Zakázaný režisér Pupi Avati

„Proč zakázaní? Do zakázaných režisérů počítám pány, kteří, jak jsem poznala, vybočují ze zaběhaných kolejí. Originalitou, náhledem, odvahou, stylem, myšlenkami… Jejich osudy jsou různé. Většinou zůstávají mezi stovkami těch ostatních, nikým nevyzdvihnuti. Je na čase to udělat.

Někdo si jich třeba ještě všimne. Ale někdo si některých z nich všiml už tenkrát. Tihle pánové (či dámy – poznala jsem i vynikající italskou režisérku) mají společných několik bodů. Buď:

• Ti nejšťastnější zapadli a nikdo si jejich výjimečných schopností nevšiml nebo je nepovažoval za výjimečné, a mohli tedy coby zruční tvůrci tvořit víceméně nerušeně. Moc jich není. Ti nejslavnější si to ale skoro mohli dovolit...“ 

(cituji se z loňského článku k „zakázaným režisérům“)

Skoro si to mohl dovolit. Nezakázali ho. Ne tak úplně. Je jeden z těch, které nechali poměrně svobodně tvořit. Teda, jak se to vezme…

Svá omezení má všechno, ale je fakt, že tento tvůrce nerezignoval a letos opět přibyl do jeho filmografie další kus. Díky Bohu. Proč? Protože je mu letos osmdesát let a člověk se bojí, aby pak třeba dotyčný… Dario Argento nám dělal veké naděje, ale projekt bohužel nevypadá moc živě. Lenzi, De Martino, Martino a další taky chystali zajímavou věc. Z projektu nic nebylo a velcí mistři z velké části už bohužel zemřeli. A lidé v adekvátních letech, tedy ve věku, kdy by z důvodů věku ještě nemuseli končit, režiséři, kteří za sebou mají (alespoň některé) velice dobré počiny a jejichž tvorba by neměla ustat, ale naopak křísit slávu italského filmu, takoví Michele Soavi a Antonio Bido, skončili dřív, než museli. Škoda škoda.

Pak… tu tedy zůstane starší generace. Ta, co nás v posledních letech tak hromadně opouští, a zároveň ta, která držela film na úrovni umění a hodného pozornosti. Kaskadéři přišli o práci, staré a dobré aktéry film nechce, režiséři to zabalili, skladatelé veřejně koncertují, ale pro koho skládat už nemají, a současný film, bez urážky (ale klidně i s ní), se už snad nedá označovat za film. Problém je celosvětový, ne jen u nás nebo na jihu, a je odrazem bezvýchodné doby, ve které se snažíme existovat. A tak mi nezbývá než studovat krásná zlatá léta, která tady byla, a už nejsou, a jejich projevy. Film a literatura se zachovaly, takže… hrabeme se v tom rádi. A pořád nacházím nové poklady. Ani letos jich nebylo málo. Ale tenhle poklad už znám nemálo let:

Odpusť, Pupi, tuhle odbočku. Kdo je Pupi Avati? Celým jménem Giuseppe Avati, italský režisér narozený 3. listopadu roku 1938 a nedávno tedy slavící kulatiny. Trochu mladší režisérská generace, započal svou tvorbu koncem šedesátých let a drží se na režisérském (scénáristickém a spisovatelském) postu dosud. Pokud chcete stručnou charakteristiku, z mého hlediska nejlepší režisér (vedle několika dalších), jakého jsem kdy poznala.
Ale jak píše naše drahá databáze…

„…Vyvarujte se přílišného vychvalování. Biografie musí být nestranné. Jestli je někdo skvělým hercem, pak ho takovým udělejte tím, že připomenete, kolik cen, za co a na jakých festivalech získal.“ (čsfd)

Toto je závěr informačního textu u sekce, když uživatel chce dodávat biografie tvůrcům. Hezky napsáno. Jen tenkrát vedení ušla jistá věc (dneska už podstatně víc), a to, že… Pochopitelně. Že jestli je někdo skvělým tvůrcem, zdaleka to ještě neznamená, že suší na poličce sbírku cen z festivalů. Že sbírka cen z festivalů nutně nemusí znamenat, že dotyčný dobrý je. A že různé vlivy, a vpředu hned ty politické, můžou i takovou sbírku cen docela jasně zkorigovat. Nebudu uznávat B. L. Pasternaka proto, že odmítl Nobelovu cenu, a tedy žádnou neměl? Že ji odmítl nuceně… Že těm, kdo za určitého režimu v určitém místě třeba svými filmy (či jinou tvorbou) daný režim nepodporovali, že těm se patrně mnoha cen nedostane? Dojímá mě taky stále živená teorie kvalitních věcí, které jsou kvalitní proto, že mají Oscary. Taková cena a propagovaná jako záruka a úroveň...

Takže bohužel, ani Madrid, ani Questi, ani Farina, pokud je mi známo, žádnou cenu nedostali, ač by si uznání tzv. vysoce uměleckých kruhů bez pochyb zasloužili. 

Pupi Avati ceny má a nominací ještě víc. Hennes, jestli vychází z faktů a věřím, že snad jo, píše v biografii o celé sbírce završené Řádem zásluh o Italskou republiku. Takže gratuluju. Ale to nebude to, co bych chtěla vytahovat.

 „Hrál jste také úlohu ve filmu „Regalo di Natale“ od výjimečného italského režiséra Pupiho Avatiho. Můžete nám k tomu něco říct?“

„Pupi je můj oblíbený režisér, a v prvé řadě je to opravdový „režisér/vedoucí herců“. Nespoléhá se jen na filmovou kameru a na podobu záběrů, ale především na herce, zajímá se o jejich vnitřní svět a snaží se ho ukázat na povrchu. Všechny jeho postavy mají velkou lidskou hloubku…“ 

(L. Montefiori)

Jeden z Pupiho spjatých herců, z úcty k oběma užijeme jména Luigi Montefiori, ač ho všichni znají pod pseudonymem George Eastman, je tohohle názoru a já se s ním ztotožňuji. George by Pupiho rád přechválil, kdykoliv a kdekoliv o něm mluví (a mluví o něm často). Je třeba taky názoru, že herci ve filmu pod vedením Pupiho Avatiho nemusí dělat skoro nic, že většinu udělá režisér za ně a… a jen se nepodceňuj(te), dobré vedení je jedna věc, ale že má Pupi skvělé herce je fakt stejně tak. Jako divák si tedy můžu na jeho filmech vážit, jak dobře sfárané a vedené jsou.

Ani Pupi není škrob.

„Jak vzpomínáte na spolupráci s hercem/spisovatelem/režisérem Luigim Montefiorim („George Eastman“) ve filmech jako Regalo di Natale nebo Bordella?“

„Je to herec s velice širokým spektrem filmů všech žánrů, westerny, italské thrillery a další… napsal mnoho scénářů. Bylo mi potěšením s ním pracovat, už vzhledem k tomu, že tak byl obeznámen s každým aspektem filmové tvorby.“

(P. Avati)

Tak úplně prvně jsem na Pupiho Avatiho skutečně narazila přes George a měla ho z ukázek z jistého filmu za výstředního, šíleného, nejspíš zvrhlého, primitivního, sexuálního maniaka a zvrhlíka a kdoví co ještě. Člověk měl velké oči, cha.

Dnes mám Pupiho za milého, šikovného, odvážného, vkusného, neotřelého… a co zbylo, to výstředního. To on asi trochu je. Ale jak se to vezme. Natočil svoje největší odvazy na začátku kariéry, pak trochu vychladl, obrousil šílený styl, usadil se... trochu, teda.

„Při pohledu zpátky, jak jste spokojený se svými prvními díly jako Balsamus?“

„Balsamus byl můj první film. Byl vyvrcholením čekání 30 let života. Bylo to v roce 1968 a chtěl jsem do toho dát všechno. Až moc. Je příliš bláznivý, má moc výmyslů, nedostatek návaznosti a málo ze srdce.“ (? rozhovor je v angličtině, takže úplně nevím, jak přeložit)

Jestli jedno slovo vystihuje tvorbu Pupiho Avatiho, je to pojem „absurdní“. Nebo možná taky „surreálný“.  Ale není se čeho bát. Rozhodně nijak zvlášť.

Takže jak to máme? Zasmějeme se s Pupim Avatim? Podruhé, tedy myslím, člověk na tohohle tvůrce narazil na profilu uživatele giallo na čsfd coby
Smějící se Pupi Avati.

Proč se Pupi směje? Tak předně je autorem slavného filmu La casa dalle finestre che ridono (Dům se smějícími se okny, 1976), a zároveň je to tvůrce vysoce absurdního humoru a mimo jinými má na kontě nejednu komedii nebo jak to nazvat. Grotesku, frašku, co to je? Těžko ohraničit žánr filmu Pupiho Avatiho, upřímně neznám nikoho s jeho stylem, a tak je to správně, ať každý tvoří jinak a nebude žádná nuda. Nuda, to s Pupim tedy není.

Takže, dá se říct, že naše první uživatelské seznámení proběhlo na úplném začátku objevování italského pozoruhodného filmového žánru giallo, v překladu detektivka, nicméně v kontextech filmových ne jen obyčejná detektivka. Někdy mysteriózní, někdy umělecké, někdy psychedelické, někdy... a tak jsem viděla Tutti i colori del buio Sergia Martina a hned jako druhé Dům se smějícími se okny Pupiho Avatiho (a o pár filmů později Hluboce červenou Daria Argenta nebo Spasmo Umberta Lenziho. Tenhle žánr jsme začali opravdu s parádou). Co je z toho nejlepší? Každé má něco. Tedy něco... jsou to dokonalé kusy, všechny, a každý jinak. Tenhle (dle mého nejlepší) Sergio Martino naplnil má nejděsivější očekávání, v době, kdy nebyl člověk zvyklý a ostřílený, vyděsil se snadno, na podřezávání nebyl zvyklý a na tu psychedelii tam taky ne, a vůbec... Pupiho Dům vychází na první pohled z gialli jako umírněnější, s méně efekty, žádný "krvák", na pohled přístupnější...

Tak to teda jo. Na druhý už nejméně. 

Avati je mistr svého oboru ve vyvolání hrůzy a nepříjemného pocitu z ničeho. Nebo z nějakého divného efektu, divného chování, někdo, něco, někde... což umně stupňuje a je to pořád horší... až nakonec... výsledek Avatiho filmů nechci nikomu prozradit. Žádného. Ale nebudu lhát, když řeknu, že právě on dovede udělat výsledek horší, než si umí divák představit.

Pupiho tvorbu pro mě zprvu reprezentovala čistě trojice filmů La casa dalle finestre..., Zeder (1983) a L’arcano incantarore (1996). Tři věci neurčitého žánru giallo/horror/?, tři rozdílné věci a všechny tři velice nepříjemné kusy. V našich začátcích jsem se navíc špatně orientovala v dění, protože existující titulky nejsou úplně srozumitelné (Pupiho filmy na ně nemají dvakrát štěstí. Leč chtít vyrobit k jiným věcem jiné nemůžu, jeho filmy jsou docela nedostupné a nějaká podpora ještě víc). A dneska, jojo, už to celkem chápu. Chápu taky, že je to všechno mistrovská práce. Fuj.

Takže co je doménou těchhle (ale nejen) tří filmů? Mají určitou podobnou linku, a tou je osamělý hrdina. A že má manželku nebo přítelkyni, je tu něco, co ho zaměstnává a upoutává natolik (fuk, jestli jde o záhadná úmrtí blízkých, divné praktiky divného maloměsta nebo divné vědecké podniky) že svým způsobem obětuje jistotu a odsoudí otázka koho k možná strašnému konci, odkud zdá se nelze utéct, i kdyby dotyčný třeba chtěl. Jestli to zní docela klasicky, v praxi už to je klasické míň. A rozuzlení stoprocentně autorské. Bezmoc osamělého restaurátora fresek uprostřed neurčité hrůzy a nepochopitelné nezúčastněnosti všech odpovědných orgánů... tak o té kdysi psal na svém blogu Erl a napsal to nejlépe, jak to jde.

http://erlblog-erl.blogspot.com/2014/01/the-house-with-laughing-windows-1976.html

Jestli znáte herce Lina Capolicchia (a jestli ne, třeba někdy poznáte), víte, že je trochu divný. Hraje trochu divné role v trochu divných filmech. Vězte, že filmy Pupiho Avatiho jsou taky trochu divné... ale jestliže jsou, autor tím něco sleduje. Stručně, Avati není pozér.

Zeder... taky mistrovské dílo. Co říct? Že se zombíky je možná legrace, když je kolegové ze zámoří likvidujou sekačkou na trávu, jenže na starém kontinentu jsme to neměli nikdy tak jednoduché. Vždyť jsou mrtví... tak je zabít... A není třeba ještě lepší nevystavět film na olezlých zombících, ale na atmosféře strachu z toho, co se děje a chystá a nevíme pořád nic? A není to invaze zombie, je to...

Je to náhoda, ale loni jsme čtenáře a kohokoliv, kdo sem natrefí, seznamovali s Miguelem Madridem. A konkrétně když jsme se zastavovali u snímku Necrophagus, zoufali jsme nad tím, jak ho konec kazí. Nezkazí, ale kazí, a pro hodně diváků i pokazí nebo obrátí pozornost na jednoho umělého strašného bubáka, a pak úplně zapomenou, jaké to dílo celé bylo originální a skvělé a vůbec. Miguel nemusí být smutný (aspoň ne tolik), protože ač Zeder o ničem takovém vůbec není a dokonce ani toho bubáka tam produkce neprotlačila, stejně se někdy prezentuje jako...

←

pro mne opravdu těžko uvěřit. (ale když podle plakátu tu hlavní roli má nějaký John Stacy, asi zbytečné divit se...) Už jen proto, že Pupi je obecně opravdu uznávaný režisér, tvůrce uměleckých snímků, autor svébytného absurdního naivismu... a v tomhle směru je na tom podobně, jako zneuznaný kolega Madrid Miguel se svými „zombíky“. Jenže čtu v rozhovoru s autorem Zedera, že film byl výjimečně točen v angličtině (jako patrně velká výjimka v jeho tvorbě. A to pro mě nikdy nevěstí nic dobrého, když je film točen v angličtině. Znamená to, že se tvoří pouze s úmyslem vývozu a dobrého prodeje za mořem... a to mu na kvalitě nepřidá nikdy. Pro Zedera to naštěstí neplatí!). Takže tady jistá produkce měla jisté záměry to nejistě inzerovat jako zombíkárnu... a z toho tyto důsledky. Úspěch to mít v tomhle směru očekávání nemůže, protože to žádná zombíkárna není, a dychtiví čekatelé pak nedostanou, co chtějí. Jo, tohle s vaším dílem udělá ta slavná distribuce za oceán. Prodá se pak film do 100 zemí namísto tří, takže prachy budou. Ale jinak...

Jinak je film na naší divné filmové databázi hrubě podceňován... ale to ty ostatní taky... a když se to tak vezme, když je tomu tak i s Profondo rosso, která by teoreticky měla být pro diváky přístupnější...

Nechci za těchle okolností polemizovat, že Stephen King je zapráskaná zlodějská krysa, co se celý život živí pouze vykrádáním cizích (nejlépe jihoevropských, ale znát jiné, jistě i odjinud) skvělých filmů (možná i jiných děl), kde ukradne motivy, ukradne zápletky, ukradne, co se mu hodí, a udělá z toho neskutečné sračky, protože mu chybí jakýkoliv vlastní... úsudek. Leč jestli padnete na Řbitov zvířátek, můžete zapolemizovat, co ho vede k tomu dělat si aliby ohledně času sepsání.

A tak se mi líbí, že po letech jdu na film Zeder na čsfd a zdá se mi, že byl přece trochu víc pochopen než dřív. Já si ho cením velice, krom zmíněných věcí i za obsazení Gabrieleho Lavii a Anne Canovas, a Ortolaniho, který právě tenkrát a tady mě překvapil a dokázal, že umí svoje tradiční odrhovačky a když se ve špagetě ozve taneční hudba, vždycky je to on... ale že je i velice originální a všestranný autor, co dovede složit i něco jiného, stoprocentně atmosférického... což mi od té doby už jen potvrdil. 

A L'arcano incantatore, to je taková historická třešnička. Aneb jak se Pupi popere s devadesátými léty? Zasadí děj někam do 18. století. Škoda spoilování.

Je asi drzost psát o autorovi, co nemá těch filmů vůbec málo, a vy jste se s ním seznamovali, a doteď znáte, převážně přes žánr horor (pokud jde v Pupiho případě mluvit o žánru, a ač neužívám pojmu italský žárnový film za hanlivý, je to jen pro ujasnění zaměření kusu, u Pupiho se toho i zdráhám, natolik je jeho styl a filmy odlišné od modelů.). Znám 7 jeho filmů a asi o dalších pěti mám zhruba přehled, k tomu pár věcí s jeho přispěním nebo scénářem, ale chápejte, co se tváří, že má českou podporu, vypadá trochu jako Rosamunde Pilcherová (každý se musí nějak živit... Věřím, že to takové není, ale plakáty mě trochu odrazují.), a zbytek je nedostupný či silně konverzační. Dvě čistě konverzační (vánoční) "pokerová" psychologická dramata/komedie/netroufám si zařadit, Il regalo di Natale (1986) a La rivincita di Natale (2004), jsem dodnes neviděla s tím, že jim prostě nebudu rozumět. Ale možná...

Už před časem jsem tu měla rozpracované titulky pro Il nascondiglio, Pupiho skvělou věc z roku 2007, tak věřím, že aspoň tohle někdy bude. Avati se nového tisíciletí nebojí, což mě těší, a nijak se nepohoršil, což u něj snad ani nejde.

Takže ano, mám tam velké mezery, ale věřím, že ho jako tvůrce chápu, a mám tedy právo na pár slov před veřejností, která ho možná vůbec nezná.

Antonio Avati

Pupi tedy nekončí, má k tomu taky nesmrtelnou skvadru spřízněných spolupracovníků, v čele s Antoniem Avatim, scénáristou, producentem a jeho bratrem v jedné osobě. Co jen by si Italové počali bez bratrů...

A co režisér bez své skvadry. Asi tím vůbec nejspjatějším Pupiho skladatelem, alespoň z dob, ve kterých se vyznám, je muž jména Amedeo Tommasi, člověk to přesně k filmům sedící a kterého jinak divák tak často nepotká.

Pak se tu často objeví navždy trpělivý spoluscénárista, herec a kamarád Gianni Cavina, sázka na jistotu. Nebo pro italský film tak stěžejní osoba jako je (nejen dabér) Gigi Proietti, ano, seznámili jsme se právě tady. Nebo s Alem Lettierim. S Bobem Tonellim, Michelem Mirabellou, Carlem Delle Piane, Francescou Marziano a dalšími snadno rozpoznatelnými individuy věrnými zejména Pupiho tvorbě. Z části neprofesionálové, z části divadelní herci, z části kamarádi a z části „talentovaní herci, ale nikdy velké hvězdy…“. Anebo dohromady.

Takoví běžní lidé jako vy nebo já.

Jo. Pupi je mnohými hrubě nepochopen. Jsem v tomhle případě ochotna pochopit, když se někdo mine s jeho stylem absurdního divadla. Což často souvisí i s jeho smyslem pro humor. Ale stojí za to se o to aspoň pokusit.

Zjistíte pak, proč je Pupi Avati smějící se. Že je to celkově takový velice pozitivní pán. Třeba, i přes název a tématiku, nesmrtelnou genialitou Tutti defunti... tranne i morti (1977). Protože Avati dovede i giallo komedii. Velice svojí.

Píšu o šílenosti. Píšu o surreálnosti. O absurditě. Píšu o takových věcech. Ale ve chvíli, když se jim Avati nevěnuje (a nejsou všechny jeho filmy takové, některé jsou docela civilní), jsou jeho příběhy velice... normální. Bez přehnané stylizace, opravdu ze života. Alespoň má divák pocit, že něco takového se děje nebo může dít ve vaší vesničce (a potvrzuju, děje.) nebo u vašich sousedů. A hrdinové veskrze naprosto normální. Jeho scénáristická skvadra byla opravdu dobrá.

Nejsem žádná feministka a nemám tedy tendenci vyzdvihovat nějak ženy, beru je jako součást celku, ale jestli jsme loni chválili Miguela M. za jeho ženské postavy, u Pupiho musím udělat totéž. Normální a neobjektivizované. (Pokud tedy rozpoznáte, kdo je žena a kdo muž... Pardon, to platí spíš pro ty experimentálnější kusy.) Takhle nějak myslím, že by práce s herci měla vypadat. Takže George Eastman má pravdu.

                       Ale nikomu jí nevnucuju...

Pokud chcete zjistit, co má Pupi společného s hudbou...

dozvíte se, že má blízký vztah k jazzu, točil k téhle tématice filmy, sám hrál na klarinet... a s tím má taky na účtu jeden z nejdepresivnějších filmů, co znám. Film, pro který by mohl nejspíš být brán za zakázaného režiséra, s mladickou(?) (ne)rozvážností Pupi natočil v roce 75-76, jde o „komedii“ a „muzikál“, ve skutečnosti nelítostnou kritiku a satiru na (nejen) tehdejší politickou situaci v (nejen) Itálii a její vztah k Velkému bratru, USA. S neumírněně ulítlou formou a Avatiho šílenými nápady, s množstvím živelných výkonů, uměleckých i zcela nealegorických výpadů i archivních záběrů s, echm, účastí reálných politiků.
Film byl zakázaný, cenzoři neuvěřili tomu, že byl film vytvořen jako muzikál (pouze) kvůli Pupiho lásce k jazzu a divák zase neuvěří, že byl zakázán kvůli cenzuře.
Nenechte se vysmát, tak umírněný film v půlce sedmdesátých let, kdy nebyla v Itálii cenzura snad vůbec žádná. Mluvím o cenzuře mravnostní!

Zato politická tu byla, a jak silná. To jen, kdyby měl někdo iluze, že jenom na východě nebyla svoboda a probíhala tu perzekuce. Popovému zpěváku zakážou písničku pojednávající o tom, že chudáci kluci přátelé z Ameriky zbytečně umírají ve Vietnamu, jen proto, že by se tím mohli dotknout spojenců (G. Morandi - C'era un ragazzo...). A Bordella... zůstává radši dodnes nepochopena. Je to tak pro všechny lepší, že jo. Ač den ode dne a puštění od puštění je aktuálnější, depresivnější a bezvýchodnější.
Jo, je tam pěknej jazz. A je to ohromná legrace. A právě v rámci toho je to... no to je jedno. Dle věrohodných zdrojů byli všichni účastníci soudně stíháni a souzeni a pak naštěstí osvobozeni, nicméně... Svým způsobem se účast zde odrazila na kariéře nejednoho z nich.

Film je svým způsobem tabuizován dodnes a s docela velkým vypětím a odvahou se tu o něm vůbec zmiňuji, protože nepřeháním, když řeknu, že by na to můj blog mohl doplatit. Paranoia... to bohužel úplně není. Tak budu doufat.

Co ještě dodat? Třeba, že Pupi má rád, vedle jazzu, taky Vánoce a sníh (což není, z mé zkušenosti, v italském filmu zas tak časté). A vzhledem k tomu, že jsou za míň než měsíc, a pro případ, že by u některého ze čtenářů letos ještě nesněžilo, aspoň drobnou náhradu.

Kdo Avatiho zná, ví, že ne vždy Vánoce dopadnou idylicky... ale to ani v realitě.

Takže, Pupimu režírování naštěstí nezakázali a točí tedy dodnes. Co ještě Avati dělá dnes? Tím bychom to neradi zakončovali. Protože zjevně ani Pupi neunikl tomu, čemu nikdo, kdo se téhle doby dožil.

Show must go.

A přece má uznání. Je to (bohužel skoro výjimka) jeden z těch pánů tvůrců, který má ocenění i z mého úhlu pohledu zaslouženě a slávu a statut skvělého tvůrce právem. Z toho vychází i fakt, že není právoplatně zakázaný režisér. Na to je moc uznávaný. Uznávaný natolik, že je možno ho potkat na různých festivalech (narazila jsem třeba na Festival della comunicazione z r. 2015, kterého se účastnil jak on, tak třeba Umberto Eco. Ach být tam tak...), vidět i bonusy s rozhovory a vždycky je velké potěšení se něco nového dozvědět. Nebo toto:

Co tím chci říct, chci říct, že se ráda pochlubím, ráda využiju faktu, že někoho taky svět aspoň trochu docenil, a nebudu tady tedy (opět) jen sama za sebe mlátit slámu, ale podpořím i uznáním druhé strany.  


„Omaggio ad un grande Maestro del Cinema italiano / Pocta velkému Mistru Italské kinematografie.“
To je přece hezké.

Tak věřím, že nepohrdne ani tou malou ode mne.

A vida. Dneska už chápu, proč zrovna vy, stará parta Pupiho souputníků, jste se tu sešli. A je to dobře. Jen teď mám neodbytný dojem, že jsem nenapsala vůbec nic důležitého, nic, co by tohohle tvůrce opravdu vystihlo. Možná to ani dobře nejde. Tak ať se nezlobí...

Che che

Uf.

(Pro zájemce (a o jednom vím, slíbila jsem mu to) odkaz na rozhovor. !!!OBSAHUJE SPOILERY!!!:

https://houseoffreudstein.wordpress.com/2018/04/07/avanti-avati-the-pupi-avati-interview/ )