Ehm, no... well... jak začít...

Upřímně, vždycky mě děsilo založit si něco takového, jako je blog. Starostí spousta, užitek žádný a čtenářů nula celá nula jedna, z nichž to navíc tu jednu setinu vůbec nezajímá... Přesto jsem, zejména v poslední době, usoudila, že bude správné s blogem začít. Můj profil na ČSFD.cz už dlouhou dobu funguje za podobným účelem, ale po množství technických změn a vůbec po neustálých úpravách (kdy už mě jednoduše nebaví pětkrát po sobě profil měnit, aby konečně vypadal jako místo hodné návštěvy a nakonec tak stejně nevypadá...) jsem se rozhodla přesunout, převážně pro vlastní potřebu, sem. A s čím to vlastně?

Tento blog jsem se rozhodla založit z popudu jedné velké lásky k jedné velké světové kinematografii, a to italské (a Itálii vůbec). Je to (pro mě dnes až nepochopitelně) opravdu jen pár let, co jsem objevila, že pod pojmem Itálie se neskrývá jen velká pizza, špagety s omáčkou a Cosa nostra, jak se většina spoluobčanů bohužel domnívá, nýbrž také ohromně sympatický a mně osobně nesmírně blízký národ s ohromnou kulturní historií, kterou, jako odjakživa v rámci svého koníčku, objevuji pomocí tamější kinematografie.

Ano, mé základy širšího kulturního vzdělání v oblasti filmů jsou samozřejmě české. Něco málo Francie 60. a 70., která mi nikdy k srdci obzvlášť nepřirostla. Něco víc Anglie padesátých a šedesátých let, kterou mám o to radši. Z Německa tak Mayovky a Wallace. A spousta amerických výtvorů Hollywoodu, u kterých člověk promarnil tolik času... I objevil člověk Itálii. A western.

Ne, tak tohohle nemám zapotřebí

Americký western znal člověk už dávno díky zástupcům V pravé poledne, Sedm statečných a Butche & Sundance a víc ani znát nechtěl (a nechci dosud).
Neomylní hrdinové vtipně komentující mrtvoly kolem sebe, emancipované ženské, pitomí mladíci, bodří šerifové, záporáci bez práva na život a působení na plátně déle, než minutu na konci, a k tomu propaganda takové ideologie, že se to nedá přejít a nedá se to vydržet (podobně jako ostatní tamější tvorba od komedií po válečné).

A toho už vůbec ne

Hudba vycpávková, výkony nepřirozené a pravidelně se opakující odpor k hrdinům, proč v tom pokračovat...

Dosud mě ani po více experimentech Amerika nepřesvědčila o opaku a jedinou čestnou výjimku (ještě kromě několika málo filmů, které měřítkům am. westernu vůbec neodpovídaly) tak připisuji Samu Peckinpahovi.

Samozřejmě, že německé indiánky má rád asi každý. Samozřejmě, že Olda Shatterhand užíval své železné pěsti a nechával promluvit svou kouzelnou pušku i u mě. Jenže Vinnetoua jsem měla radši a vůbec nejlepší na celých filmech se mi zdála záporná strana. Kladná je taková, no, strašně patetická. Strašně neomylná. Všichni jsou tam tak strašně kladní. A tak strašně vážní, pokud nejsou zrovna dle scénáře uvedeni jako komická postava. A já mám prostě radši, když si na sobě hrdina tak strašně nezakládá. A když je třeba legrace s ním samým, ač hraje na vážno. A s Oldou nebude sranda prostě ani kdyby ho rozkrájel...

Ne, sranda prostě nebude...             ani kdyby si střelil vlastního dubla...                     jako zrovna tady...

Ale pak člověk narazil na žánr, kde sranda je, nebojí se dát jak klaďákům, tak záporákům, prostor i pro charakter, nebojí se násilí a brutality (nikoliv však bezúčelného) a i ti kaskadéři tam mají právo na větší role... zkrátka pohádkový žánr, kde se mohou střílet muži, znásilňovat ženy a masakrovat děti... Ne, doopravdy a bez ironie, neznám lepší filmy.
(a upozorňuji, spaghetti western ≠ se nerovná ≠ Bud a Terence komedie, jak se, bohužel, mnoho lidí domnívá)
Když kouzlu spaghetti westernu člověk propadne jednou, je to láska navždycky. U mě tedy ano. Až Itálie ve mně vzbudila chuť konečně začít fandit klaďákům, když v Americe ve mně filmy definitivně vzbuzují opačný postoj. Až Itálie mi ukázala smysl pro spravedlnost a dokázala, že to nějaký smysl má. Pokud se mým průlomovým filmem stalo Pro pár dolarů navíc, asi už si vždycky budu nějak víc vážit čestných antihrdinů, než charakterově pokřivených náfuků, kterých byla plná Amerika a teď už celý svět...

Setkala už jsem se s nejednou reakcí směřující na fakt, že se dotyčný domníval, že žánr western je vyhraněn pro muže. Nevím. Neznám jiný žánr nabízející sbírku takových prima týpků, skvělých herců, pohledných mužů a sympatických hrdinů, tak jak by se člověk mohl o něco takového ochudit? Nejrůznorodější žánr, do něhož, ač to tak nemusí na první pohled vypadat, je možno zakomponovat úplně všechno. Reakce na politiku. Světové dění. Kritika společnosti. Psychologická dramata. Geniální komedie. A nádherné časy svobody, demokracie a hlavně nadšení. Všechno tohle a mnohem víc pro mne představuje italský western a každý jeho malý představitel. Herec, režisér, kaskadér, skladatel, kameraman, scénárista a všichni ostatní, každému připisuji stejné zásluhy.

Ano, cca takto si člověk někdy připadá

Proč se vůbec tak babrám ve věci westernů, když nechci psát konkrétně a jen o nich? Během objevování Itálie století minulého jsem se nevyhnula ani množství jiných žánrů... a nemohu jmenovat jinou kinematografii (jistě, že kromě české, leč tu beru tak automaticky, že netřeba rozebírat), která by byla skvělá prakticky opravdu celá.
Nuže, půjde o drobné poznatky jedné běžné dívky (vystupující začasté pod přezdívkou odpadlík(123/321), nikoliv kvůli genderové neujasněnosti, ale jednou se někam přihlásíte a už se vám nechce měnit identitu. A dost možná, že se to hodí nejvíc), která víc, než cokoliv, miluje spaghetti westerny, gialla, dobré horrory, postapo, libovolné dobrodružství a bizarnosti všeho druhu, při nichž je zábava, ovšem žádné vážné psychologii se nebrání, sem tam sjede nějakého D'Amata nebo kanibalku a na hrdinech oceňuje, když mají krom svalů a charizma taky nějakou osobnost, lidskost a neberou se tak zatraceně vážně.

Všude lze najít něco zajímavého, v balíčku od Daria Argenta...              stejně jako v žánru meč a sandály

Ano, takto přesně funguje guilty pleasure

Že nejspíš neexistuje moc osob se stejnými zájmy? Dost možná. A že v přístupu ke většině věcí se nikdy s okolím neshodnu? Je to tak. A tak nezbývá, než pokračovat ve samostudiu italštiny a jednou zjistit osobně, jaký ten mnou tak obdivovaný národ je naživo.

Už léta nedělám ukvapené závěry. A už delší dobu se pokouším o výhradách směřovaných proti libovolným věcem z Itálie polemizovat a diskutovat, ač je to obvykle zbytečné a bez výsledku.

Ale řeknu to takto: nevím, co je guilty pleasure. Zdá se mi, že to slovo se dneska stává čím dál tím oblíbenějším a ctí ho sakra plno lidí, kteří by vážně nemuseli.
Když se mi zdá něco dobré, stojím za tím, ač má okolí opačný názor. Když něco dobré není, nedám na chválu nebo kritiku odjinud a chci se o (ne)kvalitě přesvědčit sama. Na pouhém tvrzení nezakládám nikdy své závěry.

V nových výdobytcích kultury typu kinematografie po roce 2000 se ani za mák neorientuji a ani nemám zájem. Nepovažuji extatické třeštění očí se zakloněnou hlavou a tisícovku počítačově vyrobených efektů za film. Nemám máchání rukama před zeleným plátnem, po čemž je herec upraven na mývala nebo chodící strom, za herecký výkon. A nedomnívám se, že po tisící omleté zachraňování světa či plané americké psychologizování o drobných životních radostech, se dá nazvat příběhem, filmem, scénářem či tak podobně. Jsme bohužel v době, kdy jakýkoliv obsah vytlačila forma (a nutno podotknout, že velice mizerná forma). A to bude patrně důvodem paradoxu, že jsem, ač se domnívám jako velký filmový fanoušek, dosud neměla tu čest nikdy navštívit kino. Proč to dělat? Když už dnes opravdové filmy prakticky neexistují! A tak nezbývá, než pátrat v libovolně vzdálené minulosti a objevovat libovolně prachem zapadané poklady. A Itálie je jich plná, tak co víc si přát?

Pizza, we love you!? Název blogu po kratším uvažování tvořím z výstižného textu mé oblíbené písně Pizza Song mých oblíbených skladatelů, Guida & Maurizia De Angelis aka Oliver Onions. Díky za to, kluci.
Takže to jenom tak na úvod, bez průtahů a informativních a vysvětlovacích textů si sem už příště začnu psát, co potřebuji. Tohle vysvětlování snad ani nebylo potřeba, pro koho že to vlastně píšu? Jo, nejvíc asi pro sebe. No nic.