Už nepíšu. Kdo žije ve stejném státě, jako já, možná ví proč. Nemám na to sil, nemám na to chuť. Naděje mne opouští, nálada cokoliv kreativního, cokoliv veselejšího dělat, taky. (Krásných filmových zážitků bylo požehnaně a díky za ně autorům, ale to je asi tak vše, co mám chuť říct.) Druhým důvodem jsou zdravotní problémy, šikovní výrobci mi namíchali velice úspěšnou formu jisté choroby, díky které se u mne rozvinuly choroby další a přitvrdily choroby dosud existující. Výsledkem je všechno možné… a rovněž fakt, že už moc nepíšu. Zkrátka nemůžu.
Ale ani nechci. A už ani nebudu. Protože přiměřeně veselé doby, kdy bylo možno psát o nezávazných věcech víceméně nezávazně a vrtat se v minulosti cizí a padesát let staré, ty už jsou dávno pryč. Teď se tam chodím tak osvěžit.
Nikdy by mne nenapadlo, že se dožiju další světové války... a nikdy jsem nevěřila, jak se budu, jakožto nikomu nic nedělající, svou zemi ráda mající, poctivá, daně platící občanka cítit jednou „doma“.
Bála jsem se toho, varovala, ale realita je nakonec ještě mnohem horší, než jsem si kdy dovedla představit. A to mám velkou představivost…
Nikdy jsem nechtěla, nikdy bych si nedovolila a nikdy jsem se necítila oprávněná mluvit nikomu skoro do ničeho. Tím spíš do něčeho jako jeho politického přesvědčení.
Nechci ani dnes, pravděpodobně naposledy. Ano, během uplynulého roku jsem pracovala na asi čtyřech článcích. Každý byl jiný. Každý byl hrozný. Když jsem ho měla, nikdy jsem ho tu nepublikovala. Nikomu to nepomůže, když si tu budu vylívat srdce a zoufat si... A teď už je situace tak vážná, že, ač nerada, chodím a chabě se přičiňuji pod skutečným jménem, protože filmovým blogem moc nezmůžu a anonymita může působit zbaběle. Přesto se na tomhle místě internetu cítím pořád nejsvobodněji... tak jdu nakonec zase sem.
Při tom, co přinesl minulý rok… nechci znát radši ani den z budoucnosti toho nového. Situace... je jednoduchá. Platí už se výhradně JEN za lež, zlo a zradu. VŠE, co je oficiálně našimi médii předkládáno jako pravda, je výhradně lež. Dočkali jsme se neskutečných frašek, protistátního, protiústavního, protiprávního jednání úplně ve všem, rozprodání a rozkradení většiny země (zbytek se chystá), okradení každého občana zvlášť a ještě všech dohromady v takových cifrách, že jsem o nich dosud neslyšela, pošlapání posledních hodnot, pošlapání posledních z nejposlednějších práv. A ano, dočkáváme se dalšího protektorátu. A dovolím si hádat – ač představit si to (chválabohu) zatím nedovedu – že se současnými možnostmi bude horší než ten předchozí. I než to, co tu bylo po osmačtyřicátém...
Už dlouhé roky mě situace ve společnosti děsila. Pořád to postupovalo. A přesto se přiznám – ani já jsem si nedovedla představit to, co tu teď nastává (nehledě na to, že to teprve začíná). Všechno bylo tak nějak… zprostředkované. I můj pocit byl, že dnešní válka… všechny ty boje… prostě všechno… bude trochu míň fyzicky přítomné. Ale je to tady, přímo vedle mě, naživo. Napřed přímá podpora zbrojení, příspěvky na něj a neustálá fanaticky nacistická mediální podpora militarismu, násilí, války, podněcování, oslava a živení. Naši zemi zaplňuje cizí armáda, která nás rozhodně nepřišla chránit. Pořádají se tu oficiálně nacistické oslavy. Oslavují se veřejně a pod patronací nejvyšších představitelů státu nacistické symboly. A oficiálně se usiluje o rozpoutání co nejrychlejší války a co nejefektivnější zlikvidování naší země. A plánují to sami Češi. Vlastizrádci, zaprodanci, šílenci, loutky, karikatury, váhám, jestli vůbec ještě lidi... ale bohužel pořád Češi. Je mi z nich tak stydno a zle...
Jestli mi před pěti lety přišlo dění... ech... příšerně znepokojivé... jestli mi před třemi lety připadala nastalá situace jako sci-fi... a jestliže jsem před rokem nedovedla situaci ani pojmenovat... dneska bych přirovnala dění ke katastrofickému filmu o konci světa kombinovanému s Leni Riefenstahl.
Kdyby před vámi náhodou pravdomluvná média tajila podobné výpovědi, klíčová informace poslední doby zde: (A zamyslete se, co ten chlap vlastně říká. Není to o špatné obraně státu, kterou je nutno zlepšit pro případ nebezpečí. Ne.)
Že jsou vaše krásné plány zcela protiprávní, to vás nijak nebolí, kapitáne. Funguje teď v téhle totalitní zemi podobně všechno, tak proč ne tohle, proč ji cíleně nezničit a nezačít od nás, civilů?
Věříte, že mír se nesjednává válkou a zbrojením?
https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-stefec-fascinuje-me-/
Otázka je... kdo chce mír. ?
Vážně chcete do války, lidi?
Chcete.
Odpusťte, pokud nechcete, stejně jako já. Ale tolik lidí do ní chce! A tolik lidí nechce ani procento svobody. Tolik lidí se rochňá v tom, že jsou média - a tedy hlas pravdy - s nimi, zatímco soused je - rovněž dle médií a hlasu pravdy - ubohý, trapný, zemitý, hloupý, nevzdělaný vidlák, který by neměl mít v rámci bezpečnosti všech právo ani dýchat… Až těmhle lidem ta média (s vládou v čele) přikážou toho souseda jít zastřelit, půjdou?
Já už věřím, že někteří snad půjdou. Řekli jim to tak přemýšlivě a vemlouvavě… přesvědčili je, že jsou něco víc… že to dělají pro velkou věc… že dobro či svoboda je jen konstrukt… a že Áda (/někdo z kolegů) nebyl vlastně takovej, jak se říká… a až se dočtou, že trest smrti je vlastně vrchol civilizace… ti hloubaví lidé jim to v rámci humanity potvrdí a s vděčností to přijmou. Víc šílenci, nebo vlastizrádci, nevím. Ale stydím se, stydím, že tolik z nich patří právě k mé generaci. Naděje národa jen co je pravda... (Snad se jen bojí pravdy...? Ale než se osmělí, bude už pozdě.)
A až jim nařídí jít do první linie, půjdou taky? Nevím.
ALE TO UŽ BUDOU MUSET, KURVA.
 |
| Vážně musíte... - Ať jdou voni, my válku nechtěli! |
Tak vida. Nakonec jsme se dožili toho, kdy se ta ilustrační fotka v záhlaví tohohle blogu… stane realitou. Jen bohužel za tak dobrého vojáka platit nebudu. A mí blízcí nepochybně taky ne. Bez urážky - neznám civilního občana, který by mohl v první linii chystaného (atomového) konfliktu vydržet do druhého dne. A zároveň, přes všechny antipatie a rozepře - není v téhle zemi takový člověk, kterému bych to přála...
Vždycky, vždycky bylo líp. Protože ač bylo zle, bývali jsme oběťmi, nemohli s tím vůbec nic dělat a nemohli jsme si za to. Jenže teď… si to snad opravdu mí spoluobčané udělali sami. A můžou si za to sami. Z poměrně velké části.
Snad jim křivdím. Ale dřív studenti stávkovali za mír. Dneska za válku...
A s jakou lehkostí se během jediného vlastně roku v naší společnosti, jinak tak čistě verbální a zprostředkované, skloňují a oslavují slova zabíjení a smrt... to jen stěží chápu.
Nechtějí mír, bojí se svobody a všechny životy jsou jim buď jedno, nebo nevím. Že jde o jejich život… to jim buď vůbec nedochází… nebo jim ani na něm nezáleží. Vždyť už je to, kurva, to jediný, co nám vlastně zbylo!
Tak už skoro nezbylo. My ubozí, nešťastní občané, my, co chceme být doma v téhle zemi, co chceme třeba řešit normální život, mít rodinu, mít aspoň něco… tak my řešíme, jestli emigrovat, nebo se zabít. Než nás utratí… spojenec.
 |
| Fakt sme sem nechtěli... |
Takže dnešní poučka - nedělejme hlavně další Palachy. Nepohnuli s jinými režimy, s tímhle nepohnou určitě. A mrtvý nejsme nic platný...
Jak říkám v poslední době pořád častěji - mějte si mě třeba za šíleného radikála. Ale to, co mě k těmhle řečem vede, je podstatně šílenější i radikálnější než já.
A kéž bych dovedla být radikálnější...
To, co mě teď živí, už není naděje. Je to spíš setrvačnost.
Přesto… ne. Není naší zemi ještě konec. Nikdy nezanikla, nezanikne ani teď. NE. Nesmí...
Je tu totiž pořád příliš mnoho statečných a čestných lidí. Lidí, kteří se nebojí používat srdce i mozek. A je jich hodně. Věřím, že pořád víc... A lidí, kterých si moc vážím, kteří se div nestavěli a nestaví na hlavu, aby něco zmohli, respektive aby aspoň těm, kteří nechtějí v tomhle žít, dodali naději. Myslím, že v tomhle se pozná opravdu osobnost. V tom, kdo to nevzdá ani teď…
Ale co tak zmůžu já…
- Mohu jako pokaždý být trapně a zbaběle proti válce a pro mírová řešení.
- Můžu se modlit, ať to přežijem.
- A prachlacině vás pozvat sem. Každého, kdo chce a komu se tu nežije dobře.
Netvrdím, že díky téhle akci přežijeme. Ani nezaručuju, že bude bezpečná. Ale vždycky stojí za to to zkusit. Zvlášť, když jde o život...
OPRAVA: Jen jednu věc jsem včera přehnala. "Vše" v našich médiích lež není. Jsou tři možnosti, kdy píšou/sdělují pravdu. Buď se a) spletou (a když si všimnou, rychle opraví), nebo b) se změní aktuální kurz "za kým radno státi", ale to už teď skoro není, nebo za c) nám sdělují skutečné, reálné informace. Většinou ty nejšílenější a nejasociálnější věci a kolapsy vlády, a tyto aktuality jsou pak médii chváleny a popisovány jako normální/pozitivní/prospěšné/obdivuhodné. Takže nemusí pak nutně člověk ani uvěřit, že se mu všude lže, protože ta pravda, co se prezentuje, toho říká dost.
OdpovědětVymazatDlouho jsem tu nebyl, takže se sluší pozdravit. Tož ahoj.
OdpovědětVymazatNedá mi to. Na tvým článku mě zaujalo, že ačkoli v něm skloňuješ válku ve všech pádech, ani jedinkrát v něm nezmiňuješ Rusko nebo Ukrajinu a už vůbec ne lidi. Jsem jenom obyčejnej skladník, pohybuju se tudíž nejen mezi prostým českým lidem, ale hlavně mezi Ukrajinci. Vzhledem ke svýmu postavení si můžu dovolit objektivně tvrdit, že i přesto, že dělají práci, která obvykle neodpovídá jejich vzdělání a schopnostem, přistupujou k ní zpravidla svědomitěji než Češi. Navzdory tomu jsou vedením házeni do jednoho pytle jako "brigádníci", proti čemuž jsem se už mnohokrát ohradil. Souhlasím s tebou, že v Češích je problém, jenomže jinej, než si myslíš.
Čistě subjektivně pak moje stanovisko v týhle věci dokáže upevnit taková trivialita, jako když vidím fotku od člověka, co se s rodinou kvůli končícímu vízu musel vrátit domů, a tam je vyblejsknutej barák přes ulici v plamenech. Ta rodina už je zpátky v Čechách a v pořádku, mimochodem.
Všem se teď žije blbě. Tobě, mně, všem. Jenže některý se ani nemaj kam nebo za kým vrátit domů.
P.S.: Dobře si pamatuju, že nestojíš o dialog a taky je mi samozřejmě jasný, že nějakej dialog přes net válku neukončí. Může ovšem zabránit tomu, aby se sousedi stříleli za to, že maj jinej názor.
Moc tě zdravím a omlouvám se, jestli se mnou někdy nebývala snadná domluva. Je to možné a na tehdejší mládí se vymlouvat nebudu, proti jednomu ale musím hrubě oponovat – o diskuzi stojím a vždycky jsem stála. Proč soudíš, že ne? Mám smutnou zkušenost z různých míst, že lidi odmítají diskuzi se mnou, ne já s nimi.
OdpovědětVymazatPečlivě pročítám tvoje myšlenky... a čtu po sobě článek… a diskutovala bych ráda. Jenže nevím jak. Proč? Protože s tebou souhlasím. Je mi líto špatného systému, co tu je. Je mi líto lidí. A nesnáším nespravedlnost. Že nezmiňuju lidi… když ti to tak přijde… tak věz, že to píšu právě kvůli nim.
Proč nezmiňuju konkrétní státy apod., je jednoduché. Nechci. Nechci tu absolutně zavdávat podněty k cenzuře, nechci se dostat do situace jako nedávno se svou z nejlepších kamarádek, která mě nařkla, že "schvaluji upalování malých dětí a vraždění žen" na základě mého tvrzení, že jediný, co chci, aby ta válka skončila a už tam nikdo neumíral, ani U, ani R (a ani jiní). Protože dneska je takováhle divná situace, mluvím v tomhle případě obecně.
Ale primárně píšu přece o nás, protože žiju tady a bojím se tady, doma. Že nepíšu o Ukrajincích… Proč bych měla? Beru je prostě jako každého člověka tady. Ty, co znám ze sousedství, jsou extrémně, extrémně výkonní lidé. Jsou tu kvůli práci, takže opravdu dřou. (Podobně jako Vietnamci.) Mají za to taky na náš stát adekvátní peníze (jestli jinde ne, není to fér. Stejně tak není fér systém platů pro ty, co nic nedělají. Znám i ty. Ale tak je to, myslím, i s občany českého občanství, ne? Celý systém je špatně.). A jestli zatím přijdou o domov, příbuzné, nebo je zítra povolají do první fronty, proboha, to je přece tak strašný! Je mi jich moc líto, a tím hůř, že s tím nic neudělám, zatímco moje vláda jen přilévá olej do ohně.
Ale píšu o nás, naší zemi, prostě proto, že je mi líto a sere mě situace tady. Říkáš, že je tu jinej problém, než si myslím. Tak podle mě jsou tu oba, pravda je tvůj, i můj názor. Mluvíš o svých osobních zkušenostech. Rok už jsem těžce nemocná, že se mezi lidi bohužel dostávám pořád méně, tím víc sleduju takzvanou „on-line“ situaci, a ta je strašná. Ale dobře vím, jaká byla situace předtím. Moje osobní zkušenosti pramení z prostředí vysoké školy a téhle společnosti kolem, a je to společnost s většiny opravdu úplně závislá na médiích a odtržená od reality. I od té reality, kterou zmiňuješ. A to mě děsí, opravdu.
Takže zas… vlastně nevím, co ti říct. Jediný, co chci, je mír, a myslím to vážně. Jen tu tvou poslední větu o střílení sousedů si nejsem jista, jestli jsem správně pochopila. Jako že válka přes klávesnici je pořád lepší než násilí? Já souhlasím.
Jinak pevně doufám, že se máš alespoň snesitelně, jak poměry dovolují, ty i tvé okolí je zdrávo a aspoň trochu veselé mysli, a že máš pěkné filmy a jaro :)
VymazatDěkuju ti za odpověď. Jsem za ni o to radši, že ses v ní neprojevila jako demagog, z čehož jsem tě z tvýho článku podezříval, když je v něm spousta obvinění proti společnosti a médiím. To proto jsem měl potřebu připomenout, koho ta zasraná válka skutečně a doslova zasahuje, a že ne všichni máme informace o ní jenom z médií. Tvoje nemoc mě vážně mrzí. Snad už z tvýho popisu trochu líp chápu, kde se berou některý tvoje vyjádření. Ale nejsou všichni kolem kokoti, úplně všichni zase ne.
VymazatK tý diskuzi... Jakási hádka mezi tebou a Oikem, do níž jsem se připletl i já, se datuje do roku 2016 (šmarjá, to je dýl, než jsem si myslel). Nějakou její dohru jsem dohledal u tebe v příspěvku "Nic než reakce" z dubna toho roku. Chvíli jsem listoval oběma vašima blogy, a když jsem nic nenašel ani u článků o Malým unaveným Joeovi, tak jsem to vzdal. Napsali jste toho moc. Oba! Každopádně mi z tý doby utkvělo, že ses právě někde vyjádřila, že píšeš jenom pro sebe nebo tak něco. Nechytej mě za slovo - jak říkám, je to už fakt dlouho. A hlavně už je to fuk, neměl jsem to zase vytahovat, promiň mi to.
Třeba se nakonec ještě všichni dožijeme dokončení Pepova posledního filmu. Jestli chceš, můžeš si pustit jakejsi videoklip v mizerný kvalitě, kterej jsem tehdy k jednomu ze songů narychlo spatlal: https://www.youtube.com/watch?v=r-4U3qjDG5M . A držím ti palce, aby ses přinejmenším dokázala spíš koukat na pořady a filmy, kde se ještě lidi stříleli jenom jako.