800 balas aneb jak to bylo s pončem Clinta Eastwooda

A tak nejspíš každý včetně mě, kdo o tohle místo zavadí a zjistí, že zřejmě umřelo, a nic už se tu dít nebude.
Neumřelo, věřím. Existuje tolik zajímavých témat a poznatků, některých i ze života. A nechci psát o tom, že nemám co psát, byla by to lež. Jen nemám čas a další věci. Leč byla by škoda… byla by škoda nenapsat sem aspoň řádku. O filmu, který už znám dávná léta podle názvu a tak vyhroceného popisu v knize Karla Jordána, že jsem si ho před pár lety sehnala. A dnes, v době jistého výročí, jsme si ho pustili.

Kolikrát už jsme tu byli a kolikrát už jsme to jenom viděli? Nevím, takovou statistiku nemám. Skoro třísetkrát to nebylo, ale rozhodně ve všech těch špagetách, co na tenhle exterio-interiér měly. A bylo to vždycky moc hezké, zase se sem podívat.
Už v roce 1972 mají Michele Lupo a scénárista těžkou melancholii a nostalgii, dělají tu opuštěné město u Bena a Charlieho, což znamená, že špagety pomalu končí. A většina z těch pozdnějších jsou opravdu takové, vyjma komedií. A že si nemála z nich vážím a mám je buď za dobré nebo za zajímavé filmy, klasické špagety už to nejsou.
Ne vždycky je to ku škodě, dělat humor. Vždyť i dneska můžu říct, z těch různých festivalových zážitků (= pravidelně každý rok v době festivalu v Karlových Varech dělám soukromý festival současných westernů (a taky velkých klasiků filmu))... a že není těžké udělat si přehled, protože western světem netáhne... takže můžu říct, že rádobypsychologické patetické temné a uuukrutně vážné a závažné fúze autorům dneska nejdou, tím víc jich přes to točí. Podstatně lepší bilanci v současnosti pro mě mají autorské počiny "lehčího" stylu... tedy že nedělají, kdoví jak závažné a chytré jsou, ač nejsou... obvykle jsou pak podstatně lepší i chytřejší než ty, co to dělají... (jen loni ta Western Religion, tak nedoceněné a tak originální dílo pár nadšenců...) Co pak platí spolehlivě, že mimoamerické věci jsou skoro vždycky zajímavější (německý skorowestern, a jak to dobře jde...). Jako tomu bylo vždycky, mimochodem. A jako tomu bylo vždycky, mimochodem, známé a uznávané jsou stejně zase ty z USA...

Ale to není téma na dnešek. Tím je tohle malé westernové městečko v Almeríi, kde se po tolika letech odehrává tento novodobý počin. Španělsko jako koproducent, producent nebo autor westernu. Tolik hezkých a dobrých věcí tam vzniklo. Když zklame Itálie, Španělsko tu bude a podrží nás. A když zklame jeden, druhý, třetí western italské výroby, vidíte za léto jeden, druhý, třetí western té španělské a zjistíte, že patří k těm nelepším filmům, které jste kdy viděli. Zpětný dík za minulé léto... a vůbec za všechno.

   



Nebo v českém překladu z anglických titulků 800 kulí. Jako by si autor vůbec nevšiml, o čem to je, co to je... a že jde teda o kulky.

Film se skvělými výkony a kaskadérskými kousky, žádné umělé efekty... a aby ne, vždyť je to o nich.

„Jedenáctiletý Carlos (Luis Castro) se dozví, že jeho údajně zemřelý dědeček ve skutečnosti žije. Uteče z domova a vypraví se za ním do Hollywoodu ve španělském městě Almería, což je místo, kde v 60. letech natáčely známé osobnosti jako David Lean, Clint Eastwood či George C. Scott své slavné filmy (ano, tady se točil Lawrence z Arábie, spaghetti westerny či válečný film o generálu Pattonovi). Jenže zlaté časy dávno minuly. Poslední film, který se zde dělal, byl Indiana Jones a poslední křížová výprava, po němž tu zbyla jen společná fotka Spielberga s Lucasem. I z Carlosova dědy Juliána (Sancho Gracia) je pouhý stín muže, jakým kdysi býval. Kaskadérské kousky, jež předvádí, jsou ubohá šmíra, a když se najednou objeví vnuk, jehož nezná, otevřou se dávné rány. Vrátí se i pocit viny za nešťastnou smrt Carlosova otce, který před lety zahynul při kaskadérském čísle. A všechno se ještě zhorší, když Carlosova matka Laura zjistí, kam a za kým se její synek vypravil. (oficiální text distributora)“ (ČSFD)

Oficiální distributor zjevně přechází v popisku od filmu k realitě, dá tam z každého to nejlepší, doplní vlastními vědomostmi a pak... Pak je z toho divnej film. A krapet klišé a krapet moderní vztahy àla současný průmysl... současný, rok 2002 už taky není současnost... a jinak... je to taková věc... taková... jak to jen říct? Tenhle film je fikce o realitě, která mě moc zajímá. O nejzapadlejších ze zapadlých vlastenců, kteří dny tráví hrou na kovboje a indiány a večery si tak možná krátí nepravdivými historkami o tom, že znali Clinta Eastwooda... jako třeba pán vpravo.

Nějaký čas už tu na nás čeká slavný španělský seriál jménem Curro Jiménez a ráda bych se jednou seznámila. Mohu bez výčitek tvrdit, že byl ohromně slavný a v našem kraji fenomén, když mám i pamětníky potvrzeno, jak ho tu prý v době promítání všichni milovali (podobně jako Sandokana, čili nepodceňovat. Podstata Sandokana je taky moc hezká.)... Každopádně tamější představitel hlavní postavy pan Félix Ángel Sancho Gracia mi nemůže být úplně neznámý, naše divácké cesty se s jeho hereckými dle databází už musely nejednou setkat.

No tak aby ne! Touhle cestou my chodíme často...

Dědeček Julián (Gracia) býval za časů špaget kaskadér, točil s Američany, jak se pořád chlubí, dělal dubla tamtomu a tamtomu, pak zájem opadl, všichni odjeli, a kout v Almeríi zůstal opuštěný, obývaný jedním pánem v kase, který tam prosedí celý život a sotva kolem někdo projde, a partou nadšenců/zkrachovalců/milovníků starého/zodpovědnosti civilizace se vyhýbajících kamarádů, kteří předvádějí... co předvádějí?

„Kousek od Almeríe v okolí města Tabernas najdete Mini Hollywood, kde zaplesá srdce každého milovníka spaghetti westernů. Právě tady se točily velké části známé trilogie – Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý. Najdete tu autentické kulisy, několikrát za den vám tu profesionální kovbojové zahrajou scénku jak vystřiženou z Divokého západu a k tomu všemu ještě z reproduktorů řinčí Ennio Morricone.“ (Jan Šmíd, E. M. a jeho filmový svět)

S Vaší knížkou, pane Šmíd, jsme si užili nezapomenutelné chvíle. Třeba ty, kdy jsme nemohli pochopit, kdo vám dal peníze na to tuhle knížku vydat. Třeba, když jsme nechápali, proč jste knížku pojednal jakože o Enniovi Morriconem, když vám ve skutečnosti nejde ani na jedné stránce o nic než Sergia Leoneho a Tenkrát na Západě. Třeba, když na každé stránce (zcela prokazatelně!) lžete, až se vám od huby práší.

Dneska vám na to povím jediné – srdce každého milovníka sw asi ne. To, co jste tu nastínil, je jako noční můra. Jak to tam vypadá doopravdy, to nevím. 800 kulek je stylizovaný film, takže když se zadaří, staví se tu, v zapadlém koutě světa, pět německých turistů a jednou za deset let dorazí Japonci. Pan Šmíd, který tam byl (a já mu to moooc přeju), tam viděl tohle. Obojí je to dost hořké. Víkendová zábava pro celou rodinu.

A tak je to film o stárnoucích profesionálech, o tom, jaké je, když vás chtěli napřed všichni a teď o vás nikdo nestojí... o udržování a oživování duchů minulosti. Když nám něco končí... nebo už skončilo... a my nechceme a bráníme se tomu... zvlášť když to bylo lepší než to, co je teď… a tuplem, když vedle nás je celý svět mínění, že lepší je to teď.

Dědeček tedy býval kaskadér… pořád je kaskadér… do budoucna by chtěl jako kaskadér i dožít… takže pamatuje lepší a krásné časy, to zahrnujíc velkolepé historky o Rachel Welch, Clintu Eastwoodovi a vůbec hezkých časech tvorby hezkých filmů. Aspoň podle něj. Jeho kamarádi, jak je nám sděleno, tvrdí, že tu dělali filmy, ale patrně nikdy ani neviděli kameru, dostali se sem tedy až po fázi skutečných špaget, přesto tu jsou a baví je to. Musí, jinak by tu nebyli.

Na  pozadí toho se nicméně řeší vztahy uprchlého kovboje, který se tu skrývá před minulostí, před rodinou a před svědomím, rodiny, která o něj nestojí a dělá, že není, a malého vnuka, kluka, který by třeba rád rodinu vcelku, nebo aspoň dědečka, nebo maminku, co se míň stará o svoje obchody, což nemá ani jedno.

Nelíbilo se jí, že je kaskadér. Říkala, že může dělat něco lepšího. Měla pravdu. Tvůj otec byl velice chytrý. Mohl bý čímkoli na světě, čím by chtěl. Procházeli jsme tady špatnými časy. Začali s těmi hovadinami... s vesmírnými loděmi a galaxiemi… Zdálo se, že nikdo už nechce dělat westerny. A už vůbec ne v Almeríi…

Nemá ani tatínka, jehož smrt je černá kaňka v celé rodině a kvůli níž... snad jen kvůli ní se rozpadla. Jestli ne, a chovnání matky tak někdy působí... rozpadla se proto, že otec chtěl být kaskadér a dědeček jím přímo zůstal, a zbytek rodiny to nebyl sto akceptovat.

Ani sondu do téhle problematiky nechci dnes dělat, nicméně... Tímhle obsahem je to tak výjimečný kus, že se vám možná ani nezdá. Ale je. 

Léta, a z těch let, co jsem poznala špagety, už víc než půlku doby (ale i předtím), se zajímám, zkoumám, pátrám, zjišťuji a píšu o kaskadérech, představitelích menších rolí, zneuznaných fenoménech a vůbec se snažím objevit co možná nejvíc těch, které ostatní přehlédli. Asi pět procent z toho, co jsem kdy objevila a s čím jsem se seznámila v rámci svého velkého koníčku, jsem vypublikovala někde, hlavně zde, veřejně. Koho by to zajímalo a co je komu po tom, říká si člověk někdy. Ale abyste věděli, hledám, občas hledám film o kaskadérech a jak se na tuhle podivnou profesi dívá průmysl... a výsledky nebývají moc veselé. Veselé... jistě že jo, naopak. Dívají se na to ohromně vesele. Ve filmu jste kaskadér buď proto, aby to pozvedlo vaši prestiž, protože to znamená že jste ohromně cool a tvrdej chlapík... a vedle toho stíháte ještě honit zločince a jiné... nebo to znamená, že jste životní troska a zkrachovalec, co nemá na nic lepšího než nahrazovat ostatní a mlátit sebou o zem. Ani jedno není ani z části skutečnost. Čestnou výjimkou s civilním náhledem budiž ač americký, přec skvělý film Povolání: kaskadér/The Stunts (1977).

A 800 kulek? To, že jsou tu v našem starém a opuštěném westernovém městečku jeden jak druhý zkrachovalci je prostý fakt, nicméně ne daný tím, že jsou kaskadéři. Prostě... se tu tak nějak zapomněli. A že to "nedotáhli výš"... to je skutečně věc názoru.

Z druhé půlky je tahle zvláštní věc originální tím, jak jste už jistě pochopili, že jde o realitu. Realitu, no. Městečko v Almeríi se opravdu postavilo a sloužilo tenkrát... ba i Gracia byl doopravdy u toho... stálo tam pak, stojí tam i dnes, a ti lidé s ním.

Fikce je tu příběh. Dědeček, co rezignoval na veškerou zodpovědnost.

Osoba, která si prostě nenechá, nikdy, ani náhodou, za celý život, od nikoho poradit, od nikoho pomoct a zároveň ani nemá pocit, že by třeba pomoct nebo poradit mohla jiným… Dědeček Julián sem tedy v prvé řadě utekl před zodpovědností a závazky… ale zároveň topit výčitky svědomí.

Všechno toto je jen dekorace. Fasáda, jako on. Ano, může se ti zdát jako legenda. Starý dobrodruh ze Západu. Ale kdybys ho znal jako já, věděl bys, že za tou dekorací není nic. Je to starý alkoholik, který nikdy nic pro nikoho neudělal. Chce se jen bavit. Proto potřebuje být sám. Je jednoduché být zábavný, když nepotřebuješ za nikoho platit daně, nebo školné, nebo za doktora. Ve skutečném světě musíš obětovat hodně věcí, jestli máš opravdu lidi rád.

- V tom případě, proč tě táta opustil a vrátil se k němu?

Versus jeho snacha a matka malého Carlose, jeho vnuka, která rezignovala na jakoukoliv empatii, zato profesně, jinými slovy finančně, to "dotáhla o moc výš". A ještě babička, která dělá, že dědeček není a žádný dobrý časy neexistovaly.

Takže jak to brát… třeba tak, že maminka je sebestředná a neschopná tolerance… dědeček je sebestředný a neschopný oběti… babička zahořklá a neschopná odpouštět… tatínek netušíme, jestli byl víc nezodpovědný nebo víc nešťastný v manželství… všichni mají zároveň i tendenci se zlepšit… a vnuk se snaží všechny pochopit. To se snad ani nedá.

Podobnou situaci nemůže snad vyřešit nic, než malé a protřelé dítě (nejspíš v Americe), respektive smrt části nebo všech zúčastněných (nejspíš v Evropě). Tak si vyberte.

A co kamarádi z Andalusie?

Kamarádi jsou tedy kaskadéři. Jeden se specializuje na různé pády a prorážení, což má patrně vliv na jeho myšlení – zdroj humoru – druhý se trvale nechává vláčet za koněm, ale na to urovnat si spory se svou přítelkyní je hrozný slaboch, jiný se houpá na šibenici, a nikdo ho nikdy nechce odvázat…

Pak jsou tu taky indiáni (někteří s hašišem), barmanka, prostitutky... takhle to zní jako estráda a karneval a neříkám, že není. Ale není to jen to. Taky je tu profesionální záporák a zrádce – má to divný humor, má to divné prvky, má to tedy i ten, že tenhle pán hraje v jejich šou tohle (zrádce a záporáka) a doopravdy se chová podobně, což od epizod typu odcizení kreditky malého Carlose dojde až ke zradě vlastních řad. 

Jak to mám brát? Jako vtip směřovaný na klišé westernů, převedený částečně do současnosti? Patrně.

A pak je tu taky pistolník-hrobník, který zjevem působí ohromně klasicky (tedy špagetově) a jeho postava je celkově moc fajn, až do konce.

A je to Ital. Což neprojevovat častými výkřiky italských větiček, člověk by to nepoznal. A myslím to teď pochvalně! Proč, no…

Asi tak, že autor (tedy Álex de la Iglesia a spol), nemá žádné tendence užívat národních stereotypů k humoru (ba je možná nejmíň karikaturní z celé party), tedy ne tohoto druhu. Že mají ve svém westernovém městečku italskou posilu (představitel i v reálu) a zapadá sem tak hezky, že… Že jakožto teoretik si vážím, že autor neopomíná, že špagety jsou z půlky věcí jejich sousedů a nezdráhá se je tedy taky přizvat. A že si z toho sice dělá trochu legraci, ale můžu si z toho vzít, že stejně dobře (ač blbě), jako jim to tu šlape teď, jim to šlapalo tenkrát, když tu italské a španělské štáby spolupracovaly doopravdy.

Tahle stylová skvadra s dědou Juliánem v čele jsou tedy buď zkrachovalci, co neví, co s životem, dobrodruzi, co chtějí žít aspoň trochu pestřejší život, zlatokopové, co věří, že na tom v neurčité budoucnosti vydělají, nebo prostě ti, co se sem neurčitě dostali s nabídkou práce, která už léta neplatí, co tu zůstávají proto, že je tu klid, že to tu mají rádi, že je to baví a že mají rádi časy minulé.

Podle maminky je to všechno jenom fasáda, všichni jsou cvoci a ulejváci a dělají tohle nechutné povolání, protože nemají na víc. Podle mě se tu skrývají rádi prostě proto, protože se jim ve velkoměstě nelíbí a s dnešním stoprocentně materiálním způsobem žití si zvlášť nerozumí a ani nechtějí.

Spor svobody a zodpovědnosti se promítá do celého filmu a ani jedno autor nevyzdvihuje jako to jedině správné. Kdyby to šlo aspoň částečně propojit... jenže pak by zástupci modelové zodpovědnosti museli ustoupit k určité toleranci a zastánci stoprocentně bezstarostného žití zase k ústupkům. Což myslím, že by přece šlo. Že by nemuseli žít tak odděleně od sebe. A konec dává jisté naděje. Ten se mi moc líbil.

Moc a moc věcí se mi tu líbí. Ona stačí už ta naše Almería, která v roce 2002 vypadá úplně stejně, jako v té době před 40 lety. Nezměnilo se vlastně vůbec nic, kromě těch okolností a doby, a to je právě to smutné a hezké zároveň.

Leč žádné existenciální drama nečekejte! Ve skutečnosti je to komedie. Dosti crazy komedie k tomu. A když to projíždím bez kontextu, může to působit možná nejvíc jako nějaká travestie... a parodie. 

Parodie... je tohle parodie?

Tak zaprvé to není western, pouze o hře na western, je to civil z prostředí, místa, společnosti a tak, která žije z toho, že pro pár turistů hraje western, a zároveň vzpomíná, jak před 40 lety ten filmový western opravdu dělala. Takže parodie těžko. Ale je tam, eh... výsměch žánru? Protože parodie ještě nemusí znamenat totéž, upozorňuju. Pro příklad, všem známý Limonádový Joe je krásná parodie, ale ani v nejmenším výsměch žánru.

Jo, tak parodické prvky to má, nejviditelněji ve chvílích, kdy "kaskadéři" hrají divadlo pro celou rodinu a příšerně přehrávají. Nicméně nemám problém to brát tak, že to znázorňuje, co dneska a jak musí hrát, aby to mělo úspěch.

Stejně tam Westernstory nevidím, ač to vypadá na první pohled tak trochu... 

Tak komedie pro celou rodinu to podle mě není a autor střílí nadávku za nadávkou, k tomu něco nahoty... Jenže pozor, já mám taky staromódní názory. Já mám za to, že to autor ví. A i myslím, že ví, a že rok 2002 už je nějakou dobu za námi. Dneska už jsme dál, dneska národní filmové ostudy typu Kotek točí svoje velkofilmy, u kterých si připadají kdoví jak nejsou stateční a šokující, a razí přitom tyhle teorie:

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/padesatka-eroticke-sceny.A151218_105037_filmvideo_ts

Ve stručnosti tam říká, že když v jeho filmu nejsou zobrazena žádná prsa a hýždě jenom z boku, všechna jeho slovní, naznačovaná a jiná pornografie plus dvojsmysly jsou zcela v pořádku a pro děti, ty to stejně nepochopí, ha ha. Jo, pane autore, vyspělostí zastydlý u Rafťáků, kdyby za každým z vašich asi 50 sexů u krmelce v průběhu filmu stála láska, jak nás dojímá scénárista, to by jí na světě muselo být... Hnusné téma, na které nemám dnes v žádném případě chuť. Nicméně tuhle (samozřejmě čistě verbální, naznačovanou a falešnou) prasečinu se dneska nestydí vydávat za film pro děti. Imho 800 kulek by v tom případě bylo pro děti mnohem spíš. Myslím si, že by jim možná i něco dalo.

A třeba nejen lásku k westernům... ač ani to by nebylo málo.

Je to nové. Je to tedy trochu americký styl. Mohlo by si ho to odpustit. Karikaturní indiferentní policajty, jistý brutální humor, mohlo by si to odpustit tolik humoru a hlavně ten nadnesený styl zvlášť třetí čtvrtiny filmu.

Podle mě sem prostě nepatří. Nejsem proti zábavě, ale nepatří mi sem ten rádoby odlehčený až nadsazený tón (film je fikce jakože o realitě, jenže ta realita je zase plná fikčních prvků. Ne, líp to popsat nedokážu), taková přehnanost a vtipy, právě jak píšu do amerického stylu, když celkově je to věc vážná, téma vážné a takhle… se to strhává, jistěže. A kritizovat bychom jistě mohli dost a myslím, že bychom i měli, jenže se mi dneska nechce a záměrně vypouštím, co se mi tu nezdá. Za to může téma.

Přesto, podle mě, pořád to není tak docela free… pořád to má nějakou hlavu a patu… nějaký nepatrný možná i záměr… a kostru děje tragickou. A taky je to španělské, takže z toho stoprocentní odvázanost, kde kašleme na všechny, stejně nebude.

Je to v podstatě dosti vážná věc. A co tedy, tak z toho, co se může stát během vašeho povolání, které je sice jako každé jiné, ale přece ne úplně stejné, tedy z toho, že už se večer nemusíte vrátit živí, si to žádnou legraci nedělá (jako nejeden jiný výtvor na podobné téma). Právě naopak.

Prostý děj je postupně ten, že maminka podnikatelka (předpokládám jako nepřiznanou mstu za to, že se vnuk seznámil s dědečkem a oblíbil si ho) se svojí společností se rozhodnou odkoupit Almeríu pro vlastní zaprodané účely a zničit celý tenhle malý svět, jediný, co tihle mají. Objevné to dějově není. Ale tématicky velice, tak co.

A Carlos, tedy malý vnuk? Tak ten dělá na začátku nezvedeného spratka, aby bylo patrně vidět, že má slabou výchovu nebo vzdoruje, abychom s ním pak zůstali celý film a viděli, že to jenom hrál, že je jinak úplně v pohodě, a to i herecky. Moc milý. A takový se způsoby ze staré školy, tedy nekope dospělé do kotníků, k mamince má respekt a k dědečkovi úctu, ať ten mu vykládá cokoliv...

Děda Julián se pořád a každému vytahuje tím, jak hrál s Američany, suší si (falzifikovanou) fotku, na které je s Clintem, láká turisty na předvádění pravého amerického západu a rád by, aby se to vrátilo nebo aby o to měl aspoň někdo zájem. Aspoň někdo. Aspoň o jeho historky. Je to dost hořká komedie. Ale není to jen hořká komedie s originálním tématem. V prvé řadě je to realita.

Divákům na ČSFD to přijde většinou divné, ne moc k smíchu (asi postřehli, že je to přece pod nátěrem docela vážné) a s trapným koncem. A závěrečná přestřelka podle amerických westernů… a… nejlepší pro celek asi tohle:

„...film není vyloženě westernem,jen je vsituovan do western.městečka, kde se před xxx-lety natáčely westerny, a nyní už je toto místo jen jako muzeum pro turisty. A v něm se odehrává tato hořká, a místy neotřelá komedie…“ (DanRichter, ČSFD)

To je docela hezký, jen... je vsituovan do western.městečka, kde se před xxx-lety natáčely westerny. Co k tomu dodat. Co dodat, proboha? Že mi to došlo. Že nikdo z vás tam nemá ani ponětí o tom, že je to realita! Že ani jeden z vás nikdy neviděl špagetu, že ani jeden z vás, když ji nakrásně viděl, možná ani nevěděl, že je to italský film, že by se to točilo ve Španělsku... a že to všechno, kolem čeho se tu trsá, možná ne zvlášť umě, ale trsá, a já to cením, že je skutečnost! Ne neurčitá pohádka o ozvucích něčeho před xxx lety! 

Ono se to tam opravdu natáčelo! Ono to městečko je opravdové, opravdu tam bylo tenkrát a opravdu je tam ještě teď! Opravdu tam byli a teď jsou kaskadéři, co by tu krásu starých špaget třeba ještě rádi oprášili! A veskreze je pravda i to, co tam povídá dědeček Gracia, on byl opravdu u toho! Vám vůbec nedochází… vůbec nevíte… že to není jakože o něčem co jakože bylo protože jakože… ale že je to fikce o naprosté realitě. A podle mě není udělaná tak špatně.

Takže jestli tu dědeček poví, že už žádné hraní na kovboje a indiány, neznamená to, že „zmoudřel“ a vyrostl z toho. Znamená to, že se nasral na celý svět, rozhodl se pověsit pušku na hřebík… a opatřit si pravou.

To znamená, že se zbláznil a došel k tomu, že svoje městečko v Almeríi ubrání před demolicí, proti bagrům, proti stavební firmě, proti policii, respektive proti celému světu, a když bude třeba, rozstřílí všechno (i všechny?) na cucky. (Doufám a věřím, že tohle je fikce a k tomuhle pamětníci v Almeríi nikdy sáhnout nemuseli.)

A film tu neví úplně, co s tím udělat… a prchá na čas do polohumorky, což by podle mě neměl dělat, protože ho pak málokdo vezme vážně… A z toho, co jsme četli, ho pak každý vezme vážně napůl, takže se moc nezasmál, bylo to divné, a konec ho navíc urazil.

Že mě ne, to už jsem říkala. 

A zpracovat podobné téma před 50 lety v autentickém místě se skutečnými představiteli, vážně a navážno… to by byl, lidi, odvaz. (Možná jedinej, koho to kdy z části přece napadlo, byl Bruno Corbucci v jistém filmu Squadra antitruffa, ale to zcela okrajově, to je o něčem jiném.) Ale udělat o tom opravdu film… to by vám tenkrát nepovolili, to nepochybuju. A přitom by to bylo tak hezký a tak blízký tomu, co v těch filmech přece vídáme… Asi právě proto by vám to nepovolili.

Doufám... doufám, že by vás to neurazilo. Vás, o kterých to skutečně je. Myslím, že to tak míněno přes všechno nebylo. 

„…Myslel som si že to bude nostalgická spomienka na bývalú slávu westernu, alebo príjemná komédia. Omyl, tento snímokbalancuje medzi drámou , bláznivou komédiou a akčným westernom a z westernu si skôr robí srandu. Výsledok je nudný a trápny snímok ktorý sa bude najmenej páčiť práve milovníkom westernu.“ (xander, ČSFD)

Ve skutečnosti jsem si předtím přečetla tenhle komentář a šla se na to podívat už předem s tím, že mě to nejspíš urazí. A v celku… ne, neurazilo. Není to k nadchnutí. Ale tam, kde by mě to mohlo urazit a dotknout se, tam mám pořád za to, že to film myslí dobře. Že to až taková parodie, jak to vizuálně vypadá, není, a Westernstory taky ne. A že si z westernu srandu nerobí.

Kdo by si, kruci, robil srandu z westernu? To může jenom ten, kdo si je jistej, že už vyrostl z kouzla kovbojů a může se jim teda proto smát. Je jich dneska dost, to asi nemusím psát. Bohužel. Za sebe věřím, že tohle nikdy dělat nebudu. Aspoň doufám. 

Vždyť my víme, že je to jenom hra, jistěže. Ale co je na hře špatného, když je s ní větší legrace než v realitě?

Takže ten film, ač krapet divný a ne dokonalý, přec v podstatné věci podle mě upřímně míněný, je veskrze zase o tom, po čem je nám všem smutno, co zmiňuje každej malej pamětník v každém malém pozdním rozhovoru… jak bysme rádi ještě k něčemu byli, když něco umíme, a jak je to zbytečný, protože to nikdo nechce. Ale heleďte, copak dneska po vás někdo chce to, co opravdu umíte? Nejste výjimka, přátelé...

I jako jednoho z největších ctitelů spaghetti westernů mě to neurazilo. Víte, mohlo by to být v tolika směrech lepší… ale… nehraje si to na nic, na co si třeba hrajou jiní, kteří tvrdí, jakou že poctu tomuhle krásnému žánru, době, lidem a všemu nedělají, jsou při tom podporováni celým světem, a přitom jediné, co dělají, je to, že si z toho napřed vytrhají pro sebe použitelné listy a pak okovanýma botama po tom všem šlapou, rozjíždí to bagrem, poplivou to morovou slinou a nahradí svou alternativní realitou… a neberte si to nikdo nějak osobně, nemusíte to bejt přece zrovna a jenom vy, pane Tarantino...

Ne, takhle to nedopadne!
I ten napůl tragicko napůl happyend mi dává určitou naději. Že si je Španělsko vědomo svého přínosu a že třeba úplně nezapomnělo ani na ty, kteří za ním jsou. 

A že film nevylučuje možnost, že nějaký starý hezký časy přece jen byly, ač tomu málokdo věří (a někteří to popírali už tenkrát). 

A že to, že se (dle Karla Jordána, který mi o tomhle filmu už před dávnými lety udělal děsivé představy...) slepé kulky unavených kaskadérů mění v ostré náboje, je pravda, leč to ještě neznamená, že by byli ztratili všechny ideály. Naopak.

A teď vám teda nevím, ale jsou tu jen dvě možnosti. 

Buď měl ten film být super cool hustá jízda a já si z toho vzala něco jiného... nebo jsem to pochopila správně tak, jak to bylo, byla to opravdu pocta Almeríi, kaskadérům, přes všechny fórky film s úctou k realitě, historické realitě...

...a z toho, co říkáte ve filmu o filmu, nakonec možná i jo, co, pane autore? Tak to mě moc těší.

A kdybych se přece spletla, stejně díky. Za to, že máte za to, že vzpomínky pamětníků jsou sice možná drby ze zákulisí, ale mají toho za svým vznikem tolik, že si zasluhují úctu…