Miguel de Cervantes, což byl jeden takový pán, co žil skoro
před pěti sty lety, a podle mě to byl jeden z největších (nejen) španělských
humanistů, napsal toto:
„…no son burlas las
que duelen, ni hay pasatiempos que valgan si son con dano de tercero.“
Carlo Goldoni řekl něco podobného, ale to si ocitujeme zase
jindy, zaměřuje se to na to „čemu se lze a čemu se nelze smát“. Goldoni byl pro změnu jeden z největších (nejen) italských humanistů. Obojí se každopádně týkalo humoru v literatuře.
Ať teď nevypadám, že pro uvedení čtenáře do rozpaků užívám
citátů, ještě něco ze starořečtiny, nikdo nerozumí a žasne, že jo, tak to
ne. Co tihle skvělí spisovatelé mají překvapivě
společného – oba se proslavili, a to ze sebe největší dali, do humoristického
žánru. Protože už oni věděli, jaký má význam a co se do něj dá dát. Že komedie,
odlehčenost, něco, co se tváří, že je veselé a nebere se smrtelně vážně a
nekáže nám, to že má v sobě větší potenciál a váhu než antické tragédie. Ten citát tedy přibližně znamená:
„…není žertem, co bolí, a není kratochvílí, co ubližuje
třetímu.“
Miguel DC se stal pravděpodobně nejslavnějším prozaickým spisovatelem Španělska (Goldoni patrně nejslavnějším autorem dramat Itálie). A nejen tam.
Proč? Dle mého proto, že měli pravdu. A že to byli moc fajn kluci.
Je tomu skoro tak dlouho, jako co znám špagety, a ještě o
něco déle, protože v televizi občas člověk něco podezřele barevného
(Terence Hill u Plitvic) zachytil. Je tomu tedy už dlouho, co znám tyhle filmy. Nenašla jsem si
k nim dlouho cestu, neměla jsem pro ně pochopení ani valné chuti,
v domnění, že mi zničily spaghetti western a že jsou to vulgární frašky.
Postupně začnete chápat. Začnete chápat, že jsou to
pozoruhodné filmy. Takové, co se jako vulgární frašky tváří a v jádru jsou
založené na něčem docela jiném. A začnete chápat taky, že spaghetti western
zničili jeho samí a přední autoři. V návaznosti na tuhle (fazolovou) módu,
je to tak, ale...
Přes to, že se mi na těch filmech tolik věcí nezdálo… nebo možná zrovna
proto… jsem je začala vyhledávat. Kdo má takovou sbírku Bud-Terenceovek (=pojem, který
užívám pro shrnutí těchhle filmů, tedy komedií tohohle druhu s těmihle představiteli a od podobných autorů, od začátku sedmdesátých let.) jako já, heč?!
Zaslouží si pozornost. Tahle odlehčená zábava na večer
k pivu si zaslouží jednoho skutečného teoretika, který se na ní kouká bez
toho piva a hledá, co nám chce sdělit. Ach, kdybych se do toho tak nikdy nebyla
pustila...
Ale osud tomu tak chtěl. Pročež předem říkám – za všechno,
co tu napíšu, a někoho by to mohlo mrzet, se omlouvám. Ale dělám to
s dobrým úmyslem. Bude to stručné a bezbolestné. Snad.
Jistěže, Sergio Corbucci (Sudá a lichá) je extrémní naturalista. My se budeme
zabývat rafinovanějším dílem.
A dnes se zkusme oprostit od toho, že je to jenom film, ale
podívejme se na to z úhlu, že film je médium a umění, skrz které
k nám autor promlouvá a něco chce sdělit, což je i fakt. A zateoretizujme
si u pár zvláštních bodů. Čemu se naopak chci vyhnout, to je pozadí vzniku těch filmů
a realita. Snad to dovedu.
Tak trochu reality jen pro úvod: Poprvé v životě jsem se s pojmem Bud Spencer a
Terence Hill setkala jako malé dítě na základní škole na takovém předpotopním
prvním výdobytku PC techniky ve hře Chcete být milionářem. „Doplňte dvojici –
Terence Hill a…? A někdo ze spolužáků to věděl. Já ne. Ani jsem netušila, kdo
to je a co to je. Američani, jistěže. Sportovci, spisovatelé, nevím. Ale
Američani.
Nejsou? Proč se tak jmenujou? Proč se tak jmenujou oficiálně?
Nikdy jsem nenašla tak pestré a obsáhlé téma výzkumu, jako tenhle
svět. A hned první věc, ta úplně první, na kterou člověk narazí, když zjistí,
že to existuje, jsou jména téhle dvojice. Ne, dodnes nevím, jak je možné, že se
tak pojmenovali doopravdy. Pochopím každého. Každého Harryho Horse, Calvina Jacksona
Padgeta i George Eastmana, ač se mi to nelíbí, chápu, že to (americky znějící pseudonymy, prakticky povinnost v žánrovém filmu 60. let v Itálii) produkce chtěla.
Jenže tihle dva to mají v občance (a Hill snad i dědičně?). Jak k nim přišli a po kom si je
vzali, o tom už jsme snad museli číst všichni, v každém TV programu,
v každém článku o nich. Podle mě je podstatně zajímavější, proč si je
vzali.

Vysvětlení je jediné. Prodali vlastní totožnost za komerční
značku. To není žádná kritika, to je konstatování. Nikdy v životě u nikoho
jsem se s tímhle nesetkala, ale tady ano. A je to zvláštní. Aby si pak člověk nemyslel, že jsou to Američani. A ono ne, ono až
když jsme zakotvili v Itálii, poznali jsme, jak blízko to všechno je.
Inovativní prvky Bud-Terenceovek?
Před nimi i po nich to přece dělalo tolik lidí, tak čím byli
oni výjimeční? Tolik, že jsou dodneška prakticky nejslavnější filmy světa?
Tím, že byli první? První italowesterny, které sklouzly do
komedie?
Toto není pravda! Spaghetti
western ve skutečnosti začal jako
komedie. V prvních letech převažují komediální verze westernu, to jste
věděli? Dá se říct, že pořádný zlom nastal až s Hrstí dolarů! První tedy
nebyli, byl tu krutý Montero, byl tu nevyzpytatelný Caiano, byl tu šílenec
Tessari (=italští režiséři, kteří točili ještě před největším boomem spaghetti westernu... a často komedie), byli tu různí.
Byli inovativní v parodii
žánrů? A co takhle režisér Gianfranco Parolini (za pomoci pověstného koordinátora
Giorgia Ubaldiho, který se nepřekvapivě pak podílel na všech Bud-Terenceovkách)
v dobách ještě před westerny? Ten tenkrát točil meč a sandály (čili peplum) a dával jim
opravdu znatelnou příchuť tak podobnou humoru a stylu fazolových komedií (čili Bud-Terenceovky). Je to
celé nadnesené. Jako hrdina je tu neohrožený bouchač/skupina bouchačů, co
každého převeze, pobije (už on, Parolini v začátku let šedesátých, přišel
na to, že větší legrace je s živými než s mrtvými nepřáteli!), vysměje
se a vyhraje.
Místo boje je tu často, pro žánr netypicky, bitka, a to
bitka plná komických efektů.
V této chvíli vidím předchůdce tohohle stylu v Gianfrancovi
Parolinim, jenže nikdo neříká, že tu nejsou další, jenom ještě před ním. A u
kterých filmů z těchto byl za kamerou Enzo Barboni a kde se inspiroval, to
je také otázka. Inspiroval se však jednou věcí.
Fazolové/fackovací/Barboniho/Bud-Terenceovkové/Spencer-Hillovské/doplňte si cokoliv/ komedie
inovovaly jednu věc. Zásadní věc. Taky se tím všichni fanoušci s Budem Spencerem
v čele ohánějí. Terence Hill ne, neb ten dal přednost účasti u
rádobyLeoneho, tedy ve filmových orgiích Mé jméno je Nikdo a Chytrák a dva
společníci… Jeho podivný negativní hrdina obklopený vražděním, ponižováním a ničením všech kolem něj, kteří se mu (nebo spíš Leonemu...) nelíbí, sem ale nepatří. Inovace Bud-Terenceovek je jiná. Pochopitelně – absence
zabíjení ve filmu.
Je to pravda? Z části. Opakuji, Colizziho nepočítám, ač
určitý základ, třeba ten, že dvě osoby, co si nemají co říct a nemají proč
spolu držet, jsou spojeny, aby spolu stejně byly, Bůh odpouští… já ne (Dio
perdona… io no!, 1967), tu je.
Pravá a levá ruka ďábla (Lo chiamavano Trinità, 1970) je podivný film. Váže se k němu
tolik legend a tolik věcí, že nechci mlžit a vytáhnu si jedinou věc, které
z nich nicméně věřím. Totiž, že byl původně ve scénáři ten film jiný a posléze
přepracovaný. Jak byl jiný, o kom to bylo, kolik bylo hrdinů, bylo-li to
původně opravdu nekomediální, nevím. Leč něco tam muselo zbýt z původní verze.
Víte… Enzo Barboni, tedy duchovní otec těchto filmů a jejich nejzasloužilejší
režisér (a už jsme si tu představovali jeden jeho film, ten nejméně typický ze všech, Ciao nemico), autor, objevitel a stvořitel, velice podceňovaný a opomíjený světem,
má na svém kontě jako první film Ciakmull – l’uomo della vendetta s L.
Mannem, P. Martellanzou, G. Eastmanem a W. Strodem a po revizi před asi dvěma
lety potvrzuju, že to není špatná věc a že se scénárista (Luigi
Montefiori/George Eastman) nezapře. Co to znamená dál SPOILSPOILSPOIL nečtěte, pokud chcete někdy vidět Ciakmulla a neznáte
ho!!! Že tenhle film končí strašně. Tragédie je to celé, ale na závěr umřou vlastně všichni jen trochu pozitivnější, a jediný, kdo přežije, zůstane navždycky
v určitém druhu kómatu. Je to naprostý zmar (a až moc je tu vidět scénárista.
Sakra kruci Georgi…) KONEC SPOILU.
Barboni chce radši šťastný konec. Jenže tu má dva bratry, co se nenávidí.
Takže… takže co s tím?
Na úvod nám zůstaly
mrtvoly. Mrtvoly vyrobené hrdiny.
Mrtvoly se z většiny odeberou a nahradí jiným,
snesitelnějším (?) násilím, vážnost se dá do uvozovek, čili se z toho
udělá jakože komedie, dva bratři, kteří se nenávidí, se budou nadále nenávidět,
ale je to komedie, tak to budeme brát jenom naoko.
Hrdinové zprvu zabíjejí. Záporáci nezabíjejí. Posléze už
nezabíjí ani hrdinové a záporáci stále nezabíjí. To je správné! Kdyby záporáci
někoho zabili, jakožto divák chci férovou odvetu, a té se mi sebebrutálnější
bitkou nedostane, nebo smír, ale k tomu nikdy nedojde. Takhle nezabíjí… je to teda fér… jako fakt? Takhle to zní, že
jo. A fér by to tak i bylo.
Jenže jiní by museli být hrdinové. Ti, co všechny kolem zfackují
na jednu hromadu, pro ty zfackované si pak přijede policie a hrdiny pochválí. Když to obracím
kolem a kolem, Barboni byl génius. A nikdy
jsem to nepopírala, podle mě byl, v dobrém i zlém. Protože ať se mi cokoliv
nelíbí, strohá fakta dohromady dávají zjevně fér linku. Pokud klaďáci nejsou
zvlášť kladní, dokážou to zničením těch zlých a prohlédnou, protože ochrání
chudé a utlačované. Tohle všechno je v pořádku a jsem stoprocentně pro. Co
se mi tedy nezdá?
Že jsou horší než záporáci...
Miluju tenhle film. Podle mě nejlepší kus, vedle Dvou
výtečníků (I due superpiedi quasi piatti). Western – žánr, ve kterém tvůrci můžou všechno, všechno se to schová
pod hlavičku špageta, tam je vše dovoleno, protože to není civil. Tady se může
všechno.
Můžete tu okrádat, přepadat, ponižovat oběti.
Můžete zrážet rodinu, propagovat či provozovat prostituci.
Můžete se pomstít každému jen proto, že se vám nelíbí nebo
je v něčem lepší.
Můžete se sami zvát za úřady, ve kterých doopravdy nejste,
jen pro vlastní zisk.
Můžete následovně zastávat zákon podle vlastních představ,
do vlastní kapsy a pro sebe.
A v rámci toho se nám prezentovat jako ti kladní.
Ty filmy zná každý.
Dva bratři, jeden pistolník a druhý falešný šerif na marné
cestě za výdělkem, při tom si nabrnknou něco dam, seznámí se s mormony,
pomůžou jim proti zlým lidem, ale odjíždí neodměněni.
V druhém? Dva bratři se zase setkají, lezou si na
nervy, ale kvůli otci spojí síly, vydají se na zkušenou, zažijí mnohá
dobrodružství, pomůžou při tom potřebným, vydávají se za zákon, natrefí na
neprávo páchané na mniších a civilním obyvatelstvu a na vhodnou rodinku,
pomůžou jim proti zlým a neodměněni odjíždějí.
Do toho hraje jedna z prvních celofilmových prací od
Guida a Maurizia De Angelisů, nejlepších z nejlepších italských hudebních
skladatelů. Stojí za tím producent Zingarelli a….
a celé to vymyslel… patrně autor a režisér Enzo Barboni/E.
B. Clucher se svým týmem. Obsadil do toho (posléze) legendární herce Buda
Spencera a Terence Hilla, je to komedie pro celou rodinu, a to je asi celé.
Kdyby to bylo celé, neplýtvali bychom tady časem a písmeny.
Jakže byl ten děj prvního filmu?
V prvním jsou dva muži. Jeden se ujme vinného Mexičana,
aby ho omilostnil, přičemž zabije lovce lidí, druhý (domněle) zabil cestou
šerifa, protože si myslel, že jde po něm (neb je zločinec), i zastává samozvaně
zákon, pěstí i zbraní. Oběma jde o výdělek – ukradení koní místnímu boháči a
zlému muži majorovi. Pistolníkovi jde navíc, nevíme proč, o problémy trvale
způsobované jeho bratrovi a o cílené rozkoly ve městě. V rámci toho, se záměrem
profitovat, pomůžou utiskované skupině mormonů a vyřídí všechny proti nim. Šéf
záporáků ujíždí, mormoni vítězí, koně nicméně nezískají a ve finále prodává
pistolník svého bratra zmrzačenému šerifovi. Je to tak? Mezi tím se pohybují
pagroteskní figury jako vůbec první lovci lidí pojatí humorně (výsměch základům žánru
Pár dolarů) nebo zlejší figury (známé firmy Bastianoni-Pizzuti, kdo jiný),
které útočí na mormony. A jiné postavy jako mexičtí bandité nebo kamarádi falešného
šerifa… ale tím se nebudeme zabývat. Pravá a levá ruka je podle mě splácaná
z víc verzí a zůstalo v ní od každého trochu. Z dobrého zde
zůstalo i to, že záporáci, ač nijak extrémní, se dají pořád považovat za
záporné, že dělají něco špatného, a klaďáci, tedy mormoni, za kladné, co nikomu
nic špatného nedělají. Dopadne to tedy fér.
Druhý film?
Dva bratři zločinci se zase setkají. Lezou si na nervy, ale
na žádost (na umírajícího si hrajícího) tatínka – zločince a vraha – se vydávají na
cestu. Cestou potkají různé lidi a zažijí různé epizody. Chudé osadníky, kterým
místo okradení pomohou, neb je tu láska srdce jednoho z nich, karetní odborníky, kterým
jejich pověst nemohou nechat, bezpočet lidí, kteří je iritují jen svou
přítomností, barmana, číšníka či šerifa, na kterých demonstrují svoji sílu a
nadvládu, jiné skupiny zločinců, které mají rovněž známou pověst, a naši dva
hrdinové jim ji nemohou ponechat bez pomsty, při tom se vydávají (opět) za
představitele zákona, čímž se chrání, povyšují a odůvodňují veškeré své konání
zároveň, a konečně narazí na lidi, kteří tu pašují zbraně a násilím nutí ke
spolupráci místní mnichy. O to se hrdinové postarají beze zbytku, stihnou se
během toho ještě několikrát podrazit, a nakonec, přes to, že vše podnikali pro
peníze, tyto peníze nezískají, a nezbývá, než se vydat za osadníky. Že
k tomu složili úžasnou hudbu Guido a Maurizio, to trvá.
Velice stručně celé.
A ještě podrobněji…
V hlavní roli psychopat aneb 4 bandité v poušti
(Trochu jiný pohled
na westernové komedie, Bud-Terenceovky a Malého unaveného
Joea)
Jste bandita v poušti.
Zkuste si to představit. Už? Začneme tedy poněkud nevědecky.
Zkuste si to představit. Už? Začneme tedy poněkud nevědecky.
Jste ubohý bandita na
útěku. Bůhvíkdo na vás vypsal otázkazaco odměnu a vy jste se svými třemi
kamarády musel uprchnout do pouště, kde vás čeká nejistý osud. Máte jen pár
fazolí, nábojů, koně a přátelskou povahu. Aj, ty zmetku, za to zaplatíš!!!
Takže za vámi přijde Bambino/hrdina snímku/Bud Spencer –
zloděj to koní. Já psanec, ty psanec (to ovšem netušíme, že Bud žádný psanec
určitě není, něco takového jako vypsat na něj odměnu by si přece nikdo
nedovolil, když bojuje za správnou věc – krade přece koně), musíme si
pomáhat. A tak Denver Pizzuti, kdo jiný, Buda přátelsky uvítá. Bud chce
náboje. „To je to nejmenší, co můžem udělat pro kámoše.“ Dají mu náboje.
Jsou milí. Vaří si fazole a taky by návštěvníka klidně pozvali. Tak to je
konec. Smrtící kombinace, kterou si jako správně smýšlející občan nemůže
scénárista ani 1. bud Bud nechat líbit.
Takže jak vypadá pravý hrdina tohoto snímku?
Přijede neznámo odkud. Seznámí se s vámi. Věříte mu.
Pomůžete mu. Rozdělíte se s ním o poslední.
Okrade vás. Sežere vám vše, co máte. Ztrapní vás. Zbije vás.
Nechá vás napospas zdechnout. A odjede do západu slunce. Buddy snímek jako když
vyšije!
Ubohý Riccardo Pizzuti s ubohými přáteli. Dostalo se
jim té cti zahájit tuto pekelnou jízdu. Můžou být šťastni, každý divák, i kdyby
odešel po deseti minutách tohoto sing-singu, si je bude pamatovat (jak také
mohu mluvit z vlastní prvotní zkušenosti).
I tak však v těchto nezničitelných odvážných mužích (či
ve vás, pokud se stále vidíte jako bandita v poušti) přebývá kousek naděje.
Koně jim sice Bud odvezl a kamaráda zřejmě navždy zmrzačil, každopádně šéf a dva
kamarádi ještě žijí a zbylo jim i trochu fazolí. A když vidí, že přijel druhý
bud, usoudí, že teď už bude líp, neb na dva zmetky za jeden den a ještě v
opuštěné poušti těžko narazí. Těžko můžou vědět, že tu Barboni
pořádá spanilou jízdu...
Inu, seznámíte se. Pomůžete mu. Uvěříte mu. Jste přátelský.
Pomocí kravských autorových pravidel vás on,
příchozí, zbije, či nechá vás pobít i zbylé kámoše (toho již definitivně postiženého
nevyjímaje). Okrade vás. Sežere vám zbytek fazolí. Nedodělá vás, neb vás je
ještě třeba pro jednu veselou epizodu. Jediné co, koně už vám nevezme,
páč ty už ukradl první bud, ztrapní vás ovšem o to víc a vítězně odjede do
východu slunce. Veselé záběry dokreslují laškovnou atmosféru obklopující tohoto
nesmírně pozitivního hajzla Trinityho/hrdinu filmu/Terence Hilla.
Přesto ještě vy, ubohý bandita. Zůstanete sám, přátelé napůl
mrtví, bez jediné fazole, bez nábojů, bez koní, s vypsanou odměnou na svou hlavu,
a zbývá jen čekat, zda vás dřív dostihnou a pověsí, nebo umřete hlady. To víte,
potkal jste buddy-hrdiny! Ty pravé vzory pro mládež. Je možné, aby byli tito
hrdinové někomu sympatičtí? Snad... A všem? Bohužel...
„Nesníš všechny
fazole, že ne...?“
„Nenecháš nás tady
zdechnout, že ne...?“
Odpověď na všechno je samozřejmě kladná a vyslovená
s úsměvem.
Aneb opouštíme tuhle nedůležitou epizodu v jinak tak
epochálním životě Trinityho a Bambina – hrdinů.
Teď to asi bude znít trochu zaujatě, tenhle již značně letitý a trvale platný úryvek z mé divácké premiéry filmu. Ale to mě nijak nebolí.
Teď to asi bude znít trochu zaujatě, tenhle již značně letitý a trvale platný úryvek z mé divácké premiéry filmu. Ale to mě nijak nebolí.
Nejradši, navždy nejradši mám pro ilustraci celé
problematiky kladnost x zápornost, vhodnost x nevhodnost, laskavost x krutost
těchhle filmů začátek Malého unaveného Joea (…continuavano a chiamarlo Trinità,
1971). Možná si nevybírám správně… ale jo, vybírám. Protože tahle scéna má
tolik ohlasů, tak se každému líbí, že tedy musí odpovídat podstatě filmu. Myslím, že jí odpovídá líp než co jiného. Je to totiž
zkouška autora, jestli přistoupíme na jeho hru.
A tak jsme jednou vedli podivnou diskuzi a na oik‘s blogu se na to konto objevil článek
neméně pozoruhodný. Podivná jsem tu v prvé řadě já, že řeším takové
podivné věci, řeknete si. Proč by měly být méně podstatné než jiné, říkám já? A
proč si na to po čtyřech letech netroufnout, aspoň na kousek?

Takže tenhle úvod?
Autor nás nijak nevede a nechává nás, ať si uděláme svůj
názor a přistoupíme z úhlu, jakého chceme, na jeho hru. Jeho hra je
taková: na jednu stranu postaví čtyři Bandity. Na druhou jednoho (a posléze
druhého) Hrdinu. Jenže kdo je kladný a kdo záporný, když budu dělat, že nikoho neznám
a je to můj první takový italský film, nám nepoví. Tuto dedukci uděláme my sami až dle
VÝSLEDKU SCÉNY! Do té doby… můžeme tápat. Jestli je nám sympatičtější parta zločinců,
na které je vypsaná odměna, prchli do pouště a mají pár fazolí a pár nábojů a
pohybují se ve skupině, důležitý bod, mimochodem... nebo jednotlivec, o kterém
se dozvíme méně, nicméně uprchl do pouště rovněž, a fazole ani náboje nemá.
Neměl. Teď už ano.
Pokud mi někdo řekne, že už musím vědět co a jak, protože je
to skoro jako pokračování, a náznakem ve filmu jakože opravdu pokračování Pravé
a levé ruky ďábla, řeknu mu na to, že je to pohodlné brát tak, ale fakta typu
čtyř banditů z Denveru, kteří tu byli minule herecky obsazeni a byli jako
postavy někdo jiný, tomu neodpovídají. Pokud to tak mám brát přece a vědět, že
on, Bambino, je od minula kladný (ech, ano. Minule dělal falešného šerifa,
protože toho pravého cestou skoro zabil, kradl koně a zastřelil pár lidí.) a
oni záporní jako posledně (ale jistě, to necháme), proč se tak tedy nechovají? Aspoň trochu? Aspoň… aspoň tak, aby
divák nepojal sympatie ke čtyřem banditům z Denveru hned v prvních
sekundách filmu, aby neusoudil, že jestli někdo, tak oni jsou pozitivní postavy
scény, aby nedošel k tomu, že není kladné je zničit a vysmát se jim, a aby
napříště nešel do každého filmu s ostražitým výrazem a očekáváním, co na
nás autoři zase budou hrát za falešnou hru… což se vždycky splní a nikdy se mi
ve skutečných a tuto předlohu ctících komediích nestane, že bych s hrdiny mohla
držet. Ač bych ráda! Ale nejde to.
Takže „bandité“, co se nechají napálit „hrdiny“ a ostrouhají
za své pozitivní chování. Náhoda? Kdepak. Ve skutečnosti je to svérázný trik autora
filmu.
Tenhle Riccardo Denver se v jistém (velice nedávno
vzniklém, a díky za něj, přes všechno) dokumentu Sie nannten ihn Spencer
ptá návštěvy ze společnosti budů (Be Bud of it – fanklub Buda Spencera), kteří
si sem přišli pro adresu pana Spencera a pro trochu zábavy…
Proč jsou fanoušky
jeho rolí?
- Protože záporáci ve
filmech Buda Spencera nejsou doopravdy zlí, je mu odpovězeno.
Co k tomu říct? Že je to naprostá pravda. A že to vidí
i tenhle nevidomý (sic) fanoušek, vidět to musí tedy všichni. Záporáci ve
filmech Bud-Terenceovkách nejsou doopravdy zlí. Nejsou to tedy právoplatní záporáci.
Jenže… ptám se vás… proč a jak potom dosáhli na status
záporáků? Je to ustálená fráze, možná ještě moje předsudky, a přitom ty filmy
jsou nečernobílé, klaďáci mají záporné stránky a záporáci mají kladné stránky,
takže jsme vlastně všichni fajn a nemáme spory…? Ale tak to přece nefunguje.
Tady ne. Tady žádná revize není. Záporáci, třebaže nejsou zlí, jsou jako
záporáci bráni. Co se najde (drogy, okrádání prostitutek, násilí na menšinách, snaha
o konec světa, co vás napadne) za zlo ve světě, to se jim s lehkým
svědomím přišije (ač jsme nic z toho neviděli, nutné to dějově není a
někdy to ani nedává smysl), a pak to v rámci děje není vůbec bráno v potaz, protože je to logicky nesmysl a nikdo z autorů to nechce zvážňovat. Jsou zcela bezbranní a bez jediného práva. Scénář
je proti nim. Jenže zároveň je nedělá zlé. Ergo… co z toho vychází?
Před lety, leč trvá to dodnes, jsem vyměnila s radostí
americký film za evropský s tím, že je pestřejší, zajímavější, nepodléhá
tolika normám a sto a jedna další věc.
A americký western… když dneska nechám
stranou všechnu tam přítomnou agitku a tak… není pro mě. Ten jeden nažehlený
hrdina, co před obědem rozstřílí indiánskou osadu, poobědvá s dívkou
v upnutém korzetu, po obědě zajde potřást pravicí s prezidentem, do
toho hází moudra o naci/onali/smu a navečer občas střelí nějakého nedobrého občana
svého rodu pro slávu vlajky... nic moc. Když nechám všechno, něco mi tu chybí. Vyrovnání „kladné“ strany. Jestliže ji
cítí autoři jako tak bezmezně kladnou, musí nám to dokázat. Velká hesla a
vlajka mi nestačí. Jestli vidí pozitiva ve zmiňovaném, třeba genocidě indiánů
(Ford vysílaný v létě na ČT byla dokonalá studie), dobře, musí v tom
případě proti takovému kladnému ale postavit někoho záporného, abychom věděli,
že tenhle je pozitivní. Ne jen proto, že je první v titulkách, dělejme, že
jsme negramotní, a jdem bez předsudků k filmu. Musím to snad poznat
z dění a děje. To dává smysl, ne?
![]() |
Kus velikosti nacistických propagandistických filmů. Sic. |
Jenže tyhle tvůrčí skupiny na něco podobného zcela rezignovaly.
V touze neukazovat nám chmurné strany světa, v touze neukázat na
plátně nikoho než Waynea a vlajku, v rámci různých příčin (pro mě až
nepochopitelných. Vždyť kvalitní záporák by kredit hrdiny musel jen povýšit,
ne? Nevěří si?) je postava jménem „záporák amerických tradičních westernů“,
prostě ten negativní, co tu vždycky být musí, zatlačen do pozadí tak, že
o něm ani nevíme. Nemá právo na nic, vůbec na nic. Znám několik westernů zcela
se vymykajících tomuhle modelu, jsou zajímavé, jsou netradiční, jsou různé. Ale
v rámci toho, co nám tu poskytuje televize, často v létě, a toho, co
se řadí do kánonu, tohle rozhodně převažuje.
Kdo je záporák? Buď bezejmenná masa původních obyvatel,
kteří zabírají místo okupantům a je třeba je vybít. Dnes neřeším, jen
konstatuji, jak je to v amerických westernech nejméně do šedesátých let
podáváno. A z toho, co pozoruju, pokud nejde o vyloženě zamýšlené
odchýlení, tedy něco úplně jiného, drží se svého milovaného naci-modelu
v klidu do sedmdesátých.
Záporák. Pokud je běloch, má asi tolik práv, jako ten
prašivej indián v prachu. Když se za film objeví více než dvakrát, můžeme
mluvit o štěstí. Když má možnost něco ve filmu udělat, můžeme si gratulovat.
Má-li pro své činy nějakou motivaci, autorem musel být výjimečný génius. Jinak
prostě stačí, že je zlej, zlej, hrozně zlej. A ať to teď nevypadá, že mám něco
proti, jako to říct… Jsem vždycky pro nečernobílost, nezenužívanou,
pochopitelně. Ale dovedu brát i černobílý (myšleno charakterově u postav) film.
Dovedu vzít partu lupičů a hrdinu, co je pronásleduje, chytne a vyhraje, konec.
Jenže pardon, to film musí být adekvátní a vědět, co dělá. Je to spíš námět pro
němý film. A tyhle filmy jsou všechno, jen ne němé, na amerických 2000 titulků
připadá v jednom evropském ca 700, z mé zkušenosti. Tam se toho namele.
Jestli nám to něco dá a řekne, to je otázka.


Psali o nich v novinách, tak to tak budem brát. Ne, nemají tu žádná práva, a třebaže teď vidím, že to není zdaleka tak růžové, jak jsem si před lety myslela, přece mě do Itálie přivedl dojem, že tady se neškatulkuje tolik, že tady dobro má uvěřitelnou podobu a zlo má víc prostoru a právo na to být opravdu zlé.
Změna, která se udála v rámci žánru sw, tedy
v době přechodu od vážných ke komedii v období, o kterém
mluvím, mi trochu odkazuje na americkou školu. Autor totiž rozhodl, že záporáci už
nebudou zlí. Nikoliv tak, že by jim dal psychologii. Ale tak, že jsou
k smíchu. Spočítejte si na rukou, v kolika z těchhle komedií byl
záporák opravdu k něčemu, opravdu zlý, opravdu mohl projevit a dokázat,
proč má status záporáka. Kolikrát
z něj šel strach. Já vím, je to všechno komedie! Ale přece se všechny
staví na pozitivních protagonistech a proti nim, ti na zbití, jsou záporáci.
Takže většinou? Většinou je to nula.
Ten hlavní. O těch ostatních později. Tenhle záporák je tak
přinejlepším slizoun. A má peníze. Má něco, co nemají hrdinové. A tak
podobně. Ale abychom ho VIDĚLI dělat něco zlého, toho se nedočkáme. Já vím, je
to komedie a nejlíp pro mládež, nemůže tu být nic TOLIK explicitního.
Tohle mi vadí a říkám zde výrazně – chybí. Vždycky chci, aby
záporák, jestliže je tedy záporák a v těchhle filmech se o tom vůbec nepochybuje,
chci, aby nám dokázal, že je záporák. Chci, aby byl zlý. Nebo dělal špatné
věci. Nebo ublížil hrdinovi, aby měl důvod. Nebo… nebo cokoliv.

Nesnesu zlo maskované ve filmu jako dobro. V současnosti v době Her o trůny je to velká móda, a když to vidím ve starším filmu, mrzí mě to, protože to tenkrát ještě nebývalo takové.
Nesnesu hrdinu masového nájemného vraha, který je nám
vnucován jako kladný hrdina proto, že má rád květiny, děti, nezabíjí ženy,
sleduje muzikály v televizi, je jemných mrav a způsobů, a uroníme slzu,
když náhodou nedožije konce. Nesnáším tyhle filmy, nesnáším tyhle autory.
Převracení pravdy a činů.
Jestliže chci tedy spravedlnost, chci ji i pro záporáka. A chci ji tedy tak, aby byl záporný. Pak je to spravedlivé. Pokud není zý a je to pořád
záporák, musí to být záměr a psychologie k tomu. Pokud ale je pořád
záporák, není zlý, žádný umělecký záměr tam není a psychologie už vůbec,
nefunguje to. Nefunguje to, jak je s ním zúčtováno. Nezaslouží si to, protože není zlý.
Říkáte, že to přežije, takže je to fér? Dovolím si větu ke starším
komediální italowesternům.
Je to něco úplně jiného. Je to spíš divadelní. Nevyznám se
v nich dostatečně, takže nechci rozebírat. Taky to není mnohdy
vůbec hezká věc. Co to má, to velikou krutost. Zabíjí se tu bez mrknutí oka.
Tedy… záporáci. I v případě, že za film nikoho nezabili. I v případě,
že ani mnoho špatného nedělali. Zúčtování je šílené, definitivní a masakr. Je
to hnus a staví mě to proti kladné straně, která za masakr může. Promiňte, ale
v takových případech přestanete pro člověka být kladní. Asi logicky.
Ve fackovacích filmech… mrtvé nahradily bitky a ztrapňování.
Jsou to tedy filmy „pro děti“.
???
Jestli jsme tu měli onehdy nějaké spory, jestli jsou ty
filmy myšleny pro děti, myslím, že na obhajobu mé teorie stačí vidět nebo
slyšet libovolný rozhovor s panem Spencerem. I pan Hill vám to potvrdí, jak
stateční a objevní byli (jinak ho ale zmínit Barboniho jméno neuslyšíme, protože celý život ohledně
filmu vlastně řeší jen, jak (ne)hrál u Leoneho. Promiňte odbočku.). Pokud nestačí ani to, přikládám
toto. Nejzajímavější místo plné dobového materiálu, které jsem před nedávnem objevila. A je
tam taky tohle. Reklama pro děti na Barboniho, no bať.
Nechám soud na každém samotném.
Bitky nejsou explicitní?
„Nemyslíte, že Vaše násilí může ovlivnit mladé
lidi, kteří se chodí dívat na Vaše filmy?“
Bud: „Myslím, že vliv
je pozitivní, protože při tom násilí není krev, nejsou mrtví, nejsou zlomeniny,
nikomu se nic
nestane... protože je to komické násilí.“
Tohle byl jeden moc zajímavý rozhovor. Záznam z civilu
během natáčení Buldozeru (Lo chiamavano Bulldozer), kde chodily děti a ptaly se účastníků ve vlastních interview. Buda Spencera se ptaly na velice zajímavé věci, na věci, na které se ho nikdy
nikdo neptal. Překládám to správně, opravdu. Dětem v téhle době ještě
přišlo něco nevhodného na těchhle filmech. Nebo aspoň potenciál. Nebo aspoň
otázka, jestli náhodou není.
Když se může dětský divák zeptat takhle, asi tu něco v
pořádku nebude. Jim to přijde jako jeho násilí. A on se odvolává na tu komiku a
ne krev... Jenže pane Spencere, došlo vám... a jestli došlo a víte to, jako že
určitě jo, ale obecně vy všichni... došlo vám jako, že to jsou vnější znaky, tyhle efekty, že se nic nestane? A žádná zranění,
nikdy... (ve filmu, tedy, realita hovoří jinak) Jenže podle tebe je to komické
násilí, Bude.
A těm dětem to hele nepřijde. Vidí násilí, vidí násilí.
Jenže násilí JE zlý. A jestli při něm teče krev nebo ne… hůř se na to pak dívá,
no. Takže jestli tyhle filmy mají monopol právě na navždy nejúžasnější odlehčování
všeho násilí, tak jim přece nějak uniká... že není pravda, že násilí dělá teprve krev. To je přece jenom efekt, vizuální efekt. Ale zásadní je
snad ten čin, ten prvotní záměr, pane autore. A ten zlej je. Tohle bych vám
chtěla říct. Právě tohle.
Že to násilí je zlý. A čím víc to popíráte, tím je svým
způsobem horší. A že jestli v tom vidíte komiku, ne každý ji tam vidět musí.
Bitky jsou možná nejslavnější kapitolou těchhle filmů a já
je nemůžu opomenout. Po čase jsem se naučila poznávat každého druhého, později a
dnes skoro každého prvního účastníka těchhle bitek, kteří se pravidelně
objevují, účastní, vzbudí dojem profesionality a zase zmizí, rozmazáni na
podlaze.
Propracované bitky jsou něco, co zmiňuje každý. Oceňuje to
každý. Nelze jinak, protože jsou opravdu propracované.
Komické bitky, inu… jejich historie je dlouhá jako samo lidstvo a byly už
v prvních italowesternech (ale z toho, co vím, vypadaly jinak, byly hromadné, a síly stran spíš vyrovnané). V těchhle filmech se nicméně staly od začátku
doménou a dostoupily rozsahu až Buddy míří na Západ (Occhio alla penna), kde
mají trvání dobré třetiny filmu a není tam věc, kterou by někdo neproletěl,
nerozbil, neobtiskl se na ní, nespadl do ní, nepovalil, ne… doplňte si cokoliv.
Vážím si jich rovněž, těch bitek. Musím.
Jistěže musím. Vždyť jsou to jediné, co nechají autoři za
celý film prakticky udělat druhou stranu proti protagonistům, tedy „záporáky“.
Nechají je nabíhat na pěst protagonistů, mlátit se, padat, rozbíjet si hlavu,
lámat si kosti, plivat zuby, v tomhle se meze nekladou a tvůrci jsou
přející.
Oni… dovedou všechno. Tyhle bitky by zasluhovaly vlastní kapitolu, vlastního teoretika. Jsou dokonalé. Promyšlené, připravené, provedené, po všech stránkách to nejprofesionálnější a nejlepší, co tu můžu najít. A pro děj prakticky to nejdůležitější, vždyť se jimi srovnávají veškeré místní účty včetně těch v závěru jakožto vyvrcholení filmu. Nakolik se mi líbí jejich opodstatnění ve filmu, to je moje věc. Nakolik se mi líbí ten jeden/druhý hrdina, který stojí uprostřed, podrbe se na hlavě a zarazí deset soupeřů do země, to taky. Jsou to akce na předvedení extrémních efektů a (podle mě často na hranici sadismu) nápadů koordinátora Giorgia Ubaldiho. Jsou to akce, kde se předvede, co umí, a jak to pak oni umí provést.
Oni… dovedou všechno. Tyhle bitky by zasluhovaly vlastní kapitolu, vlastního teoretika. Jsou dokonalé. Promyšlené, připravené, provedené, po všech stránkách to nejprofesionálnější a nejlepší, co tu můžu najít. A pro děj prakticky to nejdůležitější, vždyť se jimi srovnávají veškeré místní účty včetně těch v závěru jakožto vyvrcholení filmu. Nakolik se mi líbí jejich opodstatnění ve filmu, to je moje věc. Nakolik se mi líbí ten jeden/druhý hrdina, který stojí uprostřed, podrbe se na hlavě a zarazí deset soupeřů do země, to taky. Jsou to akce na předvedení extrémních efektů a (podle mě často na hranici sadismu) nápadů koordinátora Giorgia Ubaldiho. Jsou to akce, kde se předvede, co umí, a jak to pak oni umí provést.
Nejsou to většinou bitky hromadné,
chci upozornit. Hromadná bitka je ta, která se strhne mezi více lidmi, a ti se
bijí mezi sebou. Ty bývaly ve špagetách občas a bývaly krásné. Tohle je
organizovaná bitka hrdiny, který nemá problém vymlátit 20 lidí, proti těm
ostatním, kteří jsou (jakože v ději, rozumějte. V realitě musí být
extrémně schopní.) neschopní se jen jednou trefit. Do jednoho je hrají přední
kaskadéři a herci menších rolí Itálie a do jednoho si jich vážím, těch
nejskalnějších účastníků, dublů a nadšenců nejvíc.
Vážím si jich za to, že to všechno přežili.
Občas vedle vší pěkné chvály se dočtu i takový komentář,
který povídá chacha, vždyť se sebe ani
nedotkli, cha cha… čímž se dotyčný přesvědčuje o tom, že se nemohlo nic
stát. Upírat může každý všechno, ale tohle ne – bitky těchhle a dalších
italských filmů jsou bez chyby a jsou velice realistické. Že v těchhle
filmech přehnané a s děsivými zvukovými efekty, to je věc stylu a komediálního
žánru. Realistické přesto až moc. (Pokud se někdy dočtete, jak některé
z nich vznikaly a jaké byly okolnosti, zjistíte, proč jsou tak moc
realistické, ale to dnes není předmětem našeho zkoumání.) Postačí fakt, že
interiérové pády jsou jedny z nejnebezpečnějších kaskadérských disciplín, i
jak oni sami tvrdí, pády z výšek jsou proti tomu hračka.
Je to hrozně těžké. Udělat jednu takovou scénu trvá týdny a
týdny a vyžaduje stoprocentní zodpovědnost a spolehlivost. Pokud pak někde
v jednom z xxx rozhovorů a vyjádření, které poskytli dva přední
představitelé těchhle filmů, budete číst, že ty bitky nejsou v jádru nic
těžkého, můžou to říct jenom proto, že mají stoprocentní zázemí a jistotu, že
jejich soupeři a jejich koordinátoři všechno stoprocentně připraví. A taky to
tak bylo. Byli a jsou úžasní.
Takže všech představitelů si vážím, že to všechno přežili
v relativním zdraví.
A vážím si jich taky za to, že tomuhle podřídili svou kariéru.
Protože to není vděčná úloha. Dělejte šerm… a můžete aspoň předvést, že umíte
šermovat. Dělejte akrobatickou jízdu na motorce… a předvedete, že to dovedete.
Jen když jste profesionální bitkař těchhle filmů, znamená to, že budete po
celou kariéru hrát toho, co nic neumí, a hrdina se do vás bude trefovat.
Hrdina je ve filmu prakticky
nedotknutelný (prosím povšimněte si,
jak oproti libovolné postavě Terence je dotknutelný v bitkách Také andělé
jedí fazole (Anche gli angeli mangiano fagioli) a Anche gli angeli tirano di
destro takový Giuliano Gemma, údajně jeho zástupce. Ty postavy jsou ve
skutečnosti úplně, úplně jiný a tady je to dobře vidět. To si nevymýšlím já,
evidentně je autor chtěl jiné, odlišit ho od Terence.)
Soupeř hrdiny je
dotknutelný, jak to jenom jde.
Vraťme se ale do pouště ke čtveřici podivných banditů. Jsou zcela bezbranní a bez jediného práva.
Scénář je proti nim. Jenže zároveň je nedělá zlé, psala jsem výše. Scénář
je proti nim. Je tedy na straně hrdinů (a jejich příbuzných). Jak to vysvětlit…
Když píšu, že scénář je na straně hrdinů od začátku do
konce, platí to dvojnásob proto, že proti nim vlastně ve filmu nikdo doopravdy
není. Doopravdy, pouze zjevně. Protože jestli půlkou zajímavosti těchhle filmů
je charakter hrdinů, na tu druhou vyjde postava zvaná „záporák“.
Tyhle filmy jsou v první rovině jako černobílý komiks.
Když se nedíváte kamkoliv jinam a berete, že všechno, co dělají hrdinové, je
dobré proto, že to dělají hrdinové, když nepozorujete třeba, že to, co dělají,
nedává smysl a je proti slušnosti i lidskosti. Černobílost:
Hrdina – postava ryze bílá. Co dělá, dobře dělá. Co dělá hůř
je jen proto, že nemá vzorné vychování. Pomáhá slabším a odměnu nezíská.
Záporák – postava ryze černá. Co dělá, špatně dělá. Důvody
neznáme, když náhodou, tak peníze. Vyskytuje se ve velkém počtu, je homogenní,
slabší utiskuje/ubližuje jim (údajně, alespoň v Pravé a levé ruce jsou
určité náznaky, jelikož je to ten první a naturalistický scénář. Do příště to
vymizí, všimněte si!). Dostane se mu trestu.
Druhá rovina je zajímavější.
Hrdina – hlásá pravidla, která nás informují, že je ve
skutečnosti na druhé straně zákona. Zabývá se kriminální činností. Vše, co
dělá, se mu daří a je bráno pozitivně či bez odezvy, jak diváky, tak oběťmi, protože
je „kladný“. Vzorné vychování nemá a odměnu nezíská, ač ryze kvůli ní často do
konfliktu vstupuje a o právo se zasazuje.
Záporák – je stále zlý. Je proti hrdinovi, ergo musí být
zlý. Jenže nic zlého nedělá. Pokud se tu o něčem mluví, je to naznačované a
pouze dialogické. Pokud něco udělá hrdinovi, v nejhorším případě je to
slovní urážka (!). Dostane se mu trestu… a my můžeme přemýšlet, za co vlastně.
Třetí rovina je pak pozoruhodná.
Hrdina – je ve skutečnosti autorem záměrně udělán jako negativní postava zastávající kladnou
stranu. Autor ví, že ho všichni budou brát kladně, ač pozitivního nic
nedělá, myslí jen na sebe a svůj zisk, kdyby mu na závěr drobným prvkem scénáře
nezkazil příležitost, okradl by i ty utiskované, kterým jakože pomáhal. Někdy
to vylepší tím, že aspoň podvede/prodá vlastního bratra (viz závěr Pravé a levé ruky!).
Je extrémně amorální, ale chráněn heslem všechno podle práva. Je si sám sebou
tak jistý, že ho všichni berou kladně, že může dělat cokoliv. Platí pro oba
hrdiny, upozorňuju.
Záporák – je autorem záměrně udělán jako karikaturní postava
zla bez důvodu (obvykle šéf záporáků) a kolem více či méně karikaturní skupina
zastánců trochu jiných životních postojů než hrdinové. Důvod existence – pro smích.
Barboni byl mistr kamery a i v režijní tvorbě stále mistr vizuálu. Je v tom opravdu dobrý a umí s tím pracovat. Trochu
podobně jako… Sergio Leone. A teď se do sebe pusťte, obhájci jednotlivých
táborů. Nemusíte se znepokojovat, vůbec. V jádru jsou totiž oba autoři
ohromně podobní a jejich filmy vykazují mnoho shodných rysů. Dřív bych tomu
nevěřila, ale je to tak.
Po negaci vám vyjde, že záporák filmu tedy nemůže být tak
zlý, jak se dělá. Rozhodně aspoň ty levé, pravé a další ruce toho hlavního záporáka. Jistěže
ne. Vrcholných záměrem autora je proti podivným hrdinům postavit umírněné
záporáky, co nic zlého nedělají, buď pouze naznačeně, nebo doopravdy vůbec ne.
Pokud se tento záporák chová pozitivněji než klaďák, což i to je občasný jev
filmu viz naši bandité v poušti, je klaďákem za toto potrestán a my se
tomu máme smát. Dobrý!
Blbečka, no. Buď přímo ve scénáři, nebo ne, a ostatní si to domyslí. Nejsou tedy záporáci většinou zrovna myslitelé.
Vychloubání postav Terence není na dlouhý rozbor – je falešné. Jelikož on se vychloubá proto, aby si jeho okolí myslelo, že se vychloubá. Jeho okolí pak usoudí, že T na to nemá, protože se planě vytahuje… kdežto T se vytahuje záměrně, aby dosáhl tohohle dojmu u ostatních, neb ví, že na to má a vytahovat se vůbec nepotřebuje.
(Opět připomínám kontrastního G. Gemmu v Andělech, který se vytahuje, že na to má, obvykle na to pak nemá, a okolí ho bere s rezervou.)
Proč na to Terence vždycky má? Je to součástí toho, jak jsou hlavní postavy těchhle (fazolových) filmů nedotknutelné. Nikdy, vyjma někdy těch peněz, nemají žádné obtíže, žádné životní těžkosti, nic, co by museli překonávat, žádnou nouzi, žádné zneuznání, nic. Absolvují policejní výcvik (Dva výtečníci)? Ač nováčci, všechno jim jde, ve všem jsou nejlepší, od začátku mají protekci atp. A takhle to funguje spolehlivě vždycky. Takže není vůbec myslitelné, že by Terence opravdu něco pokazil, nevěděl, nebo se snad potřeboval vytahovat.
Buddy míří na Západ... neni dobrej příklad, protože to se nakonec dějově i tak nějak vyřeší logicky, pan Lupo má přece něco v hlavě. Pan Amendola v jedné z prvních špaget... nad tím ještě trochu přemýšlí. Nedělá to dobře, ale projevuje vpravdě dojímavou snahu. Zlí... třeba nejsou úplně hodní. Třeba nejsou dokonalí. Je to důvod všechny bez výjimky zmasakrovat? V Libertym, tam nám to napíše v novinách patrně pan Peabody, což je vysoce zaujatá osoba. Pokud je Liberty Valance zlý, vezmeme si to doopravdy až od jeho samého. Vaše podklady jsou tedy zcela nedostatečné. A bandité či kdokoliv proti Terenceovi s Budem? Jo, tak ti nesmí nic. Ti už neudělají vůbec nic. A sami jsou očerňováni... těmi dvěma, nejlépe. Což je prokazatelně taktický záměr těch dvou zabijáků, aby si na jejich smrti nahrabali. Napsáno přehnaně, ale vystihuje podstatu efektu. (Ve skutečnosti a z děje prokazatelně ti dva ve filmech tolikrát lhali pro vlastní prospěch, tolikrát! Lhali o sobě, házeli vinu na nevinné, všechno v tom směru. Proč jim pak cokoliv věřit?)
Jsou tyhle zdroje věrohodné? Jsou nám předkládány nepřítomnou osobou, vševědoucím vypravěčem? Jsou nám ukázány? No, ne. Vůbec ne. Důvěryhodnost a zaujatost tvůrců hypotézy se liší, ale subjektivní je vždycky. Naprosto. Jak k tomu pak máme přistupovat my? Pochybovat, samozřejmě. Pořád pochybovat. U tolika filmů. To je přece automatické, ne?
Důvody autora můžou být různé a nemám v úmyslu je tu rozebírat. (Ale porovnejte. Porovnejte schválně se Šimonem a Matoušem, kde je Eduardo Fajardo jako okouzlující, ale nemám problém a pochybnost o tom, že záporný záporák. A kromě Fajarda parta Dominica Barta, která není zlá, zato má nějakou psychologii a nečernobílost přiznaně. Tady, v Bud-Terenceovkách, není nikdo ze záporných dost zlý, ale pokud už je hodný, je to jen nám pro smích.) Ale jeho hrdinové nevykazují pozitivní rysy, žádnou z klasických hodnost, čest, věrnost, spravedlnost, a film se tím ještě chlubí.
Skutečnost je jediná. Tihle zvláštní bandité jsou ve skutečnosti jediní ve filmu (z dějově aktivních postav), komu bych bez výčitek ponechala titul kladní. Pozitivní. S dobrým srdcem. S dobrým úmyslem a bez postrannosti. S tolerancí a empatií. Wow.
Nejsou chytří a šéf je trochu narcis, protože si schovává plakát s vypsanou odměnou (to se obecně dělává. Zajímalo by mě proč, jako vzpomínka?). Ale to není věc charakteru a nevidím na tom nic špatného.
Když je vám ouvej a potřebujete pomoct, přesně někoho takového chcete v poušti nebo jinde potkat. Někoho, kdo, pokud proti němu okamžitě nevystoupíte, k vám bude tolerantní, pomůže vám, rozdá vám ze svého poslední a ještě pro vás bude mít milé slovo (díky za ně bravurnímu dabérovi Jakubu Saicovi), to zcela zjevně bez nároků na odměnu za to všechno – postava Bambina přichází bez majetku a je na dně, takže co by si na ní vzali? (V případě, že by mi tu někdo chtěl sugerovat, že to ale určitě dobře nemysleli a chystali se ho okrást a blabla… i dokažte to a ukažte to. Nenajdete to tam a není to o tom).
Takže co nás učili, ještě než jsme šli do školky? Asi nevěřit cizím lidem. Ok, to je zcela na místě. Postavě Bambina rozhodně nevěřit. Postavy banditů k tomu nevěřit jim nezavdaly důvod.
Takže co nás učili, ještě než jsme šli do školky? Asi nevěřit cizím lidem. Ok, to je zcela na místě. Postavě Bambina rozhodně nevěřit. Postavy banditů k tomu nevěřit jim nezavdaly důvod.
Ale když vám někdo takto pomůže, co tedy? Asi poděkovat, že jo? Asi poděkovat a nabídnout, že až budete mít vy, pomůžete zase vy jim, že jo? Učili nás to v každé pohádce v knížkách. Asi být skromný a vzít si jenom tolik, kolik potřebuju, že jo? A tu pomoc jim opravdu nezapomenout a nestřelit je do zad, neukrást jim to, co mají, že jo?
Kupodivu, v tomhle filmu to dopadne úplně jinak, že jo? Každý dobrý skutek je tu po zásluze potrestán. Abychom se smáli? A chacha, smáli byste se taky, kdyby vám někdo proved to, co Bambino čtyřem banditům? Že ne? Že ne. Tak tu asi něco nebude úplně v pořádku. A bojím se, že to „něco“ bude hrdina.
Takže vás okrade. Okrade vás o poslední. O náboje (takže zůstanete neozbrojeni), o koně (takže zůstanete napospas v poušti), o předposlední jídlo (takže se nemusíte radovat, o to poslední vás okrade jeho bratr, jak už jsme psali, čili zůstanete o hladu) a ještě o kamaráda (takže s vámi zůstane raněný bez vyhlídky na pomoc). Chcípněte si tu, no tak, a my se zasmějem!
A teď se smějte. Smějete se?
Možná proto, že Barboniho věrná skvadra jsou dobří herci a hrají mu to tak, jak on očekává, že to bude na diváky fungovat… a taky to většinou zabírá. Možná proto, že Barboni či jeho scénáristé pracují s efektem slabého intelektu. Náramná věc a v těchhle filmech oblíbená.
- Jestliže záporák není zlý.
- Jestliže záporák nemá v rámci vhodnosti pro celou rodinu právo udělat na plátně nic špatného.
- A jestliže ho vždycky hrdina napálí.
Zbývá mu jediné. Ne se jít pověsit. (Na to je v těch filmech hodně peněz, to by se nevyplatilo.) Zbývá mu dělat blbečka. Aby měl aspoň jednu věc ve scénáři, autoři mu tam napíšou „pitomec“. Někdy víc (Lupo), někdy minimálně (Corbucci). A je to taky, mimochodem, prvek, který trochu omlouvá a vyjadřuje sympatie s postavami. Režisér Michele Lupo tím své „záporáky“ (v jeho filmech obzvlášť mám zábrany psát, že jsou to záporáci. Ani seržant Kempfer Raimund Harmstorf v Buldozeru, ani postava Colorado Slima Riccarda P v Buddy míří na Západ nevykazují známky záporáctví ani co by se za nehet vešlo. Jenom mají hrozně slabý intelekt.) trochu omlouvá, podle mě proto, že má nějaký cit pro postavy. Corbucci je neomlouvá ani trochu, ba naopak (ba aspoň u něj má pak občas člověk pocit, že jeho záporáci jsou opravdu záporní. Aspoň trochu.).
Blbečka, no. Buď přímo ve scénáři, nebo ne, a ostatní si to domyslí. Nejsou tedy záporáci většinou zrovna myslitelé.
Ukažme si příklad:
Znáte-li film Buddy míří na Západ – prakticky poslední italský western (nebo alespoň ve westernových kulisách. Jinak je to spíš ryzí snesitelná buddy komedie) – ušetříme si čas. Jsou tam dva důležitější záporáci. A pokud jste jen trochu znalý poměrů, hned víte, že šéf je šerif a podřízený Colorado Slim a jeho parta. Šerif má na kontě i oběť a je na pozadí všeho. A Colorado Slim je prostě trouba. Tím ho nechci nijak (víc než ve filmu) dehonestovat, ale je.
Věří šerifovi, ač ten střílí do zad, věří si, ač zjevně na to nemá. Ze slov jeho nadřízeného nasazuje zbytečně život (svůj i šerifův) a bere s sebou na akce kolegy, kteří mají být pro veřejnost už mrtví, ač ve skutečnosti nejsou. Pokud neznáte, neřešte, vezměte si z toho fakt, že neuvažuje moc logicky a šéf ho ovládá.
Denver v Malém unaveném Joeovi je možná trouba ve chvíli, kdy se pobije s kolegy, protože jim násilný hrdina nalhal, že ušetří toho, kdo vyhraje. To už je krizová fáze o život. Ale co dělá doopravdy hloupého?
Přece věří ostatním.
Přece není sám, ale má partu.
A přece má tendence brát příchozího jako kastově sobě rovného, nepovyšuje se. Věříte tomu, že tohle je projev jeho hlouposti? Ze strany autora je to tak ale opravdu podáváno! Přesně tohle si z toho posléze vezmu. Kdyby byl nevěřil nikomu, byl by nebyl o všechno přišel. Kdyby byl nebyl přátelskej debil, byl by si udržel důstojnost. (Asi jsi měl Barboniho poslechnout, Riccardo...) Kdyby se byl povyšoval, nebyl by se nad něj povýšil ten příchozí a nepřechytračil by ho. Kdyby byl chodil sám…


…nemusel se celý film tahat s „praštěným“ Fortunatem Arenou. (A totéž platí pro postavu Enrica Chiappafredda a, alespoň doufám, že se tak jmenuje, Maria Dionisiho. Jen on je šéf.)
Ale buďme k těm banditům shovívaví, jsou jenom krapet hloupí. Tím, že jsou přátelští, tím, že pomůžou potřebnému, a tím, že drží s kamarádem. Parádní poselství. Úžasné. Nedostižné. Nejlepší, miluju ho.
Když mi někdo řekne, že si vymýšlím, že tohle ten film přece neříká, odpovím, že to neříká dialogem, ale jinak vším ano a doslova. Veškerými výsledky, vším. I závěrem. Tihle bandité se k závěru přidají ke gangu všech místních záporáků a jdou ohrožovat mnichy, kladné figury, ergo jsou špatní, ergo byli to teda opravdu záporáci, ergo hrdinové se jich zbaví jako všech ostatních. Ergo oni jsou špatní a hrdinové kladní. Za co? Za co, sakra?
Za epizodu Trinityho?
Nepůjčovala bych si to, ale tehdy to bylo ve článku reagujícím zase na můj článek, takže si to dovolím.
„…možná trochu chápu, co jí vadí. (mně) Vždyť Spencer je v prologu představen v podstatě jako padouch! Přepadne čtyři nijak moc podezřelé chlapíky, co na tom, že jsou hledaní zákonem, on taky, a pak je okrade o jídlo a koně a odjede. Nebýt to Bud Spencer, fakt by člověk myslel, že je to nějaký záporák. S Hillem se to už otočí, když Hill dělá blbečka, zatímco touha oněch čtyř okrást tentokrát jeho je od začátku zřejmá…“ (oik's blog)
Ano a je to tak, pisatel pochopil, co mi vadí. Ne, že je nám Bambino coby padouch představen, ale že jím je. A Trinity… To je velice zajímavé. Protože jesliže nejdete ke scéně s tím, že Trinity je dobrý a šlechetný (to si ze scény tedy vzít nemůžete, i kdybyste chtěli) a Denverova parta je ryze zlá a zištná (-,,-), můžete k ní jít s tím, že ti chudáci banditi mají stručně hrůzu, kdo na ně po návštěvě Bambina zase přijede, pročež se schovávají za skálou. A přijede někdo jiný. Napřed tu byl falešný kamarád, co dělal, že je váš přítel, a pak vás, když vás využil, obrazně střelil do zad. Teď se dostavil falešný šašek. Typické, v tomhle se ti dva vždycky liší. Bambino vrčí a je otrávený, násilný a brutální. To jsou fakta. Trinity mele, vychloubá se, je nadšený (zatáhnout druhé) do každého problému, víc než násilný je spíš úskočný a místo brutality užívá triky. Rovněž fakta.
![]() |
Terence "neumí hrát karty" = stoprocentně všechny obehraje. |
(Opět připomínám kontrastního G. Gemmu v Andělech, který se vytahuje, že na to má, obvykle na to pak nemá, a okolí ho bere s rezervou.)
![]() |
Z Gemmy jde hrůza, strach a respekt... |
Proč na to Terence vždycky má? Je to součástí toho, jak jsou hlavní postavy těchhle (fazolových) filmů nedotknutelné. Nikdy, vyjma někdy těch peněz, nemají žádné obtíže, žádné životní těžkosti, nic, co by museli překonávat, žádnou nouzi, žádné zneuznání, nic. Absolvují policejní výcvik (Dva výtečníci)? Ač nováčci, všechno jim jde, ve všem jsou nejlepší, od začátku mají protekci atp. A takhle to funguje spolehlivě vždycky. Takže není vůbec myslitelné, že by Terence opravdu něco pokazil, nevěděl, nebo se snad potřeboval vytahovat.
Zcela stejně to Trinity dělá, když hraje, že je pitomec. Jak ráda bych mu to někdy žrala, každá tahle věc by diváka aspoň o kus k hrdinovi přiblížila. Jenže kdykoliv k tomu dojde, pak proto, aby z výsledku vyplynulo, že to postava jenom hrála, aby si okolí myslelo, že pitomec je. A on je přitom chladně uvažující inteligentní muž. Ta postava.
Trinity tedy dělá, že je pitomec, na což mu všichni bandité rychle skočí, čímž divákovi potvrdí, že jsou pitomci sami, teď už definitivně. Jo a ta jejich touha ho okrást… na tu bychom se rádi podívali detailněji. Stojí za to.
Takže svého času jsem docházela na jisté přednášky o teorii narativu a tak podobně. Mluvilo se tam o moc zajímavé věci. Hovořilo se tam o tom, že si v literatuře (a filmu jistě taky) mám dávat pozor na objektivitu vypravěče. Posuzovat, kdo dotyčné věci tvrdí a nakolik subjektivně zabarvené jsou. Že si třeba ani nevšimnem, že to povídá tamhleten, a máme to za tvrzení autora a vezmem to jako fakt, což je chyba, páč to povídal tamhleten, jen v neznačené přímé řeči... a tedy fakta můžou být jiná, než co nám tvrdí tamhleten. Rozumíte? Pro literaturu je příkladů nepočítaně. Pro obraz filmu… zkuste věc, co nedoporučuji, ale jen pro informaci jak se to dělá – americká komedie Všechny moje lásky. Celé nám to vypráví hrdina ze svého úhlu a vnucuje nám svůj náhled. Jakýkoliv vševědoucí vypravěč tu chybí, je tu jen to, co nám poskytne on. A nám nezbývá, než mu věřit… jenže zároveň ne stoprocentně, protože události a dialogy ostatních nám zavdávají pocit, že k nám hrdina není tak úplně upřímný a pravdu si upravuje pro svoje potřeby. Tímhle směrem je to zajímavě udělaný film, jo, ač jinak je o ničem.
Takže jakže a co chci říct? O objektivnosti postavy, která nám poskytuje fakta, a abychom si na ni dávali trochu pozor.
Je pitomé psát to takhle, ale my bychom to rádi naznačili tak nějak všem těm autorům, kteří kdy na někoho házeli špínu, i když byl evidentně třeba nevinnej.
Ošklivý chlapík, co, ten Colorado Slim z Buddy míří na Západ? A zlí, ti bandité z Oklahomy z Terrore dell'Oklahoma, že? A ohavný, ten Liberty Valance z Muže, který zastřelil Libertyho Valance, že? A jejich touha okrást chudáka Terence je zjevná? A PROČ že?
Colorado Slim je ošklivý chlapík proto, že to říká náš špatně přeložený dabing, a ten usuzuje, že je na místě záporáka pomlouvat. Zlí bandité z Oklahomy jsou proto, že si do nich město projektuje vlastní nedostatky, i obrací nás záměrně proti nim. O Libertym Valanceovi to psali v Blesku velice nedůvěryhodného autora, a tomu přece všichni věříme. A touha (kohokoliv) okrást Terence Hilla je zjevná těm, kteří po tom sami touží, chtějí, aby to někdo udělal a krutě za to automaticky zaplatil, na což se divák takové komedie prostě těší. Zjevná ta touha může být u každého, od bandity po kněze, jen když divák chce.
Možná... taky proto, že nejeden divák vidí v každém to nejhorší. Chce, aby byli vždycky zlí, tihle a jim podobní. Já neříkám, že to tak dělám vždycky, to teda ne, ale nějak se jeden snaží hledat i možná spíš naopak to dobré. A na dobrých postavách to špatné? Tomu se říká hledání odchylek od normy.
Ok, na banditech můžeme hledat pozitiva. Ale jiní tam hledají domnělá negativa. Kdo jim je řek? Kde vzal kdo, že jsou špatní?

Jsou tyhle zdroje věrohodné? Jsou nám předkládány nepřítomnou osobou, vševědoucím vypravěčem? Jsou nám ukázány? No, ne. Vůbec ne. Důvěryhodnost a zaujatost tvůrců hypotézy se liší, ale subjektivní je vždycky. Naprosto. Jak k tomu pak máme přistupovat my? Pochybovat, samozřejmě. Pořád pochybovat. U tolika filmů. To je přece automatické, ne?
Jen se nečilte. Jedinej způsob, kterým toho vševědoucího vypravěče můžete zprostředkovat. Jedinej: Ukázat nám všechno, všechny ty zlé činy, na vlastní oči – na vlastním plátně – ve filmu! Nic nám nezatajovat. Od toho snad film je. Až uvidíme toho vraha v přímém přenosu oběť podřezávat, nemáme důvod ani právo nevěřit. Ale když nám o tom jenom napíšete... řeknete slovy nějaké zaujaté postavy... nebude to dobrý. Když nám ukážete jenom oběť a černou rukavici, ale nic víc, pojmeme přece tím větší podezření, že to někdo na nejvíc podezřelého pouze navlekl. A v rozuzlení to tak mnohdy taky bude, ne?
Takže... co to tu vlastně rozvíjíme? Ráda bych tvůrcům vysvětlila, kde dělají chybu. Jenže už je pozdě. A že by mě poslouchali tenkrát? Cha, vždyť je v tom právě záměr, já vím. Zkoušet, co vám lidi sežerou. A oni vám sežerou úplně všechno. Dneska tuplem.
Takže... co to tu vlastně rozvíjíme? Ráda bych tvůrcům vysvětlila, kde dělají chybu. Jenže už je pozdě. A že by mě poslouchali tenkrát? Cha, vždyť je v tom právě záměr, já vím. Zkoušet, co vám lidi sežerou. A oni vám sežerou úplně všechno. Dneska tuplem.
Takže vidím, že naše výtky jsou bezpředmětné. Že to divákům stačí. Ale nám to nadále nestačí. A podobné hrdiny nepovažuji za důvěryhodné zdroje informací. Ani trochu.
A co se děje dál… to už nemusíte znát. Ale ba jo. Ještě epizoda Terenceova otce a strýce je zajímavá. Tu nechci opomenout.
A nechci opomenout ani to, že dabing dělá hodně. Že nemít Terence Trávníček, člověk by se mohl pokusit aspoň o 5% tu postavu brát líp, snažit se aspoň trochu ji pochopit, aspoň trochu. V uncut verzi, za kterou i s překladem pasáží v originále děkuji Oikovi, je pár míst, třeba úvod v klášteře, kde má Trinity o kousek slabší postavení, o procento lidštější přístup a je o kapku snesitelnější. Jenže to bylo vystříháno a zbytek dokoná dabing. Tím v nejmenším neoslabuju dojem z filmu, jen mi přijde fér to zmínit. Jo a ten dabing...
A co se děje dál… to už nemusíte znát. Ale ba jo. Ještě epizoda Terenceova otce a strýce je zajímavá. Tu nechci opomenout.
A nechci opomenout ani to, že dabing dělá hodně. Že nemít Terence Trávníček, člověk by se mohl pokusit aspoň o 5% tu postavu brát líp, snažit se aspoň trochu ji pochopit, aspoň trochu. V uncut verzi, za kterou i s překladem pasáží v originále děkuji Oikovi, je pár míst, třeba úvod v klášteře, kde má Trinity o kousek slabší postavení, o procento lidštější přístup a je o kapku snesitelnější. Jenže to bylo vystříháno a zbytek dokoná dabing. Tím v nejmenším neoslabuju dojem z filmu, jen mi přijde fér to zmínit. Jo a ten dabing...
Český dabing Malého unaveného Joea je, stejně jako další mu
podobné, zkouškou odvahy. Jste klaďák? Máte tedy tu čest být dabován tím vůbec nejpřezíravějším Trávníčkem, jakého jsem kdy slyšela. Všichni ostatní kladní jsme pak co nejbodřejší a nejsprostší (výjimečně svatí). Jste snad na druhé straně? Jste holt blbý nebo teplý nebo obojí najednou (možná se najde i čestná výjimka, ale je to opravdu výjimka). Předpokládám, že původním záměrům filmu to nijak zvlášť neubližuje. A oproti neutrální anglické zvukové stopě… Víte, takhle. Systému italského dabingu jsem dlouho nerozuměla a dodnes v tom mám mezery. Nejpravděpodobnější vysvětlení stoprocentního dabingu valné většiny filmů (= tzn. dabuje se všechno. I italské filmy se celé dabují a dodává se zvuková stopa uměle, původní hlas herce uslyšíte málokdy, pokud si sám nedělá dabéra. Sere mě to často.) mi přijde být to dialektové, tedy pro výraznou různorodost italštiny v každém regionu i kraji se zvuk sjednotí až dostatečně na jistý duh standardní italštiny, která se užívá i v televizi. Ale jistá si tím nejsem.
Jednoho dne… dodnes vím kdy… jsem poprvé viděla Podivné dědictví (…e poi lo chiamarono il magnifico). S dabingem. S novým českým dabingem. Myslela jsem tenkrát, že to nepřežiju, a bylo mi z toho nevolno. Doslova.
Po čase, až se zpětně divím, jsem dostala odvahu to vidět znovu, se starým českým dabingem. Vida, to se dá! I to má vtip, docela. Co to znamená? Dabingy jsou zcela odlišné. ZCELA. Zvukově pochopitelně (ač Bohdan Tůma tenkrát byl ještě klenot, škoda ho), ale obsahově. Každý dialog, každičká věta je přeložená jinak. Ve valné většině tak, že ve starém dabingu umírněněji a se vtipem, v novém s vulgaritou a bez zábran. Ale i obsahově, jinak. Jak to? Jak je tohle možný?
Jednou… je to už dlouho… jsem viděla rozhovor. Hovořil tam i autor nejspjatější a dnešní bandita z Denveru Denver, Riccardo P., a já mu nerozuměla skoro nic. Ale přece… a dnes už rozumím líp, takže opravdu. Takže bylo to něco o lekcích angličtiny, které museli všichni mít, protože se točilo v angličtině. Čtete dobře. A nemám důvod mu právě tohle nevěřit, ne, naopak to mnohé vysvětluje. Proč? Aby se jim anglický dabing líp trefoval do pusy, patrně, když jsou stejně dabováni. Leč výsledek je jediný: VŠECHNY TYHLE FILMY BYLY DĚLÁNY V ANGLIČTINĚ. (Všechny možná ne, třeba Voják štěstěny (Il soldato di ventura), ale to je podstatně jiný případ a snad bych ho do těchhle komedií ani nepočítala.)
Nemohlo jít o žádné východisko z nouze, jako když tam hrálo x lidí různých národností a hrdinu Američan, místní hrdinové jsou přes svoje jména Italové a sbor okolo taky. A přece...
A jak to bylo dál? Když někdo anglicky neuměl, jako třeba tenkrát on, Riccardo P., musel všechno nazpaměť memorizovat. To je systém jako v blázinci. A přesto jste tam pracovali rádi. Jste museli být opravdu renesanční umělci, jinak to nešlo…
O moc víc o tom nevím. Ale vím, že původně… je to teda anglicky.
Co je potom v tomhle případě originální zvuková stopa filmu? Angličtina, nebo italština? V jakém jazyce se dělá scénář? Angličtina je dabing. Italština taky, Pino Locchi a Glauco Onorato na hrdiny. A obsah… je dost jiný. Italská stopa těchhle filmů je vždycky jiná. Tak jiná než naše moderní dabingy. A taková… podle mě hezká, podle mě se snaží o něco pozitivního. Podle mě se to pokouší trochu žehlit, podle mě se stručně snaží dělat hrdiny hodnější, než doopravdy jsou. Ergo – starý český dabing Podivného dědictví ctí patrně originál, který považuje za originál, tedy italský zvuk. Skutečně, dialogy odpovídají jim. Nový český dabing (když se to tedy podaří přeložit správně, mívají tam hory nesmyslů) ctí anglický originál. A teď kdo to má správně?
Nevím. Opravdu nevím. Ale několik lidí k tomu mělo co říct a shodlo se na tom, že první byla opravdu angličtina, a to z důvodu, že se filmy dělaly rovnou na vývoz. K tomu se nebudu vyjadřovat, každej z něčeho musí žít. Nicméně… ech. Je to trochu zvláštní, ne, že snad nejznámější italské filmy a herci na světě dělali filmy vůbec ne pro Itálii a vůbec ne italské. Ale je to fakt. Bud-Terenceovky nejsou moc italské filmy. Vůbec ne jako jejich komedie.
Jednoho dne… dodnes vím kdy… jsem poprvé viděla Podivné dědictví (…e poi lo chiamarono il magnifico). S dabingem. S novým českým dabingem. Myslela jsem tenkrát, že to nepřežiju, a bylo mi z toho nevolno. Doslova.
![]() |
Strýček právě navštívil prostitutku, nebo si sedl do mraveniště? Dva dabingy a dvě rozdílné scény! |
Jednou… je to už dlouho… jsem viděla rozhovor. Hovořil tam i autor nejspjatější a dnešní bandita z Denveru Denver, Riccardo P., a já mu nerozuměla skoro nic. Ale přece… a dnes už rozumím líp, takže opravdu. Takže bylo to něco o lekcích angličtiny, které museli všichni mít, protože se točilo v angličtině. Čtete dobře. A nemám důvod mu právě tohle nevěřit, ne, naopak to mnohé vysvětluje. Proč? Aby se jim anglický dabing líp trefoval do pusy, patrně, když jsou stejně dabováni. Leč výsledek je jediný: VŠECHNY TYHLE FILMY BYLY DĚLÁNY V ANGLIČTINĚ. (Všechny možná ne, třeba Voják štěstěny (Il soldato di ventura), ale to je podstatně jiný případ a snad bych ho do těchhle komedií ani nepočítala.)
Nemohlo jít o žádné východisko z nouze, jako když tam hrálo x lidí různých národností a hrdinu Američan, místní hrdinové jsou přes svoje jména Italové a sbor okolo taky. A přece...
A jak to bylo dál? Když někdo anglicky neuměl, jako třeba tenkrát on, Riccardo P., musel všechno nazpaměť memorizovat. To je systém jako v blázinci. A přesto jste tam pracovali rádi. Jste museli být opravdu renesanční umělci, jinak to nešlo…
O moc víc o tom nevím. Ale vím, že původně… je to teda anglicky.
Co je potom v tomhle případě originální zvuková stopa filmu? Angličtina, nebo italština? V jakém jazyce se dělá scénář? Angličtina je dabing. Italština taky, Pino Locchi a Glauco Onorato na hrdiny. A obsah… je dost jiný. Italská stopa těchhle filmů je vždycky jiná. Tak jiná než naše moderní dabingy. A taková… podle mě hezká, podle mě se snaží o něco pozitivního. Podle mě se to pokouší trochu žehlit, podle mě se stručně snaží dělat hrdiny hodnější, než doopravdy jsou. Ergo – starý český dabing Podivného dědictví ctí patrně originál, který považuje za originál, tedy italský zvuk. Skutečně, dialogy odpovídají jim. Nový český dabing (když se to tedy podaří přeložit správně, mívají tam hory nesmyslů) ctí anglický originál. A teď kdo to má správně?
Nevím. Opravdu nevím. Ale několik lidí k tomu mělo co říct a shodlo se na tom, že první byla opravdu angličtina, a to z důvodu, že se filmy dělaly rovnou na vývoz. K tomu se nebudu vyjadřovat, každej z něčeho musí žít. Nicméně… ech. Je to trochu zvláštní, ne, že snad nejznámější italské filmy a herci na světě dělali filmy vůbec ne pro Itálii a vůbec ne italské. Ale je to fakt. Bud-Terenceovky nejsou moc italské filmy. Vůbec ne jako jejich komedie.
(Zato tohle je podle mě třeba italské velice. A moc hezký film
k tomu. Il soldato di ventura.)
Existovala v Itálii spousta hrůzy, marných žánrů, špatných
stylů, špatných tvůrců a filmů. Ale přece určitá spojitost jejich humoru… je
tak odlišná od tohohle. Tolik. Můžu to dneska už říct, už toho o různých
představitelích a tak vím víc, viděla už jsem docela dost… Je to pak zvláštní,
když tolik lidí tak adoruje tyhle filmy, Bud-Terenceovky, a jiné zatracuje.
Nebo zatracuje prvky v těchhle filmech, co se jim nelíbí a nesedí sem.
Povím vám, co si myslím. Ty prvky, co vyznavači Bud-Terenceovek nechtějí, jsou přesně
ty, které odpovídají skutečné tradiční italské
komedii. Takže ve stručnosti – fanouškům se na těchhle (dnes probíraných) filmech
líbí, jak jsou neitalské. Tihle hrdinové jsou celkem dost američtí. Ne všechno
tady. Ale hrdinové jo.
...
Jedno je dabing. Jedno jsou herecké výkony. A jedno je
scénář.
Tenhle scénář dělal někdo, kdo není vůbec hloupý. Ó kdepak,
tyhle filmy, ač to na první pohled tak nevypadá, mají velice promyšlené
dialogy. Tím jsou lepší, čím míň si toho kdo všimne. Jen nevím… Když jsem
studovala Pravou a levou ruku ďábla, počáteční bod toho všeho veselení, všímala
jsem si tam konkrétních dialogů. Je jich požehnaně, takže pro modelový příklad,
Trinity tu povídá:
T: A hele, dvě stě
dolarů?!
B: Napadlo tě
prásknout vlastního bratra?
T: To je urážka, to
bych nikdy neudělal... za pitomejch dvě stě dolarů.
Na oplátku jiný, Bambino svému nechtěnému bratrovi
v téhle chvíli moralizuje:
B: Copak ty nemáš chuť neco v životě dokázat?
Něco dělat? Krást dobytek, přepadnout dostavník nebo hrát karty nebo tak něco?!
Kdysi's byl dobrej karetní podvodník. Tak něco dělej.
T: Kde mám vzít čas?
Nemám ho, i když nic nedělám.
Je to téma pro psychologa a ještě možná spíš pro psychiatra,
víc, než pro filmového teoretika. Jak se vám to líbí, to výše? Takže… je to takový
typický humor těchhle filmů. Ten dialogový mezi hrdiny. Najde se tu i jiný,
podle mě lepší, ale ten není objektem našeho zájmu, tuplem proto, že
v MUJoeovi jiný vlastně absentuje.
Vtip. Vtip a nic než vtip. Ok, ironie a satira, co. Jakože
se to tváří vážně, ale je to vtip. Snad. Snad… Tohle stručně jako vtip musí
vzít každý a beru i já.
A teď si představte,
že jste dítě. Malé dítě, nebo i trochu větší. Ale dítě, co třeba i trochu
přemýšlí, nechodí se jenom dívat na hýbající se obrázky. Třeba dítě, co chce,
aby ta pohádka v televizi dobře dopadla. To snad chce každý, nejen malý.
Dobře. Jako dítě vás vzali na tohle. Jako vhodné pro děti se
to tu propagovalo po revoluci, jako vhodné pro děti se to tam propagovalo už na
začátku sedmesátých. Důkazní reklamu jste viděli výše. A jako na vhodné pro
děti a přístupné na to ty děti opravdu mohly chodit. Oproti strašně škodlivým
pravým špagetám...
Jak doufám, nebudete z toho mít žádné trauma. Odnesete si
z toho, že to bylo dobrodrůžo, že tam byli koně, kovbojové a… a?
„Copak ty nemáš chuť něco v životě dokázat? Něco dělat? Krást dobytek,
přepadnout dostavník…“
A teď vám povím tohle, autore:
Já mám za sebou celkově dokončené zatím jen gymnázium čili
střední, a šedesát, abych mohla radit ostatním, mi ještě není, ale i tak si
dobře pamatuji, že ve třeťáku na Psychologii nám do hlavy takoví oškliví lidé
vštěpovali, že ironii nesmíme
používat před mentálně slabšími nebo malými dětmi. Prostě to nepochopí a
můžou si to přebrat obráceně, než jsme my sami chtěli. Z vlastní
zkušenosti to potvrzuji, když nějakou ironickou poznámku člověk někdy
nezamýšleně použije před dítětem, ono tomu opravdu nerozumí.
Jenže tohle, na čem ty svoje dialogy stavíte, to snad musí
být ironie, sarkasmus, něco takového, ne? (v hodně podivném a pokřiveném
provedení, pro které nemám pochopení, patrně) A nemyslíte, že když film
vydáváte za dílo pro celou rodinu, malé děti zvláště, tak na to ty děti taky
přijdou a přeberou si to obráceně?! Nemáte pocit, že pak usoudí, že tohle je
ten správný přístup k nabývání majetku, odpovědnosti a vztahu k bližním? (Napadlo tě prásknout vlastního bratra? - To
je urážka, to bych nikdy neudělal... za pitomejch dvě stě dolarů...)
Nemyslíte? Jenže vy nemyslíte. A tak co tam vaši hrdinové povídaji je někdy pěknej horor.
Trvale se tu vtipkuje… a já doufám, že jsou to jenom vtipy…
o tom, jak dobrý zloději koní jsou… koho zase okradli… jak prodávají bratra…
jak je jejich maminka (stará) kurva… jak je nejlepší nic nedělat a ukrást si to
od druhých… ba i o mrtvých se tu žertuje, v Malém unaveném Joeovi ve
zpovědnici se Bambino zpovídá ve vysoce humorné scéně i ze zabíjení lidí.
Jsem velká, pochopím, že je to vtip. Snad. Nemám ráda tenhle
humor a nemám pro něj pochopení, přesto chápu, že to jakože vtip směrovaný na
diváka je.
Jako malá bych to nepochopila ani omylem. Když major
v Pravé a levé ruce řekne, ať jeho lidi strhnou chudákům mormonům kostel,
oni jim ho opravdu strhnou. Takže se mluví vážně. Proč najednou to, co říkají
tihle dva, bych neměla brát vážně? Jen proto, že to jsou hrdinové? Jako malý
tohle tak nerozlišujete a rozhodně nechápete, proč by… proč by to tak mělo být.
Je to trochu komplikované.
Jenže ty filmy pro děti jsou, údajně. Takže je tak beru… a řeknu
vám, autoři, že já bych na to svoje děti nikdy nevzala. A ne kvůli vulgarismům
a ne kvůli sexismům, kterých je tu obojího dle mého taky dost, toho prvního
spíš v úvodu série filmů a toho druhého po zásahu Marcatullia Barboniho,
čili v osmdesátých.
Takže jestli vezmeme vaše krásné vtipy jako vtipy jen proto, že jim nejsme ochotni uvěřit... to je na nás.
Takže jestli vezmeme vaše krásné vtipy jako vtipy jen proto, že jim nejsme ochotni uvěřit... to je na nás.
- Jo, taky jsem to slyšel…
- Vím to z praxe, od mýho strejdy.
- Strejdy?
- Jo, dal tátovi pěstí do hlavy, přímo sem. Druhou
ranou ho chtěl dodělat, ale místo, aby táta padnul, tak
se hned probral a sejmul mýho strejdu, svýho bratra. A bylo to. Co kdybyste to
zkusili?
Trinityho epizoda o otci a strýci je založená na tomtéž.
Úsměvně nám Trinity shrnuje, jak jeho otec zabil svého bratra, aby přesvědčil
bandity, že mají pomoct svému kamarádovi za užití násilí. Netřeba vysvětlovat.
Trne mi z Trávníčka, doslova, a z vašeho humoru. A brát to jako vtip…
eh, proč bychom měli? Otec žije a setkáme se s ním, se strýcem ne. Inu, drsný
svět Západu...
Že i tato epizoda skončí nešťastně pro bandity je nasnadě a
při hodně dobré vůli můžeme věřit, že to Trinity nemyslel špatně. Vzhledem
k tomu, že každá jeho epizoda je promyšlená do detailu a vyjde mu podle
plánu, usuzuji nicméně, že to špatně myslel a kamaráda jim zmrzačit chtěl, což se
povedlo beze zbytku. (S trvalými následky až do konce.)
Všímejte si dobře, až tato epizoda a tenhle fakt ve
skutečnosti přiměje bandity z Denveru obrátit v afektu zbraně proti
Trinitymu. Může si za to tedy sám. Za co… za nic, samozřejmě, protože bod, že
hrdina nemá v průběhu děje žádné problémy, všechno mu vychází, a jestli si
tu někdo namočí nohy, on to rozhodně není, je tu stoprocentně platný. Ale může
si sám za ten „stav ohrožení, ve kterém se na sekundu ocitl“. Hm.
Jo, a abych tuhle hrdinovi potvrdila, jak si mě naklonil na svoji stranu, řeknu jenom, že nesnáším vtipkování se zbraní v ruce. To se to machruje, jeje.
Takže ve shrnutí – dvakrát tu byli, dvakrát nikomu nic
špatného nedělali, naopak udělali mnoho dobrého, a dvakrát jim bylo ublíženo.
Do třetice všeho dobrého se tedy musí ještě dostavit, prosti již jakýchkoliv
prostředků, k rodinnému obědu rodinky Trinityho a Bambina, aby bodrý otec
vrah a vulgární matka prostitutka od rány dokradli, co jejich potomci nestihli.
Ale ok, já to beru. Jen jednu věc nechápu – proč mám být za takových okolností na
straně rodinky? PROČ? Proč, když jsou to zločinci, velice zlí zločinci, co
nemají ani tendence to nějak tajit?
Proto, že vyhráli. To mi chcete, říct, autore, že jo? Jako
v tolika jiných filmech, kde je hrdina odporná hyena bez jakýchkoliv
skrupulí, užívá si, zneužívá ostatní, vidí jenom sebe, kdo se mu nelíbí, ten
nemá právo na život nebo cokoliv dalšího než život, ale tenhle hrdina nad všemi
kolem vítězí a zvítězí navíc ve velkém finále – znamená to tedy, že je to hrdina a mám ho brát bez soudů, prostě
tak, jak je, a být na jeho straně.
Víte co…? Neznala jsem ani jedinou špagetu, netušila, co to
je, a k westernům neměla žádný vztah. Viděla jsem kus filmu Hodný, Zlý a Ošklivý
a nelíbil se mi. Po několika letech zase. Líbil se mi víc. Po dalším roce zase.
Řekla jsem si, že se to dá. Když jsem docenila Maestra, došla jsem
k tomu, že je to úžasná věc. A poté jsem to viděla ještě několikrát. Ač
můj vztah k tomu filmu kolísal od toho, kdy se mi nelíbil, přes to, kdy se
mi líbil, po to, že po revizi už se mi zase nezdá, byla tu jedna věc trvale
platná, od premiéry – Hodný, Zlý a Ošklivý má zlý konec. Velice zlý, na konci
zůstává úplný zmar. Oproti Tenkrát na Západě. Mluvím o výsledku, jakožto duel
se mi umělecky podstatně víc líbí ten z HZaO. Ale obsahově… V TNZ,
když pominu úplně všechny ostatní aspekty a okleštím to jen na kostru, vyhraje
právo. Vyhraje ten, komu bylo ukřivděno. A konec není šťastný, ale beznadějné
to není. Ne.
HZaO končí jinak. Má totiž za hrdiny tři zmetky. Je velkým
tématem říct, který z nich je nejhorší. Po všech letech a všech soudech,
zprvu bez jakékoliv averze, upozorňuju, zůstává pro mě nejhorší tzv. Hodný.
Možná by nebyl, možná bych ho byla ochotná brát jako třetího hajzla, který
bohužel byl chytřejší než ti ostatní a tak nad jedním zůstal v převaze a
druhého zabil. Jenže už jsme taky starší a umíme číst, umíme si přečíst něco
vyjádření autora, který si v každé věci odporuje s předešlým
tvrzením, ale jedno vyplývá z jeho řečí jasně – „hodný“ nemám brát
s těmi uvozovkami. Hodný je podle něj doopravdy lepší. Lepší, jo? Takže… takže tímto na něj za a) mám vyšší
morální nároky. Za b) je to sračka, pane Leone. Tohle si nemůžete nalhávat.
Prostě nemůžete. Vy asi můžete, ale…
Když nám blikne nápis The Good, každý, kdo to viděl, ví kde,
a kdo ne, ať se podívá a posoudí, tak je přece ta scéna ironická! Je to vtip,
že je hodný, tenhle pán. (Já, který jsem
ti zachránil život…)
A přece půlka diváků nějak dojde k tomu, že je hodný
opravdu. A mě by moc zajímalo, jak. Čím je hodnější parťák, který pro zábavu a
pocit převahy nechá umřít parťáka, než druhý parťák, který ho nechá umučit na
slunci, protože se mstí. Ani jeden není hodný, ani Krásnoočko není hodný.
Krásnoočko imho není takový pozér a nedělá ze sebe, co není… a možná díky tomu
jsem mu jako divák ochotna najít i lepší stránky. Jsou tam. U těch druhých jsou
taky. Ale lepší stránky má každý. I Hitler. Stoprocentně zlý není přece nikdo na
světě.
Takže proč je Blondie „hodný“?
Honzus 5* „Hodný, zlý
a ošklivý nejpřesněji naplňuje to, co si představíme pod pojmem
spaghetti-western. A Leone jako otec tohoto subžánru vytvořil fantastickou
podívanou, u které se člověk baví a směje, ale i nervózně svíjí v křesle. Clint
Eastwood jako "Hodný" má daleko k tomu, aby si toto přízvysko
skutečně zasloužil, Krásnoočko Lee Van Cleefa zase není tím záporákem, kterému
byste přáli bolestivou smrt. Pokud jde o "Ošklivého" Tuca v podání
Eliho Wallacha, toho si i přes jeho neskutečnou vychcanost a drzost nelze
nezamilovat.“ (ČSFD)
Tenhle komentář mám ráda a vážím si ho, protože jako jeden
z nemnoha vystihuje podobnost postav – ani jedna není hodná, ani jedna
není stoprocentně zlá, každý má něco a na jménech to není. To je docela dobrý.
Dougwood 3* „(…)
Hláška Eastwooda "nikdy jsem neviděl takové mrhání s životy..", když
sleduje bitvu armád unie a konfederace, to mělo znamenat nějaká hlubší
zamyšlení? Po tom, co tam bez mrknutí oka střílí lidi co jdou kolem a nijak ho
neohrožují? Rozhodně je mnoho lepších westernů...“ (ČSFD)
Prosím Leoneho, ať se drží nekomplikovaných kovbojek, ať se
drží formy, ale ať se nepouští do ničeho víc. Do psychologizace nebo do sociální
kritiky. Když se do toho pak pustí, funguje to takhle. Tak hluboké zamyšlení
nad krutostí světa z úhlu postavy Hodného?
To jó...
Druhá věc – samoúčelně dojímavý doutníček pro umírajícího vojáka. Ten zná každý. Třetí, hladí kočičku. Nedělám si legraci, i tohle je vypočteno na nalomení diváka, tahle kravina. Kdo má rád kočičky a nevadí mu, když se do zad střílí lidi, ten může zaváhat. Můžu zaváhat i já a věřit, že násilí války, do které se ve třetí třetině s Tucem dostali, Blonďáka svým způsobem nahlodalo k lepšímu. Aspoň trochu. Trochu to s ním pohnulo.
No. Takže jeho parťák nelže. On ano. Na závěr pro velké
efekty opět parťáka podrazí. A ukradne „parťákovi“ náboje s drobnou
obavou, že by byl třeba střílel po něm, Tuco, a ne po Krásnoočkovi, o jeho (Tucův) život se nicméně nebojí. A... Je velice chytrý, Blonďák. Chytřejší než Tuco a
profitující z toho, že ten aspoň z části, ač pouze pro peníze, je na
jeho straně, pročež vyhraje i nad Krásnoočkem, který je chytrý rovněž. Jenže
chytrost, promiňte, mi opět neukazuje, čím je Blonďák „hodný“, pane Leone. A
Krásnoočko podle Vás, chudák kluk, nemá právo ani na to mít duši. Jste zvláštní, moc zvláštní pán.
Zpět k mým pocitům z HZaO. Nesnášela jsem ten
konec. Dnes se na to koukám už jinak, tenkrát jsem vyloženě nesnášela Hodného.
Nesnáším to, jak, kdy, proč, nad kým a že vyhraje. Prostě proto, že si to
nezaslouží. Tenhle film sám mi nekáže, že je to správné. Jenže jestliže autor
vidí Hodného jako hodného, musí mít i za to, že si zaslouží ty peníze a život a
ještě nadvládu nejvíc ze všech. Jenže za co, za co? Monco (Pro pár dolarů navíc), taková milá postava,
tak pozitivní. Ba i Joe v Hrsti dolarů. Každý by si zasloužil těch dolarů
tolik, a těší mě, že Monco i dostane. Blonďák si imho zasluhuje kulku, stejně
jako jeho dva kolegové. Jelikož ji nedostane… ten film není dobře uzavřen.
Tenhle film je vůbec moc zvláštní, ale není na místě ho teď
začít rozebírat. Řeknu tedy jen, že ozvuky tohohle filmu jsou silně patrné
třeba ve westernových věcech velkého napodobitele Enza G. Castellariho nebo
komediálně westernových Giuliana Carnimea. Líbilo se jim téma hajzlů, kterým
jde jen o prachy, a nakonec ty prachy nezaslouženě taky získají.
A inspirace je taky u… Barboni je chytřejší. Opět se
dostáváme k tomu, že nenechá hrdiny kdovíjak odměnit, takže nám budou
ještě sympatičtější. Nicméně… není pochyb, že se zde inspiroval i on. A ještě
před ním Colizzi. Čím? Dvojice Cat-Hutch, Trinity-Bambino a jiné postavy Spencera a
Hilla funguje na stejných principech jako dvojice Blonďák-Tuco. Je to jiné. A
přece podobné.
Takže proč že máme být na straně rodinky, co ani spolu nedrží?
...
Hrdinové si mě úvodem na svou stranu tedy nezískají. Získají si mě naopak „záporáci“, což je z hlediska děje naprostá marnost. Držet v těchhle filmech se záporáky, nedostane se vám ani jediné satisfakce, ani jediného úspěchu těch postav, ani jediného ozvláštnění vztahu autora scénáře k nim – vždycky dopadnou stejně. A vždycky budou... skoro stejní. Malý unavený Joe je správně kontrastní a nejlepší pro předvedení místních tendencí v nejryzejší formě. Ale taky dějově rozpadlý a epizodický, takže takovíhle bandité nás na začátku opustí a na konci projdou scénou a to je konec. Oproti většině ostatních komedií tohoto žánru, kde se objevují průběžně. Občas smí něco udělat (Sudá a lichá). Občas se smí o něco pokusit (Jdi na to!). Občas nesmí prakticky ani dýchat, aniž by za to nebyli krutě trestáni (Dva výtečníci). A občas chytají to, co letí na vrchního zlého šéfa (skoro všude).
Tahle skupina MUJoea je nezvykle sólová (ač nakonec se pochopitelně přidá ke všem na špatné straně), jinak ale bývají vždycky součástí nějaké „zločinné“ korporace a mají nad sebou šéfa. Prakticky nikdy ten šéf za nic nestojí. Z hlediska postavení – pracovat u takového šéfa se nevyplatí. Je zahleděný do sebe a svých plánů, má tak možná velkohubé kecy a skutek utek, se svými podřízenými zvlášť nedrží. (Zcela imho jeden z jediných, za kterým aspoň trochu stojí stát, je Luciano Catenacci. Není vůbec špatný, ani jako záporák, ani jako šéf.)
Když se takovýhle šéf povyšuje, nezbývá jeho lidem už ani jedna jistota. Klaďákům jsou tu pro smích a vlastnímu šéfovi jenom, aby je komandoval. Úplně top šéfové jsou ti, pro které pracujete, obětujete leccos, snažíte se celý film, a oni si nakonec po svůj bok posadí vaše úhlavní nepřátele – hrdiny. (Když si je tam posadí hned, sotva je prvně uvidí, viz rozebíraný film, taky dobré.) Pro diváka je to pochopitelně znak toho, že tenhle šéf je debil. Podle mě je to i znak, že je to šéf na hovno.
Proč se ztrapňovat a cedit krev pro někoho takového? Někoho, kdo si vás vůbec neváží a automaticky očekává, že pro něj všechno uděláte? Někoho, kdo vás slovně bude urážet, a až nastane závěrečný masakr, bude si sám někde sedět a vás nahánět do největší bitky, ač vy tam jít nechcete?
A pokud takový šéf vlivem „mírového“ scénáře ve výsledku dopadne líp než jeho podřízení a nic se mu nestane... což se stává často! (a já z toho mám vždycky pocit, že se v nich vidí producent...)... pak už tu není fér ani tohle. Ale dělníci na špinavou práci se jim hodí, to jo.
Být pravá ruka takového záporáka je dějově nejnevděčnější úloha, jaká se dá chytnout. Postaráte se mu o všechno, z podstaty své postavy/povahy jste mu věrný a ani vás nenapadne ho střelit do zad, ani vás nenapadne, že by vás mohl střelit do zad on sám, a nakonec si to vypijete za něj. (U pana Leoneho se to praktikuje doslova, to vraždění podřízených z rukou jejich šéfa, a to pro čirou zábavu, viz Chytrák a dva společníci.)
Překvapivě je to ale úloha, která přetrvává.
Jednou jsem vedla takovou diskusi, myslím, že o velké nádheře Kick-Ass, a překvapivě jsme v ní došli k tomu, že v moderních filmech se mění skoro všechno. (Píšu moderních a rovnou podotýkám, že všechny tyhle komedie, ač můžou na někoho působit starosvětsky, staromilsky a klasicky, jsou v jádru taky velice moderní.) Ze záporáků se dneska buď dělají klaďáci a omlouvá se jejich vraždění, pak se ale berou jako kladní, nebo se záporák kanonizuje jako stvůra bez čehokoliv dalšího, zlej, zlej, ble, ble, šklebit se nám do kamery bude, zuřit, hysterčit, mít záchvaty, stačí si pustit prakticky každý současný western. Nejsou moc uvěřitelné, tyhle postavy. Hrdina se relativizuje, protože kladný už dneska nikoho nebaví. Kdo občas zůstává relativně podobný historii, je tenhle zástupce a pravá ruka. Zřejmě je tam scénáristi, a dokonce i ti z Ameriky, píšou a moc si jich nevšímají, což je jenom ku prospěchu věci.
Nestydí se být záporný a zároveň přinese svojí postavě i něco navíc, než jenom tu zápornost. Místa má málo, a přece. Občas dodá i nějaký nenucený humor. A nemusí dělat nepřetržitě jsem tak zlej, zlej, uhehe, neb to privilegium má šéf. A já vám povím, co je na téhle postavě taky pěkné. To, co píšu výše. Přece to, že je ochotná pro někoho dělat, s někým táhnout a za někým stát. Za záporákem! A co?! Aspoň za někým...
Už jsme tu o takových za ty roky napsali jistě dost. Navždycky, nejvýraznější, nejpopulárnější, nejslavnější v rozebíraných filmech...
je tenhle. Hrál tyhle postavy parádně celou kariéru, postavy s úplně marným osudem, ale potenciálem u diváků, pro které je hraje dodnes. Snažil se dávat těm jalovým postavám něco víc. Něco jiného a něco ze sebe. Proto jsou fajn. A vždycky jednou do roka (a díky tomu nahoře, tedy Bohu, že i letos) se tu (nejen) všem těmhle B-T ctitelům snažím dokázat, že je to skvělý herec a má potenciál na víc. Tím tyhle vedlejší záporáky vůbec nestrhávám. Jenom je to trochu omezující škatulka. Protože ty filmy jsou... ne pod úrovní, s tím bych si dala velký pozor, odsuzovat něco takhle. I přes to, že obecně jsou brány jako oddechové pitomosti, není to dle mého tak. Jen ty filmy nejsou moc hodné, nejsou pro mě moc pozitivní a jsou extrémně destruktivní. A tak i trochu jednotvárné.
Jenže jestli Enzo Barboni viděl správný humor takhle... jeho parťák se mu postaral o všechno, z podstaty své povahy mu zůstal věrný, ani ho nenapadlo, že by ho někdo mohl střelit do zad, a ono z toho všeho... no nic. Nakonec tu zůstává tahle škatulka. I kvůli ní se tedy dneska tak vrtám v těchhle banditech v poušti, kteří mají přes všechno poněkud jiné postavení než vždycky...
Tyhle hrdiny nemá nikdo rád. Diváci jo, a to autorům stačí. Ale ty postavy nemá rád nikdo. Nevěříte? Psát o majstrštykách v produkci
Leoneho a ve zpodobnění sólo Terence, bylo by to ještě lepší, ale tohle
bohatě stačí. Vynechte těch pár, tu skupinu zoufale samoúčelných stoprocentně předpisově kladných, kteří
budou provolávat sláva a óoo, jak jsou úžasní pokaždé, když projdou
hrdinové kolem…
...tak je vynechte. A zbyde vám… zbyde vám ohromná spousta lidí. Plná města lidí. Plné ulice, plné saloony.
![]() |
Nejpodivnější dva banditi, které jsem kdy viděl!! |
...tak je vynechte. A zbyde vám… zbyde vám ohromná spousta lidí. Plná města lidí. Plné ulice, plné saloony.
Je možné, že by tihle všichni byli zlí a záporní? To přece
není možné, ne? Není. A přece je mezi nimi a hrdiny hmatatelná bariéra. Nikdy
nikdo nebyl jako hrdina tak odtažitý od kolektivu, jako tahle dvojice. Kolektivem
myslím kohokoliv vedle těch předpisových (osadníci, mormoni, mniši, tečka.).
V běžném filmu… jsou. Prostě tam ti lidé jsou. Tady… jsou taky. Ale jsou
tu proto, aby hrdinům vadili. Aby s nimi měli problém, sotva je uvidí. Nic
jim nedělají. Slovo neřeknou, nic špatného neudělají, nedělají vůbec nic. Je
tedy normální přijít za nimi, zurážet je a vyprovokovat tím nejlépe bitku za účelem
ty, kteří se hrdinům líbí nejmíň (rozumějte – mají z nich vítr) zavřít do vězení?
Opakuji, přes to, že nikdo z nich žádný konflikt nevyvolával, nevyhledával
ani nechtěl? Pouze oni.
Partie pokeru je scéna, kterou si člověk pamatuje. Nabízí nám
totiž dlouho očekávaný a konečně naplněný sen o zrychleném fackování obětí
hrdinů. O čem je tahle scéna? O tom, že do města dorazil profesionální karbaník
v obleku. Což se nelíbí hrdinům a mají chuť ho zbavit jak pověsti, peněz, tak
nejlépe obleku, což mimořádně dneska nevyjde. Důstojnosti zato měrou vrchovatou.
Přece, je to poměrně výjimečná epizoda ve smyslu, že zúčtování vyprovokuje
profesionální karbaník Wild Card/Wild Cat Hendrics, protože má za to, že
Trinity podváděl. Pořád můžu brát, že Trinity opravdu nepodvádí, opravdu vyhrál
a opravdu se pouze bránil a dal nafoukanci na pamětnou. (Proč násilí na
ostatních od jeho bratra, to necháme být. To chtěli střílet či co? Jen si domýšlím.) Při zpětné revizi je to ještě ta z lepších
scén, protože se tu hrdina JEN vytahuje.
A opatří si s Bambinem nový oblek, leč my tušíme, že je
to nezkazí, že v jádru zůstávají stále stejnými. Kým? Hledanými zločinci,
několikanásobnými vrahy a zloději koní se zlatým srdcem. To nám snad dokážou
v následující epizodě jménem Restaurace.
Pro mne legendární část filmu. Tohle je totiž pohádka o tom,
jak bojujeme proti pokrytectví a nafoukanosti okolí tím, že se chováme hůř než
nejhorší záporák, nafoukanec a pokrytec tady. Ale jistěže chápu. Bud a Terence
jsou jakože nevychovaní, nezpůsobní, nepřizpůsobiví místnímu porcelánu a bílým
ubrusům, a působí jako sloni v porcelánu, čímž nám mají být sympatičtí,
když všichni kolem tady mají peníze, což automaticky vylučuje, aby byli kladní.
Peníze smí mít jen hrdina.
A je to scéna, kterou už jsme si tu nejednou rozebírali, a, myslím, i ilustrovali obrazově. Co se mi na ní tak líbí?
Řeknete mi, že hrdinové jsou neotesanci a nemají způsoby. Že
smrdí, neumí se chovat, že nevím co, že honí zločince a že pomáhají chudým a utiskovaným
osadníkům. A je to naprostá pravda. Chudí osadníci… mniši… mormoni… Číňani…
vždy nějaká izolovaná skupina obyvatel a její potenciální útisk je tím prvkem, který v původních
a prvních italowesternových komediích padesátkového typu zastávala jedna
povinná oběť vyrobená „zápornou“ stranou. A tedy dobrý důvod rozstřílet
všechny na kusy, ať udělali nebo neudělali cokoliv.
Chudí osadníci mají dítě s žaludečními problémy. Fajn,
když vás tenhle humor těší. Svůdnou dceru. Dobře, když se vám Yanti Somer líbí. (Mimochodem, jak by loupežné přepadení dopadlo, kdyby v povozu byla opravdu nějaká stará paní, a ne ideál Trinityho typu? Má-li být pisatel upřímný, není si jist.) Neustálé potíže, kdy vysadí kolo, utopí povoz… jsou tedy nezkušení a nebudeme
jim kolonizování brát, jsou kladní a nic zlého nikomu nedělají. Těch se
v rámci scénáře chytnou hrdinové. Vždycky. A předpisově jim pomůžou,
respektive i ochrání, což je naprosto
správné a těší mě, že aspoň je nebijí. Předpisově
kladní, tak jim říkám.
A pak tu máme jiné. Jistěže, film má vždycky spoustu lidí,
má spoustu peněz, má i spoustu lidí, postav, komparsu, všech.
Takže k nejkomparsovatějšímu komparsu se hrdina chová tak, že si na něj pověsí kabát.
Takže k nejkomparsovatějšímu komparsu se hrdina chová tak, že si na něj pověsí kabát.
Respektive ho nenechá jít spát, když dotyčný chce. Respektive mu vynadá, když ten ho slušně pozdraví. Civilista,
který se jim dostane do cesty… pro ně neexistuje. Teda existuje. Je tam, aby ho
vyhodili od pultu, když je tam před nimi. Ha ha. Nehrajte na nás prosím, že
jsou nevychovaní a se zlatým srdcem. Každý ví, kdo dělá tohle. Asi ten, kdo se
cítí být lepší než ten druhý, že. Je to přesně toto:
Tohle je moc dobrý film, Kulka pro generála. Co se tu děje? Tohle
gesto, kdy výše zobrazený předběhne celou řadu čekajících prostě s tím, že má přednost proto, že má oblek a prachy, nakonec přiměje hrdinu přehodnotit a přestat se kamarádit se svým
zvláštním kamarádem, bohatým Američanem. A můžu si o Tateovi myslet cokoliv,
můžu mu přičíst i věci k dobru, můžu obdivovat, jak nečernobílé a zajímavé
to celé je… ale co u něj zůstává nepopiratelně celou dobu, to je nadřazenost
vůči ostatním. Přirozeně. Nemám s tím problém a být to tam tak má.
Problém s tím mám, když toto přede mnou na nevinném civilním
obyvatelstvu páchá někdo, kdo je nám vnucován jako kladný hrdina.

Jenže takhle. Podle mě to odkrývá fakt, že pod nátěrem
lidovosti, humánnosti, náklonu k pozitivnímu komunismu a podobně, je
autor, tedy Barboni, neskutečně bezohledný buržoasta. Který o těchhle věcech ve
svých filmech dobře ví, ale chce je tam prostě proto, že mu přijdou vtipný.
Prosím, jestli mi nevěříte nebo to nevidíte, zkuste si najít
libovolnou takovou scénku. Nebo něco, kde se zrovna skoro nic „významného“
neděje. Uvidíte tohle.

Takže jako malej člověk morálku tak neřeší. To je pravda,
neví, co to znamená. Ale když se hrdina pohádky Marcel Vašinka chová
k okolí hnusně jenom pro svoji zábavu, to divák pozná, ač je takhle malej,
a nelíbí se mu to. Proč by se mi mělo líbit tohle? A proč bych měla dělat, že
se mi to líbí dnes? A proč bych měla dnes dělat, že je mi to fuk, když není?
Do restaurace na oběd hrdinové jdou dějově proto, aby mohli
upoutat pozornost boháčů a záporáků, co si je později chtějí najmout. V rámci děje je okouzlí a dokáží jim, že jedině oni jsou ti praví. Chovají se nekultivovaně.
Jako my. Jsou prvně v restauraci, neví, co je to příbor, neví, co je to
flambování, neví, co je to šampaňské, jako my. A neví, proč nezbít každého, kdo
jim přijde do cesty. Jako… my? Ale, věru? Jejich oběť, zcela nevinného číšníka,
který měl jediný hřích – pracoval v nóbl podniku – mám za takový prototyp projevu
skutečné solidarity těchhle hrdinů. Základ podobné solidarity
s pracujícími vrstvami (které jsou automaticky níž. Ve skutečnosti.
Hrdinové nepracují a počínají si volně, bez závazků, ale tihle jim
přisluhujou.) najdeme už na začátku Trumfového esa (I quattro dell'Ave Maria)…
Kde Ok, to není podáváno, že jsou…
„Nejpodivnější dva banditi, které jsem kdy viděl.“
„Nejpodivnější tajní agenti, které jsem kdy viděl.“
„Kdyby byl tak každý jako vy!“
„Kéž by byl každý tak šlechetný jako vy.“
(komentáře osadníků na svém místě. Aby nás
mohli průběžně, kdybychom třeba kolísali, ubezpečovat, že neexistuje kladnější
a lepší než tihle dva.)
Ale zde, v MUJoe tedy ano a doslova. Násilím je nám
vnucováno, jak jsou ve skutečnosti pozitivní. Čím?
Tak třeba to máme brát tak, že v téhle hospodě je to
samý namachrovaný napakovaný pokrytec, jako mimochodem každý, kdo má v těchhle
filmech peníze a není hrdina. Dva neotesaní zákazníci jim tedy trochu rozklíží
podnik a pokrytectví spadne a ukáže se pravá tvář. Jenže ani tak nevidím důvod,
proč chodit do nóbl restaurace kázat tamějším slušným hostům, že jsou trapný,
protože stolujou slušně, a proč se mstít pracujícím. Víte, kdyby to bylo jakože
jen nedorozumění, neřeknu. Jenže není.
To jim to hrdinové nandali, náfukům.
Mám tuhle scénu ráda od první chvíle. Přibližně po ní jsem
ten film vzdala a dala mu šanci až po dvou letech a navíc kvůli Riccardovi P.. Zvláštní, ale je to tak.
A nemohu nezmínit jednu věc, ač bych si ji radši nechala pro
sebe, protože se snažím při líčení výsledků studie aspoň trochu držet
nezaujatosti. Jenže je to věc, kterou už jsem příliš často slyšela. Touhle
scénkou výše se totiž chlubí její dva představitelé jako svým dítkem, tedy že
vymýšleli za pochodu a točilo se to. Jejich nápady a jejich vtip. Ergo… výsledky
nebudu rozebírat. Její představitelé to tedy mají ze své hlavy a mají to za
vtipné. Těžko se pak můžeme shodnout.
…
Tihle civilisté hrdiny logicky asi moc rádi mít nebudou. A
v jiných případech, kdy by mohlo vše proběhnout bez problémů, se sami
hrdinové zasadí o to, že si ze všech kolem udělají nepřátele.
Terenceova postava funguje v těchto případech jako
rozbuška. Jako ten, kdo to vyvolá, škrtne, a nechá, aby si s tím Budova
postava poradila (Dokonalá bitka v Pravé a levé ruce, kterou vyvolá
záměrně, nechá bratra napospas přesile, posadí se a kochá se, leč neúčastní
se.). Po veškerých materiálních i psychických studiích můžu říct, že je to
projev majetnosti té postavy. Stručně se Trinity v těchhle situacích „chlubí
tím, že má osobu, která se pro jeho blbé kecy klidně nechá…“ pardon, zbít ne,
ale zatáhnout do libovolného masakru. A on z toho vytěží. Automaticky tedy
postava Bambina musí být člověku o podstatná procenta sympatičtější. Vždyť on
s ním Trinity tak zametá! Tenhle poměr se definitivně změní cca
v postupujících osmdesátých letech, kdy naopak Budova postava začíná
usazovat tu Terenceovu. Ale neodbočujme.
B: To je ale sešlost,
co?
T: Znáš někoho?
A Trinity se bojí. Bojí se, že Bambino zná někoho. Kdo je
třeba lepší. A Bambino zná. Všechny.
B: Ten co mluví je
Reap Smith, zloděj dobytka.
T: Je dobrej?
B: Mhhh. Ten druhej je
Lenny Smith, dobrej na vloupačky.
(Výjimečná příležitost!!! Postava B UZNÁ schopnosti někomu jinému, jiným zlodějům koní. Jste nejlepší pistolník v kraji? Je tu hrdina, aby vám dokázal, že jste jenom zoufalej vejtaha, co neumí vůbec nic. Jste pověstný lovec odměn? Zapomeňte, je tu ještě hrdina, aby vás svlíknul do podvlíkaček a vysmál se vám. Jste… Obecně, tak to tu vždycky funguje, v těchhle filmech. Tohle je malá výjimka… a až do konce nás nic nedovede k tomu, že se Bud pletl, ač postava Terence se lehce pokouší o strhání konstatování, protože má strach. Tak to tedy chápu já.)
T je znepokojen a má strach, že by třeba... mohl být někdo lepší než on! A co
ten třetí?
B: To je Stingary
Smith. Pistolník. Úspěšněj zabiják. Drsnej zákazník. Uklidni se.
T: Hmmmm.
A tak B pije a T pomrkává na všechny v saloonu a čas
od času mrkne i směrem ke zmiňovanému stolu... a zase rychle jinam... a ví… A
šrotuje mu v mozku, jak přemýšlí, co udělat. Vždyť oni si tam jen tak sedí... A
tohohle ještě neznal... a teď ho zná... a není z toho vůbec rád... A tak Budovi
něco nalže, jednoduše proto, aby ho vyprovokoval a tak nejlépe spustil i bitku
zase s někým, kdo nic nedělá, s nějakým tím pokojným kovbojem, který nic nečeká
a netuší.
Jmenovitě s těmihle. Jestli neznáte zúčastněné u stolu
v popředí, to nalevo je Roberto Alessandri, dubl přítomného Terence Hilla, uprostřed
Paolo Figlia a napravo je Giancarlo Bastianoni, o kterém tu bývá občas řeč, což
je občasný dubl přítomného Buda Spencera.
A toto je Benito Stefanelli, o kterém už jsme tu jistě
mluvili. Když dovolí oba Fantasiové, Musumeci Greco i všichni ostatní –
nejlepší vedoucí kaskadérů všech dob. Strašně moc si tohohle pána vážím, i
z osobních důvodů. A každé jeho angažmá (není jich mnoho) u štábu komedií B-T
je velkou záhadou. Terence Hill… a teď nikoliv jen jeho postava, ale i on
osobně, si v jeho přítomnosti dokazuje vlastní odvahu. Že se ho nebojí. Bojí,
bohužel. Bud Spencer si jeho přítomností dokazuje svou rozvahu. Ne vždycky
funguje, bohužel.
Enzo Barboni… co ten vlastně chce? Usměrnit konkurenční
nejvýdělečnější štáb, pro který je Benova přítomnost klíčovou, tedy Leoneho
produkci? To už bychom si vymýšleli. Nicméně je to zvláštní. Stefanelliho role
v těchhle filmech jsou opravdu záhadné.
Takže bratři Smithové. Taky bratři, vida. Mám to tedy brát
tak, že Trinity se jich obává jako konkurence?
Tihle hrdinové, tedy dva bratři, jsou tedy sami. Mají jeden
druhého, pravda. A jsou to bratři, jsou pokrevně
spříznění – diváci je tedy berou jako dobré kamarády, ať si dělají cokoliv, ať
se chtějí zabít, ať zcela zjevně se nemají rádi, ať jsou spolu jen pro zisk,
pořád jsou to bratři, co spojí síly při boji s těmi, kdo se jim nelíbí.
Ale jinak jsou hrozně sami.
Jen občas se konfrontují s okolím tím, že do něj
zaryjou, zaútočí, ublíží nebo vyvolají nepokoj, který samozřejmě vyhrají. Scéna
výše, kde Trinity záměrně vyvolá bitku, je zajímavá (která není).
Náš dabing… nedává smysl. Jako často, je třeba říct. A snaží
se nacpat podivné věty tam, kde je v italštině ticho. Co tam má být tedy
doopravdy… nevím. Smysl dává to ticho. Trinity evidentně bratra navedl falešně
a nalhal, že se mu za zády dublové smějí, a Bambino se
vyprovokuje okamžitě a vyrazí na ně s tím, co je tady k smíchu.
V italštině oni u stolu nic při jejich příchodu neříkají. Logicky, protože
se jim za zády nesmáli, to dává smysl. V češtině dabér jednoho z těch
u stolu ryje do obou bratrů, z čehož si můžeme vzít, že Trinity měl pravdu
a opravdu se jim smáli. Nic jsme neviděli ani neslyšeli, usuzuji tedy, že správně
je první možnost. Ale pozorujte, jak se dokonce i dabing (a anglické znění. Jak říkám, nevím, jak to s ním je.)
snaží o to, aby uvedl hrdiny do postavení, kdy jsou aspoň trochu v právu.
Aspoň trochu.
Je to zvláštní. Tuhle celou akci Trinity vyvolá pouze za
účelem vzbudit tu respekt a efekt a vychází z ní jako pěkný slaboch. Ještě
zvláštnější, leč typické, je, že se strhne obrovská bitka a proti hrdinům jsou v ní
úplně všichni (kteří byli údajně varováni, patrně záporáky, že hrdinové jsou
fízlové? Eh, to dává smysl?). Hrdinové všechny rozmlátí, slovně jim dokáží
něco své intelektuální nadřazenosti, a ty, ze kterých mají (dějově to chápu
takto) největší strach, zavřou jakožto samozvaní zastánci zákona do vězení. A
ještě vyinkasují „za tohle zboží“ peníze. Tak se člověku zasteskne, že oni,
jakožto zločinci a zloději koní, jsou zřejmě pod ochranou Velkého bratra,
kdežto každý kapesní zloděj nebo chudák, který se jim nelíbí, je
v nemilosti zákona, stačí křivého pohledu na Terence či Buda.
A funguje
to tak stejně i v komediích z civilu. Přes nepopiratelnou a ještě na odiv vystavovanou
kriminální činnost jsou tihle dva zcela trestně nepostihnutelní! Naopak, zákon
se dá vždycky na jejich stranu, nadbíhá jim a oni toho využívají. To je moc
hezké poselství např. Dvou výtečníků. Tak si jenom dávejte bacha... aby vás nenašel Murdock...

Vystřižená scéna. Šerif se bojí, že bude zabit… hrdiny je poslán pryč, aby definitivně převzali jeho úřad… a šerif už se skutečně neobjeví. Bez téhle vložené scény jsem si napoprvé říkala, že ho hrdinové někde oddělali a zakopali. Dnes… se mohu jen dohadovat.
Proč by je měl mít někdo kruci rád? Proč by je měl mít kdokoliv rád, když všude vstupují jako honorace, věší si na vás klobouk, když se jim nelíbíte, organizovaně se vám mstí a ještě mají protekci nadřízených orgánů? I nejsou kolektivně oblíbeni.
Proč by je měl mít někdo kruci rád? Proč by je měl mít kdokoliv rád, když všude vstupují jako honorace, věší si na vás klobouk, když se jim nelíbíte, organizovaně se vám mstí a ještě mají protekci nadřízených orgánů? I nejsou kolektivně oblíbeni.
Nevadí jim to ani omylem, jsou tak naprosto spokojeni. A
hlavně je na jejich straně scénář. V praxi, co tím myslím?
Vezměme si neurčitou normální špagetu. Máme tu hrdinu, který
se vrací po x letech z nespravedlivého pobytu ve vězení či nucených prací,
a chce se pomstít/získat satisfakci/žít normální život.
Pokud se chce pomstít, bude to mít těžké. Bude sám proti
všem, kteří za to můžou, a pokud se to zdaří, tak v závěru. Pokud chce
získat satisfakci, je to nastejno a skoro určitě z toho nic nebude. Nikdo
mu nepomůže a je na to sám. Pokud je ochotný to nechat a chce žít pouze
normální život, ani to není snadné, protože v tom případě jsou proti němu
jak ti, co můžou za jeho vězení, a chtějí se ho zbavit, aby mlčel, tak jsou
proti němu i civilní občané, co mají za to, že je vinný.
Na všechny pády je to těžké postavení a celý děj se mu hází
klacky pod nohy, ztěžuje se situace, je těžké s tím něco udělat. Pokud se
najde někdo, kdo je schopný držet s ním, moc mu to přeju. Ale scénář je
„proti němu“. Jakože. Samozřejmě, že ve výsledku je to pořád hrdina a vyhraje.
Ale aby mohl být hrdinou, musí to taky dokázat. Tak se běžně vyrábí zápletka.
Tihle hrdinové v tomhle i jiných filmech mají scénář na
své straně od začátku až do konce. Za celý film nemají žádné problémy. Žádné
větší obtíže, nic a nikoho, kdo by jim v něčem bránil, stavěl se jim do
cesty, ztěžoval jejich jízdu. Nikoho. (Ale budete stát proti hordě hrdlořezů! - He he he, a vy si myslíte, že jedna horda stačí, aby vyděsila dva tajný agenty? Jistěže nestačí.) Pokud jsou tu „záporáci“, pak proto, aby
byli hrdiny opakovaně poráženi. Chybí tu tedy jakákoliv gradace! Jestliže jim
všechno vychází od začátku… jestliže jim všechno vychází i v průběhu děje…
jestliže je šéfzáporák ještě obdivuje a vyzdvihuje nad vlastní lidi… jestliže
jsou v každé prkotině lepší než všichni kolem nich… tak pak asi není
překvapení, že i na závěr masakrózní bitku proti hordě tváří zla vyhrajou.
To vše zvládají sami. I bitku zvládnou sami, jistěže, není
problém. Dvacet, třicet lidí proti nim, to je jako nic.
T: Pcha, je jich jen
devět…!
Zvláneš to sám?
B: Zrovna jsem se
vzbudil, koukej se snažit.
(jinými slovy za normálních okolností jich zvládne třicet,
jenže teď mají vlastně výhodu oni, jejich soupeři, neb B není v nejlepší
kondici a potřebuje, jakože, pomoc od T. Takto se dialogicky velice umě strhává
jakákoliv schopnost záporáků. Je to prostý výsměch každému proti hrdinům.)
Ve westernech se na jejich stranu… nebo oni na tu druhou…
dávají mniši nebo mormoni, respektive chudá rodina dojímavých osadníků. Takže
zcela sami nejsou. Mormoni, mniši i osadníci jsou zcela izolované komunity
kdesi v kopcích.
Ale co ti ostatní?

https://dusevni-zdravi-a-psychologie.zdrave.cz/kdo-je-to-sociopat-a-kdy-mate-tu-cest-s-psychopatem/
Nemůžu si pak pomoct. Tenhle hrdina... a opakuji, že hovořím o těch postavách, ač s představiteli mají leccos společného (to každá postava)... na mě působí trochu jako psychopat. S ním mi přijde chorobná snaha autora přesvědčit nás, že je tak pozitivní. A s tím mi přijde podivné, že prakticky všichni se tím opravdu přesvědčit nechali…
Scénář je extrémně samoúčelný. Z normálního hlediska – vezměte celé město. Myslíte, že celé město, každý barman, každý na ulici, každý v restauraci, každý v saloonu, prostě každý může být strašně zlý a záporný, který si vyžaduje pokořit a srazit nosánek? To není prakticky možné. A přece se s lidmi v těchhle filmech tak zachází. A kladně se berou jen ti osadníci.
Hrdina ke každému přistupuje jako k potenciálnímu nepříteli, což ventiluje tak, že každého strhává. Koho potká, utře, vysměje se, respektive vyprovokuje, aby dokázal, že je lepší. V čem? V tom, že se chová jako nepřizpůsobivý?
Celá tahle podivná menšinově motivovaná snaha mi připomíná současné trendy naházet bílým a nejlépe Evropanům na hlavu veškeré zlo světa a nutit je platit za všechno a všechny, co jsme kdy údajně udělali, když jsme kolonizovali, pobíjeli černochy, masakrovali Vietnamce a sto plus jedna další činnost, za kterou ve skutečnosti vůbec nemůžeme. Přesto se na nás ze všech stran z médií sype srab na naši hlavu, abychom měli špatné svědomí, abychom se chytili za nos a abychom přijímali požadavky a plány těch shora. Model běžného občana je spojován s rasismem a vyzdvihují se jakékoliv menšiny, bez jakýchkoliv zásluh, jen proto, že jsou to menšiny. Tady jsou ty menšiny vždycky taky ty správné. Ba vlastně ty jediné správné. A všichni ti civilové kolem hrdinů jsou tu ke zbití, ač často zcela bez důvodu... čili jinými slovy je budeme brát jako ty špatné... čili jinými slovy... jsou to velice moderní filmy, vždyť to říkám. Hezká snaha.
říká nějaká neurčitá civilní osoba v Pravé a levé ruce ďábla ve chvíli, kdy kolem jde namachrovaný Trinity. A dokonale to vystihuje vztah okolí k těmhle dvěma... a bohužel i vztah pisatele.
…
Proč mám být tedy na straně rodinky v Malém unaveném
Joeovi, když si to zamák nezasluhuje? Proč?
Projde nějakým vývojem k lepšímu? Rodinné zázemí
zůstane doma, takže můžeme tušit, že neprojde a spokojeně dál bude předstírat,
že umírá, a podobné kratochvíle. Projdou jejich potomci nějakým vývojem?
To je velice sporná věc, ten vývoj. Podle mě ne. Nicméně musím uznat, že dneska pozoruji různé nuance, pozoruji možné záměry autora, pozoruji, co máme brát a co ne tak vážně, pozoruji vypočtenou hru a i chápu... že snad někdo z autorů ten pocit i mít mohl? Že to všechno, co tu hrdinové dělají, ač to dělají nejhůř, jak můžou, dělají proto, aby pochytali všechny ty zlé a pomohli těm hodným? A že se později usadí a nebudou již páchat zločinnost, kdybychom byli velcí idealisti? Jenže to by měl člověk snad pochopit hned, a ne po letech zkoumání a psychologizace, tedy v době, kdy už ty pozitiva najdu opravdu u každého v každém filmu. A taky by to tam musel chtít hledat... ty postavy by ho měly přimět... a to se nestalo.
V klíčových bodech zůstávají pořád stejní. V předepsaných pasážích kladní, jinak odpudivě asociální. Je to extrémně nihilistická věc. A nemyslím to jako vtip.
V klíčových bodech zůstávají pořád stejní. V předepsaných pasážích kladní, jinak odpudivě asociální. Je to extrémně nihilistická věc. A nemyslím to jako vtip.
Takže hrdinové nejsou zvlášť hodní. Jejich příbuzní taky ne. Jejich
chráněnce beru jako neškodné, ale to je zcela pasivní prvek. Libovolného
kolemjdoucího nám film nepředstaví natolik, abych mohla tvrdit, jaký je,
nicméně z drtivého procenta nedělají nic špatného. Hlavní záporák je
nafoukaný idiot. A jeho parta… tak tu, vyjma čtyř lidí, Romana Puppa a spol,
kteří se ve volných chvílích posupně chechtají a šklebí, konkrétně v Joeovi pro
velké závěrečné zúčtování sesbírá snad ze všech, kdo tu prošli nebo jen seděli
v saloonu. Dějově to smysl moc nedává… jedině tak, že skutečně každý, kdo
tu byl, byl tedy zlý. Proboha, těch dobrých lidí moc na světě není, co. Ještě,
že jistoty Trinity a Bambino existují…
Ve filmu… je to pochopitelně jen další z vtipů a urážek
strany „banditů“, protože my, diváci, dobře víme, jací jsou, už je známe, už
jsme se jim nasmáli dost, a říct o nich tohle, můžeme se smát zas a šéfzáporákovi
taky, že si něco takového vůbec myslí. (Díky panu Gérardu Landrymu, mimochodem,
protože docela zachraňuje místní bilanci nic moc záporáka.)
Tak se tedy jdeme zasmát k závěrečné bitce?
Tak se tedy jdeme zasmát k závěrečné bitce?
Stejně by mě zajímalo... jak jste to udělali. Že se vám
nesmáli, víte?

Věřte. Diváci nekvitují žádný vtip, který udělá někdo jiný
než vy. Ale ty vtipy, co děláte vy, jsou vždy zaměřené na někoho dalšího, na
jeho úkor.
Divný. Když mám komické duo, čekám, že nějakou legraci dělat bude ono samo. Že když ho zavřou na prázdnou scénu, zaimprovizuje nám nějaký vtip. Jenže místní humor, když teď vynecháme už zmiňované „satirické“ dialogy, je vždycky stavěn na konfrontaci s okolím, jmenovitě často navíc na výsměchu.
Takže takový fenomén Šimon a Matouš v nejlepších letech a filmech, ti by se rozkrájeli, abychom se smáli. Nejvíc jim samým. Ale byli zároveň s nimi. Už jsme o tom psali dost.
Franco a Ciccio, ke kterým jsem našla cestu asi před rokem a
půl, konečně taky, když je beru jako jednu z nejoblíbenějších národních
komických dvojic, je na místě je zmínit pro srovnání. To jsou velcí filosofové a lingvisté... Tím
chci říct, že není jejich humor takový, jak na první pohled může vypadat a
třeba odradit (koho na první pohled neodradí grimasy Franca Franchiho, řekněte).
Ve skutečnosti v převažující většině je jejich humor velice chytrý a
z většiny dialogický, a do toho občas něco nečekaného s efektem
situačního vtipu.
A zcela osobně, jak na nich, tak na Šimonu a Matoušovi, tak na jiných, se mi líbí, že nám nikdy nepropagují zločinnost.
Bože, ale když i v takové neuvěřitelné, neskutečné pitomosti, jako poslední mnou viděné špagetě-komedii Pazienza ha un limite... noi no! se Salem Borgesem a Pietrem Martellanzou, kteří hrají a přehrávají, co jen můžou, a cílová divácká věková skupina může být tak plus/minus 5 let... když i tam může zvítězit právo poprávu... ti dva naprosto neskuteční hrdinové – bratři – můžou přece držet bez problémů spolu... může na konci nastat i jistý druh smíru... a když je někdo lepší než oni (a přehraje je třeba v kartách), nemají potřebu mu to omlátit o hlavu, ale uznají porážku (a postaví mu z karet domeček...)... tak proč by to sakra nemohlo tak jít i tady? Šlo to u tolika jiných, šlo to i u Deana Reeda (s Crisem Huertou), čímž si u mě zjednal velký respekt, že je ochoten nebrat se vždycky smrtelně vážně! Šlo to tuhle dokonce i u George Hiltona! Tak proč ne tady... a proč je známý zase jenom tohle...?
Divný. Když mám komické duo, čekám, že nějakou legraci dělat bude ono samo. Že když ho zavřou na prázdnou scénu, zaimprovizuje nám nějaký vtip. Jenže místní humor, když teď vynecháme už zmiňované „satirické“ dialogy, je vždycky stavěn na konfrontaci s okolím, jmenovitě často navíc na výsměchu.
Takže takový fenomén Šimon a Matouš v nejlepších letech a filmech, ti by se rozkrájeli, abychom se smáli. Nejvíc jim samým. Ale byli zároveň s nimi. Už jsme o tom psali dost.

A zcela osobně, jak na nich, tak na Šimonu a Matoušovi, tak na jiných, se mi líbí, že nám nikdy nepropagují zločinnost.

Bud Spencer se onehdy vyjádřil, že oni dva, Spencer a Hill, jsou svým humorem
mezinárodní, kdežto jejich krajané, mezi nimi i zmiňovaní Franco a Ciccio,
národní, a za hranicemi nemůžou být pochopeni. Kdežto facky těchhle filmů
pochopíme všude.
Měl… měl pravdu. Dle výsledků měl skutečně pravdu, Franca a
Ciccia si nechali v Itálii a celý svět zná facky a fazole. Jenže nerozumět
ani slovo těmhle filmům, Bud-Terenceovkám (a že mám problém, i když rozumím...), nepochopím jako divák, proč se tomu, co se
tam děje, mám smát. Proč se mám smát, když tam bijí nějaké bezejmenné oběti,
které jim NIC neudělaly? Prostě problém je, že podle mě... i Cervantese... není žertem, co bolí, a není kratochvílí, co ubližuje třetímu. Jen chci říct, že to nefunguje stoprocentně, Buddy.
Kdyby tito hrdinové skutečně udělali nějaký vtip sami a nelpěli na sobě tak
obrovskou měrou, díval by se na ně jeden hned jinak. Třeba, že ten humor umí a
dělají i jinak, než tím utahováním si z ostatních. Jenže… takový humor tu
není.
Je tu případ, kdy si z nich vystřelí Gilberto
Galimberti tím, že setře Trinityho.
A já mu tímto gratuluju, protože takové privilegium se dostane opravdu málokomu. Jenže to dál nemá žádný efekt.
Je tu chvíle, kdy se na začátku člověk směje Trinityho opravdu vtipným slovům.
Jenže pak se přesvědčí, jaký byl bloud, že se smál.
Je tu chvíle, kdy se na začátku člověk směje Trinityho opravdu vtipným slovům.
Jenže pak se přesvědčí, jaký byl bloud, že se smál.
Je tu případ, kdy máme od Bambina podařený vtip ve zpovědnici.
Jenže mnich je posléze ubit a mě přejde chuť se smát.
Máme vtipy, kdy si něco udělají mezi sebou hrdinové.
Jenže upřednostním, když hrdinové přes všechno budou držet
spolu, než si dělat naschvály.
Je to těžký. Někdy je to těžké…
Jo, je to velice moderní, tihle „antihrdinové“. Anti, to
teda jsou. Ale ne Tarantinovo, páč tu máme pořád tu chudou rodinu
a jiné podobné, kteří nám ještě pořád zaručují, že je máme aspoň jako něčím
pozitivní brát. V jádru si
tvůrce svými hrdiny asi není moc jistý, jejich kladným charakterem, konkrétně, když jim potřebuje dávat takovéhle
naroubované důkazy kladnosti. A když svatá rodina zmizí, jdou zase dělat, co je
baví.
Ne vzývat nebesa. Honit se za mamonem...
.....
Malý unavený Joe mi tenkrát a tady ukázal, co jsou ty filmy
zač, a jak k nim napříště budu ke všem přistupovat. Možná přesmíru
kriticky. Můžou si za to samy/i. My jsme v něčem tolerantní. Když se někdo
snaží, a i když mu to třeba nejde, my poznáme potenciál. Tady vidím, pokaždé
znovu jsem viděla, jak je to marné. Protože základ těchhle filmů je překroucený.
Pokladnění záporní hrdinové nemůžou fungovat. A rozhodně ne takto.
Nemůžou fungovat ani hodní záporáci, rozhodně ne
v takovém filmu. Ale pořád tu jsou a pořád takoví jsou a pořád aspoň
trochu vyrovnávají to na druhé straně.
A jestliže se traduje, že si vybíráme za hrdiny ty, které bychom chtěli k sobě po bok... vždycky budu chtít radši za muže někoho, kdo se umí postarat o svoje lidi a kamarády, než toho, který nedrží ani s vlastním bratrem. Ač si říká hrdina.
A jestliže se traduje, že si vybíráme za hrdiny ty, které bychom chtěli k sobě po bok... vždycky budu chtít radši za muže někoho, kdo se umí postarat o svoje lidi a kamarády, než toho, který nedrží ani s vlastním bratrem. Ač si říká hrdina.
Líbí se mi tahle scéna a vždycky se mi líbila. A už jsem tu
o ní jistě psala. Bezvýznamná scénečka o postiženém banditovi. Jaký má účel?
Tak asi ten, abychom si všimli, kdo v té obrovské tlupě „záporáků“
dorazivších na závěrečné utloukání všechno je.
Možná i, abychom si potvrdili své teorie, že bandité
z Denveru nejsou zlí a drží spolu, ač okolnosti jsou nepříznivé a nejvyšší
šéf toho má plné zuby.
Možná i proto, aby Enzo Barboni svému kamarádovi Riccardovi
dokázal, že to s ním dobře myslí a udržel si ho do (všech) příštích
spoluprací.
A možná i proto, že to s ním dobře myslí opravdu. Aspoň trochu…
A možná i proto, že to s ním dobře myslí opravdu. Aspoň trochu…
Proč jste je udělal tak hodný, pane Enzo B.? Proč jste
konkrétně tyhle čtyři bandity učinil asi nejhodnějšími postavami všech těch
vašich ukrutných filmů? Neveselá paralela společnosti, kdy ti zlí mají vždycky
navrch a říkají si kladní, a ti ostatní, které nazývají zlými a vypsali na ně
odměny, ti jen draze platí? Kdybyste to tak myslel, pane režisér, bylo by
to bývalo fajn. Nemyslel. Takže nebylo. Škoda. Ale stejně… Vám za ně děkuju.
A jestli přeháním, ať si. Nikdo další mě o troše lidskosti v tomhle filmu nepřesvědčil.
A jestli přeháním, ať si. Nikdo další mě o troše lidskosti v tomhle filmu nepřesvědčil.
Takže co se mi tu líbí?
Když se mi nelíbí ani Terence ve vaně, tak co si z toho
ještě vzít víc? To byl vtip. (Vtip není, že se mi nelíbí, vtip je, že by tu
nebylo víc lepších věcí.) Líbí se mi hudba a vždycky se mi líbit bude. Bráchové
De Angelis tady v tomhle odvětví (jakož i jiní, co tu pracovali) marnili
nemálo svůj talent. Další masakr a další masakr a zase nějakou odlehčenou
veselici složit… Vždycky ji složili stoprocentně a bez chyby. Že dneska se o
nich mluví jako o skladatelích filmů Buda a Terence a fanoušci je tahají na
vzpomínkové koncerty pro Buda Spencera, výhradně, a všechna jejich ostatní
tvorba jako by vůbec neexistovala, je škoda.
Tohle stigma, pozitivní nebo negativní, to je věc názoru, obvykle postihne každého, kdo se dostane do nějaké podobné výrobny a zasadí se o ni.
Tohle stigma, pozitivní nebo negativní, to je věc názoru, obvykle postihne každého, kdo se dostane do nějaké podobné výrobny a zasadí se o ni.
O Benitu Stefanellim si dneska přečtete jako o vedoucím
kaskadérů Sergia Leoneho, bez akceptování faktu, že jeho práce pro Leoneho je
minimální procento ze všeho, co kdy dělal, že dělal pro jiné a jiné už dávno
před Leonem i dávno po něm.
![]() |
A zvládnem to i bez nich, co, šéfe? - Snad i oni bez nás. |
Když si totéž, akorát jako o osobním skladateli
Sergia Leoneho, můžeme přečíst o osobnosti slávy Ennia Morriconeho, není se
patrně co divit. Ani tvrzení, že Riccardo Pizzuti je dvorní kaskadér těchhle filmů a
bitek není taková pravda, jak vypadá. Byl tu už dávno dávno před tím a
v tolika jiných věcech.
Vždycky ale převáží to nejpopulárnější, a fanoušci
by rádi, aby dotyční pro jiné autory vůbec nepracovali.
Pracovali.
(A za ten popisek pardon, dobře vím, že Stefanelli by se takhle nevytahoval. Jenže je to pravda...)
Pak se mi v těchhle filmech taky občas líbí kamera. To
je vyloženě urážka filmů, pochválit je za hudbu a kameru, co. Ještě jim dát
cenu za zvukové efekty a je to hotovo. (Můžeme, zvukové efekty mají extrémně
vyvedené. Tak, že je pro mě úder každé bitky krutou zkouškou.)
Mám-li se vyjádřit k inovaci, kterou nám tyhle filmy
přinesly, je to těžké. Po veškerých zkušenostech a tom, kde vidím, jak
neslitovní Italové ve svém filmovém průmyslu jsou, docházím k tomu, že
absence mrtvých je pozitivním bodem. A že nemám vůbec nic proti, když své
soupeře nezabijete, ale dáte jim na pamětnou. Že by se mohli někdy polepšit,
třeba, nebo smířit, něco takového bohužel nadále neexistuje v mysli
žádného scénáristy. Škoda.
Na druhou stranu, ze všeho, co jsem tu rozebírala, je asi
patrné, že s touhle praxí ubití taky nejsem spokojená. Ne v těchhle
filmech a ne s tímhle přístupem. Vzhledem k tomu, že bitky nahrazují
duely, akorát bez krve, beru je vážně (že jsou komediální, chápu. Ale jejich
výsledek a záměr přece vážný je i zde.), jako zúčtování. Jsou delší, pestřejší,
vtipnější než střílení se… jsou „komické“, jsou plné efektů, hrdina na nich demonstruje
svou intelektuální a morální převahu, hrdina v nich ztrapňuje ostatní,
hrdina se v nich předvádí. A jestliže neberu hrdinu jako hrdinu, tyhle
bitky automaticky musím brát jako exhibici nadčlověka a potírání práv
ostatních. Takže tahle inovace takhle nespěje k lepšímu.
Líbí se mi tu… závěrečná bitka? Líbí, nelíbí, jsme opět u
toho. Oceňuju ji. Ale líbit… pořád jsem žena, tak jak by se mi mohlo líbit
násilí? Nemůžu koukat na box a upřímně říct, že se mi to rozmazávání hlav líbí. Nemůžu poslouchat kameňáky a (z většiny) obhroublé anekdoty a upřímně říct, že se mi líbí. Vtip to třeba
má, ale líbit se ve smyslu slova se mi nemůže. Bitka se mi taky líbit nemůže.
Může se mi líbit všechno, co ti kluci dovedou a kde předvedou. Všechno.

Sice bych s nimi radši držela… ale
když ono nelze.
Ale nebuďme násilní. Co ubližuje třetímu není k smíchu.
Co se mi tu tedy líbí? Jsem výrazně proti všemu tomu, co jsem
dnes zmínila. Jsou to prvky, co se pravidelně opakují ve všech podobných filmech. To ostatní víceméně aspoň beru. Ale to hlavní, jako vždy, všechno je ryze, jen a pouze MŮJ NÁZOR. Zatím se nezměnil. Třeba bude za další čtyři roky jiný.
A teď se obvykle píše nějaké hezké slovo na závěr.
Jen já dneska nevím. Co říct? Že od Enza Barboniho znám lepší filmy. Mnohem lepší, přežít se dají líp a jeden je dokonce úplně jiný... a psali jsme tu o něm právě na den přesně před třemi roky. A možná už tam bylo všechno podstatné. To dneska... berte tak, že jsem chtěla zkusit, jestli na to mám odvahu. Jestli mám na to kromě pořád nějakých stížností podat taky argumenty a fakta, ze kterých ty stížnosti plynou. O všem předtím, o každém filmu, každou rozborku jsem psala ráda a pro radost, pro to vytáhnout na povrch něco přehlíženého, co si to zaslouží. Tohle... je jiné, můj důvod je jiný a osud těchhle filmů taky. Nejsou vůbec přehlížené. Jsou horem dolem propagované. Jsou všude. Televize je vysílá, každý je zná, většina je má ráda a já bych taky chtěla. Tak snad... příště, Enzo.
Vím, že do smyslu pro humor nelze nikomu mluvit. Vím, že mluvit do filmů autorovi skoro po padesáti letech není k ničemu. Vím, že se touhle podivnou esejí stavím proti 7 miliardám obyvatel planety. Ale přesto si myslím, že není od věci podívat se na některé světové jistoty a ideologie z trochu jiného úhlu… a třeba se i zamyslet, jestli si ten status zaslouží.
A teď se obvykle píše nějaké hezké slovo na závěr.
Jen já dneska nevím. Co říct? Že od Enza Barboniho znám lepší filmy. Mnohem lepší, přežít se dají líp a jeden je dokonce úplně jiný... a psali jsme tu o něm právě na den přesně před třemi roky. A možná už tam bylo všechno podstatné. To dneska... berte tak, že jsem chtěla zkusit, jestli na to mám odvahu. Jestli mám na to kromě pořád nějakých stížností podat taky argumenty a fakta, ze kterých ty stížnosti plynou. O všem předtím, o každém filmu, každou rozborku jsem psala ráda a pro radost, pro to vytáhnout na povrch něco přehlíženého, co si to zaslouží. Tohle... je jiné, můj důvod je jiný a osud těchhle filmů taky. Nejsou vůbec přehlížené. Jsou horem dolem propagované. Jsou všude. Televize je vysílá, každý je zná, většina je má ráda a já bych taky chtěla. Tak snad... příště, Enzo.
Vím, že do smyslu pro humor nelze nikomu mluvit. Vím, že mluvit do filmů autorovi skoro po padesáti letech není k ničemu. Vím, že se touhle podivnou esejí stavím proti 7 miliardám obyvatel planety. Ale přesto si myslím, že není od věci podívat se na některé světové jistoty a ideologie z trochu jiného úhlu… a třeba se i zamyslet, jestli si ten status zaslouží.
Že i když se ztratíte v poušti, ještě pořád v ní můžete narazit na někoho, kdo vám pomůže dál...
Dobrou chuť a na zdraví.