Co já mám společného se skautingem?

Snad zbytečná, snad podivná, snad až příliš naivní vložka, leč:

Jsem si toho vědoma. Přistihla jsem se, že už poměrně dlouhou dobu, už co píšu své názory na filmy, co recenzuji na ČSFD všechny možné italské westerny, užívám jednoho specifického pojmu, a tím je označení skautík. Používám ho často, používám ho ráda a považuji za jedno z největších ocenění u herce, jakého se mu může ode mě dostat. Většinou přidám pár vlastností a je tedy víceméně jasné, co tím míním, nicméně… Takhle, je možné, že ne každý ví, co si pod tímto pojmem představit (a říká si, co to zase plkám…). Tedy, pro mne znamená toto:

Základ příměru skautík pochází z jednoho z mých vůbec prvních westernů, kterým bylo Mackennovo zlato. Ten film snad není dokonalý, ale mám pro něj ohromnou slabost a z něj pak nikdy nekončící nostalgii. Příběh šerifa Mackenny, vůdce banditů Colorada a jednoho tajemného indiánského pokladu. Ten film mě nadchnul. Leč, jak už to tak bývá se mnou ohledně americké tvorby, Gregory Peck jako hrdina tím faktorem nebyl. Vůbec, celý film pořád jen řeční, že on teda to zlato nechce (ač mapu k němu osobně zničil), že nepřinese nikomu nic dobrého, že tam nic není (ač ví, že je), každého dobrodruha od toho zrazuje, blablabla, a co si nakonec odveze, když ostatní ostrouhají? Ano, hádáte správně, plné brašny. Ne, pro tohle nemám pochopení.

Jenže pak tam máme výpravu, výpravu, která se rozroste o množství členů, pak zase množství ubyde, neb se do toho připlete armáda, indiáni, někdo se zase přidá, to se mezi sebou mele, Peck činí rozkoly v partě, jeho blondýna je nudná, jako hlavní dvojka jsou ikoničtí až hrůza… Ale proč, sakra, by měl člověk koukat vždycky po hrdinech? (krom toho, že v Americe z principu se o hrdiny zajímám až úplně nakonec) Když na druhé straně je takový prima bandita, jakým je Colorado Omara Sharifa. Netypický herec pro western, jistěže. A i vlastně celkově dost netypický western, spíše dobrodružný. 

Tak Colorado celou veselou skupinku vede. Mé (ne)štěstí vidět tento film poprvé s dabingem Ondřeje Kavana umocnil pocit, že ten člověk sice neumí mluvit, nicméně je hrozně veselý. Ne, moc lidí zrovna nezabije. Když ano, tváří se tak, že má člověk chuť ho omluvit. Ve své skupině sice dělá šéfa, ale nepreferuje žádné silné třídní rozdíly. Ano, a působí jako vedoucí skautského tábora. Pořád musí usměrňovat vznětlivé členy, kteří dělají v družstvu výtržnosti. Starostí má nad hlavu. 

A když mu starý Adams vypráví pohádku o pokladu, je tak nadšený, že mu ho prostě přeju najít. Tu se s kamarády dají do nadšeného slavení, tu se snaží trochu roztlačit zatuhlého Mackennu (což je marné), občas trochu nejistý sám sebou a po celou dobu je takový prima pozitivní… Jde mu o mamon, jistě, ale umí to podat natolik bez postranních úmyslů, dává do toho tolik energie a je celkově tak hrozně fajn... A ano, dokonce má to právo i na vážně netypickou scénu „nejsem tak zlej, jak možná vypadám a nedejbože někomu třeba připadám“. Je nemorální mu ten podíl pokladu přát, když se tak snaží? (což je samozřejmě nesmysl, toho se zas nedočkáme) Či tedy aspoň doufat, že tohle dobrodrůžo přežije? (což je samozřejmě nesmysl, toho... nebo ne?) Ani nemyslím.

Konečné vyřízení problémové otázky - co s touhle dvojicí konkurentů - zda zabít banditu? Ale vždyť on není tak zlý… mě onehdy dostalo definitivně. A ještě tím víc, že v Americe. Pozoruhodný film... 

Nuže přibližně takový je originální skautík.

Z mnohých zkušeností vím, že diváci ty skautíky nijak moc rádi nemají. Asi jim přijdou nedůstojní. Asi se moc smějou. A asi moc nahlas. Asi si dělají moc legrace, a to i ze sebe. Asi se chovají trochu nepatřičně. Asi… kdo ví proč. 

V tomhle saloonu je to samý skautík

Jenže tihle lidé pro mě činí filmy strašně pozitivními. Čím míň toho mají ve scénáři (projdete saloonem zprava doleva a pak se zapojíte do všeobecné řeže, která vznikne...), tím víc toho do svého „křoví“ dají ze sebe. A já prostě ráda fandím, když se někde ten desátý zprava v zadní řadě snaží ze všech sil upozornit, že tu je, a všimněte si mě aspoň někdo…?

I hrdina může býti skautíkem

Skautíci. Můžou to být samozřejmě různě důležité úlohy, můžou to být i klaďáci (ač záporáci jsou to, pravda, mnohem častěji), může to být třeba i výjimečně hlavní hrdina. 

A potom, v mnohém takovém antihrdinovi se často najde i kousek skautíka.

Jednoduše někdo, kdo se chová nějak, kdo dělá něco, co by se třeba v jeho postavení neočekávalo. A automaticky pak někdo, jehož projev mě přiměje přehlížet, ač třeba ne zrovna čestné, činy jeho postavy v ději. Jednoduše přehraje vlastní postavu. Snad to není úplně správný a příliš zodpovědný přístup v době, kdy se obvykle doporučuje sledovat všechno s odstupem, nejlépe vždy nad věcí a s nikým se neztotožňovat atp… jenže se závažným nehybným zodpovědným profilem mě na filmy nepřiměje koukat patrně ani letitý plnovous (blbej příklad, ale věk vůbec), k protěžovanému přístupu shora a vždy nad věcí mám odpor, a jako divák bych tak přišla o mnoho známostí, spoustu legrace a vůbec, radši se přidám, než jim ji kazit (a jistě, že už je to víc, než 30 let, co ty filmy vznikaly, jak bych teda dneska mohl kazit autorům legraci při natáčení filmu, ještě když vznikl někde v Itálii… ale člověk ji takhle vážně potom kazí sám sobě).

V době, kdy si sice ohledně vlastních vědomostí nedělám žádné veliké iluze a nároky, ale přece už znám podstatnou část italských kaskadérů nejen od vidění, ale i jménem, si jich všímám stále více. Právě za role skautíků jsou nejčastěji zodpovědní tihle veselí chlapci - kaskadéři. 

Ano, a i proto, krom jiných důvodů, nemám ráda výtvory Enza Barboniho. Ten totiž skautíkům tu jejich veselou jakoby demokracii úplně zničil. A s ním záhy i velká část režisérů (a Leone bohužel v čele), dávající před tradiční spoluprací přednost jejich ničení. Vždyť je přeci mnohem lepší je ztrapnit tak, aby je ta dobrá nálada přešla, že ano, pánové?
Jenže kdo má na vzniku žánru a vůbec těchhle filmů takové zásluhy, jako právě oni? Málokdo. Proč by si potom nemohli taky trochu zahrát, taky zviditelnit, proč za to, sakra, museli takhle zaplatit?! A když zničíte skautíky, zničíte celý žánr, protože, ač se vám to líbí, nebo ne, tihle lidé dělají žánru ty základy, na kterých se dá teprve stavět.

Jo, můžete nám klidně říkat poskokové záporáka a ani si náš nevšimnout. Ale taky nás můžete mít rádi...

Radši zpět ke starým dobrým časům šedesátých let.
Tyhle postavy to obecně nemívají snadné. Často působí na okolí jako grázlové (taky je obvykle hrají), vejtahové, jen si zkuste dát ty ruce do kapes nebo za opasek jako výše a už jste jasní. Když se smějí, vážný hrdina obvykle jejich veselí nesdílí a všechny je postřílí, neb si to často bere zbytečně osobně. A když jde kolem dáma, aj, musí se ovívat, aby se jí z jejich uznalého hlasitého hvízdání neudělalo zle... Škoda.

Na druhou stranu, když se to povede, může se sejít skautíků celá banda a podporují se tak navzájem. Co třeba naprosto netypické sandály od Nicka Nostra, dva díly o deseti gladiátorech s Danem Vadisem, o jeho westernu nemluvě…? (mluvě, též někdy rozeberu, Nostro je velice zajímavá, bohužel kriticky nevyužitá, režisérská osobnost)

A víte, že i jo? Jsem taky tak trochu skautík...

Ne každý to dovede a ne každý si je taky ochoten jen tak zablbnout na úkor své pověsti, to je jasné. A já neříkám, že je to zrovna herecky nejsprávnější a předpisová poloha. Jen vím, že mi tihle lidé budou ve filmech vždycky tak nějak sympatičtější, než drsní nemluvní hrdinové. A těm rozhodně nic nevyčítám, nemůžu proti nim říci ani slovo, jsou taky fajn. Jen je prosím, aby těmhle tu legraci vždycky tak nekazili...

Týpci, kteří se chovají jak malí kluci a vůbec jim to nevadí, a postavy, u nichž si někdy člověk říká: „Je tohle ještě vůbec ve scénáři? Mám dojem, že ne. Ale je to dost dobrý! Možná tím víc...“. A já myslím, že činí filmy i život veselejšími a mám pro ně nesmírnou slabost.