Aby nám nezavřeli...

...tenhle super cool hustý blogísek, kde to už léta tak žije... musím se aspoň jednou do roka stavit. Co na tom, že zase nenapíšu ani řádek. Mám je, mám řádků až dost, jenže vždycky si rozmyslím je publikovat. Možná už by zavřeli nejen můj blogísek, ale i mne... 

Ne, proto ne. Nebojím se. Ale nemám na to už nějak žaludek. Vzhledem k tomu, že Inter arma silent musae (A je to vidět na každém kroku, mimochodem. Na stavu současné "kultury".), o filmech a kultuře vůbec už by to určitě nebylo, už o nich nejspíš nikdy nestvořím ani řádku... ač tolik věcí by si to tak zasloužilo... a tolik lidí... 

Takže co? Nic. Proč si kazit tenhle krásný... černý... bouřlivý... deštivý... depresivní... marný den.

                                        Jo, všechno je to marný. Odpor taky.

Svého času – krom důvodu přání zviditelnit neznámé osoby ze světa (povětšinou) filmu, které pro mne v životě něco znamenají a udělaly, třeba jen trochu radosti v životě – jsem tohle místo neumně zřídila s tím, že tu budou mít místo recenze. Ne, tak psát recenze na každý film, co vidím, to mě nebaví… tak aspoň občas. Ne, vlastně už se k něčemu tematickému taky dostrkám jen jednou za čas... tak aspoň jednou do roka… Tak už taky ne... Potřeba psát ne jenom shrnutí něčeho, ale taky o něčem, o nějakém obsahu, o něčem, co se člověka týká, a když už dělat rozbor, tak pořádný, převládla nad chutí to tu zaplnit. A pak přestaly vznikat články… až mne přešla chuť zcela. Přešla mě chuť žít a přešla mě chuť psát.

                             Marnost nad marnost...

Ano, je to tak, zpronevěřila jsem se původnímu zaměření téhle stránky. Už dávno. Původním zaměřením byl samozřejmě italský film. Zakládala jsem to zde ještě relativně mladá (tedy už to bude skoro deset let), s hloupým názvem, zřejmě s vizí, že blog buď brzo opustím, anebo mi ten zájem vydrží navěky. Za ty doby jsem už studovala australský film (a kulturu vůbec). Něco severu. Všelicos od všelikoho. A samozřejmě českou(=československou) scénu, k níž jsem v posledních více letech konečně s radostí vrátila. Ale chuť, chuť o čemkoliv z toho, co vídám či studuji, sem psát, ta už mě opustila. Definitivně. Tohle není doba, která přeje konstruktivnímu myšlení. 

Dneska… vím, že je zbytečné psát tu cokoliv. Ani kvůli sobě, ani kvůli světu, nemá to cenu. Je to jenom plácání si jater. Ty potřebuju k uchlastání se, takže smůla.

Všechno je marnost...

Alespoň jednou do roka se tu už od založení symbolicky zastavuji právě dnes, kdy má hlavička blogu (plus minus) slaví narozeniny. Za ty roky se změnilo mnohé. Přišla jsem třeba o většinu filmových sbírek. O většinu ideálů. A hlavně o... jo, někdy mám až pocit, že skoro úplně o všechno. To si nestěžuju, jenom bilancuju, mnozí jsou na tom ještě mnohem hůř. 

Za ty roky se změnily i jiné věci. Například oficiálně datum této "oslavy", jinými slovy chodívám sem zřejmě o měsíc později, než bych měla. Tuhle záležitost dneska nerozseknu... ale berme to teda čistě symbolicky. Čistě prakticky – chodím sem, aby tahle stránka nebyla zrušena; a čistě symbolicky – chodím sem, neb zhruba v téhle době a díky jistým faktorům jsem se před dlouhými lety rozhodla začít zkoumat italský film poněkud mimoproudověji... a právě díky tomu mi tenhle filmový svět dal mnoho nejhezčích zážitků mého života. A já mu zase dala značnou část mládí. Stejně to bylo fajn.

Anebo že by to nebyla úplná marnost?                                                       

Žádný falešný optimismus tu předstírat nebudu. V tuhle chvíli, s tím vším na obzoru, s vyloženě hmatatelným zlem, co tenhle svět pohlcuje... nebudu si a nikomu nic namlouvat. Ani že tu ještě napřesrok budem... ani že bude líp. Ale budu aspoň věřit. 

Dokud se ještě dokopu sem tu řádku napsat, není ještě nejhůř. Pořád žijem. A pořád máme důvod žít. A zdravíme všechny ty, kteří sem zavítají a, opět marně, budou očekávat nějaký příspěvek, nějaký obsah. (Ač dotazy a požadavky jsou samozřejmě redakcí s radostí vyřizovány.) Nechtějte to, byla by to taková hrozná depka... a marnost.

Jakápak marnost...!                                   

Marnost bude, až mě přejde i ta poslední naděje. A ta tu ještě pořád je. A spousta fajn lidí k tomu...

A slibuju, že sem ještě někdy v životě něco napíšu. Jen... až bude líp. Tak dej Bůh, ať se tu zase sejdeme...

a bude nám do tance. Skol!

Veselé Vánoce

 

Děkuju všem, kdo za tenhle rok nedělali nic špatného... a hlavě těm, kteří udělali i něco dobrého. Kdo tvořili, a nejen bořili. Děkuju všem, kdo na tomhle světě v životě nechali aspoň trochu radosti. A děkuju těm, kdo mi pomohli letošní hrůzný rok přežít...

Díky, přátelé.

Co si přát do nového roku... Pánbůh ví. Necháme se překvapit.

I přeju alespoň hezké svátky, mír, lásku a pokoj všem (nejen) lidem dobré vůle. 

Přeju vám veselé Vánoce.

Nevzdáme to.

Ptám se sama sebe 

Zda otevře se nebe… 

Zda budeme jednou, šťastni

Úspěšně vést život vlastní

Zda se budem pořád bát

Zda nás budou ovládat

Zda si začnem rozumět

Zda zanikne tenhle svět

Zda budeme všichni zdraví

Zda se aspoň něco spraví

Zda tu budem ještě za rok

Což nemáme na to nárok?

Asi ne, tak odpusť, Pane

Já jen zkouším, co se stane…

Což tak aspoň hezké léto…?

Nebude-li… nevzdáme to!

Máme výročí

Napadá mne k němu mnoho věcí. Ale všechny jsou slabé a všechny jsou zbytečné. Tak jediné přání: Nezapomeňme.

"Letní tábor českých a německých dětí z našeho pohraničí. V této době bylo Československo jedinou demokracií široko daleko, jakýsi ostrov demokracie ve střední Evropě. Naši předci na to byli náležitě hrdí. Hitler však vyhrožoval a brousil si zuby na české pohraničí. Celý národ se však domníval, že budeme naši zem a demokratické hodnoty bránit společně se spojenci - Francií a Velkou Británií. Doufali v to i Werich s Voskovcem. Netušili, že nás spojenecké země zradí a bezprecedentně zaprodají Německu. 

Česká část těchto dětí musela za dva měsíce uprchnout ze svých domovů v pohraničí a čekal je neblahý osud v Protektorátu. Řada německých dětí pak na sklonku války byla nucena umírat ve jménu vůdce a Říše. 

Smutné konce všech nadějí ale nemění nic na tom, že jsme byli od prvopočátku skutečně jediným státem odhodlaným vydat se proti proudu bezbřehých a nesmyslných ideologií. Tyto záběry to jen potvrzují..."

 Delfinlandian

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec.

Nikdy jsem nebyla kdoví jak velký vlastenec. Ba byly i doby, kdy jsem se těšila, až dám téhle zemi vale. Dneska vím jistě jednu věc – čím víc vám něco upírají a čím víc se vám to snaží zošklivit, tím víc se k tomu upínáte, tím víc tomu věříte a tím víc to pro vás znamená. Čím víc se něčemu vysmívají, tím víc si za tím stojíte. A čím víc tomu ubližují, tím radši to máte. Platí to u jiných, platí to i u vlasti. Tak alespoň tohle…

Že není státní svátek ani významné výročí… Není, ale je to to nejmenší, co můžu udělat. A budu se modlit, že na tom budu ještě někdy v budoucnu jen o zlomek líp, abych toho pro tuhle zemi mohla udělat aspoň o zlomek víc. Tak ráda bych. A tak ráda bych, aby se toho tahle krásná země dožila...

 A kéž by se jednou dožila i tohohle...

Skrýš

Posledně to bylo hnusné. Pravdivé, ale hnusné. A já bych to nerada zamluvila, ale přesto aspoň trochu chtěla… zlepšit. A nejlíp se jeden odreaguje u nějaké pěkné řezničiny?

Nebo aspoň atmosférického kousku...

Už před lety jsem ZDE neurčitě slíbila vyrobit jisté titulky, takže, konečně jsem se k tomu dokopala. Jak vidíte, dokončovací práce u mě můžou trvat i víc než čtyři roky. Ale tuhle jsem si vzpomněla, zjistila, že české titulky pořád ještě neexistují, tak by si je možná přece zasloužil, ten Pupi... i já...

No ano, Pupi Avati. Od roku 2018 se mnohé změnilo. Věřím, že aspoň Avati zůstává stejný. Bohužel ho i nás minulý rok opustili dva z jeho nejvěrnějších souputníků (Gianni Cavina a Lino Capolicchio), tak se bojím, zda bude mít ještě chuť do budoucna tvořit. Jen díky tomu úmrtí každopádně televize Rai odvysílala Pupiho autorskou sérii Cinema!!! (1979) - za což jim patří velký dík - která s nadhledem pojednává o sestavování prvního Avatiho autorského týmu a filmových začátcích… 

Je to moc pěkné… a místy ještě velice, ech... nerozumné/záměrně provokativní... že už si tu Pupi zase koleduje o zákaz točení. Škoda, že se musel v osmdesátých fakt umírnit…

Od doby sepsání onoho medailonku do série zakázaných režisérů jsem, mimochodem, podnikla další exkurze do světa tvorby tohohle autora a bylo to za všechny prachy. Ne, tady se člověk fakt nestihne nudit. A Pupi dělá chybu, že tak zatracuje své prvotiny, protože si zaslouží pozornost. Nejšílenější surreálné groteskní absurdní haluškové divadlo, co znám. 

Jen škoda, že nejsou v technickém stavu, kdy by se na ně dalo dívat... (Nicméně když jste velký fanoušek a nadšenec, stejně si to pustíte a budete luštit, co to tam je. Stálo to za to.)

V rámci hororů tu máme jinak taky různé projekty, ke kterým Avati dělal jenom scénář... a žádný z nich také ztráta času nebyl.

Aktuálně můžu doplnit, že ani jeho předpředposlední film (Il signor Diavolo) by si zájemce o jeho horory neměl nechat ujít, a loni, k velkému Danteho výročí, vznikl další, zatím jeho poslední projekt. Ještě ho neznám a je to patrně biografický film. Co vím, že do něj, aspoň epizodicky, obsadil většinu svých (v té době ještě žijících) věrných účastníků a kamarádů, včetně těch, se kterými už dávné roky netočí... což je moc, moc hezké gesto.

Ale zbytečné a nechtěné plkání (protože o Pupim se plká dobře a dovedu o něm plkat nekonečně dlouho). Dneska se jenom zavazuju, že jestli jistá věc o víkendu dobře dopadne, nahraju konečně ony titulky na horůrek Il nascondiglio (2007). Kdo nezná či má zájem, může si pustit. O čem to je, to se dozvíte ve filmu. Není to vyloženě autorský film na první pohled. Je to civilní kus, žádné experimenty. Ale já ho mám moc ráda a dodnes se u něj bojím...

Válku přece ne!

Už nepíšu. Kdo žije ve stejném státě, jako já, možná ví proč. Nemám na to sil, nemám na to chuť. Naděje mne opouští, nálada cokoliv kreativního, cokoliv veselejšího dělat, taky. (Krásných filmových zážitků bylo požehnaně a díky za ně autorům, ale to je asi tak vše, co mám chuť říct.) Druhým důvodem jsou zdravotní problémy, šikovní výrobci mi namíchali velice úspěšnou formu jisté choroby, díky které se u mne rozvinuly choroby další a přitvrdily choroby dosud existující. Výsledkem je všechno možné… a rovněž fakt, že už moc nepíšu. Zkrátka nemůžu.

Ale ani nechci. A už ani nebudu. Protože přiměřeně veselé doby, kdy bylo možno psát o nezávazných věcech víceméně nezávazně a vrtat se v minulosti cizí a padesát let staré, ty už jsou dávno pryč. Teď se tam chodím tak osvěžit.

Nikdy by mne nenapadlo, že se dožiju další světové války... a nikdy jsem nevěřila, jak se budu, jakožto nikomu nic nedělající, svou zemi ráda mající, poctivá, daně platící občanka cítit jednou „doma“.

Bála jsem se toho, varovala, ale realita je nakonec ještě mnohem horší, než jsem si kdy dovedla představit. A to mám velkou představivost…

Nikdy jsem nechtěla, nikdy bych si nedovolila a nikdy jsem se necítila oprávněná mluvit nikomu skoro do ničeho. Tím spíš do něčeho jako jeho politického přesvědčení.

Nechci ani dnes, pravděpodobně naposledy. Ano, během uplynulého roku jsem pracovala na asi čtyřech článcích. Každý byl jiný. Každý byl hrozný. Když jsem ho měla, nikdy jsem ho tu nepublikovala. Nikomu to nepomůže, když si tu budu vylívat srdce a zoufat si... A teď už je situace tak vážná, že, ač nerada, chodím a chabě se přičiňuji pod skutečným jménem, protože filmovým blogem moc nezmůžu a anonymita může působit zbaběle. Přesto se na tomhle místě internetu cítím pořád nejsvobodněji... tak jdu nakonec zase sem.

Při tom, co přinesl minulý rok… nechci znát radši ani den z budoucnosti toho nového. Situace... je jednoduchá. Platí už se výhradně JEN za lež, zlo a zradu. VŠE, co je oficiálně našimi médii předkládáno jako pravda, je výhradně lež. Dočkali jsme se neskutečných frašek, protistátního, protiústavního, protiprávního jednání úplně ve všem, rozprodání a rozkradení většiny země (zbytek se chystá), okradení každého občana zvlášť a ještě všech dohromady v takových cifrách, že jsem o nich dosud neslyšela, pošlapání posledních hodnot, pošlapání posledních z nejposlednějších práv. A ano, dočkáváme se dalšího protektorátu. A dovolím si hádat – ač představit si to (chválabohu) zatím nedovedu – že se současnými možnostmi bude horší než ten předchozí. I než to, co tu bylo po osmačtyřicátém...

Už dlouhé roky mě situace ve společnosti děsila. Pořád to postupovalo. A přesto se přiznám – ani já jsem si nedovedla představit to, co tu teď nastává (nehledě na to, že to teprve začíná). Všechno bylo tak nějak… zprostředkované. I můj pocit byl, že dnešní válka… všechny ty boje… prostě všechno… bude trochu míň fyzicky přítomné. Ale je to tady, přímo vedle mě, naživo. Napřed přímá podpora zbrojení, příspěvky na něj a neustálá fanaticky nacistická mediální podpora militarismu, násilí, války, podněcování, oslava a živení. Naši zemi zaplňuje cizí armáda, která nás rozhodně nepřišla chránit. Pořádají se tu oficiálně nacistické oslavy. Oslavují se veřejně a pod patronací nejvyšších představitelů státu nacistické symboly. A oficiálně se usiluje o rozpoutání co nejrychlejší války a co nejefektivnější zlikvidování naší země. A plánují to sami Češi. Vlastizrádci, zaprodanci, šílenci, loutky, karikatury, váhám, jestli vůbec ještě lidi... ale bohužel pořád Češi. Je mi z nich tak stydno a zle...

Jestli mi před pěti lety přišlo dění... ech... příšerně znepokojivé... jestli mi před třemi lety připadala nastalá situace jako sci-fi... a jestliže jsem před rokem nedovedla situaci ani pojmenovat... dneska bych přirovnala dění ke katastrofickému filmu o konci světa kombinovanému s Leni Riefenstahl.

Kdyby před vámi náhodou pravdomluvná média tajila podobné výpovědi, klíčová informace poslední doby zde: (A zamyslete se, co ten chlap vlastně říká. Není to o špatné obraně státu, kterou je nutno zlepšit pro případ nebezpečí. Ne.)

   

Že jsou vaše krásné plány zcela protiprávní, to vás nijak nebolí, kapitáne. Funguje teď v téhle totalitní zemi podobně všechno, tak proč ne tohle, proč ji cíleně nezničit a nezačít od nás, civilů?

Věříte, že mír se nesjednává válkou a zbrojením? 

https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jaroslav-stefec-fascinuje-me-/

Otázka je... kdo chce mír. ?

Vážně chcete do války, lidi? 

Chcete.

Odpusťte, pokud nechcete, stejně jako já. Ale tolik lidí do ní chce! A tolik lidí nechce ani procento svobody. Tolik lidí se rochňá v tom, že jsou média - a tedy hlas pravdy - s nimi, zatímco soused je - rovněž dle médií a hlasu pravdy - ubohý, trapný, zemitý, hloupý, nevzdělaný vidlák, který by neměl mít v rámci bezpečnosti všech právo ani dýchat… Až těmhle lidem ta média (s vládou v čele) přikážou toho souseda jít zastřelit, půjdou?

Já už věřím, že někteří snad půjdou. Řekli jim to tak přemýšlivě a vemlouvavě… přesvědčili je, že jsou něco víc… že to dělají pro velkou věc… že dobro či svoboda je jen konstrukt… a že Áda (/někdo z kolegů) nebyl vlastně takovej, jak se říká… a až se dočtou, že trest smrti je vlastně vrchol civilizace… ti hloubaví lidé jim to v rámci humanity potvrdí a s vděčností to přijmou. Víc šílenci, nebo vlastizrádci, nevím. Ale stydím se, stydím, že tolik z nich patří právě k mé generaci. Naděje národa jen co je pravda... (Snad se jen bojí pravdy...? Ale než se osmělí, bude už pozdě.)

A až jim nařídí jít do první linie, půjdou taky? Nevím.

ALE TO UŽ BUDOU MUSET, KURVA.

Vážně musíte...                - Ať jdou voni, my válku nechtěli!                   

Tak vida. Nakonec jsme se dožili toho, kdy se ta ilustrační fotka v záhlaví tohohle blogu… stane realitou. Jen bohužel za tak dobrého vojáka platit nebudu. A mí blízcí nepochybně taky ne. Bez urážky - neznám civilního občana, který by mohl v první linii chystaného (atomového) konfliktu vydržet do druhého dne. A zároveň, přes všechny antipatie a rozepře - není v téhle zemi takový člověk, kterému bych to přála...

Vždycky, vždycky bylo líp. Protože ač bylo zle, bývali jsme oběťmi, nemohli s tím vůbec nic dělat a nemohli jsme si za to. Jenže teď… si to snad opravdu mí spoluobčané udělali sami. A můžou si za to sami. Z poměrně velké části.

Snad jim křivdím. Ale dřív studenti stávkovali za mír. Dneska za válku... 

A s jakou lehkostí se během jediného vlastně roku v naší společnosti, jinak tak čistě verbální a zprostředkované, skloňují a oslavují slova zabíjení a smrt... to jen stěží chápu.

Nechtějí mír, bojí se svobody a všechny životy jsou jim buď jedno, nebo nevím. Že jde o jejich život… to jim buď vůbec nedochází… nebo jim ani na něm nezáleží. Vždyť už je to, kurva, to jediný, co nám vlastně zbylo!

Tak už skoro nezbylo. My ubozí, nešťastní občané, my, co chceme být doma v téhle zemi, co chceme třeba řešit normální život, mít rodinu, mít aspoň něco… tak my řešíme, jestli emigrovat, nebo se zabít. Než nás utratí… spojenec.

                                        Fakt sme sem nechtěli... 

Takže dnešní poučka - nedělejme hlavně další Palachy. Nepohnuli s jinými režimy, s tímhle nepohnou určitě. A mrtvý nejsme nic platný...

Jak říkám v poslední době pořád častěji - mějte si mě třeba za šíleného radikála. Ale to, co mě k těmhle řečem vede, je podstatně šílenější i radikálnější než já.

A kéž bych dovedla být radikálnější...

To, co mě teď živí, už není naděje. Je to spíš setrvačnost. 

Přesto… ne. Není naší zemi ještě konec. Nikdy nezanikla, nezanikne ani teď. NE. Nesmí...

Je tu totiž pořád příliš mnoho statečných a čestných lidí. Lidí, kteří se nebojí používat srdce i mozek. A je jich hodně. Věřím, že pořád víc... A lidí, kterých si moc vážím, kteří se div nestavěli a nestaví na hlavu, aby něco zmohli, respektive aby aspoň těm, kteří nechtějí v tomhle žít, dodali naději. Myslím, že v tomhle se pozná opravdu osobnost. V tom, kdo to nevzdá ani teď… 

Ale co tak zmůžu já… 

• Mohu jako pokaždý být trapně a zbaběle proti válce a pro mírová řešení.
• Můžu se modlit, ať to přežijem.
• A prachlacině vás pozvat sem. Každého, kdo chce a komu se tu nežije dobře.

Netvrdím, že díky téhle akci přežijeme. Ani nezaručuju, že bude bezpečná. Ale vždycky stojí za to to zkusit. Zvlášť, když jde o život...