Mám co psát? Mám. To se ví, že by bylo o čem. Jen... čas nějak
nemám. A ani ho moc nebude, zdá se. Loni na podzim to tu vypadalo podobně, ale přece... A ne! Nechci, aby kvůli tomu zas někdo musel umřít... Mrzí mě všechny velké ztráty Pavlem Kantorkem počínaje, Květou Fialovou konče. Díky jim. A tímto doufám, že odchody velikánů končí a ve zdraví se dožijeme... nechci mít přemrštěné požadavky... tak aspoň Vánoc, ne?
A že nebudu mít moc času? Nevadí, nějaký si uděláme. Ale dnes ne. Dnes chci
jediné. Upozornit.
Jako vždycky (a co sem taky píšu jiného, že jo), že Maestro
koncertuje. To bude snad půlka článků tady. No a je to tu zas. Chci upozornit předem, jako vždy, že lístky ještě jsou. Ennio Morricone 16. 10. 2017 od osmi hodin v O2 Aréně, která, jak doufám, nám nechystá žádná nevítaná překvapení. Půjdu taky, ani letos nevím,
kde sedím, ale těším se, těším... bojím se, jak to dopadne... A bojím se, jestli už je to opravdu naposled.
Ale co. Počítám, a ano, předsevzetí z prvního koncertu, tedy že se seznámím s více filmy s Morriconeho hudbou, se mi daří plnit, už jsme pokořili 60 vcelku viděných a další známe aspoň hudebně. Takže se těším na další. A děkuju Vám, mistře, že ty naše mizerný životy tak vysoce povznášíte.
Tak snad... si z toho návštěvníci vezmou víc, než nenávistnou osmu a hranolky v bufetu. A jestli ne... buďte k nám, prosím, shovívavý. Jak to půjde...
Měla bych vzít něco od Vás, což. Něco trochu míň známého. Jo, že Maestro umí i pop/rockové hity, to jistě všichni vědí. V létě jsem s jedním měla tu čest v jistém úžasném filmu. Ale o tom jindy. Dneska si hodíme tenhle.
Anglicky zpívanou verzi nedávám z důvodu politických ústupků, ale čistě proto, že je stejně hezká.
Žádné komentáře:
Okomentovat