Zbytečnej článek? Jak se to vezme...

Běhá to tu vůbec ještě?

Ale to se ví že jo... jenom...

Ale to se ví že jo, jenom... o čem a proč? Nějak nemám chuť.
Proto si nedáváme termíny, abychom sem chodili rádi a neodrazovalo nás to.
Jo. Jenže pak vidím víc než dva měsíce nečinnosti a říkám si... přece by to ještě něco chtělo.
Vím dobře, co by to chtělo. Ale to chce čas a rozmysl. A ani jednoho se mi obvykle nedostává. Tak dnes jen chci říct (a upozorňuji upřímně, že zbytečnější článek tu ještě nebyl. Píšu ho kvůli sobě. Abych nezapomněla), že...

Že dne 2. května 2017 slavíme velké výročí. Je to největší výročí, snad ještě větší než 100 a 200 špaget. Je to výročí, kdy jsme se špagetami začali. Ale jaké to je, psát nebudu. Známe lidi, rádi by se naváželi, že s tak mizernou zkušeností co si vůbec dovoluju tady i jinde machrovat. Ale je to dost let. Pro mne značná část života.
Co že je to za výročí? Bude to možná znít trochu hloupě, ale výročí, co jsem prvně viděla Pro pár dolarů navíc. Tomu se říká ty životní vrcholy...
Jenže člověk se tenkrát plácal někde mezi ne příliš povedenými noiry a ukrutnými americkými muzikály... rozhodl se zpříjemnit si večer westernem... cha, westernem, to bude určitě zábava...
Ach jééééé!
Byla to zábava. Ohromná zábava. A hlavně to mělo... jo, mělo to hezkej obsah. Nijak složitý, ale takový dobře poskládaný film a... A no ano. Mělo to plukovníka Mortimera.

Toho plukovníka, co se nebojí... nikoho. Ani osudovosti. Ani Klause Kinskiho či Josého Terróna, což mi svého času přišlo ohromné... No... jo. Chudák José i Klaus. Dneska už vidím, kluci záporáci, jak beznadějný postavení tu máte. Jak se vás Leone rozhodl všechny převychovat k obrazu svému (tedy hnusným záporákům bez rozměru), když v Hrsti dolarů to přece ještě nebylo ono. Ale jeho snahy jsou tu... odpovídající obsahu, tak. Záporáci opravdu záporní a klaďáci opravdu kladní, žádné, že nám to řeknete, tak tomu budem jako věřit, možná...
Filmově jste zlí... sami jste fajn... a tady to jde dohromady.

Neocením patrně dostatečně onu hereckou kreaci jednoho výrazu, jedné polohy, nedohledatelného charakteru, která je vždycky většinami tak obdivována... Ocením tuhle Clinta Eastwooda, který konečně hraje něco jiného než... bohužel, za rok už budeme úplně jinde. Ale dneska ne, a moc se mně to líbí. Smysl pro humor, páni! Ano, i to ten film má. A to pro moc milý humor.
Takže plukovníku Lee Van Cleefe, dobrý. Nebojíte se nikoho. Ale nejvíc stejně ocením... že se nebojíte Clinta. A že na něj máte. A tak vám to spolu pak hezky šlape, když takové postavy spolupracují... tož by to nemohlo jít i jindy? A jo, jindy už je tu moc forma... a ten obsah nám vezme nějakej divnej směr.
A přitom plk. Mortimer... jo, to je postava. To je ideál. To je charakter. Ó, díky za něj. A díky za to, že právě on mě přivedl do Itálie...

Přibližně před rokem jsem tu u příležitosti dvoustovky obsáhle shrnovala problém spaghetti westernů a nutnost jejich světového uznání. Jo, je to tak. 250 jich ještě dneska není... ale některé zážitky od té doby stály opět za to. Třeba s panem Bavou sr. Těch bylo až moc, ve více žánrech. No jo, mistře, ono je třeba si někdy legendy ujasnit a zjistit, proč že jsou vlastně legendární. Vystřízlivění někdy nebejvá hezký. Ale nic, dneska nic.
A pak taky velmi pěkné věci člověk zase poznal. Všech typů, žánrů, tvůrců. Někdy tím víc, čím míň od nich očekával.
A lidi, těch pěkných písniček...

Ztratil se mi Karel Jordán, i nemohu citovat, ale vím, že tam píše o těch pamětnících, co si s jeho knihou rádi připomenou, a mladých nadšencích... tak to budeme my. (Ač mladý už člověk dávno není.) Tak tak, od dob Jordána se tedy člověk zaučil, naučil, zjistil... ocenil mnoho ceněných autorů, kteří své umění otiskli do filmů. Objevil spoustu talentovaných autorů, kterým nebylo umožněno svůj talent pořádně projevit. Odvážné osoby, formou populárních filmů neoznačovaných coby umělecké, se snažící nám něco sdělit. A když mají co říct... jakože někteří slavní zas co říct nemají a dělají že jo... a to je pak zlé...

Genialita nejen žánru

Poslyšte, takhle. Neshodnete se s každým. A ve všem s nikým. A přece tu, v Itálii, nacházím mnoho osob se zdravými názory a bystrými postřehy. A taky s odvahou. Režiséři.

Noční můra. A obé tentýž autor...

Co podivných režisérů jsme v celém italském filmu už potkali. Jste opravdu země schizofreniků, nebo si jména půjčujete...? Nevím. Vím, že prakticky úplně každý má na účtu... hm, jak to říci... dva druhy filmů. Nebo aspoň nějaký, který se jejich tvorbě zcela vymyká. Vším. Většinou negativně. (pozitivně u těch, co naopak točí zle)

Nebudu soudit, nebudu hodnotit, bývá to hrozné... ale co se dá dělat, patří to sem k vám. Do italského "žánrového" filmu patří všechno. Skromně se už považuji za odborníka přes spaghetti westerny. Gialli už jsme taky viděli podstatnou část. Meč a sandály, zajímavé počiny, propátrané z části. Dobrodružné 50. a 1/2 60. let, jedny z nejlepších věcí, ještě mě jich hodně čeká. Válečné... ale proč ne. Občas. Občas jsem výrazně v opozici. Třeba když se je rozhodnou točit fašisti, ale to nic, pane režisér. Postapokalyptických nebylo mnoho... a stejně tak poliziotteschi.
Proč... Jeden pamětník říká, že většině žánrů dokázali dát v Itálii zcela osobitou podobu, udělat z toho opravdu své filmy, nikoliv jen odnož zahraničí. Ale postapům ne, z těch dělali prosté kopie. Pár výjimek je. Třeba některých těch s jeho přítomností. Ale má pravdu. Stejně tak vidím špionážní, to nejsou dobré ukázky tvorby jinak skvělých autorů. Nene.
A poliziesca... nemám na ně. Život neni veselej, svět je pořád horší, škoda popisovat, a dělat si starosti ještě s tím, jaké hrůzy otřásaly italskou politikou a veřejností (70. let), na což jsou tyhle filmy reakcemi a výpověďmi... nemám na to. Je mi to líto. Všeho. I té bezmoci, jakou tenhle žánr v sobě má.
Zapomněli bychom na gotiku, která mi moc neříká, a kanibalky, přece, kterých pár znám a mám z nich rozpačité pocity. Neb nejblíž to má obsahově k těm poliziescům, opravdu.

Jen v tom poliziescu... je ještě nějaká ta statečná osoba, nějaký ten Merli, který s tím chce něco udělat. Neudělá, nelze, nepřítel je moc silný. Ale odvaha a rozhodnutí přece něco podniknout... to není málo. V těchhle věcech z džungle už je špatné všechno, všichni, stoprocentní deziluze (a pak se přidá to zabíjení a pojídání našich bližních a může to jít na Nasties seznam... ale obsah je v tomhle) a když se objeví nějaký ten profesor v džungli, který prozře a zjistí ke své smůle, co je civilizace zač... je to totální beznaděj. Prostě se s tím nedá nic dělat, a my, bílí... My ale taky za všechno nemůžeme, páni autoři! To si, prosím, uvědomte.
To i v pár poliziotteschi byla nějaká ta naděje. I v jiných věcech. Naděje v budoucnost a třeba i mládež... ach jo jo, tak nevím.
Ale vím, že není správné takhle ty filmy kastovat, protože pak značnou část netuším, do jakého oficiálního žánru zařadit. Le regine přece nejsou obyčejný horor. La morte ha fatto l'uovo fakt není giallo, pane Švábenický. Žádnej žánr nemá pevně daná pravidla a film znaky.
Koukněte... když už jsme se tu o tom tak hádali... viděla jsem první, opravdu první špagetu, u které bych mohla říct, že je fakt založená čistě na násilí.

Ale žádný strachy, Clinte, dobře to dopadne.

Špageta číslo až... 213. Tam se dočkáte všeho, skalpování, házení očkem, ruky skrz břicho, nabodávání se, ba i kanibal se dostaví... a je to taková pozoruhodná rarita, že právě tím, jak násilné to je (Mario Caiano je trochu magor tímhle směrem, to už víme), je to zajímavé... čili to pro mě prvoplánové stejně není. Shanghai Joe.

Zrevidovali jsme pár věcí. Konečně jsem se dostala k tomu dát si některé filmy po letech znovu.
Čím dál silněji pozoruji rozdíly mezi italskými a anglickými zvukovými stopami. Je to až dojemné, jak se tu někdo snaží všechno zjednodušovat. Z každého udělat prvoplánového násilníka nebo superhrdinu... a ono to tak většinou vůbec není. V originálu ne. A i kdyby scénář byl fakt prvoplánový... takhle ne.

Legendární zatáčka-nenahraditelný exteriér; dole herecké opory

Pozoruji odlišnosti zvukové stopy od hereckého provedení filmů. Ale to už je příliš teorie. Pozoruju taky Španělsko. A to je vám taky ohromně zajímavá filmová produkce. Na svých filmech zřejmě hrozně šetří, nezdráhá se točit v jedné papundeklové kulise nulový příběh, přidá Paula Naschyho... ale bývá i líp. A když je líp, je to výjimečný zážitek. Španělsku na poli westernu vděčím za nenahraditelné exteriéry, bezchybnou spolupráci, dodávku silných hereckých a dalších opor... i za začátek žánru.

Při návratech k již viděných špagetám jsem objevovala hrozné věci. (Ale i krásný překvapení, jasně)
Třeba, jak někdy člověk ale nesmírně nespravedlivě křivdil neodpovědným osobám. Za všechny, za naprosto chorobný film I giorni dell'ira/Dny hněvu herci Giulianu Gemmovi místo režisérovi Toninu Valeriimu. Pardon. Ale tak aspoň... ta Gemmovo zločinecká kariéra, dosud na youtube, nezodpovědný hřích mládí, za to přece stála...
A ještě slovo k titulkům. Jo, jsou legendární titulky, které člověk umí nazpaměť. Dělali je tvůrci, co pro to mívali opravdu zapálení a chuť. A pak jsou titulky... A vida, tenkrát mně nic divnýho nepřišlo, jo? Snad i tím, že už dneska člověk částečně rozumí zvuku, zjišťuje, že podstatná část těch filmů z první cca stovky... že na ně člověk koukal... ale mnohdy vůbec nevěděl, o co tam jde. Kvůli těm titulkům.

Ale je... Titulky jsou zcela mimo u úplně celého filmu.

Jeden za všechny... film Se sei vivo spara génia Giulia Questiho. To byl zážitek, napodruhé. Přátelé, nebudu jmenovat tvůrce, ale promiňte... než takovéhle služby... to radši ať zůstanou ty filmy bez podpory.
Dívám se teď už prakticky trvale bez titulků... a unikají mi (ne)podstatné detaily, jo. Ale celkový přehled o obsahu si člověk aspoň udělá sám... a zjistí... Ne, některé ty věci by fakt chtěly nové titulky. Možná, až bude jednou čas.

Ó, člověk už viděl takové věci... nic už mě překvapit nemůže... ba už ani ty filmy Enza Barboniho ne (ale on sám jo, bohužel). Jsem pesimista a očekávám to nejhorší... a přece s určitou nadějí jdu ke všemu. Hm. A ke všem.

Itálie, taková... že si na nic nehraje. Bez přetvářky. Nemá ty filmy plné politické propagandy. A má je fér...?
Ach... kdyby tak. Ty filmy nejsou fér. Věšina jich fér bohužel není. A politická propaganda... tu taky je. Třeba už jenom tím využíváním zámořských hvězd, totálních polen (mnohdy, a nekřivdím jim, už se na to známe moc dobře, v peplu například), která dáme do hlavních kladných rolí, vždycky... Takže propaganda USA, ta tu někdy bývá, bohužel. Jo. Ale pořád mám ten dojem, že to přece má zdravý základ. Nebo by aspoň rádo mělo.

Oběti politického pozadí italské filmové tvorby

Neb často si to doslova nemůže dovolit. Že jenom ti nejslavnější můžou točit tak, jak sami chtějí? Jinak se tu na zdánlivě běžných kovbojkách podprahově propagují určitá nedobrá občanská pravidla a poslušnost, ze kterých není povoleno vybočit. Čí je tohle věc... asi opravdu politiky. A produkce umí taky divy.
Aby se nezdálo, že jen slepě chválím, tyhle věci mi vadí. Moc. 
Na nic si nehraje? No... jak, kdy a hlavně jak kdo. Jak to kdo umí hrát... to je pak vidět. Přetvářka, no... filmy, no. Lidi u filmu. Většina je falešná. Těch skutečných je málo, říkal zase tentýž člověk co výše. A přece to tak zlé být nemůže. Stručně proto, že pak by člověk v Itálii nezůstal.
Vrátil by se k americkým muzikálům... a zdechnul by, protože Gene Kelly se nedá ve třech filmech po sobě vydržet. A když se ve čtvrtém ještě chystá tančit s MickeyMousem...
Tak jo. Je to mnohdy zlé, v Itálii. Ale tak člověk tuší, odkud vítr fouká a na koho to svést, ty určité části. V té Americe... a píši to zcela IMHO... ale když už je film propagandistickej, a oni prostě tak točí normálně... tak je takovej celej.
A styl... no odvykl si člověk na křečovitost zámoří. Stylem filmů je Itálie opravdu civilní. A toho si nesmírně cením. Cením si toho, že nám vůbec něco chtějí sdělit. A nesmírně si cením toho, když to, co nám sdělit chtějí, je opravdu hodno sdělení. A ono je.

No jo, to jsou filmy (ale jak moc souvisí s realitou...). Aby to nevypadalo, že náš rozhled končí za obrazovkou notebooku... po Pár dolarech jsem tedy projevila zájem se s Itálií seznámit líp... a každý rok zase líp... i zjistil pisatel, že i v Itálii má bratra... i sestru... a možná i dál... i věřím, že se tam brzy podívám, stručně.
A věřím... že v té chvíli Itálie ještě bude stát. Protože to, co se tam děje v poslední době... a momentálně mluvím o přistěhovalcích, zemětřeseních a sopkách... to se mně nechce líbit. Co líbit... Vždycky si říkám, aby ještě vůbec Itálie byla Itálie a byli tam Italové, až se tam jednou dostanu. Tak snad...

Tož, to jsme začali vypisovat nesouvisející sestřih toho viděného a trochu teorie k tomu. Chtěla jsem se jen ohlédnout.
Bylo toho mnoho. Doufám, že toho ještě mnoho bude.
Stejně tak mnoho bylo toho zjištěného a přečteného, to už patří k nadšení.
Psané informace... jo, těch je plný internet. Je třeba dobře volit a vybírat, fakt. Ale když vezmete rozum do hrsti... a trochu už se tu vyznáte... většinou zjistíte, co je nechtěná fikce... co záměrná fikce... a co realita. Internet je strašný zdroj. Jeden den tu něco je, další už ne. Ale objevují se zase nové věci... takže stále je jak doplňovat informace.
Třeba o vás.

Stojí to vždycky za to...

Hm, herecké jistoty. Ale že jich tu je, jen je najít. Tak vám děkuju, všem, bez výjimky. Vypisovat každého herce a herečku, se kterou jsem se potkala... a i v případě, že bych to omezila jen na ty, co za to stáli... bylo by to nesmírně obsáhlé. Šlo by to dát dohromady, jo. Ale pak by na jednoho jeden zapomněl... a to by si nezasloužil. Od A do Z, děkuju. Poznávám vás stále víc.
S tím, že tyhle herecké jistoty v posledním cca roce, dvou hromadně opouštějí svět... to je moc smutná zkušenost, žít zrovna v téhle době. Co nadělám. Naděje umírá poslední. Doufám.

A k těm informacím... Já... no, snažím se psát pravdu. Když píšu za sebe, píšu za sebe, když píšu fakta, píšu veskrze ověřená fakta. Pokud mi občas něco uletí... omlouvám se. Za ta fakta.

Chci víc informací, víc pramenů, víc publikací (a ne to, co tady vychází, Bože chraň. Maestro M, ještě, že jste to nečet, jaké biografie se Vám tu dostalo...), víc dokumentů... a prosím, třeba i národních, co? Třeba někoho, kdo k tomu má co říci, protože byl opravdu u toho, když to vznikalo. To bejvá mnohdy lepší než tisíce teoretizování nezúčastněných (a promiňte to moje, ale já to nemám jako povolání).

Tímto bych chtěla poděkovat společnosti Freak-O-Rama, která už léta provádí systematické zpovědi těch, co mají co říct... Kdo má rád italské filmy, určitě ji zná. Jde o zcela nenahraditelné informace. Od desítek, možná až stovek tvůrců zlatých filmových časů. Nejhezčí důkaz, že to někoho zajímá, a vůbec nepatříte do starého železa jenom proto, že vám bude devadesát. Jen tak dál! Za všechno moc děkuju, těžko říct, jak moc. Za všechno.

Tak fajn, a teď už končíme. Dostavník už jede, koneckonců...

Jo jo, končíme. Jen chci ještě říct, jak nesmírně si cením toho, že tu můžu tohle (i všechno ostatní) psát. Že si to moc lidí nepřečte... a co by. Třeba jednou někdo jo. Ale že psát smím... tak to ještě pořád není tak zle. Nějaká svoboda tu ještě je.

Jo, Pár dolarů, těmi jsme začali. Pořád dobrý, pořád geniálně udělaný, pořád jsem nepřehodnotila. Ale taková Hrst dolarů... ta už se mně teď líbí třeba mnohem víc než dřív.
Jen pro upřesnění - Per qualche dollaro in più nebyl moje první špageta. Tou se o hodně let dříve stalo Tenkrát na Západě. Několikrát tu běželo, neurazilo, ale pro další pátrání dostatečně nenadchlo. Ano, v téhle chvíli jsem měla za to, že americké jsou lepší (ač jen 1-2, které dodatečně shledávám velmi netypickými am. w.), viz preference Sedmi statečných. Hodný, Zlý a Ošklivý... tak to se mi vůbec nelíbilo, zprvu. Muselo dlouho čekat na další pokus. Po něm... ale jo, dobrý, ještě někdy si to dám. Možná. Hrst dolarů v zimě 2011-2012... mě od špaget zase doslova odradila. Nemohu říct dnes co a čím přesně... nebudu se omlouvat, je to prostý fakt... ale pokud mám říct pravdu, bilance Sergia Leoneho není moc dobrá. Až čtvrtým filmem si mě získal, až čtvrtým! Jak tomu člověk propadl, brzy tomu přišel na chuť, jeho tvorbu si oblíbil... pak zase trochu zrevidoval... ale nebejt Pár dolarů, pane Leone (a bohužel i všichni ostatní tvůrci, protože ti se ke člověku dostanete vždycky až po něm), co by bylo nebylo...
Neberte to jako rouhání velkým filmům (s velkými kvalitami i chybami v jednom), toť prostý důkaz toho, že forma mi nestačí. Hledám něco krapet... něco zajímavého uvnitř. A něco dobrého uvnitř.

A tak v tolika filmech člověk ocení věci, které ne každý, a uznává jim pak nezasloužené kvality, když jinak ty filmy dobrý nejsou... ale v něčem přece.
Tak přiložme ještě tuhle věc, jeden z nejhorších filmů mého života. Režie příšerná, Craig Hill nesympatický a mizerný, jako vždycky, bohužel, nedává to ani příběh, není tam nic. Jenom záporáci. Strašně zlí záporáci s naprosto katastrofálním scénářem. A přece se tomu braku rozhodli něco přidat...

Žádný děj to zvlášť nemá, jen vím, že takhle to ve filmu nebylo. A přece to tam bylo...

Takže děkuji (nejen) těmhle pěti skautíkům... a vesele do dalších pěti let!