♪♫ Co tak asi dnes... ale co zítra...?

Jsem to ale nezdvořák, oni mě chtějí skalpovat a já jim nemám na hlavě co nabídnout...

Ano, Same Hawkinsi, já jsem. S těmi vlasy to pravda není, ale jinak je vám to opravdu neslušné. Kolik věcí by chtělo sem napsat, tolik pozoruhodných aktualit, tolik událostí, tolik nutných studií, a co píšu? Nic, jak račte vidět. Od podzimu (včetně) nebylo mnoho času. A teď je ho ještě míň. Čili začínat něco většího, zase to nemá cenu. Takže dnes jen, hm, asi že ještě žiju a blog se mnou. Třeba to potěší aspoň jednoho člověka na světě.
Ohlížet se za minulým rokem nemá mnoho významu. Byl. Místy byl i fajn. Místy ne. A už zase skončil. A začal nám nový, lichý, k čemuž mám z podstaty ostražitý vztah.
Rok jistě plný významných výročí. Jedno takové na mě dneska zablikalo a já s ulehčením konstatuji, že o bratrech Guido & Maurizio De Angelis, mnou vysoce favorizovaných skladatelích, už jsme tu psali, takže nic neprošvihneme, když se příliš nezdržíme.

Ale škoda se aspoň chvilku nezdržet... tak aspoň... jo, tady vlevo vás máme třeba v dobré společnosti Sala Borgese, kluci. Těší mě kolektivní dobrá nálada, která, jak doufám, nikoho neopustí. A příště třeba vyrazit koncertovat k nám, co?

Čili k dnešnímu dni všechno nejlepší k 70. narozeninám, Maurizio, a spoustu elánu a další hudby do další nejméně sedmdesátky. Ach Bože, to to letí...

Letí, vždyť řídí Guido, tak není divu...

Ale fungujou ti brzdy, že jo, brácha...

Já věřím, že fungujou, a že se zase brzo uslyšíme. Takže asi tolik. Ještě něco?
Že jsme stejně my, Češi, ale šikovnej národ by se taky slušelo říct. A tedy poděkovat Ostravě za nepřekonatelnou organizaci ME v krasobruslení. Klobouk dolů všichni tam. Umíte až vzbudit v jednom takové naděje, že ještě něco za něco stojí... a taky že tenhle sport není jenom o podmazávání rozhodčích. A že to je nejspíš mylné... tak to ale i tak bylo moc hezký, letos.
A pak třeba neděkovat sice za organizaci, ta je každým rokem horší... ale za to, že se sem Maestro M nebojí a opět nás poctil svou návštěvou. Vždycky upozorňuji předem a informuji zadem, takže ano, byl tu! Ennio Morricone.

Si.

A nebudu si, sakra, stěžovat, na takové drobnosti jako kde, kdo, jak... a že měli rozbitou klimatizaci... a kameramana opět velmi nevhodně narušujícího prostor hudebníků... Děkuju, že se nepodnikaly žádné podniky typu udílení cen ministrem kultury. Že jste prostě nechali Maestra tak, jak je, a poskytli nám možnost se s ním zase vidět.

Překvapilo mě to. Ne kvůli komerci (ta o konci koncertování psala už, myslím, v roce 2014, a od té doby pravidelně... jakoby si mysleli, že nikdo nepřijde), ne kvůli vysokému věku mistra, ale kvůli tomu, jaké to bylo posledně. No jo, koukám, psala jsem tu o tom. Konečná. Tak mi to přišlo. A fakt, že maestro přece nekončí a pokračuje, ten mě naplňuje hlubokým obdivem a určitou nadějí. No... jo, ale jo. Určitou nepatrnou nadějí, že ještě pořád může být hůř. To nezní moc nadějně, což. (což je velký problém daný mou dobrou orientací v této generaci. Dokud tu budete ještě jeden z vás, říkám si vždycky... jenže kdo tu bude po vás? To vidím a děsí mě to)
Nevím, byl-li tam někdo. Tedy ano, byl, bylo vyprodáno, ale myslím někdo, koho znám. A odpusťte, ale na diskusi CTI na čsfd už kvůli tomu, abych se ptala, chodit nebudu. Svých starostí mám dost, a toho, čeho se mi tam dostalo, nemám opravdu zapotřebí. Nakonec si vždycky říkám... škoda. Vždyť to takhle nemuselo být. Zvlášť, když někteří občané jsou mistry ve vzbuzování pocitu neopodstatněné viny... či si počínají jako rozhárané žárlivé ženské... a to jsou kluci. Žel v tomto případě shledávám veškerou vinu na opačné straně, a potvrzuje mi to, že od stagnace (a dodatečného politicky motivovaného zabanování) původního správce, v dobré paměti Karlose80, už to prostě není místo pro milovníky italského filmu. (stejně jako celá čsfd mi přijde být čím dál tím méně pro milovníky jakýchkoliv filmů) A za těchto okolností už nemám zájem se ještě účastnit. To já jen tak, pro úplnost.

Když jsem se tam tedy loni dotazovala, jestli se to ostatním zdálo tak hrozně smutné, ten Maestrův koncert, říkali, že to bylo asi zatím nejlepší. Je to tak, bylo. A smutné taky.
Jenže Maestro to piluje, vylepšuje, chci po letošním vystoupení vidět jediného člověka říct, že se ve svých koncertech opakuje. Tedy, někdo se určitě najde, inteligence našich zpravodajů někdy nezná mezí. Nicméně...
Nicméně to nebude vychloubání, prostý fakt, že od roku 2014 jsem se účastnila všech čtyř koncertů. Ta ročně ušetřená tisícovka za to opravdu stojí. A že by to byla rutina, to skutečně nemohu říct.
Aplaus. Nepřekvapí asi, že největší aplaus sklidily a stále sklízí melodie z westernů režie Sergia Leoneho. Jo, je to opravdu zážitek. Ale zaujaly mě tenkrát napoprvé i mnohé jiné. A člověk většinu z nich ještě neznal. Dneska už jich zná mnohem, mnohem víc (ač pořád, vzhledem k množství tvorby, zoufale málo).

A taky vidí, že ještě v téhle době (4 roky zpět) neměl to Maestro tak zorganizováno. Podle sebe. Spíš podle požadavků. Westerny vrchol, pak něco populárních věcí a tak, a nakonec zase Leone. Rok po roce se to mění. Loni už byla sestava prokazatelně promyšlená. A letos... v době vlastnění Oscara za něco takového, jako hudbu k Tarantinovi... dnes mě můžete nařknout, že zase vidím věci, co nejsou, a jako vždy beru všechno moc vážně. Jenže na to tam ony věci vidím příliš jasně. Příliš jasně vidím, že Morricone pečlivě rozmýšlí složení svého koncertu, každičká skladba tam má svoje opodstatnění a kontrast mezi nimi zásadní význam.

A já, a velmi mě to mrzí, nevlastním žádný rozpis programu koncertu, nic, to se nevede, to vám radši budou cpát reklamy na jiné akce, ale o tomhle koncertu, o tom budete vědět houby, při troše štěstí si to přečtete se zpožděním a v angličtině na promítacím plátně vedle. Jenže na koncert chodím poslouchat, méně koukat, a málo si pamatuju, jakožto dodatečně zapsané poznámky mám, bohužel, momentálně kdesi daleko doma... tak stručně. Jestliže veselení a romance s Tenkrát na Západě je pro první polovinu koncertu... zastavení s Hateful Eight pro úvod té druhé. Ta první je relativně psychicky nenáročná, asi tak. Taková, že po ní ještě můžete odejít v bodré a dobré náladě. Po té druhé... když ji přežijete... si řeknete, já tedy, že jestli už cpete takový sajrajt jako vaše Oscary, měli byste mu dát i Nobelovku míru, Maestrovi. Koneckonců, když i takový Bob Dylan... a že to naprosto schvaluji! Proč ji nedat Dylanovi za celoživotní mírové songy? Ale proč ji dávat Obamovi? To radši nechme...

Takže dnes už si bohužel nevybavím, jak a co bylo po sobě. Jestli Tarantino... pak Oběti války... Bitva o Alžír... Sacco a Vanzetti... jo a taky Dělnická třída... Misie... nebo jak a jaké. Nemohu říct. Ale bylo to moc zajímavě poskládané. A bylo to hrozné, přátelé, ono začít Tarantinem... takovými milými tóny, které když se naplno rozezní na pódiu, člověk se má chuť schovat pod sedadlo... a nějaký neznámý ctitel v jiném sektoru u toho řve nadšením jako na hokeji, no... trochu se pak bojím. A nevim. A nevim, Maestro, nevim, co si o tom myslíte Vy. Že to, co si opravdu myslíte, z vás většinou nevydolujeme, to už jsem si zvykla. A že po skoro století tvorby Vás teď spojují víceméně jen s tímhle filmem... a pak ještě s Leonem, jistě... to radši taky nechme. Druhá strana je příliš silná.

Takže to poskládání programu, mám pocit, bylo dobře uvážené a přišlo mi silně pacifistické. Jo, velmi mírové a protiválečné, dá-li se to tak říct u koncertu. A v tomhle případě to, myslím, lze. Že se Maestro vznáší kdesi vysoko v oblacích idejí... tak přece myslím, že velmi dobře ví, co dělá, a jakožto génius k nám promlouvá takto skrytě, leč velmi intenzivně. I politicky. Docela přímá výpověď. Ale těžko popisovat, kdo nezažil, neuvěří. A kdo zažil... tak snad si taky všiml...

Dvě zpěvačky, prosím, dokonce dvě zpěvačky a ještě náš nedostižný orchestr na nás čekal. A copak nám to psal nějaký z těch exotických výjevů zpravodajství Seznam.cz (ještě s chybami)? Že stručně Susanna Rigacci vzbudila ovace (operní party známých melodií àla westerny), když se to holt lidem líbí... a Dulce Pontes k Maestrovým skladbám fakt neseděla. No, vy si troufáte, pane. Tvrdit, že Maestro neví, koho si najímá, aby interpretoval jeho skladby, to už chce nějakou drzost. Ale to vy máte, to nepochybuju. Řeknu vám na to, že Maestro dobře ví, koho si najímá, ví i to, že tři čtvrtě Arény přišly na Ecstacy of Gold a 9/10 pak na Tarantina, i zařadí to. V rozumném množství. A zařadí i jiné. A ty dá i do přídavků na závěr. Nikoliv už Ecstacy of Gold a Tarantina, a tuším, že tím naštval hodně posluchačů. A dneska řeknu - dobře jim tak.
A doufám, že vám tu dobrou náladu z Osmi hrozných pokazil, tak.

A že tedy ví, co skládá. K čemukoliv, co jsem zatím poznala... a co jsem kdy ještě tenkrát nepochopila, za to se dnes omlovám. Že nic není jen tak pro legraci... a když člověk neví... a občas si třeba myslí, že parodujete sám sebe, mistře... tak ať si to ten trouba jako já dá ještě jednou a samotné a pak uslyší, co jste tím vlastně myslel. Přesně vím, o čem teď mluvím, ale dneska to sem nedám. To až jednou, až bude víc času na hudební teoretizování. Nebo až budeme psát o něčem, co se vám bude líbit. Anebo... Ale co. Děkuju, mistře.

Příští rok bude Maestrovi 90 let. Jo, opravdu to letí. Co všechno jste už zažil, koho jste poznal, a pořád skládáte, pořád koncertujete, a ještě při této svěží mysli...

Takže já věřím v další setkání. A doufám, stejně jako loni... že za rok už bude líp. Třeba už to vyjde.