♪♫ - Maestro a konec světa v O2

Maestro 15. 1. 2016 v Praze

A co asi návštěvník může k něčemu takovému vůbec napsat? Upřímně, nic. Může se rozepisovat o tom, jestli to bylo dobré? Ne. Vždyť je to dokonalé. O čem by mohl vůbec pochybovat? Podobné otázky k takové akci vůbec nesměřují a nemají tu co dělat. Fakta z techniky? Článek na seznam.cz je adekvátní, zodpoví faktické otázky ohledně zpěvačky, sboru a orchestru a není ani urážlivý, jedovatý nebo záměrně lživý, jako se objevovaly loni nebo jako třeba na kultuře.idnes. Jak si to může někdo dovolit, to se mě neptejte.
Může se rovněž vyjádřit ohledně organizace. Jo, to návštěvník může. Tak třeba fakt, že diváci se obtěžovali přijít o trochu dříve, než vloni, to ovšem ani omylem neznamená před dobou zahájení. Přinesli si coca-colu, popcorn a hranolky a mohli jsme začít. Konečně z toho budou mít ten pravý zážitek. Na žádost o vypnutí mobilů zareagují jejich zapnutím a v průběhu trvání koncertu opakovaným focením scény a kontrolováním hodin, protože to ukrutně trvá (slečna přede mnou opravdu neměla plýtvat svým drahocenným časem a navštěvovat O2 arénu za takové příležitosti, snad si to příště rozmyslí). Že si někdo splete hluboce společenský koncert se zápasem ledního hokeje? Normálka. Ne všichni! Jistě jich byla spousta, tisíce, kteří přišli včas a chovali se slušně. Spousta. Ale vždycky jsou nejvíc vidět a slyšet ti ostatní. Tak to chodí.

Ano, můžu se zmínit o partě Italů včetně šmrncovního postaršího gentlemana s kloboučkem, kterou s jásotem vítáte, když si sedne do řady před vás, a s pláčem musíte oželet, když zjistí, že si spletli sektor, a kdy jejich místa nahradí právě oni s coca-colou. To už tak chodí.

Organizace… ani reklamní lístek na památku, ani jeden materiál, tož jsme tolik zchudli nebo maestro nestojí za to vydat alespoň prospekt, a kdo nechce vyhodit čtyři stovky, nemá ani olympijského medvídka nad postel? Vzhledem k vnucovaným letákům na nějaký Titanik, s tou chudobou to tak zlé být nemůže. Ale maestro má holt smůlu, toho Oscara ještě nevyhrál, tak proč se o něm nějak víc šířit… A pokud jde o rachot z bufetu či odkud to v průběhu koncertu…
tak je to úplně všechno jedno.

Potřebujete nějaký letáček, když jste tam byli osobně? Nikoliv. Protože na tohle nezapomenete. Nezapomněla jsem zatím ani na první, ani na druhý, a na tenhle, na ten tuplem nezapomenu. A co že na něm bylo tak trochu jiné, než na ostatních?

Maestro je zase o rok starší a každým směrem významnější, vždyť teď už o něm možná slyšeli i ti exoti, kteří se vás ptají, co že to tam bude hrát za Číňana…

Volným pádem do výtahové šachty - hudba k Osmi hrozným

Důvodem je Tarantino, vy víte. Jistě, ten Tarantino, pro jehož filmy už maestro nechtěl skládat, neb s nimi nesouhlasí. Opravdu nechtěl, nikoliv, novinky.cz, asi týden před premiérou jeho majstrštyku vytaženou lživou zprávou ohledně popření Morriconeho názorů na Tarantina, mne nepřesvědčí, když si to ještě moc dobře pamatuju. A taky to vidím. Jenže nechcete, aby existence bez morálních zásad a jakékoliv úcty ukradla z vašich minulých až dávných kompilací, co se jí zrovna zdá vtipné zařadit zcela proti typu scény, a použila? Nechcete? Tak mu to přece budete muset zkomponovat celé. A zkomponujete (a za spolupráce našeho úžasného symfonického orchestru vytvoříte) mu něco takového…

Něco takového, že když se to naživo zahraje na pódiu, mám živý pocit, že se se mnou utrhl výtah a padám kamsi do temnoty. Neuvěřitelné. Tak strašné. Tak bezvýchodné. A za to Zlatý Glóbus a nominaci na famózního Oscara, kdo by to řekl, po 70 letech neskutečného vypětí sil a geniálních výsledků, kdy tedy pro USA za celou dobu neznamenal nic, čím by se museli zaobírat? Najednou Tarantino...

a nominace na každém kroku. Ale jistě, že toto je stejně tak geniální, jako všechno ostatní. Ale hezký, to teda není vůbec. Je to strašná hudba. Tarantinově tvorbě až děsivě odpovídající. Ó, ubohý maestro. Ve svých sedmaosmdesáti… Složil jste mu to opravdu na tělo.

A tedy sestava Vašeho koncertu? Famózní. Co dodat. Co dodat? Bylo to hrozný, mistře. První polovina? Vím, že to bylo schválně a nevím, slyšeli-li to i ostatní, ale tohle byl konec. Soustava tak smutných skladeb, tak dojemných melodií bez jakéhokoliv východiska... Odpovídající současné náladě jedince a společenské situaci až děsivě. Jo, první polovina, jo včetně nejznámějším melodií, na které tam beztak chodí devadesát procent lidí, tedy hudby k některým Leoneho westernům. Byla to neuvěřitelná deprese. Ó ano, silný zážitek. A strašně, strašně smutný.

Může být hůř? Bude hůř, Gnaghi. A tak druhá část, po pauze, je zahájena melodiemi z Hateful 8. A já padám i s výtahem, až z horní sedačky… a je těžké se ještě dostat duševně nahoru. Ano maetro, jste génius, tak proč to pořád psát dokola. Jste. Ale člověk se cítí tak bezmocný a s hrůzou až tady vidím, a hlavně slyším, že nejen divák…

Ostatní skladby v druhé polovině, nádhera. Dojetí, dojetí, dojetí… a snad trocha naděje? Od Misie po La tenda rossa, vybral jste ty nejsmířlivější dojemné věci. Bylo nutné to vyrovnat. A moc jste mi připomněl Sergia Sollimu a jeho konce. Konce, kdy i po všech strašných událostech a třebas v bezvýchodné situaci, přece je skoro vždy na konci jeho filmů naděje. Malá, ale je. A já doufám, že jsem toto nepochopila špatně a nešlo o smutné loučení se starými časy, tedy výklad téhož od jiného zúčastněného. A já nevím. Ale věřím. Věřím, že třeba v sále bylo pár lidí, kteří tam slyšeli i něco jiného, než úžasnou hudbu a všimli si, „že to dneska jako bylo nějaký smutný, bezvýchodný a osobní vyjádření autora“. Bylo, maestro.
Ale víte Vy co, neberte si to tak. Nejste na to přece sám! Vážně ne. Znám ještě aspoň čtyři další lidi… A ten konec ve mně přeci budí určitou naději. Já doufám. Uzavřít to Here’s to you, asi půjdu skočit z ochozu, tak to vlastně všechno dobře dopadlo, že ano...

...idiots! To bude pro tebe, Clinte...

No nic, věřím, že všem divákům se líbilo (jak by se mohlo nelíbit? Snad jedině kdyby jim ukradli u vstupu naslouchátka), L'estasi dell'oro ještě na přídavek vytleskali, nasvačili se v bufetu, ale třeba i duchovně, dosytosti, a věřím, že nedostižný maestro, orchestr, zpěvačka a sbory, že velkoryse pominou opětovný potlesk publika v místech, kam vážně nepatřil. Jojo, a já věřím, že se zase někdy uvidíme. Vždyť jste v nejlepších letech a v obdivuhodné formě, mistře! Tak snad zase někdy. A hlavně za veselejších okolností. Vždyť to kolem nás už nemůže trvat dlouho…

Děkuji.

Veselé Vánoce & Buon Natale

Veselé Vánoce, přátele, o které se můžete opřít, a hodně kvalitních snímků, nevšedních zážitků a legrace, třebas s nulovými náklady!

Ukrutně kontroverzní melodie č.1

Druhá svíčka na adventním věnci, svátek svatého Mikuláše a vůbec poetická předvánoční atmosféra na nás dýchá ze všech stran. A právě ta vybízí k přemýšlivým tónům koled a jiných svátečních melodií.
Dle mého se k tomuto období hodí víc, než co jiného, tahleta krásná věcička od Nica Fidenca.

 

Proč kontroverzní? Nejednou už jsem měla tu čest číst o "kontroverzním skladateli" jen proto, k jakému filmu dělal hudbu. Je snad chyba stvořit něco tak geniálního k Emanuelle? Maximálně trochu zbytečné.
Nemalé množství filmů řadících se mezi společensky neuznávané, kvalitativně podřadné, kontroverzní či k video nasties skupině má krásnou hudbu a skladatelé vůbec nesnižovali své snažení vzhledem k úrovni filmu. Kdepak. Někdy snímek dokázali neskutečně povýšit.

Nicméně, ani ty filmy vždycky neodpovídají své špatné pověsti a házet je do jednoho pytle a odsuzovat předem je velká chyba. Ale o nějaké téhle zneuznané kaňce kinematografie si jednou určitě pohovoříme víc.

Massimo Vanni umí prásknout i otáčivými dveřmi! Vážně?

Obrazový dodatek ke komentáři u minulého článku:
A proč by ta spojitost mezi Massimem Vannim a Chuckem Norrisem opravdu být nemohla? A proč by prostě a jednoduše nemohla pramenit z dojmu diváků, že je jim tu něco povědomé? 

Oba hrají v akčních filmech. Akční chlápky. Nestačí to? Patrně ne. Vanni nemá na kontě hlavní hrdiny. Často hraje záporáky. Ty jeho roličky dopadají obvykle nevesele, a to předčasným úmrtím. Nejslavnějším u něj možná bude fakt, že je dalším příbuzným Enza G. C. Řekli bychom, že není žádná světoznámá superstar. A patrně o něm vznikly tak tři vtipy, a to ještě proto, že Chuck ten jeden počítal dvakrát...
Ale co takhle podoba? Nebylo by nakonec možné, že ti dva spolu přeci něco mají? (společného)

Co na tom, že možná do nekonečna nikdy nenapočítal...

Já, teda, no... zkoušel jsem to. Ale dál, než do půlky, jsem nikdy nedošel...

 Podle mě je to moc prima týpek.

Cipolla Colt, E. G. C. etc.

A proč zrovna tohle? Proč ne? Proč jo? Troufla jsem si na to až letos v létě.
Zajímají mě komediální polohy spaghetti westernů, jichž jsem byla v mládí, stejně jako množství jiných věcí, zcela ušetřena. Měla jsem tedy v poslední době již tu čest s Tresette George Hiltona, s Bambinem a Trinitym Spencera a Hilla, Lenem a Cobym Smithe a Cantafory, Allelujou a Sartanou a tak vůbec... Každé je jiné. Něco si vyžaduje hlubokého vědeckého zkoumání, něco ne, něco je závažné, něco ne. Něco jde, něco ne, něco je dobré, většina ne... ale neodsuzujme nic předem!
Poslední, co mi z žánru sw od Enza G. Castellariho (tedy Enza Girolamiho, ale když upřednostňuje svůj pseudonym namísto dívčího jména, nechme mu jej) zbylo, byly kupodivu komedie. Castellari? Komedie? Když vezmeme víc jeho filmů ze šedesátek, má to nejednou postavené jakoby na komediálním mustru… a působí to strašně krutě. A pak vážné věci? Které působí jak kdy, kdo mu napíše scénář, kdo hraje, závisí to na všem kolem. Ono vůbec u Castellariho věcí víc, než u koho jiného, závisí na účastnících díla, jak mu s tím pomůžou a co mu tam sehrají... On vede parádně akci, ale charaktery, to už je horší.
A tak mi tedy zbyly čisté komedie - Te Deum se sympatickými Giancarlem Pretem, Jackem Palancem a naprosto geniálním protihráčem Eduarda Fajarda. A jakou jinou, než ohromnou, úžasnou a geniální hudbou. A bylo to tedy moc fajn.

A pak tedy Cipolla colt alias Vůně cibule. V ČR patrně nejznámější kreace Franca Nera. A já myslím, že má ohromnou kliku. Ten film mu sedí.
Víš ty co, Franco? Nedělej vážného hrdinu. Tobě mnohem víc svědčí komedie. Vážně.
A když vám pomůžou všichni ti, se kterými Castellari tak široce spolupracoval, neb byl tak trochu jeden z nich, tedy kaskadéři, nemůže to selhat.
A když vám pomůžou ještě bráchové De Angelis, je to výhra.
A když k tomu přidáme ještě český starý dabing, jenž dozajista vynechá případné nevhodné fórky a přispívá vlastními, co vytknout?

Tenhle film vidět na počátku své spaghetti známosti, patrně by mě vyděsil. Trochu znechutil. Možná odradil. Ale nikdy by mi doopravdy nevadil. Vůbec mám teď pocit, že to nejlepší od EGC z westernu jsou čisté komedie. Kde nejsou oni typičtí hrdinové jako v památné nezapomenutelné trojce filmů
Vado, vedo e sparo, Vado... l'ammazzo e torno a Sette winchester per un massacro...

Castellariho westernové konce a hrdinové
Pane Castellari, co je shodné, když si teď po dlouhé době od publikování čtu své staré komentáře k Vašim (všem kromě Keomy, který není moc váš) filmům? Jistě, můj náhled se mění, tolerance se zvyšuje, u něčeho snižuje, hrdiny už znám, ocením něco trochu jiného atp, ale něco zůstává stejné: Ty konce. Jak já nesnáším ty Vaše konce! Vy umíte neskutečně zábavné věci. Plné akce, takže nudit se člověk ani omylem nestačí. Spousty nápadů. A prima lidí. A potom... Hrdina je podrazák. Podráží všechny kolem. Nakonec je oddělá. A přes absenci jakýchkoliv zásluh odjede obtěžkán penězi.
Když hledím zpětně, nejkomediálnější Vado, vedo e sparo stoprocentně vede svou neuvěřitelnou krutostí kombinovanou s humorem, že člověku tuhne úsměv na rtech ve chvíli, kdy se jako máme smát(?). Jo, s takovýmhle stylem se tu povede (trochu) znechutit i jinak vždy tak sympatického Johna Saxona. Vado, l'ammazzo... mi nepřišlo špatné. Hrdinové se dají místy i přežít (ačkoliv se vlastně nic, než podrážení kolegů a ničení vlastních nepřátel, ani neděje, a všichni jsme tak cool… ale přece). Ale ten konec…! Konec 7 winchestrovek, jinak mnou milovaného filmu, jsem si pro vlastní potřebu odstřihla, protože je mi z něj na nic. A třeba takové Ammazzali tutti e torna solo považuji za jeden z nejoriginálnějších špageťáků, co znám. A přece to na konci musí Enzo zase tak jako zabít.
(hudebně se mi, mimochodem, líbí všechny, úvodní písnička prvního je správně Rustichelliovská a ta z druhého, třetího a čtvrtého krásně De Masiho)
Ujíždějí mu hrdinové. Ujíždí mu spousta věcí. Ale nejvíc, nejvíc mu celoživotně ujíždí morálka.

Já nejsem nějaký pedant, já toleruji všelicos, ale zločiny proti lidskosti schovávané za humor, to se mi z duše příčí. Stručněji, podle mě si ty prachy prostě nezaslouží.

Hrdina si je vědom, že jemu teda nebezpečí nikdy nehrozí... a jediné, co ho kdy zajímalo, je vlastní zisk...

Enzovi jednoduše nedojde (?), že když hrdiny učiní zákeřné vrahy s jedinou myšlenkou – zabít všechny, co se mu nelíbí, a ukrást všechno, co se mu líbí, a nakonec to opravdu šťastně zakončit, aby byly tyto postavy spokojené a všechno dostaly, že to nejde tolerovat. A když se mu splaší kolegové a on na závěr zjistí, že je původně chtěl záporné a nějak to nevyšlo, i nechá je činit proti logice a proti celému filmu, hodí tam nějaký ten podraz, čím víc, tím líp…

Morálku, tu teda nemívá. Hlavně když to bude hodně cool a hrdina, jedno jaký, všechny přechytračí. Připomíná to jak špatné Carnimeovky, tak Barboniovky, leč s faktem, že mrtvoly Castellariho nebolí a má je úplně všude, úcta k životu, to není nic pro něj.

... za výjimečné zásluhy mohou být hrdinové rovněž zasypáni zlatem. Jen pro pořádek, jaké že jsou ty zásluhy?

Tyhle věci nic nemění na faktu, že jsou jeho filmy nesmírně zábavné, neb mají nekonečnou akci. Jednoduše, zaměřte se na výbuchy, ale hlavně tam necpěte nic, co by mohlo jakkoliv zavánět jakoukoliv společenskou otázkou. Jenže ve spaghetti westernu nějaká ta otázka vznikne téměř vždycky, i jsem ráda, že více jsme se poznali v postapo a poliziotteschi neznám a upřímně nevím, jak s tímhle náhledem může vypadat jeho kritika společnosti.
Šilháme-li celý život do Ameriky, spřáhneme-li se s Tarantinem a zejména dojdeme-li pak názoru, že všichni kolegové a bývalí spolupracovníci z rodného kontinentu si nezaslouží nic, než pomlouvat, asi mezi námi nebude všechno v pořádku...............................................

Nicméně Castellariho si navždy vážím coby jednoho z nejschopnějších režisérů ohledně jakékoliv podoby akce, a tvůrce, dle mého, o mnoho zábavnějších podob postapa, než americké velevzory. Což není vůbec málo. (a ač nejde o jeho zásluhu, nechci opomenout, že má taky senzačního bratra)
To bylo tedy trochu ke kritice morálky, nyní zpět.

A v těchhle dvou komediích (tedy Te Deum a Cibule) má jiný model. Nemá tu mrtvoly (skoro), nemá nemachrované hrdiny (vůbec) a má tam něco jiného, čemu se nedá odolat. Vezměme si dnes Vůni cibule.

Jeden z nejsurreálnějších filmů, co jsem kdy viděla. Dobrá jeho polovina se skládá ze samých nepochopitelných výjevů. Člověk se přistihuje, jak jenom překvapeně říká:
Co to je? E? Proboha? Cha, to je... neskutečný. Ne? Jo. Ou. A vytváří to tak moc zajímavou atmosféru. Jakou to atmosféru? Pozoruhodně sjetou. Patrně je konec Západu (dle roku 1910 patrně ano). Avšak vlivem všeho uvnitř stejně netušíme, kdy a kde se to jako odehrává a co to je, celé je to naprosto mimočasové.
Tím hlavním pozitivem na téhle komedii je fakt, že je to film, který neničí špagety a nebrojí proti nim. Nešlape po jejich důstojnosti a vůbec není zaměřen tak, abychom si klepali na čelo, "jak ta éra byla pitomá a jak se jí musíme pomstít a vysmát", jak se stává u jiných režisérských kolegů. A to je zásadní. V celku je to vlastně i lehce vážná věc. Ani ta mrtvola nechybí...

Ano, to je ona

V kraji vládne neslitovný ropný magnát měnící krajinu v pustinu plnou těžebních věží. Mnoho místních farmářů nesouhlasících s odprodejem svých pozemků potkala nešťastná náhoda. Smrtí posledního vzdorujícího - Fostera - však bezohledným krutovládcům těžkosti teprve začínají. Přijíždí podivný hrdina, jenž si nárokuje pozůstalý pozemek pro pěstování své cibule. A kdyby ho o něj chtěl někdo připravit, může očekávat cibuli mezi oči. 
Ačkoliv se hrdina dost možná netrefí, je odhodlán bránit právo slabších. Ani za pomoci statečného novináře a jeho dcery to však nebude mít snadné. Stojí sami proti vysoké politice, zkorumpovanému šerifovi města i proti výkvětu všeho zločinu, pro svou vysokou kriminalitu obávané spoustě bezvadných chlapců ze staré známé party kaskadérů. Důvod k obavám je tedy více, než oprávněný.
A sazečky už měly být dávno v zemi...
Film natolik plný cibule, že si její chuť po zhlédnutí naprosto zamilujete, nebo už ji nebudete moci nadosmrti ani cítit. (oceňujeme tímto Franca Nera, představitele hlavní postavy, že je opravdu schopný sníst nejednu celou syrovou cibuli na jeden zátah. žádné triky!)

Nechybí tady vlastně nic. A objevuje se k tomu množství věcí, které jsem dosud neviděla. (a vidím tam věc, co tam ani vidět nechci, a to logo Nova Cinema vlevo nahoře, ale to jako pomineme)

Nechybí tedy sympatický hrdina Cibule Franca Nera s Mrkvičkou (tedy dabingem), kozáckým kabátem, zrzavým stylem a zásobou cibulí k libovolnému a všestrannému užití. Naivní zemědělec, počestný občan a dobrák od kosti, se kterým je ohromná hlína, zejména díky jeho naivitě, počestnosti a dobráckosti od kosti. Patří k těm hrdinům, kteří pro mne rozhodují, zda spaghetti-komedie bude fajn, nebo ne. A vzhledem k tomu, že není rozhodnut spasit žánr svým egem a zničit zbytek kolem sebe, rozhoduje kladně. Je moc fajn. A že to páchne on, slečno, to nám nevadí.
Nechybí záporný záporák Martina Balsama. Tedy záporák, který má opravdu právo na to být zničen kvůli svým činům. Záporák to rafinovaný, zákeřný a odhodlaný pro jakoukoliv špinavost, kterou za sebe nechá dělat ostatní. Ano, vlastnost, která mi přijde zvláště odporná a Barbonim kupodivu považována za úsměvný fakt, že jeho poskok-vykonavatel bude zničen, ne tak však vždycky on, muž v pozadí. Leč o tom všem jindy. A Balsam má, za vydatné pomoci Jiřího Holého, důstojnost, kterou mu neohrozí ani vystřelovací ruka.
Proč ta ruka? Enzovi se něco zdálo, tak to tam dal, k tomu Hitlera, párek teploušů, černé brýle, motorkáře a mnohé jiné propriety, abychom trochu vzbudili rozruch. V pořádku, je to fajn, jen nebýt suchar a nebát se.
Nechybí ani románek, pojatý poněkud parodicky…? Jestli Italům vždy říkám, že se měli vyhnout parodiím, protože jde o věc, která jim fakt nejde, u tohohle to nevadí. Jenže… je to (celé) vlastně parodie? Na špagety? Špagety však nelze parodovat, domnívám se. A docházím k názoru, že přeci o parodii nejde. Že je to po všech stranách a ve všech bodech neskutečně přehnaná, šílená, vadná, praštěná, střelená a nezvyklá variace, ale v jádru jde o poctivou špagetu.
Kupodivu mnohem poctivější, než některé ty Castellariho ze šedesátých, které se tváří jakože napůl vážně. Důkazem budiž tento hrdina:

Nedělám si legraci.







Nechybí Cibule Oliver Onions, tedy bráchové Guido a Maurizio De Angelis (k nimž jsem měla tu čest se vyjádřit minule) jako vždy přesně trefící melodii odpovídající hlavnímu hrdinovi. A nejen jemu, neb…
Neb je to celkově hrozně dojemný. Věci z těchhle let už takové jsou. Protože člověk ví, že už je konec. Že se spaghetti už nikdy nevrátí a mizí v dáli. Vznikne už jen minimum spíše pochmurných věcí. A ten zánik je nejvíc vidět, ten konec, něco, co netuším, zda autorovi došlo, jak hrozně je to dojemné, v úžasné zpomalené scéně v titulkách. Pokud to neodhadne režisér, skladatel to obyčejně vidí a vidí to i dnes.
Nechybí tedy jako vždy frajer indián Romano Puppo s copánky, jako vždy sympaťák Nazzareno Zamperla s monoklem (tedy zvětšovacím sklem) a jako vždy frajer a sympaťák Massimo Vanni s párátkem za všechny ostatní.
No ano, jejich trojka má šarm, má styl, má na účtu mrtvé farmáře, má skvostný dabing včetně Přeučila... A má taky parádní vtip a hlášky. A já to beru, neb jsou naprosto k sežrání. Stejně jako spousta dalších, třeba parta ze saloonu. A krásné časy a krásná spolupráce, která mezi Enzem G. C. a jeho partičkou panovala.

Ano, máme tu Pullitzera Sterlinga Haydena, jeho dceru, máme tu tedy Italy i Američany a docela pěkně se doplnili. Máme tu Leo Anchorize coby šerifa a jeho dva teplé zástupce (přes veškeré dohady o obsazení, zahrnující i rejžu Castellariho či Manuela Zarza, neb tady se prostě těžko herci poznají, jde dozajista o Dana van Husena a Wala Daviese, viz zde. Castellari si dá cameo Mexičana a Zarzo je dozajista mezi pětkou ze saloonu

Tedy konkrétně druhý zleva

Takže tak. Je to místy za hranou? Castellari chce šokovat a dost možná i šokuje, jenže je to celé takové hrozně milé. Milé. Ano. Až na jednu věc. Fakt ošklivou. Teda vlastně dvě.

Dva sirotci Fosterovi. Děti v Itálii. Ve westernech. Je to katastrofa. Stejně jako většinou jinde. Když se tam hodí blonďatý napucánek, člověk úpí (krom toho, že jde o speciální závoz ze severu či odkud, na tyhle děti aktéři běžně nevypadají). Občas to vyjde. Třeba Marco Stefanelli je fajn fakan, pravý syn svého otce. Ale dát obecně dítěti roli, odpovídající a úctyhodnou roli, to je snad ještě těžší a méně časté, než dát ji ženě. A tak co jsme mohli vidět a slyšet ve špagetách? Hrozné věci. Castellari vidí děti ještě jinak. Vidí je coby koncentraci všeho toho, co považuje za ideál. A zároveň je to kontroverzní. A jako fór. Prostě vezme dítě. Dá mu cígo. Dynamit. Pistoli. Laser. Přisprostlý slovník. Filosofický výraz. A pošle je konat dobro, tedy zabíjet nepřátele. Viz postapíčka. Jak sladké!

Jek sladké! u Enza G. C.

Tyhle děti, tito chlapci, jsou ne-ú-nos-ní. Jsou samozřejmě velmi američtí, tedy vždy chytřejší, než dospělí. Ve všem lepší. Každého převezou. Kopnou do kotníku. A kdo by jim dal facku, je synem smrti, i nikdo si to nedovolí, ba ani šerif, ač má evidentně chuť. Ano, vím, že v rámci role jsou ubohými oběťmi, ano, bojují za správnou věc a jistě, dělají ach, jak milé zázemí hrdinovi.

Jak sladké! u Enza B.

Ale to se, kurva, snad dá pojmout jinak, než aby k nim divák získal absolutní averzi, sotva se na scéně objeví čepice libovolného jednoho z nich. Zvlášť ten malej je fakt… vysněné dítě? Barboni?
Je možné, že podobný typ chlapce je stejně lákavým i pro konkurenta Barboniho? Dá mu cígo, přemoudřelý scénář, ruce do kapes, inteligenci převyšující všechny na place včetně hrdiny, gangsterům se vysměje a kdo se mu nelíbí, toho rozpláče? Zajímavá to věc. Tedy děti.

Nebýt dětí, nemá to problém. Ale přežít se to dá i s nimi, neb tam pořád také nejsou. A nápady vůbec nejsou špatné. Mají vtip a všichni mají elán. Mají konfrontace hrdiny s trojkou Stinkyho Puppa. Soubor neskutečně surreálných věcí. Honička. Na kole. A s poníkem. A parádní hudbou. A ve mlýně už je to neskutečné naprosto…

Všechno je to moc zváštně uděláno, místy až jakýsi hodně podivný umělecký film včetně střihů, animací, to vše záměrně, čili ona na ČSFD tak častá vytýkaná prostoduchost a přehnanost není na místě
"...Místo občas kvalitou solidních a dokonce ideově nezávadných snímků jsme v mixu toho nejlevněji získatelného dostali na plátnech třeba také Vůni cibule, přes hereckou účast bývalého Djanga Franka Nera či slavného Američana Martina Balsama neúspěšnou, za jednu z nejhorších idiocií žánru považovanou - a to už je co říci." (K. Jordán, TNZ)
Ano, myslím, že ani toto není na místě. Skutečných idiocií už jsem viděla povícero a tomuhle se nijak nepodobaly. Ale samozřejmě chápu, že každý v tom vidí něco jiného a u komedie zvláště jde o zcela individuální preference. Ale ať tím pak takhle neodrazují filmu neznalé...
Závěrem, chceme-li postapo, nemusíme chodit daleko, neb i ty výbuchy nakonec budou, i motorkáři, Enzova oblíbená skupina anonymních frajerů, které nezastaví nic a projedou třeba celou zástavbu westernového městečka po balkónech a schodech, najedou do všeho a vážně se ničeho nebojí. Ani, když se na ně řítí nesmírně vážný hrdina Cibule…
Nicméně vážná věc se řeší vážně.

A bitky nejsou v rámci humorného ubíjení všech kolem. Jediná věc, o které jsem se domnívala, že jsem kdysi dávno z tohoto filmu viděla, tedy zrychlené fackování nepřítele, se zde nevyskytuje. Jak zásadně jen může paměť klamat... Nejhezčí je na celém filmu ta krásná demokracie. A že té už je v téhle době předsmrtné křeče (způsobené komedií) spaghetti westernu málo. Leč že právě to je zásadním rozdílem mezi tímhle a Barbonim nemá cenu vysvětlovat, když vím, že to stejně málokdo pochopí. Podobně, jako u Šimona a Matouše...

Jak už jsem psala, člověk nesmí být suchar. Nesmí to zabalit s tím, že Castellari je mešuge, ač je. A nesmí mu vadit, když si ze sebe dělají všichni svorně legraci, hrdinu ani omylem nevyjímaje.

Co dodat. Každý to zná. Má / nemá rád, to je fuk. Mně se to líbí. Mně se to zdá moc dobré. A já si to zase ráda brzy dám. Già.

♪♫ Dva Andílci - Guido & Maurizio De Angelis

V tomto velmi depresivním období temného podzimu a pochmurné společenské situace, co takhle o někom, kdo mi tato období pomáhá překonávat? Kdo by si to vůbec mohl zasloužit víc...

Když tak přemýšlím nad prvním setkáním, bylo to v blahé nepaměti dávných let Okouzlení pravidelně běžící na našich obrazovkách. Asi je lepší, že z toho si skoro nic nevybavím, nicméně znělka je to jediné, co si pamatuji, ano, myslím, že dodnes. ♪♪♫ Jo, opravdu pamatuji.
Ne o moc později se na naše obrazovky dostal rovněž Willy Fog na cestě kolem světa, z něhož si vybavuji, ano, částečně i díky nedávné repríze, většinu senzačních věcí, leč na začáteční písničku jsem se vždycky těšila snad nejvíc ze všeho. Ne, tehdá jsem ještě neobdivovala geniální dabing od Viktora Preisse pozdvihující gentlemanství hlavního hrdiny do neskutečných výšin, přes Jiřího Brudera, mou zde vůbec nejmilejší postavu sluhy Barnabáše, po Standu Fišera coby nenahraditelnou posilu ze Scotland Yardu a jejich nadšení v dabingu nejen mluvit, ale i nazpívat znělku. A přece to bylo tak fajn. Kdepak, tehdy jsem netušila, že je to seriál ze Španělska a kdo že to odvedle skládal tu super hudbu...
Nemají tedy tyto zdánlivě nesouvisející seriály něco společného?

Mají. Dva prima kluky s ohromným talentem a nevyčerpatelným hudebním nadšením.

Přivítejme tedy dva naprosto nenápadné bratry: Guido a Maurizio De Angelis

Dva naprosto nenápadní bratři...

"Kdo se vám vybaví jako nejslavnější italský skladatel filmové muziky? Znalcům tématu okamžitě naskočí jméno Nino Rota. Milovníci Měsíční řeky ocení Henryho Manciniho, aniž by přehlédli jeho americkou podstatu. Fandové popu si vzpomenou na bratry De Angelisovy a jejich songy pro bugginy, u nás proměněné v rakety na Mars...(?co?)" (K. Jordán, TNZ, skončí samozřejmě u Morriconeho) 
Nicméně mým záměrem, jako vždycky, není informovat a poučit, na ČSFD či na těchto stránkách si beztak může každý přečíst všemožná žhavá fakta.
Anebo ještě lépe tady o nich moc hezky informuje první a patrně poslední mně neznámý Čech, který je zná a má rád. Respektive pár rozhovorů se taky dá najít…

Kdyby se mělo hlasovat pro někoho, koho mám opravdu plný mobil, byli by to právě bráchové Guido a Maurizio De Angelis aka Oliver Onions (plus další pseudonymy). Ti v padesátých a ve zlatých šedesátých, kdy většina ostatních tvořila jeden soundtrack za druhým, ještě neskládali, nýbrž sbírali nutné a notné zkušenosti (a že jich museli sebrat, vyrůstat v 60.-, kde by člověk trávil jinde čas, než v kině? Nicméně komponovali už tenkrát), aby do sedmdesátých nastoupili s optimismem sobě vlastní prostřednictvím ohromného množství hudby v ohromné kvalitě pro ohromné množství filmů.
„Umělecké začátky? No, hrajeme asi od 11-12 let...“

Aj, my? Jistě, třeba symfonie Flying through the Air...

Představme si tedy něco jako dva Mozarty (ten tedy začal s hudbou ještě o pár let dřív), kteří zodpovědně a přemýšlivě komponují od první chvíle, co se vyškrábou na židli u piána (nebo ještě výš), a nikdo je odtud nedostane, dokud nesloží další symfonii.

„Přiznám se, že jsme se oba zapsali na univerzitu jenom, abychom se vyhnuli nástupu na vojnu…“ (M)

No dobře, no...


Jenže odpovědět tazateli na onu (v minulém článku uváděnou) otázku co preferuji za hudbu, že poslouchám dva kluky, co skládali v sedmdesátých a osmdesátých v Itálii, tím se dobereme nanejvýš reakce:
Ahá, cožeee? A proč jako?
No, protože jsou fakt dobrý, víš?
Ahá, a co to dělali? Nebyly to nějaký ty filmy s těma dvěma, Spencerem a Hillem? 
Což je tedy mimořádně pravda, leč jen proto, že nic jiného spoluobčané neznají. Sakra!!!

Nesnáším škatulkování. Obecně!
Nesnáším, když lidi shrnou Umberta Lenziho coby režiséra kanibalek, George Eastmana coby ztvárňovatele monster, Riccarda Pizzutiho coby panáčka na fackování pro Buda a Terence a Oliver Onions coby dvorní skladatele Enza Barboniho.
Když jednoduše ten první je geniální všestranný a nesmírně originální umělec, který natočil všehovšudy dvě kanibalky beztak ne moc o kanibalech, ten druhý je skvělý herec, fascinující kapitola sama pro sebe a nejen postavou jeden z největších intelektuálů, co vůbec znám, ten třetí toho zvládl s grácií, radostí a elánem mnohem víc (i v těch filmech), tak proč mu pořád omlacovat o hlavu, jak ho celý život mlátili po hlavě, a když už, tak spíš ocenit, s jakou důstojností to ustál, a ti čtvrtí toho složili tolik a k tolika filmům, že Barboni si takovou čest zrovna zaslouží nejmíň. Ale že by byl bez jejich hudby namydlený, o tom nepochybuji…
Leč všechny ty věci vyvolaly největší ohlas a už se to veze, už nikoho nic jiného nezajímá. Ale jen je poznat líp...

...Tak pro filmy s Budem a Terencem...?
Poprvé jsme se, již v rámci Itálie, potkali nešťastně u Podivného dědictví. Ten film, no, o tom jindy… jenže ta hudba měla něco do sebe. Vážně moc dobrá. Jen teda úplně netypická. Rok 72, bráchové se uvedli v naprosto profesionálním stylu, a pokud neklamou prameny a Malý unavený Joe je už z roku 71, na umělecký rozjezd nepotřebovali vážně ani rok, neb už tomu se hudebně nedá vytknout ani to nejmenší. Stejně jako počátečním filmům ze stejné doby.

"Zbývá ještě dodat, že hudbu k filmu složila tradičně bratrská dvojice Quido a Mario de Angelis..." (P. Stránský, Podivné dědictví, Cinema)
No, nebudu si jednoduše hrát na odborníka jako někteří ostatní, že ano, kteří neumí napsat bez chyby jméno ani jednoho z nich, příjmení taky ne, a dalo by se říct, že tvrzení o tradiční spolupráci v tomhle roce taky ještě není tak úplně pravdivé...

Ke mně později, jako druhý v řadě filmů s jejich hudbou, přišel Mannaja s parádní písničkou „Snake“ uprostřed, tak nečekanou, že člověk nevěřil vlastním uším. To je od nějakých Beatles nebo co? Ne, Beatles zrovna úplně ne, ale tyhle mládence si já osobně dovoluji nad Beatles i řadit. Proč?
Jsou to zcela osobní preference, leč…

Tak předně jsou proti Broukům prakticky neznámí a takovým já vždycky fandím.
Nemám u jejich písniček dojem, že si nechávají účtovat za každou sekundu navíc a s extrémní oblibou praktikují, abychom byli odborní, takzvaný systém fade out na konci - čili opakování do ztracena (nebo do přerušení potleskem obecenstva, kdy to Guido vždycky předčasně zalomí).
Nešetří s refrény, právě naopak, čím víc, tím líp, a čím lepší, tím víc.
Nebojí se užít opravdu šílených kombinací skutečně specifických hlasových projevů (u nichž si ani zasvěcení nejsou jisti, kdo to tam vlastně chrchlá, častí spolupracovníci Cesare De Natale a Susan Duncan Smith, nebo vůbec ne?), ohromně falešné interprety či vhodně využité sbory (Nora Orlandi a další) nevyjímaje.
A v neposlední řadě jsou hrozně veselí, pročež na jejich vystoupení stojí za to se podívat i s obrazem už jenom pro to, jaké hrají divadlo.
A těch hudebních stylů, co využijí, od tanga po valčík, a k tomu tihle dva skautíci také disponují ohromným hlasovým rozsahem.
Maurizio si neváhá kvůli písničce dýchnout z plných plic hélia (aspoň to tak zní) či Guido před vystoupení zchlastat pod obraz (aspoň to tak vypadá), kdepak, pro slávu cokoliv, že ano...

I sedmdesátá jsou doslova nabitá filmy s jejich hudbou, a když tak procházím seznam, snad jediné, odkud si ji vůbec nevybavím, je Torso, kde se té podivné pornografie a nekonečné chirurgie snad museli sami zaleknout nebo co...
I u nás se mohl stát nezapomenutelným Sandokan, pronikl sem nějaký ten Bud a Terence, Vůně cibule... Spolupracovali i mimo vlast, tu vypomohli ve Španělsku, tu na Slovensku, německé televize je rády vysílaly, jejich celoevropskou důležitost proniknuvší dokonce k nám nám mohou lehce dokázat třeba Kotvald a Hložek a jejich verze Sandokana (tak nevím, jestli tento důkaz nutně vyžaduji, fuj)

A dohromady mají na kontě více, než 150 příspěvků, v nejvytíženějším období i kolem 15 snímků ročně. Řeknu, že netuším, jak to mohli stihnout. Na druhou stranu jsou na to dva. A znaje četné úspěšné spolupráce mnohých italských sourozeneckých dvojic, svépomocí to prostě zmáknou. Maurizio to doladil, Guido vyprodukoval...
Bob Dylan se ve svých písních zabýval palčivými problémy společnosti, Beatles skládali převážně písničky o lásce (vím, že ani jeden neskládal vyloženě soundtracky, ale přijde mi vhodné porovnat, krom toho G & M taky skládali písničky jen tak, a povětšinou se ty ze soundtracků dají vyndat a obstojí samostatně) a Oliver Onions, ti si nedělali starosti s ničím. Jednou to, jednou něco jiného, pak to přizpůsobí filmu nebo obráceně, často něco dobrodružného, pak něco o vaření (? text nikde není, nicméně poslední mnou objevený song snad pojednává o přípravě ragů...?), Pizza, pak kreslený kocourek, strašidlo, Marco Polo, Santa Maria, Il gabbiano, Sheriff, Banana Joe, Christine, Orzowei, Fantasy, Freedom…
Zbytečné jakkoliv vypisovat, vkládat videa či odkazovat, je toho zkrátka moc.
Kluci složili od A po Z nesmrtelné věci. V jejich provedení by člověk byl více než ochotný koukat i na ony kreslené série pro děti, protože mají prostě a jednoduše tak prima hudbu…

Bráchové jdou s dobou. Ou...i

Ano, bráchové šli s dobou a v osmdesátých pomalu, ale jistě, převládá instrumentální elektronika a syntezátory nad zpěvem, což stojí, mimo jiné, za zánikem dobré hudby vůbec na celém světě. Ale osmdesátá vůbec pokazila všude, co se dalo. A pokazily se i filmy. I atmosféra v Itálii (snad Rudými brigádami? nevím). Všeobecně na světě zmizel národní kolorit. A bráchové přizpůsobili tvorbu požadavkům, to pro ně, jakožto mladou generaci, nebyl problém. Ano, disko si dobrovolně nepustím od nikoho. Ale to je specifický úkaz osmdesátých a asi to bylo opravdu v kurzu a žádané (Lucio Fulci, například, je úžasným ukazatelem společenských preferencí. V těch jeho filmech, ač podle mě špatných, je strašně vidět to zapálení a nadšení z moderního přínosu osmdesátých – a ta šílená disko-hudba je jedním z nich. Takže proto. Prostě to chtěli, tak to měli). Bohužel, skladatelé filmové hudby jsou přímo závislí na vzniku filmů, a když kinematografie zanikne, přestanou skládat i oni, aneb v 80. to trochu brzdí a v 90. letech už jde prakticky jen o TV seriály.
A 80. vůbec přinesla všelicos. Maurizia zbavila kníru (trochu jako škoda) a Guidovi dodala zodpovědnost staršího bratra (naštěstí nijak přehnaně)…

...Ale někdy dokážou být i velmi klasičtí a upjatí.

Nicméně i z tohoto období znám pěknou řádku věcí, které jsou naprosto parádní.
Kromě Morriconeho málokdo vydržel skládat prakticky 40 let v kuse, to je jedno, pro jaké filmy, prostě vždycky naplno.
Vůbec jsou jedněmi z mála skladatelů, kteří pro mne vystupují z oné anonymity hezká hudba, hezké jméno, občas fotka na čsfd. Tím, že jsou také častými interprety a tak vůbec, že zřejmě spolu vystupovali často a rádi a že je ohromná zábava na to koukat... Mladá a odvázaná generace, to rozhodně. (1944 a 1947, takže Guido už loni oslavil sedmdesátku. Ani tihle vrstevníci už nejsou tedy úplně nejmladší, koukám…)

Hudba G & M je všeobecně, i v oné době, spojována nejvíce s komediemi. Prakticky na co si vzpomenu, s výjimkami od Micalizziho a pár dalších, má jejich hudbu. Oni dovedou být epičtí. Dovedou být lyričtí. Dojemní až k pláči. Ale těch komediálních mají přece nejvíc (krom toho, že dovedou být dojemní až k pláči i v komedii, znám). A nemohu tvrdit, že by to byla chyba, jelikož ty jim dávají nesmírně volnou ruku. Jednoduše si tam můžou složit, co chtějí, a nijak se neomezovat. Ku prospěchu věci. Jen většinou anglicky. Vůbec amerikanizace veseloherních filmů, ke kterým tak často skládali, zapřičiňuje, že podstatná část jejich textů je anglická. Musí být zvláštní jít na film vlastního režiséra a tam vida, jsme v Americe, hrdinové jsou Američané a písničky jsou anglicky... Ale o tom jindy.
Jinak dělali všechno, poliziotteschi, gialli, poslední špagety, drama, pohádky, ba i nejedno postapo se tam snadno najde… Zkrátka ani po špagetách nezmizela dobrá hudba. Jen je kapku jiná.

Když už se můj blog (nebo jak to tu nazývat) jmenuje podle jejich písničky… psané pro Bonnie Bianco (z jejíhož provedení mi vstávají vlasy na hlavě), tak mi přijde na místě zmínit, proč právě oni…
Ale ještě, vůbec, znám nejeden případ, kdy jim senzační melodii zvrže cizí umělec, viz Dara Rolins v Tetě. A co teprve dvojice filmů Také andělé jedí fazole a ... střílejí pravou rukou, člověk v dobré víře zná originál a pak najednou umělci Kathy, Gulliver, už to ničí, už to fackujou, už divák vytahuje sluchátka a dlouho to rozdýchává, načež si to musí pustit v originálním provedení… Škoda.

Jo, proč oni? To už je snad jasné. Kdo mě přiměl se naučit nejeden písničkový text v italštině? Oni. Kdo, když už to nečekám, mi vždycky nabídne zase něco neobjeveného a parádního? Oni. Díky komu jsem si udržela nervy na uzdě během matury? Nebudu lhát, když řeknu, že z poloviny taky díky nim.

Není to tak dlouho, kdy po dlouhých letech koncertovali spolu a ve Stracultu o italských skladatelích Maurizio vykládá moc zajímavé věci. Jen jim líp rozumět a bylo by, o čem psát…
Já jim tímto tedy alespoň popřeji, aby si ještě aspoň jednou složili něco super k něčemu lepšímu, než sté sérii Okouzlení. Nezbývá, než věřit, že, přese všechny důkazy, kinematografie ještě není definitivně pohřbená. Já doufám.

Ano, jak píše Josef Štěpánek, mají na kontě nespočet skvělých soundtracků a písní, a ano, jsou to hluboce nedocenění skladatelé. Ale snad úplně nedocenění přece nejsou. Aspoň ve své vlasti...

A někdo se třeba najde i jinde...

Ale tohle byl, chlapci, na závěr asi trochu moc velkej odvaz. Bojím se, aby si třeba nějakej trouba neřek, že jste jen střídmě populární skladatelé populární hudby a z toho vašeho provedení že mu třeští hlava a jestli dokážete složit taky něco jiného... Znáte to... Tak dáme něco netypického. Hodně netypického. 

V kombinaci s tímhle videem trochu až 
kýč. Ale hrozně fajn.

Tak co, zvládnou všechno, nebo ne?! Díky za asistenci, přátelé!

Almería Western Film Festival 2015

Na tohle jsem letos nějak zapomněla! 

Asi tím, že jsem na to jiné roky upozorňovala na profilu, ale když se tak modernizujeme, připnu to sem.
Některé věci (třeba krátká videa) vypadají jako obvykle moc zajímavě. A tradičně se nechám nalákat aspoň na jednu novinku a v létě prubnu...
Snad se to letos vydařilo, přeji jim zdárné pokračování každoročního projektu.