Jen trocha léta

 Celé léto tu koukat na nekrolog? Mrzí mě, ale nešlo to jinak. Tak radši aspoň trochu léta.

Nejen k příležitosti výročí jednoho skvělého tvůrce spaghetti westernu...

Ale pro dnešek opravdu víc nic. Pokud ještě žijem, užívejme léta.

Díky za vše, Maestro

Váhala jsem, jestli vůbec. Nepíšu nekrology. (Všehovšudy jednou jednomu maestrovi, a to když umřel Umberto Eco.) Ale ať to nevypadá jako ignorace. Věřte, že není, jen nevím, co dodat. Že už svět nebude jako předtím? Jo.

https://www.raiplay.it/video/2020/07/Uno-Mattina-Morricone-Tutto-il-mio-rispetto-e-lamore-per-il-pubblico-f579eb10-94e7-42ed-8e0a-9ccb6befd5ee.html

O Maestrovi jsem už toho pravděpodobně napsala dost (třeba zde, zde, zde...). Tak jen, že nás v tenhle nehezký den, 6. července, opustilo víc velikánů, na něž se, věřím, nikdy nezapomene.

A letos odešel největší a zároveň nejskromnější génius na světě. Bylo a je mi ctí poznat (dosud stále jen z minimální části) jeho tvorbu, jeho osobně na koncertech a jeho myšlenky (alespoň textově a notově).

Byl to on, kdo ty filmy proslavil. A přesto byl ten, co se tím nikdy nechlubil. 

Je nevhodné jakkoliv se tu začít navážet do našeho tisku a jeho výtvorů, nevážil si ho předtím, váží si ho teď tak kvůli mizernému Oscarovi. Ať se ale bude kdekoliv cokoliv psát, a vážím si každého, kdo bude psát pravdu a nevyužije příležitosti jen pro reklamu jistých značek – Maestro je i přes svou nepopiratelnou slávu génius, který pracoval pro lidi, a snažil se jim zprostředkovat a „přeložit“ věci, které by jiné ani nenapadly. Nevrzal si někde svoje geniality sám pro sebe a pro demonstraci, že génia nikdo nemůže pochopit, ale naopak, byl schopen vytvořit takovou věc, kterou pochopí jak laik, tak odborník. A záleželo mu i na tom laikovi, což je věc, které si tak cením.
Dopracoval se ke svému géniu, a přes slávu, které se domohl, pracoval pro všechny, pro „umělecké“, neumělecké, malé, velké, filmy všech kvalit i autorů. Autorů, kteří si to tolikrát vůbec nezasloužili, ne kvůli nedostatečnosti filmů, ale kvůli jejich přístupu k Maestrovi a jeho tvorbě (od psychických útoků po odcizování jeho tvorby). Přesto skládal a neptal se Idnes či Super, kdy už může přestat s béčky a začít s Bertoluccim, či kdy se konečně může sklonit před hollywoodskými mistry. Že je spousty jeho hudby pro podobné filmy škoda, to můžu říct já, ale akceptuji jeho rozhodnutí. Byl to demokrat a velmi, pro některé až moc, férový člověk. A i s tím se nikdy nezaprodal a, díky mu, zůstal Italem a pro Italy, a s nimi i pro všechny ostatní.

Pro pochopení, jak ohromný tenhle Maestro je, doporučuji vedle jeho všeříkající tvorby rovněž nedávno vyšlou krásnou biografii (Chyť ten zvuk, 2018 / Inseguendo quel suono: La mia musica, la mia vita, 2016).


Vážím si Vás jako člověka tolik, jako Vaší tvorby. Větší příměr být nemůže. A děkuju Vám, Maestro, že jste dělal tenhle mizernej svět o tolik lepší...

Tak na zdraví...

...že jsme všichni všechno přežili. Gratuluju každému, kdo za ono období slavil, a já neměla čas mu ani popřát. Gratuluju všem, že jsme přežili epidemii, i těm, kdo s ní statečně bojovali. A gratuluju i sobě. A že nám to všechno tak pěkně vyšlo, musím pozvat...

Ano, nějakou autoritu...

...ve věci bujarých oslav.

S plukovníkem Mortimerem se slaví samo.

(https://patrimonio.archivioluce.com/luce-web/detail/IL5000083023/2/)

Svého času, když jsem se díky němu (a dodnes za to vděčím právě jemu) dostala k italskému filmu, bych ani nebyla bývala věřila, jaká legrace s Leem je. Ač vlastně, ve filmu byla, proč by nebyla i v reálu?

.

A k létu přidáme jednu z mých nejmilejších italských pohádek a nostalgií. A rovněž z nejlepších zpracování Robina Hooda. Díky, pane Ferrio, pane Ferroni, a všichni, co jste mi pomohli tenhle rok přežít.

p.a.

Karanténa skončila, hrozba, věřím, pominula, takže se postavme povinnostem čelem.

Ano, třeba tak. Za čtrnáct dnů mám souboj i já. A jestli ho přežiju, třeba ještě někdy v životě i něco napíšu... Ale chce to ještě řádně naleštit zbroj.

Náš canovaccio v poslední době seznal značnou stagnaci. V budoucnu to vidím podobně, a možná ještě hůř. Ale optimismus, vždyť krize pominula, že jo, je na místě okamžitě zrušit všechna nařízení... kolektivně se nakazit... a to jen pro ego a dobrý pocit jisté jedné právnické osoby, která by měla být za vlastizradu v době nouze zavřena až zčerná.
Bohužel, do vězení se zase podívají chudáci, co nic neprovedli, nebo střelení kluci, co nedomysleli důsledky.
Podívejme se dneska radši pro radost na tohohle.



...vypadá skoro jako Josef Kemr zamlada. Ale to bude nejspíš tím, že on vypadá moc špatně na fotografiích. Vždycky... 
I bylo by mi teď největším potěšením tu tenhle hrubě nedoceněný film zrecenzovat. Snad až jednou bude čas. Jo, Pancho se žení, mistrovský kus našeho velkého režiséra a protagonisty v jednom. Tak našeho Rudu Hrušínského můžu znát odjakživa z pohádek. Z hororů jménem černobílé kriminálky. Jako Spalovače. Za všechny, jmenovitě všechny role si ho můžu vážit. Ale tahle je jen jedna. Tenhle mladicky nadšený Pancho. Ač si říká Pedro...

Nahoře na půdě se trénuje opera, aby nedošlo ke zmatkům neznalého diváka. Mimochodem, jde o možná nejvěrohodněji zpracované Mexiko natočené mimo Mexiko. A myslím to naprosto vážně. Za jakých pohnutých okolností tenhle kus vznikal... tak jsem ráda, že nakonec vznikl.
Kdo je odhodlaný tenhle film srovnávat s druhým naším národním (komediálním) westernem – Limonádovým Joem –  škodí jak sobě, tak jemu.
S veškerou upřímností... oba mám ráda stejně. Jsou úplně jiné. A v něčem přece stejné. U nás se všichni měli učit, jak točit komedie, to je bez debat. Ale hlavně jak dělat westernové parodie. To jest s chytrou myšlenkou, dobrým jádrem, a hlavně, bez skutečného násilí. A super cool hrdina, che, tenhle Pancho, a přece proto nikoho neztrapňuje. A jeho hrdinským cílem není nic většího, než si vzít tu, kterou má rád. Hezký.

Opravdu mě mrzí, že víc kovbojek u nás nevznikalo, a že toho pan Pancho Hrušínský nenatočil víc. Ale tak hlavně, ať se všichni ožení. I ten Pedro.

Zlatá doba a ideální podoba amerického westernu. Kdyby takhle vypadaly, vypadal by možná i můj blog jinak a věnovala bych jim pozornost a třeba i přízeň. Hezké časy. Aspoň v tomhle. A pokud oponuji obecnému tvrzení o hromadných bitkách ve filmech se Spencerem a Hillem, takto, mimochodem, vypadá skutečná hromadná bitka:



(Kdyby tak vypadaly tam, možná bych přízeň věnovala i těm.) Veselé a díky.

Cyklista Gianni Garko – jedna z mála věcí, co v tomhle filmu za něco stála. I zaslouží si tu být, když tak statečně dojel.