Náš canovaccio v poslední době seznal značnou stagnaci. V budoucnu to vidím podobně, a možná ještě hůř. Ale optimismus, vždyť krize pominula, že jo, je na místě okamžitě zrušit všechna nařízení... kolektivně se nakazit... a to jen pro ego a dobrý pocit jisté jedné právnické osoby, která by měla být za vlastizradu v době nouze zavřena až zčerná.
Bohužel, do vězení se zase podívají chudáci, co nic neprovedli, nebo střelení kluci, co nedomysleli důsledky.
Podívejme se dneska radši pro radost na tohohle.



...vypadá skoro jako Josef Kemr zamlada. Ale to bude nejspíš tím, že on vypadá moc špatně na fotografiích. Vždycky... 
I bylo by mi teď největším potěšením tu tenhle hrubě nedoceněný film zrecenzovat. Snad až jednou bude čas. Jo, Pancho se žení, mistrovský kus našeho velkého režiséra a protagonisty v jednom. Tak našeho Rudu Hrušínského můžu znát odjakživa z pohádek. Z hororů jménem černobílé kriminálky. Jako Spalovače. Za všechny, jmenovitě všechny role si ho můžu vážit. Ale tahle je jen jedna. Tenhle mladicky nadšený Pancho. Ač si říká Pedro...

Nahoře na půdě se trénuje opera, aby nedošlo ke zmatkům neznalého diváka. Mimochodem, jde o možná nejvěrohodněji zpracované Mexiko natočené mimo Mexiko. A myslím to naprosto vážně. Za jakých pohnutých okolností tenhle kus vznikal... tak jsem ráda, že nakonec vznikl.
Kdo je odhodlaný tenhle film srovnávat s druhým naším národním (komediálním) westernem – Limonádovým Joem –  škodí jak sobě, tak jemu.
S veškerou upřímností... oba mám ráda stejně. Jsou úplně jiné. A v něčem přece stejné. U nás se všichni měli učit, jak točit komedie, to je bez debat. Ale hlavně jak dělat westernové parodie. To jest s chytrou myšlenkou, dobrým jádrem, a hlavně, bez skutečného násilí. A super cool hrdina, che, tenhle Pancho, a přece proto nikoho neztrapňuje. A jeho hrdinským cílem není nic většího, než si vzít tu, kterou má rád. Hezký.

Opravdu mě mrzí, že víc kovbojek u nás nevznikalo, a že toho pan Pancho Hrušínský nenatočil víc. Ale tak hlavně, ať se všichni ožení. I ten Pedro.

Zlatá doba a ideální podoba amerického westernu. Kdyby takhle vypadaly, vypadal by možná i můj blog jinak a věnovala bych jim pozornost a třeba i přízeň. Hezké časy. Aspoň v tomhle. A pokud oponuji obecnému tvrzení o hromadných bitkách ve filmech se Spencerem a Hillem, takto, mimochodem, vypadá skutečná hromadná bitka:



(Kdyby tak vypadaly tam, možná bych přízeň věnovala i těm.) Veselé a díky.

Cyklista Gianni Garko – jedna z mála věcí, co v tomhle filmu za něco stála. I zaslouží si tu být, když tak statečně dojel.

Originální autorská práva bohužel nelze dohledat.

Teda vlastně jo! Jasně, že je to vaše, pane Leone!

Filmy s Louis de Funèsem jsou velká nostalgie. A dnes si názorně ukážeme, před jakým obědem nás můžou ochránit zavřené hospody a restaurace.



I kdepak, nic proti. Je to moc fajn podnik. A karanténa už určitě brzo skončí, takže tam můžeme hnedle zajít! Ale oběd si radši přinést s sebou...

Dnes akční/polizieschi nahlédnutí do akce drsného gangu.

    Ok. kápo.                                      Takže?

Je tam?                 

Je.                                   Čekáme na pokyn.

  Připravte se.                                                .

                                    Akce.

Teď!

       Dělejte, lidi, ještě je tam zajíček!

 jak slaví svátky a tak...

 Veselé Velikonoce a bohatou nadílku všem!

Dnes trochu mé oblíbené katastrofické podívané. A využijeme, že už to na yotube je. Franco Franchi jako praktický muž do domácnosti, co zvládne v rámci toho ještě umýt nádobí...



Překlad to nevyžaduje. Aspoň myslím.

A dnes si dáme, tuplem po včerejší tématice, jen tak pro radost, mou už dávná léta oblíbenou fotku.

Čítáte taky tak rádi o tom, jak dotyčný někdo nikdy nepotřeboval dubla? Zvlášť, když sami nejlíp víte, že měl tři? Jenže z neznámých důvodů se to podává médii jako záslužný čin a vrcholný rys skvělého herce.
Tak podle mě rysem úctyhodného herce je, když světu svého dubla přizná a nedělá z toho vědu.
Jak to má Franco Nero se svým druhým já, skvělým kaskadérem Roccem Lerrem, nezničitelným a trpělivým pracovníkem ve štábu Enza G. Castellariho, to nevím. Ale my se podělíme rádi.

Ilustrace - vlastník práv: pánbůh ví, kdo to byl. Fb Enza G. C., snad.

Giovanni Cianfriglia contro Diabolikus

Federico to video na youtube uvádí jako anekdotu, takže neporušíme svůj plán, když se dnes stavíme u...

Viz dotaz a původní odkaz zde.

Takže pro informaci, pro případ, že by si tento článek četl někdo odjinud než z oik's blogu (kde na tento film existuje recenze), a rovněž pro větší kontextovou ujasněnost, si to uvedeme – Superargo contro Diabolikus (1966) je první italský film takového svého druhu, mám na mysli film s takto maskovaným superhrdinou (četla jsem výraz cinefumettone, což odkazuje ke komiksovosti ve filmu).
Následovalo množství dalších, v čele s opakujícími se Supermany ztvárňovanými Georgem Martinem, Bradem Harrisem, Tonym Kendallem, Salem Borgesem, Aldem Cantim nebo i Frankem Brañou.

Byli většinou tři do party a chodili v patřičných kostýmech (nikoliv ale tak maskovacích, jako Superargo. Hlavu mají.). A pokud zrovna nešikanovali Franka (ze Sala zase udělali němého...), obvykle někde dělali něco jako superBondy, což v tomhle případě znamená bordel, decimování ostatních, neskutečně nechutnou politickou agitaci a ještě spousta nevtipného humoru navrch. Bohužel, tohle nemůžu doporučit.

Superargo je jiný. Díky Bohu. Oba díly (kupodivu námět nezničil ani mnou spíše obávaný režisér P. Bianchini v L'invincibile Superman (1967)= Superargo 2). Není to nucená komedie. A není to ani běžný špionážní, tedy kvazibondovky, kterých v téhle době v Itálii vznikalo dost. Je to... superhrdinský film se superhrdinou, no, ale normální. Docela normální.

A Superargo je taky normální. Opravdu. Bez touhy někde hrdinně bojovat, s normálními vztahy s okolím, ne moc coolovým postavením, a ještě se špatným svědomím, když někomu ublíží svou nadměrnou silou.

V kostýmu takhle chodí po celou dobu, nikdo neví, jak vypadá, a nejlepší je, že se tomu nikdo nediví.
Fyzicky je trochu zvláštní, prakticky nezničitelný, kladná i záporná strana ohledně toho podnikne nemálo teplotních, střelných, elektrických i jiných pokusů. A zápletka (obou dvou) je velice jednoduchá a velice politicky neangažovaná – záporák, co chce ovládnout svět a chce zlo, a Giovanni Cianfriglia/Ken Wood, který mu to chce překazit, páč chce dobro.

Dobro! Ne vytřískat ze své mise hodně dolarů, předvést se, protáhnout postelí, koho potká, zničit východní nebo celou Evropu a dostat po odpálení atomovky cenu míru. Že to nemá zvlášť velké náklady určitě taky není ke škodě, ale není to jen tím. Tyhle filmy, myslím, mají zdravý základ a jsou fajn.

V rámci vzpomínek na staré dobré filmové časy se společnost Freak-O-Rama dotazuje jednoho pamětníka, a ten vypráví veselou historku z natáčení tohohle filmu.
Pokusím se to převyprávět. V poznámkách pod čarou vkládám vlastní dodatek. Kdo si chce pouze přečíst překlad pointy, ať není rušen, ale chce to komentář.

Pan Ferruccio Castronuovo pracoval jako pomocný režisér (koukám opravdu hodně dlouho, sám si pořádně něco natočil až v 90. letech) na filmu Superargo contro Diabolikus.

Byli ve studiích v Římě a chystali se natočit důležitou scénu. Odehrává se to (už je to pár let, co jsem ten film viděla, tak už si nevybavím, jestli to tam tak je, upozorňuju. Jenom, co říká ten pán.) v laboratoři pana Diabolikuse, kde má ještě pár svých lidí, a chystá se k nukleárnímu útoku. A jde tam o nějaké skleněné okno/stěnu, nevím, jestli to má představovat stěnu nebo sklo, kterým se pak propadne/proskočí, každopádně je to vyrobeno z cukrového skla. Jak ten pán říká – velice drahá dekorace, takže se scéna nemůže opakovat. Cianfriglia tím měl proskočit, dopadnout, chytit Diabolikuse pod krkem (patrně, pokud to není jenom doprovodná gestika vyprávějícího) a efektně pronést danou část ze scénáře. 
Zkoušeli si to od rána (s tímhle pánem si to přeříkávali. Castronuovo dělal Diabolikuse a zkoušeli dialog) a Superargo s tím měl problémy...
A pán vysvětluje, proč:  
Giovanni byl skvělý kaskadér a měl velké zkušenosti s tím vším, s akcí. Ale jako herec už tak dobrý nebyl.1 Byl to skvělý atlet a uměl padat a bít se a sílu měl a v kostýmu vypadal dobře... ale s hraním to pan Castronuovo vidí na štíru. Měl málo zkušeností, říká, a málo příležitostí, a tohle byla přece jenom hlavní role, tak z toho byl o to víc nervózní. 2

Zkoušeli tedy ten dialog. "Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit." Teď pán detailně popisuje, jak to zkoušeli, a Superargo si to nemohl zapamatovat. Pan pomocný režisér nakonec uvěřil, že už si to pamatuje, zpaměti že se to naučil, a šli na plac. Obavy nebyly takové, říká, protože pak vás stejně nadabovali, ale text jste říct museli. Na place byly dvě ?zpomalovací kamery? (nevím, co to je, ale patrně na to tříštící se "sklo", aby se to dobře zachytilo.) a dvě normální na normální záběry.
Nick Nostro, režisér, už tam byl. Popisuje ho jako striktního/tvrdého. 3 Zavelel rozjet kamery... na to reprodukuje, jaký rachot ty kamery dělaly. 4 Zazněla Akce! Cianfriglia se rozběhl, proskočil tím, dopadl na zem... a v tu chvíli zapomněl text. ("Diabolikusi! Zastavím tě! Už nikomu nebudeš škodit.")  
Dívá se postranně po Castronuovi, ten se snaží napovědět, ale nejde to, není to zřejmě slyšet.
I Cianfriglia zaimprovizuje: "Diabolikusi... nakopu ti zadek!"

________________________________
Poznámky pod čarou

1 – jak věřím, nezaujatě, musím trvat na faktu, že rozhodně jako herec není méně schopný, než předlohy, které dubloval, viz Steve Reeves.
2 – Toto tvrzení mi přijde fér i pravdivé. A že jsou v Itálii lepší herci než Cianfriglia, to mu nebudu upírat. Jenže pak to ten pán (narozen v Římě, mimochodem), jestli tomu správně rozumím, doplňuje o to, že Cianfriglia byl z Anzia (malé město blízko od Říma, na pobřeží) a byl to venkovan a vidlák, co měl tělesnou konstrukci tak k tomu, aby se mlátil, ale ne na hraní. Doslova pro jeho dialogy užívá termínu "schifezza", a to už si přeložte sami. Tak tohle... mně nepřijde úplně hezký.
3 – Nick Nostro – vedle Luigiho Capuana, který ve mně vzbudil lásku k italským dobrodružným a pirátským filmům, Nick Nostro je pán, kterému vděčím za svou přízeň žánru peplum/meč a sandály. Podle mého ohromně originální tvůrce s originálním náhledem (i nadhledem). A jestli je hodně přísný v práci, bude to tedy ku prospěchu věci.
4 – kdepak, aby si v Itálii pořídili normální kamery, aby nemuseli zpětně všechno předabovávat. Tahle praxe jim vydržela opravdu dlouho a docela malou část tamějších herců tak vůbec kdy slyšíme promluvit vlastním hlasem. Za mě škoda, velká škoda.
________________________________________________


1 Komentář k videu – Aurelio Tontini:
"A co, stejně navždycky zůstaneš bájný hrdina nás všech, co jsme vyrůstali v šedesátých letech v Anziu."

SUPER!

Trochu jednotvárné? Dny i místní program?

Bude líp.

Ilustrace - vlastník práv: kwejk.pl / pozytywna.pl

Času málo a elánu ještě míň.



Hlavně, že ho mají jiní. Návštěva holiče v karanténě pravděpodobně taky nebude povolena... tak zde zase aspoň nějaké ty výhody.

Maestro Goldoni nesmí vyjít naprázdno a proto si sem dnes dáme (i za včerejšek, tak dvojnásob dlouhou) ukázku z jedné bezstarostné a v podání našich umělců tradičně netradiční hry.



Pro ty, kdo znají Poprask na laguně, netřeba vysvětlovat, jaké nepokoje může rozpoutat jedna pečená dýně, a že pro některé je u výslechu nejdůležitější neprozradit vůbec nic a pro jiné zas získat věno. A že jde (skoro) o sondu z běžného dne obyčejných rybářů a jejich rodin, kdy se nic tragického nestalo, čí čest byla raněna, ten to překoná, všichni se několikrát rozhádají a nakonec usmíří, ti, co k sobě patří, se vezmou, a dobře to dopadne. Je to moc milá věc a tohle naše divadelní zpracování z roku 1966 taky. Jako nadstavba plné zpěvů a tanců... což se dá přežít... a strašně střelené, ale Goldoni by se v hrobě určitě neobracel.
Na čem je založena tahle scéna – z podstatné části na intervenci našich tvůrců. Přišli na to, že tady (i jinde, tedy) by se dalo vykřesat hodně legrace... i performance Ladislava Peška je právem legendární.
Každopádně, Le baruffe chiozzotte jsou věcička, kterou v originále laik může číst těžko – Goldoni celou hru podtrhl velice specifickým dialektem, kterým mluví všechny postavy na place. A zcela výsadní postavení má tuhle patron Fortunato. Takže klobouk dolů před našimi autory, s jazykovým převedením se popasovali opravdu brilantně.

Ilustrace - vlastník práv: freakingnews.com/

Fajn písnička, kterou nicméně doporučuji ke zhlédnutí kvůli osobě německého moderátora, který v pozadí v průběhu celého klipu tančí. Ve verzích s kvalitnějším obrazem je lépe vidět, ale tady na úvod povídá dokonce vtip! Eh no jo. Snad by měl Sam Hawkins radost.

Navzdory názvu vkusná scénka z nesmírně milého filmu, který jsme tu před lety recenzovali. Tak se mně na ní líbí dobrý úmysl hrdinů, který se holt bohužel jenom trochu zvrtne. Ne, že jedou a začnou se pro legraci navážet do ostatních... jistě z výchovných důvodů, cha... jak to dělávají jistí jim zjevem velmi podobní kolegové... Pro mě zásadní kouzlo filmů s Šimonem a Matoušem.

Pro mě legendární věc. Bohužel, dnes toho víc nevymyslím. Příště snad vyrobíme i odznáčky...