♪♫ Dva Andílci - Guido & Maurizio De Angelis

V tomto velmi depresivním období temného podzimu a pochmurné společenské situace, co takhle o někom, kdo mi tato období pomáhá překonávat? Kdo by si to vůbec mohl zasloužit víc...

Když tak přemýšlím nad prvním setkáním, bylo to v blahé nepaměti dávných let Okouzlení pravidelně běžící na našich obrazovkách. Asi je lepší, že z toho si skoro nic nevybavím, nicméně znělka je to jediné, co si pamatuji, ano, myslím, že dodnes. ♪♪♫ Jo, opravdu pamatuji.
Ne o moc později se na naše obrazovky dostal rovněž Willy Fog na cestě kolem světa, z něhož si vybavuji, ano, částečně i díky nedávné repríze, většinu senzačních věcí, leč na začáteční písničku jsem se vždycky těšila snad nejvíc ze všeho. Ne, tehdá jsem ještě neobdivovala geniální dabing od Viktora Preisse pozdvihující gentlemanství hlavního hrdiny do neskutečných výšin, přes Jiřího Brudera, mou zde vůbec nejmilejší postavu sluhy Barnabáše, po Standu Fišera coby nenahraditelnou posilu ze Scotland Yardu a jejich nadšení v dabingu nejen mluvit, ale i nazpívat znělku. A přece to bylo tak fajn. Kdepak, tehdy jsem netušila, že je to seriál ze Španělska a kdo že to odvedle skládal tu super hudbu...
Nemají tedy tyto zdánlivě nesouvisející seriály něco společného?

Mají. Dva prima kluky s ohromným talentem a nevyčerpatelným hudebním nadšením.

Přivítejme tedy dva naprosto nenápadné bratry: Guido a Maurizio De Angelis

Dva naprosto nenápadní bratři...

"Kdo se vám vybaví jako nejslavnější italský skladatel filmové muziky? Znalcům tématu okamžitě naskočí jméno Nino Rota. Milovníci Měsíční řeky ocení Henryho Manciniho, aniž by přehlédli jeho americkou podstatu. Fandové popu si vzpomenou na bratry De Angelisovy a jejich songy pro bugginy, u nás proměněné v rakety na Mars...(?co?)" (K. Jordán, TNZ, skončí samozřejmě u Morriconeho) 
Nicméně mým záměrem, jako vždycky, není informovat a poučit, na ČSFD či na těchto stránkách si beztak může každý přečíst všemožná žhavá fakta.
Anebo ještě lépe tady o nich moc hezky informuje první a patrně poslední mně neznámý Čech, který je zná a má rád. Respektive pár rozhovorů se taky dá najít…

Kdyby se mělo hlasovat pro někoho, koho mám opravdu plný mobil, byli by to právě bráchové Guido a Maurizio De Angelis aka Oliver Onions (plus další pseudonymy). Ti v padesátých a ve zlatých šedesátých, kdy většina ostatních tvořila jeden soundtrack za druhým, ještě neskládali, nýbrž sbírali nutné a notné zkušenosti (a že jich museli sebrat, vyrůstat v 60.-, kde by člověk trávil jinde čas, než v kině? Nicméně komponovali už tenkrát), aby do sedmdesátých nastoupili s optimismem sobě vlastní prostřednictvím ohromného množství hudby v ohromné kvalitě pro ohromné množství filmů.
„Umělecké začátky? No, hrajeme asi od 11-12 let...“

Aj, my? Jistě, třeba symfonie Flying through the Air...

Představme si tedy něco jako dva Mozarty (ten tedy začal s hudbou ještě o pár let dřív), kteří zodpovědně a přemýšlivě komponují od první chvíle, co se vyškrábou na židli u piána (nebo ještě výš), a nikdo je odtud nedostane, dokud nesloží další symfonii.

„Přiznám se, že jsme se oba zapsali na univerzitu jenom, abychom se vyhnuli nástupu na vojnu…“ (M)

No dobře, no...


Jenže odpovědět tazateli na onu (v minulém článku uváděnou) otázku co preferuji za hudbu, že poslouchám dva kluky, co skládali v sedmdesátých a osmdesátých v Itálii, tím se dobereme nanejvýš reakce:
Ahá, cožeee? A proč jako?
No, protože jsou fakt dobrý, víš?
Ahá, a co to dělali? Nebyly to nějaký ty filmy s těma dvěma, Spencerem a Hillem? 
Což je tedy mimořádně pravda, leč jen proto, že nic jiného spoluobčané neznají. Sakra!!!

Nesnáším škatulkování. Obecně!
Nesnáším, když lidi shrnou Umberta Lenziho coby režiséra kanibalek, George Eastmana coby ztvárňovatele monster, Riccarda Pizzutiho coby panáčka na fackování pro Buda a Terence a Oliver Onions coby dvorní skladatele Enza Barboniho.
Když jednoduše ten první je geniální všestranný a nesmírně originální umělec, který natočil všehovšudy dvě kanibalky beztak ne moc o kanibalech, ten druhý je skvělý herec, fascinující kapitola sama pro sebe a nejen postavou jeden z největších intelektuálů, co vůbec znám, ten třetí toho zvládl s grácií, radostí a elánem mnohem víc (i v těch filmech), tak proč mu pořád omlacovat o hlavu, jak ho celý život mlátili po hlavě, a když už, tak spíš ocenit, s jakou důstojností to ustál, a ti čtvrtí toho složili tolik a k tolika filmům, že Barboni si takovou čest zrovna zaslouží nejmíň. Ale že by byl bez jejich hudby namydlený, o tom nepochybuji…
Leč všechny ty věci vyvolaly největší ohlas a už se to veze, už nikoho nic jiného nezajímá. Ale jen je poznat líp...

...Tak pro filmy s Budem a Terencem...?
Poprvé jsme se, již v rámci Itálie, potkali nešťastně u Podivného dědictví. Ten film, no, o tom jindy… jenže ta hudba měla něco do sebe. Vážně moc dobrá. Jen teda úplně netypická. Rok 72, bráchové se uvedli v naprosto profesionálním stylu, a pokud neklamou prameny a Malý unavený Joe je už z roku 71, na umělecký rozjezd nepotřebovali vážně ani rok, neb už tomu se hudebně nedá vytknout ani to nejmenší. Stejně jako počátečním filmům ze stejné doby.

"Zbývá ještě dodat, že hudbu k filmu složila tradičně bratrská dvojice Quido a Mario de Angelis..." (P. Stránský, Podivné dědictví, Cinema)
No, nebudu si jednoduše hrát na odborníka jako někteří ostatní, že ano, kteří neumí napsat bez chyby jméno ani jednoho z nich, příjmení taky ne, a dalo by se říct, že tvrzení o tradiční spolupráci v tomhle roce taky ještě není tak úplně pravdivé...

Ke mně později, jako druhý v řadě filmů s jejich hudbou, přišel Mannaja s parádní písničkou „Snake“ uprostřed, tak nečekanou, že člověk nevěřil vlastním uším. To je od nějakých Beatles nebo co? Ne, Beatles zrovna úplně ne, ale tyhle mládence si já osobně dovoluji nad Beatles i řadit. Proč?
Jsou to zcela osobní preference, leč…

Tak předně jsou proti Broukům prakticky neznámí a takovým já vždycky fandím.
Nemám u jejich písniček dojem, že si nechávají účtovat za každou sekundu navíc a s extrémní oblibou praktikují, abychom byli odborní, takzvaný systém fade out na konci - čili opakování do ztracena (nebo do přerušení potleskem obecenstva, kdy to Guido vždycky předčasně zalomí).
Nešetří s refrény, právě naopak, čím víc, tím líp, a čím lepší, tím víc.
Nebojí se užít opravdu šílených kombinací skutečně specifických hlasových projevů (u nichž si ani zasvěcení nejsou jisti, kdo to tam vlastně chrchlá, častí spolupracovníci Cesare De Natale a Susan Duncan Smith, nebo vůbec ne?), ohromně falešné interprety či vhodně využité sbory (Nora Orlandi a další) nevyjímaje.
A v neposlední řadě jsou hrozně veselí, pročež na jejich vystoupení stojí za to se podívat i s obrazem už jenom pro to, jaké hrají divadlo.
A těch hudebních stylů, co využijí, od tanga po valčík, a k tomu tihle dva skautíci také disponují ohromným hlasovým rozsahem.
Maurizio si neváhá kvůli písničce dýchnout z plných plic hélia (aspoň to tak zní) či Guido před vystoupení zchlastat pod obraz (aspoň to tak vypadá), kdepak, pro slávu cokoliv, že ano...

I sedmdesátá jsou doslova nabitá filmy s jejich hudbou, a když tak procházím seznam, snad jediné, odkud si ji vůbec nevybavím, je Torso, kde se té podivné pornografie a nekonečné chirurgie snad museli sami zaleknout nebo co...
I u nás se mohl stát nezapomenutelným Sandokan, pronikl sem nějaký ten Bud a Terence, Vůně cibule... Spolupracovali i mimo vlast, tu vypomohli ve Španělsku, tu na Slovensku, německé televize je rády vysílaly, jejich celoevropskou důležitost proniknuvší dokonce k nám nám mohou lehce dokázat třeba Kotvald a Hložek a jejich verze Sandokana (tak nevím, jestli tento důkaz nutně vyžaduji, fuj)

A dohromady mají na kontě více, než 150 příspěvků, v nejvytíženějším období i kolem 15 snímků ročně. Řeknu, že netuším, jak to mohli stihnout. Na druhou stranu jsou na to dva. A znaje četné úspěšné spolupráce mnohých italských sourozeneckých dvojic, svépomocí to prostě zmáknou. Maurizio to doladil, Guido vyprodukoval...
Bob Dylan se ve svých písních zabýval palčivými problémy společnosti, Beatles skládali převážně písničky o lásce (vím, že ani jeden neskládal vyloženě soundtracky, ale přijde mi vhodné porovnat, krom toho G & M taky skládali písničky jen tak, a povětšinou se ty ze soundtracků dají vyndat a obstojí samostatně) a Oliver Onions, ti si nedělali starosti s ničím. Jednou to, jednou něco jiného, pak to přizpůsobí filmu nebo obráceně, často něco dobrodružného, pak něco o vaření (? text nikde není, nicméně poslední mnou objevený song snad pojednává o přípravě ragů...?), Pizza, pak kreslený kocourek, strašidlo, Marco Polo, Santa Maria, Il gabbiano, Sheriff, Banana Joe, Christine, Orzowei, Fantasy, Freedom…
Zbytečné jakkoliv vypisovat, vkládat videa či odkazovat, je toho zkrátka moc.
Kluci složili od A po Z nesmrtelné věci. V jejich provedení by člověk byl více než ochotný koukat i na ony kreslené série pro děti, protože mají prostě a jednoduše tak prima hudbu…

Bráchové jdou s dobou. Ou...i

Ano, bráchové šli s dobou a v osmdesátých pomalu, ale jistě, převládá instrumentální elektronika a syntezátory nad zpěvem, což stojí, mimo jiné, za zánikem dobré hudby vůbec na celém světě. Ale osmdesátá vůbec pokazila všude, co se dalo. A pokazily se i filmy. I atmosféra v Itálii (snad Rudými brigádami? nevím). Všeobecně na světě zmizel národní kolorit. A bráchové přizpůsobili tvorbu požadavkům, to pro ně, jakožto mladou generaci, nebyl problém. Ano, disko si dobrovolně nepustím od nikoho. Ale to je specifický úkaz osmdesátých a asi to bylo opravdu v kurzu a žádané (Lucio Fulci, například, je úžasným ukazatelem společenských preferencí. V těch jeho filmech, ač podle mě špatných, je strašně vidět to zapálení a nadšení z moderního přínosu osmdesátých – a ta šílená disko-hudba je jedním z nich. Takže proto. Prostě to chtěli, tak to měli). Bohužel, skladatelé filmové hudby jsou přímo závislí na vzniku filmů, a když kinematografie zanikne, přestanou skládat i oni, aneb v 80. to trochu brzdí a v 90. letech už jde prakticky jen o TV seriály.
A 80. vůbec přinesla všelicos. Maurizia zbavila kníru (trochu jako škoda) a Guidovi dodala zodpovědnost staršího bratra (naštěstí nijak přehnaně)…

...Ale někdy dokážou být i velmi klasičtí a upjatí.

Nicméně i z tohoto období znám pěknou řádku věcí, které jsou naprosto parádní.
Kromě Morriconeho málokdo vydržel skládat prakticky 40 let v kuse, to je jedno, pro jaké filmy, prostě vždycky naplno.
Vůbec jsou jedněmi z mála skladatelů, kteří pro mne vystupují z oné anonymity hezká hudba, hezké jméno, občas fotka na čsfd. Tím, že jsou také častými interprety a tak vůbec, že zřejmě spolu vystupovali často a rádi a že je ohromná zábava na to koukat... Mladá a odvázaná generace, to rozhodně. (1944 a 1947, takže Guido už loni oslavil sedmdesátku. Ani tihle vrstevníci už nejsou tedy úplně nejmladší, koukám…)

Hudba G & M je všeobecně, i v oné době, spojována nejvíce s komediemi. Prakticky na co si vzpomenu, s výjimkami od Micalizziho a pár dalších, má jejich hudbu. Oni dovedou být epičtí. Dovedou být lyričtí. Dojemní až k pláči. Ale těch komediálních mají přece nejvíc (krom toho, že dovedou být dojemní až k pláči i v komedii, znám). A nemohu tvrdit, že by to byla chyba, jelikož ty jim dávají nesmírně volnou ruku. Jednoduše si tam můžou složit, co chtějí, a nijak se neomezovat. Ku prospěchu věci. Jen většinou anglicky. Vůbec amerikanizace veseloherních filmů, ke kterým tak často skládali, zapřičiňuje, že podstatná část jejich textů je anglická. Musí být zvláštní jít na film vlastního režiséra a tam vida, jsme v Americe, hrdinové jsou Američané a písničky jsou anglicky... Ale o tom jindy.
Jinak dělali všechno, poliziotteschi, gialli, poslední špagety, drama, pohádky, ba i nejedno postapo se tam snadno najde… Zkrátka ani po špagetách nezmizela dobrá hudba. Jen je kapku jiná.

Když už se můj blog (nebo jak to tu nazývat) jmenuje podle jejich písničky… psané pro Bonnie Bianco (z jejíhož provedení mi vstávají vlasy na hlavě), tak mi přijde na místě zmínit, proč právě oni…
Ale ještě, vůbec, znám nejeden případ, kdy jim senzační melodii zvrže cizí umělec, viz Dara Rolins v Tetě. A co teprve dvojice filmů Také andělé jedí fazole a ... střílejí pravou rukou, člověk v dobré víře zná originál a pak najednou umělci Kathy, Gulliver, už to ničí, už to fackujou, už divák vytahuje sluchátka a dlouho to rozdýchává, načež si to musí pustit v originálním provedení… Škoda.

Jo, proč oni? To už je snad jasné. Kdo mě přiměl se naučit nejeden písničkový text v italštině? Oni. Kdo, když už to nečekám, mi vždycky nabídne zase něco neobjeveného a parádního? Oni. Díky komu jsem si udržela nervy na uzdě během matury? Nebudu lhát, když řeknu, že z poloviny taky díky nim.

Není to tak dlouho, kdy po dlouhých letech koncertovali spolu a ve Stracultu o italských skladatelích Maurizio vykládá moc zajímavé věci. Jen jim líp rozumět a bylo by, o čem psát…
Já jim tímto tedy alespoň popřeji, aby si ještě aspoň jednou složili něco super k něčemu lepšímu, než sté sérii Okouzlení. Nezbývá, než věřit, že, přese všechny důkazy, kinematografie ještě není definitivně pohřbená. Já doufám.

Ano, jak píše Josef Štěpánek, mají na kontě nespočet skvělých soundtracků a písní, a ano, jsou to hluboce nedocenění skladatelé. Ale snad úplně nedocenění přece nejsou. Aspoň ve své vlasti...

A někdo se třeba najde i jinde...

Ale tohle byl, chlapci, na závěr asi trochu moc velkej odvaz. Bojím se, aby si třeba nějakej trouba neřek, že jste jen střídmě populární skladatelé populární hudby a z toho vašeho provedení že mu třeští hlava a jestli dokážete složit taky něco jiného... Znáte to... Tak dáme něco netypického. Hodně netypického. 

V kombinaci s tímhle videem trochu až 
kýč. Ale hrozně fajn.

Tak co, zvládnou všechno, nebo ne?! Díky za asistenci, přátelé!

Almería Western Film Festival 2015

Na tohle jsem letos nějak zapomněla! 

Asi tím, že jsem na to jiné roky upozorňovala na profilu, ale když se tak modernizujeme, připnu to sem.
Některé věci (třeba krátká videa) vypadají jako obvykle moc zajímavě. A tradičně se nechám nalákat aspoň na jednu novinku a v létě prubnu...
Snad se to letos vydařilo, přeji jim zdárné pokračování každoročního projektu.

♪♫ Colonna sonora - Maestro M a ostatní

Maestro Ennio Morricone je nejúžasnější osobností světové hudby nejen minulého a tohoto století, ale podle mě i o mnoho delšího časového rozsahu. Mimochodem, v lednu (konkrétně 15. 1. 2016) plánuje, k ohromnému nadšení všech ctitelů dobré hudby i nadšenců toužících ho jen vidět, vystoupit opět v Praze.
(a bohužel natuty zase v hledišti převládnou lidi, co se neumí chovat, co nemají úctu a kterým je jedno, že jdou na něco jako Mozarta, Čajkovskiho a Beethovena v jednom. Ale třeba už konečně pochopí, přijdou včas a ty brambůrky nechají za dveřmi… ne, už jsem ztratila ohledně spoluobčanů veškeré ideály) Člověk by řekl, že alespoň slyšet o něm musel jednou každý. I ujala jsem se před cca rokem mluvního cvičení na téma jeho vystoupení v O2 aréně a jediné reakce, které se mi dostalo z úst mých spolužáků (učitel jediný věděl, o kom mluvím), bylo:

Tak tohle teď letí. Kam to asi doletí? Všichni tušíme...

Jakže? Jakej… Jak jsi to říkala? Merikone? Kdo to je? To je Ital, fakt? Tak to fakt vůbec neznam. Hmm. Aha. Strašně zajímavý...
Dovolil by si pak člověk za těchto podmínek vůbec odpovídat na četné otázky tvá oblíbená hudba? Ne. Tak obecně, to víte, Beatles a tak... Člověk nakonec dojde vždycky k Broukům, jelikož ty uznává každý a ušetříte se tak nevítaných dotazů a názoru, že je člověk nějakej jako divnej, když vynechává Rihannu, chlapecké (nebo co to je) skupiny United5
nebo co to teď letí, ani nevím. Jenže pravda to není, Brouky si pouštím jen tu a tam... 

Co by asi člověk poslouchal, kdyby neznal spaghetti westerny a italské filmy vůbec? Kromě Irů a zmíněných Brouků snad nic. Jenže tam v Itálii v oné době snad nebyl žádný skladatel, který by nebyl geniální. Tak třeba...

Alessandroni, Bixio, Cipriani, De Angelis, De Masi, Donaggio, Ferrio, Fidenco, Frizzi, Giombini, Goblin, Gori, Lavagnino, Micalizzi, Morricone, Nicolai, Orlandi, Ortolani, Pisano, Pregadio, Rustichelli, Savina, Tommasi či Vasco-Mancuso, ba ani mně pouze z minima filmů známé variace nejsou k zahození od lidí jako Parada, Peguri, Poitevin, Reverberi… A zajisté víc, jen je momentálně má fantazie u konce. Ano, jistě, Bacalov. Jenže jeho styl všude vložím majora Jacksona a Hugovu znělku z Djanga a do konce už to budu jenom nevhodně omílat mi nesedí, a objeví-li se nějaká geniální melodie (Il prezzo del potere), přičítám ji nějakému spolupracovníkovi, protože zbytek je zase vrzání a zase tam člověk slyší Jacksona a zase ví, kde je Bacalov. A Piccioni mi teda nesedí vůbec, ale to je snad jediný. Takže tady máme tolik úžasných lidí, z nichž každý má nejeden senzační soundtrack a každý by si zasloužil pozornost. A jo, mám chuť jim trochu té pozornosti věnovat (ač hudební teorii za mák nerozumím a praxi taky nic moc. Tak radši něco osobních dojmů, jako obvykle).

A všichni tihle skladatelé dohromady… na amerických filmech mě dokáže nadzvednout hodně věcí, nicméně ta vycpávková hudba, kterou používali snad vždycky a úspěšně dodnes, ta mi už přijde jako vyložený mustr, podle kterého se vždycky jenom přihodí adekvátní nahrávka příslušné scéně. Měly bychom být dojati? A už jsou tam fidlavé housle, trocha klavíru, melodie žádná, ale slzopudné stoprocentně. Akce? Kravál, který v každém blockbusteru halasně přehluší fakt, že je to o ničem. Čím víc akčních se teď točí, tím víc kraválu. Ale je to ještě hudba? Vím, že mezi námi je víc, než oceán, a tedy patrně nemám pro jejich umění pochopení, nicméně to považuji za nejsnazší a nejméně namáhavou metodu, prostě žádnou snahu, žádnou lásku k práci, jenom $. A když to složí k blockbusteru, lidi si toho skladatele stejně dají do oblíbených už jen proto, že to složil k tak cool filmu, ač ty zásluhy má mizivé. A tenhle styl nevýrazné hudby tam pozoruji už od dávných let. Není pak divu, že někdy na celém filmu bývá nejlepší písnička v šerifovně, viz Rio Bravo.

Jen o kapku mladší M

V Itálii zmizely fidlavé housle, dojímavý klavír a tyhle věci vůbec. Ano, oproti Hollywoodu, zde si dovolím tvrdit, že hudba skutečně utváří film a podílí se na něm nejméně z jedné čtvrtiny, možná i z víc. Jistě, že tam máme i spoustu špatné hudby, kde taky ne, jenže mezi tolika skvělými se nějaká najít musí. A té skvělé je mnohem víc. Pomalu v každé malé špagetce. A občas je to také hlavní důvod, proč se na film vůbec dívat. 

Ne všichni se zhlédli v Morriconem, ne všichni skládali až (či už) v šedesátých, ale je fakt, že právě špagety daly možnost volné ruky všem odvětvím se vznikem filmu souvisejícím, hudbě měrou vrchovatou. V meč a sandály, příkladně, si hudby prakticky nevšimnete. V giallu rozhodně ano, ale to přišlo až po westernech. Za zakladatele té hudby, kterou má člověk tak rád, bych Morriconeho zajisté považovala, neb on zrušil ten styl vycpávkové melodie. A přišel na fakt, že je ale mnohem lepší a působivější, namísto stálého brnkání, nechat taky někdy ticho. A ti další...

„Ti, více či méně odvozeně nebo naopak zcela originálně, rozvíjeli zvukové napětí na plátně…,“ píše nám Karel Jordán v Tenkrát na Západě a hudebně docela podrobně, ač s nutnými chybami, rozebírá. A, jako nemnohým, poskytuje mu prostor vzadu v profilech významných westernových tvůrců. Morriconeho si musí vážit jednoduše každý. Ba i ten Tarantino ano (nicméně ty filmy chová v naprosté neúctě. A vida, tak nakonec mu přece bude muset skládat. Tak nevím...). 

Nicméně já, ze všech věcí, kterých si na všech a zejména na maestrovi M, vzhledem k jeho statutu superstar, cením, musím vyzdvihnout fakt, že prostě složil (a pořád skládá!) ke všemu a nijak si nevybíral. Bude to trhák nebo to jenom prošumí? Stejně složí genialitu. Westerny àla Sollima, Corbucci, Leone, Petroni…? Morricone. Bláznivá komedie? Morricone. Politický thriller àla Petri, Damiani...? Morricone. Argento? Morricone. Cokoliv odkudkoliv ze světa? Maestro M...

Pročež je škoda, že na svých koncertech musí uvádět obvyklou sestavu toho, co znají všichni, protože od něj prostě čekají Tenkrát na Západě a Hodný, Zlý a Ošklivý a ten zbytek je nezajímá. (tvrzení pramenící z reakcí spoludiváků v O2 aréně. Prostě chtějí ty Leoneho westerny a ten zbytek je fuk. Ale on skládal taky k jiným westernům, sakra!) Takže? Tedy, já bych si přála, aby příští rok zahájil koncert tímto…

Ano, takže děkujeme za tento velkolepý až magický hudební projev. Tak zatím.

Nuže tedy trochu obecně, trochu konkrétně, trochu maestra, a příště se můžeme podívat na další (velmi neodborně rozebrané) velikány italské colonna sonora, aneb co se mi na nich osobně líbí. Na koho to padne…?

Hrob plný dolarů

Nu, rok se s rokem sešel a máme zde další příspěvek od skupiny odhodlaných amatérů, kteří už takřka tradičně s přicházejícím podzimem na obrazovky našich počítačů promítají výtvor svého letního snažení. A vždycky je na co se těšit.

Poprvé jsme zde měli francouzský noir, podruhé (spaghetti?) western a co tu máme letos?

Dojde násilí spáchané na tomto muži odvety?

Western je žánr tak širokoúhlý a plný možností, že musí každého lákat natočit si právě to. A tito filmaři se na jeho půdu vydali už podruhé.

Něco vypilované techniky, něco staré dobré gardy, něco nových představitelů (které člověk dosud naživo neznal), něco solidní výpravy a navrch i jeden pravý nefalšovaný indián (vlastně dva, tedy manželská dvojice).

Takže jo, vůbec strašně pěkná je hnedle ta myšlenka tvorby prologu. Pěkně se nám v něm vyprofilují bandité, kteří se neštítí ničeho a zabijou každýho, i když má rodinu, čímž diváka brilantně postaví proti záporné straně. Bum. 

Hrdina v nepříjemné situaci, leč s trvalým optimismem

Grafická úprava titulků je skutečně velkolepá, autoři zůstávají na svých místech, co se od minula změnilo, je vlastní hudba, což tedy vysoce, vysoce oceňuji. Pánové, vážně klobouk dolů. A i ta kamera už je jistější a záběry jsou vážně krásné, takže technicky nemohu mít výtek.

Nejkrásnější herec se sombrérem protentokráte odložil sombréro a stává se nejkrásnější tváří Západu s kloboukem. Uniká před zákonem, neb má na tričku loupež, leč kromě schovaných peněz pase i po něčem jiném... A po jeho stopách se pouští čestný šerif, minule rovněž šerif, předminule policista, čili tradiční představitel moci zákona, režisér snímků. Vzhledem k tomu, že je bandita brzy dostižen, nastává fáze putování za zlatem. Nicméně po zlatu pase i kraj ohrožující dvojice lovců zločinců a to je tu ještě indián, jenž všechno tak trochu zkomplikuje. A šerif sám navíc disponuje tajnou zbraní…!

Šerife, fakt nemusíte být Clint Eastwood, vždyť jste dobrej takhle

Takže co mám vyzdvihnout? Je to tak správně amatérské a takovým věcem člověk fandí. Zase pěkný exteriér lomu, kde musím uznat skutečný talent nezachytit žádnou techniku, komíny atp. Scénář není nikterak obsáhlý a vzhledem k třiceti minutám filmu zcela sedící. Svižné, stručné, jasné a zábavné. Zbytečně se nekecá, což mám ráda. Kritika? Ale fakt jen drobná. Je třeba říct, že aktéři, zvláště někteří, mají nemalé problémy s dikcí a možná by neškodilo na ní trochu zapracovat, neb některé věci si člověk vrátí jednou, dvakrát a ještě teď si není úplně jist... Nevadí, divák si domyslí.

Indián pod pantoflem... a brzy i pod palbou

Hlavní antihrdina a šerif? Ano, inspirace zlomkem děje Faccia a faccia je možná, jmenovitě konečným řešení. A vůbec k Sollimovi mě tu odkazuje ještě jedna scéna. A k Leonemu a jiným věcem vlastně občas taky.

Co k nim? Dva nucení parťáci, kteří občas hodí vtípek (a přece mi to letos přišlo jakési trochu pochmurnější), občas se nepohodnou a občas si naopak pomůžou. Přeju jim, aby to přežili. 

Dva bandité? Bez skrupulí a jen kvůli penězům. Podávají to opravdu uvěřitelně, což oceňuji. I přeju jim, aby to nepřežili. Manželská dvojice indiánů? Nevděčná role Kataky, moc nevděčná. A Martin z prologu… tomu zas přeju, aby pobyl trochu déle. Škoda jen, že absentuje minulý šéf záporáků Jarda, dle mého silná herecká opora. A ostatní staří známí taky... Ale celkově to je moc dobré, něco jako přihlášení na nějaký ten festival by možná stálo za úvahu.

Abychom nezapomněli, technika je mocná věc. A udělá hodně, třeba věrohodné zvuky střelby, kdy v reálu ty pistolky vážně nedělají vůbec žádný zvuk a člověka by to ani nenapadlo. Co mne ovšem tedy jakožto diváka překvapilo nejvíce, tak to efekty třaskajících výstřelů, které působí jako plamenomet, a ta krev… inovativní :) Celkově je to zapamatování- a jistě i pokračováníhodný počin. Takže já doufám a věřím, že nadšení tuhle skupinu nepustí a zase se nějaké té youtube-premiéry dočkáme. Díky za to!

Co já mám společného se skautingem?

Snad zbytečná, snad podivná, snad až příliš naivní vložka, leč:

Jsem si toho vědoma. Přistihla jsem se, že už poměrně dlouhou dobu, už co píšu své názory na filmy, co recenzuji na ČSFD všechny možné italské westerny, užívám jednoho specifického pojmu, a tím je označení skautík. Používám ho často, používám ho ráda a považuji za jedno z největších ocenění u herce, jakého se mu může ode mě dostat. Většinou přidám pár vlastností a je tedy víceméně jasné, co tím míním, nicméně… Takhle, je možné, že ne každý ví, co si pod tímto pojmem představit (a říká si, co to zase plkám…). Tedy, pro mne znamená toto:

Základ příměru skautík pochází z jednoho z mých vůbec prvních westernů, kterým bylo Mackennovo zlato. Ten film snad není dokonalý, ale mám pro něj ohromnou slabost a z něj pak nikdy nekončící nostalgii. Příběh šerifa Mackenny, vůdce banditů Colorada a jednoho tajemného indiánského pokladu. Ten film mě nadchnul. Leč, jak už to tak bývá se mnou ohledně americké tvorby, Gregory Peck jako hrdina tím faktorem nebyl. Vůbec, celý film pořád jen řeční, že on teda to zlato nechce (ač mapu k němu osobně zničil), že nepřinese nikomu nic dobrého, že tam nic není (ač ví, že je), každého dobrodruha od toho zrazuje, blablabla, a co si nakonec odveze, když ostatní ostrouhají? Ano, hádáte správně, plné brašny. Ne, pro tohle nemám pochopení.

Jenže pak tam máme výpravu, výpravu, která se rozroste o množství členů, pak zase množství ubyde, neb se do toho připlete armáda, indiáni, někdo se zase přidá, to se mezi sebou mele, Peck činí rozkoly v partě, jeho blondýna je nudná, jako hlavní dvojka jsou ikoničtí až hrůza… Ale proč, sakra, by měl člověk koukat vždycky po hrdinech? (krom toho, že v Americe z principu se o hrdiny zajímám až úplně nakonec) Když na druhé straně je takový prima bandita, jakým je Colorado Omara Sharifa. Netypický herec pro western, jistěže. A i vlastně celkově dost netypický western, spíše dobrodružný. 

Tak Colorado celou veselou skupinku vede. Mé (ne)štěstí vidět tento film poprvé s dabingem Ondřeje Kavana umocnil pocit, že ten člověk sice neumí mluvit, nicméně je hrozně veselý. Ne, moc lidí zrovna nezabije. Když ano, tváří se tak, že má člověk chuť ho omluvit. Ve své skupině sice dělá šéfa, ale nepreferuje žádné silné třídní rozdíly. Ano, a působí jako vedoucí skautského tábora. Pořád musí usměrňovat vznětlivé členy, kteří dělají v družstvu výtržnosti. Starostí má nad hlavu. 

A když mu starý Adams vypráví pohádku o pokladu, je tak nadšený, že mu ho prostě přeju najít. Tu se s kamarády dají do nadšeného slavení, tu se snaží trochu roztlačit zatuhlého Mackennu (což je marné), občas trochu nejistý sám sebou a po celou dobu je takový prima pozitivní… Jde mu o mamon, jistě, ale umí to podat natolik bez postranních úmyslů, dává do toho tolik energie a je celkově tak hrozně fajn... A ano, dokonce má to právo i na vážně netypickou scénu „nejsem tak zlej, jak možná vypadám a nedejbože někomu třeba připadám“. Je nemorální mu ten podíl pokladu přát, když se tak snaží? (což je samozřejmě nesmysl, toho se zas nedočkáme) Či tedy aspoň doufat, že tohle dobrodrůžo přežije? (což je samozřejmě nesmysl, toho... nebo ne?) Ani nemyslím.

Konečné vyřízení problémové otázky - co s touhle dvojicí konkurentů - zda zabít banditu? Ale vždyť on není tak zlý… mě onehdy dostalo definitivně. A ještě tím víc, že v Americe. Pozoruhodný film... 

Nuže přibližně takový je originální skautík.

Z mnohých zkušeností vím, že diváci ty skautíky nijak moc rádi nemají. Asi jim přijdou nedůstojní. Asi se moc smějou. A asi moc nahlas. Asi si dělají moc legrace, a to i ze sebe. Asi se chovají trochu nepatřičně. Asi… kdo ví proč. 

V tomhle saloonu je to samý skautík

Jenže tihle lidé pro mě činí filmy strašně pozitivními. Čím míň toho mají ve scénáři (projdete saloonem zprava doleva a pak se zapojíte do všeobecné řeže, která vznikne...), tím víc toho do svého „křoví“ dají ze sebe. A já prostě ráda fandím, když se někde ten desátý zprava v zadní řadě snaží ze všech sil upozornit, že tu je, a všimněte si mě aspoň někdo…?

I hrdina může býti skautíkem

Skautíci. Můžou to být samozřejmě různě důležité úlohy, můžou to být i klaďáci (ač záporáci jsou to, pravda, mnohem častěji), může to být třeba i výjimečně hlavní hrdina. 

A potom, v mnohém takovém antihrdinovi se často najde i kousek skautíka.

Jednoduše někdo, kdo se chová nějak, kdo dělá něco, co by se třeba v jeho postavení neočekávalo. A automaticky pak někdo, jehož projev mě přiměje přehlížet, ač třeba ne zrovna čestné, činy jeho postavy v ději. Jednoduše přehraje vlastní postavu. Snad to není úplně správný a příliš zodpovědný přístup v době, kdy se obvykle doporučuje sledovat všechno s odstupem, nejlépe vždy nad věcí a s nikým se neztotožňovat atp… jenže se závažným nehybným zodpovědným profilem mě na filmy nepřiměje koukat patrně ani letitý plnovous (blbej příklad, ale věk vůbec), k protěžovanému přístupu shora a vždy nad věcí mám odpor, a jako divák bych tak přišla o mnoho známostí, spoustu legrace a vůbec, radši se přidám, než jim ji kazit (a jistě, že už je to víc, než 30 let, co ty filmy vznikaly, jak bych teda dneska mohl kazit autorům legraci při natáčení filmu, ještě když vznikl někde v Itálii… ale člověk ji takhle vážně potom kazí sám sobě).

V době, kdy si sice ohledně vlastních vědomostí nedělám žádné veliké iluze a nároky, ale přece už znám podstatnou část italských kaskadérů nejen od vidění, ale i jménem, si jich všímám stále více. Právě za role skautíků jsou nejčastěji zodpovědní tihle veselí chlapci - kaskadéři. 

Ano, a i proto, krom jiných důvodů, nemám ráda výtvory Enza Barboniho. Ten totiž skautíkům tu jejich veselou jakoby demokracii úplně zničil. A s ním záhy i velká část režisérů (a Leone bohužel v čele), dávající před tradiční spoluprací přednost jejich ničení. Vždyť je přeci mnohem lepší je ztrapnit tak, aby je ta dobrá nálada přešla, že ano, pánové?
Jenže kdo má na vzniku žánru a vůbec těchhle filmů takové zásluhy, jako právě oni? Málokdo. Proč by si potom nemohli taky trochu zahrát, taky zviditelnit, proč za to, sakra, museli takhle zaplatit?! A když zničíte skautíky, zničíte celý žánr, protože, ač se vám to líbí, nebo ne, tihle lidé dělají žánru ty základy, na kterých se dá teprve stavět.

Jo, můžete nám klidně říkat poskokové záporáka a ani si náš nevšimnout. Ale taky nás můžete mít rádi...

Radši zpět ke starým dobrým časům šedesátých let.
Tyhle postavy to obecně nemívají snadné. Často působí na okolí jako grázlové (taky je obvykle hrají), vejtahové, jen si zkuste dát ty ruce do kapes nebo za opasek jako výše a už jste jasní. Když se smějí, vážný hrdina obvykle jejich veselí nesdílí a všechny je postřílí, neb si to často bere zbytečně osobně. A když jde kolem dáma, aj, musí se ovívat, aby se jí z jejich uznalého hlasitého hvízdání neudělalo zle... Škoda.

Na druhou stranu, když se to povede, může se sejít skautíků celá banda a podporují se tak navzájem. Co třeba naprosto netypické sandály od Nicka Nostra, dva díly o deseti gladiátorech s Danem Vadisem, o jeho westernu nemluvě…? (mluvě, též někdy rozeberu, Nostro je velice zajímavá, bohužel kriticky nevyužitá, režisérská osobnost)

A víte, že i jo? Jsem taky tak trochu skautík...

Ne každý to dovede a ne každý si je taky ochoten jen tak zablbnout na úkor své pověsti, to je jasné. A já neříkám, že je to zrovna herecky nejsprávnější a předpisová poloha. Jen vím, že mi tihle lidé budou ve filmech vždycky tak nějak sympatičtější, než drsní nemluvní hrdinové. A těm rozhodně nic nevyčítám, nemůžu proti nim říci ani slovo, jsou taky fajn. Jen je prosím, aby těmhle tu legraci vždycky tak nekazili...

Týpci, kteří se chovají jak malí kluci a vůbec jim to nevadí, a postavy, u nichž si někdy člověk říká: „Je tohle ještě vůbec ve scénáři? Mám dojem, že ne. Ale je to dost dobrý! Možná tím víc...“. A já myslím, že činí filmy i život veselejšími a mám pro ně nesmírnou slabost.

Pohádky Luigiho Capuana

V době, kdy jsem ještě kroniku westernů od Karla Jordána mohla číst bez záchvatů (které se u mě v poslední době dostavují při pohledu na každou stránku, neb on opravdu vůbec neví, o čem píše, fakta nezná, zkušenosti nemá, ale píše píše píše a všechno předestírá jako nezvratitelná fakta, ač jsou to jeho domněnky nebo jakékoliv drby, a zhusta se mě tak velmi osobně dotýká, zvláště ve věcech Itálie), pozastavovala jsem se nad částí shrnující italskou tvorbu začátku šedesátých ("…pokusy o kriminálky, gotické horory, Robina Hooda či piráty (občas spojené v šílených kombinacích) nevyvolaly dostatečný interes…"). Je názoru, že všechny tyhle věci byly jen východisky z nouze, nic z toho nemělo valný úspěch, jen Vinnetou ukázal kudy… Ano, ke knize Tenkrát na Západě mi bude potěšením se někdy podrobněji vyjádřit. 

Nechám-li však tohle stranou, zbydou mi ony šílené kombinace. Co si pod tím vlastně představit? Žánr meč a sandály až do letošního léta znamenal pro mne velkou neznámou a dobrodružné prakticky taky… Až jsem si nějakou dobu před maturitou toužila vylepšit náladu, i sehnala si film L’avventuriero della Tortuga (Dobrodružství z Tortugy, tak mám dojem, že to vezmu k rozboru někdy odborněji a zvlášť) a zamilovala se do něj. Celý tenhle film plný nadšení a boření zažitých konvencí natolik zaujal, že další díla režiséra Luigiho Capuana na sebe nemohla nechat dlouho čekat. I během léta jsem se seznámila s téměř všemi jeho dostupnými kusy rokem 1960 počínaje. A pan Capuano (ač ty konvence v ostatních filmech přeci jen přestal poněkud bořit) se pro mne stal fenoménem…

Luigi Capuano, ročník 1904 a režisérsky aktivní už od 40. let, je ze staré školy a tvůrce zcela komerční, nevrtající se zbytečně v nepodstatných (po)drobnostech a rozhodnutý vytvořit zábavný film pro všechny. Pro své záměry zužitkoval množství historických či Salgariho postav, tu něco bájí, tu Zorra, tu čtyři mušketýry, tu gladiátory, tu vše dohromady, často piráty, k nim Esmeraldu, to bez snahy o historickou důvěryhodnost či věrnost předlohám (tak mám pádné podezření, že by se někdy Salgari divil, že tohle měl napsat on). A to, co mu z toho vzniklo, jsou extrémně šílené kombinace… a mnou milované pohádky. Pohádky neskutečně naivní a strašně zábavné, dávaje možnost vyniknout jinak často takřka neviditelným osobám, dávaje kaskadérům volnou ruku pro všemožné prima volovinky… a hrdinům možnost být. To poslední bohužel, jediné, nestačí.

Prakticky jediným problémem, žel bohu zásadním, jsou Capuanovi hrdinové. Není každý hrdina jako Rik Battaglia. Bohužel, máme zde Gordona Scotta, kulturistu s extrémním odporem k jakýmkoliv kulturistickým výkonům či aspoň pohybu výraznějšímu, než statickému popocházení místností, občas pronese něco nepoutavých dialogů, občas bezostyšně podvádí svou snoubenku, je vůbec na pendrek a zabírá místo všem ostatním (v lepším případě tráví na plátně jen polovinu předepsané doby, kdy druhou naštěstí zaberou veselí kolegové mušketýři).

A co takhle ty hrdiny úplně vynechat, nešlo by to? Ne? Už mlčím...                           (snad jsem moc neřekla)

Nebo snad raději Gianna Maria Canale? Ženská tvářící se celý film, jakoby kousala do citronu, je strašlivě dramatická, teatrální, emancipovaná, kazí každou legraci, zradí každého, štve mě strašně, a když k sobě přibere ještě prapodivného hrdinu Athonyho Steela (jenž tu nemá daleko k tomu mě opravdu přesvědčit, že jeho Forrester z Rudého gentlemana je dobrý jen dabingem), raději bychom to zabalili. Či snad George Ardisson, jehož hrozivý výkon a zjev zachraňuje skutečně jen maska přes obličej? O Mickeym Hargitayovi raději zcela pomlčet…

Jo, hrdinové se Capuanovi drolí pod rukama. Jenže k ruce má taky své osvědčené a oblíbené umělce jako např. vždy akčního Livia Lorenzona, vždy mocnářského Gianniho Rizza či vždy stoprocentně důstojného a elegantního (pravidelného vedoucího kaskadérů) Franca Fantasiu a mnoho dalších (Zamperla, Aureli, Bufi Landi, Pizzuti… kolik jich jen už člověk zná?).
Často lidi, které člověk dlouze, dlouze znal jen ze špaget a tak ho nějak ani nenapadlo, ba ani nezajímalo, co dělali dřív, než spaghetti westerny vznikly. Hráli, samozřejmě. Třeba zrovna tady. A měli napilno, jen co je pravda, a byli machři odjakživa. Capuanovy filmy budí dojem, ač to tak mnohdy není (neb spousta těchhle matadorů už dávno účinkovala v 50., ne-li 40. letech), že tu všichni začínali. Skoro s každým, o kom by mohl člověk mluvit coby o představiteli vedlejších rolí, epizodních rolí, kaskadérovi (mnohdy rovněž představiteli vedlejších rolí v jedné osobě), prostě někom, kdo se objeví často, člověk ho třeba ani nepozná, a když pozná, ani neví, kdo to je, tak se všemi těmihle se člověk v tomto žánru pozná tak nějak líp. A právě těm svěřuje režisér nebývalou důvěru, čili právě tihle všichni tyto filmy tahají neskutečným způsobem nahoru.
A u koho jiného můžeme vidět Lexe Barkera nejednou ve skutečném ohrožení života? Kdo jiný kdy usoudil, že Guy Madison by se mnohem lépe, než na nudné klaďáky, hodil na úlisného záporáka či Rik Battaglia namísto záporáka na kladného či rovnou hlavního hrdinu? Bohužel asi málokdo. A ještě kvůli mnoha dalším důvodům na tyhle pohádky jednoduše nedám dopustit. Jsou prostě hrozně milé.

Exteriéry a výprava? No, obvykle není třeba víc, než jedna řeka či loď (když jsou tu piráti), jeden oblíbený interiér krčmy, jedna tradiční pevnost, pravidelně se opakující zelené obleky pro záporné stráže, park či lesík, Rustichelli složí obvyklou romantickou znělku a s tím si (až na několik výjimek s vyšším rozpočtem - filmy s Barkerem) vystačí.

Bojové scény? No jistě, ty Capuano velmi rád! Střihne tam obléhání a dobytí pevnosti, kde se deset minut nemusí dít nic jiného, než že všichni šermují, shazují se z hradeb, střílí z kanónů, a zase přicházejí další davy... z jiného filmu! Ano, Capuano byl rovněž prvním, kdo mi předvedl úspornost systému něco máme, tak to řádně využijeme, kdy množství různě sestříhaných stejných záběrů máme možnost vidět v nejednom díle (a občas tak vyvolají pocti, že tohle už přece někde bylo, nebo proč se tam, sakra, děje tohle, kde se to tam vzalo atp.) - žánr meč a sandály toto, mimochodem, (k vlastní škodě) využívá pravidelně, a to i z cizích filmů, což v rámci děje dost vadí příběhům. Capuano má ty své bojové scény tak šílené a tak zmatené, že mu něco takového, jako že se v tom jeden vůbec nevyzná, člověk musí odpustit, a když si zvykne, stanou se pro něj tyhle akce nejlepšími částmi filmu.

A vzhledem k důležitosti úloh, do jakých obsazuje svého favorita Fantasiu, vkládá do kaskadérů nebývalou (a oprávněnou) důvěru.
Není pak divu, že jsou odhodláni s mladickým nadšením dokázat, že za to fakt stojí, i může dojít k různým událostem typu několika úmrtí a několika rolí jednoho aktéra (systémem: tak mě zrovna zapíchli, ale nevadí, už jsem tady zas. Aj, zase mě zapíchli... nic se neděje, nasadím vousy a přejdu na stranu nepřátel...) v jednom filmu (v domnění, že toho si přece nikdo nevšimne. No, někdo si přece všiml a ocenil). Je to plné takového toho krásného nadšení z věci a chuti dosáhnout nevelkého cíle, aby vás na chvíli zabrala kamera, když se kolem ní zrovna prořítíte. A všichni do jednoho umí tak krásně šermovat...

Tvůrce se nebojí jakýchkoliv úletů typu přepadení kardinála Richelieu Zorrem,
boj Herkula proti Černému korzárovi (žel bohu nedostupný film), o klonu Zorra proti pirátům ani nemluvě...

Ne, nejsou to nikterak náročné věci, ne, žádná z nich nemá českou podporu a ano, množství jich je bohužel těžce nedostupných. Ale když má člověk chuť na zábavu, v jejíž neoriginalitě je právě velké kouzlo, a poznat, jak začínali staří známí z Itálie, je Luigi Capuano doporučeníhodnou volbou.

Škoda, že Capuano začátkem sedmdesátých končí svou režisérskou dráhu, leč ještě před tím stihl natočil i westerny. 2-3. (jeden z nich vypadá na kombinaci Zorra a westernu, netuším, co převažuje) A dva z nich jsem měla tu čest vidět. A vůbec nejsou zastaralé. Vůbec nejsou špatné. Vůbec nejsou průměrné. Jsou tak, po všech stránkách, jeho.