Simone e Matteo, Carnimeo a jeden grandiózní (ne)úspěch

Jsou filmy, kde se to musí hledat. Když se toho dopouštějí ti v pozadí. Ale jsou i filmy, kde je to v náplni práce samotných hrdinů a vidět to tam musí každý. A co že ta věc, co se tam odehrává, vlastně je?

Jak jsem psala u Vůně cibule, zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů. Přesněji řečeno, nejen westernů. Pojem italská komedie byl pro mě po dlouhou dobu natolik odstrašujícím, že si jednoho dne člověk řekl: A proč vlastně? A tak zjistil, že vůbec ne všechno jsou trapné pitvořivé vulgárnosti a že i mezi nejděsivěji se jevícími projevy se můžou najít prima věci. A vůbec ne málo. Nejednou nemají daleko právě k českým. A věřte nebo ne, ale ani Franco a Ciccio nejsou tak hrozní, jak vypadají. Kdo je ochoten být tolerantní, nakonec k tomu může dojít. A tak jako vždy, na svůj blog píšu svůj názor, od toho ho mám, ač smysl pro humor je zcela individuální. Nevnucuji.

A co si to dneska rozebereme? Něco naprosto neagresivního, milého a roztomilého. Nemám náladu opět prezentovat náhled na problémy, pravdivě, leč z úhlu, který málokdo uznává, a který tudíž pokládá za nějakou hysterickou obranu z mé strany. Dnes to zkusíme názorně.
A obrana je potřeba. Ale není většinou možná. Jak se vůbec bránit? Jak tenkrát a jak v dnešní neslitovné době, kdy vedou cool zlé Tarantinovy filmy? Dnes nevím. Tenkrát třeba… třeba natočit filmy se vzhledově totožnými hrdiny a jiným obsahem. Filmy, které všechny fanoušky ukolébají na vlnách známých faktorů jako propracované bitky, a přece filmy, které jsou docela, docela jiné. Filmy s Šimonem a Matoušem. A tyto filmy jsem donedávna vůbec neznala.

<= Vzhledem k závěrům, k nimž jsem dospěla, mne volba právě této fotografie na obal DVD od českých distributorů poněkud překvapuje. Ale vlastně je to typické, snaha musí být...

Kopie Buda Spencera a Terence Hilla, dvou herců, jichž si osobně nevážím, leč významně předem upozorňuji: je to zcela vedlejší a s osobní averzí to nemá, co dělat. Jak jsem onehdy někde psala, můžou si za ni sami. Herců, kteří změnili všechno možné. Od spravedlnosti špaget přes morální zásady po vnímání hrdiny v kultuře. Dosáhli mnoha věcí. A dosáhli rovněž postavení superhvězdné dvojice, na níž narážejí více než často fanoušci a diváci při komentování a připodobňování většiny komedií nebo westernů s jedním specifickým rysem: se dvěma hlavními hrdiny. Dozvíme se pak, že Un treno per Durango je časná Bud-Terenceovka, podstatně dříve, než ty samy vznikly. Opravdu? ...e per tetto un cielo di stelle - Bud-Terenceovka. Sakra, ale… jste si tím jisti? Nemáte dojem, že je tu něco trochu jinak? A že Ben a Charlie je krapet nepovedená Bud-Terenceovka, slabší variace, k níž George Eastmana inspirovala Pravá a levá ruka ďábla? K tomu, myslím, není, co dodat. Kdo nevidí, že nic odlišnějšího být nemůže, tomu snad mohu jen odpovědět: NE, NENÍ. Navzdory tomu, že jsou tady i všude jinde v čele dva…

Ale tedy většina věcí v Itálii vzniklých, přibližně v té době zvláště, bývá hrdě diváky vydávána za snahu o Bud-Terenceovku. A potom, potom jim člověk dá u jedné věci předem zapravdu. U jedné dvojice, která je legendárnímu duu natolik podobná a jejich filmy zdánlivě natolik se blížící, dojde názoru, že tohle prostě bude (sprostě vykrádačská) kopie.

"...už fakt, že spolu (BS a TH) natočili spoustu úspěšných filmů v rozmezí let 1967-1994, je hodný obdivné pozornosti. Připočtěme k tomu skutečnost, že jejich kult byl natolik silný, že v sedmdesátých letech se i na plátnech našich kin objevila dvojice Šimon a Matouš (Antonio Cantafora a Paul L. Smith), vzhledově i dějově nechutně kopírující slavné předlohy v neslavné kvalitě." (K. Jordán, TNZ)

Sice slabší, ale kopie. Kopie věčného kultu, no ano. Něco zcela stručného mého náhledu na komedie Enza Barboniho (či E.B. Cluchera) už bylo odprezentováno v diskusi u Cipolla colt a sama na tenhle jev narážím slovem prakticky v každém článku. Ono se tomu nelze vyhnout. Zvlášť, když člověka prostě zajímalo nejen kdo, ale i proč a hlavně jak… a ty jejich filmy podrobně prostudoval už ke dvěma třetinám. A dal si tedy pro srovnání i Šimona a Matouše. Bál se toho. Jak by se nebál? Den po Di Tressette ce n'è uno, tutti gli altri son nessuno… Inu Carnimeo…

Giuliana Carnimea jakožto režiséra jsem doposud zcela nepodchytila. Je schizofrenik? (jako větší než malé množství tamějších autorů, alespoň dle tvorby?) Tedy režisér, jenž je schopný natočit tak opačná, zcela si odporující díla? Jak může udělat Gli fumavano le Colt... lo chiamavano Camposanto (Říkali mu Hřbitov) a na to Tresette nebo druhého Alleluju? Možné to patrně je, ale jak... Kdo ví. Že by nepřiznaná výpomoc někoho odjinud? Snad někdo nevidí ani onen propastný rozdíl mezi Allelujou 2 a Hřbitovem. Sranda je to přece obojí, že… Nechme ho při tom a řekněme tedy jen, že mám dojem, že do pekel Carnimeovu tvorbu tahala zbožná spolupráce s Georgem Hiltonem, kterého začasté nikdo nedržel za opratě. Můj tak oblíbený model frajerského hrdiny ztrapňujícího okolí vymakal naplno, a když se přidá hodně pokleslého humoru…  

Tresette? Kdo to je? Hrdina s blahosklonným výrazem, užívá roztodivných převleků od výstředního lékaře přes člena kukluxklanu po partnera subtilní dámy v provedení parťáka Chrise Huerty. K tomu něco nechutných, sadistických, vulgárních či fekálních vtipů, kterými obšťastní každého, koho potká, a vždy nezadýchán pokračuje ve své spanilé jízdě, hledaje další oběti. Takřka každý, kdo se objeví vedle něj, má pouze zničující cameo (vyjma Nella Pazzafiniho), a čím víc vtípky zadrhávají, tím víc autor tlačí na pilu, až nastávají okamžiky, kdy se po dobu pěti minut neděje nic jiného, než umlacují nepřátelé, hází se jim těsto do obličeje nebo jiné horší věci, zábrany prakticky neexistují. Údery do obličejů jeho soupeřů neberou konce. Ničení oběti zábavního průmyslu Antonia Monselesana aka Tonyho Nortona vytrhne diváka z letargie a nutí ho řvát hrůzou a trpět za něj... 

Série s Tresettem je v jádru principem podobná právě Bud-Terenceovkám. Ovšem bez zábran, pečlivé vhodnosti pro děti a bez udržování si veřejného vkusu. Je plná věcí, které běžnému fanouškovi těchhle věcí můžou přijít až, ano, řekněme přes čáru, trapné, nechutné a nevkusné. To vše vlivem nesmírně fyzického humoru, fórků za hranicí a třeba i podprahovou homosexualitou…? 

Ciaaao!

Ano, nic ve zlém, ale proč tak často píšu, že mi George Hilton přijde strašně teplý? Možná si toho jeho výrazu všiml dokonce i jeho osobní režisér a využil...

Pryč, to tu nemá, co dělat. Jenže chci říct, že stejně tak umí Carnimeo i zcela netresetteovské, ba docela lidské hrdiny, třeba Sartanu, a třeba i svým způsobem hlubokomyslné filmy, ano, právě Hřbitov. Řekla bych tzv. hodné filmy. A tak přece on sám musí vidět ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, no ne? Nejsem si jista.

I tak náš Carnimeo, autor, kterého si tedy přes více odpudivých výtvorů vysoce vážím. A vážím si jej právě pro tu druhou uměleckou polohu. Laskavou. Ne nepodobnou scénářům lidumila Bruna Corbucciho. Podle mého má laskavých filmů podstatně více, než těch druhých. Z těch, co znám, jeho western Joe... cercati un posto per morire!, všichni tři Sartanové s Giannim Garkem (ano, tu sérii zachránil, oživil a udělal z ní něco legendárního, ne Parolini), Perché quelle strane gocce di sangue sul corpo di Jennifer, tedy giallo s Edwige Fenech a překvapivě snesitelným Hiltonem, 1. zcela střelené Alleluja, mou velkou srdcovku Říkali mu Hřbitov, a pak dva civily. Dva filmy s kopiemi Buda S. a Terence H. A co teď čekat? Autor netušil. Přicházel s nedůvěrou. Ale to, čeho se mu dostalo…

Šimon a Matouš, dva filmy, jimž předcházely dva Karamboly, tedy westerny od (prý) Ferdinanda Baldiho a filmy, které sem zapadají, leč zaslouží si, snad někdy, vlastní oddělení. V principu jsou si nicméně hodně podobné. První jsem viděla toto, a to tedy konkrétně Riviéru. A zbývá mi s touto dvojicí jen jedna věc bez podpory, Noi non siamo angeli od kohoto? Paroliniho? Moc tomu nevěřím a fuj, že tam ale vidím moc divné věci. Jenže tedy tohle…

Tohle dokonce nejednomu divákovi přijde jako lepší projekt, než mnohé originály. Že jsou tyhle filmy lepší? A já souhlasím. Ale v čem, diváku, v čem jsou lepší? V delší bitce? Ale jděte... Já to vidím zase v něčem jiném. A to konkrétně v tomhle:

Šimon a Matouš jedou na riviéru / Simone e Matteo: Un gioco da ragazzi

(Ten název je divnej. To je mi ten český jasnější. Ale co, Carnimeo a jeho názvy, to je kapitola sama pro sebe...)

Paul L. Smith a Antonio Cantafora (Michael Coby), první, Šimon, poměrně to známý všemožně hrající americký herec (mně, nevzdělanci, poprvé znám z trashe Pieces, ale známý i opravdu) a druhý držící se celoživotně za hranicemi své vlasti a pamětník režisérů od Bavy sr. po Felliniho, nedílný to Matouš. Co že to neděláme? Informační články. Takže to bude přibližně všechno, nechme aktérům soukromí. Číslo bot neznám, Šimon s oblibou hrál americký fotbal a Matouš se potápěl a dodnes maluje. Asi tak.

A jak se tihle vlastně dali dohromady?

„Natáčel jsem v Izraeli „Mojžíše“, film s Burtem Lancastrem, a maskér Vittorio Pisea mě požádal o fotografii, kterou by mohl vzít do Itálie. Ukázal ji režisérovi Manolo Bologninimu, který pracoval na přípravách pro natáčení filmu „Karambol“. Líbila se mu a poslal pro mě. Bylo každopádně ještě nutné najít druhého herce do páru. Volba padla na Antonia. To je vše.“                 Paul L. Smith

(Poznamenám jen prakticky, že Bolognini je spíše producent, ale na tom nesejde. Tazatel mi přišel nějaký hodně odměřený, načuřený a snad i krátící původní znění rozhovoru. Proč... tuším)

Kde? U Karambolů, dvou takových špagetových komedií bez nákladů a scénáře, a přece se značným dopadem.

Mysleli jsme si naivně, že je to Šimon s Matoušem...

Ale koukám, že víc jim zřejmě sluší Trinita

Tak předně, tyhle dvě věcičky, tedy Šimon a Matouš jedou na riviéru a Šimon a Matouš, byly v našich kinech k vidění takřka v době vzniku, což zapřičiňuje nebývalé množství ohlasů lidí, kteří Buda a Terence s Šimonem a Matoušem často zaměňují. Jsou taky dva, jsou jim víc, než podobní, taky tam mají ty své gangstery, hudbu mají taky parádní, znají je snad všichni… tak co...

Nebo ne, ne tak docela?

Ať to složil kdo to složil, je to parádní věc

Hudbu mají parádní. Hudbu mají tak ohromně parádní a já nevím, kdo je vlastně jejím autorem, nicméně po konzultaci s oikem se přidržíme teorie, že jde o autory Bixio-Frizzi-Tempera (nebo ne všichni, ale někdo z nich?) a nikoliv Oliver Onions. Nikdy jsem ohledně těchhle filmů od G & M nic nečetla, i předpokládám, že to jejich není. Ale proč jsou pak normálně na CD a všude možně? Záhada, tahle věc.

Takže Šimon a Matouš, tedy jejich civilní kreace. První díl konkrétně. Vykrádačka.

Vzhledem k této názorné a nepopiratelné duplikaci… se sami nepovažují za víc, než nápodoby. Nemají o svých výtvorech žádné vysoké vzletné názory a přijde jim, jo, že docela pěkně imitují. 

A nikdo jim patrně nebude oponovat.

Jenže, nezlobte se na mě, pánové aktéři... Já budu! Vy si vůbec neuvědomujete, jak dobré ty vaše filmy ve skutečnosti jsou. A teď nemyslím na nepopiratelně vysoké náklady, proti Karambolům nesrovnatelné. Karamboly mají s civilem mnohé společné. Mnohé. Formálně jsou pak ještě tedy naprosto nedokonalé a scénář budí dojem, že jestli nějaký je, někdo ho spíchl za míň, než pět minut. Ale komu to vadí? Tak jako, forma a náklady pro mě nikdy nebyly (a jestli přece někdy byly, už nejsou) směrodatným ukazatelem. Nejsem náročná. Mně koneckonců vlastně stačí jen jedna taková drobnost…

Ty vaše filmy jsou totiž skutečně o hodnotě přátelství. A jestli pokračujeme v sérii milých a hodných filmů, po Vůni cibule, právě vy jste ideální. A aby byla změna, dnes necháme western odpočívat. Tohle jsou, upřímně, filmy, u kterých brečím smíchy. Ale nejen to. A nejen tím.

Tak co, co jsou Šimon a Matouš vlastně zač? Proč si zaslouží pozornost? A co je jejich zásluhami? Mám občas vzdáleně narazit na zásadní rozdíly mezi nimi a víme kým? Udělám to s potěšením. Myslím, že vědomostí už mám víc, než bych chtěla.

Takže kdo?

Šimon a Matouš jsou dva kamarádi. Spolu žili, spolu kradli… jejich cíle nejsou nijak vysoké.

Jestliže se dopustí vážného trestného činu, ukradnou v obchoďáku gumové kuře a honí je půl dne policie. Zapínám televizi a vidím, jak dva hrdinové prchají před policejním autem se zapnutou sirénou. A už vím, že to nebude Bud-Terenceovka. Tohle by se totiž tamtěm nikdy nestalo. Ti se o sebe bát nemusí. A že by na tom někdy byli tak, aby kradli kuřata… proč by to dělali? Jo, takhle banku...
Zde mne tedy překvapují jen takové drobnosti, že je honí policie. Nebo že si pomůžou, když jeden zakopne. Hlouposti? Snad...

A tak Šimon s Matoušem potřebují peníze, kdo ne. Nejdou okrádat, nejdou podrážet. Jdou nelegálně nabízet zájemcům řidičáky. Ó chudáci, jejich situace je… divák se tam snadno vidí. A tak s vyhlídkou na poctivé zaměstnání přijímají zakázku a začíná road movie cesta do Francie, kam převážejí „bombičky proti hmyzu“. Že v kamionu nejsou tak docela ekologické přípravky a jejich zaměstnavatelné nejsou tak docela důvěryhodní, to se nám postupně odhalí (my to tušíme, oni ne), po stopě dvou dobrodruhů se navíc dává jedna zločinná banda, a to vše v nepřetržitém tempu, s vybroušeným scénářem a důrazem na…

Je možné v takto se jevící komedii najít něco, jako charaktery postav? Že ne? Ale jo. Já už vlastně většinu svých dojmů popsala hned v létě po televizní premiéře na ČSFD. Oni mají charaktery. A dovoluji si tvrdit, že i vývoj. A dokonce ne jen hrdinové. Filmy s Š a M působí jako oáza demokracie. My jsme sice hrdinové, ale rovni jsme si všichni. Nad nikoho se nepovyšují a před nikým se neponižují. Tak to má být, král Miroslav by souhlasil. A tak to i je. Jak to je? Jak je to možné?

Je to tak, že hrdinové jsou ukrutně naivní. Ano, naivní, vlastnost zvláště v dnešní době tak opovrhovaná a obávaná. Být naivní, proboha, aby se třeba někdo mohl zdát být chytřejší než vy! Abyste jednou třeba nebyli ve stoprocentně důstojném a uznávaném postavení, aby si vás všichni nevážili a všichni se pak vzájemně neujišťovali, jak jsou dobří! Aby se vám třeba jednou někdo zasmál, tedy na váš účet! A hlavně, abyste se jednou na ten svůj zasmáli vy… Ne! Ne!! Ne!!! Není horšího stigma než právě tohohle. A všimněte si, že Bud a Terence (velmi moderní hrdinové, to jim nelze upřít) ve svých dvojkových filmech nejsou NIKDY naivní. NIKDY se jim nic nemůže přihodit, aniž by to oni chtěli, plánovali nebo hráli. Všechno a všechny mají pod kontrolou. A veškeré vtipy na place musí být v jejich režii. Ostatní vlastně neexistují. A pokud existují, tyto vtipy neuznáváme. Proto jsou tak oblíbeni. A stále víc. A Š&M jsou také oblíbeni. S tím, že docela dobře napodobovali velké vzory. Vážněěě? Jenže přátelé, tihle hrdinové (postavy) nic nehrají! Nenechte se zmást. Do problémů se dostanou nechtě a omylem, a to dokonce vlivem toho, že chtěli být čestní a féroví. Jenže svět je na ně příliš rafinované místo. A budou se s tím prostě muset nějak poprat. Neb při své bezelstnosti nečekají žádné postranní útoky, a ty jsou všude, na to můžou vzít jed.

Bezelstní natolik, že ani po nálezu pistole v nákladovém prostoru svého náklaďáku je nenapadne, že tu něco nehraje, že je třeba nabitá a že by třeba… 

Vysvětleme si to: Blbnou si. Předjíždějí se s ostatními. Tu nějaké rozpory. Jsou trochu nebezpečni svému okolí v provozu.

Ale co, co komu dělají? Přece vůbec nic! Jen si jedou do Marseille. Kamže? Do Francie? A co Amerika, ta dnes netáhne? Jak já si vážním, že tito hrdinové jsou Italové a neamerikanizují ani sebe, ani filmy, nemusím psát. A jedou do Francie. S úctou. Ano, ty filmy mají před cizími zeměmi respekt a úctu. Což si nebudeme namlouvat, ve francouzských filmech vůči jejich jižním sousedům právě nemívají. A stejně se samy filmy staví i k ostatním státům světa, tedy jako hosté v cizí zemi. S úctou. Že si to snad ani nezaslouží. Tak v druhém díle, příkladně… ale ten jindy.

Je to velmi opravdové. A v určitých věcech, kromě Bruna Corbucciho, mi realismus těchto filmů evokuje rovněž Alfonsa Bresciu, zneuznaného to muže na režijním křesílku. O kom se to zmiňuji? O někom, o kom se píše jako maximálně o podprůměrném vykradači a neinovativním béčkaři. Jenže není prvním ani posledním takovým, ve kterém právě vidím ohromně originální originál. Ono je lépe udělat si na základě zkušeností vlastní názor. Vždycky.

Ano, že snad neúměrně chválím věci, které nevypadají podstatně? Že nevytýkám věci, které se jeví spíše coby negativa? Já vždycky radši chválím, než kritizuju. A že sakra vypadám, že moralizuji na divných místech? Ale vždyť ono nic není černé nebo bílé, já je beru tak, jak jsou, já vím, že Dario Argento je nepřekonatelný mistr formy, stejně jako vím, že obsah mu nejednou strašlivě upadá, že Giorgio Ferroni je kromě milého pohádkáře i tak trochu fašista a Sergio Corbucci bez bráchy občas pořádný sadista… ale vždyť to k nim patří… Jak si sakra dovolit a smět soudit… A jak dobře vidím, že Itálie má víc fanoušků a zájemců, no jejej… s Janem Švábenickým v čele… tedy mnohdy takových, kteří svou náklonnost k tamějším výtvorům projevují jejich neustálou kritikou a dokazováním, že vlastně za nic nestojí. No jo, guilty pleasure, co jiného, jsme opět u toho. Jenže guilty pleasure vlastně tak slabě pleasure a tak silně guilty, že dojdou názoru, že si tu jejich náklonnost nakonec vůbec nezaslouží. Miluju tenhle přístup. A právě Itálie ho schytala nejvíc. Protože byla vždycky příliš... neagresivní. Ano. Itálie. I přes přítomnost mafie, Mussoliniho a dalších jevů. Podstatou je nadmíru mírumilovná.

 

Je to zvláštní poměr, vůbec mnohem spíše, než napodobení legendárních originálů slabou kopií, je Šimon a Matouš v porovnání k Budu a Terenceovi jako Alan Ford proti Jamesi Bondovi. Antihrdina. Sakra antihrdina. 

A co je to ten antihrdina? Názory se různí. Že jde o hrdinu opačného americkému způsobu (westernů), tedy neotřesitelnému, vždy vítěznému a bohorovnému ikonickému muži. Nebo že jde o Clinta Eastwooda. A že třeba musí v průběhu překonávat své negativní rysy. Asi ano. 

Dle mého nesmírně skromného názoru (skoro až IMHO) je antihrdina jaksi hrdinou trochu proti své vůli. Třebas by ho ani nenapadlo, že může být hrdinou. Že je na něm něco hrdinného. A už jenom tím to hrdina je. Nedává na odiv své schopnosti. A co, třeba ani žádné výjimečné nemá. Ale...

„…Ouryho postavy nebyly profesionální odbojáři, staly se hrdiny jaksi proti své vůli. Ale to přece na jejich hrdinství nemohlo nic změnit, hrdina zůstává hrdinou a zbabělec zbabělcem, ať jsou jejich motivace jakékoliv…“                                                         (J. Žák; Louis De Funès, Velký flám)

Přibližně takto asi, jak krásně řečeno, to funguje. A nejen u Ouryho. 

A už jenom díky tomu je hrdina moc dobrý. Neokázalý. A nehrdinský. A jako takový nedojde často uznání. Dost možná, že si z něj ostatní budou utahovat a dělat dlouhý nos. Protože jemu jde ve válce o to, aby se vrátil domů. Ano. I takoví byli Italové za války. A takoví byli vždycky. A hrdinové spaghetti westernů? Tolik, tolik jich k tomu hrdinství dojde jaksi proti vlastní vůli. Už jenom ona pomsta, tak časté téma, dělá hrdinu z někoho, kdo jím ale vůbec nechtěl být. Vidíte to? (a že v TNZ je dle mého antihrdinou, vynecháme-li Jill, ještě spíše, než Harmonikou, Cheyenne… to je zase úkaz u Leoneho) Leč to je každého osobní náhled bez důkazu o pravdivosti.

A tak jsou Šimon s Matoušem antihrdinové. Co je na té jejich příhodě hrdinského? Inu, nic. A třebaže ji nakonec vyřeší, na gratulaci policie si zrovna nepočkají. Ale tedy, zatím v této fázi filmu?

Přátelství a soudržnost. A to je to. To je to, co mne, jakožto diváka, už na začátku dostává na stranu sympatií k hrdinům. Oni jsou kamarádi. Oni spolu drží. Ano, i když se dostanou do problémů, tím pak dokonce ještě víc! Ne, že je odchytne u cesty v kradeném kamionu policie a ten, jehož dnes imituje Matouš, už hází vinu na parťáka, jako vždy, aby se on očistil a nic se mu hlavně nestalo. Ne. Drží spolu! A to je víc, než se snad zdá. Že to nedává prostor pro špičkování? Ale ano, je to tak. Nebudou se tedy hrdinové vzájemně urážet, osočovat a podrážet. To tady prostě nehledejme, taky to nenajdeme. Silnější pomůže slabšímu. (A tak to, sakra, má být. Dle mého zcela staromódního názoru mají muži chránit ženy, méně naivní parťáci ty naivnější a fyzicky silnější ty slabší) Drží spolu. Z čehož vyplývá, že žádný nemá jaksi navrch. A právě takové situace, drobné spory, problémy, zatěžkávací situace, to jsou ty zlomy filmu, kdy mi trne, a děsím se, zda se snad vztah kamarádů přece jen neobrátí… A tou nejvýmluvnější a rozhodující je přece…

...tato nepodstatná událost. I podrazí ten Šimon kamaráda, okrade ho a nechá napospas cizí zemi? A co Matouš? Ujede Šimonovi s penězi, s kamionem a se smíchem?

Není už dnes spoilerem říci, že ne. Že jsou to opravdu kamarádi. A ti se nepodrážejí. Ani pro dobrou zábavu diváků, ani proto ne. Že jsou to hrozně fajn kluci, jak to říci…

Přeháníme zásluhy, přeháníme pozitiva? Ale ano, po cestě se najde pár civilistů, kteří jejich nebezpečnou jízdu odnesou pomuchlanou karosérií. Jenže oni to neudělají schválně. Nikdy. Oni jsou takoví… aha, už vím, takoví, lidově řečeno, jestli se neurazí, kluci s velkým srdcem a menším mozkem.

Natáhne je každý. Vysekají se z problémů, když mají štěstí. Nečekají podrazy od nikoho. A oni sami se jich nedopouštějí. Jestli B-T jednají rozumově, tihle citově. Když jim chce někdo sebrat jejich zboží, naštvou se. A když někdo sahá (domněle) Šimonovi na čest, to ho chce vytlačit kamionem, to ano. Ehm, nemýlím se, když řeknu, že jde o takový tradiční Goldoniho charakter, že ne?

A kdo je to chce natáhnout? Všichni tušíme, že jejich dobře placené zaměstnání spojené s vyhlídkovým zájezdem a zážitkovým pobytem není jen tak, a ukáže-li se jejich vrchním zaměstnavatelem být Eduardo Fajardo, tušíme, že s bombičkami se možná nelikviduje jen obtížný hmyz. Eduardo Fajardo, mimochodem, jako vždy, mimochodem, pln fajardovské důstojnosti a humoru…? Ten je komik vžycky. Velký herec. A s tou důstojností to máme takhle…

Demokracie pro všechny a důstojné role. Tyto filmy ctí demokracii. Demokracii takového druhu, že si nevybavím jedinou postavu, které by nebyla umožněna. Ne. Všichni jsou si rovni. Každá bezvýznamná postava. A nejlépe je to vidět na gangsterech. Gangsteři, je to tradice a jsou tu proto, aby se hrdinové nenudili a nejezdilo se jim tak snadno. V tomto díle máme totiž nejen zločinné pozadí pašeráků, ale i 4 lůzry s tajemným šéfem jménem Frou-Frou, která chce okrást první organizaci a tedy Š&M o zboží... Vyčpělé téma? Ještě nemají tolik místa, jako v dvojce. Ale docela to stačí. Protože... Oproti Barbonimu se tvůrci nepokoušejí o poslání a výchovu. Čímž paradoxně dosahují, jako všechny mnou viděné Š&M filmy, hloubky, vzkazů divákovi a dojemnosti, snad až nechtěné, tím však silnější. Poslání barboniovek je, dle mého, nehodlám se dostávat do nebezpečí propagováním postřehů a vydáváním je za fakta, prostě podle mého je jejich poslání poněkud pokřivené. A tady? Normální. Úplně normální, třeba, že bychom měli držet s kamarádem, že bychom ho neměli podrážet, že bychom neměli vědomě ubližovat ostatním a že když strkáme prsty tam, kam nemáme, možná si je přivřeme do dveří. Včetně toho, že když to jakožto hrdinové budeme praktikovat takhle, jak jsme naznačili, toho uznání se nikdy nedočkáme. Co jiného je závěrečný útěk hrdinů před strachem z policejní sirény? Vítězství ne.

A tedy záporáci? Nic není černé nebo bílé… i záporáci mají právo na charakter. Na prostor. Na vlastní humor, nikoliv ve chvíli, kdy je umravňuje hrdina. Mají tu možnost mít partu, v níž, ano, máme ohromně nafučeného šéfa Morgana, geniálního to Dominica Barta s geniálním hlasem Přeučilovým, který se k těm svým parťákům chová… inu, jako nafučený šéfík.

Leč jak v ději názorně vidíme, právě tím si jen vyrovnává svou vlastní osobní nejistotu a strach... Cože? Charakter záporáků? Jaký to luxus? Ale jo. A vůbec ne vycucaný z prstu, vůbec ne vymyšlený a vůbec ne plochý. A co že to máme u konkurenta Barboniho…? No máme tam zaprvé to, že demokracie neexistuje. Je hrdina a pak už nic. Máme tam záporáky, kteří jsou prý hrozně zlí. Nic víc. Proč třeba? Jak třeba? A jak třeba to poznat? No tak, že nám to bylo řečeno a že dostanou po hubě. Nebojme se, ač tenhle článek tak krásně shrnuje většinu faktorů, samostatné úvaze o Bud-Terenceovkách se jednou v dalekém budoucnu nevyhneme (ač se s ní nikdo už předem neztotožňuje, to nevadí). Ony si to zaslouží. A oni si to tuplem zaslouží. A zaslouží si to i ti otloukánci, tedy hrozně zlí a zákeřní záporáci, kteří se tam objevují zas a zas, a zase zjišťují, že barboniovky jsou tak ohromně americké nejen zasazením do USA, ale i tím minimem prostoru a absencí možnosti charakteru pro zápornou stranu. A přece se to někdy ne tak docela povedlo, smůla, přátelé. Přeci je tam občas někdo, s kterým se musí… a přece když tam je parta, pohromadě také drží. Jenže prostor, to zrovna nemají. Řekněme tedy, že záporáci jsou si v mnohém podobní, ale náhled filmu na ně je docela jiný. Hrdinové, to už je jasné. 

Tak otloukánci? To teda tady nejsou. Otlučeni skončí strašlivě. Jenže je něco jiného systematicky povyrážet soupeři zuby s hláškováním a něco jiného ho zavalit postelí, aniž byste věděl, že pod ní čeká s revolverem. A tak je s nimi ohromná zábava. A jsou ohromně lidští. A proboha, ale oni jsou taky naivní! No to… Mají své přednosti stejně jako slabosti. A kdo může říct, že někdy slabosti nemohou být i přednostmi…?

Jsou jimi, vedle Morgana Barta, skeptik Riccardo Petrazzi (jenž si např. v Tresette zakusil naplno, jak vypadá druhá tvář Giuliana Carnimea… nebo čí vlastně? Ale hrozné to bylo), flegmatik Emilio Messina „sundám si svetr a uvidíš“ (polovina z legendární dvojky prima bráchů (ještě Roberto) a často vedoucích kaskadérů Messinových) a melancholik Enrico Chiappafreddo (takový ten tradiční badman či brawler, třebas bandita z Denveru a známá tvář nejednoho poliziottesca), zkrátka se dá říct, že ti mí milovaní kaskadéři. A kdyby je viděl Frou-Frou (největší to oběť éry mužů v černém k smíchu, koukám, že legendární boxer Tony Norton. Život je tak paradoxní...), byl by na ně hrdej.

Tak co, jste na ně hrdej, šéfe?

Oui.

Je s nimi ohromná legrace. Že jim člověk fandí, je nasnadě. A zároveň fandí hrdinům. Čímž se dosáhne ideální demokracie, kdy tedy ti první jakožto představitelé zápornosti prohrají. A je to tak správně. Příště můžou zkusit své štěstí znovu. A že, když se to tak vezme, tahle parta drží při sobě stejně, jako hrdinové? Well, jestli ne tady, tak v druhém díle stojí za to si všimnout pozoruhodného úkazu, kdy jsou si vlastně víc, než podobni, jak oni, tak hrdinové, tak policie… Kdepak laciná komedie, tyhle filmy toho mají v sobě o moc víc. Stejně tak i Bud-Terenceovky, jen něco trochu jiného.

A tak Šimon a Matouš zažívají všemožné příhody. Nostalgická setkání. Zklamání v lásce i jiných věcech a lidech. A ač se může na první pohled jevit jinak, je to konverzační komedie. Jen by mě zajímalo, jestli mají tak dokonalý scénář doopravdy, nebo mu tolik dodává náš dabing a překlad, za který tímto děkuji a klaním se. Jenže ten dobrý základ tam být musí. A koukám, že Sergio Bazzini ani ostatní scénáristé nejsou vyloženě tradičními tvůrci komedií. Zajímavé.
Takhle, já nevím, uvědomili-li si sami tvůrci, co jim vlastně, záměrně či ne, vzniká. Ale jestli ne ti, myslím, že scénárista o tom dobře věděl.

...Nicméně vzhledem k všemožným podezřelým úkazům je obklopujícím, i jim dvěma, Šimonovi a Matoušovi, počne být podezřelé, co a pro koho vlastně dělají. Nebude on v tom nějaký pochybný kšeft?

Že se ptáte...

A tak dojde také k bitce. Před tím už k jedné u Frou-Froua. A na konci ještě jedné, velmi dlouhé, na parníku. Bitka! Tak fajn, Bud a Terence tu nejsou, ale bitky tu jsou, takže klídek, bude to něco podobnýho... No jo, bude. Bude se muset uspořádat, bez ní by to nešlo. Bez ní by nevznikly ony situace, kde hrdinové konečně, dalo by se říct, machrují. Bez ní by to mohlo třeba zmást diváky. Tady přece rozdávají hrdinové rány na všechny strany a soupeři přece odletují, nemají šanci, i nějakého toho umravnění se dočkáme, tak je to ok... 

A bez ní, bez bitky, by se konkrétně neobjevili Nello Pazzafini či Roberto Dell’Acqua se svými senzačními vtípky. Bez ní by se Šimon nesešel s Rosy (Mary?)… Jenže tohle je jediný (všechny tyhle filmy spojující) ukazatel toho, jak by to mělo bejt… a jestli to nevyšlo, tak nevím, zda záměrně nebo nedopatřením… ale nevyšlo. Protože tohle přece není žádná Bud Terenceovka, no ne? V těch zásadních bodech, tam nám to vůbec nesedí.

Takové ty zjevné na první pohled, jako fakt, že Matouš je ještě podstatně naivnější než Šimon a že po ženských jede zase Šimon, i ty jsou už v mnohém odlišné. 

A ty ženy… Máme tu jednu a ta stojí Šimona zlomené srdce a raněné city.

- „Opakuj hezky po mně, Rosy je mi odporná, Rosy je mi odporná...“

- „Ale mně neni odporná!“
- „Musíš si to opakovat: Rosy je mi odporná...“
- „Rosy je mi odporná. Rosy je mi odporná… Víš vo tom, že ta Rosy je mi odporná?“

- „To stačí, už jseš vnitřně přesvědčenej. Koukej, až příště potkáš Rosy…“

- „Tak se s ní voženim.“

Jsou jako malí kluci, víc, než kdo jiný. „Tak a teď už dost, já se o tebe postarám! Matouš tě přece nikdy neopustil. No vidíš, a teď ti ukážu, jak tvůj Matouš dá všecko hezky do pořádku…“ ...A přece svým způsobem velmi zodpovědní. A skautíci. To už tak bývají.

 

Problémy Morganovy skupinky se nevesele vyřeší během atentátu na ty, kteří….

„Já se divim, šéfe, voni nás takhle zmrzačej a s váma to ani nehne. Copak je tohle nějaká spravedlnost?!“

 

„Frou-Frou řek, že odpouštět je lidské! Nicméně… nejlepším odpuštěním byla vždycky pomsta!“

A vidíte, jak úžasně čestného šéfa mají? Ne Morgana (ten je úžasný po všech ostatních stránkách), Frou-Froua, přece! To je opravdu fenomén. Vzhledem k potřebě dostat Morganovu skupinu do latě a krizového postavení v příštím díle dostávají úplně jiného šéfa… a ten už je mnohem víc spíš Barboniho indiferentní model nadřízeného. Škoda, kluci. Ale na světě se dějou horší věci…

Ale vidíte, jaké možnosti záporáci mají? Tak nějak se pomrzačí sami či nechtě navzájem, ale i navzdory pravděpodobnému neúspěchu mají právo to zkusit. 

Naše pašerácké problémy se záporáky se nakonec vyřeší během plavby na parníku a seznámíme se, už před tím, třeba i s distingovaným Mariem Bregou, jéje, jak milé shledání. A s dalšími a dalšími, co postava, to zajímavý nápad. A Šimon a Matouš? Všechno to vyřeší a řádně se u toho zapotí. Ještě, že mají tu hlubokou důstojnost a neotřesitelné postavení…

Š: „Dobrej den, dobrej, tak jsme tady. Jestli si někdo z vás myslí, že my dva sme volové, tak se strašně mejlí. Je to tak, Matouši?“

M: „Přesně tak.“
Š: „V žádnym případě nedoufejte, že bysme šli pod šest.“
M: „No, nepřeháněj, pět nám bude stačit.“
- „Šest milionů to je ještě laciný, bude lepší ustoupit, šéfe…“

No dobrá, dostaneme pětset tisíc lir. Ani o pěťák míň!

I tyhle filmy by si přece zasloužily nějakou tu vyčištěnou a remastrovanou verzi a neořezaný obraz, kde mi na každé fotce chybí někdo na straně... Víc, než zasloužily. 

Že snad trochu netradiční rozbor komedie? Nechce-li divák jen vyspoilovávat vtípky a naopak se zaměřit i na další rovinu... A jestliže mám až přílišný talent na patos, nebráním se mu, když se hodí.

Ale co, stejně jako Karamboly, i tohle má dva díly. A známe dvojky, říkala jsem si tehdy. Známe Carnimeova pokračování, jmenovitě z Alleluja. Jednička jo, dvojka už ne. Leč Šimon s Matoušem se nemění. Je druhý film lepší? Těžko říci. Podle mého jsou oba tak skvělé filmy, že těžko vybrat. V druhém se dostáváme jinam. Dostáváme se do kritických situací. Mezi domorodce. Do církve. Do Holandska. Do vězení. Dostáváme se o mnoho více k záporákům. A rovněž k policii. A principy… jsou opět zajímavé. Jenže tak obsáhlé, že zmáčknout je sem, uberu jim právo prostoru. Možná jednou…

Všechno je to tam uvnitř.

Ti hrdinové (a ten film celý) jsou tak úžasně nerafinovaní... a tak vydaní napospas… Zločinu. Zákonu. Vztahům. Nebezpečí. I mořské nemoci... Ale autor je má rád. Mohl by jim dávat řádné kapky a přece je k nim shovívavý. Mohl by z nich dělat něco, co nejsou, ale nedělá. Mohl by je na konci odměnit… ale to se nedělá ani v předloze. 

A když se podívám zpětně na postavy... mám dojem, že s těmihle týpky by Bud a Terence pořádně vytřeli podlahu. A pak, narazila jsem na tak zajímavou civilní okolnost, že mi to nedá… ale ne, to až příště.

Nezajímají mě velké cíle a záchrana světa či potření světových gangů. Ale jo, pravda, zajímají mě. Zajímají mě ve chvíli, kdy hrdinové zvládají sami sebe. Jenže pro příklad si vezměme, když někdo okrádá vlastního kamaráda nebo dokonce bratra, a lidem, kteří mu jsou bez vyhlídky na zisk ochotni pomoci v nouzi ublíží a vysměje se jim… Od něj mi taková záchrana potom přijde jako falešná póza a kázání morálky jako křivá ideologie.

Já nepožaduji nic víc, než trochu soucitu a soudržnosti. Ale že právě v „kopii“, ve vzhledově tak podobné dvojci, se mi jich dostane, je překvapivé a tím nápadněji a výrazněji to kontrastuje.

Mají tedy všechny prameny právo osočovat tyhle dva, Šimona a Matouše, z plagiátorství? Tak nějak myslím, že snad ani ne. Pokud vidí podobnou formu… absolutně to ještě neznamená stejný obsah. A já zkrátka nepochopím, jak je možné, že nikdo ten rozdíl velikosti oceánu ležící mezi těmihle filmy nevidí. Ale to se mi stává stále častěji.

♪♫ - Maestro a konec světa v O2

Maestro 15. 1. 2016 v Praze

A co asi návštěvník může k něčemu takovému vůbec napsat? Upřímně, nic. Může se rozepisovat o tom, jestli to bylo dobré? Ne. Vždyť je to dokonalé. O čem by mohl vůbec pochybovat? Podobné otázky k takové akci vůbec nesměřují a nemají tu co dělat. Fakta z techniky? Článek na seznam.cz je adekvátní, zodpoví faktické otázky ohledně zpěvačky, sboru a orchestru a není ani urážlivý, jedovatý nebo záměrně lživý, jako se objevovaly loni nebo jako třeba na kultuře.idnes. Jak si to může někdo dovolit, to se mě neptejte.
Může se rovněž vyjádřit ohledně organizace. Jo, to návštěvník může. Tak třeba fakt, že diváci se obtěžovali přijít o trochu dříve, než vloni, to ovšem ani omylem neznamená před dobou zahájení. Přinesli si coca-colu, popcorn a hranolky a mohli jsme začít. Konečně z toho budou mít ten pravý zážitek. Na žádost o vypnutí mobilů zareagují jejich zapnutím a v průběhu trvání koncertu opakovaným focením scény a kontrolováním hodin, protože to ukrutně trvá (slečna přede mnou opravdu neměla plýtvat svým drahocenným časem a navštěvovat O2 arénu za takové příležitosti, snad si to příště rozmyslí). Že si někdo splete hluboce společenský koncert se zápasem ledního hokeje? Normálka. Ne všichni! Jistě jich byla spousta, tisíce, kteří přišli včas a chovali se slušně. Spousta. Ale vždycky jsou nejvíc vidět a slyšet ti ostatní. Tak to chodí.

Ano, můžu se zmínit o partě Italů včetně šmrncovního postaršího gentlemana s kloboučkem, kterou s jásotem vítáte, když si sedne do řady před vás, a s pláčem musíte oželet, když zjistí, že si spletli sektor, a kdy jejich místa nahradí právě oni s coca-colou. To už tak chodí.

Organizace… ani reklamní lístek na památku, ani jeden materiál, tož jsme tolik zchudli nebo maestro nestojí za to vydat alespoň prospekt, a kdo nechce vyhodit čtyři stovky, nemá ani olympijského medvídka nad postel? Vzhledem k vnucovaným letákům na nějaký Titanik, s tou chudobou to tak zlé být nemůže. Ale maestro má holt smůlu, toho Oscara ještě nevyhrál, tak proč se o něm nějak víc šířit… A pokud jde o rachot z bufetu či odkud to v průběhu koncertu…
tak je to úplně všechno jedno.

Potřebujete nějaký letáček, když jste tam byli osobně? Nikoliv. Protože na tohle nezapomenete. Nezapomněla jsem zatím ani na první, ani na druhý, a na tenhle, na ten tuplem nezapomenu. A co že na něm bylo tak trochu jiné, než na ostatních?

Maestro je zase o rok starší a každým směrem významnější, vždyť teď už o něm možná slyšeli i ti exoti, kteří se vás ptají, co že to tam bude hrát za Číňana…

Volným pádem do výtahové šachty - hudba k Osmi hrozným

Důvodem je Tarantino, vy víte. Jistě, ten Tarantino, pro jehož filmy už maestro nechtěl skládat, neb s nimi nesouhlasí. Opravdu nechtěl, nikoliv, novinky.cz, asi týden před premiérou jeho majstrštyku vytaženou lživou zprávou ohledně popření Morriconeho názorů na Tarantina, mne nepřesvědčí, když si to ještě moc dobře pamatuju. A taky to vidím. Jenže nechcete, aby existence bez morálních zásad a jakékoliv úcty ukradla z vašich minulých až dávných kompilací, co se jí zrovna zdá vtipné zařadit zcela proti typu scény, a použila? Nechcete? Tak mu to přece budete muset zkomponovat celé. A zkomponujete (a za spolupráce našeho úžasného symfonického orchestru vytvoříte) mu něco takového…

Něco takového, že když se to naživo zahraje na pódiu, mám živý pocit, že se se mnou utrhl výtah a padám kamsi do temnoty. Neuvěřitelné. Tak strašné. Tak bezvýchodné. A za to Zlatý Glóbus a nominaci na famózního Oscara, kdo by to řekl, po 70 letech neskutečného vypětí sil a geniálních výsledků, kdy tedy pro USA za celou dobu neznamenal nic, čím by se museli zaobírat? Najednou Tarantino...

a nominace na každém kroku. Ale jistě, že toto je stejně tak geniální, jako všechno ostatní. Ale hezký, to teda není vůbec. Je to strašná hudba. Tarantinově tvorbě až děsivě odpovídající. Ó, ubohý maestro. Ve svých sedmaosmdesáti… Složil jste mu to opravdu na tělo.

A tedy sestava Vašeho koncertu? Famózní. Co dodat. Co dodat? Bylo to hrozný, mistře. První polovina? Vím, že to bylo schválně a nevím, slyšeli-li to i ostatní, ale tohle byl konec. Soustava tak smutných skladeb, tak dojemných melodií bez jakéhokoliv východiska... Odpovídající současné náladě jedince a společenské situaci až děsivě. Jo, první polovina, jo včetně nejznámějším melodií, na které tam beztak chodí devadesát procent lidí, tedy hudby k některým Leoneho westernům. Byla to neuvěřitelná deprese. Ó ano, silný zážitek. A strašně, strašně smutný.

Může být hůř? Bude hůř, Gnaghi. A tak druhá část, po pauze, je zahájena melodiemi z Hateful 8. A já padám i s výtahem, až z horní sedačky… a je těžké se ještě dostat duševně nahoru. Ano maetro, jste génius, tak proč to pořád psát dokola. Jste. Ale člověk se cítí tak bezmocný a s hrůzou až tady vidím, a hlavně slyším, že nejen divák…

Ostatní skladby v druhé polovině, nádhera. Dojetí, dojetí, dojetí… a snad trocha naděje? Od Misie po La tenda rossa, vybral jste ty nejsmířlivější dojemné věci. Bylo nutné to vyrovnat. A moc jste mi připomněl Sergia Sollimu a jeho konce. Konce, kdy i po všech strašných událostech a třebas v bezvýchodné situaci, přece je skoro vždy na konci jeho filmů naděje. Malá, ale je. A já doufám, že jsem toto nepochopila špatně a nešlo o smutné loučení se starými časy, tedy výklad téhož od jiného zúčastněného. A já nevím. Ale věřím. Věřím, že třeba v sále bylo pár lidí, kteří tam slyšeli i něco jiného, než úžasnou hudbu a všimli si, „že to dneska jako bylo nějaký smutný, bezvýchodný a osobní vyjádření autora“. Bylo, maestro.
Ale víte Vy co, neberte si to tak. Nejste na to přece sám! Vážně ne. Znám ještě aspoň čtyři další lidi… A ten konec ve mně přeci budí určitou naději. Já doufám. Uzavřít to Here’s to you, asi půjdu skočit z ochozu, tak to vlastně všechno dobře dopadlo, že ano...

...idiots! To bude pro tebe, Clinte...

No nic, věřím, že všem divákům se líbilo (jak by se mohlo nelíbit? Snad jedině kdyby jim ukradli u vstupu naslouchátka), L'estasi dell'oro ještě na přídavek vytleskali, nasvačili se v bufetu, ale třeba i duchovně, dosytosti, a věřím, že nedostižný maestro, orchestr, zpěvačka a sbory, že velkoryse pominou opětovný potlesk publika v místech, kam vážně nepatřil. Jojo, a já věřím, že se zase někdy uvidíme. Vždyť jste v nejlepších letech a v obdivuhodné formě, mistře! Tak snad zase někdy. A hlavně za veselejších okolností. Vždyť to kolem nás už nemůže trvat dlouho…

Děkuji.

Veselé Vánoce & Buon Natale

Veselé Vánoce, přátele, o které se můžete opřít, a hodně kvalitních snímků, nevšedních zážitků a legrace, třebas s nulovými náklady!

Ukrutně kontroverzní melodie č.1

Druhá svíčka na adventním věnci, svátek svatého Mikuláše a vůbec poetická předvánoční atmosféra na nás dýchá ze všech stran. A právě ta vybízí k přemýšlivým tónům koled a jiných svátečních melodií.
Dle mého se k tomuto období hodí víc, než co jiného, tahleta krásná věcička od Nica Fidenca.

 

Proč kontroverzní? Nejednou už jsem měla tu čest číst o "kontroverzním skladateli" jen proto, k jakému filmu dělal hudbu. Je snad chyba stvořit něco tak geniálního k Emanuelle? Maximálně trochu zbytečné.
Nemalé množství filmů řadících se mezi společensky neuznávané, kvalitativně podřadné, kontroverzní či k video nasties skupině má krásnou hudbu a skladatelé vůbec nesnižovali své snažení vzhledem k úrovni filmu. Kdepak. Někdy snímek dokázali neskutečně povýšit.

Nicméně, ani ty filmy vždycky neodpovídají své špatné pověsti a házet je do jednoho pytle a odsuzovat předem je velká chyba. Ale o nějaké téhle zneuznané kaňce kinematografie si jednou určitě pohovoříme víc.

Massimo Vanni umí prásknout i otáčivými dveřmi! Vážně?

Obrazový dodatek ke komentáři u minulého článku:
A proč by ta spojitost mezi Massimem Vannim a Chuckem Norrisem opravdu být nemohla? A proč by prostě a jednoduše nemohla pramenit z dojmu diváků, že je jim tu něco povědomé? 

Oba hrají v akčních filmech. Akční chlápky. Nestačí to? Patrně ne. Vanni nemá na kontě hlavní hrdiny. Často hraje záporáky. Ty jeho roličky dopadají obvykle nevesele, a to předčasným úmrtím. Nejslavnějším u něj možná bude fakt, že je dalším příbuzným Enza G. C. Řekli bychom, že není žádná světoznámá superstar. A patrně o něm vznikly tak tři vtipy, a to ještě proto, že Chuck ten jeden počítal dvakrát...
Ale co takhle podoba? Nebylo by nakonec možné, že ti dva spolu přeci něco mají? (společného)

Co na tom, že možná do nekonečna nikdy nenapočítal...

Já, teda, no... zkoušel jsem to. Ale dál, než do půlky, jsem nikdy nedošel...

 Podle mě je to moc prima týpek.

Cipolla Colt, E. G. C. etc.

A proč zrovna tohle? Proč ne? Proč jo? Troufla jsem si na to až letos v létě.
Zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů, jichž jsem byla v mládí, stejně jako množství jiných věcí, zcela ušetřena. Měla jsem tedy v poslední době již tu čest s Tresette George Hiltona, s Bambinem a Trinitym Spencera a Hilla, Lenem a Cobym Smithe a Cantafory, Allelujou a Sartanou a tak vůbec... Každé je jiné. Něco si vyžaduje hlubokého vědeckého zkoumání, něco ne, něco je závažné, něco ne. Něco jde, něco ne, něco je dobré, většina ne... ale neodsuzujme nic předem!
Poslední, co mi z žánru sw od Enza G. Castellariho (tedy Enza Girolamiho, ale když upřednostňuje svůj pseudonym namísto dívčího jména, nechme mu jej) zbylo, byly kupodivu komedie. Castellari? Komedie? Když vezmeme víc jeho filmů ze šedesátek, má to nejednou postavené jakoby na komediálním mustru… a působí to strašně krutě. A pak vážné věci? Které působí jak kdy, kdo mu napíše scénář, kdo hraje, závisí to na všem kolem. Ono vůbec u Castellariho věcí víc, než u koho jiného, závisí na účastnících díla, jak mu s tím pomůžou a co mu tam sehrají... On vede parádně akci, ale charaktery, to už je horší.
A tak mi tedy zbyly čisté komedie - Te Deum se sympatickými Giancarlem Pretem, Jackem Palancem a naprosto geniálním protihráčem Eduarda Fajarda. A jakou jinou, než ohromnou, úžasnou a geniální hudbou. A bylo to tedy moc fajn.

A pak tedy Cipolla colt alias Vůně cibule. V ČR patrně nejznámější kreace Franca Nera. A já myslím, že má ohromnou kliku. Ten film mu sedí.
Víš ty co, Franco? Nedělej vážného hrdinu. Tobě mnohem víc svědčí komedie. Vážně.
A když vám pomůžou všichni ti, se kterými Castellari tak široce spolupracoval, neb byl tak trochu jeden z nich, tedy kaskadéři, nemůže to selhat.
A když vám pomůžou ještě bráchové De Angelis, je to výhra.
A když k tomu přidáme ještě český starý dabing, jenž dozajista vynechá případné nevhodné fórky a přispívá vlastními, co vytknout?

Tenhle film vidět na počátku své spaghetti známosti, patrně by mě vyděsil. Trochu znechutil. Možná odradil. Ale nikdy by mi doopravdy nevadil. Vůbec mám teď pocit, že to nejlepší od EGC z westernu jsou čisté komedie. Kde nejsou oni typičtí hrdinové jako v památné nezapomenutelné trojce filmů
Vado, vedo e sparo, Vado... l'ammazzo e torno a Sette winchester per un massacro...

Castellariho westernové konce a hrdinové
Pane Castellari, co je shodné, když si teď po dlouhé době od publikování čtu své staré komentáře k Vašim (všem kromě Keomy, který není moc váš) filmům? Jistě, můj náhled se mění, tolerance se zvyšuje, u něčeho snižuje, hrdiny už znám, ocením něco trochu jiného atp, ale něco zůstává stejné: Ty konce. Jak já nesnáším ty Vaše konce! Vy umíte neskutečně zábavné věci. Plné akce, takže nudit se člověk ani omylem nestačí. Spousty nápadů. A prima lidí. A potom... Hrdina je podrazák. Podráží všechny kolem. Nakonec je oddělá. A přes absenci jakýchkoliv zásluh odjede obtěžkán penězi.
Když hledím zpětně, nejkomediálnější Vado, vedo e sparo stoprocentně vede svou neuvěřitelnou krutostí kombinovanou s humorem, že člověku tuhne úsměv na rtech ve chvíli, kdy se jako máme smát(?). Jo, s takovýmhle stylem se tu povede (trochu) znechutit i jinak vždy tak sympatického Johna Saxona. Vado, l'ammazzo... mi nepřišlo špatné. Hrdinové se dají místy i přežít (ačkoliv se vlastně nic, než podrážení kolegů a ničení vlastních nepřátel, ani neděje, a všichni jsme tak cool… ale přece). Ale ten konec…! Konec 7 winchestrovek, jinak mnou milovaného filmu, jsem si pro vlastní potřebu odstřihla, protože je mi z něj na nic. A třeba takové Ammazzali tutti e torna solo považuji za jeden z nejoriginálnějších špageťáků, co znám. A přece to na konci musí Enzo zase tak jako zabít.
(hudebně se mi, mimochodem, líbí všechny, úvodní písnička prvního je správně Rustichelliovská a ta z druhého, třetího a čtvrtého krásně De Masiho)
Ujíždějí mu hrdinové. Ujíždí mu spousta věcí. Ale nejvíc, nejvíc mu celoživotně ujíždí morálka.

Já nejsem nějaký pedant, já toleruji všelicos, ale zločiny proti lidskosti schovávané za humor, to se mi z duše příčí. Stručněji, podle mě si ty prachy prostě nezaslouží.

Hrdina si je vědom, že jemu teda nebezpečí nikdy nehrozí... a jediné, co ho kdy zajímalo, je vlastní zisk...

Enzovi jednoduše nedojde (?), že když hrdiny učiní zákeřné vrahy s jedinou myšlenkou – zabít všechny, co se mu nelíbí, a ukrást všechno, co se mu líbí, a nakonec to opravdu šťastně zakončit, aby byly tyto postavy spokojené a všechno dostaly, že to nejde tolerovat. A když se mu splaší kolegové a on na závěr zjistí, že je původně chtěl záporné a nějak to nevyšlo, i nechá je činit proti logice a proti celému filmu, hodí tam nějaký ten podraz, čím víc, tím líp…

Morálku, tu teda nemívá. Hlavně když to bude hodně cool a hrdina, jedno jaký, všechny přechytračí. Připomíná to jak špatné Carnimeovky, tak Barboniovky, leč s faktem, že mrtvoly Castellariho nebolí a má je úplně všude, úcta k životu, to není nic pro něj.

... za výjimečné zásluhy mohou být hrdinové rovněž zasypáni zlatem. Jen pro pořádek, jaké že jsou ty zásluhy?

Tyhle věci nic nemění na faktu, že jsou jeho filmy nesmírně zábavné, neb mají nekonečnou akci. Jednoduše, zaměřte se na výbuchy, ale hlavně tam necpěte nic, co by mohlo jakkoliv zavánět jakoukoliv společenskou otázkou. Jenže ve spaghetti westernu nějaká ta otázka vznikne téměř vždycky, i jsem ráda, že více jsme se poznali v postapo a poliziotteschi neznám a upřímně nevím, jak s tímhle náhledem může vypadat jeho kritika společnosti.
Šilháme-li celý život do Ameriky, spřáhneme-li se s Tarantinem a zejména dojdeme-li pak názoru, že všichni kolegové a bývalí spolupracovníci z rodného kontinentu si nezaslouží nic, než pomlouvat, asi mezi námi nebude všechno v pořádku...............................................

Nicméně Castellariho si navždy vážím coby jednoho z nejschopnějších režisérů ohledně jakékoliv podoby akce, a tvůrce, dle mého, o mnoho zábavnějších podob postapa, než americké velevzory. Což není vůbec málo. (a ač nejde o jeho zásluhu, nechci opomenout, že má taky senzačního bratra)
To bylo tedy trochu ke kritice morálky, nyní zpět.

A v těchhle dvou komediích (tedy Te Deum a Cibule) má jiný model. Nemá tu mrtvoly (skoro), nemá nemachrované hrdiny (vůbec) a má tam něco jiného, čemu se nedá odolat. Vezměme si dnes Vůni cibule.

Jeden z nejsurreálnějších filmů, co jsem kdy viděla. Dobrá jeho polovina se skládá ze samých nepochopitelných výjevů. Člověk se přistihuje, jak jenom překvapeně říká:
Co to je? E? Proboha? Cha, to je... neskutečný. Ne? Jo. Ou. A vytváří to tak moc zajímavou atmosféru. Jakou to atmosféru? Pozoruhodně sjetou. Patrně je konec Západu (dle roku 1910 patrně ano). Avšak vlivem všeho uvnitř stejně netušíme, kdy a kde se to jako odehrává a co to je, celé je to naprosto mimočasové.
Tím hlavním pozitivem na téhle komedii je fakt, že je to film, který neničí špagety a nebrojí proti nim. Nešlape po jejich důstojnosti a vůbec není zaměřen tak, abychom si klepali na čelo, "jak ta éra byla pitomá a jak se jí musíme pomstít a vysmát", jak se stává u jiných režisérských kolegů. A to je zásadní. V celku je to vlastně i lehce vážná věc. Ani ta mrtvola nechybí...

Ano, to je ona

V kraji vládne neslitovný ropný magnát měnící krajinu v pustinu plnou těžebních věží. Mnoho místních farmářů nesouhlasících s odprodejem svých pozemků potkala nešťastná náhoda. Smrtí posledního vzdorujícího - Fostera - však bezohledným krutovládcům těžkosti teprve začínají. Přijíždí podivný hrdina, jenž si nárokuje pozůstalý pozemek pro pěstování své cibule. A kdyby ho o něj chtěl někdo připravit, může očekávat cibuli mezi oči. 
Ačkoliv se hrdina dost možná netrefí, je odhodlán bránit právo slabších. Ani za pomoci statečného novináře a jeho dcery to však nebude mít snadné. Stojí sami proti vysoké politice, zkorumpovanému šerifovi města i proti výkvětu všeho zločinu, pro svou vysokou kriminalitu obávané spoustě bezvadných chlapců ze staré známé party kaskadérů. Důvod k obavám je tedy více, než oprávněný.
A sazečky už měly být dávno v zemi...
Film natolik plný cibule, že si její chuť po zhlédnutí naprosto zamilujete, nebo už ji nebudete moci nadosmrti ani cítit. (oceňujeme tímto Franca Nera, představitele hlavní postavy, že je opravdu schopný sníst nejednu celou syrovou cibuli na jeden zátah. žádné triky!)

Nechybí tady vlastně nic. A objevuje se k tomu množství věcí, které jsem dosud neviděla. (a vidím tam věc, co tam ani vidět nechci, a to logo Nova Cinema vlevo nahoře, ale to jako pomineme)

Nechybí tedy sympatický hrdina Cibule Franca Nera s Mrkvičkou (tedy dabingem), kozáckým kabátem, zrzavým stylem a zásobou cibulí k libovolnému a všestrannému užití. Naivní zemědělec, počestný občan a dobrák od kosti, se kterým je ohromná hlína, zejména díky jeho naivitě, počestnosti a dobráckosti od kosti. Patří k těm hrdinům, kteří pro mne rozhodují, zda spaghetti-komedie bude fajn, nebo ne. A vzhledem k tomu, že není rozhodnut spasit žánr svým egem a zničit zbytek kolem sebe, rozhoduje kladně. Je moc fajn. A že to páchne on, slečno, to nám nevadí.
Nechybí záporný záporák Martina Balsama. Tedy záporák, který má opravdu právo na to být zničen kvůli svým činům. Záporák to rafinovaný, zákeřný a odhodlaný pro jakoukoliv špinavost, kterou za sebe nechá dělat ostatní. Ano, vlastnost, která mi přijde zvláště odporná a Barbonim kupodivu považována za úsměvný fakt, že jeho poskok-vykonavatel bude zničen, ne tak však vždycky on, muž v pozadí. Leč o tom všem jindy. A Balsam má, za vydatné pomoci Jiřího Holého, důstojnost, kterou mu neohrozí ani vystřelovací ruka.
Proč ta ruka? Enzovi se něco zdálo, tak to tam dal, k tomu Hitlera, párek teploušů, černé brýle, motorkáře a mnohé jiné propriety, abychom trochu vzbudili rozruch. V pořádku, je to fajn, jen nebýt suchar a nebát se.
Nechybí ani románek, pojatý poněkud parodicky…? Jestli Italům vždy říkám, že se měli vyhnout parodiím, protože jde o věc, která jim fakt nejde, u tohohle to nevadí. Jenže… je to (celé) vlastně parodie? Na špagety? Špagety však nelze parodovat, domnívám se. A docházím k názoru, že přeci o parodii nejde. Že je to po všech stranách a ve všech bodech neskutečně přehnaná, šílená, vadná, praštěná, střelená a nezvyklá variace, ale v jádru jde o poctivou špagetu.
Kupodivu mnohem poctivější, než některé ty Castellariho ze šedesátých, které se tváří jakože napůl vážně. Důkazem budiž tento hrdina:

Nedělám si legraci.







Nechybí Cibule Oliver Onions, tedy bráchové Guido a Maurizio De Angelis (k nimž jsem měla tu čest se vyjádřit minule) jako vždy přesně trefící melodii odpovídající hlavnímu hrdinovi. A nejen jemu, neb…
Neb je to celkově hrozně dojemný. Věci z těchhle let už takové jsou. Protože člověk ví, že už je konec. Že se spaghetti už nikdy nevrátí a mizí v dáli. Vznikne už jen minimum spíše pochmurných věcí. A ten zánik je nejvíc vidět, ten konec, něco, co netuším, zda autorovi došlo, jak hrozně je to dojemné, v úžasné zpomalené scéně v titulkách. Pokud to neodhadne režisér, skladatel to obyčejně vidí a vidí to i dnes.
Nechybí tedy jako vždy frajer indián Romano Puppo s copánky, jako vždy sympaťák Nazzareno Zamperla s monoklem (tedy zvětšovacím sklem) a jako vždy frajer a sympaťák Massimo Vanni s párátkem za všechny ostatní.
No ano, jejich trojka má šarm, má styl, má na účtu mrtvé farmáře, má skvostný dabing včetně Přeučila... A má taky parádní vtip a hlášky. A já to beru, neb jsou naprosto k sežrání. Stejně jako spousta dalších, třeba parta ze saloonu. A krásné časy a krásná spolupráce, která mezi Enzem G. C. a jeho partičkou panovala.

Ano, máme tu Pullitzera Sterlinga Haydena, jeho dceru, máme tu tedy Italy i Američany a docela pěkně se doplnili. Máme tu Leo Anchorize coby šerifa a jeho dva teplé zástupce (přes veškeré dohady o obsazení, zahrnující i rejžu Castellariho či Manuela Zarza, neb tady se prostě těžko herci poznají, jde dozajista o Dana van Husena a Wala Daviese, viz zde. Castellari si dá cameo Mexičana a Zarzo je dozajista mezi pětkou ze saloonu

Tedy konkrétně druhý zleva

Takže tak. Je to místy za hranou? Castellari chce šokovat a dost možná i šokuje, jenže je to celé takové hrozně milé. Milé. Ano. Až na jednu věc. Fakt ošklivou. Teda vlastně dvě.

Dva sirotci Fosterovi. Děti v Itálii. Ve westernech. Je to katastrofa. Stejně jako většinou jinde. Když se tam hodí blonďatý napucánek, člověk úpí (krom toho, že jde o speciální závoz ze severu či odkud, na tyhle děti aktéři běžně nevypadají). Občas to vyjde. Třeba Marco Stefanelli je fajn fakan, pravý syn svého otce. Ale dát obecně dítěti roli, odpovídající a úctyhodnou roli, to je snad ještě těžší a méně časté, než dát ji ženě. A tak co jsme mohli vidět a slyšet ve špagetách? Hrozné věci. Castellari vidí děti ještě jinak. Vidí je coby koncentraci všeho toho, co považuje za ideál. A zároveň je to kontroverzní. A jako fór. Prostě vezme dítě. Dá mu cígo. Dynamit. Pistoli. Laser. Přisprostlý slovník. Filosofický výraz. A pošle je konat dobro, tedy zabíjet nepřátele. Viz postapíčka. Jak sladké!

Jek sladké! u Enza G. C.

Tyhle děti, tito chlapci, jsou ne-ú-nos-ní. Jsou samozřejmě velmi američtí, tedy vždy chytřejší, než dospělí. Ve všem lepší. Každého převezou. Kopnou do kotníku. A kdo by jim dal facku, je synem smrti, i nikdo si to nedovolí, ba ani šerif, ač má evidentně chuť. Ano, vím, že v rámci role jsou ubohými oběťmi, ano, bojují za správnou věc a jistě, dělají ach, jak milé zázemí hrdinovi.

Jak sladké! u Enza B.

Ale to se, kurva, snad dá pojmout jinak, než aby k nim divák získal absolutní averzi, sotva se na scéně objeví čepice libovolného jednoho z nich. Zvlášť ten malej je fakt… vysněné dítě? Barboni?
Je možné, že podobný typ chlapce je stejně lákavým i pro konkurenta Barboniho? Dá mu cígo, přemoudřelý scénář, ruce do kapes, inteligenci převyšující všechny na place včetně hrdiny, gangsterům se vysměje a kdo se mu nelíbí, toho rozpláče? Zajímavá to věc. Tedy děti.

Nebýt dětí, nemá to problém. Ale přežít se to dá i s nimi, neb tam pořád také nejsou. A nápady vůbec nejsou špatné. Mají vtip a všichni mají elán. Mají konfrontace hrdiny s trojkou Stinkyho Puppa. Soubor neskutečně surreálných věcí. Honička. Na kole. A s poníkem. A parádní hudbou. A ve mlýně už je to neskutečné naprosto…

Všechno je to moc zváštně uděláno, místy až jakýsi hodně podivný umělecký film včetně střihů, animací, to vše záměrně, čili ona na ČSFD tak častá vytýkaná prostoduchost a přehnanost není na místě
"...Místo občas kvalitou solidních a dokonce ideově nezávadných snímků jsme v mixu toho nejlevněji získatelného dostali na plátnech třeba také Vůni cibule, přes hereckou účast bývalého Djanga Franka Nera či slavného Američana Martina Balsama neúspěšnou, za jednu z nejhorších idiocií žánru považovanou - a to už je co říci." (K. Jordán, TNZ)
Ano, myslím, že ani toto není na místě. Skutečných idiocií už jsem viděla povícero a tomuhle se nijak nepodobaly. Ale samozřejmě chápu, že každý v tom vidí něco jiného a u komedie zvláště jde o zcela individuální preference. Ale ať tím pak takhle neodrazují filmu neznalé...
Závěrem, chceme-li postapo, nemusíme chodit daleko, neb i ty výbuchy nakonec budou, i motorkáři, Enzova oblíbená skupina anonymních frajerů, které nezastaví nic a projedou třeba celou zástavbu westernového městečka po balkónech a schodech, najedou do všeho a vážně se ničeho nebojí. Ani, když se na ně řítí nesmírně vážný hrdina Cibule…
Nicméně vážná věc se řeší vážně.

A bitky nejsou v rámci humorného ubíjení všech kolem. Jediná věc, o které jsem se domnívala, že jsem kdysi dávno z tohoto filmu viděla, tedy zrychlené fackování nepřítele, se zde nevyskytuje. Jak zásadně jen může paměť klamat... Nejhezčí je na celém filmu ta krásná demokracie. A že té už je v téhle době předsmrtné křeče (způsobené komedií) spaghetti westernu málo. Leč že právě to je zásadním rozdílem mezi tímhle a Barbonim nemá cenu vysvětlovat, když vím, že to stejně málokdo pochopí. Podobně, jako u Šimona a Matouše...

Jak už jsem psala, člověk nesmí být suchar. Nesmí to zabalit s tím, že Castellari je mešuge, ač je. A nesmí mu vadit, když si ze sebe dělají všichni svorně legraci, hrdinu ani omylem nevyjímaje.

Co dodat. Každý to zná. Má / nemá rád, to je fuk. Mně se to líbí. Mně se to zdá moc dobré. A já si to zase ráda brzy dám. Già.