojnásobný. A dalších úžasných osobností je tolik, že netřeba vypisovat. To je totiž třeba vidět. Sebrali tým, sebrali prostředky a šli dělat pozoruhodné pohádky.

...A pak se to taky většinou točilo ve španělské Almeríi a… a sakra.

Vážený pane!!! A což se na to podívat i z jiného úhlu, co?!

Ale já si tohohle už všimla víckrát, to nerazíte jen Vy, jakožto odborník. Tak vy máte pocit, že jsou dva druhy špaget? Kulinářsky je jich bezmála stovka, to jo, ale filmový žánr je jen jeden. S odchylkami, s variacemi, vždyť nejsou žádná psaná pravidla, jak má vypadat! Tak už jen proto je neskutečně opovážlivé ho nějak dělit.

Jakoby byly dva druhy. Ten s McBainovou farmou z Tenkrát na Západě a nefalšovanou pouští. A ten s jedním otlučeným městečkem a bahnem kolem Říma. Dva druhy westernu? Vysokonákladový a Nízkorozpočtový? Co je to za nesmysl, sakra? Chcete-li tedy, ano, těch "druhých" bylo mnohem víc, to je logické. Ano, těch "druhých" se vyrojilo jako hub po dešti a jistě, udupaly samy sebe svou šílenou brutalitou, krutostí, znásilňováním mužů, střílením žen, masakrováním dětí a tak podobně. Ale v obou se dají najít úžasné věci! V těch kolem Říma také vznikla skvělá dramata, třebaže bez amerických hvězd, i tak tam někdo hrál, doopravdy. Jistě, že na nižší technické úrovni, jistě, že s minimem nákladů a jistě, že často bez Morriconeho. Ale stály za to! Stejně jako za vysoké náklady vznikly nejúžasnější věci (nejen) žánru. Ale stejně tak i strašné věci, ty vůbec nejhorší, u kterých člověka serou už jenom ty zbytečně vynaložené náklady stříkající z nich na sto honů. Ale VŠECHNO JSOU TO ŠPAGETY! Bez výjimky. To, že potom rádobyznalci hodnotí podle přítomnosti jména Leone v titulcích, přece ještě neznamená, že je tohle nějaká jiná kategorie, liga, vrstva, druh filmu. Kdyby jednou konečně pochopili, že forma není obsah a porovnávali právě ten obsah, mnohdy by je možná překvapilo, jak dobrý obsah někdy tyhle technické ubohosti mají. Vůbec by mě nenapadlo rozlišovat už předem kvalitu podle peněz. Copak jsem bankéř?! Ale kruci ano, vždyť znám takové množství tak špatných… jenže já znám i ty dobré. A těch je víc. A právě těch "nízkorozpočtových" se zastávám stále víc. Protože ty to potřebují. Nikoliv Leone. (A jestli se snad zdá, že můj vztah k legendárnímu tvůrci znatelně ochladl, ani tak nemůže být docela zjevné, jak moc. My už si nemáme co říct. A těch lidí z branže, se kterými už si nemáme co říct, těch je bohužel víc.)

Nízkorozpočtové a Vysokonákladové. Ono není správné pohrdat vším, co nemá doktorát, přátelé. 

Stejně tak já, vždycky, viděje povědomou španělskou písečnou dunu, jsem říkala: Každej správnej špageťák už to udělal, tak hop. A tak tam přejelo, přešlo či se skutálelo tolik aktérů… A pak najednou duna došla. Čím dál tím častěji jsme se už tak daleko nedostali. Zůstali jsme doma v Římě a na dunu se dostali jen, když jsme si pořádně ušetřili… A tak dnes vím, že skoro každej, kdo tam byl, je správnej špageťák, ale spousta správnejch špageťáků se tam nikdy nedostalo. A vůbec to nevadí.

Každý na to kouká jinak, je to fakt. Pro někoho je jako kapku důležitější ten vnitřek, než počet hrstí stříbrných dolarů vložených do natáčení a vydělaných v kinech.

 

Že hodnotit nemá člověk docela právo, psala jsem? A že jsou to moc dobré filmy a každý jinak? Nemohu tedy dodnes říct, který a jaké z těch filmů byly nejlepší. Žebříčky dle oblíbenosti, proč je dělat? Pořád něco upřednostňovat, soutěžit, srovnávat... Mně se jich zdá nejlepších víc a skvělých spousta. Tolik mé dělení.

Takže spaghetti? Ale tak, vážení, to je jasné, proč se mi od začátku tak líbily. Ne, není to v explicitním násilí a ne, není to (jen) kvůli spoustě sympatických kluků. - Od začátku pravým hrdinou jest pro mne plukovník Mortimer či Colorado Corbett, oba to tedy Lee Van Cleef, to už mi zůstane, ten mě ke špagetám dovedl a ten mi ukázal, jak úžasný žánr tohle je. V mém případě nešlo o Clinta Eastwooda. No ano, dobrý. Jenže mám takový dojem, že on by mě na spaghetti nenalákal. Chtělo to nějakého toho antihrdinu… s lidskostí, ano, kterému nejde tak docela o prachy.

A to víš, Clintíku, že podle mě jsi z trilogie neskonale nejlepší ve "dvojce", tedy v Pro pár dolarů navíc? S Blonďákem jsi docela ztratil charakter. Pozitivní charakter. A byl z tebe cool zlý hrdina. Jménem Hodný. Škoda.
Je to paradox, že pro mne prototyp hrdiny v době americké kariéry neztvárňoval nic jiného, než sto plus jednoho bezejmenného záporáka bez práva na život, jméno, projev a charakter? 

                                                           Jo, tak tyhle role byly ohromně zábavný...

Oho! A když ho v Itálii získá (to právo), od Ameriky si vyslouží slogan Mr. Ugly comes to town! Zaprvé nehrál mr. Ugly, ale mr. Bad, přátelé, zadruhé je znakem úžasného nepochopení z vaší strany spojovat Krásnoočka s hrdinou z La resa dei conti a... a prostříhat film (La resa dei conti/Big Gundown/Vyrovnané účty/Velká přestřelka - úžasný překlad, tomu filmu tak neodpovídající...) o dvacet minut, to je jistě zajímavý tah. Dobře vím, proč a co jste vystříhali. To nebylo nic náhodného a už vůbec ne krácení brutálního násilí. A naše televize (kromě skvostných dabingů, jen si vybrat... Lidi! Vážně ne každý, kdo má vousy, už musí mít devadesátku na krku! Berte to, prosím, v úvahu), samozřejmě, převezmou tuhle poloviční verzi = podstatně jiný film. A... Ale má cenu se zrovna nad tímhle pozastavovat?

Působí to, jakoby tyhle filmy v zámoří byly zcela nepochopeny. Stačí vidět ty slogany... A já si nejsem jista, zda jde o záměrný tahák, aby nalákali co nejvíc tamějších diváků... nebo promyšlenou strategii, aby úplně zapadl fakt, že ten film měl původně třeba i myšlenku, a těch se oni bojí. Přikláním se ke druhé možnosti.

Jo, takže proč se mi spaghetti líbí? Je to jednoduše proto, že je v nich, těchhle filmech, vidět, že nejde o jejich historii. Nejlépe oslavnou a oslavovanou historii, tak, jako v Americe. Krom toho, že tamty mě prostě neba, celý systém amerických filmů je vůbec divně postaven. Ale má-li člověk povědomí o americké historii nikoliv z oslavných učebnic dějepisu, ale z knihy od Jaroslava Šikla Legendy o Divokém západě, a tuší tedy, jaké to jako bylo… tak pak je příjemné nesledovat adoraci masových vrahů s oslavněnárodním podtextem. Nemám pocit, že je, co oslavovat, ve vší stručnosti. 

(A přece i tam, kromě režisérských výjimek typu krvavý Sam, se občas do filmu vloudí něco krapet jiného… třeba naposledy v Profesionálech. Ohromná myšlenka uprostřed pouště cool hlášek. Ale když se tam něco takového dostane a ten hrdina Jack Palance odvážně dělá výtržnosti, je třeba to v další scéně úplně zabít, Burt Lancaster rád pomůže. To je až neuvěřitelné, jakou hrůzu tam někteří mocnáři na pozadí mají z ideálů a neadorované odvahy, wow!) 

V italském případě je to pěkná a tvárná kulisa pro cokoliv. A taky se tam cokoliv může vytvořit. A někdy je to totálně prázdné. Někdy vyloženě špatné. A musím bohužel říci, že ne jednou je to taky výrazně pokřivené. Bylo jich na několik stovek, i vysoký počet si musí vybrat svou daň. 

Pak tam máme taky kupu komedií nezapomeňme. Proboha, my ale nepotřebujeme humorné dědky (ach proboha, ty vážně ne!), vždyť když dělá legraci hrdina (a bacha, i ze sebe), to docela stačí… Ale ani k těm komediím už nepřistupuji tak odtažitě, jako před 100 filmy žánru. Radši se nejdřív přesvědčím sama, jak vždycky píšu.

Takže jestli byly sandály poměrně nezávazné, špagety převzaly všechnu zodpovědnost na sebe. A taky podle toho dopadly. K.O. Giallo reflektovalo, nicméně nekritizovalo, a polizia… to jsou spaghetti v civilu a bez východiska, obvykle.

I v sandálech a dobrodružných jsem poznala blíže jak své režiséry, tak své hrdiny, tak své do té doby ne tak známé hrdiny… a ty spaghetti opravdu měly přijít později. Nebo v trochu jiné podobě. Ty škatulky, přátelé… jsou nutné pro onu kritiku společnosti, mně je to jasné. Ale nejsou k těm klukům (tedy hercům, rozumějte) fér. Co, páni producenti?

Producenti… i producenti jsou lidé. Nejspíš, tedy. A mají své zásady a záměry. 

Třeba zatajit před veřejností, že tyhle věci vznikaly u nich za domem, tím, že poamerikanizují jména zúčastněných. Dnes už naštěstí vím, že za většinou exotických pseudonymů se schovávají Italové, respektive Španělé, a hned budí důvěryhodnější dojem. 

Ačkoliv, jak by vůbec tohle mohlo nebudit důvěryhodný dojem, co?

Paradoxem pak je, že nejednou dojdu názoru, že „napodobitelé“, „kopírky“ či aspoň odcizovači jmén známých superstar jsou podstatně lepšími herci. Jenže USA je pro nás krédo, vzor a modla, USA koneckonců rozdává Oscary (pro SVÉ filmy, mimochodem, toto není celosvětové ocenění, jak se může zdát) a v USA nám koneckonců řekli, že ten, ten a ten z Evropy je docela docela průměrně docela dobrý a kdyby se hodně snažil… Takže tohle málokdo uzná.

A když se styl oprostil od zámořských filmů, vyhodily se romantické párky a indiáni (Nechci znít rasisticky, ale ti sem vážně nepatří. A víte proč, že jo? Protože spaghetti nepotřebují řešit tyhle zámořské záležitosti ohledně rasismu, kolonialismu... ty si docela vystačí svými vlastními problémy), co by mohlo ještě vadit? Snad fakt, že v čisté podobě vydržely spaghetti jen pět let. Škoda.

A tak vůbec, kdo byl ten první jeden statečný, kdo mě ke špagetám dovedl? Karel Jordán. Ano, TEN Karel Jordán (vlastním jménem Karel Deniš), jehož cituji prakticky v každém článku a oponuji jeho tvrzením. Od okouzlení po zkoumání až po zjištění, že nám vlastně nakecal hory nesmyslů, lží, drbů, vlastních názorů vydávaných za fakta… a těch spoilerů... Vlastně všechny filmy v jeho knize uvedené, krom toho, že mne na ně nalákal, jsou do puntíku (pokud tedy nepíše nesmysly ve chvíli, kdy to zjevně neviděl) vyspoilované. A pak jsem si všimla zvláštní věci. On je fanoušek Vinnetoua, toť pro něj vše, takže nic proti tomu, každý se vyzná v něčem jiném. A nic proti těm desítkám a desítkám faktických chyb, zájemce si doplní vlastními vědomostmi. Ale on nás do Itálie vede s Clintem Eastwoodem. Z amerického pohledu. Bodejť, že pak bezmála prvních 50 špaget člověk sháněl výhradně v anglickém znění. Právě z tohoto důvodu, myslím si. Měl k Itálii určitou nedůvěru.

"...Mimo Eastwooda si tu zahráli samí Evropané..."

"...Stovky filmů generovaly potřebu tisíců rolí, naplňovaných na špici pyramidy hollywoodskými odpadlíky, ve zbytku kontinentálními představiteli všeho druhu, věku a kvality..."

Ale jo, Clinte, bezpochyby ty, Leone a Morricone jste to proslavili… ale nebyli jste sami. Vůbec jste nebyli sami. A navzdory Leoneho zámořským tužbám a producentským náhradám jinými Američany… tohle, tedy spaghetti, není americká záležitost. Je to zcela evropské, nezlobte se na mě. A tak divák nyní na vše trochu jinak nahlíží.

Neveselé vystřízlivění...

A zahlíží. 

Snad příliš. Že před rokem, dvěma dozajista, by tenhle článek vypadal ale docela jinak? To okolnosti mě nutí...

A netuším, za jak dlouho uvidím další padesátku, ne-li stovku. A bude-li v ní ještě něco stát za to. Pcha! Něco stát za to… Věříte, že za úspěšnější považuji druhou stovku špaget viděných, než tu první? Ze stejných důvodů, jaké prezentuji výše. Čím méně člověk očekává, tím více jsou ho pak schopny překvapit. A tak ráda bych si každou malou špagetku dala znovu a přehodnotila. Kdyby jen byl čas...

Takhle, že tenhle článek měl vypadat docela jinak? Měl být o něčem jiném? O úžasném umění, o úžasných zážitcích a úžasných filmech? Ale vždyť o nich to právě je. Jen trochu jinak.

Že vidím v mnohých filmech něco jiného, než ostatní? To je fajn, ale snažím se i vysvětlit, co tam vidím. Vidím k tématu to, že spaghetti jsou stále stejně aktuální. Obávám se, že ještě podstatně aktuálnější, než v době (nejen subjektivně, ale i oficiálně brané za zlatá léta volnosti a určité svobody), kdy přece prim hrála ona skvělá generace.
Jistě, že je tam na co se těšit! Spousta akce, stříleček, bitek, soubojů, stíhání, cti, brutality, násilí... Jsou násilné a jsou brutální, nikdy jsem netvrdila opak.
A zároveň má většina spaghetti něco společné – je velmi výchovná. A velmi morální.

A tak třeba taky nejednou narazím (ostatně nejen ohledně špaget, ale skrz naskrz různými druhy italských filmů) na pojem levicová agitka. Tak prej že Sollima byl starej komouš a o těch dalších radši ani nemluvě. Jenže lidi, já tam zaboha agitku nevidím. Dokonce ani ve většině těch revolučních, kde by být mohla. Nepleťte si, prosím, agitku s humanitou. Je to něco kapku jiného, opravdu.

I vážení čtenáři, i když se může zdát...

...o ty peníze vlastně šlo nejvíc v Hodném, Zlém a Ošklivém. A samozřejmě i některých dalších. Ale jinde… 

Jižanskej brutálek,

kde mluví zbraně a krev?

Inu...

 ...jak se to vezme…

"Brutalita postav měla ukázat člověka bez pokrytectví..."

"...bez falešné morálky, která byla charakteristická pro mnoho filmů."

Chcete něco o síle moci příležitosti? Dejte si Faccia a Faccia. O bezmoci? Il prezzo del potere. Zoufalé pomstě až za hrob? Il giorno del giudizio. Věrnosti až za hrob? Deguello. Přátelství? Bena a Charlieho. Komedie plné nejhlubších myšlenek? Zkuste Compañeros…

A zkuste cokoliv dalšího. Protože je v nich toho tolik... Tolik zajímavých věcí stojících za úvahu. Nemohu vzít nikoho z tvůrců skutečných spaghetti westernů a říct, ten za to nestojí, toho nedoporučuju, ten je vážně hrozně špatnej. Pokud mi někdo takový přijde, bezpochyby je to jen tím, že jsem dosud neměla tu čest s jeho nejlepším kouskem, že ano. Dokud to autoři nemyslí zle... nebudu to zle ani přijímat. Vždyť tohle je tak možností plný žánr! A tak fotogenický žánr, že mi to prostě nedá a svou nabídku a předváděcí akci podpořím obrazově. Co by ne. Díky všem skvělým kameramanům, pěkně to přecpeme.
Takže propojme prozaiku s poezií obrazu. Žánr, který je mimo jiných plný například:

Vyhrocených situací a emocí

Zoufalství a utrpení

Politických i jiných provokací

Paralel bezmoci jedince

Variant na další žánry

Pozoruhodných záběrů a uměleckých excesů všeho druhu

Senza super cool hlášek hrdinů... a vůbec ne jen hrdinů

Pro žánru znalé překvapivých odchylek (z nichž mám vždy takovou radost...)

A také naděje...                             radosti...                                             optimismu...

Nadšení... Přátelství... Zodpovědnosti... A toho pověstného násilí samozřejmě taky, to už patří k věci.

Ó ano, tohle byl vysoce závažný a inteligentní žánr. Ale ono moc myslet bolí. I přišel Enzo Barboni a kromě absence myšlení otočil trvající pravidla spaghetti westernu. Byli jsme předtím záporáci? Byli, dělali jsme tomu adekvátní věci a za kladné se nepovažovali. Jsme teď klaďáci? Prý jsme, děláme zlé a zcela neadekvátní věci a považujeme se za přísně kladné. Není moc lidí, kteří si téhle otočky o 180° všimnulo. Je to tak pohodlnější? Veselejší určitě. A pak má většina lidí za to...
- "Ale omezovat sw jenom na dolarovou trilogii, to o hodně přicházíš."
- "Viem, filmy Buda Spencera a Hilla mam vsetky, a tam je hodne spaghetti westernov"
...že spaghetti westerny nazýváme Barboniho laskavé komedie. Ach ne... tak to není!

Tak co, teda... jde tu jenom o ty prachy...? Nebo ne?

Takže máte-li zájem o opravdové spaghetti se vším všudy, začněte Vyrovnanými účty a Pár dolary, prosím. Ne Malým unaveným Joem. Začít jím já, rozloučila bych se s tímto žánrem dřív, než bych ho vůbec stačila poznat.

A těch známých i neznámých režisérů, které v italském westernu člověk poznal... Od roku 2014 si doplnil vědomosti ohledně spousty ostatních v civilu giallo, pak jinde, i netřeba vypisovat všechny, které znám a jichž si vážím, naopak, když padnu na někoho, koho neznám, považuji to za osobní pochybení a za povinnost se co nejdříve seznámit. A účastníci? Desítky a desítky. Skoro samý talent Itálie (a Španělska, to občas doplněno jiným zahraničím) a skoro samí navždy tak skvělí týpci (kteří uměli spoustu a ještě tolik navíc a dabing za ně opravdu všechnu práci nedělal) a krásné ženy (které mají přece svým způsobem důstojné úlohy, domnívám se navzdory většinám). Díky všem hercům, herečkám, kaskadérům, hrajícím kaskadérům, režisérům, kameramanům, koním, skladatelům, scénáristům, kostymérům... abych někoho nevynechala, tak raději všem až po nosiče kafe, včetně.

A dovoluji si poradit, že tolerance a přístupnost je pro diváka mnohem lepší způsob sledování. Ono je totiž ale mnohem příjemnější, než sledovat skupinu kaskadérů, který se cpou do filmů, ale titul herec si přece nezaslouží a ta jejich radost mě sere a ten jejich přístup plnej entusiasmu nemůžu vystát a nevim kdo to je a nezajímá mě to, dívat se na partu vlastních kamarádů. (A že skutečně není třeba se jich nějak významně bát... Pokud jsou po jídle, pochopitelně.) Ono je pak možné poznat bezmála každého druhého, kdo projde na pozadí obrazu. Ano. Když zavítáte do před- nebo po- špagetové doby… A ono pak není nemožné říct, že ani prkenný hrdina jako Richard Harrison není tak zlý, jak vypadá, a když má dobrou roli, je moc dobrý! Můžete dojít k překvapivému závěru, že i napomádovaná hvězda Mark Damon má něco do sebe! A když sice jen jednou, ale jednou opravdu můžete říct, že i Dean Reed je vlastně fajn…

Jo tak ty prachy...            ...tak vo ty...

...tu tak úplně nejde. No jo.

A že vlastně fajn byli, jsou, a doufám ještě dlouho budou, všichni, kteří tenhle žánr pomáhali budovat. Propůjčili těmhle kapku podivným pohádkám svou tvář, své jméno, postavu, odhodlání, umění vést i umění být veden, zachytit to, povýšit hudbou do nadlidských výšin...  
A schopnost být velmi, velmi výchovní. 
A jestli mají klobouk, džíny nebo dobový kostým, jestli se při tom válí v písku, bahně nebo třeba prachu, a jestli jsou ty myšlenky zakomponovány v komedii nebo tragédii... to je mi vlastně docela jedno. 
A těším se na další stovku!