3 - 2 - 1 - ... 200 spaghetti westernů?

Ne. Abychom byli přesní, 199. Do dvou stovek spaghetti westernů mi dnes chybí už jen jedna věc. Co to bude, kdo jen ví? Kdo si zaslouží mít tu čest stát za vznikem spaghetti westernu s takovou historickou hodnotou, tedy mou dvoustovkou? Bojím se toho. Teda, já a bát se... mám jen drobné obavy. 

(A než začneme, sem ještě vložíme tuto bezvýznamnou řádku, čistě kvůli technice, aby byl napravo vidět Archiv blogu a nezmizel za obrázkem. Tak. Snad to bude fungovat.)

A no tak jo. Už jsme se tam dohrabali. Už se možná můžeme považovat za lehké odborníky na tento žánr. Už víme, jak vypadá 200-1 spaghetti westernů. A co jsem za tu dobu všechno zjistila… to nemusíte znát. Pár příkladů: Dnes už vím například, že…

Co že je to za žánr? Spaghetti western, vznikl v 60. letech 20. století ve spolupráci Itálie a Španělska. Odlišuje se od amerického... vším. Ale na to si každý musí přijít sám. A my neděláme informační články, takže promiňte, veškeré dotazy směřujte přímo na mě. Pokud vím, odpovím.

Žádné strachy, dnes se nebudeme zabývat žádnými morálními otázkami v rozboru filmu, jako posledně. Je tu jen strohý a prostý fakt, že do dvou stovek špaget mi zbývá jediný film. Co tedy dodat?

"...O něco lépe na tom byli španělští představitelé středních a menších úloh, z nichž někteří se později styděli za tyhle přivýdělky. José Nieto, Aldo Sambrell, Fernando Sancho nebo Fernando Rey se totiž časem vypracovali ze spíše podřadných úloh důstojníků, guvernérů, rančerů, šerifů či vlastníků saloonů na solidnější úroveň..." (K. Jordán, TNZ)

No, tak to se mají za co stydět. I spalte všechny moje špagety, pravil po přečtení tohoto článku Fernando Sancho. Strašně se za ty přivýdělky stydím... Co to? Že jsme přišli o dobrou čtvrtinu celého žánru?! Ach jo, Jordáne...

Ale jde tam jenom o ty prachy, že jo? V tomhle žánru...

A do hlavní role je třeba nějakej Američan. No, ty Italy, a jo, asi i Španělé tam hrajou, no ty tak na ty nedůležitý šerify a mrtvoly, no. Ale ve správný špagetě musí bejt ten hrdina… a asi holt Američan…

A fuj. Tohle jsou má slova z doby tenkrát (na západě), kdy jsem znala sotva deset filmů. Tak na mrtvoly a bezejmenný šerify, jo?! Fuj. Člověk nebyl zas tak mladej… ale hrozně blbej. Hrozně.

Zahráli si tam opravdu všichni (možní). Známí. Neznámí. Slavní. Jednorázoví. Ale nikdo se neměl za co stydět, to vážně ne.

Tak si vezměme mé začátky na ČSFD. Někdy mě chytne silná chuť všechny ty komentáře pomazat a předělat. Jenže zároveň mě tam táhne čím dál tím méně věcí a nebude trvat dlouho, kdy už tam člověk patrně nebude chodit vůbec… Diskuse Cinema trash italiano úspěšně pohřbena… Vylepšení shůry člověka vždycky jenom rozčílí… Ten web je takový, no, jak to říct, ehm… Jenže je hezká představa (a nejen představa, ale i realita) mít česko slovenskou databázi, kde by bylo všechno, všichni, a dovoluji si tvrdit, že než IMDb je podstatně lepší. I vážím si všech dobrých, ochotných a obětavých autorů, leč chodím tam dnes sporadicky a převážně už jen z nostalgie. Pochopila jsem totiž, že komentovat něco nemá valnou cenu... A když si pak neprozřetelně pročítám cizí komentáře... Jakoby podstatná část uživatelů ani nevěděla, na co kouká. O čem píše. Odhodlá se člověk udělat titulky? Bingo, hodnocení dotyčného snímku klesá k nule. A proto se s tím člověk mazat nebude, nevím, proč by měl. (Technicky, nedělám titulky ke špagetám. Mrzí mě to a omlouvám se ostatním, ale jednoduše… už je sleduji bez nich a nijak moc mi nechybí. Některé by si je zasloužily. Ale ty jsou zas nedostupné. A spousta, spousta jich má. Od překladatelů jako Kubaso, DADA77, oik, jahr či pedro696. Skvělých...)
Vůbec „hodnocení“… Na tento náš blog nepřispívám krátkými recenzemi, i kdepak, to by mě podstatně brzo přestalo bavit. Shrnutí si může udělat každý, zde uvádím, jak to vidím já. A já vidím, že bodování od odpadu po pět hvězdiček je naprosto nedostačující. Vůbec mám takový nepříjemný pocit, že hodnotit nemá divák tak docela právo. (A tak je to se vším. Nemá právo nikoho soudit... dokud ho opravdu nezná) Rozhodně ne s přístupem všechno vím, všechno znám (poslal mě sem princ.).

A tak spaghetti western (či western all’italiana? Upřednostňuji první označení). Zastavila jsem se u něj v úvodním článku v září 2015. Zastavila jsem se i v říjnu. Zastavuji se tam pravidelně, jelikož tenhle fenomén si zastavení zaslouží. Pro mne z jednoduchého důvodu, tedy, že mne dovedl do Itálie. Už je to řádka let, ano. Už je to skoro 200 filmů, ano. Tato kulatá výročí vyžadují něco speciál. Každá desátá špageta vyžaduje něco speciál. Vlastně každá špageta je výjimečný zážitek. A bylo jich tolik skvělých. Jen obvykle nevyšly na výročí. Padesátá? Inu, to byl člověk ještě hodně nerozvážný a střihnul si nenapodobitelně zábavné Una lunga fila di croci s ne příliš zábavným Anthonym Steffenem (a zajímavějším Williamem Bergerem či Mariem Bregou... a dalšími). Ale jo, stovka a I lunghi giorni della vendetta s Giulianem Gemmou (a spoustou dalších, v té době převážně neznámých), ty byly kapku zajímavější… ale taky vám řeknu, žádná sláva. Dost možná tím, že z původního filmu chybělo asi dvacet minut (!). Stopadesátka a Oggi a me... domani a te! Mňjo… Steffen to nebyl, byl to namísto toho scénář Daria Argenta, jenž, kruci, nesmí psát ostatním scénáře! Hluboce si tohoto mistra formy a gialla vážím, ale když má dávat někomu jiného dohromady obsah… není tam pak nic. A výkony? To byl jeden takový hrdina, pár parťáků (vida, vlastně zase Willy Berger, má to ale štěstí) a šíleně přehrávající záporák… A ten hrdina byl čirou náhodou Brett Halsey, jenž si to figurování v 150-ce zrovna nijak nezaslouží.
A mezi nimi bylo tolik úžasných filmů. A tolik mnou nedoceněných postav...

A teď… od první stovky divák zmoudřel. Dovoluji si domnívat se, že spaghetti i pochopil. Pochopil jejich myšlenku. A ta není nijak béčková, jak se s takovou neutuchající oblibou píše o „žánrových“ italských filmech. A že jsem coby divák zmoudřela? Jak se to u člověka projeví? Ne, že začne rozumovat že jste jak malí kluci, když vás to baví, tohle hrát, točit, skládat atp., pánové, ale zcela naopak, stane se o mnoho tolerantnějším. Nemám už dnes chuť vyčítat nepodstatné věci, hrabat se v nesmyslech a dělat ze sebe kdoví jak chytrou, když je mi jasné, že nejméně (ale patrně víc) padesát procent kritiky z doby tehdá bylo neopodstatněné a dáno, no, tím, jak člověk chtěl být chytrý. Ale člověk není tak chytrý, a to, co shledává chybami, vůbec chybou být nemusí. To, co vyčítá autorům, může být ve skutečnosti autorský záměr. A to, co ho přiměje pohrdat či shora shlížet na ostatní a na filmy, to je z většiny projev jeho vlastního ega. A není dobré stavět do popředí své ego. Zvlášť ve chvíli, kdy vy sami jste houby dokázali, houby znáte, houby víte, ale máte chuť dělat, jak zkušený už jste. 

Všechno víme, všechno známe, všechno svedeme... třeba se i bez míření trefit. Dobrý, co?!

A pak z těchhle hloupostí, jako jsou westerny, z těch už jste vyrostli a dnes už na to koukáte… jak na to koukáte?! S tím smát se na jejich účet? A na Itálii vůbec? Že jsou to teda ale amatéři, kterým se nic nepovede, a když se náhodou něco povede, je to buď nezáměrná shoda náhod nebo kopírování odjinud? (příklad uvádím tento, tedy Itálii, ale v poslední době to tímto způsobem praktikuje stále více lidí na prakticky všechno kolem sebe. Oni ví prostě všechno. I když ví velké kulové...) A že jsou to beztak mafiáni, násilníci a brutálové, slabší, jako ženy a koně, masakrují, kudy chodí, a nezáleží jim, než… na pizze a špagetách? 

Je tohle ještě vůbec guilty pleasure, nebo už je to záměrný antipostoj? Well…

A právě proto mám tenhle senza blogísek, kde mohu veřejně říct, co si myslím.

Ovládá nás Amerika. Co říkám, ovládla nás Amerika. A bude hůř. Leč právě tato Amerika je kolébkou westernu. A právě western je mým tak milovaným žánrem. Jenže musím připsat, že western italský. Americký… o tom už jsme něco psali v úvodním článku. A od té doby jsem občas pustila televizi, viděla kousek nějakého toho El Dorada, a přišla na to, že už se na to nemohu dívat. Tenkrát mě to nebavilo a dialogy byly ubíjející... Jenže dnes… a zvlášť dnes… už tam vidím jen ty (a)morální zásady. Že beru filmy moc vážně? Kdepak. Ony tak krásně reflektují... A někde to člověk napsat musí. Tak proč ne v rámci mého koníčku?

A ech, tedy, dnes už nejspíše můžu říci, že jsem právoplatným odpadlíkem dnešní společnosti. Protože dnešní společnost vyznává hodnoty, které mě děsí, a má tendenci se nezastávat slabších, což já, přiznám se, mám. Třeba právě té otřepané Itálie. 

Jo, občas se kapku bojím, co z toho bude. Ale dokud tu ještě není cenzura...

A Itálie byla od začátku ovlivňována Amerikou. Od začátku tam proudily hvězdy ze zámoří. Od začátku… ne, nejsem tvůrcem informačních článků a rovněž o tom houby vím, ale v roce 2015 jsem z určitých důvodů dala volnou ruku žánru meč a sandály. Cha, kulturisti v sukýnkách a efekty, které čas zahrabe někam do země, to se nasmějem? Ne tak docela. Nasmáli jsme se dost, to jo. Ale sakra, ne vždycky na jejich účet. I kulturisti v sukýnkách se dají dělit na dobré a špatné a asi se nebudete divit, že ta největší prkna shledávám právě v dodávkách z USA. Gordon Scott, Steve Reeves, co ti dva předvedou? Gordon Scott dokonce ani nezacvičí, proboha, tak od čeho tu je? Ti jsou tu od toho, aby tu byli, dělat už nic nemusí a jen jejich jméno nás nažene do kina. Kolem nich něco jiných anglosasky znějících pseudonymů (skrývající kaskadéry makající za ně) a úspěch zaručen…? Nevím, přesto se domnívám, že ano, jinak by žánr tolik věcí nevyprodukoval. Jenže takhle, sehnat si film kvůli Gordonu Scottovi, moc se nepobavím. A jeden je pak jako druhý. Naopak, sehnat si film kvůli té desítce nezničitelných týpků v pozadí, zábava zaručena, a ač třeba jen na dvě minuty, zpravidla si pak z filmu pamatuji tuhle část. Že už zase začínám se skautíky? S těmi já hned tak nepřestanu. Protože tihle skautíci pro mne žánr meč a sandály učinili ohromně zajímavým. A nejen konkrétně tento žánr, ale všechno, co se tvořilo v první polovině 60. v Itálii. A nejen skautíci, ale mnoho lidí, kteří už pak, no… Učinili tyto filmy natolik zajímavými, že… že si jednoho dne člověk řekl:  
A není ona to škoda, že ty spaghetti přišly už v roce 64?
Jaké to rouhačství, co?! Jenže ne tak docela, ony ty špagety zavedly mnoho pravidel. Pravidel, která dřív zaboha nebyla. A pravidel, která vůbec ne vždy jsou pozitivní. Ony to pěkně rozškatulkovaly. A vůbec…

Cože? Že už jsou tady spaghetti? Tak to už jsme doživotně na odstřel, přátelé.

A hodnoty vlastností, je možné, že tak morální žánr, jako spaghetti westerny, ty hodnoty zpřeházel? Je to možné, jde o zcela evidentní vystřízlivění a nastolení závažnosti doby. Protože špagety, ty o své době vypovídají skutečně mnohé. A jsou velmi, velmi nadčasové. A také velmi, velmi závažné. A tak už nebude nikdy taková legrace, jako… u mého prvního Capuana, řekněme, jenž mě vůbec k sandálům a dobrodružným a všem těmhle věcem dovedl.

Tři Sergiové? Takže já se ptám: Kdo vlastně spaghetti western založil? A odpovídám logicky: Sergio Leone. Pak se překvapivě dotazuji: Kdo vpustil do žánru spaghetti westernového (anti)hrdinu a myšlenku? Odpovídám možná překvapivě: Sergio Sollima. A kdo formálně dosáhl naprosté odlišnosti, díky níž je sw legendárním? Sergio Corbucci.

A všichni tihle a všichni ostatní mají za toto ohromné zásluhy. A přece, všichni tihle (a mnozí ostatní) už dělali všelicos předtím. Takový Leone, vždy disponující neskutečnými honoráři, už na začátku 60.- zvládal Kolosy Rhodské. Sollima scénáře k neskutečně originálním výtvorům typu příhody deseti gladiátorů… a Corbucci? Ten byl originální šikula vždycky, s bratrem Brunem trojnásobný. A dalších úžasných osobností je tolik, že netřeba vypisovat. To je totiž třeba vidět. Sebrali tým, sebrali prostředky a šli dělat pozoruhodné pohádky.

...A pak se to taky většinou točilo ve španělské Almeríi a… a sakra.

Vážený pane!!! A což se na to podívat i z jiného úhlu, co?!

Ale já si tohohle už všimla víckrát, to nerazíte jen Vy, jakožto odborník. Tak vy máte pocit, že jsou dva druhy špaget? Kulinářsky je jich bezmála stovka, to jo, ale filmový žánr je jen jeden. S odchylkami, s variacemi, vždyť nejsou žádná psaná pravidla, jak má vypadat! Tak už jen proto je neskutečně opovážlivé ho nějak dělit.

Jakoby byly dva druhy. Ten s McBainovou farmou z Tenkrát na Západě a nefalšovanou pouští. A ten s jedním otlučeným městečkem a bahnem kolem Říma. Dva druhy westernu? Vysokonákladový a Nízkorozpočtový? Co je to za nesmysl, sakra? Chcete-li tedy, ano, těch "druhých" bylo mnohem víc, to je logické. Ano, těch "druhých" se vyrojilo jako hub po dešti a jistě, udupaly samy sebe svou šílenou brutalitou, krutostí, znásilňováním mužů, střílením žen, masakrováním dětí a tak podobně. Ale v obou se dají najít úžasné věci! V těch kolem Říma také vznikla skvělá dramata, třebaže bez amerických hvězd, i tak tam někdo hrál, doopravdy. Jistě, že na nižší technické úrovni, jistě, že s minimem nákladů a jistě, že často bez Morriconeho. Ale stály za to! Stejně jako za vysoké náklady vznikly nejúžasnější věci (nejen) žánru. Ale stejně tak i strašné věci, ty vůbec nejhorší, u kterých člověka serou už jenom ty zbytečně vynaložené náklady stříkající z nich na sto honů. Ale VŠECHNO JSOU TO ŠPAGETY! Bez výjimky. To, že potom rádobyznalci hodnotí podle přítomnosti jména Leone v titulcích, přece ještě neznamená, že je tohle nějaká jiná kategorie, liga, vrstva, druh filmu. Kdyby jednou konečně pochopili, že forma není obsah a porovnávali právě ten obsah, mnohdy by je možná překvapilo, jak dobrý obsah někdy tyhle technické ubohosti mají. Vůbec by mě nenapadlo rozlišovat už předem kvalitu podle peněz. Copak jsem bankéř?! Ale kruci ano, vždyť znám takové množství tak špatných… jenže já znám i ty dobré. A těch je víc. A právě těch "nízkorozpočtových" se zastávám stále víc. Protože ty to potřebují. Nikoliv Leone. (A jestli se snad zdá, že můj vztah k legendárnímu tvůrci znatelně ochladl, ani tak nemůže být docela zjevné, jak moc. My už si nemáme co říct. A těch lidí z branže, se kterými už si nemáme co říct, těch je bohužel víc.)

Nízkorozpočtové a Vysokonákladové. Ono není správné pohrdat vším, co nemá doktorát, přátelé. 

Stejně tak já, vždycky, viděje povědomou španělskou písečnou dunu, jsem říkala: Každej správnej špageťák už to udělal, tak hop. A tak tam přejelo, přešlo či se skutálelo tolik aktérů… A pak najednou duna došla. Čím dál tím častěji jsme se už tak daleko nedostali. Zůstali jsme doma v Římě a na dunu se dostali jen, když jsme si pořádně ušetřili… A tak dnes vím, že skoro každej, kdo tam byl, je správnej špageťák, ale spousta správnejch špageťáků se tam nikdy nedostalo. A vůbec to nevadí.

Každý na to kouká jinak, je to fakt. Pro někoho je jako kapku důležitější ten vnitřek, než počet hrstí stříbrných dolarů vložených do natáčení a vydělaných v kinech.

 

Že hodnotit nemá člověk docela právo, psala jsem? A že jsou to moc dobré filmy a každý jinak? Nemohu tedy dodnes říct, který a jaké z těch filmů byly nejlepší. Žebříčky dle oblíbenosti, proč je dělat? Pořád něco upřednostňovat, soutěžit, srovnávat... Mně se jich zdá nejlepších víc a skvělých spousta. Tolik mé dělení.

Takže spaghetti? Ale tak, vážení, to je jasné, proč se mi od začátku tak líbily. Ne, není to v explicitním násilí a ne, není to (jen) kvůli spoustě sympatických kluků. - Od začátku pravým hrdinou jest pro mne plukovník Mortimer či Colorado Corbett, oba to tedy Lee Van Cleef, to už mi zůstane, ten mě ke špagetám dovedl a ten mi ukázal, jak úžasný žánr tohle je. V mém případě nešlo o Clinta Eastwooda. No ano, dobrý. Jenže mám takový dojem, že on by mě na spaghetti nenalákal. Chtělo to nějakého toho antihrdinu… s lidskostí, ano, kterému nejde tak docela o prachy.

A to víš, Clintíku, že podle mě jsi z trilogie neskonale nejlepší ve "dvojce", tedy v Pro pár dolarů navíc? S Blonďákem jsi docela ztratil charakter. Pozitivní charakter. A byl z tebe cool zlý hrdina. Jménem Hodný. Škoda.
Je to paradox, že pro mne prototyp hrdiny v době americké kariéry neztvárňoval nic jiného, než sto plus jednoho bezejmenného záporáka bez práva na život, jméno, projev a charakter? 

                                                           Jo, tak tyhle role byly ohromně zábavný...

Oho! A když ho v Itálii získá (to právo), od Ameriky si vyslouží slogan Mr. Ugly comes to town! Zaprvé nehrál mr. Ugly, ale mr. Bad, přátelé, zadruhé je znakem úžasného nepochopení z vaší strany spojovat Krásnoočka s hrdinou z La resa dei conti a... a prostříhat film (La resa dei conti/Big Gundown/Vyrovnané účty/Velká přestřelka - úžasný překlad, tomu filmu tak neodpovídající...) o dvacet minut, to je jistě zajímavý tah. Dobře vím, proč a co jste vystříhali. To nebylo nic náhodného a už vůbec ne krácení brutálního násilí. A naše televize (kromě skvostných dabingů, jen si vybrat... Lidi! Vážně ne každý, kdo má vousy, už musí mít devadesátku na krku! Berte to, prosím, v úvahu), samozřejmě, převezmou tuhle poloviční verzi = podstatně jiný film. A... Ale má cenu se zrovna nad tímhle pozastavovat?

Působí to, jakoby tyhle filmy v zámoří byly zcela nepochopeny. Stačí vidět ty slogany... A já si nejsem jista, zda jde o záměrný tahák, aby nalákali co nejvíc tamějších diváků... nebo promyšlenou strategii, aby úplně zapadl fakt, že ten film měl původně třeba i myšlenku, a těch se oni bojí. Přikláním se ke druhé možnosti.

Jo, takže proč se mi spaghetti líbí? Je to jednoduše proto, že je v nich, těchhle filmech, vidět, že nejde o jejich historii. Nejlépe oslavnou a oslavovanou historii, tak, jako v Americe. Krom toho, že tamty mě prostě neba, celý systém amerických filmů je vůbec divně postaven. Ale má-li člověk povědomí o americké historii nikoliv z oslavných učebnic dějepisu, ale z knihy od Jaroslava Šikla Legendy o Divokém západě, a tuší tedy, jaké to jako bylo… tak pak je příjemné nesledovat adoraci masových vrahů s oslavněnárodním podtextem. Nemám pocit, že je, co oslavovat, ve vší stručnosti. 

(A přece i tam, kromě režisérských výjimek typu krvavý Sam, se občas do filmu vloudí něco krapet jiného… třeba naposledy v Profesionálech. Ohromná myšlenka uprostřed pouště cool hlášek. Ale když se tam něco takového dostane a ten hrdina Jack Palance odvážně dělá výtržnosti, je třeba to v další scéně úplně zabít, Burt Lancaster rád pomůže. To je až neuvěřitelné, jakou hrůzu tam někteří mocnáři na pozadí mají z ideálů a neadorované odvahy, wow!) 

V italském případě je to pěkná a tvárná kulisa pro cokoliv. A taky se tam cokoliv může vytvořit. A někdy je to totálně prázdné. Někdy vyloženě špatné. A musím bohužel říci, že ne jednou je to taky výrazně pokřivené. Bylo jich na několik stovek, i vysoký počet si musí vybrat svou daň. 

Pak tam máme taky kupu komedií nezapomeňme. Proboha, my ale nepotřebujeme humorné dědky (ach proboha, ty vážně ne!), vždyť když dělá legraci hrdina (a bacha, i ze sebe), to docela stačí… Ale ani k těm komediím už nepřistupuji tak odtažitě, jako před 100 filmy žánru. Radši se nejdřív přesvědčím sama, jak vždycky píšu.

Takže jestli byly sandály poměrně nezávazné, špagety převzaly všechnu zodpovědnost na sebe. A taky podle toho dopadly. K.O. Giallo reflektovalo, nicméně nekritizovalo, a polizia… to jsou spaghetti v civilu a bez východiska, obvykle.

I v sandálech a dobrodružných jsem poznala blíže jak své režiséry, tak své hrdiny, tak své do té doby ne tak známé hrdiny… a ty spaghetti opravdu měly přijít později. Nebo v trochu jiné podobě. Ty škatulky, přátelé… jsou nutné pro onu kritiku společnosti, mně je to jasné. Ale nejsou k těm klukům (tedy hercům, rozumějte) fér. Co, páni producenti?

Producenti… i producenti jsou lidé. Nejspíš, tedy. A mají své zásady a záměry. 

Třeba zatajit před veřejností, že tyhle věci vznikaly u nich za domem, tím, že poamerikanizují jména zúčastněných. Dnes už naštěstí vím, že za většinou exotických pseudonymů se schovávají Italové, respektive Španělé, a hned budí důvěryhodnější dojem. 

Ačkoliv, jak by vůbec tohle mohlo nebudit důvěryhodný dojem, co?

Paradoxem pak je, že nejednou dojdu názoru, že „napodobitelé“, „kopírky“ či aspoň odcizovači jmén známých superstar jsou podstatně lepšími herci. Jenže USA je pro nás krédo, vzor a modla, USA koneckonců rozdává Oscary (pro SVÉ filmy, mimochodem, toto není celosvětové ocenění, jak se může zdát) a v USA nám koneckonců řekli, že ten, ten a ten z Evropy je docela docela průměrně docela dobrý a kdyby se hodně snažil… Takže tohle málokdo uzná.

A když se styl oprostil od zámořských filmů, vyhodily se romantické párky a indiáni (Nechci znít rasisticky, ale ti sem vážně nepatří. A víte proč, že jo? Protože spaghetti nepotřebují řešit tyhle zámořské záležitosti ohledně rasismu, kolonialismu... ty si docela vystačí svými vlastními problémy), co by mohlo ještě vadit? Snad fakt, že v čisté podobě vydržely spaghetti jen pět let. Škoda.

A tak vůbec, kdo byl ten první jeden statečný, kdo mě ke špagetám dovedl? Karel Jordán. Ano, TEN Karel Jordán (vlastním jménem Karel Deniš), jehož cituji prakticky v každém článku a oponuji jeho tvrzením. Od okouzlení po zkoumání až po zjištění, že nám vlastně nakecal hory nesmyslů, lží, drbů, vlastních názorů vydávaných za fakta… a těch spoilerů... Vlastně všechny filmy v jeho knize uvedené, krom toho, že mne na ně nalákal, jsou do puntíku (pokud tedy nepíše nesmysly ve chvíli, kdy to zjevně neviděl) vyspoilované. A pak jsem si všimla zvláštní věci. On je fanoušek Vinnetoua, toť pro něj vše, takže nic proti tomu, každý se vyzná v něčem jiném. A nic proti těm desítkám a desítkám faktických chyb, zájemce si doplní vlastními vědomostmi. Ale on nás do Itálie vede s Clintem Eastwoodem. Z amerického pohledu. Bodejť, že pak bezmála prvních 50 špaget člověk sháněl výhradně v anglickém znění. Právě z tohoto důvodu, myslím si. Měl k Itálii určitou nedůvěru.

"...Mimo Eastwooda si tu zahráli samí Evropané..."

"...Stovky filmů generovaly potřebu tisíců rolí, naplňovaných na špici pyramidy hollywoodskými odpadlíky, ve zbytku kontinentálními představiteli všeho druhu, věku a kvality..."

Ale jo, Clinte, bezpochyby ty, Leone a Morricone jste to proslavili… ale nebyli jste sami. Vůbec jste nebyli sami. A navzdory Leoneho zámořským tužbám a producentským náhradám jinými Američany… tohle, tedy spaghetti, není americká záležitost. Je to zcela evropské, nezlobte se na mě. A tak divák nyní na vše trochu jinak nahlíží.

Neveselé vystřízlivění...

A zahlíží. 

Snad příliš. Že před rokem, dvěma dozajista, by tenhle článek vypadal ale docela jinak? To okolnosti mě nutí...

A netuším, za jak dlouho uvidím další padesátku, ne-li stovku. A bude-li v ní ještě něco stát za to. Pcha! Něco stát za to… Věříte, že za úspěšnější považuji druhou stovku špaget viděných, než tu první? Ze stejných důvodů, jaké prezentuji výše. Čím méně člověk očekává, tím více jsou ho pak schopny překvapit. A tak ráda bych si každou malou špagetku dala znovu a přehodnotila. Kdyby jen byl čas...

Takhle, že tenhle článek měl vypadat docela jinak? Měl být o něčem jiném? O úžasném umění, o úžasných zážitcích a úžasných filmech? Ale vždyť o nich to právě je. Jen trochu jinak.

Že vidím v mnohých filmech něco jiného, než ostatní? To je fajn, ale snažím se i vysvětlit, co tam vidím. Vidím k tématu to, že spaghetti jsou stále stejně aktuální. Obávám se, že ještě podstatně aktuálnější, než v době (nejen subjektivně, ale i oficiálně brané za zlatá léta volnosti a určité svobody), kdy přece prim hrála ona skvělá generace.
Jistě, že je tam na co se těšit! Spousta akce, stříleček, bitek, soubojů, stíhání, cti, brutality, násilí... Jsou násilné a jsou brutální, nikdy jsem netvrdila opak.
A zároveň má většina spaghetti něco společné – je velmi výchovná. A velmi morální.

A tak třeba taky nejednou narazím (ostatně nejen ohledně špaget, ale skrz naskrz různými druhy italských filmů) na pojem levicová agitka. Tak prej že Sollima byl starej komouš a o těch dalších radši ani nemluvě. Jenže lidi, já tam zaboha agitku nevidím. Dokonce ani ve většině těch revolučních, kde by být mohla. Nepleťte si, prosím, agitku s humanitou. Je to něco kapku jiného, opravdu.

I vážení čtenáři, i když se může zdát...

...o ty peníze vlastně šlo nejvíc v Hodném, Zlém a Ošklivém. A samozřejmě i některých dalších. Ale jinde… 

Jižanskej brutálek,

kde mluví zbraně a krev?

Inu...

 ...jak se to vezme…

"Brutalita postav měla ukázat člověka bez pokrytectví..."

"...bez falešné morálky, která byla charakteristická pro mnoho filmů."

Chcete něco o síle moci příležitosti? Dejte si Faccia a Faccia. O bezmoci? Il prezzo del potere. Zoufalé pomstě až za hrob? Il giorno del giudizio. Věrnosti až za hrob? Deguello. Přátelství? Bena a Charlieho. Komedie plné nejhlubších myšlenek? Zkuste Compañeros…

A zkuste cokoliv dalšího. Protože je v nich toho tolik... Tolik zajímavých věcí stojících za úvahu. Nemohu vzít nikoho z tvůrců skutečných spaghetti westernů a říct, ten za to nestojí, toho nedoporučuju, ten je vážně hrozně špatnej. Pokud mi někdo takový přijde, bezpochyby je to jen tím, že jsem dosud neměla tu čest s jeho nejlepším kouskem, že ano. Dokud to autoři nemyslí zle... nebudu to zle ani přijímat. Vždyť tohle je tak možností plný žánr! A tak fotogenický žánr, že mi to prostě nedá a svou nabídku a předváděcí akci podpořím obrazově. Co by ne. Díky všem skvělým kameramanům, pěkně to přecpeme.
Takže propojme prozaiku s poezií obrazu. Žánr, který je mimo jiných plný například:

Vyhrocených situací a emocí

Zoufalství a utrpení

Politických i jiných provokací

Paralel bezmoci jedince

Variant na další žánry

Pozoruhodných záběrů a uměleckých excesů všeho druhu

Senza super cool hlášek hrdinů... a vůbec ne jen hrdinů

Pro žánru znalé překvapivých odchylek (z nichž mám vždy takovou radost...)

A také naděje...                             radosti...                                             optimismu...

Nadšení... Přátelství... Zodpovědnosti... A toho pověstného násilí samozřejmě taky, to už patří k věci.

Ó ano, tohle byl vysoce závažný a inteligentní žánr. Ale ono moc myslet bolí. I přišel Enzo Barboni a kromě absence myšlení otočil trvající pravidla spaghetti westernu. Byli jsme předtím záporáci? Byli, dělali jsme tomu adekvátní věci a za kladné se nepovažovali. Jsme teď klaďáci? Prý jsme, děláme zlé a zcela neadekvátní věci a považujeme se za přísně kladné. Není moc lidí, kteří si téhle otočky o 180° všimnulo. Je to tak pohodlnější? Veselejší určitě. A pak má většina lidí za to...
- "Ale omezovat sw jenom na dolarovou trilogii, to o hodně přicházíš."
- "Viem, filmy Buda Spencera a Hilla mam vsetky, a tam je hodne spaghetti westernov"
...že spaghetti westerny nazýváme Barboniho laskavé komedie. Ach ne... tak to není!

Tak co, teda... jde tu jenom o ty prachy...? Nebo ne?

Takže máte-li zájem o opravdové spaghetti se vším všudy, začněte Vyrovnanými účty a Pár dolary, prosím. Ne Malým unaveným Joem. Začít jím já, rozloučila bych se s tímto žánrem dřív, než bych ho vůbec stačila poznat.

A těch známých i neznámých režisérů, které v italském westernu člověk poznal... Od roku 2014 si doplnil vědomosti ohledně spousty ostatních v civilu giallo, pak jinde, i netřeba vypisovat všechny, které znám a jichž si vážím, naopak, když padnu na někoho, koho neznám, považuji to za osobní pochybení a za povinnost se co nejdříve seznámit. A účastníci? Desítky a desítky. Skoro samý talent Itálie (a Španělska, to občas doplněno jiným zahraničím) a skoro samí navždy tak skvělí týpci (kteří uměli spoustu a ještě tolik navíc a dabing za ně opravdu všechnu práci nedělal) a krásné ženy (které mají přece svým způsobem důstojné úlohy, domnívám se navzdory většinám). Díky všem hercům, herečkám, kaskadérům, hrajícím kaskadérům, režisérům, kameramanům, koním, skladatelům, scénáristům, kostymérům... abych někoho nevynechala, tak raději všem až po nosiče kafe, včetně.

A dovoluji si poradit, že tolerance a přístupnost je pro diváka mnohem lepší způsob sledování. Ono je totiž ale mnohem příjemnější, než sledovat skupinu kaskadérů, který se cpou do filmů, ale titul herec si přece nezaslouží a ta jejich radost mě sere a ten jejich přístup plnej entusiasmu nemůžu vystát a nevim kdo to je a nezajímá mě to, dívat se na partu vlastních kamarádů. (A že skutečně není třeba se jich nějak významně bát... Pokud jsou po jídle, pochopitelně.) Ono je pak možné poznat bezmála každého druhého, kdo projde na pozadí obrazu. Ano. Když zavítáte do před- nebo po- špagetové doby… A ono pak není nemožné říct, že ani prkenný hrdina jako Richard Harrison není tak zlý, jak vypadá, a když má dobrou roli, je moc dobrý! Můžete dojít k překvapivému závěru, že i napomádovaná hvězda Mark Damon má něco do sebe! A když sice jen jednou, ale jednou opravdu můžete říct, že i Dean Reed je vlastně fajn…

Jo tak ty prachy...            ...tak vo ty...

...tu tak úplně nejde. No jo.

A že vlastně fajn byli, jsou, a doufám ještě dlouho budou, všichni, kteří tenhle žánr pomáhali budovat. Propůjčili těmhle kapku podivným pohádkám svou tvář, své jméno, postavu, odhodlání, umění vést i umění být veden, zachytit to, povýšit hudbou do nadlidských výšin...  
A schopnost být velmi, velmi výchovní. 
A jestli mají klobouk, džíny nebo dobový kostým, jestli se při tom válí v písku, bahně nebo třeba prachu, a jestli jsou ty myšlenky zakomponovány v komedii nebo tragédii... to je mi vlastně docela jedno. 
A těším se na další stovku!

Addio, Maestro.

Umberto Eco *5. 1. 1932 - +19. 2. 2016

Ačkoliv nekrology nevedu, existují osoby, pro něž je mou povinností učinit výjimku.
Není spisovatele, kterého bych si vážila v dnešní době více. Tak jak se oficiálně uvádí? Italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel. A já dodávám - také pozoruhodný člověk a humanista.
Poslušně přiznávám, že sama jsem od něj ještě mnoho celých věcí nečetla. Napravuji průběžně. Leč jeho jednotlivé pohledy a názory...
Čili, mistře... přední zástupce oné nesmrtelné generace... nesmírně mě to mrzí. Ale člověk s takovými nesmrtelnými myšlenkami přece doopravdy neumírá!

Simone e Matteo, Carnimeo a jeden grandiózní (ne)úspěch

Jsou filmy, kde se to musí hledat. Když se toho dopouštějí ti v pozadí. Ale jsou i filmy, kde je to v náplni práce samotných hrdinů a vidět to tam musí každý. A co že ta věc, co se tam odehrává, vlastně je?

Jak jsem psala u Vůně cibule, zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů. Přesněji řečeno, nejen westernů. Pojem italská komedie byl pro mě po dlouhou dobu natolik odstrašujícím, že si jednoho dne člověk řekl: A proč vlastně? A tak zjistil, že vůbec ne všechno jsou trapné pitvořivé vulgárnosti a že i mezi nejděsivěji se jevícími projevy se můžou najít prima věci. A vůbec ne málo. Nejednou nemají daleko právě k českým. A věřte nebo ne, ale ani Franco a Ciccio nejsou tak hrozní, jak vypadají. Kdo je ochoten být tolerantní, nakonec k tomu může dojít. A tak jako vždy, na svůj blog píšu svůj názor, od toho ho mám, ač smysl pro humor je zcela individuální. Nevnucuji.

A co si to dneska rozebereme? Něco naprosto neagresivního, milého a roztomilého. Nemám náladu opět prezentovat náhled na problémy, pravdivě, leč z úhlu, který málokdo uznává, a který tudíž pokládá za nějakou hysterickou obranu z mé strany. Dnes to zkusíme názorně.
A obrana je potřeba. Ale není většinou možná. Jak se vůbec bránit? Jak tenkrát a jak v dnešní neslitovné době, kdy vedou cool zlé Tarantinovy filmy? Dnes nevím. Tenkrát třeba… třeba natočit filmy se vzhledově totožnými hrdiny a jiným obsahem. Filmy, které všechny fanoušky ukolébají na vlnách známých faktorů jako propracované bitky, a přece filmy, které jsou docela, docela jiné. Filmy s Šimonem a Matoušem. A tyto filmy jsem donedávna vůbec neznala.

<= Vzhledem k závěrům, k nimž jsem dospěla, mne volba právě této fotografie na obal DVD od českých distributorů poněkud překvapuje. Ale vlastně je to typické, snaha musí být...

Kopie Buda Spencera a Terence Hilla, dvou herců, jichž si osobně nevážím, leč významně předem upozorňuji: je to zcela vedlejší a s osobní averzí to nemá, co dělat. Jak jsem onehdy někde psala, můžou si za ni sami. Herců, kteří změnili všechno možné. Od spravedlnosti špaget přes morální zásady po vnímání hrdiny v kultuře. Dosáhli mnoha věcí. A dosáhli rovněž postavení superhvězdné dvojice, na níž narážejí více než často fanoušci a diváci při komentování a připodobňování většiny komedií nebo westernů s jedním specifickým rysem: se dvěma hlavními hrdiny. Dozvíme se pak, že Un treno per Durango je časná Bud-Terenceovka, podstatně dříve, než ty samy vznikly. Opravdu? ...e per tetto un cielo di stelle - Bud-Terenceovka. Sakra, ale… jste si tím jisti? Nemáte dojem, že je tu něco trochu jinak? A že Ben a Charlie je krapet nepovedená Bud-Terenceovka, slabší variace, k níž George Eastmana inspirovala Pravá a levá ruka ďábla? K tomu, myslím, není, co dodat. Kdo nevidí, že nic odlišnějšího být nemůže, tomu snad mohu jen odpovědět: NE, NENÍ. Navzdory tomu, že jsou tady i všude jinde v čele dva…

Ale tedy většina věcí v Itálii vzniklých, přibližně v té době zvláště, bývá hrdě diváky vydávána za snahu o Bud-Terenceovku. A potom, potom jim člověk dá u jedné věci předem zapravdu. U jedné dvojice, která je legendárnímu duu natolik podobná a jejich filmy zdánlivě natolik se blížící, dojde názoru, že tohle prostě bude (sprostě vykrádačská) kopie.

"...už fakt, že spolu (BS a TH) natočili spoustu úspěšných filmů v rozmezí let 1967-1994, je hodný obdivné pozornosti. Připočtěme k tomu skutečnost, že jejich kult byl natolik silný, že v sedmdesátých letech se i na plátnech našich kin objevila dvojice Šimon a Matouš (Antonio Cantafora a Paul L. Smith), vzhledově i dějově nechutně kopírující slavné předlohy v neslavné kvalitě." (K. Jordán, TNZ)

Sice slabší, ale kopie. Kopie věčného kultu, no ano. Něco zcela stručného mého náhledu na komedie Enza Barboniho (či E.B. Cluchera) už bylo odprezentováno v diskusi u Cipolla colt a sama na tenhle jev narážím slovem prakticky v každém článku. Ono se tomu nelze vyhnout. Zvlášť, když člověka prostě zajímalo nejen kdo, ale i proč a hlavně jak… a ty jejich filmy podrobně prostudoval už ke dvěma třetinám. A dal si tedy pro srovnání i Šimona a Matouše. Bál se toho. Jak by se nebál? Den po Di Tressette ce n'è uno, tutti gli altri son nessuno… Inu Carnimeo…

Giuliana Carnimea jakožto režiséra jsem doposud zcela nepodchytila. Je schizofrenik? (jako větší než malé množství tamějších autorů, alespoň dle tvorby?) Tedy režisér, jenž je schopný natočit tak opačná, zcela si odporující díla? Jak může udělat Gli fumavano le Colt... lo chiamavano Camposanto (Říkali mu Hřbitov) a na to Tresette nebo druhého Alleluju? Možné to patrně je, ale jak... Kdo ví. Že by nepřiznaná výpomoc někoho odjinud? Snad někdo nevidí ani onen propastný rozdíl mezi Allelujou 2 a Hřbitovem. Sranda je to přece obojí, že… Nechme ho při tom a řekněme tedy jen, že mám dojem, že do pekel Carnimeovu tvorbu tahala zbožná spolupráce s Georgem Hiltonem, kterého začasté nikdo nedržel za opratě. Můj tak oblíbený model frajerského hrdiny ztrapňujícího okolí vymakal naplno, a když se přidá hodně pokleslého humoru…  

Tresette? Kdo to je? Hrdina s blahosklonným výrazem, užívá roztodivných převleků od výstředního lékaře přes člena kukluxklanu po partnera subtilní dámy v provedení parťáka Chrise Huerty. K tomu něco nechutných, sadistických, vulgárních či fekálních vtipů, kterými obšťastní každého, koho potká, a vždy nezadýchán pokračuje ve své spanilé jízdě, hledaje další oběti. Takřka každý, kdo se objeví vedle něj, má pouze zničující cameo (vyjma Nella Pazzafiniho), a čím víc vtípky zadrhávají, tím víc autor tlačí na pilu, až nastávají okamžiky, kdy se po dobu pěti minut neděje nic jiného, než umlacují nepřátelé, hází se jim těsto do obličeje nebo jiné horší věci, zábrany prakticky neexistují. Údery do obličejů jeho soupeřů neberou konce. Ničení oběti zábavního průmyslu Antonia Monselesana aka Tonyho Nortona vytrhne diváka z letargie a nutí ho řvát hrůzou a trpět za něj... 

Série s Tresettem je v jádru principem podobná právě Bud-Terenceovkám. Ovšem bez zábran, pečlivé vhodnosti pro děti a bez udržování si veřejného vkusu. Je plná věcí, které běžnému fanouškovi těchhle věcí můžou přijít až, ano, řekněme přes čáru, trapné, nechutné a nevkusné. To vše vlivem nesmírně fyzického humoru, fórků za hranicí a třeba i podprahovou homosexualitou…? 

Ciaaao!

Ano, nic ve zlém, ale proč tak často píšu, že mi George Hilton přijde strašně teplý? Možná si toho jeho výrazu všiml dokonce i jeho osobní režisér a využil...

Pryč, to tu nemá, co dělat. Jenže chci říct, že stejně tak umí Carnimeo i zcela netresetteovské, ba docela lidské hrdiny, třeba Sartanu, a třeba i svým způsobem hlubokomyslné filmy, ano, právě Hřbitov. Řekla bych tzv. hodné filmy. A tak přece on sám musí vidět ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, no ne? Nejsem si jista.

I tak náš Carnimeo, autor, kterého si tedy přes více odpudivých výtvorů vysoce vážím. A vážím si jej právě pro tu druhou uměleckou polohu. Laskavou. Ne nepodobnou scénářům lidumila Bruna Corbucciho. Podle mého má laskavých filmů podstatně více, než těch druhých. Z těch, co znám, jeho western Joe... cercati un posto per morire!, všichni tři Sartanové s Giannim Garkem (ano, tu sérii zachránil, oživil a udělal z ní něco legendárního, ne Parolini), Perché quelle strane gocce di sangue sul corpo di Jennifer, tedy giallo s Edwige Fenech a překvapivě snesitelným Hiltonem, 1. zcela střelené Alleluja, mou velkou srdcovku Říkali mu Hřbitov, a pak dva civily. Dva filmy s kopiemi Buda S. a Terence H. A co teď čekat? Autor netušil. Přicházel s nedůvěrou. Ale to, čeho se mu dostalo…

Šimon a Matouš, dva filmy, jimž předcházely dva Karamboly, tedy westerny od (prý) Ferdinanda Baldiho a filmy, které sem zapadají, leč zaslouží si, snad někdy, vlastní oddělení. V principu jsou si nicméně hodně podobné. První jsem viděla toto, a to tedy konkrétně Riviéru. A zbývá mi s touto dvojicí jen jedna věc bez podpory, Noi non siamo angeli od kohoto? Paroliniho? Moc tomu nevěřím a fuj, že tam ale vidím moc divné věci. Jenže tedy tohle…

Tohle dokonce nejednomu divákovi přijde jako lepší projekt, než mnohé originály. Že jsou tyhle filmy lepší? A já souhlasím. Ale v čem, diváku, v čem jsou lepší? V delší bitce? Ale jděte... Já to vidím zase v něčem jiném. A to konkrétně v tomhle:

Šimon a Matouš jedou na riviéru / Simone e Matteo: Un gioco da ragazzi

(Ten název je divnej. To je mi ten český jasnější. Ale co, Carnimeo a jeho názvy, to je kapitola sama pro sebe...)

Paul L. Smith a Antonio Cantafora (Michael Coby), první, Šimon, poměrně to známý všemožně hrající americký herec (mně, nevzdělanci, poprvé znám z trashe Pieces, ale známý i opravdu) a druhý držící se celoživotně za hranicemi své vlasti a pamětník režisérů od Bavy sr. po Felliniho, nedílný to Matouš. Co že to neděláme? Informační články. Takže to bude přibližně všechno, nechme aktérům soukromí. Číslo bot neznám, Šimon s oblibou hrál americký fotbal a Matouš se potápěl a dodnes maluje. Asi tak.

A jak se tihle vlastně dali dohromady?

„Natáčel jsem v Izraeli „Mojžíše“, film s Burtem Lancastrem, a maskér Vittorio Pisea mě požádal o fotografii, kterou by mohl vzít do Itálie. Ukázal ji režisérovi Manolo Bologninimu, který pracoval na přípravách pro natáčení filmu „Karambol“. Líbila se mu a poslal pro mě. Bylo každopádně ještě nutné najít druhého herce do páru. Volba padla na Antonia. To je vše.“                 Paul L. Smith

(Poznamenám jen prakticky, že Bolognini je spíše producent, ale na tom nesejde. Tazatel mi přišel nějaký hodně odměřený, načuřený a snad i krátící původní znění rozhovoru. Proč... tuším)

Kde? U Karambolů, dvou takových špagetových komedií bez nákladů a scénáře, a přece se značným dopadem.

Mysleli jsme si naivně, že je to Šimon s Matoušem...

Ale koukám, že víc jim zřejmě sluší Trinita

Tak předně, tyhle dvě věcičky, tedy Šimon a Matouš jedou na riviéru a Šimon a Matouš, byly v našich kinech k vidění takřka v době vzniku, což zapřičiňuje nebývalé množství ohlasů lidí, kteří Buda a Terence s Šimonem a Matoušem často zaměňují. Jsou taky dva, jsou jim víc, než podobní, taky tam mají ty své gangstery, hudbu mají taky parádní, znají je snad všichni… tak co...

Nebo ne, ne tak docela?

Ať to složil kdo to složil, je to parádní věc

Hudbu mají parádní. Hudbu mají tak ohromně parádní a já nevím, kdo je vlastně jejím autorem, nicméně po konzultaci s oikem se přidržíme teorie, že jde o autory Bixio-Frizzi-Tempera (nebo ne všichni, ale někdo z nich?) a nikoliv Oliver Onions. Nikdy jsem ohledně těchhle filmů od G & M nic nečetla, i předpokládám, že to jejich není. Ale proč jsou pak normálně na CD a všude možně? Záhada, tahle věc.

Takže Šimon a Matouš, tedy jejich civilní kreace. První díl konkrétně. Vykrádačka.

Vzhledem k této názorné a nepopiratelné duplikaci… se sami nepovažují za víc, než nápodoby. Nemají o svých výtvorech žádné vysoké vzletné názory a přijde jim, jo, že docela pěkně imitují. 

A nikdo jim patrně nebude oponovat.

Jenže, nezlobte se na mě, pánové aktéři... Já budu! Vy si vůbec neuvědomujete, jak dobré ty vaše filmy ve skutečnosti jsou. A teď nemyslím na nepopiratelně vysoké náklady, proti Karambolům nesrovnatelné. Karamboly mají s civilem mnohé společné. Mnohé. Formálně jsou pak ještě tedy naprosto nedokonalé a scénář budí dojem, že jestli nějaký je, někdo ho spíchl za míň, než pět minut. Ale komu to vadí? Tak jako, forma a náklady pro mě nikdy nebyly (a jestli přece někdy byly, už nejsou) směrodatným ukazatelem. Nejsem náročná. Mně koneckonců vlastně stačí jen jedna taková drobnost…

Ty vaše filmy jsou totiž skutečně o hodnotě přátelství. A jestli pokračujeme v sérii milých a hodných filmů, po Vůni cibule, právě vy jste ideální. A aby byla změna, dnes necháme western odpočívat. Tohle jsou, upřímně, filmy, u kterých brečím smíchy. Ale nejen to. A nejen tím.

Tak co, co jsou Šimon a Matouš vlastně zač? Proč si zaslouží pozornost? A co je jejich zásluhami? Mám občas vzdáleně narazit na zásadní rozdíly mezi nimi a víme kým? Udělám to s potěšením. Myslím, že vědomostí už mám víc, než bych chtěla.

Takže kdo?

Šimon a Matouš jsou dva kamarádi. Spolu žili, spolu kradli… jejich cíle nejsou nijak vysoké.

Jestliže se dopustí vážného trestného činu, ukradnou v obchoďáku gumové kuře a honí je půl dne policie. Zapínám televizi a vidím, jak dva hrdinové prchají před policejním autem se zapnutou sirénou. A už vím, že to nebude Bud-Terenceovka. Tohle by se totiž tamtěm nikdy nestalo. Ti se o sebe bát nemusí. A že by na tom někdy byli tak, aby kradli kuřata… proč by to dělali? Jo, takhle banku...
Zde mne tedy překvapují jen takové drobnosti, že je honí policie. Nebo že si pomůžou, když jeden zakopne. Hlouposti? Snad...

A tak Šimon s Matoušem potřebují peníze, kdo ne. Nejdou okrádat, nejdou podrážet. Jdou nelegálně nabízet zájemcům řidičáky. Ó chudáci, jejich situace je… divák se tam snadno vidí. A tak s vyhlídkou na poctivé zaměstnání přijímají zakázku a začíná road movie cesta do Francie, kam převážejí „bombičky proti hmyzu“. Že v kamionu nejsou tak docela ekologické přípravky a jejich zaměstnavatelné nejsou tak docela důvěryhodní, to se nám postupně odhalí (my to tušíme, oni ne), po stopě dvou dobrodruhů se navíc dává jedna zločinná banda, a to vše v nepřetržitém tempu, s vybroušeným scénářem a důrazem na…

Je možné v takto se jevící komedii najít něco, jako charaktery postav? Že ne? Ale jo. Já už vlastně většinu svých dojmů popsala hned v létě po televizní premiéře na ČSFD. Oni mají charaktery. A dovoluji si tvrdit, že i vývoj. A dokonce ne jen hrdinové. Filmy s Š a M působí jako oáza demokracie. My jsme sice hrdinové, ale rovni jsme si všichni. Nad nikoho se nepovyšují a před nikým se neponižují. Tak to má být, král Miroslav by souhlasil. A tak to i je. Jak to je? Jak je to možné?

Je to tak, že hrdinové jsou ukrutně naivní. Ano, naivní, vlastnost zvláště v dnešní době tak opovrhovaná a obávaná. Být naivní, proboha, aby se třeba někdo mohl zdát být chytřejší než vy! Abyste jednou třeba nebyli ve stoprocentně důstojném a uznávaném postavení, aby si vás všichni nevážili a všichni se pak vzájemně neujišťovali, jak jsou dobří! Aby se vám třeba jednou někdo zasmál, tedy na váš účet! A hlavně, abyste se jednou na ten svůj zasmáli vy… Ne! Ne!! Ne!!! Není horšího stigma než právě tohohle. A všimněte si, že Bud a Terence (velmi moderní hrdinové, to jim nelze upřít) ve svých dvojkových filmech nejsou NIKDY naivní. NIKDY se jim nic nemůže přihodit, aniž by to oni chtěli, plánovali nebo hráli. Všechno a všechny mají pod kontrolou. A veškeré vtipy na place musí být v jejich režii. Ostatní vlastně neexistují. A pokud existují, tyto vtipy neuznáváme. Proto jsou tak oblíbeni. A stále víc. A Š&M jsou také oblíbeni. S tím, že docela dobře napodobovali velké vzory. Vážněěě? Jenže přátelé, tihle hrdinové (postavy) nic nehrají! Nenechte se zmást. Do problémů se dostanou nechtě a omylem, a to dokonce vlivem toho, že chtěli být čestní a féroví. Jenže svět je na ně příliš rafinované místo. A budou se s tím prostě muset nějak poprat. Neb při své bezelstnosti nečekají žádné postranní útoky, a ty jsou všude, na to můžou vzít jed.

Bezelstní natolik, že ani po nálezu pistole v nákladovém prostoru svého náklaďáku je nenapadne, že tu něco nehraje, že je třeba nabitá a že by třeba… 

Vysvětleme si to: Blbnou si. Předjíždějí se s ostatními. Tu nějaké rozpory. Jsou trochu nebezpečni svému okolí v provozu.

Ale co, co komu dělají? Přece vůbec nic! Jen si jedou do Marseille. Kamže? Do Francie? A co Amerika, ta dnes netáhne? Jak já si vážním, že tito hrdinové jsou Italové a neamerikanizují ani sebe, ani filmy, nemusím psát. A jedou do Francie. S úctou. Ano, ty filmy mají před cizími zeměmi respekt a úctu. Což si nebudeme namlouvat, ve francouzských filmech vůči jejich jižním sousedům právě nemívají. A stejně se samy filmy staví i k ostatním státům světa, tedy jako hosté v cizí zemi. S úctou. Že si to snad ani nezaslouží. Tak v druhém díle, příkladně… ale ten jindy.

Je to velmi opravdové. A v určitých věcech, kromě Bruna Corbucciho, mi realismus těchto filmů evokuje rovněž Alfonsa Bresciu, zneuznaného to muže na režijním křesílku. O kom se to zmiňuji? O někom, o kom se píše jako maximálně o podprůměrném vykradači a neinovativním béčkaři. Jenže není prvním ani posledním takovým, ve kterém právě vidím ohromně originální originál. Ono je lépe udělat si na základě zkušeností vlastní názor. Vždycky.

Ano, že snad neúměrně chválím věci, které nevypadají podstatně? Že nevytýkám věci, které se jeví spíše coby negativa? Já vždycky radši chválím, než kritizuju. A že sakra vypadám, že moralizuji na divných místech? Ale vždyť ono nic není černé nebo bílé, já je beru tak, jak jsou, já vím, že Dario Argento je nepřekonatelný mistr formy, stejně jako vím, že obsah mu nejednou strašlivě upadá, že Giorgio Ferroni je kromě milého pohádkáře i tak trochu fašista a Sergio Corbucci bez bráchy občas pořádný sadista… ale vždyť to k nim patří… Jak si sakra dovolit a smět soudit… A jak dobře vidím, že Itálie má víc fanoušků a zájemců, no jejej… s Janem Švábenickým v čele… tedy mnohdy takových, kteří svou náklonnost k tamějším výtvorům projevují jejich neustálou kritikou a dokazováním, že vlastně za nic nestojí. No jo, guilty pleasure, co jiného, jsme opět u toho. Jenže guilty pleasure vlastně tak slabě pleasure a tak silně guilty, že dojdou názoru, že si tu jejich náklonnost nakonec vůbec nezaslouží. Miluju tenhle přístup. A právě Itálie ho schytala nejvíc. Protože byla vždycky příliš... neagresivní. Ano. Itálie. I přes přítomnost mafie, Mussoliniho a dalších jevů. Podstatou je nadmíru mírumilovná.

 

Je to zvláštní poměr, vůbec mnohem spíše, než napodobení legendárních originálů slabou kopií, je Šimon a Matouš v porovnání k Budu a Terenceovi jako Alan Ford proti Jamesi Bondovi. Antihrdina. Sakra antihrdina. 

A co je to ten antihrdina? Názory se různí. Že jde o hrdinu opačného americkému způsobu (westernů), tedy neotřesitelnému, vždy vítěznému a bohorovnému ikonickému muži. Nebo že jde o Clinta Eastwooda. A že třeba musí v průběhu překonávat své negativní rysy. Asi ano. 

Dle mého nesmírně skromného názoru (skoro až IMHO) je antihrdina jaksi hrdinou trochu proti své vůli. Třebas by ho ani nenapadlo, že může být hrdinou. Že je na něm něco hrdinného. A už jenom tím to hrdina je. Nedává na odiv své schopnosti. A co, třeba ani žádné výjimečné nemá. Ale...

„…Ouryho postavy nebyly profesionální odbojáři, staly se hrdiny jaksi proti své vůli. Ale to přece na jejich hrdinství nemohlo nic změnit, hrdina zůstává hrdinou a zbabělec zbabělcem, ať jsou jejich motivace jakékoliv…“                                                         (J. Žák; Louis De Funès, Velký flám)

Přibližně takto asi, jak krásně řečeno, to funguje. A nejen u Ouryho. 

A už jenom díky tomu je hrdina moc dobrý. Neokázalý. A nehrdinský. A jako takový nedojde často uznání. Dost možná, že si z něj ostatní budou utahovat a dělat dlouhý nos. Protože jemu jde ve válce o to, aby se vrátil domů. Ano. I takoví byli Italové za války. A takoví byli vždycky. A hrdinové spaghetti westernů? Tolik, tolik jich k tomu hrdinství dojde jaksi proti vlastní vůli. Už jenom ona pomsta, tak časté téma, dělá hrdinu z někoho, kdo jím ale vůbec nechtěl být. Vidíte to? (a že v TNZ je dle mého antihrdinou, vynecháme-li Jill, ještě spíše, než Harmonikou, Cheyenne… to je zase úkaz u Leoneho) Leč to je každého osobní náhled bez důkazu o pravdivosti.

A tak jsou Šimon s Matoušem antihrdinové. Co je na té jejich příhodě hrdinského? Inu, nic. A třebaže ji nakonec vyřeší, na gratulaci policie si zrovna nepočkají. Ale tedy, zatím v této fázi filmu?

Přátelství a soudržnost. A to je to. To je to, co mne, jakožto diváka, už na začátku dostává na stranu sympatií k hrdinům. Oni jsou kamarádi. Oni spolu drží. Ano, i když se dostanou do problémů, tím pak dokonce ještě víc! Ne, že je odchytne u cesty v kradeném kamionu policie a ten, jehož dnes imituje Matouš, už hází vinu na parťáka, jako vždy, aby se on očistil a nic se mu hlavně nestalo. Ne. Drží spolu! A to je víc, než se snad zdá. Že to nedává prostor pro špičkování? Ale ano, je to tak. Nebudou se tedy hrdinové vzájemně urážet, osočovat a podrážet. To tady prostě nehledejme, taky to nenajdeme. Silnější pomůže slabšímu. (A tak to, sakra, má být. Dle mého zcela staromódního názoru mají muži chránit ženy, méně naivní parťáci ty naivnější a fyzicky silnější ty slabší) Drží spolu. Z čehož vyplývá, že žádný nemá jaksi navrch. A právě takové situace, drobné spory, problémy, zatěžkávací situace, to jsou ty zlomy filmu, kdy mi trne, a děsím se, zda se snad vztah kamarádů přece jen neobrátí… A tou nejvýmluvnější a rozhodující je přece…

...tato nepodstatná událost. I podrazí ten Šimon kamaráda, okrade ho a nechá napospas cizí zemi? A co Matouš? Ujede Šimonovi s penězi, s kamionem a se smíchem?

Není už dnes spoilerem říci, že ne. Že jsou to opravdu kamarádi. A ti se nepodrážejí. Ani pro dobrou zábavu diváků, ani proto ne. Že jsou to hrozně fajn kluci, jak to říci…

Přeháníme zásluhy, přeháníme pozitiva? Ale ano, po cestě se najde pár civilistů, kteří jejich nebezpečnou jízdu odnesou pomuchlanou karosérií. Jenže oni to neudělají schválně. Nikdy. Oni jsou takoví… aha, už vím, takoví, lidově řečeno, jestli se neurazí, kluci s velkým srdcem a menším mozkem.

Natáhne je každý. Vysekají se z problémů, když mají štěstí. Nečekají podrazy od nikoho. A oni sami se jich nedopouštějí. Jestli B-T jednají rozumově, tihle citově. Když jim chce někdo sebrat jejich zboží, naštvou se. A když někdo sahá (domněle) Šimonovi na čest, to ho chce vytlačit kamionem, to ano. Ehm, nemýlím se, když řeknu, že jde o takový tradiční Goldoniho charakter, že ne?

A kdo je to chce natáhnout? Všichni tušíme, že jejich dobře placené zaměstnání spojené s vyhlídkovým zájezdem a zážitkovým pobytem není jen tak, a ukáže-li se jejich vrchním zaměstnavatelem být Eduardo Fajardo, tušíme, že s bombičkami se možná nelikviduje jen obtížný hmyz. Eduardo Fajardo, mimochodem, jako vždy, mimochodem, pln fajardovské důstojnosti a humoru…? Ten je komik vžycky. Velký herec. A s tou důstojností to máme takhle…

Demokracie pro všechny a důstojné role. Tyto filmy ctí demokracii. Demokracii takového druhu, že si nevybavím jedinou postavu, které by nebyla umožněna. Ne. Všichni jsou si rovni. Každá bezvýznamná postava. A nejlépe je to vidět na gangsterech. Gangsteři, je to tradice a jsou tu proto, aby se hrdinové nenudili a nejezdilo se jim tak snadno. V tomto díle máme totiž nejen zločinné pozadí pašeráků, ale i 4 lůzry s tajemným šéfem jménem Frou-Frou, která chce okrást první organizaci a tedy Š&M o zboží... Vyčpělé téma? Ještě nemají tolik místa, jako v dvojce. Ale docela to stačí. Protože... Oproti Barbonimu se tvůrci nepokoušejí o poslání a výchovu. Čímž paradoxně dosahují, jako všechny mnou viděné Š&M filmy, hloubky, vzkazů divákovi a dojemnosti, snad až nechtěné, tím však silnější. Poslání barboniovek je, dle mého, nehodlám se dostávat do nebezpečí propagováním postřehů a vydáváním je za fakta, prostě podle mého je jejich poslání poněkud pokřivené. A tady? Normální. Úplně normální, třeba, že bychom měli držet s kamarádem, že bychom ho neměli podrážet, že bychom neměli vědomě ubližovat ostatním a že když strkáme prsty tam, kam nemáme, možná si je přivřeme do dveří. Včetně toho, že když to jakožto hrdinové budeme praktikovat takhle, jak jsme naznačili, toho uznání se nikdy nedočkáme. Co jiného je závěrečný útěk hrdinů před strachem z policejní sirény? Vítězství ne.

A tedy záporáci? Nic není černé nebo bílé… i záporáci mají právo na charakter. Na prostor. Na vlastní humor, nikoliv ve chvíli, kdy je umravňuje hrdina. Mají tu možnost mít partu, v níž, ano, máme ohromně nafučeného šéfa Morgana, geniálního to Dominica Barta s geniálním hlasem Přeučilovým, který se k těm svým parťákům chová… inu, jako nafučený šéfík.

Leč jak v ději názorně vidíme, právě tím si jen vyrovnává svou vlastní osobní nejistotu a strach... Cože? Charakter záporáků? Jaký to luxus? Ale jo. A vůbec ne vycucaný z prstu, vůbec ne vymyšlený a vůbec ne plochý. A co že to máme u konkurenta Barboniho…? No máme tam zaprvé to, že demokracie neexistuje. Je hrdina a pak už nic. Máme tam záporáky, kteří jsou prý hrozně zlí. Nic víc. Proč třeba? Jak třeba? A jak třeba to poznat? No tak, že nám to bylo řečeno a že dostanou po hubě. Nebojme se, ač tenhle článek tak krásně shrnuje většinu faktorů, samostatné úvaze o Bud-Terenceovkách se jednou v dalekém budoucnu nevyhneme (ač se s ní nikdo už předem neztotožňuje, to nevadí). Ony si to zaslouží. A oni si to tuplem zaslouží. A zaslouží si to i ti otloukánci, tedy hrozně zlí a zákeřní záporáci, kteří se tam objevují zas a zas, a zase zjišťují, že barboniovky jsou tak ohromně americké nejen zasazením do USA, ale i tím minimem prostoru a absencí možnosti charakteru pro zápornou stranu. A přece se to někdy ne tak docela povedlo, smůla, přátelé. Přeci je tam občas někdo, s kterým se musí… a přece když tam je parta, pohromadě také drží. Jenže prostor, to zrovna nemají. Řekněme tedy, že záporáci jsou si v mnohém podobní, ale náhled filmu na ně je docela jiný. Hrdinové, to už je jasné. 

Tak otloukánci? To teda tady nejsou. Otlučeni skončí strašlivě. Jenže je něco jiného systematicky povyrážet soupeři zuby s hláškováním a něco jiného ho zavalit postelí, aniž byste věděl, že pod ní čeká s revolverem. A tak je s nimi ohromná zábava. A jsou ohromně lidští. A proboha, ale oni jsou taky naivní! No to… Mají své přednosti stejně jako slabosti. A kdo může říct, že někdy slabosti nemohou být i přednostmi…?

Jsou jimi, vedle Morgana Barta, skeptik Riccardo Petrazzi (jenž si např. v Tresette zakusil naplno, jak vypadá druhá tvář Giuliana Carnimea… nebo čí vlastně? Ale hrozné to bylo), flegmatik Emilio Messina „sundám si svetr a uvidíš“ (polovina z legendární dvojky prima bráchů (ještě Roberto) a často vedoucích kaskadérů Messinových) a melancholik Enrico Chiappafreddo (takový ten tradiční badman či brawler, třebas bandita z Denveru a známá tvář nejednoho poliziottesca), zkrátka se dá říct, že ti mí milovaní kaskadéři. A kdyby je viděl Frou-Frou (největší to oběť éry mužů v černém k smíchu, koukám, že legendární boxer Tony Norton. Život je tak paradoxní...), byl by na ně hrdej.

Tak co, jste na ně hrdej, šéfe?

Oui.

Je s nimi ohromná legrace. Že jim člověk fandí, je nasnadě. A zároveň fandí hrdinům. Čímž se dosáhne ideální demokracie, kdy tedy ti první jakožto představitelé zápornosti prohrají. A je to tak správně. Příště můžou zkusit své štěstí znovu. A že, když se to tak vezme, tahle parta drží při sobě stejně, jako hrdinové? Well, jestli ne tady, tak v druhém díle stojí za to si všimnout pozoruhodného úkazu, kdy jsou si vlastně víc, než podobni, jak oni, tak hrdinové, tak policie… Kdepak laciná komedie, tyhle filmy toho mají v sobě o moc víc. Stejně tak i Bud-Terenceovky, jen něco trochu jiného.

A tak Šimon a Matouš zažívají všemožné příhody. Nostalgická setkání. Zklamání v lásce i jiných věcech a lidech. A ač se může na první pohled jevit jinak, je to konverzační komedie. Jen by mě zajímalo, jestli mají tak dokonalý scénář doopravdy, nebo mu tolik dodává náš dabing a překlad, za který tímto děkuji a klaním se. Jenže ten dobrý základ tam být musí. A koukám, že Sergio Bazzini ani ostatní scénáristé nejsou vyloženě tradičními tvůrci komedií. Zajímavé.
Takhle, já nevím, uvědomili-li si sami tvůrci, co jim vlastně, záměrně či ne, vzniká. Ale jestli ne ti, myslím, že scénárista o tom dobře věděl.

...Nicméně vzhledem k všemožným podezřelým úkazům je obklopujícím, i jim dvěma, Šimonovi a Matoušovi, počne být podezřelé, co a pro koho vlastně dělají. Nebude on v tom nějaký pochybný kšeft?

Že se ptáte...

A tak dojde také k bitce. Před tím už k jedné u Frou-Froua. A na konci ještě jedné, velmi dlouhé, na parníku. Bitka! Tak fajn, Bud a Terence tu nejsou, ale bitky tu jsou, takže klídek, bude to něco podobnýho... No jo, bude. Bude se muset uspořádat, bez ní by to nešlo. Bez ní by nevznikly ony situace, kde hrdinové konečně, dalo by se říct, machrují. Bez ní by to mohlo třeba zmást diváky. Tady přece rozdávají hrdinové rány na všechny strany a soupeři přece odletují, nemají šanci, i nějakého toho umravnění se dočkáme, tak je to ok... 

A bez ní, bez bitky, by se konkrétně neobjevili Nello Pazzafini či Roberto Dell’Acqua se svými senzačními vtípky. Bez ní by se Šimon nesešel s Rosy (Mary?)… Jenže tohle je jediný (všechny tyhle filmy spojující) ukazatel toho, jak by to mělo bejt… a jestli to nevyšlo, tak nevím, zda záměrně nebo nedopatřením… ale nevyšlo. Protože tohle přece není žádná Bud Terenceovka, no ne? V těch zásadních bodech, tam nám to vůbec nesedí.

Takové ty zjevné na první pohled, jako fakt, že Matouš je ještě podstatně naivnější než Šimon a že po ženských jede zase Šimon, i ty jsou už v mnohém odlišné. 

A ty ženy… Máme tu jednu a ta stojí Šimona zlomené srdce a raněné city.

- „Opakuj hezky po mně, Rosy je mi odporná, Rosy je mi odporná...“

- „Ale mně neni odporná!“
- „Musíš si to opakovat: Rosy je mi odporná...“
- „Rosy je mi odporná. Rosy je mi odporná… Víš vo tom, že ta Rosy je mi odporná?“

- „To stačí, už jseš vnitřně přesvědčenej. Koukej, až příště potkáš Rosy…“

- „Tak se s ní voženim.“

Jsou jako malí kluci, víc, než kdo jiný. „Tak a teď už dost, já se o tebe postarám! Matouš tě přece nikdy neopustil. No vidíš, a teď ti ukážu, jak tvůj Matouš dá všecko hezky do pořádku…“ ...A přece svým způsobem velmi zodpovědní. A skautíci. To už tak bývají.

 

Problémy Morganovy skupinky se nevesele vyřeší během atentátu na ty, kteří….

„Já se divim, šéfe, voni nás takhle zmrzačej a s váma to ani nehne. Copak je tohle nějaká spravedlnost?!“

 

„Frou-Frou řek, že odpouštět je lidské! Nicméně… nejlepším odpuštěním byla vždycky pomsta!“

A vidíte, jak úžasně čestného šéfa mají? Ne Morgana (ten je úžasný po všech ostatních stránkách), Frou-Froua, přece! To je opravdu fenomén. Vzhledem k potřebě dostat Morganovu skupinu do latě a krizového postavení v příštím díle dostávají úplně jiného šéfa… a ten už je mnohem víc spíš Barboniho indiferentní model nadřízeného. Škoda, kluci. Ale na světě se dějou horší věci…

Ale vidíte, jaké možnosti záporáci mají? Tak nějak se pomrzačí sami či nechtě navzájem, ale i navzdory pravděpodobnému neúspěchu mají právo to zkusit. 

Naše pašerácké problémy se záporáky se nakonec vyřeší během plavby na parníku a seznámíme se, už před tím, třeba i s distingovaným Mariem Bregou, jéje, jak milé shledání. A s dalšími a dalšími, co postava, to zajímavý nápad. A Šimon a Matouš? Všechno to vyřeší a řádně se u toho zapotí. Ještě, že mají tu hlubokou důstojnost a neotřesitelné postavení…

Š: „Dobrej den, dobrej, tak jsme tady. Jestli si někdo z vás myslí, že my dva sme volové, tak se strašně mejlí. Je to tak, Matouši?“

M: „Přesně tak.“
Š: „V žádnym případě nedoufejte, že bysme šli pod šest.“
M: „No, nepřeháněj, pět nám bude stačit.“
- „Šest milionů to je ještě laciný, bude lepší ustoupit, šéfe…“

No dobrá, dostaneme pětset tisíc lir. Ani o pěťák míň!

I tyhle filmy by si přece zasloužily nějakou tu vyčištěnou a remastrovanou verzi a neořezaný obraz, kde mi na každé fotce chybí někdo na straně... Víc, než zasloužily. 

Že snad trochu netradiční rozbor komedie? Nechce-li divák jen vyspoilovávat vtípky a naopak se zaměřit i na další rovinu... A jestliže mám až přílišný talent na patos, nebráním se mu, když se hodí.

Ale co, stejně jako Karamboly, i tohle má dva díly. A známe dvojky, říkala jsem si tehdy. Známe Carnimeova pokračování, jmenovitě z Alleluja. Jednička jo, dvojka už ne. Leč Šimon s Matoušem se nemění. Je druhý film lepší? Těžko říci. Podle mého jsou oba tak skvělé filmy, že těžko vybrat. V druhém se dostáváme jinam. Dostáváme se do kritických situací. Mezi domorodce. Do církve. Do Holandska. Do vězení. Dostáváme se o mnoho více k záporákům. A rovněž k policii. A principy… jsou opět zajímavé. Jenže tak obsáhlé, že zmáčknout je sem, uberu jim právo prostoru. Možná jednou…

Všechno je to tam uvnitř.

Ti hrdinové (a ten film celý) jsou tak úžasně nerafinovaní... a tak vydaní napospas… Zločinu. Zákonu. Vztahům. Nebezpečí. I mořské nemoci... Ale autor je má rád. Mohl by jim dávat řádné kapky a přece je k nim shovívavý. Mohl by z nich dělat něco, co nejsou, ale nedělá. Mohl by je na konci odměnit… ale to se nedělá ani v předloze. 

A když se podívám zpětně na postavy... mám dojem, že s těmihle týpky by Bud a Terence pořádně vytřeli podlahu. A pak, narazila jsem na tak zajímavou civilní okolnost, že mi to nedá… ale ne, to až příště.

Nezajímají mě velké cíle a záchrana světa či potření světových gangů. Ale jo, pravda, zajímají mě. Zajímají mě ve chvíli, kdy hrdinové zvládají sami sebe. Jenže pro příklad si vezměme, když někdo okrádá vlastního kamaráda nebo dokonce bratra, a lidem, kteří mu jsou bez vyhlídky na zisk ochotni pomoci v nouzi ublíží a vysměje se jim… Od něj mi taková záchrana potom přijde jako falešná póza a kázání morálky jako křivá ideologie.

Já nepožaduji nic víc, než trochu soucitu a soudržnosti. Ale že právě v „kopii“, ve vzhledově tak podobné dvojci, se mi jich dostane, je překvapivé a tím nápadněji a výrazněji to kontrastuje.

Mají tedy všechny prameny právo osočovat tyhle dva, Šimona a Matouše, z plagiátorství? Tak nějak myslím, že snad ani ne. Pokud vidí podobnou formu… absolutně to ještě neznamená stejný obsah. A já zkrátka nepochopím, jak je možné, že nikdo ten rozdíl velikosti oceánu ležící mezi těmihle filmy nevidí. Ale to se mi stává stále častěji.