No jo. Nalákali je na poezii. Kolik tisíc nebo milionů kluků na ni nalákali? A kolik ještě nalákají...
Ty ostatní třeba taky na tohle.
...a některé samozřejmě na tohle. To letělo vždycky nejvíc.
Jsme ve válce. Všimli jste si? Je za námi vůbec nejhezčí rok, co jsem za svůj, na poměry ne zas tak dlouhý, život zažila. Jo, 99. byl lepčí, ale to byl člověk ještě malý, bez starostí, těchhle starostí... škoda, už je to pryč. A tenhle rok ještě není u konce, jsme teprv v květnu 2018, proboha. V dubnu jsem byla rozhodnuta napsat sem něco vhodného. Jenže... co sem. A proč sem...
My si tu radši oprášíme jeden takový podivný film, na který mně přišla mysl. Jestli dělám dobře, kdo ví. Ale situace je taková, že... se podíváme zase jednou do války. A to až do severní Afriky.
Snad trochu z ruky, snad se nás to moc netýká. Snad ne. Ale válka je jenom jedna, všude je a vždycky byla v podstatě stejná, takže ty miliony, které padly ve světových válkách, a tadyti kluci z pouštních dun, proč by neměli být jako my? Možná je to vaše ulice. A možná... přeju vám, ať to nejste vy.
K italským válečným filmům jsme si tu dovolili dost před dvěma roky s jednou pacifistickou komedií. Od té doby jich znám víc. Válečných italských filmů, vážných i komedií. Ne, nejsou vždycky, a někdy fakt nejsou, dobré. Ale ne všechno je sajrajt, upozorňuju. A škoda, že mají tuhle
pověst, protože... Jak tak říkám, do italských filmových žánrů se vejde mnohem víc, než může z názvu vypadat. Spaghetti jsou kulisou pro úplně všechno, kritiky systému včetně, a zaobaleno jako pohádka. A válečný třeba nemá někdy dokonalou výpravu a tanky, ale zajímavý obsah.
Co mi na těchhle kouscích vždycky dřív vadilo? Ivan Rassimov (ten mi nevadil!) jako britský/americký seržant/generál/civil najatý Američany/Angličany na misi v..... jo. Tak je to skoro se vším, co jsem viděla dřív, a říkala jsem si: fajn. Třeba to i nebyl špatnej film. Ale tak nějak, lidi, dívám se na italský film. Pojednávající o realitě nebo aspoň civilu. Zajímal by mě teda váš národ a náhled na válku. Ne heroismus "osvoboditelů" opěvovaný jinými zeměmi nucenými hrát je. Jo, ani tyhle nejsou někdy špatné a někdy i ten heroismus je pojat jinak, přesto hrdiny vašich válečných jsou převážně tihle. A já chci vidět váš náhled. Váš, Italů. Jste Italové, tak, sakra, se nestyďte za to, co jste dělali. Když jste dělali zle, když jste udávali kamarády, za to se individuálně styďte, ale proboha ne za to, za co nemůžete. Za Duceho...
Takže už v šedesátých letech si tvůrci dovolí několik (nevím kolik, objevuji další) válečných, italských, a o Italech. Asi nejvíc s komediálním duem Francem Franchim a Cicciem Ingrassiou. (A které by si zasloužily velkou pozornost a ode mne se jim jí konečně dostává.)Komedie. Válečné komedie... čekejte legraci, ale sakra vážnou legraci. A jak by mohla nebýt? Válka je vážná. Každé násilí je vážné, fyzické i psychické. Okupace je vážná věc. Vražda je vážná. A žádné zlehčování násilí není na místě, tuplem ne ve vážných časech. A v těch, které nastaly teď... ale to nechme.
La battaglia di El Alamein
Abyste se nemuseli zdržovat a číst dál, dneska chci sdělit, že je válka špatná a být nacistou taky neni úplně správné. Stejně, jako neni správný být šovinista, misandrista a podílet se na teroru MeToo... Me no.
A možná i něco krapet jiného...
Takže, už na nás jedou tanky.
Takže člověk hledal italský náhled na válku? Tak ať vytáhnou partyzány, no! Statečné občané přežívající nálety, no! Obyčejné lidé, no tak!
Nebo... italská armáda? No. Italské armády nejsou plné učebnice, neproslavila se po boku Adolfa Hitlera jako výkonný spojenec, spíš naopak. Vysloužili si nálepku neschopných sil.
„Dezertér, toť jediná šarže, kterou si hodlám v této armádě vysloužit. Když už nemám modrou
knížku...“
(Pepa Smolík; Podivuhodné prázdniny rodiny Smolíkovy)
Pardon. Já nejsem historik a žádnou armádu mi nepřísluší soudit. To byl vtip. Ale jaké je potom točit film přímo z reálné etapy války, o vaší reálné armádě? Těžké. Jde to špatně.
Jsou mezi námi ale i tací, kteří mají za to, že válka... ech. Že je zlá, ale že je dobrá k dokázání, že Italové jsou silný národ, asi tak. Ať Trojská, nebo druhá světová.
Ho, tak jsem našla jenom dvě fotky, pane Ferroni. Jste tajemná persona. Jednu z čsfd, kterým bych ale strašně nerada kradla autorská práva, která si oni tak zaslouží, a druhou odsud.
Je to takový režisér, u kterého se někdy divím, že ho
místo povolení točit filmy nezavřeli. Já mu říkám fašista, ač to nemyslím zle.
Pardon, abychom si ujasnili naše postoje, fašismus neschvaluju, jako každý normální. Pan Ferroni úplně normální nebyl, to člověk zjistí, když jeho filmy prostuduje. A ve chvíli, kdy od roku 60 zná prakticky všechny... ví najisto, že tenhle režisér je krapet fašoun se silně promilitaristickými prvky ve svých filmech. Že jeho Stříbrný dolar (Un dollaro bucato), že jeho další dolar (Per pochi dollari ancora), jeho Il pistolero segnato da Dio, Trojská válka, Coriolano, všechny tyhle a další (jsou výjimky. Moc jich není. Ale jsou pak moc fajn) filmy obsahují zřetelné nacionali- až fasci- prvky. A přesto... ach. Nekritizujme tohohle pána. On byl podle mě moc hodnej a všechno myslel dobře. Dokonce i bitvu u El Alameinu.
 |
| Určitě? |
Natuty.
Jenže těžko o tomhle filmu psát, bojím se, že mu třeba neudělám dobrou službu. Nikomu, a nejméně tvůrci. Jenže... tak už to bývá. Někteří mají za to, že válka je nezbytná, správná a možná i prospěšná. Teda jako... ano i ne. Válka možná neni správná úplně, ale Italové byli v právu. Teda jako... možná nebyli v právu, ale jsou hrdý, statečný a neohrožený národ, což se nejlíp dá předvést v uniformě! Takový národ, jaký viděl Duce svého času v Češích! Ach, škoda, pane Mussolini, že jste nás nějak nepochopil. Mohlo bejt všechno jinak...
Ve válce se prakticky nevyznám a nemůžete někomu upírat schopnosti. Faktem je, že Ducemu/Hitlerovi nevybojovali, co potřeboval, a o území přišli. Faktem je, že jejich odhodlání v akci nebylo velké, výbava slušivá a možná míň praktická, že bojovat se muselo, nedařilo a často nechtělo. A že úctu k nepříteli chovali, to vím taky. Takže přikláním se k tomu, že je správné o tom točit (dokud to je aktuální) a podpořit vás ve vašem neštěstí fašistického státu. A oslavit nehrdinské hrdiny. Jo.
Tohohle statečného úkolu se chopil Ferroni a zařídil zážitky, na které nezapomenete. Alespoň já.
O co jde? O území kolem afrického El Alameinu, kde se za druhé světové během roku 1942 (červenec a říjen-listopad) odehrály dvě klíčové bitvy mezi Osou a Spojenci. Na jedné straně Rommel, na druhé Montgomery. Na obou stranách tisíce obětí a výsledek, po kterém Osa opouští nuceně Afriku. Realita nějak tak, asi, tedy. Film se jí v důležitých bodech, koukám, drží docela přesně. A jinak...
Jinak mu jde o psychologizaci postav. Skoro všech postav na place! Jeho snaha je neúnavná a nese zajímavé výsledky. Třeba už ten, že...
Že na úvod přijíždí generál Montgomery (Hraje ho Angličan Michael Rennie, a to věrohodně. Asi, já pravého neznala, pravda, ale vypadá tak.), který je, namísto ústupové taktiky, odhodlán zničit Rommela a jeho armádu, za cenu libovolných ztrát. Bývalý sesazený velitel tomu není nakloněný, ale co může dělat, byl odvelen. Tvůrcův přístup k Montgomerymu je nepřátelský a zůstane tak až do konce. Hodně, hodně netypické rozdělení rolí. Zato už jeho kolega má sklon k fair play, nepletu se?
V konkurenčním stanu Rommel Roberta Hosseina plánuje postup. Ale pozor na Gérarda Hertera, podřízeného ženoucího se za slávou a velikými ideály Vůdce, který má chuť poslat Rommela na odpočinek (což se mu později podaří) a vyhrát nejlépe sám. Dá se tedy říct, že on je zase negativní postava na téhle straně.
Teda asi. A Rommel... zodpovědný taktik vynikajících schopností a i určitých skrupulí. Do krajnosti zachází až, když už nejde jinak. Zajímavé.
Velcí muži svých stran. Toma Felleghyho v pozadí nevyjímaje, taková rozumná, nenásilná postava je tu zase. Ale co my tu děláme?
Na nás tu čekají menší hodnosti, jedna parta s nařízením od Mussoliniho, že musí být
v Alexandrii před Němci (proč, pane Mussolini? Copak nebojujete spolu?), pročež jich kvůli nesmyslným rozkazům shora hned na úvod půlka padne... A jedna parta jednotky Blesk, kde se náš příběh odehrává. A v nich spousta a spousta starých známých a kamarádů. Kteří se sem nechali nalákat poezií války, vidinou slávy a kdoví čím ještě. Pušku drželi v ruce na vojně a jednou si skočili s padákem, možná něco málo navíc.
Jejich nezkušenost je zoufalá. A jejich vedení...
...na tom není o nic líp. Ale má za to, že snědlo všechnu moudrost a zkušené je dost. Jaké to je,
když dostanete nadřízeného, který chce, aby se zapsal slávou do historie?
K nepřežití. Sic.
A tak se v našem zákopu dějí věci, mohli bychom vyprávět. Žel vypráví se to těžko. Bezmoc pár vojáčků, na které nečekaně přiletí nálož, přijede armáda nebo je navštíví posel se zvláštním příkazem, kvůli kterému budou stokrát a znova nasazovat zbytečně život. Zbytečně? Jo, zbytečně. Protože každé válka je zbytečná. Velká slova. Bohužel, jestli je něčeho plný tenhle film, tak jsou to přehnaná gesta a výroky. Jau, to jednoho zrovna bolí.
Je tu na jedné straně poručík, který je pro válku a pro boj, protože si myslí, že ho to proslaví, a cokoliv jiného považuje za slabost. Poručík Borri. Nezkušený, stejně jako jeho armáda, ale postupem povýšený na velitele jednotky a odhodlaný jí dokázat třeba násilím, že tu velí on. Pochopitelně se setkává s nenávistí svých lidí, zatímco on si neváží jich.
Na druhé názorové straně shodou okolností jeho bratr, který ctí pravidlo, že...
No jo. Enrico Maria Salerno, prima herec, kterého už jsem dlouho neměla to štěstí vidět v dobré roli, jenže on vezme vždycky všechno... Dneska vzal roli vlasteneckého bojovníka a milosrdného Samaritána v jednom, ideál, do kterého vkládá režisér a autor své velké ideály. Autor... u scénáře je tu uveden Ernesto Gastaldi, který, jak víme, je napsaný skoro u všeho, a Remigio Del Grosso, kterého bohužel neznám, přesto si dovolím odhadnout, že hlavní myšlenka a obsah pochází přímo od režiséra. Takže tedy postava, která sype velká slova jako na běžícím pásu. Ou, je to trochu, trochu víc... přehnaný. A trochu planý. Tak pane Ferroni, to vy přece nebejváte, tam na jihu, co? Stejně tak si obvykle neberete skutečné historické události.
Tak tady je obojí. A částečně se tu razí úcta ke každému, částečně fakt, že autor na násilí neshledává nic zvlášť špatného. Je to tak poměrně schizofrenní záležitost a i můj přístup k ní je tedy takový.
Nechci mu dneska křivdit, po třech letech už vidím tenhle film dost jinak, ale tohle trvá: Položit život za hrdinské gesto je pro tvůrce správné. A zabíjet se někdy musí... Giorgio Ferroni se stal tímto pro mě režisérem s neujasněným statutem jeho filmy nesnáším/miluju, a dodnes si ho zachovává. Ach, jak dobrej a fajn režisér tohle je... a jaké věci v těch filmech někdy dělal...
Jaké věci dělal v reálu nevím a věřím, že jisté své myšlenky projektoval jen do svých filmů. Ale i v tom případě nechápu... že si jich nikdo nevšim. A že směl točit. Tohle všechno, a hlavně Coriolana. Bože...
Vidíte, mohl. Cenzura je vždycky zvláštní věc a rozhodně nás nemá nijak chránit. Teda jo, chránit. Před vytipovanými určitými vlivy rozhodně. Ideologicky je to dokonalá zbraň, schopná ovlivnit celý národ. Ale chránit nás fakt, jako abychom neviděli něco, co pro nás není dobré... možná cenzura
morálky zákaz do 18 let a podobné ještě v minulém století v kinech fungovala a přísná docela byla. Dneska... každý si můžem sledovat porno ve svém notebooku a všem je to fuk. Správně, internet je přece od toho, mít vlastní vědomí, svědomí a využívat ho podle toho. Třeba, než věřit, stokrát si vše ověřit.
V době tvorby Ferroniho, tedy v drahých šedesátých, sedmdesátých (dřív?) probíhaly v Itálii jiné cenzury... podobné dnešním našim... ale zakázat tvorbu režisérovi, který podněcuje neofašistické
řady, k tomu se nikdo neměl, takže pan Ferroni v pořádku všechno natočil a dožil se... a já mu to přeju. Nechme ho.
Podíváme se radši, co dělá jeho čtvrtá rota bez úplňku...
Krapet se mu bouří, ale jestli přestane se zpěvem Giovinezzy, oni se uklidní...
Ferroniho rota spřízněných duší je prima klasa italských herců/kaskadérů, a když se Ferroni rozhodne, že s někým bude spolupracovat, je to spolupráce na spoustu filmů dopředu, žádná jednorázovka. Je to takovej hodnej pán... teda doufám... ke kterému chodí všichni často a rádi,
třeba bez titulkových kreditů, třeba jen proto hrát křoví... a skoro vždycky z toho křoví je něco významného pro děj, zajímavá, nebo aspoň nepřehlédnutelná postava. Co se nedá Ferronimu odepřít, to je rozhodně vděk a, jo, úcta k lidem, se kterými pracuje. Takových není mnoho. Ach.
Ach ano. Tímhle mě v dávných časech naprosto dostal. Čím, no... pokud znáte chlápka vlevo (vpravo je Giuliano Gemma a ten je jasnej...), je to Nello Pazzafini. Jeden z prvních herců menších rolí, kterého jsem začala v Itálii poznávat. Záporák, jak jinak. A zas. A zas. Vždycky. Až pak najednou... film pana Ferroniho... a Nello kladnej. A příště dokonce za kněze. A v Lučištníkovi z Sherwoodu dokonce za Malého Johna. A tamhle zas...
To je taková chvíle, kdy vám s překvapením dojde, že nemusí hrát všichni pořád tu jednu škatulku, a že je tu někdo, kdo se nad tím zamýšlí, a nejen zamýšlí, ale i realizuje. Že konkrétně Nello je jeho nejspjatější a osobní herec a, přes jakékoliv současné výtky k jeho postavám, je tu často obsazován jako prototyp kladnosti! Tenhle Pazzafini? Přesně tak.
Tohle není tak časté. Vůbec to není běžné. Ve Španělsku snad ještě, ale kdepak v Itálii, tam má produkce jednu smlouvu a dotyčný jeden klobouk na loupežníka na celou kariéru. Jenže tenhle pan Ferroni... Vezme třeba Sala Borgese, Lucia De Santise, Riccarda Pizzutiho, Gina Marturana a Enrica Chiappafredda, šéfa Giovanniho Cianfrigliu navrch...
...a dá jim docela slušnou roli a postavení. Všem. A Giovanni C. jako hlavní záporák, docela zajímavý záporák, to se nevidí zas tak často. Jakpak by ne, tohle je moc dobrý film. A napoprvé mě naprosto okouzlil. Pak jsme ho trochu víc pochopili a... a sakra, pane Ferroni. Ten váš fašismus vám to kazí, to je vám škoda. Ale jinak, když si odstřihneme konec, to zůstává moc fajn věcí.
A když i dětskou roli dovede zvládnout na jedničku...
... a ještě se o něj hezky postarají, kluci... S malým Marcem Stefanellim jsme se tu prvně seznámili, a je ta jeho dětská role pozoruhodná (a důležitější, než zdánlivého hlavního hrdiny Anthonyho Steffena. Že lepší je nasnadě, neb Marco je podstatně lepší herec už ve 12 letech), jakou jsem nikdy jindy nikde neviděla. Prima.
Je to takový národní režisér, zůstává věrný hájku za Římem, jednomu lomu nebo rozkvetlé loučce, náklady nemívá velké a kostýmy podmíněné, a nemá tedy zábrany spolupracovat s rodáky, ba ani jejich skvělými dětmi. Klobouk dolů.
Pročež tatínkovi, Benovi Stefanellimu, se nebojí dát roli statečného bojovníka za práva slabších, čestného šerifa či obětavého jedince s dobrou náladou (a nebojí se toho ani po příchodu mistra jednostranného zaškatulkování celé Itálie – Sergia Leoneho)... stejně jako jindy zas záporáka par excellence. A tak je to u pana Ferroniho se všemi, na nikoho není vysazený a ke každému má úctu.
Pokud s někým nestihl roli bojovníka za svobodu ve westernech, sandálech nebo špionážním, je tu právě tenhle válečný z roku 1969(8), kde se v těch zákopech třesou mnozí spříznění tvůrci... na straně italských vojáků za druhé světové. Takže to znamená záporáci? Myslíte, že musí být?
Někdy to není tak snadné.
Každej. Prakticky každej. Jsou i výjimky, ale těch je na pár prstech a obvykle nejsou americké. Každej válečnej pojednávající o Americe je vlastenecký velkoopus. Neberte to jako urážku, ale je. Od Tuctu špinavců přes Most u Remagenu po Velký útěk, jedno vedle druhého heroické vylíčení jejich heroických hrdinů. A na ty tady přece všichni čekáme, až přijedou, koho potkají, toho zabijou, nácky podpálí, nepřátelům se vysmějí a vyhrajou. A příště zas. A zas. A jestli Most přes řeku Kwai byla podle mě moc dobrá věc, stejně si zase matně vybavuju nějakého toho megahrdinu, kterého vlast potřebuje (ač tady byl přece hrdina Alec Guinness), tak tam být musí. A pro mě za mě, ať si v Americe točí, kolik toho jen pro národní hrdost potřebují (hodně. Ve všech žánrech. Ale o tom dnes proboha ne.).
 |
| Generál Schwartz je negativní postava, toho si nevšímejme... |
Nehodlám polemizovat o právu takového líčení, sebevědomí a neúnavnosti nám kázat, jak nás zachránili, a nechci polemizovat, před kým že nás to jakože vlastně zachránili a kdo za druhou (první, třetí, v Jugoslávii, v Afghánistánu...) světovou stojí, neb sem bychom se opravdu velmi neradi dostávali. Ok, když vám to přijde hrdinné, udělat si ze zabíjení generálů živnost, proč ne.
Postava italského vojáka se nám pak v zahraničí naopak slije do klišovitého modelu Mandolíny kapitána Corelliho. Jo? Italové jsou tak na to někde v zákopu zpívat, hrát na mandolínu a pokoušet ženské, a ve Francii se říká, že všichni Italové jsou sukničkáři? Jo? Abyste se nespletli.
Éra fašismu je viděna doma krapet jinak... a armáda nucená za ni bojovat... je viděna jako... jako...
Ach ano. Chudáci kluci, kteří si ještě ne tak dávno hráli na písku, a kteří pod ním co nevidět skončí. Já vím, rejžo, že na jednu stranu nesmíme mít italskou armádu za žádná ořezávátka. Na druhou se tu pracuje na psychologii armády nevěřící v ideál, za který bojují, takže bojová odhodlanost nebude silná u nikoho. Až na pana poručíka.
A s kým je tedy pan režisér? No se svými, s Italy. Ale snaží se, seč může, abychom pochopili, že ti ostatní jsou stejní a ve stejném postavení, jen na druhé straně barikády. Salerno nám to už sáhodlouze vysvětlí. Přehnaný, jo. Ale víte co? Mám já právo tohle soudit?
Marco Cimmino, italský historik, od kterého jsem měla tu čest zhlédnout o El Alameinu pojednání, tam vedle všech faktů povídal, že nic nevytváří víc legend než válka. Přesně tím tenhle film je, takovou legendarizovanou povídkou. Že je to podle skutečné události a že se ve faktech patrně docela dost drží reality. Ve faktech a vývoji událostí v ději. V reáliích, v těch já se nevyznám, tedy nesoudím, a jestli jsou rekvizity jako obvykle dejme tomu podmíněné, nevadí mi to. A tak pro nás zůstává to, co si tam dal osobně tvůrce, co je tam jeho film. A film je tam...
„Ať si chcípne sám, já se zakopám.“
= Protest vojína Sala Borgese proti nezodpovědnému vedení jednotky. Ale zrovna vám dovezli vodu, tak hurá, čtvrtlitrový hrneček a jde se!
Trochu černý humor...
Co to je být v poušti u El Alameinu a čekat na konečnou bitvu? To znamená dny a noci za strašných podmínek, bez zásob, bez motorizace a s nedokonalou výzbrojí čekat, jestli se k vám dostane nejistá dodávka vody, hrneček pro každého, a čekat dál, kdy něco nečekaně bouchne a někdo z nás to odnese. Pročež pluk, se kterým po dobu filmu pobýváme, by se radši zakopal. Proč tu zbytečně umírat? Zbytečně tuplem proto, že velí pan poručík Borri bez zkušeností a se špatnými taktickými schopnostmi, odhodlaný urvat slávu a dokázat, že oni za to stojí, i kdyby měli všichni zařvat. A jeho bratr, odhodlaný pomoci v nouzi každému bližnímu, kterému na hlavě roste svatozář, a kterého Ferroni posílá do libovolných akcí zachraňovat všechny strany, by dokázal, jak srdnatí a zároveň dobří Italové jsou (byli), je tedy zas pro to, aby se zbytečně neriskovalo a aby se vojáci brali i jako lidé.
A teď tedy nač přistoupit? Je pochopitelné, že mužstvo nechce padnout. Je jasné, že velitel nerozvážných manýrů chce hlavně zapůsobit. Je fakt, že jeho bratr nechce, aby padli, ale na bratrovo velení nesmí sáhnout, takže... Pročež se tu v zákopu přelévají emoce a vyhrocují charaktery. Ve válce se staví ke zdi kvůli drobnostem a pan poručík by tam rád jisté členy jednotky postavil hned.
Od samého začátku si vedení skupiny Blesk nerozumí se svým oddílem (za což si může samo), a kdyby obě strany vždycky někdo nehlídal, dost možná by tu někdo bouchnul. Proč? Protože lidi umírají jen proto, aby si on vysloužil uznání v nebezpečné akci. Nekryjí se, když by měli, protože tu přece nejsou od toho, aby se zahrabávali do děr. Z toho další mrtví. Pochopit své mužstvo se nesnaží, a mužstvo zase jemu nedělá nic dobrého. Teda, co by kdo dělal, všichni se starají o to, aby přežili do dalšího dne, ale rozpory ve vlastních řadách nejsou nikdy dobré. Když jste ve válce, měli byste táhnout spolu, přátelé.
Jo, postava pana poručíka je nesympatická, opálený na slávu zahleděný magor. Jesliže to ale NENÍ nahlíženo jako správné, nutné a pozitivní, proč vlastně ne? Proč nesledovat jeho vývoj postavy? Možná proto, že je to hrozně přehnaně uděláno. Ale jinak... proč vlastně ne.
A no ano. Jestli jeho lidé radši drží hubu a krok, aby je nepostřílel, má tu na zkoušku své trpělivosti jednoho vojáka, který se mu vyloženě bouří. Kdy může, přisadí si. Jak to jde, rozkližuje morálku podrýváním poručíkovy autority. A když jde do tuhého, porušuje válečné předpisy a dopouští se přestupků až málem zločinů. Aby ne, když je z kriminálu...
No, je. A nikdo už mu to nevezme. Odnesl si z něj nevybíravý slovník a sklon podrývat autority. Dnes doslova a do písmene...
Jestli jsou tu někteří vojáci z pluku důležití a nemůžu je pominout, vedle lidského, obětavého, chápavého a statečného četaře Nella Pazzafiniho s vyšší hodností, je to dvojka kriminálník – boxer Riccardo – Sal. Když už někdo, tak spolu, dnes, na život a na smrt.
Takoví dva lůzři, co dodávají přešponovanému filmu na uvěřitelnosti. A lidskosti.
Svého času ve své vlasti šampion v boxu (stejně jako v reálu!), který se touží vrátit domů, a pak levej hák, pravej hák, vyhrát šampionát, na který trénuje léta. A věří, a pořád věří, že se třeba ještě domů vrátí. Jeho postava je dojemná a přímočará a občas zavdá podmět k tomu, aby se divák nebo jeho kamarádi zasmáli, což je jediné v tak smrtelně vážné věci. Jinak... no jo. Vážný Sal Borgese – kladný Sal Borgese, to už něco říká. Třeba, že Ferroni se rozhodl tomuhle věrnému souputníkovi dát hrdinu. Pokud jste ochotni brát italské vojáky z druhé světové jako hrdiny.
Sakra, hrdiny... hrdina je tu jako každej... a zároveň nikdo, protože se chovají nehrdinsky. Nepříkladně, nehrdě na to, co dělají. Salerno, jistě, to je kapitola pro sebe. Ale jinak... Tak řekněme antihrdinové.
Hrdinové by teoreticky měli být tihle. A že tvůrcova averze vůči nepřátelům je silně patrná, Montgomery pozitivní postava opravdu není. Když se jeho lidi snaží, on má velké řeči a někde se tak holí. Ach jo, to je prvoplánové... A mezi Angličany máme ještě, myslím, dva negativní charaktery, které však na druhé straně vyrovnává postava vojáka George Hiltona. Jojo, hvězdné obsazení to má. A George Hilton... když pominu, že na mě působí teple jako málokdy, ale to si dneska odpustím...
U George Hiltona, oblíbeného to hrdiny italského filmu, jsem zjistila takovou věc. Od roku cca 1975 se s ním něco stalo. Do té doby v ohromném měřítku (a hlavně u režiséra Giuliana Carnimea) ztvárňuje namachrované frajery nad věcí a s pistolí v pohotovosti, zničit, ztrapnit, zabít každého a nahrabat si nebo tak. Nemám tenhle charakter ráda, ne, a od prvního setkání v Il tempo di massacro se mi ekluje. A Hilton je naopak tuze rád. Najdou se výjimky, ale opravdu minimum. A pak... od tohohle roku začnou mít jeho postavy svědomí. Čest a smysl pro fair play. A ano, v komediích přestanou samy sebe brát smrtelně vážně. Není dnes na místě tu zvlášť rozebírat George Hiltona, jedno ale můžu, vzhledem k tomu, co jsem naznačila, říct – nemám tohohle pána obecně ráda. A v Bitvě u El Alameinu, a to musím zvýraznit, že pomocí neskutečně teatrálních scén a triků režiséra, ale přesto, mi nevadí. Jeho anglický voják je ohromně pozitivní charakter, a jestli někteří jeho kolegové (tj. další Angličané) okrádající mrtvoly a střílející zajatce jsou docela ble, tuhle polosvatý Hilton to vyrovnává... a dneska mu to beru. Jo, Georgee, machry sis odpustil a to ti svědčí. Hrdina jsi bez pochyb.
Hrdinové na straně Německa, s těmi má pan Ferroni taky nevyřízené účty, i nejsou tihle vojáci tedy zrovna moc...
Ale vy jim to ještě natřete. Přesvědčíte je, že nikdo není tak hrdý a hrdinný jako Ital v poušti na průzkumné misi, tak svěží po dnech beze spánku, a ochotný jít padnout kvůli raněnému Němci, na kterého se vlastní vedení vybodlo. Bez ironie, je to přehnané. Strašně přehnané. A mám-li být upřímná, když jsem to viděla před lety, přišel mi tenhle film strašný. Prostě strašně laciný.
„Ten německý voják... Proč jste riskoval život, abyste ho zachránil?“
„Asi proto, že my už jsme takoví...“
„Italové. Nikdy je nepochopím...“
Tenhle dialog by si nezasloužil, kdyby tu chyběl, rejža na něj byl určitě patřičně hrdý. Člověk by lezl pod stůl, můžu říct za sebe. Vy jste prostě tak svatí a obětaví, tak skromní k tomu... vy, Salerno, samozřejmě...
Dneska... je to hrůza pořád. Ale... chápu, že Ferroni chce přesvědčit svět, že za něco stojí. A je pro to schopen užít všech zbraní. Zbraní filmařského řemesla, tedy. Že to myslí dobře, jenom nemá soudnost. Ale že jeho myšlenka je v jádru hezká. Dokázat nám, že všichni byli vlastně hrdinové, koho by tohle napadlo? A snažit se o to celý film?
Ano, a německý šéf vám za toho zachráněného poděkuje... tak možná ani on není úplně nejhorší. Kdepak.
To tedy tak obecně. Chvíli jsme u jedné skupiny, chvíli u druhé, jednou u Britů, pak zase na německém velitelství, všude se plánuje, v poušti se bojuje a všude se snaží o něco jako charaktery. Bitvy tohohle kusu? Jakožto dívka technice zbla nerozumím a závady v tancích a výzbroji mě nebolí. To nechám kritikům, kteří si na těchhle věcech u italských válečných vždycky zgustnou. Těžko popisovat bitvy, kolik ran se vypálilo a kolik lidí padlo. Hodně. Takže tamhle odhalila britská jednotka německý trik. A ti odhalili, že je odhalili. A pak Italové čekají na Angličany. A... hrdinové tohohle kusu?
Za a) tedy Frederick Stafford, hrdina zjevu opáleného zámořského suveréna, v reálu náš krajan! Jo, pane poručíku, vlastně, kolem a kolem... po těch letech... není to tak špatná postava. Není to tak špatný nápad. Jinde by byl pravděpodobně za suverénního ostřelovače a bez snahy ho nějak měnit, dneska se rozhodli mu udělat spíš vývoj postavy v opačném směru. Tzn. přestane být tak suverénní.
Nezkušený poručík Giorgio Borri, který chce spasit svět klackem, a kdyby všichni s ním měli padnout, on nepovolí. Prohlédne nakonec? Jo, možná jo. Možná přijde na to, že není nejdůležitější odnést si odsud hruď plnou medailí, že je možná lepší donést si celou hruď, a že je zodpovědný za své lidi, víc, než za velké hrdinské (hloupé a amatérské) činy. A že na něj možná po válce nebudou jeho bližní plivat proto, že nebojoval v prvních liniích. (Kdyby se toho dožil a kdyby nebojoval.) Že nepřekonatelná autorita je hezká věc, ale poslechnout si své druhy a spolubojovníky a věnovat jim hezké slovo, když tu mají stejně všichni padnout, je možná přece lepší.
Klíčová postava, svatý bratr Salerno – četař Claudio Borri odhodlaný spasit nejméně celý svět zdravým rozumem a srdcem na dlani, což se bohužel křečovitě projevuje tím, že má pochopení pro všechny vojáčky, s nepřáteli soucítí, ctí je a váží si jich, zachraňuje každého, koho potká, a nechce, aby zbytečně vojáci padli. Zcela schvaluji! Je to postava krásných cílů a idejí. Jen provedení... provedení je přesně jak má být, nechci v nejmenším shazovat um Salerna, hraje to přesně, jak má, jeho voják se svatostí vznese. Možná krapet, ehm, moc...? Moc. Strašně moc. Je zjevné, že právě tohle je ideál a ikona Ferroniho mysli, takový italský voják byl a měl být, a takhle ho má svět vidět. A že to dělá hrozně blbě... chápu, proč to dělá.
Postava anglického poručíka George Hiltona, který jde do války s ideály boje fair play a o všechny iluze (a později i o víc) je brutálně připraven, protože jsou tu jiní, co si chtějí jenom nahrabat, a ve velení Montgomery, který se chce zapsat velkým písmem do učebnic dějepisu, za což mu stojí všechno. Takže ehm, Angličané nejsou líčeni zrovna moc kladně. Uhaha, blecheche, jsem tak zlej, zlej... jo, jsou. (Ač na Řeky z Ferroniho Trojské války nemají.) Ale najdou se výjimky, které dávají tušit tvůrcův záměr: své nepřátele vylíčit ošklivě, leč ukázat, že ani oni nejsou určitě všichni tak zlí, jak vypadají. A kdo ví, možná to u těch zlých je jenom ztráta iluzí. Co, Catenacci?
No, nevím.
Takže ryze pozitivní Hiltonův voják, který nechce zbytečné zabíjení, odmítá vraždy, o zajatce se stará jako o vlastní, a ve chvíli, kdy (patrně?) dojde k tomu, že je to všechno marné a zaprodal se hnusné věci... ale do konce bojuje hrdě za svou vlast a chce jí pomoci... se obětuje. Postava měřítek svatého mučedníka jako když vyšije. Pane Ferroni... no dobrý, no. A jak jsem už zmiňovala na úvod, byl tu ještě voják odvolaný z místa, na jehož post nastoupí právě Montgomery, taky docela pozitivní charakter. A předpokládám, že řadoví vojáci stejně tak.
Kdo není?
Pouštní liška Rommel Hossein? Jak by tenhle chlapec vůbec moh nebejt kladnej? Rozumný taktik a nebojácný muž, na kterého se tu podnikají úklady a intriky. Ten si tu úctu přece zasluhuje, no ne? Taky nechce zbytečné oběti, taky je věrný svému pluku... jen Vůdci věrný být pomalu přestává, když se v něm zklame. Jestli to tak bylo opravdu, nevím, ale říká se to. Podle mě se jen těžko dá nevážit si téhle postavy. Že s tímhle tvůrcem se v sympatiích míjíme, dneska tuhle postavu beru. (pochopte – pouze ve filmu a dnes) Bohužel, bude nucen kvůli špatnému vedení nadřízených obětovat některé jednotky. Tu naši... Ale v závěru ho to aspoň bude mrzet.
Kdo je opravdu negativní, to je německé vedení, které sedí v teple a nehne prstem. A stejně tak britské.
A Němci obecně? Zřejmě nechali Italy nejednou ve skutečné válce na holičkách a stavěli je do prvních řad k odstřelu a režisér si to ještě dobře pamatuje, takže si neodpustí čas od času nějakou prvoplánovou narážku.
Nicméně obecně taky nejsou zlí. Když myslí, že bojujou za dobrou věc, tak přece nejsou zlí, ne? Jistě, že ne, tamhleti vojáčci průzkumníčci jsou takové dojemně lidové postavy, mladí kluci, kteří mají taky rodiny, taky by byli radši doma, a taky je zabijí zbytečně, jako každého, kdo za nic nemohl.
Ach, jo. Je to až mimoevropsky prvoplánové, je to pravda. Tzn. všechno vysvětlit, všechno polopatě předvést. Až jsem prvně, a zcela oprávněně, došla k tomu, že je to přehnané, že takhle to není dobré a že režisér tlačí na pilu takovým způsobem, že vám buď bude stydno, nebo si z něj budete dělat legraci.
Tak to první už mě přešlo a k druhému se nebudu snižovat. To by si film nezasloužil. Autor chce, aby to pochopili všichni všude, tak to dá násilně do přešponovaného scénáře. A kéž by byla všechna děla taková, jako ty atrapy. A...
Svého času se mně to tedy nelíbilo. Co se mi tam nelíbilo tenkrát, nelíbí se mi tam pořád. Že tím přešponovaným "zlidšťujícím" přístupem autor postavy spíš odlidšťuje. Protože kdo jsme takhle moudrej a svatej a neohroženej, že jo? A kdo užíváme tak velká slova, že jo? I z malých slov se tu dělají velké hlášky. Jenže...
Jenže ta snaha je právoplatně dojemná. Řekla bych dneska. Jestli to není dobrý film, je dobrý ve svých částech. A jestli nám chce sdělit pěknou myšlenku, a že chce, tak vlastně proč ne? To je na každém. A já pochopím i ty, kterým se líbí, i ty, kterým ne.
Hrdinové jsou tu teda všichni. A vedle úcty k bližnímu všichni do posledního ctí věrnost své vlajce a své zemi, což se mi zdá správné. A Italové... které sem natáhli, kteří nemají zvlášť hrdý národní zájem, kteří s válkou nesouhlasí... leží někteří v zákopu aspoň s tím ideálem, že jsou v právu. Ač pohled na válku tedy nemají zrovna pozitivní, Duceho nezradí. Ono je to taky o otázce cti, což je to jediné, co nám tu ve výkopu zbylo. Do jednoho by tu Italové nechtěli umřít, mají zájem to přežít, nedělat plané hrdiny, nevystavovat se zbytečně nebezpečí, nepředvádět na odiv svůj heroismus. Nezbyde jim samozřejmě nic jiného, než tohle všechno dělat, během celého filmu během strašných akcí dělat hrdiny, vystavovat se nebezpečí, díky svému vedení i zcela zbytečně, a OČEKÁVATELNÝ SPOILER zemřou tu skoro všichni KONEC SPOILERU. Naše parta z Blesku je plná antihrdinů? Když jde do tuhého, je na ně spoleh, a jen historická fakta můžou za to, že to nakonec nevyhráli. Takže jo, antihrdinové. Podané ale tak násilně scénáristicky, že hrdinnější hrdinové být ani nemůžou. Tak co k tomu říct?
Že u Italů jsme většinu času, že se aspoň od pohledu seznámíme s většinou vojáčků, ač by si zasloužili samozřejmě víc místa, na to jsme ale moc velkolepí (Ano, vidím tu v zákopech vedle jiných alespoň jednoho Ukmara, ne-li víc. Ale který to je...), a že prodělají různé změny chování... ale že mezi nimi není ani jeden právoplatný zrádce, záporák, slabý článek... prostě ta postava, kterou divák nebude mít rád a vážit si jí. Vždyť říkám, že je autor velký nacionalista.
Ano, je to s ním místy až k zešílení. A právě od toho tady máme vás, abychom to přežili.
Vás, dvojku Sala Borgese, který nechybí prakticky v žádné italské filmové bitvě (ale ani jinde), a jeho kamaráda Riccarda Pizzutiho, který ve většině italských filmových bitev chybí, zato když jde o filmovou bitku, zavolá se jako první on. A tomuhle druhému věrnému souputníkovi se autor rozhodl svěřit nejrozporuplnější postavu filmu. Teda... rozporuplná vlastně tak není, drží pohromadě a její postup působí docela uvěřitelně. Ale rozporuplná co se týče nejednoznačného charakteru. Od začátku v opozici proti vedení. Od začátku motivuje kamarády proti poručíku Borrimu (i proti přísné vojenské morálce). Bouří se vám pluk, pane poručíku.
Jenže stejně tak k tomu má důvod. Naprosto špatné vedení ze strany nadřízeného. Jeho přístup. Zaslouží si poručík úctu podřízených? Nezaslouží. Rozhodně ne zprvu.
Umírají tu hromadně zbytečně vojáci na jeho účet. A je třeba, aby panu poručíkovi došlo, že třeba něco dělá blbě. Jistě, že takováhle postava poslouží tak hlavně, aby ho rozzuřila, a sama tím trvale riskuje krk, pořád mu ale dovede zkazit radost ve chvíli, kdy na úkor ostatních zase slaví. A když by jinak nemusel, bude muset dokazovat odvahu už jen proto, aby to tomuhle pochybovači dokázal. Jo, ego pana poručíka je přímo úměrné protestům jeho podřízeného. Takže někoho takového velký vůdce přesně potřebuje. Aby zjistil, že není takový hero, jak se dělá.
Podřízený možná taky není takový hero, ale odvaha mu nechybí, rozvaha ano, a s tím, že nemá co ztratit, si ten hrneček vody rozhodne jít ukrást. Voják Riccarda Pizzutiho je fenomén sám o sobě. Nemá moc válečných na kontě a jen o něco větší počet kladných postav. Tohle... že by jeho voják byl vyloženě kladný, to se říct nedá. Jenže jsme taky v civilu, v reálu, ne někde v kostýmní podívané, kde jsou strany přísně děleny na kladné a záporné. Nejsme u pana Barboniho a jeho komedií. A jsme od něj tak daleko... že jsme tu možná měli zůstat. Přeju každému úspěchy, nepřeju mu je ale na úkor jeho schopností. Jak říkám, všichni se tam, ve fazolových komediích, dokonale a navždycky zahrabali.
 |
| Jo, přibližně asi takhle hluboko. |
Tady? Tak zaprvně to není komedie, ale naskrz vážná věc. Což znamená, že se mu nebudeme smát. Dál je to civil a historie, ne nějak pohádkově upravená (viz Voják štěstěny), což znamená, že budeme jako za běžné lidi. Z čehož dohromady vyplývá, že tu není ani na šerm, ani na padání z koně, ale ani na bitku. Ani navážno, ani vesele, Ferroni rozhodně žádnou bitku neplánuje, jen neočekávaná šlápnutí na minu a výbuchy granátů. K čemu tu tenhle kluk (Kolik že to, 84 let? Jo, dneska. To to letí.) vlastně je? No, aby hrál. A jestli je v obecném povědomí znám nejvýš jako ten, kdo nejlíp odletuje po ranách hrdinů fackovacích komedií, tak vězte, že umí i hrát.
Opravdu to tu někoho napadlo, a ne zas tak překvapivě zrovna
Ferroniho, vzít si mistra volných skoků, mistra interiérových pádů, hraběte de
Peyrac nebo suveréna Hiltona a dát je všechny víceméně bok po bok do stejného
postavení a do rolí obětí války. Nemusí přece vždycky vítězit a být
neporazitelní, ano. Nemusí přece vždycky bouchnout, bodejť. Nemusí se přece
vždycky prát, jistě, že ne. Rozdělte si jak chcete. Takže ne, žádná bitka, Bud
a Terence by zaplakali (já taky, páč je to docela dojemná věc.). Ač
k tomu, aby mu dal nadřízený poručík Borri (aspoň) do huby, se schyluje
vždycky, když se potkají, to jest každou chvíli.
Takže nejsou ty jejich postavy tuctové. Tím spíš, že tihle
vojáčci, jeho se Salem Borgesem, nejsou jen nějaké křoví, ale poměrně významní hybatelé děje. Jsou členy naší jednotky a autor má o jejich epizody velký zájem.
Proč? Zaprvé si je tam sám dal, samozřejmě, tak nejspíš schválně. A věděl moc
dobře, co dělá, protože každý kaskadér (a Sal ať se neurazí, kdyby se za něj
neměl) dovede dodat každému kýči určitou civilnost, a té je tady třeba jako
sůl. Když jsou všichni kolem stručně tak strašně svatí, chce to někoho míň
svatého. Takže trestance, který s vidinou, že se z vězení dostane,
narukoval na jižní frontu.
„Já už vážně nemoh, pane poručíku. Stejně nás tu všechny umlátěj. Tak aspoň tu vodu...“
Takže... kriminálník už dnes a zase. S rozdílem.
Velkým rozdílem. Že tady totiž někdo usuzuje, že být „kriminálník“ neznamená
zcela automaticky být zlým člověkem a ve filmu odsouzeným, ve jménu zákona a
spravedlnosti, k likvidaci. Že jste možná nehodný občan s mizernou
morálkou a móresy, ale že jste si to jednou odseděl a zápis v rejstříku
vám nebrání být taky normální člověk, s možná větším smyslem pro spravedlnost,
než dokonalí nadřízení.
Takže je to voják, který stojí někde na straně a kritizuje. Je to voják,
který neumí neprojevovat rozhořčení ze zbytečně mrtvých kolegů a mizerného
přístupu nadřízených. Je to voják, kterého opustily všechny iluze ještě dřív,
než nastoupil do války, pročež teď už je zpátky nezíská rozhodně. S pochmurnou ironií se
dívá na válku, s pochybovačným profilem na své nadřízené, se soucitem na
mrtvé, kterých se s kamarádem pravidelně ujímá a odnáší do další díry.
Co je tedy jeho postava? Takové černé svědomí. A pan
Ferroni v ní vidí navíc symbol „lidi všech charakterů, spojte se, každý jste si
rovný, a s kým budete slušně zacházet, v tom najdete nejvěrnějšího spojence. Když ne, můžete dostat přes hubu.“ Jestli jsem se spletla
a nevidí to tam, je to z toho přesto patrné. Že to někdo takhle hezky
myslel. Přes hubu samozřejmě obrazně,
jestli tu někdo dostane přes hubu, plnou polní a vztyk v pravé poledne, je
to tenhle bezejmenný vojáček a starý kriminálník.
Co nám tím chcete
říct? Že krást se nemá. Rozhodně ne tak,
aby to stálo život tvý kamarády.
Jsme ve válce a ta má svá pravidla. Na druhou stranu jsou to
napřed muži a až pak vojáci. A režisér nás chce přesvědčit o obojím. Umlátěj
vás tu k smrti, ale ten čtvrt litr si ukrást nesmíte, to už by tu nebyla
žádná disciplína. Ach, chudák.
Pardon, žádný chudák se nekoná. Nikdo z nich není
chudák. Ve filmu ano. Každý, kdo tu zbytečně padl, je chudák. Ale postavení
jinak mají všichni vrcholně slušné. Potřebujete živé muže a ne mrtvé hrdiny...
a když všechno kolem bouchá, jsme si všichni rovni. Někoho ze sutin vykopou
vcelku, někoho ne, bez ohledu na hodnost. Tak už to chodí.
A jestli mi tahle postava přijde kapku jako symbol, je to ale hlavně člověk.
Nechci říct jako jeden z mála tady, to ne, ale svatá aureola se mu dělat
nezačala, na rozdíl od Salerna, Hiltona, Hosseina a většiny ostatních. Právě
tím rozporuplným charakterem. A právě tím je uvěřitelnější než kdo jiný tady. Vždyť má i dost z reálu...
A tak tenhle vojáček posunuje charakter hlavního pana
poručíka. Kdyby tu nebyl, nebyl by si pan poručík uvědomoval, že... že něco
dělá blbě (a paradoxně by se tedy možná nepolepšil). Nello by možná občas
naznačil, ale nedovolil by si. Ten se chce vrátit taky hlavně domů za svým
narozeným synem... no je to kýč jako Brno.
Jo, docela ošklivá situace. Poručík Borri si to hasí v nepřátelském
autě, které ukradl cestou Spojencům, a na stráži dlí Sal a Riccardo, kteří ho
mají tak rádi. Naštěstí je tu Sal I Riccardo. Už jednou rozumný Sal rozumně
kamaráda varoval... kamarád neposlechl a málem ho to stálo život. Teď si
kamarád připravuje samopal a druhý kamarád mu to zase rozmluví, všem ku prospěchu.
Není moudré střílet poručíky, ač by to bylo pro všechny ve výsledku bezpečnější. Že on, poručík, už zatím prodělal charakterový vývoj, to ještě nemůžete vědět, což vás částečně omlouvá.
Nicméně chce spáchat vraždu, tenhle kluk. Že to neudělá na tom nic
nemění. Co s ním?
Ve filmu nic. Ve filmu se o tom nikdo, kromě kamaráda Sala a
diváků, nedozví. V kontextu... jsou jeho postavy vždycky ty vpředu, které se nechají snadno vyprovokovat a rychleji střílí, než míří, a rozmyslí si to až potom. A
když se to převede do westernu, je to samozřejmě záporák. Odpustí si svědomí a už to řeže do obětí. Když to převedeme do komedie, je to ten, který dostane vždycky
nejvíc do zubů (a přijde o ně, nejednou). Trochu důležitější proto, aby se mohl
o to efektněji zlikvidovat. Když to ale převedeme do civilu... ač to civil
taky úplně není. Ale má k němu nejblíž. Civil není tedy tak pečlivě
rozškatulkovaný. A v civilu si můžeme dovolit i myšlenku ne všechny hned
zabít, ale dát jim třeba šanci se polepšit (šlo by to i mimo civil, samozřejmě, ale to se bohužel většinou nedělá). V civilu si tedy můžeme dovolit i nějakou charakterovou slabinu,
která nás ale neodsoudí automaticky na post záporáka. Film se snaží chápat
všechny, pochopí tedy i tohohle vojáka. A dá mu proto kamaráda.
Voják Borgese je tedy rozumný realista, leč stále idealista.
Voják Pizzuti je nerozvážný v afektu jednající pesimista. Oba jsou ve
válce, ani neví jak, a oba, stejně jako jejich kolegové, by ji chtěli přežít. A vydrží tu dlouho, jelikož drží spolu.
Musí držet spolu. Každý potřebuje kamaráda, v životě,
stejně jako v zákopu. Charakter typu toho druhého ho potřebuje ze všeho na
světě nejvíc, protože mu chybí rozvaha. Kolikrát už by mohl padnout, kolikrát
udělat nějakou pořádnou hloupost. A několikrát ztratit nervy. Od toho tu má
kamaráda, aby ho usměrňoval, držel mu ruku nad spouští a povzbuzoval
v kritických chvílích. Kolega, jakožto bezkonfliktní typ, nemá zvlášť problém
tu vyjít se všemi, ani s panem poručíkem, ale jelikož se protiklady
přitahují, s tímhle kriminálníkem sdílí službu i jámu s dělem. A když
potřebuje vyhecovat on, není lepší podpory. Zvláštní…
Jedinkrát se rozejdu, a to v závěru, kdy si každý ze
zbytku skvadry Blesk vyhloubí svoji poslední díru a čeká na tanky… a dopadne
to… na tom nesejde. A promiňte, že se u toho tak zastavuju, dneska, ale dlužím to jak jim, tak sobě. Můžete to brát jako popis děje filmu, můžete to vzít jako drobný přesah.
Nejsou jejich úlohy asi tak velké a významné, jak to teď
může vypadat, ale na poměry... i nad poměry... je to pozoruhodný fenomén.
Takže po všech těchhle epizodách, kdy se charaktery postupně
vyostřují, je nasnadě, že i sebestředný pan poručík prodělá vývoj charakteru a
zjistí, že je lepší bejt k sobě hodný, než navrčený...
K tomu dojde, mimochodem, tady, přímo v anglickém
zajetí. Měl to štěstí a narazil na George Hiltona. Pan poručík je statečný,
válečný kříž si zaslouží, tak se bude chovat hrdinně a nepřítel má smůlu. Jenže
nepřítel není tak nepřátelský, jak pan poručík čekal, ba se i slušně
k němu chová, ba... ba jo.
Přepisovat sem všechny ty přehnané dialogy, nebylo by to snímku úplně ku
prospěchu. Jenže je hezké, že pan poručík zjistí, že nepřítel by za
jiných okolností mohl být klidně jeho přítel... a Salerno to věděl vždycky, ale
má radost, že bratr konečně zjistil... co zjistil. Že špatný jsou ti, co nás do
toho posílají. Že špatné je vedení, těch pár nahoře, co si ze všech konfliktů
hrabou plnými hrstmi a je jim jedno, kolik milionů nevinných tady zemře.
Jo jo, přátelé. Vždycky a pořád jde o to samý. Svět se
z ničeho nepoučil.
Povídám, že i my jsme
ve válce. A je to zase stejné, nemůžem s tím nic dělat a jenom čekáme, kdy
to propukne naplno. Třeba ne? Třeba to všichni odsoudí, třebas válka nebude. Pořád
naivně doufám, že se to ještě nějak dá zarazit.
Vždyť jak velké procento
obyvatelstva má vysokou školu? Nebo ji právě studuje? Tolik lidí má tak vysoké
vzdělání, tolik lidí tedy musí mít tak velký přehled... že jo... Jo. Když to
bouchalo v dubnu v Sýrii, dovolila jsem si k tomu ve škole
poznámku a s nezájmem jsem se potázala. A nechutí. Nikdo o ničem (ani o
ničem jiném, ne jenom o tomhle) nic neví a ani vědět nechce, vlastně ho to ani
nezajímá, protože se ho to netýká. Jak to? Kdo vás k tomu vede? To v té
škole? Jistě, že nejvíc tam. Ve škole, která má být apolitická, leč člověku se
dělá špatně jenom ve chvíli, kdy prochází kolem nástěnky. Každý fenomén, který
zrovna hýbe světem, se tam musí uvádět na pravou míru, pořádat se na tahle
témata přednášky a usměrňovat názory studenstva na shromážděních, v rámci zkoušek(!) i
v časopisech. Jo, takový malý školní časopis a co sajrajtu se tam vejde.
Já přece nejsem přes
politiku, já tomu vůbec nerozumím! Ale stačí to přece vidět kolem. Válečná
propaganda dosáhla v době posledních měsíců takové síly, že se neodvážím.
Neodvážím se stavět se tomu veřejně na místě, kde mě znají lidi pod pravým
jménem. Nechci být vyhozena ze školy, to předně, protože i přes to všechno si zatím jinak vážím, že na ní můžu studovat. Zbytek si domyslete.
Je mi to líto. Za ty
lidi i za to, co z toho bude. Co nikdo nechce? Nikomu dneska nejde o mír.
Nikomu. Ohledně nesmyslů se tu bude trsat do nekonečna, ale o to, aby ta válka
nebyla, o to nikomu nejde. Jestli dřív mladí lidé a studenti měli svůj rozum a byli ochotni vystupovat proti válce, v šedesátých letech, například, ti dnešní se na ní budou podílet. A co slyším... buď se jich to netýká, nebo
nastupují do armády s tím, že žádné nebezpečí nevidí. Ach Bože.
Taky vás všechny
okouzlila poetika války? Nebojíte se, že vám bouchne střecha nad hlavou? Možná
nebouchne. Dneska se válka vede různě. A jestliže se to nejlíp pozná
v tisku a kultuře, jsme v ní až po uši. Tak.
Jo, tak v téhle
době se točí remaky věcí, které měly nějakou úroveň a myšlenku. S efekty a po novu.
V téhle době se točí samé věci o superhrdinech a záchranách světa.
V téhle době... mrzí mě to, ale film už umřel. Profesionální film
rozhodně. A nejsme v době a
nejsou tu tvůrci, kteří by si mohli dovolit točit filmy o válce. Tuplem ne
s nádechem komedie.
 |
| Takže v tomhle je pacifismus? |
Točit něco tak vážného, jako o válce, s prvky
humoru, to chce to mít moc dobře srovnáno v hlavě. Třeba vědět, čemu se
lze vysmívat a čemu ne. Třeba mít nějakou slušnost a etiku. Třeba se chovat
aspoň jako člověk. Neříkám, že takové filmy neexistujou. Snad jo. Ale
k slávě a uznání mají daleko.
Není na místě točit
rozverné komedie z koncentráků nebo o masových vrazích, skutečných věcech,
které se staly před ne tak dlouhou dobou lidem, kteří tady pořád jsou, a
pochechtávat se tomu. Není to na místě, není to morální a není to etické. A
nejsou to velká slova, kterými se oháním. Tohle je vrchol asociálna, pane
mistře Tarantino. Ale na to postih není, na to ani omylem, na to už se všichni
těší, co veselého zase schrastíte, že? Jako jste už schrastil príma (asociální,
amorální, a-) veselici z druhé světové a nikomu na tom nepřijde nic
špatného. Kdepak odsuzovat myšlenku války, válka se podobným tvůrčím velikánům hodí tak
pro pobavení a exhibici sebe sama. Autor, který by si
zasloužil pozornost, říkám si často, ale víte co... nemám na něj žaludek. A
nikoliv kvůli straaašně strašnýmu násilí v jeho dílech.
Takže ať tihle lidé bez vlastního názoru poslouchají, čtou a
koukají na takovéhle produkty. Co z toho bude? Dojdou k tomu, že
násilí se jich netýká a válka je
abstraktní pojem, když už jsme přece tohle dávno překonali a vysmáli se tomu.
Abyste se nedivili. Odpusťte tohle moralizování, ale vidím, že spousta lidí
takhle opravdu uvažuje. A mě to děsí.
Náš El Alamein o
ničem takovém nejedná. Je to o bitvě, je to o tom kolem, není to žádná sonda do
příčin války, to ne. A rejža si právě teď chystá přehnaný dialog a já mám v úmyslu ho ocitovat. Přehnaný ve smyslu, že by místo něj stačilo naznačit a bylo by to o moc lepší, namísto čehož se tu dlouze rokuje. Jenže nám chce říct pěknou věc, takže... pan poručík uprchl ze zajetí a odnesl si nové zkušenosti.
„Myslel jsem na ty
Angličany. Byl tam jeden poručík. Zdál se, jako by byl jeden z nás.“
„A jaký by měl být?
Myslíš, že kvůli tvému odznáčku "At' Bůh zatratí Angličany", je Bůh zatratil?“
„To ne. Byl jsem
přesvědčený, že oni nás nenávidí.“
„Jistě nás nenávidí. Ale
nás dva ne, nebo někoho z těch kluků tady. Nenávidí nás jako nějakou věc. Jako
věc, co na ně střílí...“
I pan poručík na to tedy přišel. Že domnělý nepřítel je stejný jako
on. A že je tedy válka nesmysl. A jestli za ni může někdo, je to ten někdo
vysoko nahoře, který už ji má stejně nalinkovanou až do konce, a my se
s ním za celý film nesetkáme. Že tedy nikdo z těchhle kluků není
žádný démonický protivník, ale obyčejný člověk, a je strašný, co musí dělat.
Ale kdo to po nich chce, toho se ptejte, kdo je tu zlej. Takže žádný
bombardování není humanitární, tečka.
Jenže sedíte tamhle v zákopu a střílet nepřátele budete
dál, jinak zemřete. Vyvolávat boj je špatný, ale bránit se je třeba. A režisér s tím souhlasí.
Po všech epizodách, které přežil a zažil, nám bílý suverén
prohlédne. Naivní jako málokdo, stejně, tenhle suverén. Brácha může mít radost,
oddíl si může oddychnout a Nello, ten tohle vždycky chtěl, aby se konečně
mužstvo dalo dohromady. Jestli se dá dohromady, to záleží pouze na nich.
A tak začne přituhovat. To samozřejmě už od začátku,
nicméně... je to bitva u El Alameinu, takže čekáme tu hlavní bitvu, a vojáci
taky. Moc už jich není. A vedení? Pan Hitler dal zase nějaký pěkný rozkaz, pan
Mussolini to doplní, když bude třeba, takže německé vedení... vás nakonec obětuje.
A autor chce určitě tragický heroický závěr, takže takováhle
bitva je přesně pro něj. Ale je vás škoda, kluci.
„Na konci října bylo už Montgomerymu jasné, že jeho plán na prolomení německých pozic úplně nevyšel. Se souhlasem vrchního britského velitele Harolda Alexandera vypracoval novou alternativu, operaci "Supercharge". Rozhodl se soustředit veškeré své síly proti německým pozicím na jihozápadě, kde očekával Rommelovu slabinu. Dne 2. listopadu zahájila pěchota a dělostřelectvo útok a vytvořili v německé obraně mezeru jíž využily tanky. Rommel přesunul své zbývající jednotky k hřebenu Kidney, kde se Britové pokoušeli o průlom. Německá 88mm děla působila britům citelné ztráty. Britská 9. obrněná brigáda ztratila 70 ze svých 94 tanků. Britové však stále postupovali. Němci v bitvě utrpěli nenahraditelné ztráty, například přišli o všechna 88mm děla s výjimkou 24 kusů. Rommel si uvědomil, že jeho síly už nejsou schopny dále vzdorovat britským silám a tak, navzdory Hitlerovým rozkazům, ustoupil. Zbývalo mu pouhých 36 tanků.“ (Wikipedia)
Jo, a tam na jihu, tam je naše jednotka. Teda... byla.
Je pro mě dnes docela těžké vystihnout to, co mám na mysli.
Před třemi roky, kdy jsem El Alamein
viděla poprvé, jsem se utápěla v dabingu (Nikdy více, opravdová Řitka(video),
snad nejhorší dabing, co jsem kdy zažila. Titulky, které jsem si dovolila
párkrát půjčit, by sice taky mohly být lepší, ale nerouhejme se) a šíleném
heroičném opusu páně režiséra. Giorgio Ferroni
je zastáncem velkých bojů, velkých gest a činů, to je prostý fakt.
Udělat malý, nenápadný příběh jednoho, dvou, tří vojáčků uprostřed velké bitvy,
jak bych doporučovala, to není úplně pro něj. Rozhodl se jednou pro vrcholně národní
téma a opus, a teď světu předvede, že oni, Italové jako národ, teda nejsou žádní zbabělci,
co by se zahrabávali do děr. Pak nám chce ale taky říct, že mají srdce na pravém
místě a jsou nejskromnější osoby pod sluncem. A pokud někdo třeba ne na první
pohled, že i on v jádru…
A tak se to ve filmu pořád přelévá. Na jednu stranu touha
dokázat tohle všechno, na druhou svůj národ nevylíčit jako párek neschopných
slabochů nebo zbabělců. (to ani náhodou.)
Takže po třech letech vám řeknu... po třech dalších letech
vám možná řeknu zase něco úplně jinýho, ale... že ten film přece neni tak
špatnej. Ne, není to vůbec špatný film. Bojové akce podle mě laicky nejsou
špatné. Bože, špatné... vašim pyrotechnikům všechna čest. A vašim hercům,
každému jednotlivci, který tam zdrhal nebo jakože umíral mezi výbuchy, úcta
nejvyšší.
Ne, nelze radit Giorgiovi Ferronimu, nadšenci pro války a
boje všeho druhu, schopného ve filmu (jiném filmu) tvrdit, že nepodnikat akci,
když vidím, že zbytečně padneme, je zbabělost, a dotyčného, který ji podnikat nechtěl, je třeba zabít.
Giorgia Ferroniho, který má za to, že zápletka o tom (zase v jiném filmu),
že jen slaboch nezabíjí a síla je v tom, že se to opět naučí, je
v pořádku. Giorgio… není. Není to v pořádku. Říkám ti fašista a mám
k tomu důvod. Přesto to nemyslím zle, protože ty jsi… ach jo. Myslel to
dobře, ten chlapec, věřte mně. Myslel to v jádru dobře. Jen trpěl
komplexem za celý svůj národ. Že jeho národ nijak zvlášť nestojí o to, aby
vlajka vlála a všichni se o něm učili v dějepise. Že nejsou nijak
heroičtí. A to ho vždycky mrzelo, protože je pak taky celý svět bude brát na
lehkou váhu...
Pane Ferroni, v tom je ale právě síla, sakra! A na tom,
že někdo nevyhrál válku, když bojoval za zlo, anebo že se vzdal, na tom přece
není nic špatného, právě naopak! Ne, tohle těžko vysvětlím (jo, dneska už
těžko, ale i tenkrát) režisérovi, který stojí za svou ideou Národa jako nikdo.
Ne, nikoho s tak silným vlasteneckým uvědoměním jsem
v Itálii nikdy nepotkala. Buď se autor prodá… nebo si tvoří rozumně to svoje… nebo
do toho, jak se prodal, komponuje to svoje. Co dělá Ferroni? Ten točí westerny, kde bojuje za slávu poraženého
Jihu (proti Severu), a nikdo mi už nevymluví, že si do něj neprojektuje svoji
vlastní zemi. Svoji stejně poraženou zemi, leč plnou hrdých lidí...
Nevím, jestli byli hrdí. Nevím nic. Vím, že tenhle film je
v tomhle bodě strašný. Ale vím taky, že v určitých místech, a patrně
hodně lidí, potřebuje myšlenku ve filmu omlátit o hlavu, aby si jí vůbec
všimli. A jestliže nám chce dokázat, že oni za něco stojí... jinak to asi nejde.
Tenhle rejža to jinak neumí.
„Solídny vojnový film
ktorý nieje je ani megahit ale ani prepadák, ukazuje len totálnu neschopnosť
talianskej armády. 80%“ (Petoss1, čsfd)
A ani tak se ne vždy setkáte s pochopením vašich cílů.
Ale za mě to znamená, že vaše zoufalá snaha, pane tvůrce, je pochopitelná a
snad omluvitelná.
Pan Ferroni je drsný (ukradnout si hrneček vody po hlídce na
úpalu se nevyplácí), leč spravedlivý (má pro ty kluky svoje pochopení). A oni
sami? Kdo ví. Chodí s ním točit tak často, že zjevně i rádi. A on je má
rád taky. Ničím větším, než je nechat bojovat za vlast, by jim to dokázat nemohl.
Ach, ti se mají...
Takže základní myšlenka – dobrá, nebo ne?
Je i není. Jenže když už člověk vážně nemůže… Já už vážně nemoh, pane poručíku...
Vždycky jsem věděl, že
jsi zloděj. Ale ne takový, aby to stálo život tvoje kamarády.
Tak za co se toho zastávat? Za všelicos, i za postavu Riccarda Pizzutiho. Za to, že to nakonec nestálo život jeho kamarády. Že pan Ferroni neobětoval (jak by nejeden autor udělal – udělal z něj zrádce) toho jednoho vzpurného, co celou dobu dělal
nepřístojnosti… že ani to nemusí bejt tak špatný, jak se často dělá.
Že i to může být projevem vzdoru, nesmyslné válce, a ne jenom výsledkem pobytem
za mřížemi. Za mřížemi… tam by nám nebylo líp, fakt ne. Ale nechali jsme se holt
nalákat na poezii války...
A když se k tomu přidá válečná kořist jako anglické
cigarety, co nám tu, ve válce, vlastně chybí, že jo?
Možná tak tohle. Život.
Tak je ten film a myšlenka dobrá, nebo ne? Po letech si tedy
říkám – není to vůbec špatný film. A jeho myšlenka půl napůl. Ať si každý
vyřeší, jak uzná za vhodné. Jestli něco, tak tvůrce si za svým stojí. Nepodrazí
svoje kluky a ani jednoho z nich neučiní negativním bodem skupiny. Pro
každého má pochopení. A i těm největším hrozbám je ochoten podat ruku. Proč
bychom se jednou nemohli všichni usmířit, ne?
Proč pro to jen musí všichni padnout? Proč se nemůžou vzdát?
Proč nemůžou utéct? Proč tu musí zůstat a dokázat, že jsou to, tváří v tvář
smrti, tak odvážní kluci? Musí to být?
Podle starého Ferroniho to tak být musí. Starý Ferroni byl
prima děda, zažil obě světové a kdoví co si z nich odnesl. Rozhodně jako
jeden z nemnoha si jako režisér zachoval vlastní rukopis a nesklouzl
k jisté agitaci. On vždycky jen za svou Itálii, a tak to má být.
Starý dobrý Ferroni je teda pro to, abychom se nikdy
nevzdávali. Jenže starý Ferroni nám taky zároveň tvrdí, že nejdřív jsou to muži
a až pak vojáci. Celý film nás s nimi seznamuje, s jasnou vidinou
toho, že to nikdo z nich nemůže přežít. A závěr, to už není ani tak boj za vlast, jako za vlastní čest. Takže chápu... a přece mě to mrzí. Nebylo by třeba lepší, než mrtvé
hrdiny, přece mít ty živé muže? Musí to být?
Musí vždycky všichni umřít, aby se něco začalo brát vážně?
V tolika filmech mají tvůrci za to, že musí
všechny zabít. Všechny záporáky, šup s nima pryč, ratata. A všechny kolem
klaďáka, šup i ty, ratata. To první je spravedlivý, to druhý dojímavý. Ale zůstat
jako hrdina sám, to je vám pak docela smutný, ne?
Pro celkové vyznění ideje tohohle filmu to bohužel asi tak
být musí (a zasloužili by si přežít všichni do jednoho). Ale tím to končí.
Je to jenom film. O nic míň, ale o nic víc. A druhá světová
už je dávno za náma.
Odpusťte, jestli to dneska bylo divný a moc vážný. Já vám
chtěla jenom tohle říct. Třeba, že válka je zlá. A že my ji nesmíme chtít. My
musíme být proti násilí. Válku přece ne! Na nás to teď je. Poučit se
z toho všeho. Na nás, mladých. Pokud to čte někdo starší, je to na něm
stejně tak.
Je vůbec možný si s tím poradit?
Třeba jo. Přestat se vrtat v nesmyslech a nechtít válku.
Nedopustit, aby mladí kluci (a vzhledem k dnešní krásné rovnoprávnosti
stejně, jako staří, ženy, děti a všichni ostatní) místo mistrovství
v boxu nesmyslně umírali. A aby si nás spojenec dal do předních řad
k odstřelu.
Tak ať z toho výkopu vylezeme ještě živí. A ať nám slouží...
