A tak se jen ptám, a ptám se opravdu jen sama sebe, jestli člověk potřebuje vychovávat i po dvaceti letech? Možná. Ale přece bych svým rodičům neupírala zásluhy, které mají, a myslím, že ze mne udělali samostatně uvažující osobu. Takže ještě taky otázka jak a kým být vychováván... Diskuze, jak těžké je je vést. Když stejně nikdo vlastně nechce nic slyšet, žeť? Nejedna veledemokratická diskuze ze CTI na čsfd z posledních cca 1-2 let je tak krásnou ukázkou...
A že bych se ještě odvážila ty svoje neskutečně nevyspělé a nedemokratické názory někdy prezentovat...? Tak to budu muset opravdu dobře uvážit. Ale vím, že stejně budu. Dlužím to totiž příliš mnoho lidem.
Tak snad jen můžu říct (k) dnešní společnosti, že to musí bejt smutný, nemít žádné ideály. A musí to bejt smutný mít pocit, že když někdo není s vámi, je automaticky proti vám. A mít strach u každého slova, aby se někomu nezdálo směřováno proti někomu z těch skoro osmi miliard lidí.
A tak za vysvětlující, zcela vysvětlující, ať ho pročítám skrz na skrz, na nikoho ze čtenářů osobně neútočící poslední článek, je člověk brán hůř, než... kanibal?
A nerozeznat realitu od fikce... to je taky těžký. Třeba přímo v tomto filmu, jenž je prezentován coby živý záznam jedné výpravy, která byla v rámci natáčení sežrána. No není tomu tak, dokonce ani k takovým věcem v té divoké Itálii nedocházelo, ale slavné zařazení do video nasties tu máme zase.
A je to film veskrze tak podivný, že si dodnes vůbec nejsem jista, a to se mi často nestává, měl-li myšlenku nebo ne. Ruggero Deodato je tak podivný režisér... A jeho filmy jsou také hrozně podivné. A co tedy tenhle, ten nejkontroverznější výtvor žánru známého coby kanibalky? Ten je jedním z nejpodivnějších filmů mého života. Pokud v tomto žánru nevidíte jen násilí, u Deodata skutečně nezřídkakdy samoúčelné, uvidíte v nich třeba i... odvážím se ještě napsat, co tam uvidíte? Ne. Já nevím, co tam ostatní uvidí. A vnucovat jim tuto teorii, to dělat nebudu. Já v nich vidím totální beznaděj. Přelom 70. - 80. let, není se, co divit. A tak skvěle se dnes hodí, k náladě jako stvořený.
Co jsme měli v první kontroverzní melodii? Emanuelle. A dnes tedy Cannibal Holocaust. Strašně divný film. Strašně. A velký Riz Ortolani jej činí neskutečným dílem. Činí tak z něčeho, co není ničím jiným, než exhibicí rejžova sadismu a násilných sklonů. Nebo... nebo nakonec přece úplně ne? Kdo ví. Ale některá kanibalka by si rovněž zasloužila drobné zastavení. Jen se mi do nich moc nechce. Ta melancholie, která mě z těchto filmů přepadá, té se totiž máloco vyrovná.
A tahle melodie... Líbí se? Nelíbí? Mně moc. Odráží všechen smutek a beznaděj světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat