♪♫ Colonna sonora - Maestro M a ostatní

Maestro Ennio Morricone je nejúžasnější osobností světové hudby nejen minulého a tohoto století, ale podle mě i o mnoho delšího časového rozsahu. Mimochodem, v lednu (konkrétně 15. 1. 2016) plánuje, k ohromnému nadšení všech ctitelů dobré hudby i nadšenců toužících ho jen vidět, vystoupit opět v Praze.
(a bohužel natuty zase v hledišti převládnou lidi, co se neumí chovat, co nemají úctu a kterým je jedno, že jdou na něco jako Mozarta, Čajkovskiho a Beethovena v jednom. Ale třeba už konečně pochopí, přijdou včas a ty brambůrky nechají za dveřmi… ne, už jsem ztratila ohledně spoluobčanů veškeré ideály) Člověk by řekl, že alespoň slyšet o něm musel jednou každý. I ujala jsem se před cca rokem mluvního cvičení na téma jeho vystoupení v O2 aréně a jediné reakce, které se mi dostalo z úst mých spolužáků (učitel jediný věděl, o kom mluvím), bylo:

Tak tohle teď letí. Kam to asi doletí? Všichni tušíme...

Jakže? Jakej… Jak jsi to říkala? Merikone? Kdo to je? To je Ital, fakt? Tak to fakt vůbec neznam. Hmm. Aha. Strašně zajímavý...
Dovolil by si pak člověk za těchto podmínek vůbec odpovídat na četné otázky tvá oblíbená hudba? Ne. Tak obecně, to víte, Beatles a tak... Člověk nakonec dojde vždycky k Broukům, jelikož ty uznává každý a ušetříte se tak nevítaných dotazů a názoru, že je člověk nějakej jako divnej, když vynechává Rihannu, chlapecké (nebo co to je) skupiny United5
nebo co to teď letí, ani nevím. Jenže pravda to není, Brouky si pouštím jen tu a tam... 

Co by asi člověk poslouchal, kdyby neznal spaghetti westerny a italské filmy vůbec? Kromě Irů a zmíněných Brouků snad nic. Jenže tam v Itálii v oné době snad nebyl žádný skladatel, který by nebyl geniální. Tak třeba...

Alessandroni, Bixio, Cipriani, De Angelis, De Masi, Donaggio, Ferrio, Fidenco, Frizzi, Giombini, Goblin, Gori, Lavagnino, Micalizzi, Morricone, Nicolai, Orlandi, Ortolani, Pisano, Pregadio, Rustichelli, Savina, Tommasi či Vasco-Mancuso, ba ani mně pouze z minima filmů známé variace nejsou k zahození od lidí jako Parada, Peguri, Poitevin, Reverberi… A zajisté víc, jen je momentálně má fantazie u konce. Ano, jistě, Bacalov. Jenže jeho styl všude vložím majora Jacksona a Hugovu znělku z Djanga a do konce už to budu jenom nevhodně omílat mi nesedí, a objeví-li se nějaká geniální melodie (Il prezzo del potere), přičítám ji nějakému spolupracovníkovi, protože zbytek je zase vrzání a zase tam člověk slyší Jacksona a zase ví, kde je Bacalov. A Piccioni mi teda nesedí vůbec, ale to je snad jediný. Takže tady máme tolik úžasných lidí, z nichž každý má nejeden senzační soundtrack a každý by si zasloužil pozornost. A jo, mám chuť jim trochu té pozornosti věnovat (ač hudební teorii za mák nerozumím a praxi taky nic moc. Tak radši něco osobních dojmů, jako obvykle).

A všichni tihle skladatelé dohromady… na amerických filmech mě dokáže nadzvednout hodně věcí, nicméně ta vycpávková hudba, kterou používali snad vždycky a úspěšně dodnes, ta mi už přijde jako vyložený mustr, podle kterého se vždycky jenom přihodí adekvátní nahrávka příslušné scéně. Měly bychom být dojati? A už jsou tam fidlavé housle, trocha klavíru, melodie žádná, ale slzopudné stoprocentně. Akce? Kravál, který v každém blockbusteru halasně přehluší fakt, že je to o ničem. Čím víc akčních se teď točí, tím víc kraválu. Ale je to ještě hudba? Vím, že mezi námi je víc, než oceán, a tedy patrně nemám pro jejich umění pochopení, nicméně to považuji za nejsnazší a nejméně namáhavou metodu, prostě žádnou snahu, žádnou lásku k práci, jenom $. A když to složí k blockbusteru, lidi si toho skladatele stejně dají do oblíbených už jen proto, že to složil k tak cool filmu, ač ty zásluhy má mizivé. A tenhle styl nevýrazné hudby tam pozoruji už od dávných let. Není pak divu, že někdy na celém filmu bývá nejlepší písnička v šerifovně, viz Rio Bravo.

Jen o kapku mladší M

V Itálii zmizely fidlavé housle, dojímavý klavír a tyhle věci vůbec. Ano, oproti Hollywoodu, zde si dovolím tvrdit, že hudba skutečně utváří film a podílí se na něm nejméně z jedné čtvrtiny, možná i z víc. Jistě, že tam máme i spoustu špatné hudby, kde taky ne, jenže mezi tolika skvělými se nějaká najít musí. A té skvělé je mnohem víc. Pomalu v každé malé špagetce. A občas je to také hlavní důvod, proč se na film vůbec dívat. 

Ne všichni se zhlédli v Morriconem, ne všichni skládali až (či už) v šedesátých, ale je fakt, že právě špagety daly možnost volné ruky všem odvětvím se vznikem filmu souvisejícím, hudbě měrou vrchovatou. V meč a sandály, příkladně, si hudby prakticky nevšimnete. V giallu rozhodně ano, ale to přišlo až po westernech. Za zakladatele té hudby, kterou má člověk tak rád, bych Morriconeho zajisté považovala, neb on zrušil ten styl vycpávkové melodie. A přišel na fakt, že je ale mnohem lepší a působivější, namísto stálého brnkání, nechat taky někdy ticho. A ti další...

„Ti, více či méně odvozeně nebo naopak zcela originálně, rozvíjeli zvukové napětí na plátně…,“ píše nám Karel Jordán v Tenkrát na Západě a hudebně docela podrobně, ač s nutnými chybami, rozebírá. A, jako nemnohým, poskytuje mu prostor vzadu v profilech významných westernových tvůrců. Morriconeho si musí vážit jednoduše každý. Ba i ten Tarantino ano (nicméně ty filmy chová v naprosté neúctě. A vida, tak nakonec mu přece bude muset skládat. Tak nevím...). 

Nicméně já, ze všech věcí, kterých si na všech a zejména na maestrovi M, vzhledem k jeho statutu superstar, cením, musím vyzdvihnout fakt, že prostě složil (a pořád skládá!) ke všemu a nijak si nevybíral. Bude to trhák nebo to jenom prošumí? Stejně složí genialitu. Westerny àla Sollima, Corbucci, Leone, Petroni…? Morricone. Bláznivá komedie? Morricone. Politický thriller àla Petri, Damiani...? Morricone. Argento? Morricone. Cokoliv odkudkoliv ze světa? Maestro M...

Pročež je škoda, že na svých koncertech musí uvádět obvyklou sestavu toho, co znají všichni, protože od něj prostě čekají Tenkrát na Západě a Hodný, Zlý a Ošklivý a ten zbytek je nezajímá. (tvrzení pramenící z reakcí spoludiváků v O2 aréně. Prostě chtějí ty Leoneho westerny a ten zbytek je fuk. Ale on skládal taky k jiným westernům, sakra!) Takže? Tedy, já bych si přála, aby příští rok zahájil koncert tímto…

Ano, takže děkujeme za tento velkolepý až magický hudební projev. Tak zatím.

Nuže tedy trochu obecně, trochu konkrétně, trochu maestra, a příště se můžeme podívat na další (velmi neodborně rozebrané) velikány italské colonna sonora, aneb co se mi na nich osobně líbí. Na koho to padne…?