Jsem ráda, že jsem nikdy nevěřila internetu. Co šlo, vždy jsem se pokoušela zdokumentovat s vidinou, že za rok to tam být
nemusí. Dneska úložiště odmítají ukládat, mizí stránky, slova, videa, obrázky i lidi (ti zatím pouze on-line) doslova ze dne na den. To vám člověk viděl objekt X, Y, a zpětně se za to stydím, ale váhala jsem někdy, jestli nejsou
některé ty věci nahrané a fake. Zmizely všechny do jedné, takže…
„Závadným
obsahem“ se stává všechno. Taky byste si byli rádi zašli na Čajkovského? Pozor, jedná se o projev vaší agrese a agitace. Do roka a do dne bude nicméně dle vlády prý beze zbytku vymýcena.
Jestli ne dodnes, je snad konečně čas zamyslet se nad svobodou
slova a věrohodností zdrojů. A nad vlastizradou, kterou chce kdosi (hrdě
se k tomu hlásící) celou naši ubohou zemi zatáhnout do cizí války. Že by mě ještě před rokem nenapadlo, že až budu chtít vědět, co se děje u mě doma, budu tam muset přes zahraniční zdroje a adresy, že by mě před rokem teroru nenapadlo, že půlka světa bude mít zákaz chodit do práce, že bych považovala za vtip, že se na území našeho mírumilovného státu rozpoutá názorová a rasová segregace a perzekuce...? Víc už psát nebudu. Měla jsem už napsanou
jednu glosu. Jeden článek. Pojednání na téma… zjevně zcela
apolitické, přec jsem si řekla, že nemůžu. Že nechci zavdávat přehnané podněty. I Facebook už jsem proto zrušila. Snad příště. Proč, taky. Vím, že jsem jen hobit a nemůžu zachránit Středozem.
Vím, že nemohu. Ale bylo by mi stydno jen mlčet, třást se nebo dělat, že
se nic neděje. Populistické plané kecání, snad. Přesto vše, co chci, je láska a
mír. A není imho správné být podporovatelem ani přispěvatelem války. Války, no…
pokud mě paměť neklame, zde jsem o jejím příchodu psala už před 4 lety a mezi
vším, co bych snad dnes už trochu prokrátila a co bylo trochu neobratné, je
v té úvaze všechno, co si o válce dodnes myslím. Je špatná. Tak, a teď doufám, že mi můj malý, nezávislý a nenásilný
blog za tenhle „závadný obsah“ nezavřou...
Děkuji věrným čtenářům za vytrvalost a vůbec všechno. Tak
nějak bych to tu asi měla nechat zaniknout, ale je tu spousta hezkých vzpomínek a stále platných vývodů a úvah. Bohužel tu chybí
přítomnost autora – mě. Mám chabou omluvu – když se dostanu k tomu něco
psát, je to pravidelně přivýdělek ve formě psaní pro jiné, často na téma mně na
hony vzdálené. Doba je zlá, bohužel. Proto tu dnes chci dále poděkovat a vzdát
hold každému, kdo dneska píše kamkoliv o tom, co ví a čemu rozumí. Cítím se
doslova zahlcena informátory, kteří o tom, co píšou, neví vůbec nic, vůbec je
to nezajímá, nemají vůbec žádné zdroje, neví, co bylo včera, netuší, o čem
mluví, ale dělají, že ví všechno… a spoustu lidí o tom patrně přesvědčí? Vážně,
čím dál víc mám pocit, že mají čtenáře za voly, co si nejsou schopni, ba ani je
nenapadne dohledat si fakta. Čtenáři obvykle ví o dost víc než tihle divní
lidé, ale prachy za to berou samozřejmě zas a jen oni. Být tak jimi…
Svět současného filmu… má tak sestupnou tendenci, že škoda mluvit. Přesto
ještě i v něm ještě před pár lety vznikaly zajímavé věci, moc mě tato
objevení v posledních letech potěšila. Na severu, na severozápadě, na jihu,
na jihovýchodě, na východě, všude se najdou zajímaví lidé se zajímavými
myšlenkami. A v posledních dobách konečně znovu oprašuji i tvorbu naší domoviny. Různě
po světě mám rozsázené favorizované země, autory a díla. Ale vězte, že jsme
doma z nějakého důvodu a vždycky nakonec dojdeme tam a zjistíme, že jestli
nám něco ve světě chybělo, právě doma to najdeme. Já to aspoň tak vidím.
(zdroj: screenweek.it)
Italský film, ke kterému bude název tohohle blogu věčně
odkazovat, je vyčerpaný. Asi pět let zpátky jsem měla na seznamu tucet
osobitých režisérů, se kterými musím seznámit svět, ještě podstatně víc
protagonistů, jenže co pořád psát, taky. Není čas, není chuť. Jak jdou roky,
člověk střízliví, nadšení se obrušuje, různá negativa se prohlubují, člověk se
staví kriticky, k čemu kdysi ne, objevuje zase další přednosti, kde je
dřív tak neocenil. Tak to má být.
Aktuálně… Dario Argento natočil nové giallo! Námět se mi líbí, jaké je a dostane-li se k nám, na tom nesejde, ale zkrátka mu moc gratuluju. A vyšla knížka
o špagetách, podívejme… Zatím žádná, slovy žádná česká publikace o italském
filmu a jeho představitelích nebyla dobrá. Třeba autor překvapí, a bude muset
hodně zabrat, neb jeho článek o giallu v Cinepuru byl paskvil, předmluva (o
italských westernech. Z jakého důvodu?) k italské Morriconeho
biografii (jinak vynikající knize!) byla mimo a ani cosi kdysi publikovaného
v Cinemě o italském filmu mě nepřesvědčilo. Tenhle pán se zove předním
tuzemským znalcem italské (pop)kultury, ale, upřímně, stovky jiných pojednání
od amatérských fanoušků, co jsem za život četla, byly zasvěcenější a lepší.
Mluví teď ze mě i závist, vůbec to nepopírám, závidím mu, že si může
publikovat. Tak uvidíme, zda má co…
Takže pro dnešek asi takto. A pro radost… něco z oné odstrašující
politické agitky.
Žiju. Jsem tu. A omlouvám se všem, komu jsem se dřív neozvala, tomu, co jsem zameškala, respektive koho jsem v životě zklamala. Snad jich není moc. Třeba se sem do budoucna vrátím s větší silou a bude to konstruktivní. Pro dnešek díky Bohu, že jsme se dožili skoro-léta, a to bude stačit.
Co být pochmurný, jsme tu a jsme živi. Já k životu víc ani nepotřebuju. Možná ještě hezké filmy a fajn lidi, mimo ně i v nich. A ještě trochu prostoru a hezkého počasí...
A dělat ohlédnutí za uplynulým rokem by asi nebylo podnětné.
Stejně tak je zbytečné cokoliv plánovat do budoucna. Za největší úspěch roku
počítám fakt, že jsem přežila ten uplynulý, a přeju všem, kteří ho přežili taky, ať
je ten nový lepší. Co chtít víc?
Snad píseň Janka Ledeckého? Pardon. Ale za tuhle si ho vážím už léta. Tak... buďme k sobě hodný.
Ale aby byly Vánoce a zima veselé a zasněžené, zde dávám
několik tipů, jak je strávit. V tomhle období člověk zhlédne všelicos, a
mezi spoustou hrůzy i vůbec ne špatné věci. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jaký
film si k Vánocům pustit, když záměrně vynecháme všechny pohádky, ale mám vybrat nějaký, který
není přeslazená idiocie, trapnost na trapnost nebo nepochopitelně samoúčelný slasher, zrovna teď
mě napadnou tyhle, často dosti zneuznané kousky. Rozhodně nejsou všechny! Ale pro mě zimní filmy, které stojí za to vidět. Možná nejsou
dvakrát pohodové, ale kdo má dneska pohodové Vánoce?
The Canal (2014)
Autora tohohle počinu považuju za jeden z nemnoha současných
nadějných talentů, a do budoucna se těším, co vytvoří. Zatím se nenechal
polapit a zničit Hollywoodem, i držím mu palce i do budoucna. Vánoční nepohoda
určená každému, kdo má pocit, že jeho Vánoce a jeho život nestojí za moc - hrdina
filmu je na tom ještě hůř (není to ale depresivní psycho, kdyby to teď tak znělo). Podle mě jeden z nejlepších
nejen současných hororů. Protagonista má problémy v rodině, jeho manželka záhadně umírá a on sám zůstává se stupňujícím se pocitem šílenství a malým synkem. Jeho dům je nějaký divný a představy se začínají rozrůstat do obludných rozměrů. Nebo ne jen představy?
Mnohokrát tu už zmiňovaný film Sergia Corbucciho sem dávám jako hrdého zástupce krásných časů dobrého italského filmu. Vánoce v Itálii ve filmu nejsou zvlášť populární (škoda), ale tenhle všechno zastane. Typická role prvního romantika Mastroianniho, surreálný Corbucciho styl (nenechte se odradit šílenou podobou!) a období od předvánoc po Silvestr. Osamělý hráč na mandolínu se připlete k vraždě a je, kromě věřitelů svého otce, pronásledován groteskními zabijáky, když se někde objeví, vypadne mrtvola, a staré činy mají dlouhé stíny. Když se Corbucci rozhodne být hodný, mívá pro své nedokonalé hrdiny obrovské pochopení, doplňme o skvělý humor, dobrou zápletku a český starý dabing, který mi dokazuje, že jsme k sobě jako země mívaly překvapivě blízko. Ideální na seznámení se s reáliemi, jak se slaví Vánoce v Itálii... S tímhle na krku už ti nebude nikdy zima.
Jedna poměrně normální rodina jede na Štědrý večer za příbuznými na návštěvu a snaží se předstírat, že má idylku a báječně si rozumí. Jenže něco není tak, jak by mělo být. Co se stalo, a jak vyřeší fakt, že cesta zmizela,
zvláštní stopařka taky, a postupně mizí i členové rodiny? Třeba si rodinka nakonec porozumí aspoň trochu líp, a nevadí, že už třeba bude pozdě. (Hodiny se jim beztak zastavily.) Kombinace podařeného hororu se za mě moc povedeným humorem dala za vznik jedné z mých
vánočních stálic, která podává smutné téma bez patosu, a hlavně, s vtipem. Kdo může říct, že tohle nikdy nezažil...
Tenhle film netuším, existuje-li i v lepší kvalitě, ale i ta z youtube za to stála. Ideální nejen na Vánoce a nejen pro děti. Chlapec se rozhodne vyrazit na pouť za Ježíškem, aby mu uzdravil nemocnou sestru. Zní to pateticky, ale je to moc dobře udělaná pohádka. Film s moc hezkými, zdravě výchovnými myšlenkami a s tak hezky nekastovně rozvrženým obsazením... Myslím tím, že se s některými místními dobře známe ze spaghetti westernů a zjišťujeme, jako i v jiných španělských projektech, že mají ale i lepší, zajímavější a hlavně pestřejší role, než škatulku bandity. Podobnou filmovou solidaritu jako v téhle zemi neměli snad nikde jinde v západní Evropě. Trochu jako u nás, kinematografie civilní, chytrá a na první pohled neprošpikovaná jenom penězma. Franco měl do sebe totéž co komunisti, tedy ve vší té bídě mizerného režimu se stmelovali aspoň normální lidé, a v určitém směru to bylo lepší než vysokonákladová orientace.
Číslo jedna. Dovolená na zasněžených horách se pro partu
kamarádů stane… že to znáte a je to v každém filmu? Jo, jenže Mrtvý sníh
má něco víc. A to něco je dobrý humor a satira na současnou společnost, kdy ten,
kdo se děsí krve, v pohodě studuje medicínu, ten, kdo má na obranu
motorovou pilu, si s ní uvážlivě amputuje vlastní ruku, a ten, kdo je
schopný zatopit, sešít si tepenní krvácení a neztratit se v lavině, dojede
nakonec na idiocii svých bližních. Dodnes netuším, zda je mnou viděná satira zamýšlená
autorem (a maje povědomí o špatném „druhém dílu“, někdy až pochybuju), dodnes netuším,
jak vznikla, ale vznikla, a přes šíleně vypadající vybíjenou nacistické zombie
x parta debilních vysokoškoláků je to ohromně milá a roztomilá věc, která mě vůbec poprvé
seznámila s norským filmem. A od té doby to vždycky stálo za to.
Chcete-li vánoční atmosféru a detektivku na pokračování v jednom,
nemůžu než doporučit tuto loni vzniklou sérii. Celý první případ, pět dílů, se
odehrává o Vánocích a se spoustou skutečného sněhu, což už jenom to prostě stojí
za to vidět. Nevím, jaká je knižní předloha, věřím že také fajn, a jako detektivka prima. Co má tenhle seriál ale navíc, to jsou moc milí hrdinové. Úplně normální. Bez
zbytečných traumat, bez psychopatického chování, se smyslem pro humor a s velice
civilním přístupem. Poblíž malého norského města je pod
vánočním stromkem nalezena mrtvola, a tato vražda se rozroste do rozměrů hledání
zámořského sériového vraha, pročež do našeho zapadákova zavítá i světová FBI. Jistě
všechno rozlouskne a buranům předvede, jak se to má správně dělat, tak je to
přece vždycky. Nebo ne tak úplně?
Z Ameriky se valí a vždycky valily záplavy kouzelné vánoční zábavy a romantiky. Jediná z nich stojí za to (podle mě, samozřejmě), a to tenhle milý filmík z roku 1955, patrně proto, že se těm ostatním ani trochu nepodobá. Tři trestanci a jeden had na Ďábelských ostrovech uprchnou z vězení a rozhodnou se skrýt u jedné místní rodiny. A nejen proto, že jsou Vánoce, se v nich projeví i lepší stránky. Geniální trojice Humphrey Bogart – Aldo Ray – Peter Ustinov jako kriminálníci se zdravým rozumem a kamarádem v příručním zavazadle, kteří se rozhodnou po dobrém vyřešit problémy místních neprůbojných obyvatel, udělat jim hezké Vánoce i dodat důstojnost. Velice netypický humor, tj. laskavý, a velice netypičtí antihrdinové, tj. sice skuteční zločinci, které film neomlouvá, ale taky jen lidé, a vůbec ne zlí lidé. Jedna z vůbec nejlepších existujících komedií s docela silným sociálním přesahem, nejen tím, že ten nejhorší nemusí vždycky nosit vězeňský mundůr... A nejlepší americká snad opravdu. Možná i tím, že má evropskou předlohu.
Nejen z recese sem umisťuji tenhle kousek. Vánoční filmy
tohohle druhu jsou vždycky sajrajt. Klišé jako Santaclaus znásilnil chlapci maminku a onen teď zabíjí Santaclause. Kamarádi zavraždili nějakou osobu, a o Vánocích je
zabíjí maskovaný Santaclaus. Anebo téma "Krampus" – nepochopitelný výtvor vytvořený v Americe na chabých základech znalosti evropské kultury. I Santaclaus,
tedy jakože dobrý duch Vánoc, potřebuje mít nepřítele a bojovat proti němu, takže tu míváme zlého ducha Vánoc, Krampuse, kterého je třeba ubít, blablabla... Ne tak tady! Na zetkově vypadajícím
základě je tohle velice rozumný film. Co by mělo být vlastně na Krampusovi špatného? Trestá
zlé děti. A to je přece fér! Parta lidí, které zamala unesl Krampus, to je
přece originální. A s tím ten pohled na to, že i tenhle Krampus přece dělá fér povolání, jen
holt tu špinavější stránku věci, se mi moca moc líbí a je tak netypický. A jestliže se tu rozebírá i rodinný vztah
Santaclaus – bratr Krampus tak hezky civilně, tedy jsou to bratři a mají se
rádi… co kritizovat? Video kvalitu a trochu zvláštní celek? Proč by. Velké překvapení a milá věc. A nic z výše psaného nemyslím jako
ironii nebo vtip.
A zimních dramat je víc (třeba Hjemsøkt (2017), Barricade (2012), Isolerad (2012)... o kterých nemám čas se tu rozepisovat, ale taky doporučuju), ale tohle stojí za to vypíchnout už jen proto, že je plné sněhu, ač je ze Španělska. Nevím, jestli už jsem tu o tom někdy teoretizovala, ale delší dobu už sleduji současný a ne tak starý film (starší už se hodně vyčerpal, bohužel) a Španělsko pro mě jako jedno z mála zemí drží statut kinematografie, která si udržela rukopis, kolorit a kvalitu. Drama, horor, psychologický z téhle země je prakticky sázka na jistotou. Jsou výjimky, jistě, ale mám jen ty nejlepší zkušenosti. A dnes a tady něco o tom, jak se rádoby klidné Vánoce v odtrženém koutě přírody zvrtnou do hrozného psycha. Manžel začne mít sžíravé podezření, že ho jeho žena podvádí. Jak dopadnou Vánoce? Veselé to není, ale dobré moc. A co by, třeba ten konec dává naději, třeba to přece dobře dopadne.
Komorní příběh jednoho mladého sociopata, který musí čelit podivným
vraždám v okolí i svým osobním problémům, nechápající mamince,
nechápajícímu okolí a sám sobě. S tím, že dobře ví, že je trochu víc divný, s tím,
že nikoho neprovokuje, a naopak se s chabými možnostmi snaží udělat dobrou věc, i když je to často tak
těžký. Civilní milý film se sympatickým hrdinou, který z toho, že si
nerozumí se společností, nemá žádnou radost, a svoje stavy neventiluje do okolí s tím,
že musí trpět s ním, naopak se odvážně postaví podivné místní hrozbě... a
třeba nakonec i ty Vánoce a mezilidské vztahy dopadnou líp, než to vypadalo. Aspoň o trochu.
A ještě na skok domů. Každá česká pohádka je vánoční a spousta filmů taky. Stojí za to ale upozornit na tenhle nenápadný kousek Věry Chytilové (pokud režisérku nemáte rádi, nenechte se odradit). Skupina mládeže za zásluhy získala lyžařský pobyt na horách pod vedením Miroslava Macháčka. Jenže jejich vedoucí je nějaký divný. I podvedoucí jsou trochu divní. Je to tu divné celé. Žádné spojení s civilizací neexistuje. A někdo z účastníků je tu, zdá se, navíc... Zbytečné psát cokoliv navíc, krásně komorní věc s nepříjemnou atmosférou, skvělý horor na horách a krásný sníh. Tak si ho užijme...
Už jsem tu opravdu dlouho nebyla. Stalo se mezi tím mnohé (jak právě zjišťuji, třeba změnili celkový systém psaní článků na bloggeru). A zase tu patrně dlouho nebudu. Proč tu teda jsem...
Dostalo se mi informací, které chci dát dál: italský kulturní institut v Praze bude letos organizovat festival italského filmu (z pochopitelných důvodů) v pro diváky velice přívětivé formě - online. A zadarmo. Má-li někdo čas, zájem o italský film a chuť se seznámit s novými projekty, je to výjimečná příležitost!
Je krajně nepravděpodobné, že se sem ony filmy dostanou jinak, Itálie je (a vždycky byla) ze strany kin prakticky ignorovaná. Takže tato drobná reklama určitě není od věci.
Z mých zkušeností na tom italský film nového tisíciletí není vůbec dobře... i věřím, že změním názor! Třeba...
Váhala jsem, jestli vůbec. Nepíšu nekrology. (Všehovšudy jednou jednomu maestrovi, a to když umřel
Umberto Eco.) Ale ať to
nevypadá jako ignorace. Věřte, že není, jen nevím, co dodat. Že už svět nebude
jako předtím? Jo.
O Maestrovi jsem už toho pravděpodobně napsala dost (třeba zde, zde, zde...). Tak jen,
že nás v tenhle nehezký den, 6. července, opustilo víc velikánů, na něž se, věřím, nikdy nezapomene.
A letos odešel největší a
zároveň nejskromnější génius na světě. Bylo a je mi ctí poznat (dosud stále jen z minimální
části) jeho tvorbu, jeho osobně na koncertech a jeho myšlenky (alespoň textově a notově).
Byl to on, kdo ty filmy proslavil. A přesto byl
ten, co se tím nikdy nechlubil.
Je nevhodné jakkoliv se tu začít navážet do našeho tisku a
jeho výtvorů, nevážil si ho předtím, váží si ho teď tak kvůli mizernému Oscarovi. Ať
se ale bude kdekoliv cokoliv psát, a vážím si každého, kdo bude psát pravdu a nevyužije
příležitosti jen pro reklamu jistých značek – Maestro je i přes svou
nepopiratelnou slávu génius, který pracoval pro lidi, a snažil se jim
zprostředkovat a „přeložit“ věci, které by jiné ani nenapadly. Nevrzal si někde
svoje geniality sám pro sebe a pro demonstraci, že génia nikdo nemůže pochopit,
ale naopak, byl schopen vytvořit takovou věc, kterou pochopí jak laik, tak
odborník. A záleželo mu i na tom laikovi, což je věc, které si tak cením.
Dopracoval se ke svému géniu, a přes slávu, které se domohl,
pracoval pro všechny, pro „umělecké“, neumělecké, malé, velké, filmy všech
kvalit i autorů. Autorů, kteří si to tolikrát vůbec nezasloužili, ne kvůli
nedostatečnosti filmů, ale kvůli jejich přístupu k Maestrovi a jeho tvorbě
(od psychických útoků po odcizování jeho tvorby). Přesto skládal a neptal se
Idnes či Super, kdy už může přestat s béčky a začít s Bertoluccim, či
kdy se konečně může sklonit před hollywoodskými mistry. Že je spousty jeho
hudby pro podobné filmy škoda, to můžu říct já, ale akceptuji jeho rozhodnutí. Byl
to demokrat a velmi, pro některé až moc, férový člověk. A i s tím se nikdy
nezaprodal a, díky mu, zůstal Italem a pro Italy, a s nimi i pro
všechny ostatní.
Pro pochopení, jak ohromný tenhle Maestro je, doporučuji vedle jeho všeříkající tvorby rovněž nedávno vyšlou krásnou biografii (Chyť ten zvuk, 2018 / Inseguendo quel suono: La mia musica, la mia vita, 2016).
Vážím si Vás jako člověka tolik, jako Vaší tvorby. Větší příměr
být nemůže. A děkuju Vám, Maestro, že jste dělal tenhle mizernej svět o tolik lepší...
...že jsme všichni všechno přežili. Gratuluju každému, kdo za ono období slavil, a já neměla čas mu ani popřát. Gratuluju všem, že jsme přežili epidemii, i těm, kdo s ní statečně bojovali. A gratuluju i sobě. A že nám to všechno tak pěkně vyšlo, musím pozvat...
Svého času, když jsem se díky němu (a dodnes za to vděčím právě jemu) dostala k italskému filmu, bych ani nebyla bývala věřila, jaká legrace s Leem je. Ač vlastně, ve filmu byla, proč by nebyla i v reálu?
.
A k létu přidáme jednu z mých nejmilejších italských pohádek a nostalgií. A rovněž z nejlepších zpracování Robina Hooda. Díky, pane Ferrio, pane Ferroni, a všichni, co jste mi pomohli tenhle rok přežít.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
