L'avventuriero della Tortuga - Pozoruhodné příhody party podivných pirátů

Zdá se někdy, že slibuju a neplním? Nevadí. Mně, teda. Vy mi to, prosím, odpusťte. Ale takové stálé čtenáře nemám, abych někomu dlužila článek, a dotyčný sem chodil a čekal, kdy už to Uno dopo l'altro či Quindici forche... budou. Co bude, to bude, čo bolo, to bolo. Chytlo nás nadšení… jo my jsme dali takový hezký slib, že napíšeme… ale to je fuk. Snažím se ho plnit a jde to dobře, ač pomalu. Naše Data pro svět (bez?)významná. A tolik lidí hodných pozornosti se přede mnou vynořuje. Tolik! Dá to ohromnou práci tohle dát dohromady, nemyslete si, že ne. Pracovat s fakty je vždycky těžký. Ale pracovat s filmem taky. Každé jinak. A že už je to rok, co jsme tu posledně podnikli něco velikosti rozboru filmu, tedy Ciao nemico, pozoruhodný válečný snímek Enza Barboniho. Pacifistický, píší někde. Souhlasím. Aspoň tenhle jo. A chytrej je. A… Enzo ví, komu za něj může poděkovat. Já si nejsem jista.

Bylo mi ctí a potěšením zároveň. Co bychom vytáhli dnes? Snad v rámci pokračování válečné tradice Bitvu u El Alameinu? Radši ne. To by nebyla dobrá služba ani Itálii, ani Giorgiovi Ferronimu. Uštvaný válkou? (český název je příšerný, ale distribovalo se to sem, tak ho použiju) Podívejte… to nakonec není špatný film, vůbec ne. Čekala jsem odpad největší, ale když se přenesete přes historické nesmysly… a to jde u mne snadno, když nejsou myšleny zle. Ne každý den se člověku naskytne příležitost poznat zahraniční film, který pojednává o naší vlasti a líčí nás… obdivně. Nesmírně. S pochopením. Trochu víc i působí, že se nám chce omluvit. Ach… hezký to je. Ač tak naivní.

Válečné jsou vážné věci. I mnohé komedie jsou vážné. Tak dneska... že by něco míň vážného? A místo slibování jednou taky něco splnit?

Proč bychom nemohli pozvat pána, kterého si hluboce vážím, ač někdy pochybuji, jestli vůbec kdy existoval? Ale jo, existoval. Jestli se jmenoval a vypadal takhle, to je věc druhá. Ale byl tu s námi. Luigi Capuano.

Jediná fotka na celém internetu. Zda jeho...

Pán, který už na podzim 2015 měl tu čest být tématem celého jednoho článku! Takovou protekci tu má. Má, netajím se tím. Mám ho ráda. Možná až proniknu víc do padesátých italského filmu, objevím tam více a více autorů podobných jemu, třeba i nějaké, co budou působit méně schizofrenicky. (leč nerouhejme se)

Třeba pan Carlo Ludovico Bragaglia, režisér nepochybně hodný velké pozornosti. Tyhle staré generace (cca z přelomu 19. a 20. st.)… jsou buď naprosto bezuzdně schopny dát průchod všemu, co ještě cenzura v jejich dobách brzdila (Roberto Bianchi Montero), nebo jsou naopak tihle pánové moc fajn, a kdo by u nich nechtěl hrát? Jo, Capuano.

Už delší čas mám chuť napsat o něčem, co se mi opravdu ekluje. Těch filmů je, jéje, starý, nový, napadá mě jich… a bylo by to prospěšný... ale když se do toho dám, přestane se mi do toho chtít. Doopravdy tohle dát dohromady už jsem zkoušela na přelomu zimy a jara minulého roku. Nic. Vrátila jsem se ke článku letos… zase nic. Tak snad příště. 

A dneska tedy to všechno zamýšlené učiníme prostřednictvím něčeho, co mám naopak za dobrý film.

Pche, dobrý… jeden z nejlepších. Proboha, film, který mě… donesl do dob starších než druhá polovina šedesátých. Půlka šedesátých v italském filmu, to byl takový mezník. Za něj už radši ne. A vida, o co všechno bych byla přišla. Řeknu vám… možná o víc, než kdybych oželela to ve druhé půlce šedesátých. Pokud se totiž všechno podaří… a produkce nezničí záměr... a tak vůbec všechno vyjde… tohle je období svobody.

A že to většinou na těch flekách není moc vidět, nevadí. Je to tam.

A dokud se nedostanu ještě dál do minulosti, budu za něj, za to období tvůrčí svobody, mít tyhle časy. Padesátá a začátek šedesátých. Davvero.

Sedmdesátá jsou období strachu a deziluze. Osmdesátá naprostého úpadku a konce. Dál už radši nic. Ale tyhle… no aby se pak nezačaly točit dobrodružné! Něco jako pohádky, co? My máme pohádky. Vy máte… dobrodružné.

Teda... asi. Ne tak úplně. Naše pohádky... ty dobrý pohádky, ale že těch je dost... ty mají všechno a ještě hluboké moudro vevnitř. Tuhle dávali S čerty nejsou žerty, léta už jsem to neviděla. A je to ještě lepší, než si pamatuju. Člověk to zná do posledního slova... ale dneska na to kouká zase trochu jinak... jo, dobrý to je. Moc dobrý.

Vaše dobrodružné? Poslyšte... když se vám povede sandál, když se vám povede i špageta, proč by to nemohla bejt pohádka? Jenom... je jiná. Vaše. A často jí zoufale chybí ten šťastnej konec, kdy opravdové zlo bude potrestáno. Adekvátně. A skutečné dobro odměněno...

Tak já vám, a bude to jenom něco přes dva roky... já prostě pod rok 64 nešla. Co tam je? Taková divočina, nějaká Commedia dell’arte nejspíš, bude to přehnaný a přepálený a křečovitý, něco z němého filmu, ale... ale? Jo? No... je to jiné. Jsou, 50. léta zvlášť, jiná. Až je budu mít lépe nakoukané, řeknu, čím přesně. Ale jiná jsou. A začátek 60.-? No... není moc takových, ze všech těch známých interpretů ze špaget, kteří by nezačali v 50.- nebo na začátku 60.-. Čili... vy už jste tu byli, jo? No jo! Teda... jak kdo samozřejmě. Zámořské hvězdy přišly třeba až opravdu na ty špagety... Clint Eastwood a Lee Van Cleef, třeba... vůbec hlavně ti, co si je objednával Leone. Taky jsou pak vrcholně spjati s jedním žánrem.

Naproti tomu nemálo ostatích už známe z filmů peplum. Všechny kulturisty rozhodně. A všechny ty místní herce malých rolí... Jo, stále na mě ještě čeká Ben Hur, kde by měli nějak začínat opravdu skoro všichni. Jenže hollywoodská produkce mě úplně netáhne a skoro 4 hodiny čistého času ještě míň. Ale to se poddá nadšení najít aspoň jednoho z nich.

Tak kdepak tě máme?

Nebude to nejsnazší...

Tématicky nic moc pestrej žánr, sandály. A přece, podívejte, chytne se toho Brescia, De Martino, a co tam vymyslí za pozoruhodnosti...

Sandály... považuju za ně to s antickými motivy. Starověké Řecko, Řím atp. Prostě to, kde se chodí v sandálech. Když ty to nemá a odehrává se to ve středověku... tak je to pro mě dobrodružný. A to je moje. Možná proto, že jsme jimi začali, úplně první byl. A možná proto, jak různorodé věci nabízí. Oklikou se dostáváme zpět k tomu, že o Capuánkovi už jsem tu psala před dvěma roky. O jeho pozoruhodných dílech. Díky známostem (Díky, Oiku.) jsme si doplnili vzdělání a z tohohle ranku už nám snad nechybí... skoro nic? Tak co vám chci poradit, pane Capuano: Nepouštějte se do džungle, nesvědčí vám to. Nedělejte Sandokana, ve vašem zpracování je to krutej tyran utlačovaných, který jsou mu tak dobrý k nošení zavazadel a leštění bot, a jelikož Sandokan zvítězí, utlačování, tušíme, bude vesele pokračovat, ač lord Brook se snažil tomu zabránit. Aj. (Sandokanové) 

Nechte spát Giannu Marii Canale, populární hrdinku této doby stylizující se do drsné emancipované ženy, která se neusměje, ani kdyby ji na mučidlech nutili, která bude šermovat líp než všichni srábci tady dohromady, která bezostyšně podrazí svoje lidi, a když má ještě k ruce Anthonyho Steela, tragédie dokonána, doplňme o humor ke zblití. (La tigre dei sette mari; Il Leone di San Marco)

Už jsem ji poznala i v lepší roli, ale tohle jí nesvědčí.

Vždyť můžete přece vzít... helejte, tamhle v Il Leone di San Marco máte jednu postavu (víc, ale tahle je dějově důležitá), kterou byste mohl využít, co? Nechte bejt... helejte, nebo ti vaši Zorro a tři mušketýři, to je přece pecka. Když se k tomu objevily titulky (Díky za ně autorovi.), zjišťuju, že je to ještě lepší, než mi přišlo. Krom toho, jak milé to je, je to totiž taky velice chytrý humor. A je to takové veselé, taková milá věc, ač historicky jistě nesmyslná, že... Pche. Vadí spojit fiktivní postavy vytvořené komerčně Dumasem s fiktivní postavou vytvořenou komerčně v Los Angeles? Ale zároveň věřím, že ve své době žili skutečně takoví stateční mušketýři i nějaký tajemný lidový hrdina s maskou, co ji nenosil jenom pro parádu a exhibici (jako většinou v těch filmech).

V Itálii se mušketýrů nebojí. Nejsou to jejich národní hrdinové a chráněné značky... a proto si myslím, že si s nimi umí poradit nejlíp. Různých variací na toto téma už jsem viděla docela dost... a navždycky nejhorší pro mě je francouzská verze s Gérardem Barraym, kterej je tu patrně sám jeden slizký a namachrovaný mušketýr, něco jako tři kolegové zcela nepodstatní, a jediný, komu lze fandit, je Rochefort a krásná Mylady, což není tak docela v pořádku. Angličtí jsou fajn... to je kapitola sama pro sebe. To je víc než co parádní komedie. A italští... taky. Ať pana Bragaglii, ať Bruna Corbucciho, ať pana Capuana, ať třeba Marcelliniho, který je omezil na D'Artagnana a Porthose (!) a vychytal to dokonale. Parádní věc, tohle. Všechno je to takové veselé... neberou se smrtelně vážně, tihle mušketýři... a jak jim to svědčí.

Tak vy v Mušketýrech dovedete založit celé příběhy na tom... přátelství. To je nějak lepší, než řešení zápletky s Constance, nevěrou a tak, co? Taky u vás v těchhle filmech skoro nikdy neexistuje, Constance, a příběh bývá jiný. Jo, Mušketýři.

Mušketýři jsou fajn. Proč ne o nich? Protože ještě víc než mušketýři a všichni ti kavalíři (il cavaliere nebo i cavalieri je pojem, který se s železnou pravidelností opakuje ve velkém množství názvů dobrodružných téhle doby)... nás dnes interesují... piráti.

A už lezou!

L’avventuriero della Tortuga

Ať nechodíme kolem horké kaše, kdo tohle čte, nechť znovu zalistuje na mém blogu a koukne na článek o Luigim Capuanovi. Zdržíme se tak množství věcí, co bych musela opakovat.

Můj zcela první sandál byl, jestli správně vzpomínám, L'ira di Achille. Zcela bez kontextů tenhle jeden film a roky zase nic. Co do sedmdesátek jsme zprvu pronikli, tím míň do začátku těch šedesátek. Jo, takže můj úplně první dobrodružný. Tortuga. Legendární. Pro mě. 

Co je to Tortuga?

Pokud už jste viděli jediný pirátský film, nepochybuju, že tam tohle jméno aspoň jednou padlo. Zeměpisně je to ostrov v Atlantském oceánu, součást Haiti. Pro můj zájem mám dojem, že to není vůbec důležité, ale ráda se taky zorientuju, maturita ze Zeměpisu už je daleko za mnou.

Ach Bože, to je malý. A ztracený. Za tohle jste bojovali? Ach ach...

Za dávných časů, konkrétně tedy v 17. století, hlavní tábořiště pirátů, takové jejich zázemí. Dnes se honosí být důležitou protipirátskou základnou. Smutný.

Teda ne, nemyslím to vážně! Na pirátství neshledávám nic pozitivního, nic dobrého, stejně jako na profesi nájemného vraha, která se nám v posledních dobách mediálně dává za příklad. Pro prachy vraždíte lidi, protože nemáte na dělání ničeho lepšího. To tak realita.

Stejně tak však věřím, že ani v reálu nebyli všichni takoví. Někdo měl ušlechtilé cíle. Dobré úmysly, třeba. Jo, pro dobré úmysly je třeba někdy obětovat hodně. Pověst, třeba.

Každý patrně známe Černého korzára Sergia Sollimy (jeden z minima italských filmů, co se k nám dostaly a stojí za to). Když už jsem opravdu na dně, tak tenhle film... ach, naděje konců filmů pana Solimy je tak krásná... tak tenhle film mi vždycky pomůže. On je opravdu moc dobrej. A Kabir Bedi? Pirát?

Má pro to důvod. Má pro to takové důvody, že ho snad musí chápat... každý? Nebo se pletu? Že se upsal ďáblu... když jde o rodinu... chápu. Je to dobré drama, žádná laciná romance jak někteří tvrdí. A ještě je to legrace.

Když to nejde po dobrém... a s Van Gouldem to po dobrém nejde, bohužel...

Pomsta. Já pomstu mnohdy neschvaluji... ale chápu její potřebu. A taky nemůžu soudit. (Než se začneme hádat na tohle téma, zkuste si tam představit sebe.)

Zrovna tenhle Černý korzár... to je tak pacifistická věc... ba nakonec i ten Korzár... ba nakonec i ta pomsta... Škoda slov. Kdo to nemá rád, toho nepřesvědčím. A přece by tomu měl dát šanci. Kdo jo, snad chápe, proč se mi to tak líbí. (Že bych si snad k němu měla dovolit ještě někdy pár slov.) Tenhle korzár je vrchol všech ctností, čestnej a fér. A jestli takoví piráti nebyli... proč aspoň neudělat takový film?

A teď zkusíme poznávačku. Říká vám něco jméno... Rik Battaglia?

Vrah Vinnetoua!!! Sím, pane učiteli! Ten nám zabil Vinnetoua! Fuj fuj fuj!

No jo, zabil. Nebýt nedávné přínosné diskuze znalců literárních podkladů na oik’s blog, nikdy bych se nedozvěděla, že v původním Mayově díle... to ale přece bylo úplně jinak! Žádnej zlej a špatnej bandita za kopcem, ale... Vinnetoua zabil rovněž indián. Zrada z vlastních řad. Drobná nepodstatná změny, co, tvůrci? Cha, nechtějte se vysmát. Podstatnější úprava už ani není možná. Chudák Rollins. Takovej čestnej chlap. A myslím to vážně. Poslední výstřel jsem za svůj život viděla tak málokrát... ale ve městě je to fajn. A i on, Rollins, takovej férovej... Žel pak dobrou půl nebo snad hodinu (?aspoň pocitový dojem) sledovat Vinnetoua, jak prchá, když už víte, že stejně na konci umře... je to moc smutný. Vinnetoua je mi líto. A i toho Rollinse je mi líto.

Rik o tom kdesi prohlásil, že už by nikdy nevzal něco, kde má zabít hlavního hrdinu lidu. Jsou to přece jenom filmy, co... a stejně jsi pro všechny vrah Vinnetoua. To my dobře známe...

K osvětě ti asi nepomůže ani fakt, že jsi Vinnetoua vůbec zabít nechtěl, že tvá střela byla přece určena Oldu Shatterhandovi!

Rik, no. Velký to herec. A jestli má někdo rád Poklad Aztéků a Pyramidu boha slunce... pak ho taky může pořádně docenit, protože ve Vinnetouech to jsou spíš štěky... pardon, ale pro provedení to nenabízí moc možností... a ve Firehandovi je to jediná postava co k čemu, ale ten film je krize nejvyšší. Podle mě dobrý herec, doma v Itálii zoufale nevyužitý. Ale na vinnetouovky je přece odborníkem tuhle náš Karel Jordán, tak:

„Rik Battaglia (1927, též uváděno 1930) si užil mayovek dosyta!“

Dál naoko chválí Rika za jeho excelentní zlosyny plus přidává výpis.

„Jižansky elegantní rodák z italské Corboly působil kombinací chlapáctví a pohlednosti v dobrodružných a kostýmních snímcích opravdu moc dobře, ale byl to také jeho herecký strop.“

Tak teď mu to nandal, frajírkovi narcistnímu.

Když ho to potěší, přijdu příště ve smokingu.

Ale to já vůbec nepopírám, že se Rik v těch filmech umí hezky oháknout. To bude asi taky věc žánru a výroby, že jo. A že ho shledává Jordán příliš pohledným, za to snad nemůže...

„...Potkal se sice i se Sophií Lorenovou či Sergiem Leonem, do kategorie opravdových star však měl proklatě daleko.“

Ajaj. A ještě si dovolil dostat při natáčení žloutenku, simulant jeden.

Aha. Jordánův postoj k Rikovi je tedy podobný jako ke zmíněným Pokladu Aztéků a Pyramidě boha slunce. Nemá je rád. Ježiš, já vím, že ti zabil Vinnentoua, Jordáne, ale přece...

„...Nepřítomnost opravdové mexické krajiny vadí (jen vložený kousek jinde nakoupených materiálů to nespravil), byť například falešná aztécká pyramida na kopci v Černé Hoře je důkazem fantazie a šikovnosti jugoslávských spolupracovníků. Efekty typu umělých sopečných čmoudíků či ve studiu valící se lávy jsou na hranici směšnosti, stejně jako v podivných dekách křepčící Indiáni Čičimékové...“

(majiteli Mého bratra Vinnetoua, K. Jordán, děkuji za půjčení (a jeho sbalení...). On už bude vědět)

Proč pustě pomlouvá ty dva filmy (a vyčítá jim detaily, které mu jindy nevadí, ale tady na tom zakládá kritiku celého filmu. Neoprávněnou!) tuším.

Protože se oproti ostatním mayovkám neberou stopro vážně. Čímž tedy klesá heroičnost druhého bodu.

Protože Lex Barker (tohohle bodu) je tu konečně jednou průstřelný a ne všemocný, kamarádi ho musí nejednou tahat z problémů. Což je snad správné, ne? Proč tam pak mají být? Tady jsou kamarádi opravdu prima classa.

Co má proti dekám?

A protože tu má záporná strana stejně místa, jako kladná. A za mě jsou obě moc, moc dobré.

To všechno mu patrně vadí, tak pak vyčítá Čičimékům deky. Pche, deky... 

My v Tortuze je využijem jako ubrus...

...i coby výzdobu interiérů...

A Proč mu vadí Rik? Kdo ví. Možná proto, že je c.s.c., že je známý a schopný herec, že hrál i se Sophií Lorenovou, a že hrál v docela i ceněných projektech... a Lex Barker ne, bez urážky. Neptejte se mě, jestli je žárlivost na místě, když máte psát objektivní knihu. Rozcházíme se, Jordáne. Mám ráda Rika Battagliu. A věřila jsem vždycky, že jednou dostane i... klaďáka, tak. Něco většího než v Mannajovi (kde jsem ho svého času zpětně identifikovala až pomocí IMDb).

Navštívím Luigiho Capuana. Dva filmy. V obou Rik. A v obou, věřte nebo ne... kladný.

                     Věř mi, jsem.

Ten druhej, tedy ten vlevo, s Gordonem Scottem, Giannou Marií Canale a komickým strýčkem nestojí za moc. Dá se, ale... ústřední pár není zrovna aby mu jeden fandil. Capuano měl slabé umělecké období... nebo to točil jeho bratr (opět podezřívám, že za tímhle jménem se skrývá víc lidí. Jako vždycky). Capuano má štěstí, že mu přičítám Tortugu. Ale... je vůbec možné ji někomu přičítat? Má to vůbec režii? Má to vůbec scénář? A má to vůbec nad sebou... cenzuru?

Nevím. Ale má to určitě...

8 skvělých chlapců bez nároku na označení za umělce. Ač by si to zasloužili.

Popisek to nikde nemá, i využijeme příspěvku jediného komentátora na ČSFD, Mariina. Na popis děje dobrý.

„Zajímavá kombinace pirátského filmu s indiánkou, jinak neskutečně naivní dobrodružný film podle jednoho z děl Emilia Salgariho. Odehrává se na ostrově Tortuga v Karibiku někdy v 17. století a na straně "dobra" jsou tu piráti a indiáni, kteří vzdorují "zlým" Španělům. Vůdce pirátů Pedro (Rik Battaglia) se zamiluje do indiánské princezny Soledad, o kterou má ovšem zájem i španělský guvernér Alfonso di Montélimar (Guy Madison). Vím, že se již opakuji, ale znovu je vidět, jak byl Harald Reinl se svým Vinnetouem v šedesátých letech proti těmto výtvorům geniální...“

No vidíte. Mariin (jako obvykle) provolává sláva Reinlovi a mayovkám, ach, jak proti tomu byli objevní… a já mu povím, že proti tomu byli houby objevní. Vždyť tamto, to je samé klišé. Tohle, to je Salgari!

Ech, vážně? V tomhle mám mezery, nečetla jsem ještě Salgariho, a přece jsou tu patřičné dohady, jestli vůbec ví, že někdy něco takového napsal. Možná jo. Nechci podceňovat. Ale přece...

Pohádka. Jestli jsem někdy viděla jednu právoplatnou italskou pohádku, tak je jí právě tohle. Čestní hrdinové, pohádkové cíle a záporáci patřičně ohavní… a přece i pro ně má film jisté pochopení. Stejně, jako pro nedokonalé kladné. A s něčím takovým… se nikde nesetkáte. Prakticky nikdy. V Itálii. Šup kulku a hlavu ze špalku dolů. Jste přece ty zlý. Že nejste často vůbec zlý, komu to vadí? Ale jste jiný a nepodvolujete se nařízením těch nahoře… nejste předpisově průměrní a nijak nevybočující, nejste slušní zpracovaní občané, co je ani nenapadne si stěžovat... tak jste ty špatný. A zabijou vás. Vždycky. To je taková divná politika na pozadí filmů.

A je skoro všude. Nejvíc je vidět v komediálních westernech z počátků žánru. Ale i v jinak naprosto dokonalých filmech… vám ji tam produkce na závěr naroubuje, klidně, nic jí to nevadí. Těch filmů, co měly zdravý rozum a soucit k tomu, těch napočítám… nechci být krutá, na jedné ruce snad ne… ale víc než na dvou možná ne. 

A dnes tedy má film pochopení jak pro nedokonalé klaďáky, tak pro sebestředné záporáky.

A kam to tak zařadit?

Pohádka. Indiánka. Pirátský. Dobroduržný. Meč a sandál. Romantický.

To zní… Líbí se vám to?

Já dodám ještě komedie, ale toho si nevšímejte, neruší to. A ta politika… ta tady teda… není.

Film z roku 1965, tedy pro mne naprosto stěžejní doby (+/- rok), kdy vznikalo Pár dolarů, Nesprávná truhla nebo Velký flám, národní geniality.

A vy tu statujete v takovém nic moc rozpočtovém nic moc do budoucna slavném možná úplně zapomenutém a přehlédnutém filmu.

Neželte. Něco takovýho… už se mnohým z vás podruhé zažít nepodaří.

Nestrašte nás...

Takový Riccardo Pizzuti má před sebou kolik to? 5 nezáporných rolí za celou kariéru? A největší... je možná právě tahle. V době, kdy přece ještě všichni tady nebyli určeni primárně pro jednu roli, a on navíc pro jeden oblek a jeden osud – být obírán o důstojnost pokaždé, když se objeví, a svou záštitou podporovat veškeré projekty od Enza Barboniho dále.

Vůbec tu nacházím množství žánrově naprosto netypických herců, psala jsem posledně. Jo, tak letos to můžu změnit. Nacházím tu množství žánrově zcela typických herců. No jo. Jenom... v trochu jiném postavení. Netradiční rozdělení rolí, věru.

Jelikož...

Abychom podpořili tradičnost kusu, obsadíme to částečně vinnetouovskou produkcí. Tak Guy Madison. Podle mého není na klaďáky moc dobrej. Dejte mu úlisného zákeřného kapitána v Old Shatterhandovi a v tom je vynikající, naprosto ohavný záporák. A přece, jakožto Američana a tak… mám ho primárně za klaďáka. A většina výrobců taky. Takže… Capuano z něj udělá onde Sandokanova přítele Yaneze (prima podpora, teď už vám v tom teroru ubohých domorodců nikdo nezabrání)… Ale postupně zjistíte, že v I misteri della giungla nera už tu záporákuje s fezem na hlavě. V Katovi z Benátek (Il boia di Venezia) je záporák a ještě majetnický, zase se vnucuje, zase intrikuje... A tady…

Tadyto byl první můj film a myslela jsem samozřejmě, že bude ten KLADNÝ a proti němu partička pirátů s Rikem Battagliou v čele, a ti mu budou usilovat o život i dívku, jak nás lákají mnohé plakáty (pokud nás nelákají rovnou na film Morgan il pirata se Stevem Reevesem, ale s popiskem a obsazením z Tortugy), ale on se z toho vyšermuje a zvítězí. To bude… zase kapku otrava, bojím se.

Ne...Ne.

Ne!Ale ne!

 Ano! Konečně...

(Proč ty plakáty tak často vypadají, jakoby tvůrci vůbec nevěděli, o čem to je, co? Madison je větší tahák?)

Ne?

Ne!

Madison s parukou àla Bette Davis není kladný. Je záporák tohoto filmu. Sebestředný, ziskuchtivý, zlý a úlisný… a přece vcelku neskutečně naivní. To je vám docela fenomén. Totiž… mně přijde, že má nějaký charakter. 

Dotknu se asi všech. Proto na úvod upozorňuji, že mám vinnetouovky ráda. (Že zejména pro záporáky a dabing, to neřešte. Možná chápete?) Stříbrné jezero, Vinnetou, Rudý gentleman, i Mezi supy, Poslední výstřel, ani Old Shatterhand není zlý. Ty nejslavnější… jsou uctívány jako náboženství (jako Bud-Terenceovky, tak bych nerada něco zase narušila. A člověk si stejně nedá pokoj). V přiznané prostotě aspoň nic světoborného nepředstírající, Jordáne? O, odpusť, že zase odporuju, ale ony toho předstírají hodně. Máloco předstírá víc než tyhle věci. Když se to bere takhle vážně… výpravu to má takhle německou... a postavy to má takhle… vystřihovací… tak to asi musí hodně předstírat. Nechme to, radši, ač to nemyslím špatně. Ale snad mi dáte za pravdu, že ty postavy jsou dost plochý. Mají kouzelnou pušku, falešný skalp, velkej klobouk nebo mírové zapálení… taky Vinnetou má ještě aspoň náznak něčeho víc… ale na charakter je to zas trochu přehnané. 

(A zde chci upozornit, že jsem za ty cca dva roky dala šanci jak "Old Shatterhandovi", tak "Vinnetouovi", v jiných rolích v jiných filmech. Každému po více kusech. Pierre Brice mě přesvědčil, že Vinnetou není vůbec jeho herecký strop a umělecky se tu poměrně silně zahrabal. Lex Barker mě přesvědčil, že je horší herec, než jsem si myslela, a že má náramné štěstí, že toho svého Shatterhanda má, neb tady se to ztratí. (Bohužel zjevně sebevědomý herec a bohužel v Itálii se pro něj nadchli a figuruje v každém druhém dobrodružném. Ještě v dobách před Vinnetouem, Jordáne! A mám dojem, že snad jediný, kdo ho umí zvládnout a i roli mu dát jinou, je docela překvapivě právě Luigi Capuano.))

Záporák je v mayovkách fenomenální. Skoro vždycky. Ale… charakterově je prostě zlej. A rasistickej. A oprávněně se ho bojíte, bývá fakt šikovnej. Nahlíží se na něj ve filmu vždycky stejně.

Možná si to namlouvám, ale tuhle Madison v Tortuze... Má velké plány. Své nastávající (nebo ne?) chystá opatřit pořádné peníze, ať si Tortuga třeba padne, on bude pryč a bohatý, a k tomu chce získat důvěru indiánské princezny, která ho dovede k pokladu.

Ani tenhle bezskrupolózní zákeřný muž však není tak imunní jak se zdá a krásná princezna se začne líbit i jemu.

Jenže bacha, o princeznu tu jde nejméně ještě dvěma dalším lidem! A jestli těm jde o poklad…? No… jsou to piráti. A jsou to… klaďáci.

Ač na úvod skupina bezskrupolózních mořských vlků velmi neomaleně zkazí hrdinovi ženitbu, není možná všechno tak, jak se může zdát. A pokud vám vadí spoily, zavřete tenhle článek. Bohužel to bez nich nejde, neb ten největší se ve filmu odhalí už v 6. minutě děje. (a Mariin už to vlastně řekl, pardon)

Vždycky se na ně člověk těší, na pirátské (zase tak macho-žánr, že? Sem s ním!), říká si což třeba... jenže... má se to tak. Platí tu obecné pravidlo, tedy buď tu budu fandit pirátům... nebo nikomu. To znamená, že když ti jsou záporní a myšleni tak, hrdinové obvykle nebývají dobří. Když ti mají hrdinu mezi sebou a fandím jim, je to dobré. Ale často je to úplně blbě. Pozvěte si ještě Fernanda Sancha, kterej to komicky nezachrání, nýbrž zabije, navrch zradí svoje kamarády...

Zrada kamarádů. To je téma. To je překvapivě jeden z nejpodstatnějších jevů těchhle filmů. 

(A nejen filmů...)

Piráti... správní piráti italských filmů... jsou určitá komunita, skupina, částečně uzavřená. Přec ne naprosto k okolí zamítavá. Lidi se hodí... piráti jsou tolerantní... oni taky nejsou žádný výkvět, který by propagoval kladnost tohohle... ech, řemesla. Že mají nezištné důvody, mnohdy, to zákony nezajímá.

Oproti westernům, kde to pečlivě produkce koriguje, tady je určitá loajalita, oni často opravdu nemusí být tak zlí, jak vypadají. (řečnický obrat, žádná narážka na jejich vzhled!) Něco takového koneckonců říká sám velký Sal Borgese pirát ve filmu z roku 71.

Obecně téma pirátů láká k tomu je dělat revizionistické. Podívejte třeba i na Piráty z Karibiku. Jedničku, tedy. Postava Johnnyho Deppa možná ještě i v hlavě a srdci něco má, místo pitvoření a hláškování. Ta snaha tu je. A v Itálii byla silná. Takhle... proč točit o pirátech a mít je tam jenom jako zlou kulisu, něco jako indiány v amerických westernech 40. a 50. let? Vždyť mnohem zajímavější jsou na nich přece... no ty pohnutky, proč to dělaji, ne? Třeba i maji důvod. Třeba i dobrej důvod. A třeba jsou to největší pacifisti na světě. Ale třeba nemají to štěstí někde zakotvit, protože v jejich domovině se usídlil někdo jiný. Třeba nemají finance na to podniknout ofenzivu a zamezit tyranii. Třeba by i rádi. Třeba mají ti kluci velké ideály. Třeba to myslí dobře. Třeba jsou ve vyhnanství. Třeba je vyhnali z vlasti a oni teď proplouvají kolem hranic a vzpomínají, jaké to bývalo... třeba... jsou jako... piráti z Tortugy.

A nemyslím film Pirates of Tortuga, to je něco příšerného. Myslím L'avventuriero della Tortuga.

My.

Nemusíme je převychovávat, nebudeme je omlouvat, oni prostě od začátku jsou tady a my se postavíme buď k nim… nebo proti nim. A nebude to snadné, neb naše první setkání proběhne kdy jindy, než při loupežné akci. Ale ne při přepadení cizí lodi, ne ne.

Tihle piráti... jsou trochu jiní než čekáme. Kotví někde nedaleko pobřeží a spřádají na lodi plány. Plány. Ale… jaktěživo nepřepadli žádnou loď. Ehm… jsou to vlastně piráti?

Ale jo. Piráti, co se živí… sňatkovými podvody. Nekecám. Nechci jim ublížit ve čtenářových očích (takže by bylo vůbec nejepší tenhle článek nepsat. Ale musím.), ale je to tak. Až dají dohromady dostatek, dají dohromady taky velkou armádu a dobyjí zpátky Tortugu náležící momentálně španělským uzurpátorům (v čele s guvernérem Madisonem, kterému na ní hodně záleží, viz o něco výše).

To jsou přece hezký cíle. A že okrádají… nevěsty, no... Šéf Pedro Valverde si namluví krasavici s velkým věnem a během svatebního obřadu to i se ženichem unesou piráti… 

- Násilí nebude.

to může snad jevit se jako trochu zbabělé. Ale to nejsou. Hlavní je to vyřídit... 

Bez zbytečného křiku a násilí.

 (Četník se žení)

Jenom ty dámy s raněnými city budou. Ale stejně byste s ním nebyly šťastné, s Pedrem. Ten se přece ženit nechce, ten to jenom využívá pro získání…

Nebo snad…?

V nečekaném okamžiku se naší partě veselé do cesty dostane tajemná krásná dívka s indiánským poručníkem. Znáte to, láska vás zasáhne, když to nejmíň čekáte.

 To jo...                       

Šéfa, samozřejmě! Dle scénáře...

K předešlým klíčovým dějovým zvratům dochází v Capuanem pravidelně využívaném interiéru krčmy, dnes majitele - jednoho dobrého bodrého hostinského, který je vždy na svém místě a coby tajná spojka pirátů funguje spolehlivě. Dojde tu k jedné z nejlepších šermovacích akcí žánru. Lítý boj plný masakrování zeleniny a skvělého šermu. A nadšení. Páni tvůrci... nemohli jste mít lepší nápad, než dát jednou jedinkrát do party ty, kteří jindy opodál statujou, respektive dublujou. Víte, akce má hnedka ohromný náboj (protože to opravdu umí), míň pózují, víc jednají, a spolehněte se, že s ohromným nadšením, jaké by vám tam Gordon Scott prostě nikdy nepředvedl.

No ano. Ten zůstal doma. Místo toho netuším kdo povolal do rolí naší party pirátů žánrově povědomé... tradiční záporáky. Respektive takové ty mládence, co projedou zleva doprava a tím jejich role končívá. Tak přece... si jich někdo všiml? Ať Ferdinando Poggi, Bruno Arié, Riccardo Pizzuti či Andrea Aureli. Jestli neznáte, vězte, že tihle... to je divák uvidí a hned musí počítat s tím, že budou ukrutně záporní. A dneska ne. A u Capuana dokonce víckrát ne. Nicméně obsadit si hrdiny těmihle... hrdiny... je naprosto ojedinělý případ.

Znáte je? Takhle… neobjevit tenhle žánr… za což nevděčím ničemu víc než právě Tortuze… nevěděla bych, kdo mnohý z nich je. A přitom se ve špagetách nejednou setkáváme. I v poliziotteschi. Jen už skoro vždycky... víme jak. Jako ty zlý. 

Můj ortel? Nikdo by vám to nezahrál líp než tihle kluci, když jim jednou dáte možnost. Vážně.

Andrea Aureli je v Tortuze za majitele poklidného hostince na mýtince, bodrý a dobrý to muž, který nepokrytě spolupracuje s partou vrchního piráta Rika Battaglii. Má taky parádní manželku, nedocenitelnou oporu v každé situaci, docela to fenomén.

A má mou plnou podporu. Je moc fajn. Už jen proto, že...

Víte, v posledních dobách si začasté všímám oblíbeného druhu charakterů. Bodrých. To jsou ty, co dají obvykle (a zvlášť ve španělských projektech je to k umření, tam to vůbec neumí zvládnout) Fernandu Sanchovi, Pedru Sanchezovi, Guglielmovi Spoletinimu… továrna na bodrost. Takováhle postava k bodrosti obvykle přidá zbabělost. Vychytralost, v tom smyslu, že se přidá, kam se to zrovna hodí. Nestálost a zrádnost. Pravidelně podrazí svoje kamarády. Střelí je do zad a budou se tomu smát. Když je podřízený, rozkládá skupinu zespoda. Když šéf, nechá si své nejvěrnější a obětavé s lehkým srdcem vybít a přejde k nepříteli (dokonalý příklad se na mě vysypal při revizi La notte dei serpenti Giulia Petroniho. Režisér skvělých filmů... bohužel někdy projevující šílenou ideologii) No… a my je dle tvůrců máme mít za pozitivní. Sic neotesané, přec… Tak řeknu vám, tohle je ten poslední charakter tady, kterému bych uznala jakékoliv dobré věci. Za halasné způsoby maskovat tohle, to přece neni správný, ne?! (stejně tak, jako od pozdější doby do dneška stále oblíbené zlé úmysly odlehčované komičností)

Nebojme se, takový tu nikdo není. Jestli je tu jedna vyloženě komická postava... a že jen částečně, když se opije (ale to tenhle pán často a rád, ve filmech), je jí Aldo Bufi Landi, tedy... pravá ruka záporáka! Zajímavě rozvrženo, stejně.

Když je střízlivý, je zcela vážný (a rozhodně se nepovažuje za kladného). Však tvůrci není zatěžko ani se záporáky mít legraci. Ale nefandím jim ani omylem, kdepak. Těmhle ne.

Drsná skupina pirátů (těmhle jo), opanuje pobřeží a nikdo se neodváží jí zkřížit cestu. Představuje nebezpečí pro všechny ubohé civilisty, chudé i bohaté občany a nevinné ženy zvláště. Jejímu řádění by se měla učinit přítrž. Proto je povolán Guy Madison...

Ne, špatně. Znova.

Nemajetný, leč odvážný muž Pedro Valverde má jediný cíl: dobýt zpátky Tortugu a zabránit tak španělským kolonizátorům v teroru a potírání domorodého obyvatelstva. Se svou nevelkou partou kamarádů se nebojí nasadit životy a když bude ještě legrace, co jim může stát v cestě.

Podle mého nejlepší film Luigiho Capuana.

Imho. Jako celý článek.

Taky jeden z menšiny jeho filmů, kde neužil, mám dojem, žádné políčkové výpomoci z jiného svého filmu. Takhle... co už jsem viděla... je přece Capuano machr. Že si, když už, v dobrodružných půjčuje jen ze svých vlastních filmů a nekrade odjinud, jak to, možná v dobré víře, dělají mnozí jiní. Pak to působí dost, no, zmateně... Příběhy z džungle už byly, pravda, v tomhle stejné. Tam hrdiny honilo zdivočelé stádo úplně z jiného filmu... kuriózní zážitky některých těchto filmů z žánru.

Ale jsou tu také loupežníci!

 Tortuga je tedy, na poměry, po formální stránce docela vytříbená. Přidáme k tomu nenákladné exteriéry v jednom lesíku, exotiku podporujícího Capuanova oblíbeného hada... a přesně sedící hudbu.

Hudba? No jéje, firma Carlo Rustichelli. S tímhle autorem jsme se začali potkávat už dávno dávno ve špagetách a neměla jsem ho ráda. Hudba mi k nim neseděla. Dneska jsem speciálně k hudbě tolerantní jak jen to jde a Rustichelliho styl už trochu lépe chápu... v jiných žánrech ho možno potkat taky a dílům je patrně adekvátnější. Skoro vždycky, kromě těch westernů.
Ona hudba k dnešnímu filmu... se vyskytuje i jinde. Jestli něco, tak tenhle autor (nebo ho?) se bezostyšně vykrádá. (ale na Luise E. Bacalova, který má, podle mě, za celou tvorbu jediné dvě dobré věci, písničku z Djanga a z Il prezzo del potere, a vedle nich už nic jiného než stokrát opakované vrzání z prvního zmíněného, co nikam nezapadne... tak na toho nemá ani Rustichelli, ani Savina) Jakožto se v téhle době kradou záběry, půjčuje se i hudba. Hodně. Tak tahle už taky někde byla, a tahle... A podesáté hudba odtud, už zase. Rozhodně jak v La tigre dei sette mari pana Capuana, tak i v Il colpo segreto di d'Artagnan... i jinde... všude byla dnešní hudba. No ano, vzhledem k pozdnímu datu Tortugy, 1965, to znamená, že všude jinde byla dřív a recykluje se nejvíc právě dnes. 

No, nevim. Musí to tak být a přece to nikde jinde k filmu tak dobře nesedělo, jako tady. Jakoby až tady... ocitujeme-li Jordána (píšícího to u jiné příležitosti, tedy) - znělka dokonale pasující k hlavnímu hrdinovi. Ke všem hrdinům.

Jakoby to právě až dneska autor skládal přímo k filmu. Jak to bylo opravdu, nevím, ale je to paradox. (Stříhat titulky nebudu, není to písnička přímo na poslouchání, patří do filmu. Místo toho sem dám tuhle, takovou letní věc. Pokud mi někdo dokáže říct, co to může být, vyhraje kostku ledu s monogramem. Já nemám ponětí, jen vím, že z Černého korzára to není)

Tak to ne, zatajovat! Není se za co stydět, sakra.

Hudbu chválím. Že mám dojem, že tu někdo dost často nevěděl, co se střihem, to je věc druhá... a občas to diváka silně mate. Většinou to neruší, ale přece občas... to s dějem dělá takové zvláštní věci... A i jiné události se ve filmu vyskytnou, třeba zjevné úmrtí jedné důležité postavy, která se v pořádku brzy zase objeví, patrně to problém absence scénáře... No nic. To jen, aby se neřeklo, že zatajuju slabiny.

Jestli Reinl je objevný a ctíte ho jako Písmo svaté a čekáte, že to bude něco v jeho stylu, tak dojdete patrně k tomu, že to nějaký pokus o nápodobu je. Dost slabej. Vždyť… je tu sice indiánská princezna a celá zápletka se točí kolem ní a indiánského pokladu… jenže indiánská otázka a zaujetí pro ni tu spíš chybí. Co spíš, úplně. Tak nějak… víc založené na lidech to je. 

Žel pokud jde o ženskou hrdinku, tedy princeznu, není to nejlepší ukázka postavy. Tahle dáma… já psala, že Capuanovi ujíždějí hrdinové. Tady ne. Tady je podle mého všechno naprosto v pořádku… až na princeznu. A i ona je adekvátní námětu, jo, ale je to s ní těžké. Bodejť. O čem by to pak bylo, že jo. (Ale bylo by bez toho líp.)

Pak by to bylo, jak už tak bývá, o velkých cílech nějakého toho šlechtice, který o problémech nižších vrstev obyvatel houby ví, ale s maskou pořádá výlety a potírá nějakou tu malou skupinu více či méně zlých chudých. No… to není úplně… jak říkám, ten Sandokan není dobrý příklad. Mnohem lepší je Sansone contro il corsaro nero, ano. Černý korzár není tak úplně Černý korzár a Alan Steel je fajn hrdina... ale bohužel to neskončí smírem, přec myšlenka, že pirát nemusí být jen černobílý záporák, tu je. A i v jiných Capuanových věcech, třeba v tom Il boia di Venezia. Režisér patrně má pro piráty jistou slabost. Docela fenomén.

 Co tu není vlastně fenomén? Tenhle film je jich plný. Když se na to podívám takhle, je to film překvapivě silně založený na ženských postavách! Princezna je mladá, blbá a ovlivnitelná, pro každou věc dovede zcela obrátit svůj postoj, je nestálá a přelétavá. Není to s ní snadné. Potřebuje oporu, která si s ní ale dokáže poradit. Nutně!

 Dáma vrchního záporáka, Rosita, a paní hostinská, Paquita, to jsou moc hezké charaktery. Rázné, věrné, odvážné… a nebývají často dámy zcela povedené u mistra Capuana… nebývají většinou dámy ani nijak důležité, spíš tak jenom na pohled, v sandálech… tak dneska jsou svou podstatou… třeba ta Madisonova… je vlastně podstatnější než její partner. A jak s ním hezky drží, ač ví, co je zač. To je stejně moc hezké, tvůrci. Takovou oporu záporáci nikdy nemívají. Síla a odvaha. Trocha Goldoniho…

A přece by někdo mohl říct, že je to silně machistický film.

No prosím...

Už jenom ten Pedro, proboha, co ten předvádí. A jak se předvádí… Ale vždyť on to všechno myslí dobře. A vážně. Ni stopy po sklonům k ovládnutí ženy, do které se bezhlavě zamiluje. Nezdravé americké vztahy založené na špičkování nečekejme. Když láska, tak pro ni jít třeba na šibenici. Ach… Ano, je to svým způsobem melodramatická šaškárna, jestli se to tak dá říct.

A je to svým způsobem velmi italské a toho Goldoniho mi to připomíná dost. Ze všech těchhle věcí těchhle let to má nejblíž snad opravdu až k tomu Sollimovu Korzárovi. Hrdina přesně dle mého gusta. Tvrdý, bez slitování, ale srdce ze zlata. Pravý muž. (Četník se žení)

Naši hrdinové v Tortuze… jsou svou podstatou taky takoví. Jenže vedle toho mají rádi legraci, ohromně rádi šaškujou a jsou to vejtahové jako blázni. Jeden pirát zejména. Pirát, co dostal konečně jednou prostor. Capuanovi do filmu vlezl vždycky, ale dneska mu konečně svěřil důvěru... a dobře udělal.

Čili formálně to mayovky připomínat může, vcelku to k nim ale má daleko. Chápu, že Mariin zaměřený na americkou produkci (a nelíbí se mu španělský western La tumba del pistolero? Co by ještě chtěl?! Že by mu vadila myšlenka? Jo, tak ta je… jedna z nejkrásnějších. Opravdu.) a Haralda Reinla tohle nedocení ani neocení. Tuhle pitomost. Tak nevážně se beroucí… 

To je ono. V tom to je.

Dostane-li se vám někdy do ruky cca před rokem citovaný film Mister Dynamit - morgen küßt Euch der Tod / Spy Today, Die Tomorrow s Lexem Barkerem v hlavní roli a jeho dublem v roli ne zas tak vedlejší, můžete posoudit mou teorii dvou stylů. Co tím myslím, no...

Ten film… je strašně fajn. Taková odlehčená jakože bondovka, zajímavě zaměřená na zápornou stranu. Teda, zápornou...

Já v tom filmu vidím dva přístupy, zcela odlišené, a upřímně, moc k sobě nesedící. Pouze teoretizuji, ale… Svého času jsem zhlédla nemalou část tzv. wallaceovek. Jo, nebyly vůbec špatné, některé. A docela vtipné i byly, a když, tak spíš jako mayovky. Jestli jsem je tenkrát trochu nadhodnotila, nevadí, v nelehkém období mě dokázaly odreagovat. A tak nějak, nebyly nijak závažné, nikomu to neublížilo (krom častého hlavního hrdiny Joachima Fuchsbergera, ten nebyl dobrý)... Přec německý humor… to když se řekne, představím si Sama Hawkinse. Ihihi. Nesahám snad nikomu na ikony, v nejmenším se o něj neotírám a vůbec nepochybuju o jeho dopadu. Jen já na ně nikdy moc nebyla. Když se přidal až příliš snaživý dabing Josefa Beyvla a Waltera Tauba (Filipovského jediného v té roli poslouchám bez újmy), prostě jsem byla radši, když se Sam i s Gunstick Unclem kousek vzdálili. Lord Castelpool… je už trochu jiný. Mám ho taky radši. Stejně jako se vždycky bavím u "Kašlavého buvola" v dílu Vinnetou, 1. díl. To je takový skvělý, léty prověřený situační vtípek, něco jako slupka od banánu, no. No nepropaguju, to fakt ne (znám blízké, třeba svého otce, který to přímo nesnáší). Jen píšu, jak já.

I ocením určité věci… přec skalp s octem a cibulí není moje chuťovka.

Je to takový německý styl humoru, myslím si.

Italský… je jiný. Nemám žádný důkaz, ale na tenhle humor v Itálii narážím často, v Německu ne, a obráceně, na ten druhý zas v Německu, a ne tady. Italský… a upozorňuju, že teď nemluvím o fackování ubohých nepřátel dvěma nedotknutelnými nafoukanci, ne. Pardón, ikony.

Myslím takový nenásilně projevovaný. Nevtíravý. Svým způsobem spíše verbální. Nebo napůl. Byl třeba v Pár dolarech a moc se mi tam v začátcích zalíbil. A potkávám ho často. Takhle, když si ho nevšimnete, nebude vás rušit, myslím. Když jo, vysoce ho doceníte.

V té falešné bondovce, o níž mluvím, se snoubí tyhle dva druhy humoru pospolu. Německo dokonce dodá i Ralfa Woltera a Eddiho Arenta, kterým dají takové ty role typu skalp či dělat ooo, hmmm, pááni, jak je ten Lex dobrej, a já, moula, beru prášky na růst svalů a stejně jsou mi k ničemu... Ale jo, dobře, když to tam musíte mít... Lex se svým nadřazeným postojem vůči nim… to už je horší, to já ráda nemám. Ok.
Že se šéf záporáků nečekaně vždycky balí do koberce (sic), to je kombinace stylu severu a jihu.

Italský humor… je na záporné straně. A je ho plná. Tedy aspoň já to tam vidím. Šéf a jeho parta, co mu hlásí úspěchy ve světě… Gustavo Rojo a jeho široké úsměvy… nebo jakýsi vojenský nebo jaký, možná spíš dezertérský tábor pod vedením jednoho ohromného pána. Taky to hrajou prakticky samí Italové (plus tam působící).

Pozor, ale režisérem je Franz Josef Gottlieb, takže nevím, co byl záměr... a čeho si nevšiml... Netuším, nakolik záměrně je to komedie. Já ji občas vidím i tam, co jiní ne, ale tady snad musí. Takže italský humor = drobnosti, co potěší.

On italský humor… a opět, nechte Buda a Terence spát, ti jsou velmi pozdní… tak vidím takového Totòa. To jsou patrně věci založené čistě na geniálních dialozích a jednom outsiderovi. Nebo Franco a Ciccio. Ti to trochu rozvedli třeba na neskutečné grimasy zvláště prvního z dua. Ale o těch jindy. Stojí za to. (Totò jistě taky, ale ještě se neznáme)

Jejich jakože parodie (dle názvů, kterými parodují slavné filmy) nebývají očekávaně prvoplánově shazující, tím názvem vykrádání jiných filmů většinou končí. Kombinace grotesek, slovního humoru, promakaných anekdot, situačních vtípků, někdy nám i zazpívají a zase lidové to udělají… a bohužel je tam taky dost prvoplánového humoru. Bývá v menšině a filmy kazí, stejně jako nedotažené scénáře na celovečeráky, když máte námět na půl hodiny. To pak dokáže být ubíjející. Dojmy pravidelně rozpačité, což je škoda, protože jsou dobří, ti dva. (ale střezte se všeho, s čím má co dočinění Carnimeo, který je ze všeho nejradši šikanuje. Ano, šikanuje!) Před delší dobou se mi tu k nim v diskuzi vyjadřoval jeden čtenář.

„...Barboni ale imho patří mezi ty, kteří ten humor uměli (narozdíl od Carnimea či Baldiho). Myslím, že víc nactiutrhačská byla třeba Malá Rita zrovna od Baldiho, či komedie s Ingrassiou a tím druhým..., které nikdy neuvidím. Ale ne, že by mi vadilo, že ty vážné filmy shazují, prostě jenom nejsou vtipné.“

Nemohu do toho nikomu mluvit, ale… přece je lépe se nejdřív přesvědčit. Za mě – ty vážné filmy neshazují. A jsou vtipné. Někdy tak, že se sbírám v záchvatech ze země. A mám dojem, že své si tam snad musí najít každý.

Přes to vše, ani oni nám to v podstatě násilně nevnucují. A nikomu neubližují.

I já mám pak za to, že italský humor je takový… a ne... takový.

Ne, já některým tu radost prostě neudělám. Vy dobře víte... a pan Spencer nám to ještě spočítá. Dávej si na ně bacha, kámo. Ještě je budeš potřebovat. A na sebe. Ještě tě budou potřebovat jiní.

Jak to psal jeden moudrý uživatel filmové databáze? U docela jiného filmu s podobnými prvky? Jo, že tvůrci se dokonale trefili do většinové představy o humoru. Ale jemu na tom nic vtipného nepřijde, když pět pánů běží po nádraží a fackuje chudáky lidi, co se vyklánějí z okna vlaku. Sdílím jeho postoj.

Není to váš styl, váš původní styl, není to Goldoni, není to laskavé, vůbec ne.

Že já považuju za ohromně vtipného třeba tvůrce Bruna Corbucciho? Tak málo lidí ho docenilo… a přitom… Vy máte záchod… mimo dům? Tak to je třeba věc, co si od Buda Spencera pamatuju a vzpomínám na ni. V dobrém. (Superpolicajti z Miami)

Tortuga je, dle pisatelova názoru, roztomilou komedií plnou ohromně vtipných momentů, které nám ale nijak nevnucuje. Když je neoceníte… přijdete o spoustu legrace. S těmi kluky. Jo, s kluky piráty. Skautíci, co?

Dneska jsme se nějak zastavili u humoru. A aby zas někdo neřek, jak zbytečně vážně to beru... Já vám tedy povím stručný fakt.

Fakt?

Vy jste mi výkvět. A je fajn vás už všechny znát. Tenhle film by za to stál taky, moc zajímavá věc, jenže… mám pocit, že bych jím režisérovi neudělala dobrou službu, a to nechci. Kord dneska. My bychom se začali vrtat ve skvělé myšlence, která se tvůrci (bohužel záměrně) zvrhla, a nevzešlo by z toho nic dobrého.

Ale ten fakt vám povím.

Fakt je, že jsem v jistých směrech trochu hippie. Chci mír. Nechtěla bych, aby můj manžel padl ve válce. Nechtěla bych, aby mé děti vyrůstaly pod diktaturou. Nechtěla bych…

A ona je válka. Diktatura číhá za rohem. Je to strašné. Zapomeňte na zákopy, zapomeňte na koncentráky, dneska jsme jinde. Dneska dělají, že jsme chráněni, a zatím osnují operace pod falešnou vlajkou. A jinak... dneska máme silný psychologický boj. Jeho síla nezná hranic. A nebojí se ničeho, nepřijde jí vůbec na mysl možnost, že by ji mohl někdo ohrozit. Nejsem radikál, ale nejednou tu píšu docela protistátní věci, přiznávám. Asi už tušíte, jaké jsou mé politické preference. A vidíte, pořád tu psát můžu, nikdo mi to neblokuje. To je přece fajn… Jo, nejspíš to znamená, že je jim fakt všechno jedno, těm nahoře. A nemyslím teď Boha.

Takže nejnovější trend naší společnosti, který tu byl, netuším jak, ale zjevně záměrně zaveden, je cynismus. O tom bychom si mohli napsat klidně celý článek. Cynismus nejtěžšího kalibru a ztráta úcty před věcmi, k nimž bychom ji jako mít měli. Tomu se dneska říká revizionistický rozbor historie, například. Nebo moderní přístup bez sentimentu, dále. Takže jsme ohromně statečný, když se můžem do něčeho strefovat, a když to zničíme, cynicky se tomu vysmějeme. Děkuji, pane Tarantino. Fakt obdivuhodný.
Za klávesnicí jsme bojovníci, na ulici zdrháme. Nejsme k sobě hodný. Jsme k sobě hrozně zlý. Často zcela bez důvodu, jsme. Heleďte, co jiného je obdivování mafie, seriály o nám tak milých masových vrazích a touha po krvi na Novinkách.cz?

A já mám dojem… že bysme na sebe měli bejt hodný. Nejen na sebe, na všechny. Všechno kolem. Ono už to tu možná dlouho nebude, víte… a naši bližní… taky ne. Planý moralizování? Kdyby tak.

Nad zlým a hodným humorem už jsme se zastavovali nejednou. Doufám tolikrát, že už to tu každej pochopil. Není to jen situací kolem, nemám ten, který ubližuje jiným, ráda ze své podstaty. Ale aspoň tedy v rámci odbočky, kterou jsem učinila, by nějak všichni mohli už pochopit, proč mi to v dnešní době tuplem tak vadí…

Jo, beru filmy moc vážně. Moc? Ale jděte, prosím vás. Skrz filmy se dá ovládnout společnost. Nenápadně a ohromně účinně. Už jenom proto, že jim nikdo nepřikládá význam. Ale někdo to se záměrem přece tvoří! Jen pro radost to není. A stále častěji vídám, jak silné podprahové věci do těch filmů dotyční vkládají. Nebejvá to nic dobrýho. A rádi, moc rádi to dávají právě do komedií, neb ty tuplem nikdo brát vážně nebude. Jo, nějak jsem v poslední době (i díky jednomu kamarádovi) ztratila poslední iluze (ale on za to nemůže).
Nechme to. Dnes postačí říct, že mám tedy nějak radši humor, kdy jsme na sebe hodný, než když někomu děláme zle.

 

Byl v tom chlup, princezno.

Jo, víte, i tenhle kluk (dnes 83 let) může kladným být. Možná tomu nevěříte, je to pirát, přece, že jo… ale je kladnej. Jako nikdy. Pro nejednoho, možná každého, fanouška, ctitele a znalce komedií dvojice Spencer-Hill to bude asi šok. Tak si ho užijte.

Veřejný profil Rika Battaglii už jsme řešili výše... veřejný profil Riccarda Pizzutiho je mnohem lepší. Všichni (dokud si o něm něco nezjistí) ho mají rádi a jsou jeho kamarádi, nejvíc ve chvílích, kdy mu v rámci humoru na plátně vytloukají zuby. Jémine, to je legrace. Co začal Enzo Barboni v mezích možností a vkusu, jiní jsou rozhodnuti dovést až k vrcholu možností a představ. Takže co zubů už mu vymlátili, kalhot ukradli, věcí do obličeje naházeli... komu čest, tomu čest, nikomu snad víc. Tak se mně to zdá jen trochu jako jednotvárné, no. Že byste mu třeba mohli jednou dát jinou roli, kurva, velcí režiséři.

To je taková moje slabost...

Na tohle je vám dobrej. A že vám tam půjde, na to je spoleh.

Jestli nechápete... stručně je to podobné, jako když na oik's blog majitel truchlí pro promarněný herecký talent Edwige Fenech, kterou, ač schopnou herečku, na trvalo zahrabali do sexy komedií.

Vloni jsme tu naznačovali, co zajímavého do těchhle nevděčných štěků umí dát. A naše televize nám milostivě poskytly tolik důkazů, že se mi ani nesnilo. Celý rok 2016 od léta na Barrandovu a přilehlých kanálech běhaly Spencer-Hillovky snad každý... třetí den? Nejméně. Sudá a lichá. A dneska? Sudá a lichá. A co bude za týden? Dvojníci... a Sudá a lichá. (a v malém množství to pokračuje ještě letos - nakoupili, užívají) To proto, že umřel Bud Spencer, víte. To byl naprostý národní smutek (jakého národa? Všech, kam to došlo, tyhle filmy), zdaleka nesrovnatelný ani s akcemi při odchodu velikého Havla. A já bych nerada napsala něco, čeho později budu litovat. Tak jenom tohle. Neklikejte na to, ať to nevypadá, že si pořád snažím zvýšit sledovanost téhle pitominky staré dva roky. To totiž nemám zapotřebí, cha chá!
Většinou, když jeden něco spíchne a na youtube to připne, při mé výši propagace a světové popularitě mých zájmů, návštěvnost se pohybuje tak v desítkách. Když jde o písničku, maximálně ve stovkách. Tohleto video má dneska přes 1600 zhlédnutí. Když jsem to loni někdy o prázdninách nic neočekávajíc zjistila, právoplatně mě to šokovalo. To ten název. Vidíte, kolik to přitáhne fanoušků Buda a Terence? Jenom jméno někoho, kdo s nima trochu souvisí.

                    Tak slavnej že budu?! Vy mě děsíte...

Tušila jsem vždycky, že je to fenomén, ty filmy... ale až loni na sklonku června jsem tady (a jinde) osobně zažila, jaký šílený kult to je. Až vám mě to děsí.
Tak když už jich to teda tolik vidělo... jestlipak aspoň jeden z nich pochopil, co jsem tím sledovala? Snad...

V Tortuze je tzv. skupinový hrdina, tedy naše parta, ale Riccardo je její nedílnou součástí. Takhle nahoře v titulcích, kdy to se zase poštěstí? A stejně jako ostatní, ani on... takhle, nečekejte, prosím vás, nějaké propracované charaktery. Na to ten film stavěný není a akčnost a vůbec styl tohohle žánru to nedělá. Když je poznáte podle šátku nebo velkého klobouku, bude to přiměřené rychlosti děje. Ale přece i do toho umí dát dost, tihle kluci.
A svede to i ten, co se stále drží jak v záhlaví, tak dole na stránce. A že zrovna v těch rolích, na které tu nadávám? Že by tedy možná bylo na místě si sem dát něco odjinud... a zrovna ne. Mám ráda paradoxy. A mimochodem, tohleto Podivné dědictví je přece trochu jiné než většina toho ostatního "komediálního". Před měsícem běželo v televizi, i rozhodla jsem se ho kompletně zrevidovat. Tak mám dojem, že už vím všechno, pane režisére. Že v té vaší těžké symbolice, co jste tam podprahově nastrkal, už jsme se zorientovali. A když už víme, co jste tím zamýšlel (a není tak těžké na to přijít), a budem dělat, že to tam jako není to nejdůležitější, dívám se na to i tak nějak celkově a řeknu vám... opravdu je to váš nejlepší film. Se Spencerem a/či Hillem.

Obrazné stavění hrdiny na kopeček

Vaše chyba, že tam tu svoji falešnou politiku zase musíte na závěr nastrkat. Vždyť ta Terenceova postava to nepotřebuje, vždyť ona je dobrá sama o sobě, pro vás jedinej naprosto netypickej hrdina a právě proto dobrej, tak proč?

A stavění hrdiny na kopeček v praxi

Proč ho musíte stejně vždycky stavět na umělej kopeček? Obrazně to teď myslím, teda, ač vy to děláte i doopravdy. Proč je podle vás svět jenom černobílej a žádnej jinej? Vždyť není, ani v těch filmech ne, ač se tak snažíte! Pročpak ten plakát Wanted, co? Pročpak najednou uděláte z férového Mortona záporáka, co? Pročpak ho zase spláchnete tam, kam vždycky? Nevěříte, že bychom pak dostatečně fandili pacifistovi Tomovi? Vy jste neskutečnej zoufalec. Pane Barboni, jděte s těma svýma výtvorama... do háje.

Ba jo, pánové od fackovacích komedií, i před vámi tu byli režiséři, se kterými spolupracoval, opakovaně a evidentně rád, tuhle pirát v klobouku. S Capuanovou továrnou na sny je patrná jeho spolupráce v (nejméně) polovině z těch 16 zatím viděných filmů, což opravdu není málo.
Capuano dává šance mladým talentům a nejednoho vidí jinak, než jak se postupně ustálily jejich kádrové profily. Za všechny Benito Stefanelli od skautíkovských začátků až po obětavé osudové bojovníky za svobodu (Jeho, mně známý, životopisec bude vědět víc.). Riccardo... vám tam, pane Capuano, většinou spíš statuje. Minimum prostoru nahradí nadšením a (nevhodnou?) snahou na sebe trochu upozornit, co? A pan Capuano není proti. Napříště budou spolupracovat zase. A příště ještě víc. A příště... ba i ve westernu se sejdou a i tam mu dá něco... dá se říct až něco velikosti camea.
Jenom kladný... už v téhle době být nesmí.

I'm a poor lonesome cowboy...♫

Ale v těch dobrodružných a sandálech... Buď je ten pan režisér ohromně loajální... nebo trochu krátkozraký... nebo má málo lidí... (ale určitě má málo tak dobrých šermířů, to není nějaké protěžování, nýbrž fakt) takže ti nejnadšenější se mu můžou dostat jednou, dvakrát, ba i pětkrát do jednoho filmu v x různých převlecích dle strany, na kterou se právě přidají. Je to snad trochu neprofesionální přístup, ale o tom je právě tahle doba a žánry, o takové té tvůrčí svobodě. A rozhodně si za běžných okolností nikdo ničeho nevšimne. (nemůže Capuánek na začátku šedesátých vědět o nástupu počítačů) Ani v jiných filmech.
Možná v případě, když Sal Borgese cca 10krát padne v jednom boji a stále dokola se objevuje a napadá hrdinu v Herculovi proti babylonským tyranům, může to pozorným začít připadat trochu zvláštní. Přesvědčení tvůrců, že těchhle kolem si přece nikdo nevšimne, že zíráme jenom na hrdinu, je pochopitelné, přec ne zcela platné. Ale to není výtka. Bývá s nimi podstatně větší zábava, s mnohými těmihle filmy.
Tortuga... píšu, že je formálně nadprůměrně vymakaná. Každý tu má jednu roli a nemusí se o ni tahat, jelikož mu vystačí na celý film. A mám dojem, že to platí dokonce i pro takové úlohy velikosti člena stráží, mezi kterými poznávám třeba Franca Ukmara nebo Enrica Chiappafredda. Že se objevují v té své roli a nepřebíhají jinam. A tak ani pirát.

Takže za tuhle roli... tu dnešní roli... takovou roli... důstojnou roli... svobodnou roli... a ještě kladnou roli... stejně klobouk dolů, autore.

Pokud nebudete mít rádi kluky piráty, není ten film zrovna pro vás.

Piráti jsou celkově taková parta, co se ráda baví, když mají stát v pozoru, vždycky to někdo z nich kazí, pokud je nutno proniknout k nepříteli, ujme se toho ten nejnápadnější z nich, když okrádají oběti, nechtě způsobí společenské faux pas, když mají zachovat dekorum, budou se nejradši někde vzadu pochechtávat, a když si šéf vyhlédne lásku svého srdce, bude mu po ní jeden nepokrytě, ač platonicky, pálit. V radosti z žití je trochu brzdí (kromě zvratů zápletky, samozřejmě) jen vážný člen party Giulio Battiferri a Ferdinanda Poggiho jeho pesimistický knír. (A mě jeden člen pod přezdívkou Gringo, u něhož prostě nejsem schopna zjistit s určitostí, kdo ho hraje... )

Teď však zvážnět, pánové, protože na scénu vstupuje princezna. Aby vám dělala naděje a do budoucna trvale kazila radost a dobrou náladu… a aby náš vůdce projevil něco ušlechtilých citů.

Celkově… jsou piráti dobří kamarádi. Jo, o přátelství to docela je. A víře a důvěře a tak. Ač to tak možná nevypadá.

Piráti… mají odvahu. Když jim do temnice zavřou kamaráda, vydají se ho zachránit, nebojí se užít všech možných triků, nebojí se do vězení, nebojí se ničeho, bojí se o něj. A možná taky, aby se dostali ještě ven. Ale lámat si s tím hlavu budeme… až tam budeme.

Že to na útěku vezmeme středem guvernérovy oslavy, to je… typické. Snad se šéf nebude zlobit, že mu to pokazilo plány, pověst a dvoření princeznám.

Guvernér spřádá vlastní plány. Vláda na ostrově mu nestačí, chce poklad. Jak, to už má dobře promyšlené. A spojit příjemné s užitečným… i on si dělá zálusk na princeznu. To už jste tu nejméně tři. Proboha, lidi, vždyť není nic moc.

Pardon. Ale velmi snadno se nechá ovlivnit, a pomstychtivá princezna, co může být horšího. Pro nás snad už jenom fakt, že piráti se jí rozhodnou dokázat, že na ně byla svalena vina neprávem. A nasadit vlastí životy… zase… jako už několikrát předtím… a tak nějak… ano.

Svým způsobem… je Tortuga zajímavou věcí v tom, že… že ano, boj tu není definitivně brán jako krutý a všichni že musí padnout. Zvlášť na začátku. Na poměry tu zemře málo lidí. Hromadné oběti z řad armád a zlých indiánů nelze přehlédnout, ale jinak… Vy u vás neboxujete?! - My se, prosím, fackujeme. (Adéla ještě nevečeřela)

 Vy se nezabíjíte? No, když to není nezbytné pro záchranu svého vlastního života a svých kamarádů… žádná oběť navíc. Tak si říkám, že tím, že je to taková komedie, že je to pacifistické, docela.

Bum, prásk, třísk, šlus, ratata… a jo. No, trocha akce se musí, když se zachraňují ohrožení indiáni. Ale jinak… je to poměrně ojedinělý jev. Jste fajn hrdinové.

Docela paradox. Obvykle mi spíš Capuanovi hrdinové nevyhovujou. A bývají od základu kladní, přece, šlechtic, ctěný, vysoce postavený, z dobré rodiny a tak… hm.

Piráti. To není zrovna pozitivní základ. A vida. Nejlepší hrdinové vůbec a nejodvážnější jistě. Čest a věrnost… s vážností to nepřehánějí… leč za kamaráda by dali život. Ach...

Ehm, nic nic, nevšímejte si mě. Žádný srdcervoucí doják to není, vůbec ne. Taková veselá, bezstarostná věc.

Jak to tak v těchhle dobách i bývalo... a i aktéři takoví byli. Mladí a bezstarostní. Byly to hezké časy. U filmu rozhodně.

Antihrdinové, ano. Pokud snad není dnes na místě užívat tu pojem hrdina... jsou všichni naši piráti antihrdinové. Viz zde, přibližně v půlce článku. Pijete, kouříte, za ženami jistě chodíte, trochu kradete... a co je na tom vlastně špatného, v dneším případě?

Svatí nejste. Old Shatterhand by s vámi neztrácel čas. To Rik, jak sám i říkal v Old Firehandovi, tak vybíravej neni... a je stejný jako ostatní.

To je šéf, Pedro. Nad nikoho se nepovyšuje. Jeho vlastní lidi s ním někdy orají, protože někteří mají lepší taktické schopnosti než on. Jeho romance je každému k smíchu, nikoliv ve zlém. Jakože prvotní nápad byl patrně jeho a plány taky, šéf je on... ale jinak je to spíš kamarád. Pedro je šéf snů, někoho takového by si zasloužila... každá z těch desítek paret, které kdy v italských a španělských filmech chodily. A které si většinou jejich šéf vůbec nezasloužil...

Obyčejně, mezi vůbec nejúžasnější příklady patří takový ten šéf, co odněkud vyhrabal ženskou, která se jim vetřela na loď, například, dosadí ji na výsadní post, nechá jí komandovat všechny okolo, sám se z ní div nezblázní, na loajalitu a věrnost svých lidí z vysoka kašle, a když dojde na finále scénáře, celou svou posádku podrazí, ženská je vesele obětuje, stejně je neměla ráda, a potom oni nejlépe jediní přežijí (pokud je tu tak důležitý šéf, někdy je eliminován i on a stačí ona na celkový rozklad). Všichni mrtvi. Všichni, až na ně. Takže všichni ti chudáci, co tu na ně makali a měli původně za to, že... smůla. Takže ti, kdo zradí svoje kamarády, poruší všechny sliby, na domnělou ochranu na sobě závisejících osob se vykašlou, a nejlíp, když ještě začnou kolaborovat s druhou stranou, tak ti přežijí.

Není to jeden určitý film. Je to koncentrace všech možných hříchů, protože s chutí po pirátských už jich člověk zhlédl docela hodně... a opravdu málo z nich bylo dobrých a férových. Na jedné ruce snadno je spočítat. Snad přibydou.

Tak aspoň jednou jinak. Férový šéf.

A s ním tak potom i celá parta musí fungovat parádně.

Tak jim, prosím, neberte kuráž, princezno Soledad. Ale odpusťte. I tak jste ještě... poměrně normální figura. Hele, co vaši nástupci po cca 50 letech:

„Mladé publikum má k filmu přitáhnout především Carina (Kaya Scodelariová), sexy dívka, která je navíc geniální a ovládá astronomii takovým způsobem, že ji pokládají za čarodějnici. Jejím  protějškem je pak hezounek Henry (Brenton Thwaites), jehož do světa dobrodružství přivála touha vykoupit z prokletí svého otce...“               (Stanislav Dvořák, pisatel splašky Seznam.cz)

Ten tak oblíbený výraz sexy... a ještě geniální k tomu... to je hnus. (A je taková každá žena ve filmech. Hezounek... je dneska každý muž)

V dnešní době geniálních sexy nedostižných neodolatelných svéhlavých sebevědomých sebestředných a cynických hrdinů a hrdinek (a silně nevyspělých - to říkám já a jediné z toho by to nebrali tvůrci jako pochvalu), ať ve filmu nebo literatuře... se jaksi nepočítá nebo ani neumožňuje existovat normálním lidem. Jakým, no, asi těm cca 7 mld., co ze čtení či vidění těchhle výtvorů tak nabydou dojmu, že jsou tu jaksi omylem.

Nikdy to nebylo takové, ale dnes opravdu jakákoliv nedokonalost nepřipadá v úvahu, jakékoliv pochybení je nemyslitelné, sebemenší slabost se krutě trestá. Rozhodně si nemyslete, že bez rovnátek máte právo někde hrát.

Podívejte se v těch filmech dneska, každej vyžehlenej, obličej stejný, zuby stejný, vlasy stejný, plastika stejná, všechno stejný, hrajou taky stejně, ještě je počítačově upraví, samozřejmě stejně... takže film se stal na pohled naprosto nezajímavým (a obsahově zoufale plochým). A těch vašich všech geniálních superakčních superemancipovaných superhrdinek už mám tak akorát po krk.

Hrdinka z Tortugy... se chová trochu jako kráva. A jako Belle Starr, znáte-li film Il mio corpo per un poker (který vrcholně nedoporučuju... ale je to rarita). Z minuty na minutu měníte svůj postoj, a když můžete zamachrovat, (málem?) za to zaplatí životem všichni ti, co vám nezištně pomáhali. A měl vás rád. No... no tak co, princezno?

Ok.

Takže v rámci své posádky je Pedro šéf... a přece ne nějak nadřízený. Společnost založená spíše na rovnosti členů a přátelství, mám dojem.

Proboha, nic takového ten film nijak nerozvádí, neřeší, ne! Ale je takový. A je to velmi demokratický úkaz, protože přeci jen bývá hrdina... pak dlouho nic... pak ten zbytek, co nám splývá. A dneska můžu říct, že hrdina je jejich celá parta. Aspoň jich 7-8 bez pochyb. (A jako vždy mohu opět doporučit 10 gladiátorů od Nicka Nostra, tam taková parta funguje taky náramně) Jo, je to ohromně demokratická věc. A když má někdo chuť udělat nějaký vtípek, nikdo mu v tom nebrání

Takže parta, co se nebojí vyrazit doprostřed spícími strážemi obleženého tábora a unést odtamtud samotného guvernéra! A donutit ho k přiznání (zákeřně nechal povraždit indiány na důkaz viny pirátů). Jo, míroví jste až nevěřit, hrdinové. Nejdrsnější zbraní ve většině (jak upozorňuji, pokud to není nezbytné, a v závěru, kde to autor přežene... a kde jde o život nejvíc jim) případů je tak klacek nebo bič, hojně využitý. Riccardův pirát nosí bambitky... a taky si to s nimi (na vlastní nebezpečí kolegů) zkusí, možná poprvé... (inu, westerny se blíží) Nenahlíženo negativně, ne. Ani jeho předvádění ne. Capuano má pochopení pro každého... a zároveň to působí tak svobodně a volně, že mám trvalé tendence polemizovat o tom, jak tohle vlastně vznikalo. Jestli to všechno byl záměr... nebo půlka tak jako mimo scénář. Velmi civilní styl, až se často přikláním k té druhé možnosti. Ale celek to dává bez problémů.

Když se celou dobu snažím nepopisovat souvisle děj, a že ono je to hodně dějové, co tak říct? Že to působí velmi naivně, tenhle film. Ale veskrze to tak naivní přece není, stačí si všimnout všech těch nenápadných kuriozit, co tam kdosi vpašoval. A já opravdu nic proti naivitě nemám, u Šimona a Matouše jsme to rozebírali obsáhle.

Tak je třeba docela naivní, tuhle jeden pirát. Tím svým vytahováním. Tak rád se předvádí... a tak rád... má svobodu. Jo, piráti mají rádi svobodu. To však neznamená vzdát se zodpovědnosti ve chvíli, kdy je jí třeba. V těchle chvílích jsou tihle hrdinové zodpovědní jako málokdo. 

A tím, že má rád svobodu, rovněž nemyslím nějaké epizody, kdy vdavekchtivé dámy budou pronásledovat zoufalé piráty, co chtějí zůstat single. Někteří by se tu ženili, až by se hory zelenaly. Vybrali si ale holt tuhle cestu, která snadno může vést k tragickému konci.

Ale... je z ní úniku. Nejsou to piráti z důvodů čistě ziskových, tak to není na doživotí, přece. Přece odložíte šavličku a... budete třeba v budoucnu moci být čestnými a správnými občany svobodné země. Ach, krásná představa.

V realitě filmového světa je to jinak. Odložíte šavličku... dají vám revolver... krevní implantát pod košili... předpisově zvrhlý charakter... a nikdy už se z toho nedostanete. Kromě výjimek, jichž je minimum. Nikdy. A nikdo. Ne, bojím se že opravdu nikdo, protože to obsazení vaší Tortugy, pane Capuano... jako byste to už tenkrát věděl. A možná jste to věděl. Někteří už jsou tradičními záporáky v roce 65, velmi dobrými v téhle poloze... ale takhle... je to lepší. Takhle je to vždycky lepší.

O poklad... jo, o ten pirátům jde. Teda vlastně... teda vlastně o co tu komu jde? Původně chtěl koupit větší flotilu a dobýt Tortugu. Ale nejvíc je Pedro odhodlán očistit své jméno před dívkou svého srdce, která dělá, že to nevidí, a jak se objeví guvernér a očerní ho, je nesmírně krutá. Tak, že celou partu přejde legrace.
Věci se začnou komplikovat. U Pedra natolik, že zbytek party pošle z dění zpátky na loď a rozhodne se to vyřešit po svém...

Kdepak, takhle snadné to nebude. S princeznou nikdy. A je tu ještě guvernér, který se nevzdává

(a ve vězení nám projeví svůj extrém hereckého projevu - extázi z přítomnosti kolegy Battaglii. Nikdo mi nevymluví, že proti němu má celý život něco osobního, viz i mayovky, kde se ti dva setkali. Rozhodně jsou jejich střety více než uvěřitelné).

Nevzdává se naštěstí ani indiánský poručník, ani guvernérova šarmantní dáma... a piráti jsou ochotni jít všichni padnout. Za šéfa. (Kdyby to nevyšlo, tedy.)

Nenechme se odradit závěrečnou bojovou akcí, v Capuanově stylu zcela nepřehlednou a... no ano, sestříhanou snad ze... více scénářů? Vždyť tamhleten pad... a už tu zase běží... a už tam zase umírá... a... ach jo. Nehrajte to na nás, stejně vám to nezbaštíme.

Ach... teda možná.

Melodrama, jako když vyšije. Aspoň to takhle zní. A že je to veskrze taková ptákovina... přece je to docela dramatická věc. Ono totiž...

Běžně člověk zná nebo aspoň tuší, že Steve Reeves... Lex Barker... Ray Danton... a tihle mnozí... jsou dovezené ikony. Netřeba zase říkat, že někteří z nich jsou mizerná investice, ukrutní herci a nesympatičtí hrdinové. Ale jsou ze zámoří... tak jsou našim velkým cílem. Producentů vždycky. Ach, Itálie byla v tomhle směru vždycky velmi ovlivněná, ovlivnitelná, podléhající a dodnes nepoučitelná. Osoby na významných výrobních postech tedy rozhodně. Jestli si myslíte, že vám film zachrání americké jméno, těžko vám do toho mluvit. Nezachrání. Buď dotyčnej dobrej je, nebo ne, a odkud je, na tom nezáleží. Že tihle mají takovou propagaci a tady se na ně čeká s náručí otevřenou, to je vaše chyba. Že jste kvůli tomu nevěnovali pozornost tolika domácím talentům, kteří oproti těmhle byli opravdu k něčemu, to je však velká škoda.
Dovezená (převážně)americká ikona mívá taky adekvátní postavení, tj. nedotknutelné. Vždy vítězící. A ano, bát se o ně, jejich plány, pověst a život není na místě. Nebojme se, nikdy se jim nic nestane.

Neber si to tak. Každá pohádka má svůj konec.

Dneska hrdina a jeho parta nejsou dovoz, a co obecně často hrají, víme. A ještě jsou za piráty k tomu. Bát se o hrdiny je tedy na místě. Není zrovna pravidlem, že by tihle... vydrželi do konce. Konce pohádky.
Tak třeba... aspoň jednou...

A to záleží pouze na... scénáři? Existuje ten? Nebo na kom? Kdo tohle vymyslel? Kdo tohle natočil? Obsadil? Vychytal?

Kdo prosadil onu nejlepší "likvidaci" záporáka ze všech filmů, co jsem jen kdy viděla? A kdo konečně přišel na to, že není správné nechat hrdinu osamoceného? A že není nutné všechny kolem oddělat jen proto, aby se jím stal? A že se to jednou nemusí dělat tak, jako vždycky?

A proč... proč když na tuhle jednu věc ten někdo dotyčný přišel, proč už nikdy nic takového nenatočil...?
Ale tak aspoň jednou. Díky za to.

Na zdraví!