Jedno malé zastavení

Letošním rokem můj krásný blogísek oslaví své desáté narozeniny. Vypadá spíš na to, že už je za zenitem, ale což – jako každý rok, alespoň jednou se musím přihlásit, aby nezmizel, a vážit si toho, že ani z politických důvodů mi ho ještě neodstranili. Zřejmě tu nevidí žádné potenciální nebezpečí... a je to bohužel pravda.

Kdybych chtěla, mohla bych psát, co mi leží na srdci. Mohla bych psát o válce a zas válce, zlu a jen a pouze zlu a zmaru. Životě otroka uprostřed fašistického protektorátu a zavzpomínat na eliminované oběti diktatury. Ale nechci. A stejně, o válce už jsem kdysi napsala, co se dalo. (A téměř vše už se vyplnilo. Bohužel.)

Kdybych měla náladu a elán, mohla bych taky psát, co hezkého ve světě filmu mě za ten rok (případně roky) potkalo. Ba, v posledních měsících se dokonce několikrát vyplatila i návštěva Itálie! Zapomenutý Sergio Martino, ba dokonce i mladí tvůrci se předvedli? Není divu, že jsou zcela neznámí a škoda toho. 

Koneckonců, amatérský film už je mnoho let významně lepší než ten oficiálně shora schválený. A neméně dobře na tom často jsou krátkometrážní filmy. Nejlepší je kombinace obojího. Hrozné, ale je to tak (alespoň podle mě, jako vždy) – stejně jako u nás, stejně jako nejspíš všude po světě, tak ti jediní, o kterých je slyšet, mají podporu médií a mají věhlas, jsou ukrutně mizerní autoři. Ale mají prachy. Aby je neměli, když mají média. A aby neměli média, když se tak obratně podřídili a prodali jakoukoliv osobitost a nápad za dolary.

Přesto jsou mezi námi stále ti, kdo mají… nadšení. Těžko říct, kde ho ještě lidi berou, ale je to moc dobře.

A tím bych mohla plynule přejít k malé propagaci a poděkování v jednom. Jedni italští amatérští tvůrci se tuhle dali do westernu. Zachytila jsem tu zprávu jedním okem už před víc než rokem, když sháněli spolupracovníky. 

Tohle je poněkud zavádějící, neb (kromě toho, že úplný konec špaget bych datovala spíš o deset let později) pokud mě paměť a vědomosti neklamou, režisér tam tenkrát povídal a říkal, že si nedělá nároky na to navázat na věhlas a tradici špaget. Prostě chtěl udělat kovbojku. A snaha se cení. Zejména v době, kdy mám současný western opravdu dobře zmapovaný a Itálie v něm snad vůbec nefiguruje. Projekt byl krátkometrážní, poradil se s pamětníky, zvolil westernovou lokaci, potomek "Mexičana" Massimo Capitani vypomohl herecky, zapojili se mladí italští tvůrci a nakonec to dodělali. Krátký, ale přece. 

Ten film (Tutto per una sporca stella) jsem tu možnost celý vidět neměla (byl či stále je k vidění na Prime Video), o tvůrcích od té doby kupodivu slyšela nejednou. Část z nich, de facto parta italských (převážně)filmových nadšenců začala s realizací rozsáhlé činnosti vztahující se ke „Camposeccu“, tedy italské přírodní kráse, takové rozlehlé pláni kus od Říma, kde se svého času všelicos – mezi tím desítky westernů – točilo. (A točili tam i to svoje.) Alespoň lokace Pravé a levé ruky ďábla si určitě vybavíte. 

Zaměřují se teď na dělání různých rozhovorů s lidmi kolem filmů, které se místa nějak týkají, s velkým přihlédnutím k filmům s Budem a Terencem. Že zrovna s nimi...

Fazolové komedie miluje celý svět a já k nim mám dodnes takový speciální vztah, který by se nedal nazvat oblibou. De facto je velice nemám ráda a některé z důvodů jsme si například zde už před lety, i na přání veřejnosti, rozebrali. (Škoda, že se veřejnost nikdy nevyjádřila.) 

Třeba bych už dnes byla ochotna na ty... kusy koukat s o kapku větší tolerancí a nevykládat si vše špatné, co tam je obsažené, nejhůř jak to lze. Ale bylo by to změnou u mě, nikoliv u toho filmu, ten zůstává právě takový, jaký byl. (Každý je trochu jiný, sluší se dodat. A některé mají pozitiv víc než zrovna ten Joe.)

Na druhou stranu mi ty filmy přinesly opravdu mnohé a v prvozákladě to byly paradoxně právě ony, díky nimž jsem se dala před deseti lety do podpovrchového a zevrubného studia menších, menších a ještě menších hvězd italského (a španělského) filmu – tedy kaskadérů, vedlejších herců a vůbec všeho, co se tohoto fenoménu týká. Ano, pane Enzo Barboni/ E. B. Cluchere – můžete za to vy. Jestlipak by vás to potěšilo…?

Tahle studia mě stála nervy, ale přinesla spoustu ohromně zajímavých známostí, k nimž se i po tolika letech vždy ráda vracím. Kromě toho, že jsem vždycky tíhla k objevování polozapomenutých a méně populárních veličin, bylo (a stále je) tohle nejpestřejší filmové období mého života. A možná nejen filmové, neb tady člověk poznal opravdu ohromně zajímavé lidi se zajímavými osudy a životními názory.

A kdo mě zná, dobře ví, že s těmi obrázky si dělám legraci. Vše výše jsem myslela zcela vážně, názory (nejen) italských mistrů akce mají hlubší nuance, ilustrace jsou pouze opětovným dokladem toho, jak ohromně šikovní jsou a byli (a rovněž dokladem, jak má vypadat skutečná hromadná bitka). A jsem velice ráda, že za posledních deset let se jejich jména na veřejnosti říkají častěji a zná a uznává už je po světě více lidí, primárně zásluhou velmi pilných a pozorných milovníků peplum. (Jen jejich největší stránky teď mají už delší dobu výpadek, odkaz sem tedy nedám.)

Abych se vrátila do Camposecca a k tvorbě oné party, přijde mi, že nemají nijak velké finance (oproti německému fanklubu Buda Spencera a podobným). Zdá se mi to spíš být takové komorní a nadšené, a to je na tom právě docela hezké. 

Nepodnikají to zjevně jen kvůli leštění nějakého idolu (Jak to dělají mnozí, bohužel, a výpovědní hodnota pak bývá nulová.), ale protože mají zájem taky něco zvědět. Přirovnala bych je k takové o moc menší Freak-O-Ramě. (Kdo se kdy pohyboval v italském filmu minulého století a něco hlouběji o něm zjišťoval, nemůže snad tuhle firmu a hlavního tvůrce prakticky všech projektů – Federica Caddea – neznat. I já ji potkala velmi záhy. Je to ve vší stručnosti (dnes už velmi rozsáhlá) společnost, která již před zhruba dvaceti lety usoudila, že filmoví pamětníci mají k filmu nejvíc, co říci (To dnes nebývá rozhodně pravidlem.), a to pamětníci všeho druhu, věku, postavení i věhlasu. Jsou to velmi demokratické projekty, velmi obsáhlé, na poměry současnosti velmi kvalitní a hlavně plné rarit. Lze tam potkat lidi a slyšet věci, které jinde nebudou. Udělali za tu dobu nespočet videí, která jsou posléze často distribuována jako bonusy v rámci oficiálních blu-ray apod.)

Camposecco Far West tedy pracuje na vlastní pěst, pomalu, ale jistě, a své projekty dávají neziskově dál, čehož si moc vážím. Prozatím to samozřejmě má pár mušek, třeba že k tomu nejsou titulky, nicméně jestli budou pokračovat v tomto směru, mohli by se jednou třeba i té Freak-O-Ramě vyrovnat. A třeba... to ani není třeba. Hlavně, že se daří. I přeju jim hodně radosti do další práce.

Pěkný reklamní článek. Možná až nezvykle. A možná mě časem přesvědčí, že si tuhle reklamu vůbec nezasloužili. Ale dnes zaslouží. Udělali to moc hezky a klobouk dolů.

A co udělali hezky?           

Ale všelicos. A třeba jen to, že přesvědčili pár lidí, že i v devadesáti o ně svět ještě stojí.

             Stojí. Takže koukejte padat zpátky.

No jistěže stojí. A vždycky bude.

A to je de facto vše, co jsem dnes chtěla říct. Tedy... že děkuju každému, kdo tady na tom světě udělal či dělá taky něco dobrého. Pro kohokoliv, pro tuhle zemi, pro mě, zkrátka pro to, aby to tu jeden už nezabalil. A na to se co? No napijeme. A na to, že už je nám deset...

Prakticky, tedy...

Aby nám nezavřeli...

...tenhle super cool hustý blogísek, kde to už léta tak žije... musím se aspoň jednou do roka stavit. Co na tom, že zase nenapíšu ani řádek. Mám je, mám řádků až dost, jenže vždycky si rozmyslím je publikovat. Možná už by zavřeli nejen můj blogísek, ale i mne... 

Ne, proto ne. Nebojím se. Ale nemám na to už nějak žaludek. Vzhledem k tomu, že Inter arma silent musae (A je to vidět na každém kroku, mimochodem. Na stavu současné "kultury".), o filmech a kultuře vůbec už by to určitě nebylo, už o nich nejspíš nikdy nestvořím ani řádku... ač tolik věcí by si to tak zasloužilo... a tolik lidí... 

Takže co? Nic. Proč si kazit tenhle krásný... černý... bouřlivý... deštivý... depresivní... marný den.

                                        Jo, všechno je to marný. Odpor taky.

Svého času – krom důvodu přání zviditelnit neznámé osoby ze světa (povětšinou) filmu, které pro mne v životě něco znamenají a udělaly, třeba jen trochu radosti v životě – jsem tohle místo neumně zřídila s tím, že tu budou mít místo recenze. Ne, tak psát recenze na každý film, co vidím, to mě nebaví… tak aspoň občas. Ne, vlastně už se k něčemu tematickému taky dostrkám jen jednou za čas... tak aspoň jednou do roka… Tak už taky ne... Potřeba psát ne jenom shrnutí něčeho, ale taky o něčem, o nějakém obsahu, o něčem, co se člověka týká, a když už dělat rozbor, tak pořádný, převládla nad chutí to tu zaplnit. A pak přestaly vznikat články… až mne přešla chuť zcela. Přešla mě chuť žít a přešla mě chuť psát.

                             Marnost nad marnost...

Ano, je to tak, zpronevěřila jsem se původnímu zaměření téhle stránky. Už dávno. Původním zaměřením byl samozřejmě italský film. Zakládala jsem to zde ještě relativně mladá (tedy už to bude skoro deset let), s hloupým názvem, zřejmě s vizí, že blog buď brzo opustím, anebo mi ten zájem vydrží navěky. Za ty doby jsem už studovala australský film (a kulturu vůbec). Něco severu. Všelicos od všelikoho. A samozřejmě českou(=československou) scénu, k níž jsem v posledních více letech konečně s radostí vrátila. Ale chuť, chuť o čemkoliv z toho, co vídám či studuji, sem psát, ta už mě opustila. Definitivně. Tohle není doba, která přeje konstruktivnímu myšlení. 

Dneska… vím, že je zbytečné psát tu cokoliv. Ani kvůli sobě, ani kvůli světu, nemá to cenu. Je to jenom plácání si jater. Ty potřebuju k uchlastání se, takže smůla.

Všechno je marnost...

Alespoň jednou do roka se tu už od založení symbolicky zastavuji právě dnes, kdy má hlavička blogu (plus minus) slaví narozeniny. Za ty roky se změnilo mnohé. Přišla jsem třeba o většinu filmových sbírek. O většinu ideálů. A hlavně o... jo, někdy mám až pocit, že skoro úplně o všechno. To si nestěžuju, jenom bilancuju, mnozí jsou na tom ještě mnohem hůř. 

Za ty roky se změnily i jiné věci. Například oficiálně datum této "oslavy", jinými slovy chodívám sem zřejmě o měsíc později, než bych měla. Tuhle záležitost dneska nerozseknu... ale berme to teda čistě symbolicky. Čistě prakticky – chodím sem, aby tahle stránka nebyla zrušena; a čistě symbolicky – chodím sem, neb zhruba v téhle době a díky jistým faktorům jsem se před dlouhými lety rozhodla začít zkoumat italský film poněkud mimoproudověji... a právě díky tomu mi tenhle filmový svět dal mnoho nejhezčích zážitků mého života. A já mu zase dala značnou část mládí. Stejně to bylo fajn.

Anebo že by to nebyla úplná marnost?                                                       

Žádný falešný optimismus tu předstírat nebudu. V tuhle chvíli, s tím vším na obzoru, s vyloženě hmatatelným zlem, co tenhle svět pohlcuje... nebudu si a nikomu nic namlouvat. Ani že tu ještě napřesrok budem... ani že bude líp. Ale budu aspoň věřit. 

Dokud se ještě dokopu sem tu řádku napsat, není ještě nejhůř. Pořád žijem. A pořád máme důvod žít. A zdravíme všechny ty, kteří sem zavítají a, opět marně, budou očekávat nějaký příspěvek, nějaký obsah. (Ač dotazy a požadavky jsou samozřejmě redakcí s radostí vyřizovány.) Nechtějte to, byla by to taková hrozná depka... a marnost.

Jakápak marnost...!                                   

Marnost bude, až mě přejde i ta poslední naděje. A ta tu ještě pořád je. A spousta fajn lidí k tomu...

A slibuju, že sem ještě někdy v životě něco napíšu. Jen... až bude líp. Tak dej Bůh, ať se tu zase sejdeme...

a bude nám do tance. Skol!

Veselé Vánoce

 

Děkuju všem, kdo za tenhle rok nedělali nic špatného... a hlavě těm, kteří udělali i něco dobrého. Kdo tvořili, a nejen bořili. Děkuju všem, kdo na tomhle světě v životě nechali aspoň trochu radosti. A děkuju těm, kdo mi pomohli letošní hrůzný rok přežít...

Díky, přátelé.

Co si přát do nového roku... Pánbůh ví. Necháme se překvapit.

I přeju alespoň hezké svátky, mír, lásku a pokoj všem (nejen) lidem dobré vůle. 

Přeju vám veselé Vánoce.

Nevzdáme to.

Ptám se sama sebe 

Zda otevře se nebe… 

Zda budeme jednou, šťastni

Úspěšně vést život vlastní

Zda se budem pořád bát

Zda nás budou ovládat

Zda si začnem rozumět

Zda zanikne tenhle svět

Zda budeme všichni zdraví

Zda se aspoň něco spraví

Zda tu budem ještě za rok

Což nemáme na to nárok?

Asi ne, tak odpusť, Pane

Já jen zkouším, co se stane…

Což tak aspoň hezké léto…?

Nebude-li… nevzdáme to!

Máme výročí

Napadá mne k němu mnoho věcí. Ale všechny jsou slabé a všechny jsou zbytečné. Tak jediné přání: Nezapomeňme.

"Letní tábor českých a německých dětí z našeho pohraničí. V této době bylo Československo jedinou demokracií široko daleko, jakýsi ostrov demokracie ve střední Evropě. Naši předci na to byli náležitě hrdí. Hitler však vyhrožoval a brousil si zuby na české pohraničí. Celý národ se však domníval, že budeme naši zem a demokratické hodnoty bránit společně se spojenci - Francií a Velkou Británií. Doufali v to i Werich s Voskovcem. Netušili, že nás spojenecké země zradí a bezprecedentně zaprodají Německu. 

Česká část těchto dětí musela za dva měsíce uprchnout ze svých domovů v pohraničí a čekal je neblahý osud v Protektorátu. Řada německých dětí pak na sklonku války byla nucena umírat ve jménu vůdce a Říše. 

Smutné konce všech nadějí ale nemění nic na tom, že jsme byli od prvopočátku skutečně jediným státem odhodlaným vydat se proti proudu bezbřehých a nesmyslných ideologií. Tyto záběry to jen potvrzují..."

 Delfinlandian

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec.

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec. Ba byly i doby, kdy jsem se těšila, až dám téhle zemi vale. Dneska vím jistě jednu věc – čím víc vám něco upírají a čím víc se vám to snaží zošklivit, tím víc se k tomu upínáte, tím víc tomu věříte a tím víc to pro vás znamená. Čím víc se něčemu vysmívají, tím víc si za tím stojíte. A čím víc tomu ubližují, tím radši to máte. Platí to u jiných, platí to i u vlasti. Tak alespoň tohle…

Že není státní svátek ani významné výročí… Není, ale je to to nejmenší, co můžu udělat. A budu se modlit, že na tom budu ještě někdy v budoucnu jen o zlomek líp, abych toho pro tuhle zemi mohla udělat aspoň o zlomek víc. Tak ráda bych. A tak ráda bych, aby se toho tahle krásná země dožila...

 A kéž by se jednou dožila i tohohle...

Skrýš

Posledně to bylo hnusné. Pravdivé, ale hnusné. A já bych to nerada zamluvila, ale přesto aspoň trochu chtěla… zlepšit. A nejlíp se jeden odreaguje u nějaké pěkné řezničiny?

Nebo aspoň atmosférického kousku...

Už před lety jsem ZDE neurčitě slíbila vyrobit jisté titulky, takže, konečně jsem se k tomu dokopala. Jak vidíte, dokončovací práce u mě můžou trvat i víc než čtyři roky. Ale tuhle jsem si vzpomněla, zjistila, že české titulky pořád ještě neexistují, tak by si je možná přece zasloužil, ten Pupi... i já...

No ano, Pupi Avati. Od roku 2018 se mnohé změnilo. Věřím, že aspoň Avati zůstává stejný. Bohužel ho i nás minulý rok opustili dva z jeho nejvěrnějších souputníků (Gianni Cavina a Lino Capolicchio), tak se bojím, zda bude mít ještě chuť do budoucna tvořit. Jen díky tomu úmrtí každopádně televize Rai odvysílala Pupiho autorskou sérii Cinema!!! (1979) - za což jim patří velký dík - která s nadhledem pojednává o sestavování prvního Avatiho autorského týmu a filmových začátcích… 

Je to moc pěkné… a místy ještě velice, ech... nerozumné/záměrně provokativní... že už si tu Pupi zase koleduje o zákaz točení. Škoda, že se musel v osmdesátých fakt umírnit…

Od doby sepsání onoho medailonku do série zakázaných režisérů jsem, mimochodem, podnikla další exkurze do světa tvorby tohohle autora a bylo to za všechny prachy. Ne, tady se člověk fakt nestihne nudit. A Pupi dělá chybu, že tak zatracuje své prvotiny, protože si zaslouží pozornost. Nejšílenější surreálné groteskní absurdní haluškové divadlo, co znám. 

Jen škoda, že nejsou v technickém stavu, kdy by se na ně dalo dívat... (Nicméně když jste velký fanoušek a nadšenec, stejně si to pustíte a budete luštit, co to tam je. Stálo to za to.)

V rámci hororů tu máme jinak taky různé projekty, ke kterým Avati dělal jenom scénář... a žádný z nich také ztráta času nebyl.

Aktuálně můžu doplnit, že ani jeho předpředposlední film (Il signor Diavolo) by si zájemce o jeho horory neměl nechat ujít, a loni, k velkému Danteho výročí, vznikl další, zatím jeho poslední projekt. Ještě ho neznám a je to patrně biografický film. Co vím, že do něj, aspoň epizodicky, obsadil většinu svých (v té době ještě žijících) věrných účastníků a kamarádů, včetně těch, se kterými už dávné roky netočí... což je moc, moc hezké gesto.

Ale zbytečné a nechtěné plkání (protože o Pupim se plká dobře a dovedu o něm plkat nekonečně dlouho). Dneska se jenom zavazuju, že jestli jistá věc o víkendu dobře dopadne, nahraju konečně ony titulky na horůrek Il nascondiglio (2007). Kdo nezná či má zájem, může si pustit. O čem to je, to se dozvíte ve filmu. Není to vyloženě autorský film na první pohled. Je to civilní kus, žádné experimenty. Ale já ho mám moc ráda a dodnes se u něj bojím...