Data pro svět (bez)významná – 29. 3.

Snad se nebe otevře a Velikonoce se vydaří. Ale my můžeme slavit už dnes. Dneska má totiž výročí... teda asi... nejspíš, možná, jako...

                                   Přece já. Nevidíte, že oslava už začala?

Cha. To byl vtip, neberte to nijak surově. Dnes mám tu čest vám v největší krátkosti představit jednoho takového herce. Teda jednoho... je jich asi šest. A nikdo si není jistý... kterej to je.

Ale ten náš se jmenuje Franco Ukmar.

A mám zase zpoždění. Jako vždycky. Kdybych to byla napsala před dvěma roky, mohla bych oslavenci ještě gratulovat k osmdesátce. Žel, čas jde dál a i tenhle chlapec už nás opustil. Škoda, Franco. Dneska bys tedy slavil dvaaosmdesátku. Teda... asi ty. Teda...

Clemente Ukmar, Pino Mattei, Franco Ukmar. Nejspíš.

Jo. Neříkám, že poznám všechny italské herce. Kdyby tak... Nicméně se zlepšuju a už je jich dost. Kdyby naši národní filmovou databázi nezačala opanovat jakási podivná sorta ničitelů svobody nenávidějící filmy, mohli mít Itálii a přilehlé části Španělska už prakticky kompletní. Jejich chyba. Mrzí mě to, ale co nadělám.

Kdo se kdy trochu zabýval italským žárnovým filmem a věnoval se aspoň pár špagetám nebo poliziím, musel záhy narazit na kaskadéry. Herce malých úloh. Dubly. Všechno dohromady nebo něco z toho. Pro mě patrně tím úplně prvním, kterého jsem začala rozeznávat, byl jistý Alberto Dell’Acqua. On a Nello Pazzafini. Postupně jsme zjistili, že kaskadér je to profesionální, ten první, ale že ty role tak malé zas nemá a na přelomu šedesátých už to dotáhl na nejednu hlavní roli, výhradně pak bývá obsazován do rolí kladných. Pozoruhodný úkaz. Teda... výjimky spočítám na jedné ruce a je to pak lepší, kladný bývá ohromně protivný. Sourozenci Dell'Acqua jsou ve filmovém průmyslu pověstní a zaslouží si velkou pozornost. A jsou též poměrně známí a populární. Ale ať si počkají, až budou slavit narozeniny oni.

V krásné době těchhle krásných filmů italskými studii obcházely party spřízněných talentů, které k sobě pojily výrazné dovednosti. A některé i rodinný stav. Bratři Zamperlové. Aspoň tři. Dell’Acquové, v branži 4 bratři a 1 sestra (plus ještě 4 sestry a 1 bratr, kteří jsou bohužel více nedohledatelní, zda ve filmu taky bývali). Jo. Mnohdy pocházejí z cirkusů a mají tedy ohromnou průpravu. Nic pro ně není nemožné a pokračují v tom dosud, rodiny tedy, Dell'Acqua cirkus třeba žije a prosperuje. Nicméně tenkrát se to dalo využít i jinak. Naštěstí pro nás – ve filmech, takže ještě dnes se můžeme pokochat, jak někdo dovede lézt po zdi nebo vrhat salta po hlavě.

Mezi těmito a jinými (a většinu jich dosud neznám) narážím poměrně pozdě na jméno Ukmar. Jméno, které nebývá často v titulkových kreditech, a když jo, většinou se film od filmu mění. Jméno herců malých rolí a kaskadérů, profesionálních dublů a maestri d’armi. Od každého něco. Je to šest bratrů, řazeno dle narození Bruno (*192?), Sergio (*1935), Franco (*1936), Giancarlo (*1938), Giovanni (*1940) a Clemente (*1943). Nemyslete si, pátrání po bratřích Ukmarech mi dalo pěknou práci, i jenom ohledně takovýchle triviálních informací. Tihle bráchové se stali v posledních dobách objektem mého rozsáhlého, systematického a přísně vědeckého výzkumu, se kterým nebudu čtenáře unavovat, ale prozradím, že má bohulibý úmysl. Poznat je od sebe.

No, nezdařilo se tak úplně.
Ve vší stručnosti, když se ve filmu objeví někdo menší, silnější postavy a mrštný k tomu, nejspíš to bude jeden z nich. Co mají společného všichni bratři Ukmarové, kteří všichni shodně pracovali na stejných filmech a ve stejné době?

Podobu. Jsou to bratři, nejsou to snad ani dvojčata, nikdo z nich, a stejně jsou nerozpoznatelní.

Mimochodem, kterej z vás indiánů je kterej?

Prostě když se někdo takový objeví, řeknu si: hele, Vinnetou. Neřešte přezdívku, ale když říkám Vinnetou v souvislosti s Itálií, myslím Franca. On totiž rád hraje indiány...

Franco, nebo někdo jako on. O jejich identifikaci, pokud se na ně natrefí, se vedou spory. Vždy a všude. Nikdo z laické veřejnosti si není jistý. Ale s tímhle problémem odlišení čtenáře nudit nebudu, to už by bylo jaksi nad rámec naší přednášky, jak se říká. Čili, mám podezření, že možná jediný, kdo je od sebe pozná, byla jejich maminka.

A může na nás bejt hrdá.                          

Podezřívám je z dalších věcí, tyhle kluky. Když se ve filmu objeví 1, 2, 3, ba i 4 nebo 5 Ukmarů, pokud jsou uvedeni, uvede se obvykle v titulku jeden z nich, a člověk, pokud zrovna objevil jiného, ho tedy identifikuje chybně. Podezřívám je z toho, že se ve filmech někdy střídají. Proč by ne, vždyť to nikdo nepozná...
Jo, v tomhle případě to opravdu není k poznání.

„V Totò contro Maciste v bitvě, Clemente dubloval vedle Totòa také Nina Taranta. V duelu proti Macistovi jsem pak Totòa dubloval já. S výjimkou jedné scény, jelikož jsem si ublížil, takže na druhý den ve scéně ..... mě zastoupil Bruno.“            (Giancarlo Ukmar, 1999)

Patrně když šel jeden, šli i ostatní, v jednom filmu je jich dost a spolupracují. Když dublují, bez problémů. Když hrají, kdo ví. Někteří jsou víc vidět, někteří míň. Někteří jsou natolik profesionálními dubly, že je ani neuvidíme. Bratr Ukmar, kterého ale spolehlivě uvidíme nejčastěji, je náš Franco.

Takže pro nás nejdůležitější brácha Ukmar – tenhle Franco. Pročež... myslím, že dnes slaví Franco Ukmar. Ano, asi ano. Ale být si jistý tím, který z nich to vlastně je... Patrně opravdu tento. Herec největších rolí.

Rodina Uckmar-Ukmar měla v téhle době tedy 6 bratrů (a myslím, že to tím nekončí, že jde jenom o ty členy rodiny, co se přidali k branži. Sestry mají taky.). Jak je to s rodinou Ukmarových dnes, zda pokračují někteří potomci v práci a tradici, tedy akrobacii, nemohu říct. Nemám vlastně pro tenhle článek žádného podkladu. Ale to nemívám častěji. (A ano, patrně pokračují, teď jsem na něco narazila.)

Všichni hráli. Všichni dělali kaskadéry. Bruno, Franco, Clemente, ale nejspíš i další, se zasadili o svět kinematografie coby vedoucí kaskadérů. Je tu fakt, že Clemente je profesionální dubl, do svého repertoáru si zapsal lidi od Enza Cannavaleho přes Franca Franchiho po Paola Stoppu, osobní je to pak dubl Paola Villaggia ve všech jeho filmech (!Jak to stíhal?!), pročež Franco prý dostal k dublování zase jeho kolegu Gigiho Redera, pokud znáte filmy o Panu účetním. Giancarlo je zase občasný dubl legendárního komika Totòa v některých filmech, a ostatní jsou bez pochyb taky profesionální dublové a stoprocentní kaskadéři, kteří dovedli nejlepší salta mortale (nejen) v zemi.

Kdo ze slavných herců není stručně srab, nejspíš uzná, že i jeho někdy v životě dubloval nějaký z bratrů Ukmarů. Pokud není srab, ale neuzná to, znamená to, že ho dubloval Rocco Lerro, Giovanni Cianfriglia, Giancarlo Bastianoni nebo Roberto Alessandri. Nebo kdokoliv jiný. Pokud to neuzná ani tak... (À propos, všechno nejlepší, Terenci Hille.)

Salta mortale, vaše specialita, ano. Kdysi, když jsem se tu s velkým neúspěchem pokoušela naznačit, že většina italských kaskadérů je dobrá sama o sobě a nemají kam se vypracovávat, půjčila jsem si jedno krásné, historicky cenné video (patrně nahrané na youtube kým to, nějakým samotným Ukmarem?). Jste teda ohromně šikovní, bráškové.

A jak to stíháte...

„Pane Ukmare, jste kaskadér, ale jste také herec...“

• „Ne, v pořádku, čas od času jsem dělal nějaké štěky, a to proto, že, obyčejně, pokud jsi měl smlouvu jako dubl nějakého herce, produkce se tě snažila využít, jak to jen bylo možné.“                    (Clemente U. v rozhovoru pro A. Pallotta, 2006)

Pro vás nic není nemožné, a kdyby přece náhodou, nějaký bratr zaskočí. Když máte jednou smlouvu, evidentně tam nad plán produkci ještě zahrajete a zazpíváte. Herec Lino Banfi onde vzpomíná, že měl téhož dubla jako Villaggio, tedy tady Clementeho Ukmara, a že to bylo jenom občas trochu komplikované, když se sešli herci v jedné scéně, kde je měl dublovat oba... ale to se taky zvládlo! Ne. Italský film je jedna velká pozoruhodnost.

Neděste mě. Já sem dneska nepatřím!

Kdysi jsme tu představovali jiného profesionálního dubla plus kaskadéra a herce, Giancarla Bastianoniho, který, dle diváckého dojmu, v jednom filmu dubluje cca 3 herce v jedné bitce a ještě on sám bojuje proti nim. Možné je všechno. Giancarlo Bastianoni, to je mládenec... Toho si těžko všimnout.

Však ono by se vidělo, co? Kdyby ses nemusel pravidelně upravovat do kučeravého blond odstínu...

Franca... jsme se shodou náhod (?) poprvé dopátrali v témž filmu, jako poprvé Bastianoniho, a zjistili, že je to on. A začali si ho tedy všímat i jinde... a pozorovat nápadnou podobnost s dalšími... dnes už vím, že bratry.

Bratr Bruno Ukmar začal s filmem prokazatelně ještě ve 40. letech. Bratři se postupně přidávají (do klubu Musumeci-Greco) v padesátých, dle jejich výpovědí nejeden začíná natvrdo s kaskadérstvím už ve svých čtrnácti letech, a dle intenzity jejich výskytů a spoluprací se stávají jedněmi z nejvyužívanějších a nejpodstatnějších tvůrců v pozadí filmů. Vezměte si asi opravdu libovolného režiséra, těžko vám bude zapírat, že s Ukmarovými někdy pracoval. Ba i Damiani tam toho Franca má. Natož u E. G. Castellariho, nemožno tam nenajít alespoň jednoho Ukmara (zpravidla víc).

Jo, no... hlídám rejžovi... osobní věci.

V Prokletém obrněném vlaku Franca jeden uživatel našel hnedle třikrát, tedy ve třech různých úlohách, a to ještě možná není vše.

Ne, za kvalitu žádného filmu se nejde zaručit. Pokud sebelepší herec nedostane pořádnou roli... pokud sebelepší kaskadér nedostane pořádnou příležitost... Ten film vlevo, Il dominatore dei 7 mari, je jedna z nejhorších věcí, co jsem měla tu čest, s nechutnou propagandou, oslavovaným kolonizováním, hrdými bílými nácky a výsměchem Španělsku. Silně koprodukční. Ale pročež tu Franco neni na jejich straně, rolička tak zlá není.
Rolička... Nejsou to velké roličky. Ale z Ukmarových mívá Franco přece ty největší. Myslím, tedy. Kde začal Franco konkrétně? Jo, to by se mi líbilo, mít nejaké informace. Říkám rovnou – žádné nemám. Všechno toto jsou pouze dohady na základě jednoho rozhovoru, jednoho něcojakorozhovoru, tří nebo čtyř stránek a spousty vlastních zkušeností. Za ty rozhovory díky těm, kdo je dali dohromady. A za ty filmy... díky, Franco. Kde že jsi to začal?

Od doby, kdy se člověk zorientoval, že někdo takový existuje, pokaždé, když se v nějakém sandálu objeví parta menších herců, říkám: hele, Ukmarové jdou. Tady poprvé. Dneska můžu potvrdit, že jsme měli pravdu, že nejmíň jeden Ukmar to tu opravdu byl, a bezpochyby právě Franco, třetí zprava. L'ultimo gladiatore. Prostě vždycky někdo menší... Pokud se nechce chrabrý Gordon Scott cítit špatně, že jsou tu někteří vyšší než on, vezme si do finále patrně chůdy a po bok partu Ukmarů. Ve filmu Il colosso di Roma to tak rozhodně působí.
Podle Imdb, což je ale jen nejhrubší kostra (a pletou tam Ukmara za Ukmara, věřit tomu lze těžko), první film je z roku 1960. Dle mých dohadů tam bude tak od půlky 50., možná dříve. Kde...? Řekněme – skoro všude.

Vždyť já vám věřím, že zvládnete všechno. Jenom přebojovat Emilia Messinu, to je asi trochu silný kafe. Nicméně síly vyrovnané parádně.

Franco Ukmar se stal tak běžnou až organickou součástí všech filmů, že nemohu říct, v čem nejranějším jsem ho jako... Jako skoro všude. Někde se mihne někdo jemu podobný (takže to může být bratr) ve všech žánrech, skoro ve všech filmech. Je snad opravdu jedním z nejintenzivněji využívaných umělců téhle doby, od 50. do 80. včetně, a vzhledem k velikosti rolí toho stihne opravdu hodně. Kolik, to je ovšem záhada pro každého.  

Dobrodružné, historické. Meč a sandály. Spaghetti westerny. Poliziotteschi. Válečné. Komedie všeho druhu. Postapokalyptické. Ba i špionážní nebo giallo. Dodejte si, co chcete. Někde tam Franca najdete. A jestli ne jeho, bráchu určitě. U jiných je vždycky zábava hledat jejich uncredited role. U Franca hledat nemusíte, on vždycky odněkud vyskočí a... Za svou kariéru se stane i knězem... barbarem... indiánem... jestli pravým nebo falešným nechme na filmu... a zahraje si vedle nejmenších i největších herců, velikostí i proslulostí.

Pravidelně se pak v jeho kreditaci střídají naše oblíbené profese jako henchman, hitman, bandita, voják, policista... To znamená, že i Franco má pár civilů a i Franco je několikrát za život naprosto kladný. To je dobře.

V civilech nesmírně zodpovědně a důstojně vyhlížející pán, tenhle Franco. V jiných, nejednom, špagetách, komedii, nesmírně živě předstírající opilost. Teda, asi předstírající. Legraci si dělám, ale hraje to dobře. Vždycky ale v pravou chvíli na pravém místě...

Prakticky, teda.
Jo, kdyby tam nebyl, jeho bráchové by se neměli o koho opřít.
Kdyžtak ho pak zase zvednete...

A pak tu v kariéře máme taky...

Ano, statečného a neohroženého důstojníka Franca, který se nezalekne ani Ettoreho Fieramoschi. Věc zasluhující si pozornost, tenhle film Voják štěstěny (1976). A rozhodně nejen proto, že Franco tu má alespoň dvě role, po boku bratra Clementeho, a hned nedaleko ještě bratry Giancarla a Giovanniho... Bohužel...

Nechci tu dnes polemizovat ve stylu Betty MacDonald co život dal a vzal... to Bohužel si tedy odmyslete, a zbyde nám... že někdo (snad režisér Gianfranco Parolini?) objevil Francův komediální potenciál, zjistil, že dovede nádherně padat, šikovně uhýbat, parádně šilhat, odskakovat, a vrhne se do každého nebezpečí...

 Jo, je to tak. Jako každý dobrý kaskadér nebo herec menších úloh, i Franco s rodinou byl polapen zábavním průmyslem fazolových komedií. Tedy filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Vedle nich se objevuje i v různých variacích, odnožích, konkurencích, ať Alleluja nebo Tressette George Hiltona, ať víc věcí s Šimonem a Matoušem, ať... zbytečný výpočet. Skoro určitě tam bude. Na to, že jakmile má dojít k nějaké akci, bitce, že se objeví Franco, je celkem spoleh. Jak by ne. Ach ano, stal se naprosto nepostradatelným bitkařem. Odmyslete si Riccarda Pizzutiho, odmyslete si Giancarla Bastianoniho, skoro určitě vám zůstane Franco Ukmar. Poznávací znamení?

Trochu menší, trochu kulatější obličej a... jestli něco, čím ho možno spolehlivě odlišit, pak tedy tenhle Franco ohromně krásně šilhá a režiséři toho ohromně rádi vy/zneužívají. V komediích natuty.

Jestli si nevybavíte Franca odjinud, odsud určitě. Je tu pravidleně. I na něj Terence užívá svých kuželek a Bud svých kladiv, což konkrétně při jeho velikosti zavání poněkud brutalitou. A on vždycky trpělivě a profesionálně... jak jinak. Objeví se někde v partě, dějově nijak zvlášť podstatný, ale vždycky se objeví a už se na něj rány sypou.

... a někdy se stanou i jiné věci, holoubku. Tady máme oba oslavence pospolu, tak... Pokud snad Franco slaví jindy a prameny lžou, snad by se nezlobil, že jsme se sekli.
Jo, pořád nemám ty bitky v oblibě. Ale je to moc zajímavé, když skoro každý tady už člověku evokuje jméno nebo aspoň dojem, že se známe.

A taky se tu starám o dopravu...

Franco je tedy ve většině bitek. I ve většině bitek už v 60. letech. A určitě i před a pak, i po sedmdesátých letech, jen pak jsou už moje znalosti trochu rozpadlé. Vím, že Franco dělá i vedoucího kaskadérů. Mimo jinými třeba ve vůbec ne špatném – ač tak nízkorozpočtovém, přec vizionářském – kousku Joea D'Amata Endgame.

Takže specifické úlohy Franca Ukmara? Jak píšu, od každého něco. Franco Ukmar – voják, to je v době 50. – 60. častým úkazem. Franco Ukmar – desátá ruka záporáka, role to velké nejsou, ale doporučuji Se vuoi vivere... spara, kde je víc, film to z půlky příšerný, z půlky parádní, čemuž nemálo napomohl právě on. Franco Ukmar – únosce dětí? Tak to je vůbec jedna z nej a největších roliček.
Vážím si samozřejmě z principu nejvíc hodných banditů, pozitivních cirkusáků, policistů na správné straně, ba i...

Ba i coby statečného československého partyzána jsme ho v jednom filmu (La porta del cannone) odhalili!

Že ty role jsou, i proti našim dosavadním zastavením u Data pro svět (bez)významná, totálně miniaturní, a že informace nebo fakta ohledně tvorby, odjinud, než z vlastního pozorování, nemám vůbec žádné? Je to fakt. Tak to nahradím jako obvykle nadšením. A můžu třeba zase přidat dík Brunovi Corbuccimu a jeho partě. Jako skoro vždycky...

A o něm? Vysoký styl a aristokratické herectví? Superdrsný komik? Záchrana filmů? Na to nemá dostačující úlohy. Takže... Moc ráda ho vidím. Tenhle mládenec je pro mě taková jistota. Kdyby tam nebyl Vinnetou, něco by tam chybělo. Kdyby se neobjevil v bitce, zarazilo by mě to. Kdyby se tam po hlavě nevřítil, režisér by neměl film hotový. Dneska, a tuplem za rok, bude celej svět (teda měl by, pokud si ti fanoušci za něčím stojí) oslavovat fazolový idol Terence Hilla. Tak když nám tak náhoda dala možnost, proč si u nás prozměnu nepřipomenout věčného filmového protivníka a neúnavného kolegu? Ten první nám ve filmech podával trochu zvláštní výklad, že bratři spolu mají jakože někdy možná držet. Ten druhej to běžně dělal celej život. (Neb bez toho nelze být akrobat.)

„Odkud vychází tahle vášeň pro akrobacii? Kdo je učil?“

• „Nebyla to ani tak vášeň... byla to jejich práce, cirkusáci, akrobati, pouliční umělci...“ (Daniela Ukmar)

Komediant a pouliční umělec, co, Franco. Kterej to nikdy nedotáhl výš, páč výš už nemohl. Možná o pár metrů výš to zvládl Clemente, který je nejmladší, a tak dělal salta úplně nahoře...
Ach ano. Všichni zasluhujete pozornost. Aspoň od nás a dnes. Takže, Franco... Francovi jsem trochu vlezla do soukromí a omlouvám se mu za to. Ale zase je fajn vědět, že tam nebyl sám. A jim všem kolem děkuju za různé informace... materiály... i za to ostatní.

„A jen vy a vaši bratři Sergio a Franco jste se účastnili série o Fantozzim?“

• „Ne, když jsme působili jako kaskadéři/akrobati, pracovali jsme všichni společně.....“ (Clemente U., 2006)

A proto dnes díky vám všem. Franco... je ten vlevo... že jo...?

Všechno nej!

   

Podporuji ho aneb prezidentské volby v ČR

Dopřejme to médiím i univerzitním kantorům, kterým patrně nestačí vlastní plat a přivydělávají si masovou nelegální propagandou a ovlivňováním statisíců studentů.

Nechme doma přehnané ego, ale i zaručené tipy od každého, kdo nám nějak vnucuje svůj názor, vezměme lístek, který sami chceme, a udělejme to podle vlastního vědomí a svědomí.

I když se nám občas z některých chce zvracet, a jsou osoby, které by v urně už měly zůstat natrvalo, buďme tolerantní k opozičním kandidátům i voličům.

Tolik k volbám prezidenta v naší republice.

Veselé Vánoce & Buon Natale

Třeba budou opravdu šťastné, veselé a plné míru a lásky k bližním, oproti těm posledním. Ale nechci znít cynicky. Co do nového roku přát? Nebo co si přát? Aby... nějak dopadl. Aby dopadl třeba i líp. Aby hned na úvod roku nezničily volby naši zemi. Aby to všechno, co se děje, nezničilo naši malou Evropu a svět. Víc snad ani chtít nemůžu.

Před nedávnem jsme tu měli jednoho autora... takže k Vánocům tuto krásnou scénu. Díky.

Zakázaný režisér Miguel Madrid

Zima, zima tu je, snížek poletuje...

               N-ne... dárky ještě všechny nemám...

Není pro mě většího potěšení, než psát o někom/něčem, co se mi zdá dobré. Jenže naše Data pro svět (bez)významná prožívají zlé časy. Zaprvé nás mnoho těch, kterým jsem ho ještě nestačila napsat (což jsou skoro všichni), hromadně opouští. Jo, před týdnem zase. A pak… jsem to tak blbě vymyslela, že to každému tvoříme k výročí. A co když je třeba špatné datum oficiálně známo? A co potom s těmi, kteří žádné datum nikde uvedeno nemají? Třeba ani rok? A taky… výjimky spočítám na jedné ruce, ale v našich krajích jižních panuje nějaká záhadná tradice se narodit v první polovině roku, nejpozději pak v srpnu. To jsou desítky a desítky lidí z března, únor, květen, leden, léto taky… ale takhle na podzim, v téhle hnusné době a ošklivém počasí… to slavím narozeniny patrně zase jenom já. Tak to odkládám a zima už je najednou tu. Co s ní?

Můžeme se třeba jít zkoulovat. Nebo...

Co takhle dnes nějakého zajímavého režiséra? Těmi jsme se tu totiž prozatím málo zabývali. A přitom... Aktéři jsou ve filmu k tomu, aby měl život. Scénárista, aby měl srdce. Režisér, aby měl film mozek. Kameraman, aby byl odlišitelný. Žel producent... aby film skutečně vznikl. 

 

Zakázaní režiséři

Proč zakázaní? Do zakázaných režisérů počítám pány, kteří, jak jsem poznala, vybočují ze zaběhaných kolejí. Originalitou, náhledem, odvahou, stylem, myšlenkami… Jejich osudy jsou různé. Většinou zůstávají mezi stovkami těch ostatních, nikým nevyzdvihnuti. Je na čase to udělat.

Někdo si jich třeba ještě všimne. Ale někdo si některých z nich všiml už tenkrát. Tihle pánové (či dámy – poznala jsem i vynikající italskou režisérku) mají společných několik bodů. Buď:

• Ti nejšťastnější zapadli a nikdo si jejich výjimečných schopností nevšiml nebo je nepovažoval za výjimečné, a mohli tedy coby zruční tvůrci tvořit víceméně nerušeně. Moc jich není. Ti nejslavnější si to ale skoro mohli dovolit.

• Nebo mají takovou tu (jistě čtenářům ne neznámou) sestupnou kariéru, kdy začínají tvořit věci tzv. na úrovni… a kupodivu, většinou v 70. letech se hromadně dávají na komerční balast sexy-eroticko-porno-blbých věcí, někdy doplněných o hloupé komedie nebo sci-fi, čímž jejich kariéra předčasně končí. Nejčastěji jsou pak považováni za B-Zetkové tvůrce sraček a nevěnuje se jim jediný pohled. A to, co dělali předtím – zapomenuto.

• Nejsmutnější, tedy asi, je parta těch tvůrců, kterým byla zakázána tvorba. Prostě pár filmů a šmytec. Co dělali potom… kdo ví. 

Je tedy titul "zakázaní" na místě? Kdyby to u některých na první pohled neplatilo... ona jen ignorace a přehlížení z vysokých míst bývá někdy nejúčinnější zbraň.

Předně říkám – žádné oficiální prameny vám nic o zákazu jejich činnosti nepoví. Přesněji řečeno mlčí. Ale o těchhle lidech je toho většinou tak málo ke studování, že nakonec zbývají jen jejich filmy. Může to být i jinak, můžou být i jiné důvody konce a úpadku jejich tvorby, nicméně... Je to ten pocit, že v tvůrci poznáte zajímavý a neotřelý potenciál. A pak ve filmech názorně vidíte, jak ten potenciál mizí za záhadných okolností. Jak to myslím?

Svoboda na západě či na jihu Evropy, a svoboda tady u nás ve středu či na východě, měla určité rozdíly.

My. Jsme mohli víceméně točit, co jsme chtěli. Ano, cenzura existuje samozřejmě, ale myslím tématicky, myšlenkově, námětem. I Bílou paní, i Spalovače mrtvol, i Vyšší princip. A film záhy zmizel v trezoru. Odsud je vyndán až po pádu režimu, což je moc, moc let. Nepříjemností z toho měli tvůrci a aktéři bezpočet, následovné zákazy činnosti, agitační filmy jako omluva režimu nebo emigrace jsou toho součástí. Výsledek však je: film, který chtěli natočit, opravdu vznikl, a ještě dnes se z něj můžeme těšit. 

Jak mi přijde… ale jsou to pochopitelně čistě závěry z vlastních zkušeností, kterých je zoufale málo a jsou zprostředkovány skrze filmy a skrz internet – svědectví mi tedy chybí. Žel ty filmy mluví jasně: v Itálii jste si film, jak jste chtěli, natočit nemohli. Prostě nemohli. Před nedávnem jsme se o tom zajímavě pobavili s jedním odborníkem přes Itálii z ČSFD. A je to ohromně zajímavé téma.

Dnes stručně – velikáni, kterým říkám producenti (ale nevím, zda jsou to opravdu oni, či někdo níž/výš), mají ohromnou nadvládu nad vším tam.

Ty zasraný Američani… řekl Antonio Danesi údajně.

Máš něco proti Američanům?! ...řekl mu na to údajně rozzlobený Dan Vadis.

Ale to nebylo nic proti tobě, myslel jsem na producenty…

Pokud někdo vzpomíná na produkční, dělí se obvykle na dvě skupiny: buď patřil do jejich rodiny či byl dobrým přítelem Itala Zingarelliho, to pak k produkci jen samá chvála.

Nebo k nim nepatřil a rád je nemá. Chápu.

Patrně víte, že v Americe (nejen, ale i) dosud za filmovou tvorbou stojí armáda, která schvaluje scénáře a (nejen, ale i) zobrazování sebe sama ve filmech. Jak to bylo v západní Evropě nevím, jen tuším, faktem zůstává, že skvělým režisérům se znatelným rukopisem se mění filmy pod rukama. Film s jasným posláním a provedením je v obvyklých závěrečných pěti minutách (naše oblíbená "závěrečná pěti/desetiminutovka", které se pravidelně děsím u každého dobrého filmu) překopán, předělán, upraven. Je to pořád tenhle film… ale jako by už byl jiný. Navždy nejstrašnější příklady – špagety 15 forche per un assassino nebo Uno dopo l’altro. Není absolutních pochyb o tom, že právě k tomuto byli tvůrci nuceni někým shora, komu se nelíbilo… to, co tam bylo. Obvykle to, co tam bylo, je dobré poslání, a alternativní závěr ho překope na frašku. Je to katastrofa.

Film se tím ne změní, ale totálně zabije a zničí. A ač člověk předvídá, jak to asi vypadat mělo, už to tak nevypadá, a jak to mělo opravdu vypadat, se už nikdy nedozví.
Mám-li si vybrat mezi cenzurami, v podobných situacích dávám přednost „filmu v trezoru“.

Takže asi takhle část problematiky tvorby. A na koho se (velmi stručně) podíváme dnes? Co takhle na...?


Znáte Miguela Madrida?

Itálie, Španělsko, dvě odlišné země s mnohým společným. Čím dál se dostávám, vidím, že větší svoboda paradoxně panuje ve Španělsku. Nikoliv v záležitostech typu církve a politiky, to si zase můžou dovolit v Itálii, říkat pravdu (někdy), nábožensky provokovat a točit poliziesca o zkorumpovaném systému. Ve Španělsku jsou svobodní trochu jinak.

Nevládnou tu třeba takové škatulky, nejsou filmy tak silně rozdělené na žánry (jste gauner z poliziotteschi – už vás neobsadí jinam – v It. To ve Španělsku není.). Na zlomu zimy a jara jsme tu uváděli několik slov k Franciscu Brañovi. Už toho od té doby s ním znám o dost víc a… není to tak zlé. Není to tak zlé, jak se zdálo. Ač nejčastější oběť na plátně, přec v rodných Španělích nemálo hezkých, úctyhodných a milých rolí.

Takže Španělé… máte se. Normálně vám závidím. Že i v rámci generála Franca… jste si tam mohli dělat takové věci.
Abychom nepřechválili, zakázaní režiséři jsou samozřejmě také tady.
Režisér Madrid (neplést s José Luisem Madridem, jiný člověk) mě prozatím naprosto míjel. Jenže tuhle ten pan Madrid má zajímavé obsazení, a přes něj se divák dostal k jeho filmu El asesino de muñecas (Vrah panenek, 1975). Vlivem dalšího obsazení se dostal k jeho druhému filmu, Necrophagus (1971, ač byl na čsfd v komentářích výrazně varován). Třetí film, Bacanal en directo (1979), už si sehnal čistě v rámci zájmu o autora. A víc… jich nemá. Po třech filmech tento režisér končí. Ač je zjevně velice dobrý autor. V jeho případě věřím… že skončil dobrovolně. Radši.

A jakej je? Zajímavej.

Pan Miguel Madrid (celým jménem Miguel Madrid Ortega, skrývající se někdy za pseudonym Michael Skaife) se stal jedním z nejzajímavějších objevů letošního roku (a nejen letošního).

On kolem filmu Vrah panenek člověk chodí, vzhledem k zájmu o gialla, horrory a tak, už dlouho, ale vždycky ho nechá být. Popis ho odradí. Přátelé… diváci vám ho popisují jako div ne porno, kde se pro efekt celou dobu promenuje nahý hrdina(!!!). Pánové mají vždycky velké oči. Zajímavé, že herečky chtějí nahé naopak co možná nejvíc... Nic ve zlém, Karlosi80, ale když pak hrdinovi nedovolíš nahý vlézt do sprchy… Jo nepříjemnej dojem z toho máte, páč se cítíte být odhaleni? A čeho se jako bojíte? V celém filmu nevidím v tomto směru jedinou nepatřičnou věc a hrdina se tak, jak si teď představujete, ani jedenkrát nepředvede. Tak o co jde? O něco jiného v tom filmu jde. A je to hrozně smutný.

Hrdinou Panenek je traumatizovaný vyšinutý vrah (to není spoiler), který nesnáší panenky a figuríny (leč něco ho nutí mít jich plný dům). A zabíjí ženy, které se v jeho záchvatech v panenky mění. Pokud se mu v setmělém parku někdo připlete v jeho záchvatu do cesty, nezná slitování. Nemá vlastně žádné slitování. Chudák...
Vizuální chuťovka, tenhle film. Ač nejde o giallo ve smyslu detektivky, spoilovat víc nechci. Strašlivá psycho rozborka rozdvojené osobnosti. Přidejte si veškeré možné pohnutky a úchylky, leč nijak pro efekt využívané. A trauma založené na... Možná to dnešní odborníky, kteří nám doporučují, ať děti vychováváme v rámci homosexuálních pohádek Princ a princ, a chlapci ať se oblékají do holčičích šatů, aby jim nebyla upírána práva, když je to přece přirozené, možná je to odradí. Překvapivě zdravější mi přijde náhled tohohle filmu. Jo, co můžou šatičky udělat…

Snové a skutečné sekvence se plynule prolínají... kameru má pan režisér vždycky par excellence.

Osobní výpověď? Dle režiséra to něco takového bude. A dle ČSFD byl zas režisér homosexuál (?). Nevím, nakolik to měl autor ve Španělsku takto těžké (pokud byl), ale ani to snad není hlavní. Stinná stránka společnosti, to v krásných kulisách Barcelony, inu… a Antonio Molino Rojo k tomu v parádní roli. A pan režisér v depresi. Pokud máte rádi panenky… je to film pro vás. Možná je pak mít rádi přestanete.
„Místo chirurga z vás bude spíš řezník.”

Bude. A neprojevuje žádnou účast a žádný soucit. Je to hodně zvláštní hrdina. Společnost mu dělá taktéž trochu zvláštní malý kluk, skalpel, a to je tu ještě jeho sestřička...
Ale třeba taková důvěra v policii je tu stejně pěkná, aby ne, když tu máme vyšetřujícího "šerifa" Luise Induniho. Jít s tím, že jste fetovali, a co jste při tom viděli, na policii…

Leč rozbor filmu neděláme, čili víc nepitvejme. To za nás stejně udělá hrdina, který si zatím kompletuje nejlepší sbírku. Jen jak ještě získat srdce své vyvolené?

Za mě je to strašlivé a skvělé dílo, zajímavé už od úvodních titulků. Takové filmy páně Madrida jsou.

Druhej film, ač v pořadí vytvoření první, Necrophagus… taky neni zrovna veselej. A ten třetí… ten nechtějte nikdy vidět. Opravdu.

Pan Madrid je zjevně hrozně smutný tvůrce. Migueli, neber si to tak! Ne, nech tu depku, ne. Vždyť to není tak hrozné, e?

Je. Pan Madrid nám dokáže, že všechno je ještě mnohem horší, než si umíme představit. Je v tom moc dobrej. Chudák, asi to nebyl zrovna optimista. 

Necrophagus je ještě relativně veselice. Tak prej nuda nuda. Ale jo, ten zelený pán-strašidlo na plakátu nebudí důvěru. Ale obsazení opět více než zajímavé… a pan režisér mě zajímá… i zkusíme to. Na youtube mají, paráda!

Atmosférické drama. A takový malý poznatek: Jestli si autor vybírá hrdiny k obrazu svému – tragické, smutné, podvyživené mládence s trýznivým osudem a vyhrocenými charaktery… vedle českých tvůrců je pro mne jedním z těch, kteří dovedou pracovat i se ženskými postavami. Dokonce… Necrophagus je ženský film. Opravdu. Ani jedinkrát jsem se u něj nesetkala se zneužitím postavení dam, žádné efektní erotiky, ničeho takového. Vůbec ničeho. Film s pěti dámami s rolemi tak důstojnými a realistickými, že málokdy tohle vidím. Chcete-li poznat tvůrce, který je zcela prost podobných sklonů, co opravdu herečky neužívá pro efekt, je to Miguel Madrid.

Ale teď bych, odpusťte, byla nerada, aby to vypadalo, že tu kritizuju jiné. Nemám nic proti svlékání hereček (ani herců. Ale to se nevede) a tvůrcům to nevyčítám (když do toho herečky jdou...). Pokud to není čistě, jen, furt pro efekt.

Když to přežene Sergio Martino nebo Lucio Fulci, ano, je to otravné a lacinné. Jak si z ranku vážím třeba Daria Argenta, který tohohle taky nezneužívá. Ale přesto nechci kritizovat. Stejně jako mám za to, že v Itálii, ve špagetách, ženy nemají vůbec špatné postavení. Ne. Jen v sedmdesátých letech… je cenzura tak volná, že ty vaše sexy komedie ovládly trh… a někteří to mají rádi i v jiných žánrech. Důstojnější role byly v těch špagetách.

Madrid, ač by to mohlo přímo vybízet, tedy nebere ženy za vizuálně sexuální objekt. Vztah k nim řeší hrdina Panenek celý film a vyvrcholí to totálně tragicky.
Hrdina Necrophaga řešit nic nemusí, vrací se domů za manželkou. Ach… jistě, že to nepokračuje dobře, manželství skončilo dřív, než jsme se seznámili, a místní hřbitov skrývá děsivá tajemství. Třeba Víctora Israela. Něco skrývají všichni tady. Černou minulost. Děsivou současnost. Nebo hlavu v pytli.

Film veselý není, to ne. A přece takový... ech, hodný. A s pasážemi jak z němé umělecké éry… neskutečně originální kamerou… a celek… Buď se vám líbit bude moc, nebo ho zavrhnete. A koukám, že se obecně tvorba Miguela Madrida moc nelíbí.

¿Y por qué no?

Na (alespoň druhé dva) jeho filmy jdou lidi s vysoce pornografickými záměry. Vůbec to nepopírám. Máloco je o tom k nalezení za informace, ale jen u Vraha panenek se hovoří o homosexuální, pedofilní, nekrofilní, transvestické, misogynní, fetišistické a nevím jaké ještě stopě filmu. Přičemž něco jako účel se neřeší. A v druhé recenzi nás autor láká, ať se podíváme na děvče tam hrající a odhalící prsa, rychle, než to zakážou. Ale ne, dobré. Aspoň nějaká recenze.

Dívám se, že tyhle filmy nemá veskrze nikdo rád. Další recenze a strašná kritika. Tak nevím. Tuplem Necrophagus se nelíbí. Chcete zombie, krev a erotiku? Tak vlastně ani jedno tu nenajdete. Jen… není slušné spoilovat konec. Jenže dnes se panu Madridovi do filmu dostali další tvůrci, takoví, kteří to vidí jinak. Nejlepší je pak vzít vědecké vysvětlení na veškeré mysteriózní prvky, na strašidlo pušku, a na strašidle, které, otázka, zda mělo původně být vůbec hmotné a divákům k vidění, na tom založíme propagaci kusu, tzn. dáme ho na plakát. Ještě v patřičné barevné úpravě. --->

Že je to o něčem úplně jiném… těžko pak méně pozorní zjistí. Ale je. Vždyť tohle není Necrophagus! Tohle je… pan producent, nejspíš...

Miguel Madrid není žadý Pupi Avati se Zederem. Ale pardon, ani ten si nemůže dovolit všechno. Proč ale kazíte jeden malej smutnej nijak nebezpečnej filmek jednomu mladýmu smutnýmu (snad nijak nebezpečnýmu) klukovi, kterej chtěl udělat něco atmosférického a zároveň civilně lidského… je toho zapotřebí?

Je. Alternate ending jako když vyšije. Škoda toho. Tady mě to extra mrzí, protože... každý si z toho vezme zelené monstrum, ale samotný film odsune do pozadí.
A ten je přitom moc hezkej. A moc uměleckej.

S neuchopitelnými jevy, kombinací flashbacků a ohromně zajímavými postavami, místním doktorem zkoumajícím hlavy počínaje, hrobníkem hlavy dodávajícím konče.

A ohromnou rolí pro... Franku?
Pro kaskadéra, pro herce spíš malých rolí, úloha naprosto ojedinělá. Ale toho se Madrid nebojí a v Panenkách dá naprosto netypickou úlohu zase jinému herci s podobným postavením, jak už jsme zmiňovali. Do třetího filmu už nebere nikoho takového, což je dobře.

Pokud jde o pana režiséra osobně, ten párkrát někde dělá stafáž, má za sebou zasněženého Necrophaga, natočí dusné psycho Panenky (Film, který evidentně celý natočil podle sebe. Jediný z těch tří.), občas něco napíše, a pak… mu zbývá jediné. Ne, jít se oběsit ne! Natočit ještě něco, přece. My chceme víc, víc!

No. Už bude jen jedna věc. Jen jedna. Věc, o které… těžko psát. Na určitých stránkách mi toto od páně režiséra nabídli a fotky vypadaly na nějaké poctivé hardporno. Jenže pana režiséra už známe a víme, že to nebude jen tak. Že ani sekce Classic Erotica asi nebude úplně výstižná. Takže i na tohle si jeden udělá nakonec odvahu… ač sbírá ji dlouho… a pak…

Takže předně, Miguelovy flmy jsou zvláštní. Hodně zvláštní. A tenhle poslední navíc zcela nestravitelný. Po třech měsících je mi z něj pořád zle, stačí si vzpomenout.

Ale pokud v režisérových filmech tyhle věci, tedy ty divné a nestravitelné, jsou… ach, nejsou tam pro nalákání diváků do kina. Vůbec ne. Ani pokud jste rozervaný homosexuál.

Spíš naopak. U málokoho se ve filmu tak odráží ošklivost světa.

Miguel Madrid točí o svých dojmech, o světě, co ho děsí, o svých či jemu známých traumatech. Zažil jste nějaký večírek u producenta? Něco takovýho… snad ani není možný. Nebo jo?! Umělecké ztvárnění nejhorších nočních můr v rámci sexuálních orgií. Tak jestli nezneužívá a nevyužívá nahotu ve filmech ve druhých dvou… tady… ji taky nezneužívá. Rozhodně ne pro nalákání diváků do kina. Z vašich pornozážitků je divákovi fyzicky špatně. Přemýšlím, znám-li ještě jeden takový film, u kterého by mi bylo na zvracení. A takový… asi ne.

Velmi sugestivní a velmi, velmi zlé. Mladý pár se z donucení zúčastní organizovaných orgií, tzv. sex party v rezidenci producenta. Konec děje. Taková dekadence a taková deziluze, celé spějící tak odporným způsobem k tak strašnému závěru… Pokud chcete ve filmu vidět sexuální orgie od skupinového sexu přes válení v dortu, koupání v šampaňském, znásilňování, řezání žil a to vše… a to vše v rámci organizované zábavy hloučku občanů... nechte si to ujít.
Jestli se jdete podívat s ne takovými zájmy, varuju. Fuj. Je to parádně udělaný film. Tak zle je mi z toho. Vám taky, pane režisére, to je vidět. Nějaké strašné trauma máte, i propojíte to s paralelami společnosti...
A co udělají ti výše? Tohle nemůžete!

Hm, můžou... Takhle ne, hošku, my ti to vylepšíme. Osekají vám to na ani ne hodinu dvacet… a ten konec… škoda slov. Zamák vám nevadí, že ve filmu právě bouchla zeměkoule (sic), o happyend nás to přece nepřipraví.

Váš jediný film, který vám nechali opravdu od začátku do konce, je tedy Vrah panenek. Taky je konzistentní a promakaný až do závěru. První a poslední věc… ne. Ty nenecháte na pokoji. Pročpak, páni producenti nechtějí být takto viděni?

Ani bych se jim nedivila, ale snad museli vědět, do čeho jdou. Ne? Ale že i ten Necrophagus vám vadil…

Snad vadil, snad nevadil, snad vás to jenom baví, snad v dobrém máte dojem, že odhalit bubáka je třeba, páč na to divák čeká… snad. Ale zničili jste to. Ne definitivně, všechny tři filmy mám za skvělé. S tím, že třetí už nechci vidět. Jen...

A Vy, pane režisére?

Nevím, co jste dělal poté. Nevím, co jste dělal předtím. Od toho nedělám informační články, neb nevím nic. Kruci, pane režisér, vždyť o vás se nedá zjistit vůbec nic. Nic! Jenom, kdy jste se narodil a umřel, což neříkám, že je skutečné datum.

Jak ráda bych sem teď napsala, že doufám, že od vás ještě něco hezkého uvidím. Jenže vy už bohužel nic nenatočíte. A filmy máte celkem tři. Nic víc.
Věřím, že jste skončil dobrovolně, váš odchod ze scény je tak nihilistický a deziluzní… že vás chápu. Pokud je to kvůli světu, kterej se k vám nezachoval hezky… taky chápu. Pokud kvůli ztrátě veškerých iluzí, ideálů i chuti žít…

...snad jste se měl aspoň snesitelně.


Pokud vás po posledním filmu prostě vyhodili... chápu taky. A je to jejich chyba.

Ale jinak… unikal jste mi. Až letos jsem vás chytla a líbíte se mně. Věřím v mnoho vám podobných. Ne kvůli nim. Musí bejt hrozný být jako Miguel Madrid. Ale kvůli sobě. Máte hezké filmy. Na Vánoce jako dělané.
A protože už jsou skoro tady, zazpíváme si...

Naposledy jsem slibovala napsat něco hezkého. Tak... snad se nám to zdařilo. Snad toto nebude čtenář brát jako porušení slibu. Vždyť je to hezký. Hezký nemusí bejt vždycky jenom veselý.
A jestli Tě, Migueli, dodnes nikdo neocenil, tak věz, že jsi skvělej tvůrce. A mám Tě ráda.