Data pro svět (bez)významná - 2. 9.

Už je to pár dní, ale my nebyli vždycky stoprocentně aktuální, času se nedostávalo, takže... 

2. září? Co to komu říká? Pro převážnou většinu žáků a studentů nic hezkého. Ne, začátek září není vůbec pěkné období, a žáčci, kteří nespáchali sebevraždu po obdržení vysvědčení v červnu, mají výjimečnou příležitost udělat to teď, po prázdninách. Radím jim: Na to je vždycky času dost. Radši…

Co to bude? Dle IMDb "blonďatý nordický otrok". A dle mého...

Radši si dnes připomeňme jedno datum pro svět (bez)významné. Pro svět, pro ten možná s tím "bez". Pro mne už věru ne (ač tomu tak bývalo a není tomu ještě tak dlouho, musím se přiznat). A o kom že to neoficiálně dneska? Mládenec, který by dnes, tedy 2. 9., oslavil 88. výročí, je totiž pro neznalého (podle mého, tedy) docela nenápadný. Za sebe mohu říci: ano. Trvalo mi dlouho, než jsem konečně pochopila, že tou onou osobou procházející tolika filmy, kterou nemůžu identifikovat, je pořád jeden a ten samý. Takový nenápadný typ. Vždycky v pozadí. Naše jistota za jakéhokoliv počasí. Benito Stefanelli.

To jste se určitě spletli. Slaví taky Giuliano Gemma, tak o něm, co...?

Jo, jenže Gemma není zapomenutý. Není schovaný. A hlavně zneuznaný není. A vy, vy takoví trochu jste všichni. I přes mé povědomí, že Ben je na tom přece trochu jinak, než většina kolegů. Líp? Vždyť tohle je vedoucí kaskadérů Sergia Leoneho, že? Taaak? A co takhle, že nepatří tak docela jen jemu? Že mu nepatří vůbec, přesněji řečeno? Ben je tu pro nás všechny. A stejně tak pro sebe.

No jo, Benny, co k tobě?

Každý, kdo zná a má rád italskou (žánrovou) kinematografii od padesátých do devadesátých, ten na tohle jméno musí někdy padnout. Benito Stefanelli, Ben Steffen či Benny Reeves. Figuruje nám v titulkách obvykle někde uprostřed vedlejších herců a přece často s podstatnějším postavením v ději. A pokud už figuruje v hereckém obsazení (a často i když ne), pravidelně ho vidíme i na postu různých hodností. Stunts. Master of arms. Stunt director. Stunt coordinator. Stunt choreographer. Fencing master. Weapon consultant... 

                                                                                 Sláva šéfovi!

Co to znamená?

Znamená to, že Ben se stará o akci. Když to ve špagetách bouchá, zveme Bena. Když máme padat z pátého patra a nezranit se, seženem Bena. Když se v sandálech a dobrodružných šermuje, berem Bena. Když potřebujeme cokoliv ohledně koní, máme tu Bena. Naučit 700 černošek umění s mačetou? Bena. Když potřebujeme sehnat Clintovi mulu, koho zavoláme? Že se ptáte. Čím víc ho člověk zná, tím víc si všímá jeho skromné nepostradatelnosti v podstatném procentu všech filmů všech žánrů napříč všemi dekádami.

A Leonem, tím to opravdu nezačalo. Jestli už někým, tak Sergiem Corbuccim. A ještě předtím…

Počátky westernů, sandálů, dobrodružných... A všude máme tuhle jistotu.

Nevidím rád zbraně v rukou dívek...

...ale společně to nějak zvládnem.

Jo, jak mu mám projevit svou úctu víc, než říct, že coby vedoucího kaskadérů ho řadím k legendě Francovi Fantasiovi? Prostě když je tam někdo z těchhle dvou, nemusíme se o nikoho bát. Ne, žádnej problém nebude, dokud nebudou zasahovat nepovolaní. A i pak se omezí na minimum. Zodpovědnost, toť jiný výraz pro tohohle muže.

Jo jo, starej Ben. Taková jistota. Jistota pro všechny na place. A podpora zvláště pro ty, kteří nemávají statutem superhvězd, ale zaslouží si úctu a uznání.

Ben kromě této obsáhlé celoživotní kariéry rovněž hraje a vůbec ne málo. Pozná se nejlépe podle toho, že jako postava ve filmu je… drsnej. Ten echt nejdrsnější, koho znám. A každý jeho krutý záporák je naprosto nezapomenutelnou kreací.

Jo, uvěřit tobě brutalitu není nic těžkého, kamaráde. Diváci ti to vždycky dokonale zbaští. A s kamenným výrazem projdeš coby drsný záporák opravdu kolem většiny režisérů většiny žánrů. A že tu máme i klaďáky? A vůbec ne málo. A ač na libovolné straně, pravidelně nás pak ve filmu očekává brutální skon Benita Stefanelliho. Ale i tady existují parádní výjimky. A nakonec jich není málo.

Když tedy ne brutální záporáci… tak obvykle nesmírně čestní a obětaví klaďáci. Z toho důvodu tu pak míváme kolegy, kteří jsou záporní prakticky vždycky, i dochází k ukrutně drsným střetům. Teda, vypadá to tak… dokud je člověk líp nezná. 

Ale co jsme to měli? Ano, drsnej.

Ohromně drsnej.

Ten nejdrsnější.

A nedovolte si zapochybovat.

Že pochybujou?

Každej na to holt má právo...

Ten drsnej. On je drsnej. Co, Clinte? Nebojíš se, že tě trumfne? Můžeš se bát, Charlie Bronsone. Můžeš… Ale potřebujete ho všichni. Všichni naši borci z Ameriky. Krom všeho ostatního, právě on vám, kvůli znalosti angličtiny, dělá tlumočníka. Leone se dorozumíval právě přes Bena. Nejen čest házet šéfovi pušku tedy Ben v Dolarové trilogii či Tenkrát na Západě má. Ale i tuhle bonusovou povinnost.

A patrně ji dělá více než dobře, na place k žádným mezinárodním pracovním nejasnostem nedošlo. Že tam dochází k něčemu jinému, a to růstu ega a možností režiséra, to je druhá věc, po formální stránce tak zůstává Leone právem ikonou. Po ostatních...
Tak mně se líbí první dvě dolarovky, opravdu parádní kousky, po opětovném zhlédnutí letos v létě mohu jen dosvědčit. Takové bez přetvářky. Takové správně civilní. Takové… ještě morální.
Škoda, že… že třeba za všechnu tu obětavost, za všechny ty roky tvrdé práce a snášení móresů… vám pak svůj vděk v plném rozsahu a detailech velký režisér projeví v něčem velikosti morální žumpy Mé jméno je Nikdo a Chytrák a dva společníci. Ale o tom nechci. Ne o narozeninách.

Tahle angličtina dává Benovi možnost i k zahraniční spolupráci, od Terence Younga po Wernera Herzoga, občas prostřídá Francií... A v Itálii ho máme pravidelně.

Jo. Jestli Benita znáte od Leoneho, stojí za to zkusit i něco jiného. Protože mnoho jeho kreací je obsahově mnohem barvitější a herecky zajímavější, tak nějak nečernobílejší. Šerifa Jeffersona z Il prezzo del potere, jednoho z nejlepších filmů co znám, nevyjímaje. Protože Leoneho záporáci, to je škatulka neumožňující výjimek. Prostě jsou jenom hrozně zlí. Ale i tu… někdy…

...je možné najít jiné a zajímavější věci, než by jeden čekal...

Není těžké seznámit se s Benem. Sledujete Sollimu, Petroniho, Corbucciho, oba, De Martina, Ferroniho, Capuana, Valeriiho...? A filmy? Nejednou velmi originální variace žánrů. Počátky westernů? Špagety? Peplum? Gotický horor? Poliziotteschi? Osmdesátkové pozoruhodnosti? Tak snad jen gialla tu, stejně jako u většiny kolegů špageťáků, chybí. Ono to chce odvahu, dát je do civilu, neb výrazností převálcují ostatní aktéry, mluvím z vlastních zkušeností. 

Od 50.-, druhé poloviny zvláště, lze Bena objevit, trvale až do 90. let, Ben tu s námi je a zkušeně vede. A vždycky zodpovědnost největší. Jak v hraní, tak v akci a vedení kolegů.

Zajisté.                                               

A vězte, není to vůbec nic lehkého.

"Kdo byl vaše dublérka v nejnebezpečnějších scénách?"

"Neměla jsem žádnou. Slepě jsem důvěřovala Benitu Stefanellimu a ostatním kaskadérům a beze strachu jsem dělala všechno, o co mě požádali. Ve scéně v Il figlio di Spartacus mě měl Steve v rychlosti vyhodit na koně. Odmítla jsem, ale kaskadéři mě přesvědčili, řekli mi, že se není čeho bát. Měli pravdu. ...získala jsem v ně naprostou důvěru." (Ombretta Colli, Giganti buoni: da Ercole a Piedone...)

Ač nechci být hrubá, přece musím ohledně Benovy popularity ve světě říct, že tenhle světec a surovec v jednom, když odhlédnu od nejznámější spolupráce s Leonem, má tu čest se na podstatné části internetu houpat. Pokud, tak podle téhle fotky v oprátce Bena spolehlivě rozpoznáte (a já ji sem zrovna nedám).
Tak? Že je vlastně celý děj superfrancouzského šarmu plného balastu, Une corde, un Colt Angeliky a jejího druha osobně, jakože kvůli jeho postavě? Že to bude o pomstě vraždy manžela? Tak ho oběsit hned na úvod, a na konci, za nepřehlédnutelně katolických podtónů, nám sdělit, že vlastně ve skutečnosti… kdo nezná, neuvěří. A nepochopí, co se mi na téhle věci tak ekluje a proč právě tenhle film konečně naučil mě rozpoznávat Benita Stefanelliho, jinak poměrně nenápadného to muže. A titulky? Tak vedoucím kaskadérů, jo, toho vám uznat můžou. Ale herec? Pcha. (Jako vždycky, co, Oldo, co jsme to tu měli posledně?) Úcta Francie nezná mezí, viz Belmondo v létě viděný. Vy si takový sousedy opravdu nezasloužíte, přátelé. (A to nedávné zemětřesení mě moc mrzí, zcela mimochodem.) Nikdy jsem si neměla brát Bena, co.

Hosseina s Angelikou nechme být a řekněme raději, že Benny má taky takovou jednu náramně pěknou vlastnost nebo schopnost či jak tomu říkat. Asi bychom to definovali tak, že… že se ho každý bojí. Frajeři rochňajcí se v potupném zničení všeho a všech kolem sebe, ti, kteří mají vždycky navrch… najednou nemají navrch. Pokud je na podobnou věc v ději někdo třeba, není lepší volby. A mimo děj… kdo ví.

Ale kdo máme čisté svědomí, pak se ho nemusíme bát, Benny přece není cizí.

Jinak by se náš Ben dal definovat jako chlapec s obtížně vydolovatelnou dobrou náladou. Rád nám stává vzadu a dělá pochybovačný profil s tím, že on si to může dovolit. Riccardo Pizzuti stává vzadu s tím, že si to dovolit nemůže, ale pochybovačný profil dělá tím radši.

Největší drsňák Itálie, co, Bene? Vždycky to nebývalo takové… Dokud nepřišla zodpovědnost špaget, je Ben veselejší a… ale ani potom to není tak vážné, jak to vypadá. A ano, ani dnes neopomenu poděkovat Brunovi Corbuccimu či Alfonsu Bresciovi za jejich nezkrotnou odvahu v sedmdesátých.

A i tím narážím na fakt, že je dnes, kdy to, doufejme, dopisuji, shodou náhod 8. 9., a pokud nám Wiki nelže, 

61 let slaví chlapec, který sem neodmyslitelně patří.

Marco Stefanelli

Tenhle Ben má totiž taky synka, veřejnosti netajeného. Přebírá rodinný podnik, dělá kaskadéra v množství věcí dosud, a že taky hraje? Kdykoliv vidím další špagetu s dalším blonďatě sladkým přemoudřelým napucánkem (a před nedlouhou dobou jich byla věru nezdravá koncentrace), říkám si... proč? Proč nemůžete vzít Marca? Ve 12 letech zvládne všechno sám, kolegové se o něj nemusejí soustavně starat a herecky (ne)zkušeně převálcuje nejen hrdinu. Nejen v Il pistolero segnato da Dio stojí za to se na jeho vyspělý výkon načuřeného sirotka podívat. Z Buldozeru mnozí mohou znát jeho spolupráci s Budem Spencerem. A jinak něco fracků, něco mladistvých delikventů, od každého něco... ač tě tvůrci berou jako záporáka už od mala, co? Vždyť jsi kaskadér! Jejich věc...

Tak mně toho kluka laskavě nezkažte, jasný?             

Ehm, takže děkuji za asistenci, Marco. 

A náš Ben? Zakladatel práv skautíků a kaskadérů. Za co Benovi být vděčni? Za všechno. A ještě za tolik navíc. Bez Bena… by bylo všechno v troskách. Nejen přeneseně.

To zvládne každej...

Jakej problém?

Dovoluji si oponovat, on to nezvládne každej. Jste ohromně šikovný. Že zvládnete opravdu všechno... dobrá, to je věc vaší profese. Ale že jste k tomu ještě podstatně lepší herci, než plno propagovaných star za vysoké peníze... Klobouk dolů. A takhle, ta moje nactiutrhačná zmínka na čsfd copak by byl Leone, nebýt Benita... 

Co by dělal beze mě? Sehnal by si někoho jinýho, samozřejmě.

Upřímně řečeno... nevim. Ale dobře, dobře.

A co víc říct? Že IMDb neuvádí množství filmů, kde hraje? To je přece tak trochu zvyk. Ale nevadí. 
A o čem to teda píšu? Když o Benovi není možné zjistit o moc víc, než osobní data, dobrý synek a láska ke koním? Já vám ani nevím. Ale jak nemusíte nuceně projevovat kritický odstup, seznámíte se se spoustou senzačních lidí. A já mám chuť říci aspoň pár slov ke každému.

Takových zajímavých (z)jevů, které stojí za pár slov, je Itálie plná. Třeba i toho, že je sakra všechno trochu jiné, než se na první pohled zdá. A že si na ty kovboje a indiány třeba vážně hráli rádi. A že tohle obdivuhodné riziko podstupovali, protože pro to měli nadšení.
A že jsou třeba víc, než jen mrtvoly. Jsou třeba i živí. Jestli to dnes ještě někdo pochopí, toť otázka...

A zanechám-li patosu?

...Jo, tak tohle všechno a ještě spoustu navíc toho Ben stihl. A myslíte, přátelé, že jenom kvůli x lirám na den? Víte, o tom mě zkrátka nepřesvědčíte. Proč to, Bene, všechno děláš, co?

Jo, tak dneska asi tolik. A jestli se tvrdí, že jsou tihle kluci černobílý? Posuďte už sami...

Všechno nejlepší!

To nejlepší z fesťáčku

Na začátku července nám filmový festival opět postihl Karlovy Vary a přinesl množství nezapomenutelných zážitků... Vážně? Upřímně, letos mi to přišlo poměrně slabé, po všech stránkách. Ačkoliv jsou tu věci, které nezklamou.

Ebenovy politicky laděné propagandistické, respektive asociální vtipy mě nic nebaví. Posté omílaná přitažlivost světových hvězd velikosti pornoherce Dornana a projevená inteligence a národní úcta jeho osobního režiséra mne neokouzluje. Za nebývalé zásluhy a laskavost poskytnutou naší zemi by zasloužili něco podstatně jiného, než ocenění. A že mezi těmihle úžasnými Gery, Dafoy a Mádly odváží se sem občas zavítat někdo jako Oliver Stone nebo Charlie Kaufman, inu mají odvahu… ale nikdo je tu teda ale fakt nechce. Tradičního guláše snědli málo a ještě mají zájem mluvit i o něčem jiném, než o tom, jak geniální jsou a jak my ubožáci máme čest si je tu platit. Jé jé, krásná slavnost, tenhle festival. A rok od roku lepší. Pornografie na zahájení, Hm.

Nicméně jakožto tradici jistou řádku let sjíždí člověk určitou obměnu festivalu, a to doma. Něco, co by si třeba sám od sebe ani nedal. Tu nějaký velikán, co nezklame, typu Petriho, Damianiho či Brescii, tu něco nudy z Francie, a taky něco… novodobých westernů. Jednou jedinkrát v roce jsem ochotna zhlédnout něco nového, současného, a to právě v této době. A to, co tam vidím... Jeden neurazí, nenadchne. Druhý, který se jeví lépe, mě naopak ve finále silně urazí. A třetí... má aspoň vtipné úvodní titulky. Patrně ne záměrně, ale přispějme něčím plným letní romantiky - obávaný zabiják strýček a jeho zločinecká minulost. Příště bude líp.

Data pro svět (bez)významná - 24. 6.

Je možné, že mi bez přestávky celý den šílené výkyvy počasí brání tohle dopsat? Je. Všechno v háji, kroupy jako tenisáky, střecha (možná) drží silou vůle, i nebe je proti nám. Ale to nás nezlomí...

24. červen se dozajista zapisuje coby den významných politických změn. Leč historie mu připisuje i jinou událost. Nadmíru (bez)významnou. Mezi trvale mladé a nadějné šestasedmdesátníky se dnešním dnem řadí jeden moc prima kamarád z Itálie. Chlapec, jehož bych prostě ráda neodborně a v tradičně spíš neinformačním článku představila. Už jenom proto, že mám takový dojem… že ho vlastně nikdo nezná. A možná ani nepozná. Páč... Důvod?

To je snad jasný. Vystupuju inkognito. A alias je moje křestní...

Nenápadný chlapec, tenhle Giancarlo Bastianoni. Člověk si ho tuze dlouho ani nevšimne. Člověk se o něm vlastně od nikoho nedozví. Člověku dá pořádnou práci jen odhalit jeho totožnost ve filmu, kde jsme se poprvé výrazně herecky poznali. A proč je nám všem tak utajen? 

Giancarlo Bastianoni se totiž celoživotně věnoval stuntmenství v pravém slova smyslu. Mohli bychom říct přesněji… dublování. Ano, takové té funkci zřítit se z útesu v převleku za hrdinu, a pokud jste dobrý dubl, nikdy divák nepozná, že tam nějaký dubl vůbec je. Kaskadéra nejde člověk dělat s vyhlídkou na slávu a kolosální příjmy, obvykle to však bohatě vyrovnává o to větším nadšením a chutí po adrenalínu. A když jste vhodný typ a nadšenec věru ochotný... Proboha, těch bylo, těch tvých alter ego, co? A zase narazím na dalšího herce, kterého zastupoval právě Giancarlo, a zase, a zase... Brett Halsey? Lex Barker? Gordon Scott? Bud Spencer?... A nevím, kdo všechno další. Podezřívám polovic hrdinů v Itálii. Zdánlivě nemají nic společného? Ba jo. Jednu věc. Jednoho statečného muže. Oldu. 

Já mu říkám Olda, tak se nenechte zmást, jde stále o Giancarla. Říkám mu Olda podle jeho slavné životní epizody...

Old Shatterhand objevuje Oldu... A už ho má!

"...I proto se tu, po Posledním výstřelu vinnetouovsky podruhé, Lex jistil osobním dublérem Italem Giancarlem Bastionanim, objeveným při natáčení Divokého Kurdistánu. Zkušený kaskadér a příležitostný herec mrňavých rolí v řadě spaghetti westernů pomohl stárnoucímu Tarzanovi uskakovat před pyrotechnickými efekty a hořícími trámy nebo přelézat jedoucí lokomotivu."       (K. Jordán, TNZ)

No ano! Díky své podstatnosti ve věci Mayovek jde snad o vůbec jediného kaskadéra a jednoho z minima Italů, kterého Jordán v knize zmiňuje. A že dělal dubla jemu, velkému Old Shatterhandovi, píše o něm až nezvykle s úctou. Že s chybou ve jménu... to už patří k věci této knihy... 

Jak se potkali, proč si vzal dubla z Itálie, když koprodukce je veskrze jugoslávská, a proč zrovna Oldu, který mu, no, není zrovna moc podobný, a jaká byla jejich spolupráce, to je pro mne otázka. Nicméně tímhle vyvoleným vyvaleným mládencem byl právě náš šťastný Olda.

Jeho vysoká postava a tmavé vlasy patrně přiměly Lexe Barkera zvolit si jej za osobního dubla a... přebarvit ho (jako se děje posléze pravidelně během celé kariéry, jen kvůli jiným slavným hercům). Nicméně kromě přebarvení mu Vinnetou a míšenka Apanači (příšerný pozdní vinnetouovský projekt plný nepřežitelných postav. I jediná věc, za kterou to pro mne stojí, tedy je hledat právě tuhle Oldu. No… je tu, a ve finále si ho Lex zastřelí) přinesla ještě jednu věc – titulkový kredit. (ono pokud jde tuhle o Oldu Giancarla, občas se mu ho dostalo i dřív. Jako herci, tedy) Dublování Barkera ho zanese i do jiných, německého špionážního a dobrodružných, třeba, a Olda je zase tu a zase v drobné úloze. Ale titulku, tu už ti blahosklonně nikdy neposkytnou, co, Oldo? Kdepak. Spy Today, Die Tomorrow, ohromná role, podstatně větší, než většina uvedených, senzační výkon, ještě ho dubluješ, toho superLexe... a uncredited. Nóbl společnost. A super frajer, tenhle Barker. Váží si tě, jen co je pravda. To víš, jsi jen kaskadér. Nežel toho, vážně...

Giancarlo Bastianoni napravo. Ten s přelivem, co tradičně vypadá, že se bojí.             A vlastně se mu mnohdy ani nedivím...

O tohohle chlapce je zájem. Každý, kdo chce být vysoký (většina), mladý (Lex?) či štíhlý (Bud?) jako on… potřebuje Oldu. A dělat jen tohle, těžko by ho člověk znal. To je, koneckonců, podstatou jeho povolání, ne(po)znat ho. Jenže Olda taky hraje. A vůbec ne málo. Od samého začátku šedesátých (možná i dřív, já znám od 61.), stár sotva dvacet let, ale Olda už byl tu, občas v davu, někdy i ve větší roli, např. v Deseti gladiátorech od Paroliniho (já tedy doporučuji ty pozdější od Nicka Nostra) nebo Maciste l'eroe più grande del mondo, kde se potkává s Markem Forestem či Giulianem Gemmou, jak se to tak vždycky píše. Já však pro dnešek napíšu spíše, že oni se tu setkávají s Giancarlem. Protože ten, ten je tu snad všude a od začátku.

Když myslíte... Ale vždycky budu působit dojmem, že je to moje první role.

A jinak se občas objeví, občas se jen mihne, občas devátý voják v třetí řadě zleva, někdy pro děj podstatnější a pro diváka méně skrytý... Takové ty veselé časy, které absolvovala většina známých na konci 50.- a v první půlce 60.-. Žel spaghetti westerny vystřídaly záhy nadšené akce meče a sandálů a skautíci, inu, trochu zvážněli a hlavně, mno... trvale zezáporněli. Takže všechno to, co umí a s čím se dřív chlubili... už bude bráno jako ryze negativní. Ach, jaká škoda.

No nic, Olda se, pokud je vidět, účastní dál. Tu proletí, tam prosviští, nejednou musíte dobře hledat... ale je tu! A když se strhne bitka, s nadšením odněkud přiskočí a proletí prostorem. Skoro jak... Riccardo Pizzuti. On tenhle Giancarlo, když už ho znáte, je poměrně dobře rozpoznatelný. Tím, že trvale budí dojem, že se něčeho bojí. I potřebuje parťáky, co na něj dají pozor a… 

Dát pozor? Já?! A kdo ho dá na mě?             Já, no.                

Mám-li jmenovat dva nejspjatější kaskadéry vůbec, tak dle vlastních zkušeností jsou to právě tihle dva. Pořád spolu. Vždycky za jeden provaz. Teda co já znám, vždycky. Na to, že je vždycky nastrkají na ukrutně zápornou stranu na odbouchnutí, na to se můžou spolehnout. A to už se nezmění, obzvláště v tom, co určilo profesní zaměření pro sedmdesátá léta u obou. Komedie dvojky Spencer-Hill.

Po nástupu těchhle třeskutých komedií žánru, jak tedy režie a scénář pravidleně usiluje, "morální rozklad od raného věku vydávaný za laskavou oddechovost", se stává nejpravidelnějším účastníkem všech těchto věcí právě on.

Že se blíží Bud? No... čeho se bát...

Ano, množstevně ještě pravidelnější, než nezničitelný tahoun Riccardo výše, něco ke třiceti filmům. A početně i pravidlenější než samotní Spencer/Hill, protože ho najdem i v jejich samostatných projektech. Zda za toto vytížení vděčí dublování Buda Spencera nebo patrně ohromné nekonfliktnosti nutné k profesi… 

Pokud není podstatným členem party gangsterů (nezřídkakdy se ujímá volantu), aspoň se někde mihne, projde, do bitky ho zapojí, Terence mu třikrát vrazí dveře do obličeje, Bud mu podupe nohy, takový typický zástupce bezohledných vykořisťovatelů, že. A coby jeho parťák/kamarád/nadřízený/chůva/opora právě tenhle Riccardo, u kterého jsme měli tu čest se pozastavit právě v minulém článku. 

Čeho se bát, vždyť všechny děti vypadají stejně...

Sergio Corbucci toto vidí jinak a právě Olda nám vede partu gangsterů (Sudá a lichá) a vůbec jde o jediné filmy, kde budí Olda dojem, že se nebojí. On když občas přihodí svou intervenci i rejžův brácha Bruno, tehdy není, čeho se bát.
Jen člověka postupem času nějak přechází optimismus...

Zjevné důvody vedly Bruna Corbucciho, Maria Amendolu a režiséra Alfonsa Bresciu (nejen) mu v sedmdesátých, kdy se kaskadéři začínají vládci průmyslu považovat za „majetek“ buddy hrdinů
ke zničení, povolit i něco jiného.
No jo, takový kapku zvláštní amatérsky působící filmík bez jakýchkoliv ambicí a s dopadem velikosti vlastizrady. Cha. Díky vám za něj!

A že IMDb, jako vždy, zatajuje desítky filmů, Oldu můžeme najít ve spoustě věcí, kde je neuveden, i v civilu, i poliziotteschi, a někdy... i v dobré náladě. Jak se to tak stává všem, kterým nevzali definitivně všechny ideály... i po tom všem. I po Barbonim. I po Valeriim. A dalších takových...

Jo, těch bylo...

Ale já se nebojím nikoho na světě.

A hned tak nějaká stár mě nerozklepe.

My a bát se? Cha chá!

Snad... jenom... občas... kameramana...

Jo, z toho mívám někdy strach. Tak si radši připijem.

A proč o Oldovi? Protože, jakožto všichni ostatní kaskadéři, dublové a herci malých rolí, si zaslouží úctu. A zaslouží si, aby i jeho někdo třeba, těžko dnes ještě docenil, ale aspoň ocenil. ANO, dobří herci velkých rolí si zaslouží toto vše rovněž, ale ti nepotřebují doceňovat. A Olda?

No jo, spolupracoval s většinou slavných tvůrců, významných herců, na vzniku podstatných filmů, na obdivuhodných akcích... jen pozornosti většiny unikl. Ale to už jsme napravili, přece. Celkově je hrozně fajn, tenhle Olda Giancarlo. A konkrétněji? Co k Oldovi dodat? Snad že má (prokazatelně) jednoho bratra a dnes žije v Brazílii. A jeho babička… tak o té toho moc nevím. Ale to nevadí.

 Všechno nej!

Ciao nemico, válka a Barboni, il mio amico

Karamboly? Ale o westernech, o těch jsme měli posledně. A o Šimonovi a Matoušovi předposledně. A pak je tu tamten film. A ještě jeden. A o obou bych ráda. Jenže jak, to je otázka, to si musím utřídit, tady musím uklidit… A co takhle nějakého kontroverzního… ale to taky jindy. Anebo... jo, ale nevím. A tohle je moc zajímavé, to by za to stálo. A taky mám v plánu takovou hnusnou věc. Ale ne dneska…
A pak jsme tu taky vyhrožovali jakousi reakcí na pana Enza Barboniho a jeho laskavé komedie. A když teď závažně uvažuju, říkám si, proč vlastně. Proč? Má to smysl? Pana Enza Barboniho mám tak rozpitvaného, tak svlečeného a tak probraného po všech stránkách, že už mě ničím nepřekvapí. Že jo, Enzo? Zase se pletu, co, další film a další překvápko dne. Ale nějak se mně dneska nechce, netěšilo by mě to…
Co jsem měla tu čest od mistra vidět? „Mistra,“ ano, zní to ironicky. Proč si nevážím Enza Barboniho? No, těch důvodů vidím hodně, nejeden už jsme probrali právě u Šimona a Matouše a nějak o nich dneska nemám chuť úplně vyprávět, můj přístup je patrně jasný, tak aspoň tak. Ale když už jsme tady, co jsem od něho viděla? (vzhledem k proslulosti těchhle spoluprací s dvojicí Spencer-Hill v naší zemi se přidržíme českých názvů, kde to jde)

Ciakmull - L'uomo della vendetta, Pravá a levá ruka ďábla, Malý unavený Joe, Podivné dědictví, Také andělé jedí fazole, Anche gli angeli tirano di destro, Dva výtečníci, Ciao nemico, Jdi na to.

Tak tohle všechno znám. No ano, do sbírky už mi chybí teoreticky jen čtyři věci, prakticky ještě méně, protože už je částečně znám taky a částečně znát nechci. Znám tedy i výtvory do naší vlasti nedovezené, neprodukované a neuznané, Ciakmulla… Bože, to musela být hrůza, točit spaghetti western/antickou tragédii Ciakmulla, utrpení, Pravá a levá ruka ďábla naštěstí naběhla… patřičně se upravila… a přece v ní ještě zbylo dost z pravých špaget, abych ji mohla řadit k tomu Barboniho nejlepšímu a přežitelnému.
Se všemi pravými (Barboniho) mám nemalé problémy. Vidím tam křivou ideologii. Zvrhlou morálku. Zlý humor. A kladné hrdiny neštítící se ničeho. Víme. Máme tu ale mezi tím i třeba takovou sérii s Giulianem Gemmou. OK, je tu Bud Spencer? Vyprodukuje se to k nám, v pohodě, všechno takové tu být musí. Chybí však v titulkách ke druhému kusu, ke druhé gangsterce? Ani pohledem o to distributoři nezavadí. A ty filmy mají přitom mnohé zajímavé. Mají Gemmu (pro naše distributory i zpravodaje Nicolas z Angeliky, toť vše, víc je ani nezajímá), který… machruje? Nenechte se zmást. Machrovat může, tedy jeho postava, kolik jí jen síly dovolí, a že věru ne mnoho, protože jeho hrdinové, toť trotlové, co si v jádru vůbec nevěří a aby se ze všeho vysekali, potřebují sakra cizí pomoc, zpravidla nejen parťáka. Ano ano, taky má parťáka zavalité postavy, jenže s ním jedná kapku jinak a právě onen parťák mívá nad ním převahu. A Terence Hill? Machruje, abychom věděli, že na to má. Taky na to má, pomoc jakože nepotřebuje a zvládne všechno levou zadní, bez mrknutí oka a přesně mířenou střelou přes rameno. Gemma machruje, protože na to nemá a tohle je taková jeho jediná obrana. Tož takhle asi rozdíl hlavní. Ale je tam, opravdu, ten rozdíl. Stačí jejich vztah ve dvojici. Gemma parťáka vytáčí tak svými velkohubými kecy, kterými jim dělá ostudu. Terence? Buda? Velmi obratně proti němu, vždy a všude, bez spolupráce, vždy ochoten mu uškodit, nepomoct a dát pěsti dohromady, až když by něco mohlo hrozit i jemu. A ve chvíli, kdy se na jeho nejen parťáka, ale často navíc třeba i bratra, sesype deset protivníků, když je proti sobě poštval, sedí si na baru a dobře se baví.

To bude jako vono?

Jenže ten Gemma… Tak o čem teda dneska? Když se mi do toho Barboniho samého nechce moc tepat? Víte, přivedl mne na to článek na Oik's blog, a to o válečných filmech. Ta válka chce nějak oslavit, že jo. Konec, samozřejmě. A ač jsme to už prošvihli, naskýtá se mi tu výjimečná možnost, s přihlédnutím k jednomu faktu tuplem, vzít si film, který...

• Je válečný. 

Válečné italské filmy mají ve světě ukrutnou pověst. Nedůvěryhodné, smyšlené, vybavení špatné a celé fantasticky nepřesné, historikové obvykle trpí… S několika už jsem měla tu čest a když přiznám, že nejsem historik, že na to nekoukám kvůli dokonalým tankům a realistickým reprodukcím skutečných bitev, tak můžu říct, že v jádru nejsem proti nim, proti těm filmům. Jak se to pojme, to je otázka. Když Gianfranco Parolini natočí (patrně) svůj první a poslední film, kde mu nejde JEN o STYL a udělá Pět pekelných mužů, nemůžu si stěžovat. Tak bezva parta, co se tam dala dohromady, ano, samý starý dobrý známý, můžou dělat Američany, co na svoji totálně smyšlenou misi za Klausem Kinskim táhnou trampolínu pro Alda Cantiho, a nic mi to nevadí. Mario Siciliano a jeho pohádka tisíce a jedné noci Invaze do Afriky už to má trochu těžší, neb je úplně vážná, ale když na to všechno tam přistoupíte, proč ne. Nó, jinou kapitolou je Ferroniho Bitva u El Alameinu, chuťovčička dokazující nám, že rejža byl fašoun, a co dělal za války, taťko, to snad radši ani nevědět (ale je fajn, Giorgio Ferroni, to nic nemění)... A co Ten prokletý obrněný vlak? Tak z toho si pamatuju hlavně, že tam vám něco ujelo, mistře výbuchů a tarantinismu E. G. Castellari. Popletl jste si dvě hlavní postavy, příkladně. Ale vám to asi nevadí. Nebo si vážně myslíte, že…
Nekončívají většinou moc dobře, tyhle filmy. Ale, jak patrno z českých názvů, naši distributoři to mají hrozně rádi a co nám sem vyprodukovali, doplněno skvostnými dabingy Řitkavideo s.r.o., to se nepoštěstilo jinému italskému žánru ani omylem. Názor na to, že k nám dodali i věci jako A děla pořád duní, nebudu radši ani vypouštět, je to prostě risk, italský válečný. Ale bez nich by byla nuda, zase. 

• Je Barboniho. Prý.

• Je komedie. A vidíte, jak se vždy, a třeba ani nechci, ale vždycky nakonec dopracuji ke komedii? Nějak se mi o nich líp píše, mám pocit.

Jo, tohle bude ono. Aspoň trochu výstižnější.

A tak, že se mně nějak nechce tu dneska kritizovat a morálně odsuzovat… i pojďte se jenom dívat. 

(a číst, jak zase budu plkat o jiných věcech a kriticky odbíhat od tématu a kdesi cosi, to včetně kritizování a morálního odsuzování)

To nejposlednější z posledních.

Nejneznámější z neznámých.

Možná i nejopovrhovanější z opovrhovaných.

Když už jsem o tom čirou náhodou někde něco četla, výhradně kritiku. To je pro mne vždycky dobré znamení…

A tak, co je tohle vlastně zač? Zcela nebarboniovská Barboniho věc. Já tuším, jak to tam vznikalo. Mám o tom tedy určité povědomí a důkazy jsou pak samotné výtvory režisérů. Tedy ty neujasněné postoje autora a nevyrovnané styly a celkově měněné přístupy k problémům mi evokují představu, že ten jeden propůjčil jméno k tomu jednomu filmu toho někoho druhého a pak zase obráceně, ten druhý tomu prvnímu... Prostě se to půjčovalo a pak se to zase vracelo.

Ne, Ferdinando Baldi tady tedy ve skutečnosti mluví o materiálu na točení, který si navzájem půjčovali, ale koneckonců, třeba neujasněnost právě jeho filmů… o těch zas jindy. Stává se to mnohým. Stává se to často. Ale co se stalo u Barboniho, to nemám ponětí. Já prostě doteď nevím, kdo to za něj dělal. Nebo kdo mu udělal jiný námět. Jeho syn? Dle Jdi na to! s jeho scénářem mám pocit, že je vše při starém a otcova škola se nezapře, ač rozdíly tu jsou. Ale kdo, kdo vám dělal tohle? Buď Bruno Corbucci… Nebo, protože nemám právo upírat autorství, režisér měl pocit blížícího se konce a tak nějak smiřoval duši s Bohem… a s tím i s ostatími. Nic se ovšem nestalo, z chřipky se dostal a v neveselém roce 84 už nám vesele dělá Dvojníky a nic mu nevadí… jemu přesněji řečeno nic nevadí. A má averze snad jest příliš patrná a měla bych sem dát v reakci na ni a v rámci vysvětlení jinou ukázku jeho tvorby, nějakou skutečně jeho. Jenže tak mám dojem, že by se dneska mělo udělat něco jiného. (přesto se však neubráním určitým odbočkám do rizikových vod a beru všechnu zodpovědnost na sebe. Krom toho, že píšu za sebe, jak raději upozorňuji) A dát prostor zcela zapomenutým talentům. A jednomu zapomenutému filmu…

Cože?! Film tohohle autora a zapomenout na něj?!

Tak na to hned zapomeňte!

Že jsi tenhle válečnej ještě neviděl, co, civilisto?!!

Ciao nemico

Film, na který jeho oficiální autor opravdu nemůže být moc hrdý. A mám takový neurčitý pocit, že je tak trochu schválně natolik zapomenutý. U některých věcí se to občas stává...
Předně je to film, s nímž mám nemalý problém, a to prostý a jasný: pouze původní znění bez jakékoliv podpory. No ano, chybí Bud, chybí Terence, tak co by to mohlo dělat u nás. Zato ten zbytek, ten reprízovat, upravovat, leštit, pořád znova vydávat… ale tohle ne. Za sebe jsem ráda, že aspoň obraz je poměrně dobře rozpoznatelný, bývá hůř. A ohledně zvuku, to už je prakticky klasika, dívat se na věc bez podpory. Pokud film existuje v anglickém či italském znění, upřednostňuji už dlouho tu italskou stopu, zaprvé politicky, zadruhé esteticky, zatřetí s porozuměním angličtiny mám podstatně větší problém, ač v italštině zase neznám slovíčka, a taky, dochází tam k pravidelným změnám textu, docela podstatným, ztraceno (schválně?) v překladu a změněno (schválně.) v dabingu.
Točit něco z války, druhé světové k tomu, to je docela otázka. A riziko. U komedie rozhodně. Ne každý (přesněji řečeno žádný) film je Velký flám, má velká láska, nebo Private’s Progress. A ne každý ví, kdy brzdit.

A navážno…nebo polovážno... heroické americké kroniky mi mnoho neříkají – nevidím důvod pořád koukat na nové a nové pochvalné ódy na své hrdinství v konfliktu, který se jich zrovna moc netýkal. A degradování Němců na pitomé figurky, kterým každý třebas i jimi zajatý Američan může zcela svobodně naflusat do ksichtu, no, nelíbí se mi to. Stejně jako se mi nelíbí, co nelíbí, mnou s hrůzou viděný závěr Tuctu špinavců mi nejvíc připomíná… k čemu přirovnat zabarikádování desítek lidí v podzemí, polití benzínem, podpálení, odjezd a ohláškování "hrdiny"? Těžko říct. Leč takovéhle věci mě (ve filmech, rozumějte!) pak staví na stranu nepřátel, tedy nacistů.

Tak ze zabíjení generálů si udělají živnost, jo? Bože, jak já nenávidím hláškování o vážných věcech. A smrt takovou věcí bezpochyby je, dle mého staromódního 20 letého názoru tou vůbec nejvážnější.
Auto se řítí po cestě. Prásk. Smyk. Zůstává viset nad propastí. Člověk v něm nemá šanci se odtud dostat. Zoufale se snaží, ale je to marné. Auto se kývá. Pomoc nikde. Je to záporák? Bezpochyby. Jenže…

Neměl rád výšky.

Jenže jsou takové situace, kdy člověk i v takovémto případě čeká určitou, no…
No James Bond k němu přijde a já si říkám: teď ho vytáhne ven. Co s ním pak udělá, to je jedno, ale vytáhne ho prostě ven.
Takže Roger Moore něco prohodí a skopne auto do propasti. Slovo k divákům? „Neměl rád výšky.“
 

Tak. Stručný způsob, jak dosáhnout toho, že mi stačí minuta filmu a dám na čsfd odpad se zhnuseným pocitem, že tohle je opravdu to jediné, co s tím ještě já můžu udělat. Ač vůbec nepochybuji, že je to ctící předlohu a přesně dle nastaveného modelu, mám přece právo nesouhlasit s myšlenkou filmu. A jestli si to ten mrtvý zasloužil?

Příště zaklepej, než někam vpadneš.

Za co strašného mohl? Věřím. Věřím, že třeba i zasloužil.
Ale každý má právo důstojně aspoň umřít. Každý.
A teď, tralala, někoho venku vtipně ubijem a když ten se vpotácí dovnitř, neozbrojeného a zcela bez očekávání ho odstřelíme zezadu. Bez důvodu. A řeknem: „Příště zaklepej, než někam vpadneš.“
Svatý Otče na nebesích, i mě, jakožto osobu bez vyznání, všechny takovéhle filmy, o těch pana Terence Hilla nemluvě, přimějí modlit se. Leone! Valerii! Kurva!!! Mně je zle. Z vás.

A jak to v poslední době přibývá, tohle podivné... jestli se tomu dá říkat, Bůh mě netrestej, vtipkování. Vždycky píšu, jaký je to moderní chlapec, ten Trencle Hill. Jo jo.
Co dodat? Že podobně se tu reaguje i na smrt parťáků, kteří nejednou umírají právě kvůli němu, 007, s tím není žádný problém. Jenže já ho mám. Sakra velkej. Sakra mám pocit, že úřad hrdina vás ještě neopravňuje ke všemu, co se vám líbí. A že zrovna úřad hrdina má docela závažné morální zásady. Protože promiňte, ale takovejhle hrdina, to pro mne není hrdina. To je něco horšího, než záporák, neb ten je nám aspoň líčen jakožto záporný, jakože není správný a jakože to taky odnese. Ale tohle… Fuj. Pryč s tím už.

Tak třeba radši Most u Remagenu? A přes řeku Kwai? Dva filmy, které mám ráda. Robert Vaughn (Lee ze 7 statečných) a sir Alec Guinness (kdo by tohohle geniálního Angličana neznal) jsou velcí herci (které mám taky ráda). Na straně… záporné? Možná ne tak úplně. Kladné? To není tak snadné. A přece i tam je a musí být onen hrdina, tradiční model, který ubírá prostor psychologicky podstatně zajímavějším kolegům. Už jsem to dlouho neviděla, i paměť mne může klamat, ale nedržela jsem z těch hrdinů ani s jedním.
Zcela obecně, víte, takhle, ono už jenom to východisko hrdina americký voják v druhé světové někde v Evropě, patřičně mě to k hrdinovi nemotivuje. Protože proč by v tom měl mít nějaký osobní zájem, důvod, přesvědčení…? Těžko ho uvěřit. A když mimoděk srovnáte s kýmkoliv, kdo v tom osobní národní zájem má a navrch znáte Atentát... mimochodem, nemýlím se, že zrovna včera jsme měli národní výročí? Děkuju, kluci.
I znáte-li Atentát, přijde vám tahle heroická snaha hrozně plochá a strojená. A že zase vítězná? Hmmm.
A pak jsou tu tyhle válečné, italské. Co tedy v těch válečných hledám? Inu, nějaký osobní příběh. Historikové se chytají za hlavu a většina jistě hrubě nesouhlasí, ale snad je to mým ženským přístupem, že i ve válečném žánru (jakožto i v jiných žánrech) vidím téma jako kulisu, ale za základ pokládám drama postav apod.

Mě tohle totiž osobně trochu děsí... a zároveň kapku nudí...

A pak mě taky zajímalo, a to mě sakra zajímalo, jaký je pohled na válku od samotných Italů. Protože přeci jen většina těch filmů je o hrdinech správných, tedy Amerika, Anglie, ale co pak my? Umberto Eco (nejen) o tom moc zajímavě píše (nejen) v Tajemném plameni královny Loany.

Takže my? Co my. Ještě jeden věru netradiční pohled na druhou světovou od Italů chystám.
A kdo ví, možná jsou na to ty komedie nakonec lepší. Protože natočit vážný film s tím, že na vás národně leží vina Mussoliniho stínu a Hitlerových spojenců, to musí být těžké. Neměli už jsme nějakou zmínku na tohle téma v článku o Šimonu a Matoušovi? Sakra dobré filmy, tamty, bez vymezení, a co všechno se tam dá najít a probrat… I Ferroniho kroniku zrození Národa nedoporučuju. A tohle, Ciao nemico, no, vyloženě doporučovat, to bych snad nedělala, ale mám ten film osobně ráda.
Vraťme se k tomu, že to nemá žádnou podporu a docela hodně se tu mluví, takže množství všeho se ztratilo v překladu (a třeba i ta negativa, která jsem jen nepochopila, e? Pochybuju) a většina mých dojmů jsou pouze dohady.
A o čem se dohaduji? Je válka. Na Sicílii. Přímo a konkrétně invaze na Sicílii v létě 43. A americká armáda má úkol – zničit most Čtyř císařů (pěkná papundeklová výprava těch čtyř císařů, což je tak jediné, co se o tom kde dočtu), velmi to významnou historickou památku, která přežila tisíciletí bojů nezničena. Přežije i dnes?

A jak to vlastně začíná? Pan Johann Skocdostuku de von Ausfern-Schplenden-Schlitter-Crasscrenbon-Fritte-Kopatch-Zinky-Linky-Blincky-Drek-Burstein-Von-Vodkezan-Thrasher-Apple-Banger-Horowitz-Ticolensic-Grander-Knotty-Spelltinkle-Grandlich-Grumblemeyer-Spelterwasser-Kurstlich-Himbleeisen-Bahnwagen-Gutenabend-Bitte-Ein-Nurnburger-Bratwustle-Gerspurten-Mitz-Weimache-Luber-Hundsfut-Gumberaber-Shonendanker-Kalbsfleisch-Mittler-Aucher von Hautkopft Ulmský... skoro, teda, jinými slovy nastaro nabílený Gemma... vzpomíná.

Ten most se musel vyhodit do povětří. Proč nevím, ale je to příkaz. A proto je v americké základně posláno pro speciální skupinu.
Takže americká armáda? No… přátelé takhle. Kdo nepřistoupí na jeden fakt, možná ho tahle věc unudí k smrti. Ten fakt je prostý – tohle není Barboniho komedie. Stylem. Vtipy. Přístupem ke všem postavám. Vlastně ničím. A Gemma je jiný hrdina, než Terence Hill. A není jím sám, nemá totiž problém mít partu pěti zkrachovalců, flákačů a floutků, kterým se nechce do bitevních vřav, a když svou výsadku zahájí, nejsme si jisti, jestli by bylo nebylo bezpečnější je tam vůbec neposílat…

Jeden šéf poručík Joe Kirby s trvalou gumou v puse a nezbytnými slunečními brýlemi, jeden nejen tušený italoameričan, trvale ospalý černoch, hollywoodský kaskadér s tamějšími návyky, takovej strašněj vejtaha (tedy jako vejtaha je strašný, on sám je v pohodě) a indián jménem Camion Veloce, tedy Rychlý náklaďák (Divné jméno pro indiána. - Pořád se vyvíjíme, pane.)... To jsou mi vtípky, tohleto.

Ivan Rassimov jako indián, to už jinde neuvidíme. Nevkusné? Ani si nemyslím, snad trochu šokující. Po jeho boku můžeme si všimnout pošuka jménem Jackie Basehart (tedy jako herce). Jo, to jméno je mi nějak... no aby ne. Krom jiných je to zrovínka ten mladý chudák, který se tak bál, že padne v Prokletém obrněném vlaku, a kterého pan Castellari klidně odpraví, nahradí vítězným náckem (ač v amerických barvách, tedy), kterému přihraje i jeho ženskou a hop hop z něj udělá dojemného hrdinu. Tak tímhle jste mě dostal. Dnes snad jeho úloha bude férovější. A vděčnější. Zasloužíš si to, kamaráde. A vy ostatní? Že pochybujete.
Takoví extrasuper hrdinové, že. Gemma na to měl vždycky ksicht, na tyhle frajery. Ale dneska to bude jiné. Nejste tak tochu vejtahové všichni, vás všech pět?

Ne, není to charakterově nějak zvlášť promakané, prostě tu jsou, se svými specifiky a s hrdinným úkolem – rozmetat most na kousky. Stop! Vážně je to hrdinný úkol? Nepřemýšlíme, prostě je? A jejich šéfem a nadřízeným je Vincent Gardenia, tak není pochyb…? Nebo přece?

Na druhé straně barikády máme totiž logicky Italy. Takže se sluší předem upozornit na jednu takovou okolnost - v tomhle filmu z druhé světové se, pokud mě vědomosti a znalosti neklamou, nenachází jediný živý Němec (mrtvý taky ne). Opravdu. A Italové? Tak, je to italský film, i nebudeme je asi brát jako bezbřeze obětavé kamarády Hitlera a poskoky bráchy Duceho, což ani nebyli. Nebudeme je ani oslavovat jako hrdiny plné velkolepých gest jako Ferroni, což taky nebyli. Nejvíc jsou asi…  
„Ty jsi fakt vůbec nic nepochopil. Já se chci totiž vrátit domů!“ dí v Bitvě u El Alameinu vojín Salvatore Borgese svému kamarádovi Riccardovi Pizzutimu, toť jediné dvě postavy, kterým se heroičnost filmu vyhnula a tak nějak mimo všechno tu právě ti dva stojí za to.
Něco takového. Zbabělci? Je tohle zbabělost, nezájem na účasti ve válce, které se hrdě účastní vaše vlast, a když to bouchá, neusilujete o to vrátit se opálen a ověnčen medailemi? Vrať se se štítem, nebo na něm. A víte, až padnete, jak šťastný budou vaše manželky, že měly doma takový hrdiny…?
To je otázka, tohleto. Mně se to vždycky líbilo. Proto nemluvím o zbabělcích, proto jsem ráda, že ty bitvy vždycky projeli a Němci to museli zachraňovat (leč Němcům takové spojence vůbec nezávidím). A proto rovněž vděčím své vlasti za to, že nikdy žádné konflikty nevyvolala a až do nedávna ani žádnou spolupráci na masakrech neměla. Ale to už odbočujeme trochu moc.
Takže ti Italové… mají za šéfa základny (vůbec nadřízení jsou si dost podobní na obou stranách) prozměnu Erose Pagniho, policistu z Argentovy Profondo rosso, například, vůbec tu nacházím množství žánrově naprosto netypických herců. A za vedoucího poručíka Johnnyho Dorelliho.

Znáte-li Pagniho, víte asi, jak kouzelně divadelně přehrává, stejně tak Gardenia, a tak to dohromady dává něco střelených fórků, jenže tak nějak… ne zlých. Má alergie na zlé vtípky se stupňuje. Považuji za ně ty, kterými se stručně ubližuje ostatním. O cynismu poslední doby raději pomlčet. A tyhle zlé vtípky, ty tu nejsou. Pane Barboni? Tak se přiznejte. Protože mohu odpovědně prohlásit, že vaše filmy a humor hrdinů, to je sbírka vtípků proti ostatním. Řeknete mi (dost možná, někdo) že tyhle fórky dělají praví Barboniho hrdinové přece, když už ne jenom z legrace (ale to oni si zas důvod vždycky najdou), tak aby vyškolili určené objekty. A já jsem pro. Naprosto pro. Stopro. Co to tu bylo u Šimona a Matouše a tamějšího záporáka Morgana a ostatních?
„Poslání barboniovek je, dle mého, nehodlám se dostávat do nebezpečí propagováním postřehů a vydáváním je za fakta, prostě podle mého je jejich poslání poněkud pokřivené. A tady? Normální. Úplně normální, třeba, že bychom měli držet s kamarádem, že bychom ho neměli podrážet, že bychom neměli vědomě ubližovat ostatním a že když strkáme prsty tam, kam nemáme, možná si je přivřeme do dveří...“
Jo, přesně to tam bylo. A hrdina na to má právo. I přivřít jim ty dveře. Ale hrdina na tohle nemá právo, když se chová hůř, než všichni tamější záporáci dohromady. Velká gesta a velké řeči nahrávačů („Můj dědeček říká, že jenom dobří muži neumějí lhát.“ Jé jé, jak jinak. „Nejpodivnější dva banditi, které jsem kdy viděl; Nejpodivnější tajní agenti, které jsem kdy viděl; Kdyby byl tak každý jako vy!!!“ Yeah, není nad to se pěkně odpropagovat) nemůžou přece přebít fakt, jací ti hrdinové jsou.

Drží spolu? Nedrží. Ubližují si? Ubližují. Ostatním? Jistě. Pořád se jen vytahují? Ano. A chtějí se pobavit? To jo. Na něčí účet, nikdy jinak. Jednou jedinkrát si udělat legraci ze sebe… Z vás? Jestli k něčemu takovému došlo třikrát, možná budu přehánět. A i v tom případě si ji někdo udělá z vás, hrdinové, nikoliv vy sami ze sebe. Krapet nepoměr, co? Krapet problém, že ty svoje gangstery, co potřebují srazit nosánky a nastavit zrcadlo, že ty tu máte na ničení, ale oni možnost něco provést a teda nám dokázat, že je právo je zničit, nemají, zato vy, až běda!
Smrt a cokoliv podobného je ve všech těchhle filmech pečlivě eliminováno a tedy podobné hláškování, jako jsem rozebírala výše, se tu nacházet nemůže. Ale jsou tu jiné triky. A podle mě srovnatelně dobré. Tím lepší, že se vždycky můžou odvolat na to, že je to přece jenom legrace.

A hodné vtípky? I ještě před párem let poměrně hodně sral mě v dnešním filmu Eros Pagni jakožto ukecaný, přehrávající důstojník, kterému nejde, než o dobře uvařené kafe. A trapný to je ach jéje... (a takový Franco Franchi a Ciccio Ingrassia zrovna tak, trochu jako zaujatě k tomu přistupoval divák. Tak mám dojem, že k tomu prostě šel, že to zkritizuje) Jenže nějak už mi to dnes nepřijde. Dobře, každý má jiný smysl pro humor a nikomu do něj nemluvím, jak upozorňuji vždycky, a píšu za sebe, jak obvykle doplňuji, ale s odstupem, nadhledem a trochou přemýšlení na nich neshledávám nic závadného. Pagni má svou důstojnost. Všichni mají důstojnost. Všichni! (že já si s tím nedám pokoj, že jo, už u Šimona a Matouše to byly litanie o demokracii a důstojnosti. Jenže víte, důstojnost je to poslední, co vám můžou vzít... a když vám to vezmou, co pak ještě jste?) A tak i takovéhle vtipy vyzní jinak, než čisté pitvoření. A pak, pořád to je spíš dělání si legrace sám ze sebe, no ne?

A teď vám nevím. Italská armáda má za úkol rovněž něco u mostu, zda ho vyhodit, nebo vyhodit o kus dál, aby se tam Američani nedostali a nevyhodili ho, respektive aby se tamtudy nedostali dál, nechci lhát. Vyhodit to tam mají (za omyly se omlouvám) každopádně obě strany a nasadit při tom život taky. Nadšení k tomu mají pramalé, je to národní památka a pak, kdo nasazuje rád život? Ba ani seržant Jones, pro kterého je vlivem hollywoodského zaskakování Johna Waynea nebezpečí denním chlebem, o Italech nemluvě, těm je úkol uložen s tím, že bude jejich poslední. A když pak shodou náhod a nejasností v papírech dojde k záměně a místo profesionálního komanda smrti dorazí hudebníci... přes protesty (leč chabé, válka je válka) a s neadekvátními zkušenostmi a předpoklady k řešení takového problému, jim připadne sebevražedný úkol. Vezmou hoboj a jdou na to. Padnout. Dost možná. Docela vážný námět, na komedii. Ale to je celé, takové melancholické. A pohádka.
„Benito Mussolini přesunul do italských jednotek co nejvíce vojáků, kteří byli sicilského původu. Chtěl tím dosáhnout lepších bojových výsledků, když kalkuloval s tím, že obyvatelé budou bránit svá rodiště a domovy s větší odhodlaností než by tomu bylo u vojáků z pevninské části Itálie. Tito „vojáci“ se naopak houfně vzdávali, aby zabránili plenění a urychlili podepsání míru.“     (Wiki)
Tak je to pohádka nebo realita? Pohádka v tom jak se to dá krásně mírově vyřešit. A jak je to s realitou tuším už delší dobu, co Itálii trochu znám.

Šéf poručík dirigent Federico Tocci a jeho smrtící skvadra specialistů na dechové hudební nástroje. Schopný hráč na fagot s tušenými italoamerickými příbuznými, flétnista s pozoruhodným horalským slangem a tradičně netradičním pérem za kloboukem, ukrutně vyděšený klarinetista z banda dei pompieri a trvale ospalý a velkou výřečností oplývající mistr lesního rohu.

Šéfem skvadry hudebníků může být tedy další netypická figura, Johnny Dorelli, nechci ani mluvit o svých zkušenostech s jeho komediemi, konkrétně jen jednou a stačilo, strašné… Jenže dneska dělá něco jiného. A docela jiného, než jeho obecně známé kreace. Docela normální, docela vážný, docela úctyhodný dirigent opery La Scala a kvůli válce italský voják. A jeho eskadra? To už jsme asi naznačili dostatečně.
Takže ani jedna strana není nahlížena jako hrdina / nepřítel. Ale jako osudem a okolnostmi donucení muži určení k úkolu, přes nesouhlas, přes nechuť padnout, přes fakt, že jim tu do toho vlastně nic není, museli jít. Nemůžu neprojevit obdiv k autorovi, který skutečně nemá vůbec úmysl adorovat jednu stranu (a to tu má Američany a Italy, prosím, patriot nebo obecně uznávaná veličina osvoboditelů, a nepřikloní se k ničemu!). A mně sem Barboni už zase nějak nesedí. Enzo Barboni (E. B. Clucher) mi v mnohém připomíná Lucia Fulciho (či druhého Enza, G. Castellariho, a ještě jednoho pána, ale o tom už radši ne). Jako bezbřehý obdiv k USA dalo by se to snad definovat. Obdiv jejich stylu, jejich kultury, jejich všeho. A ty filmy jsou vývozním artiklem. Že se pak uchytily všude jinde, nemluvě o Německu nebo tady, to je jistě potěšitelný úspěch, ale Amerika byla hlavní. Kecám? Propána, slyšeli jste někdy, že by režisér točil filmy celé v angličtině, ač sám jiného původu, stejně jako všichni účastníci? A tak se to dělalo s Bud-Terenceovkami. Kvůli vývozu, a aby dabing vypadal věrohodně, co?
Jenže dneska si nejsem zrovna jista, že se tohle točilo v angličtině. (ano, kvůli stoprocentnímu dabingu v Itálii na tom snad tolik nesejde… ale leccos to vypovídá. A jak říkám, v překladech se mění mnohé) A nějak to prostě chybí. To zaujetí Amerikou. Vždyť je to taky snad vůbec jediný jeho film, který se tam neodehrává! Dneska autora nějak víc zajímá proč a jak, a ne jen kdo a co. E perchè, ptám se? Oh, why? A proč? Protože… těžko říct.
Takže tu máme divoké představy, jakože v každé ruce samopal, v puse žvejka a indián a černoch k tomu, to jsou Američani. A že co Ital, to muzikant, co si zpívá operní árie, a přes rameno trumpetu. Přehnané? Schválně. Zcela záměrně. (A, mimo to, poslat do války členy orchestru, to je věru silně symbolickým tahem.)
Takže pane Barboni, kdo vám s tím pomáhal? Ne, není to nijak objevné, party se u mostu srazí a řeší se, co dál. Co dál? A nebylo by koneckonců lepší, než to odpálit a všichni nemici tu umřít… dát to dohromady? Je to ohromně idealizované. Ale idealizovaný pohled na Ameriku je něco kapku jiného, než její propagace. A tak vůbec. A možná, že i ten pocit idealizování je jen výsledkem takového obranného, ale zcela realistického přístupu.
Škoda mluvit. Protože veškeré konspirační teorie by byly jen výsledkem mých vlastních dohad, je to prý film Enza Barboniho, tak je. (cha) To dá rozum, jsou tu tradice naší kultury jako Sal Borgese. Jenže záporák, to zrovna vůbec není. Za záporáka bych označila jedinou postavu filmu a ta přijede až k závěru… A tak nějak samotnou nesmyslnost války a násilí. A zodpovědně můžu říct, že tenhle film proti tomu násilí fakt je.

Jo, přátelé nadřízení, co všechny ty nesmyslné příkazy dáváte. Ale i vy koneckonců máte nařízení shora a možná ani vy… kdo je teda záporák doopravdy? A co bylo dřív, slepice, nebo vejce?

Takže Sal Borgese je italský voják, inu ten už nám toho nahrál, na všech stranách, rok 1982 (1981? 1983? Kdyby se tak jednou ty prameny shodly...), pokročilý to letopočet, ale mně prostě přijde pěkný už jenom to, že jednou zas smí hrát to, co sám je, Itala (a u Barboniho je to opravdu nevídané).

Je libo zatlučení do země?

A pak, pak je tu taky takový jeden voják, kterému nikdo nedá do huby, nikdo mu nerozrazí stůl o hlavu, neprohodí ho sklem, nikdo mu naturalisticky nevytříská všechny zuby, a kalhoty, jakožto celou uniformu včetně alpského brka na kloboučku, si udrží bez problémů po celý film. (a že do těch extrémních extrémů se sám Barboni nepouštěl? Pravda, Colizzi, Corbucci či Lupo, ale hlavně kolektivní idea toho, že na NĚM si můžete vyzkoušet fakt všechno…) Jak můžete?!
Kdo trochu zná filmy tohohle druhu, asi už dávno ví, o kom tady mluvím, co?
Jak můžete dát Riccarda Pizzutiho na post hrdiny?

Nejen, že nemůžete, vy byste to hlavně nikdy neudělal, pane. Nikdy. Směr byste porušil. Všechno byste pokazil. Tak nějak byste... zklamal diváky, kteří na to prostě čekají a ono nic. Co dodat? Snad jen vysvětlení, že právě on je nejspjatějším z nejspjatějších s Hillem a Spencerem, tradiční oběť nálepky gangster, tradiční úřad pravá ruka hlavního záporáka a tradiční likvidace, nejlépe nejedna, vrcholem filmu.

Už se těšíte na to půlení stolu?

Proplouvá poctivě většinou těchhle komedií (ač Giancarlo Bastianoni proplouvá ještě pravidelněji, je-li to vůbec možné... inu, i Bud Spencer potřebuje dublovat), diváci už ho spolehlivě poznají,
neb když se objeví, blíží se bitka. Tedy, bitka...

Jeho kaskadérská specialita, toť bitky všeho druhu. Ale i bojové akce nebo prostě jen akce a taky takové ty elegantní výdobytky (což dámy vždycky ocení, že pochybujete) dobrodružného žánru šedesátých jako šerm. A s jakým nadšením a radostí se v těch svých uncredited nebo až unidentified velerolích snaží... krásné časy skautingu.
Bitky jsou bitky, odsoudí vás na post záporáka, protože jejich pravidlo je se bít s hrdinou, nicméně až nástup fazolových komedií posunul tyhle bitky do komediálna... a taky do toho, že z poctivé bitky se stal festival triků a vtipů hrdiny (hrdinů), které demonstrují na svých protivnících, nikdy se již ani náhodou netrefících.
A já vím, nikoho tu nezabijou a nikomu neteče krev a smát se máme, smát. Nemůžu. Ohledně těchhle demonstrací zvláště citlivou jsem se stala.
„Není vám nic, šéfe?!“; „Promiň, kolego!“; „Ach, jste přece jenom naživu!“ A další a další podobné. Co to má být? Inu, výpis hlášek záporáků těchhle filmů ve chvílích, kdy jsou ubíjeni hrdiny. Troubové, co? K smíchu, že? Mají, teda, být.
Teda... teda pro mě je to ukázka toho, že v těch postavách je přeci něco dobrého. A to fakt, že jim tak nějak záleží aspoň na jejich parťácích. Aspoň mezi sebou se k sobě docela hezky chovají. A drží spolu. A hrdinové mezi sebou? Cha. A přece jim, gangsterům, kážou, jak by se chovat měli. Když tu někdy mluvím o zhoubném vlivu těchhle filmů na morální výchovu (nejen) mládeže, tohle je jeden z klíčových bodů. Jo. Záležet na ostatních, to se jednoduše nenosí. Tak jako normálně, bez nějakých nároků. Zato pečlivě vybrané skupiny chudých utiskovaných, kterým zase hrdinové musí pomáhat, to je druhá strana, to je nám snaživě vysvětlováno a vštěpováno. No ano.
Kam jsme se to jen zase dostali? K tomu, že v těchhle komediích mám prostou tendenci držet se zápornou stranou... a tím je to pro mě ztraceno. Prostě se mi líbit nebudou. A souhlasit s nimi, to nelze. A jít se k tomu jenom bavit, filmík na odreagování, to prostě není možné.
Čím nezávaznější... tím závažnější.  
Otloukánci. Jo, to přesně jsou.
A tenhle týpek, který mi otravuje jak v záhlaví, tak dole na stránce, tudíž s nímž, jak jste si, obávám se, možná všimli, mě pojí určitá sounáležitost, ten to má jako vlastní profesi, bejt otloukánek. Nechat si dát (minimálně) do huby opravdu od každého, kdo se jen naskytne.
A přitom zrovna on... ač v rámci svého úřadu záporáka, samozřejmě...

Sem sic velmi nenápadně, třeba jen v rámci sekund, přec pravidelně (respektive někdo prostřednictvím těch jeho postav) pašuje... co? Přece to otřepané sociálno, co mám tak ráda. Takovou jakousi až lidskost, dalo by se říct. Snad přehnaný výraz...? Vskutku?
I proto mi trvalé a extrémní útoky na jeho osobu přijdou jako nepřímé odsouzení všeho podobného, co v těch postavách vidím, viz výše. Podrážet se přece máme, podrážet, aby se diváci smáli. A smát se máme, smát, když ho pěkně rozmažeme. A smát se máme tuplem, když kamaráda vytáhne ze židle.
Jenže pro tohle se já zaboha někomu smát nebudu. Naopak si toho hrozně vážím. A jeho.

A jestli to tam vidím jen já? Tak ať.

Co mám povídat, v nesoucitné jízdě jménem Malý unavený Joe, kde je ta kladnost/zápornost postav vskutku hodně relativní, se pro mne, ač bandita z Denveru, stal hrdinou filmu. No, a nejen tam.

Già, tradice zápornosti jsou dnes prostě tady a přece jim nikdo nevmetl, že prej tamhle za rohem vypašovali celý náklad drog nebo ještě lépe někoho oddělali, do vězení musí jít a ještě je musíme výchovně zbít, ne. Jistě, že i takové filmy existují. Ale chce to už nějakou odvahu, pobořit takovéhle konvence. V první půlce šedesátých snad ještě ne tolik. Ale teď? Už dávno, dávno po rozškatulkování? A hlavně... u Barboniho? To jednou jedinkrát v životě rozhodl se tomuhle tahounovi v rolích odpadlíků dát něco jiného? Co? No… no vzhledem k budoucímu vývoji tomu nevěřím. Vůbec mu nevěřím. On, s jeho přístupem k "tvářím zla", jak mě informoval velký Terence Hill... Ale tenhle tah, ač nevím od koho, je strašně, strašně hezkej. A fér.

Praporčík Tognon Dario...

Tak to je von, ta hračka pro Buda a Terence?

Nebojte, příteli, dneska to bude jen mise smrti. To je přece dobrý, ne?

No, nám ostatním to teda úplně dobrý nepřijde, ale když myslí...

A právě tenhle Riccardo Pizzuti dnes po boku Sala Borgese (ne výjimečné, znáte-li toho víc), ostatních prima parťáků, po boku Johnnyho Dorelliho, a když se šéfové dohodnou a obě pětky upustí od válečného (ne)nadšení a krutě poruší vojenský slib, ač to předbíhám, pak i po boku těch z americké party. No...

No a to nám vypovídá takovou věc, že tu máme desítku vojáků, jak tradičně vedlejších, tak tradičně hlavních, k tomu ještě nemálo dalších veličin, a já se přec u jediného zdráhám označení hlavní hrdina. Skautíky tak docela nejsou. Ale nemusí. Není třeba se tu nějak mačkat do obrazu a do dění. Ono to tak nějak celé plyne, počítaje se všemi. A jeden konkrétní superhero tomu chybí. Úplně. A tak si v návaznosti nemohu nevzpomenout na jednu větu, která mi ulpěla z komentářů v takové nečekaně vyhrocené reakci na můj článek posledně. Dobrá, nejspíš mi chybí dnešní dobou požadovaná (leč už nad mé síly) asertivita. Jenže když chci něco říct přímo, proč to obalovat... Odpusťte, bohužel to dobře neumím. Ale tedy ta věta?

„...A když se pak v tý samý souvislosti rozepisuješ o tom, jak si herci zasluhujou, aby se o nich psalo s úctou (o čemž se s tebou nikdo nepřel a ani přít nebude - jenom mě mrzí, že se toho nedržíš i u některejch ne-skautíků)...“
A já si na to říkala: Tak já neocením hlavní herce? Tak já nepíšu s úctou o známých hercích? Tak já diskvalifikuju ostatní, co nejsou, jak jim říkám, skautíci? Tohle je křivda. Co jsem dělala celé roky dosud, dávno před registrací na čsfd a jinde? Oceňovala jsem HLAVNÍ HRDINY. Nebo jimi byla znechucená, to je otázka, o co šlo a jací tam byli. Ale měli mou pozornost. Velkou pozornost. To neznamená, že ostatní jsou vosk, kdo za to stojí, ten má mou pozornost a nebylo tomu jinak. Nicméně hrdina je hrdina, představitel hlavní role je představitel hlavní role a on je tím, proč člověk ten film mnohdy chce vidět, ne? Až tu mi jednoho dne přišlo, že ti vedlejší jsou mnohdy svým způsobem zajímavější než hrdina. Ano. A jiný další den nedlouho potom mi to utvrdil. A jindy zas.
A že si zrovna říkají o to, aby si jich někdo všiml. Ač osobně bezpochyby moc nepočítají, že by si jich někdo všimnout mohl. Ale tím spíš to stojí za to. Takové to jejich nadšení se mi líbilo... a nějaké ty epizody… Jednoduše v téhle době ukrutné přetvářky mi přišla společnost bezprostředních skautíků nějak bližší. A nemění se to. Jenže… že bych si proto nevážila důležitých herců? Známých? Od kdy? Vždyť tady probírám všechny. Co můj starý komentář, to převážně ti hlavní. Tak co tu vadí, co? Fakt, že těm druhým nikdo prostor nedává, a já jo? Stačí dokázat, že si úctu zaslouží, a s ní o nich taky budu psát. O každém.
A co dneska a tady? Dneska jsou hlavní tak nějak… všichni. A vedlejší taky. Těžko to určit.

I obě výpravy se vypraví, s jinými náklady, jinými zkušenostmi, a přece podobným odhodláním a nadšením. A hlavně úkolem. Obě strany to mají vyhodit. (nejspíš)  

Neubráníme se jistým neurčitostem v ději, za které si můžu sama zanedbaným studiem italštiny, ale i přes to chápu různé věci. Třeba že tihle amíci jsou prostě praštění, ulítlí… ale když přijde na věc, správní hoši. A že možná ani ty samopaly, kterými se vytahují, kudy chodí, nejsou ochotni použít zas tak snadno.

Americká parta naaranžuje dynamit, italská ho zase odaranžuje, nějakou dobu se nahání… leč nutně musí dojít ke střetu. Nejsme tu totiž sami. Jsou tu ti druzí a někdo z nás tu nejspíš bude muset padnout.

Pohlédnu sokolím okem a hlásím, že po nepříteli ani stopy!

Uff, to jsme si oddechli...

Ne, není tam třeba něco velkolepě vysvětlovat, ani dialogy, ba ani okázalým gesty. Ta gesta jsou normální. Celé je to takové… civilní. Hodně civilní.
Občas se povede vtip, občas nevím, o co tu kráčí, povětšinou nekřečovitý příběh. O tom, že jestli jste si mysleli, že když u vstupu seberete příčnou flétnu, že válku přežijete, šeredně jste se mýlili. V reálu to opravdu nebyla žádná legrace, o celé válce nemluvě, bitvy o Sicílii a bombové útoky, to je asi každému jasné. A tohle, no, samozřejmě, že žádné oběti tu nejsou, vlastně žádná bitva se tu neodehraje, vlastně nic takového… a přece mám dojem, že tu válku nijak nebagatelizují, nene. Je to docela vážné, když nad tím tak přemýšlím.
Dopomáhá tomu rovněž nostalgický Micalizzi, jehož hudba, no, je taková částečně veselá a částečně pochmurná zároveň, že na pozadí velkou chlastačku slibujících obrázkových titulků na úplný úvod nám nějak dává vědět, že to možná bude krapet jiné, než nám ty titulky slibují. A ta jeho hudba vůbec tomu dává takovou hloubku, že i kdyby v tom filmu bylo úplné houby, já tam stejně něco najdu.
Jo, Franco Micalizzi. Ta jeho hudba, to je prostě něco. Se zčásti zakomponovanou písní When Johnny Comes Marching Home, druhý fakt, který se o tom kde člověk dočte. Ony vůbec tyhlety válečné mívají ohromně krásnou hudbu. Ať ten zmiňovaný Vlak, tak Invaze, tak pekelná 5, stojí za to i čistě jen kvůli ní. Takže díky dnes tobě, Franco, za ty tvoje vždycky tak úžasně nostalgické příspěvky.
A potom je tu ještě něco, co se mi hrozně líbí… prostředí. Sic netočeno na Sicílii, přec pohádková oblast Roccasecca... Bože, do těch kopců a klikatých silniček kolem tohohle mostku jsem se napoprvé tak zamilovala, že už mě to nepustilo. Jestli jednou osud dá a dostanu se do Itálie a všude tam, kam se chci podívat, sem musím bezpodmínečně.

 Tenhle terén stojí za prozkoumání.

Jo, takže mezi nimi, nepřáteli, je víc, než jen oceán... Hm, možná ne, možná koneckonců mají na problém obdobný náhled, jen každý na jiné straně barikády. A když si vyjasníme neshody a problémy jako že jsme třeba nepřátelé...

A přestaneme na sebe vzájemně oboustranně útočit, že ano, a urážet se, že ano...

No… tak co to nevyhodit… nikdo, co, nešlo by to? A co by ne. (i ten podpis kapitulace Itálie se v reálu chystá, možná, jen to ještě potrvá…)
A tak se z nemici stanou v půlce filmu amici (tedy z nepřátel přátelé). V tak hezké scéně, že prostě musím.
A ono je v té scéně vlastně všechno, co ještě vysvětlovat? Ono jako vyhodit ten most, zvlášť pro Američany, moc neznamená, jenže je to takové spíš jako gesto moci nadřízených a války. A just, zrovna ho nevyhodíme. Zrovna se nepodvolíme a necháme ho stát. Italy to potěší i z národních důvodů. Nehledě na to, že když už jsme byli u toho symbolismu, takový most je taky pěkným symbolem.
A fakt, že tak ještě navíc nikdo nepadnete, když to dáte dohromady… no, ani vojenský zběh mi nikdy v životě nepřišel jako nejhorší nepřítel a osoba zasluhující exemplární trest popravy.
I Dorelli objevuje v druhém vedoucím, Gemmovi, uměleckou duši, Sal u kolegy netušené příbuzenské vztahy, černoch v novém známém zápal pro stejnou věc, indián v horalovi spřízněného domorodce, s nímž lze vykouřit dýmku míru, a vejtaha z Hollywoodu prvního člověka, kterého zajímají jeho dramatické předváděcí akce. Je to fajn. A vůbec je fajn ta myšlenka, že ne každý proti vám a nepřítel musí bejt zlej a nemusíme ho nutně zničit. Můžem třeba i… bojím se to říct… spolupracovat. A třeba i s nejedním, co je vejtaha jak blázen. Ach... no jo.
Tož nešlo by to i v jiném Barboniho filmu nebo podobných komediích, s B-T zvláště? Šlo, co? Ale ne-mů-že-te. (jednou jedinkrát, z toho, co znám, v jediném B filmu něco takového je, ale Barboniho to rozhodně není) Protože tihle tradiční hrdinové mají tak neohrozitelné postavení, že jenom na něco takového pomyslet, nehledě k nim někoho pustit, to by Terence žárlil a vůbec...

Fajn je to poměrně dlouho, neb vlastním verzi přes hodinu a třičtvrtě dlouhou. Rozvleklé, no, mi to pravda trochu přišlo. Ale když už se člověk orientuje kdo je kdo a kdo kam patří a o co tady (možná, teda) jde, tak to víceméně pominu.

Povinnosti volají, piknik se ruší, falešné zprávy jsou vyslány, některé omylem, přece všechno docela pěkně klape, jenže…

Žel vzhledem k tomu, že obě strany jsou tu přibližně stejnou dobu a teď dokonce spolu, nastává nám patový problém filmu: Co jako teď? Ale lidi, mě by napadala spousta věcí, co teď. Nechat je něco dělat, víte. Něco místa, něco motivace… Jenže buď zmizel scénárista, nebo nápad vůbec, a co nám zbývá? Roztrhnout partu, vrátit se k jednotce a zařadit něco silně se nehodící erotiky. Ano, erotiky. Je nám tohohle zapotřebí? Pokud by nahá vojačka s Gemmou ve sprše měla být zintenzivněným poukazem na klišovitost podobných úkazů podobných filmů, i dobře. Jenže mám pocit, že vůbec není. A že to zavání samoúčelností. A kdoví čím. Sprostým využitím žen rozhodně. Stejně jako Dorelliho nábor ve veřejném domě. (a zrovna sem fotku nedám, tak)

Vím, že sexy komedie, toť jeho (Dorelliho) rajón, ale přece škatulka ještě neznamená, že vždycky musí… ne, neznamená. Nic podobného z toho nakonec přece nebude a asi nemusím říkat, že ten jeho Tocci je mi hrozně sympatická postava. (i přesvědčuje mě, že patrně ani v jeho případě nebude Do postele vždy a ochotně a Arriva Dorellik jeho hereckým stropem. A že to bylo věru zapotřebí! Ale neuraž se, Johnny, že o tobě tak píšu, jinak jsi taky uznávaný zpěvák a moderátor a tak, to byla drzost takhle tě odsoudit. Jo jo, nejedna nechvalná a mnou opovrhovaná veličina už mě o tom přesvědčila, že přece třeba není tak zle. A nejlépe to jde, podle mne, v komedii.) Tak k čemu že jen ty prostitutky, přátelé? Kvůli takovému dost nevkusnému triku je tu máme, který ale v dobru zkusíme pominout. Je těžké to pominout, protože dějově tu nemají valné opodstatnění a zabírají času, že mě to mrzí. Dělají prostředí, které se sem vůbec nehodí a tak vůbec. Ale pro koho je tahle úlitba? A čí? To vážně nevím. To je producent tak nutně vyžadoval?
A proč jste všechny ostatní parťáky nechali někde na pasece u lesa a objeví se nám až povážlivě pozdě? A co, jakpak se mají, kamarádi nemici?

No ano, žertuje se o docela vážných věcech. Jenže ono se o nich vůbec nežertuje, pochopte… Že by si jako Kirby dělal legraci jen pro legraci?
Co jsem psala u Vůně cibule? Vážné věci se řeší vážně. A válka je vážná. Vidím to každý den. A jak se to řeší v dnešní době, ty vážné věci? Krutým cynismem.

A tady? To byla hračka, co, Gemmo, ty tuny nepřátel rozsekané na kusy, které líčíš nadřízeným. A jsi věru rád, že nikdo nemá zájem jít vaši splněnou misi zkontrolovat. Ale věz, že jak už to tak chodí, do vaší základny dorazil někdo, kdo ty tuny nepřátel udělá opravdu. A extrémně se na to těší.
Někdo takový, co si člověk představí při čtení kroniky života Audieho Murphyho na čsfd. Sedl za kulomet, pozabíjel, co se dalo, a vrátil se ověnčen medailemi. A fakt, že Itálie už už podepisuje se Spojenci kapitulaci, právě to chce ještě před tím řádně využít a všechno rozstřílet. „Oddělat pár těch božích stvoření, namířit si to přes blata a prát jim to do hlaviček…“ (Monty-Python)
Sebere tanky, shlukne armádu a jede se. A nelžu, že z něj jde opravdová hrůza.

Hrůza? To by byl jeden z jediných Barboniho záporáků, ze kterého mám pocit ohrožení. Já vím, že on je tam má vždycky jenom pro smích. Ale že dneska ne? Mimochodem, povšimli jste si, na čí stranu ho tvůrce strategicky umístil? Pravda, na druhé by to bylo k ničemu, Itálie kapituluje. Ale přeci jen je to Američan. Tedy ten správný. Bojechtivý. Krvežíznivý. Násilí nakloněný. Medailemi jistě ověnčený. Ale, líčen negativně? No ano. Docela zvláštní fenomén. Hodně zvláštní. Ale netřeba snad vysvětlovat. I jede se bombardovat. A naši nemici i amici... užije kouřových signálů... budou se muset pokusit o nemožné.

No, komedie, u které člověk řve smíchy, to věru není. A film plný neotřelých nápadů taky ne. A geniálních dialogů, tak to neposoudím. V jádru je to jednoduše takové milé. Normální. Trochu melancholické. A s pěknou myšlenkou. Je to…
Ono je to totiž tak. Divák jako já má z toho něco jako pocit, že někdo, komu na nikom nezáleží, udělá najednou velmi humanistický kus po všech stránkách. Někdo, kdo má navždycky jasně rozdělené škatulky je najednou vyšoupá a úplně přesune. A někdo, kdo má trvale ujasněný model hrdiny, ho najednou zruší a dá přednost opaku. Kdybych mohla říct, že to Enzo Barboni konečně opravdu udělal, jaké by mi to činilo potěšení. Jenže neudělal. Do budoucna nikoliv. A jestli jednou jedinkrát ano, byla to kaňka na jeho tvorbě… anebo mu to ani nedošlo. Vážně to má hodně spíš ze stylu Bruna Corbucciho. Ale je to možné, ptám se sama sebe? Že by si toho tvůrci vůbec...
Došlo Giulianu Carnimeovi, co mu v nápodobě buddy komedií vzniklo za klenot? Došlo Barbonimu, co mu ve vybočení z buddy komedií vzniklo za endemit? Nebo je to doopravdy patrné až s odstupem? Ale to přece není možné, vždyť je to tak vidět... No jo.

Vyspoilovat tohle? Snad bych ani neměla, protože je to opravdu docela drama, ten konec. Ale tak, pro dnešek... pro dnešek si to snad můžu dovolit. (když si pamatujete začátek, pak to je vlastně největší spoiler) Můžu si dovolit říct, že to dobře dopadne. A nejen tenhle film, ale i celou válku tu všichni přežijí. Nejen nabílený Gemma.
Tož bať.
Nějak se nám vyhnula velkolepá gesta. Takové to hlásání, že přátelství, láska a rodina jsou důležité, když to beztak všichni víme, a kdo ne, ten to vědět nechce. A nějak se nám to ohromně šťastně ukončilo. Ach Bože, jak relativně šťastni jsme mohli bez těch komedií být. Netvrdím, že to všichni říkají a že to tak prokazatelně je, přece ty výdělky byly kolosální a kdoví co, že jo. Ale jednoduše to tak působí. Paradox. Svět není nic, než jeden velký paradox. A život? Cha, co jiného.

Jo, přesně za minutu dvanáct...

I všichni se usmíří, potřesou si rukama, fiestu udělají a třeba i proti sobě bojovat přestanou. Nicméně nebýt onoho zásahu a fingovaného podpisu kapitulace za minutu dvanáct, co by komu bylo do jedné malé vesnice, co? O mostu nemluvě. A do lidí...
Ale tak... Někomu jo.


I naše skupiny se rozloučí a rozejdou, každá na druhou stranu mostu, a... zmizí.
A ano, závěrečné titulky nás spraví o budoucím vývoji všech deseti neznámých vojínů (což je taky velmi hezké gesto, autore), ale takový lehký pocit, že udělali, co měli, a jsme na konci, ten tu je. Vždyť říkám, že je to trochu melancholické. A povím vám, že jako malá bych to asi obrečela. Dobře to dopadlo, já vím, ale... že se prostě rozešli, kamarádi. Asi jsem byla krapet přecitlivělé dítě. Válečné naštěstí nejsou pro děti...
ale Barboni jo, a to mě často děsí.

A tak trochu mizí naši vojáci i ve skutečnosti. Větší půlka z nás se tu nachází ve fázi blížící se konci své různorodé kariéry. Takže si zamáváme a... no jo. Dorelli už má překvapivě většinu komedií za sebou, Gemma jako tolik dalších může už prakticky jenom do seriálů, Ivanu Rassimovi se dostává už jen cameí, Sal už taky brzdí, a o tom, jak Riccarda to donutí zabalit úplně, nemluvě. Různé důvody, různé kariéry, různé osudy, a přece vás tenhle film dal dohromady. Ve zvláštním duchu... krapet zvláštního filmu... a vzájemné spolupráce. No jo, no, to... Řekla bych, že je to přirozený vývoj, frajeři šedesátých přepouštějí místo novým, mladším, jenže... je tu problém. Ti noví a mladší... už nejsou. A jestli jsou... pamatuji si někoho z nich, ač určitou řádku filmů i z pozdních let měla jsem tu čest už vidět? Abych řekla pravdu, asi ne... Tak proč tam chodit. A za kým. Zase se vrátím do těch šedesátek.
A tak, osmdesátá léta, nepíšu vždycky, že se všude pokazilo, co se dalo? Jo. Takže berte to takhle, ono to možná není tak na závadu, teď končit, kluci. 


Takže tak. Trochu předvídatelné, trochu zdlouhavé, trochu pro komerční úspěch pokažené (zbytečně, tohle už ho nezachrání) a přece, podle mého, vůbec ne špatný film. A proč o něm vlastně píšu? Co tam vidím extrémního? Nic. Vůbec nic. A to se mi na něm právě líbí.

A jo, Jackie, za tenhle vtípek àla Terry-Thomas (jestli si vybavíte Velký flám a postavu Vousáče, šéfa anglických letců, tak právě dnes a tady mi ho hrozně připomněl), za ten díky. Opravdu moc.
A za všechno ostatní. Všem ostatním. A tvůrcům, že z toho neudělali křečovitou grotesku a nechali jí svou důstojnost. 

Takže dík za tenhle film. A kde tě máme, ano, někde tady… jo.
Za tohle taky, to bych nerada opomenula. Že si s tím a s ním nedám pokoj, mno, on má dneska totiž takové pěkné výročí, 82 let. (A slaví nejen on, ale třeba i Lou Castel či Horst Frank, před dvěma dny Richard Harrison, před čtyřmi José Manuel Martín, no ano, to je známých ze špaget...)
A nejspíš by se pro toto Datum pro svět (bez)významné hodilo něco úplně jiného. Koneckonců, jeho Clay Morton tam nahoře se pořád drží, na den přesně už 2/3 roku, přes všechny nepřízně osudů a negativní vlivy, které dole (ne)únavně pitvám… Něco vážně epochálního plného velkých gest. Třeba jako vloni s Trenclem Hillem. (epochální to nebylo a velká gesta mi asi taky úplně nejdou, ale o něco mně tam šlo a vyšlo…) I lepší téma na článek by mě napadalo. A k rozboru, lepší film.
Ale takovýhle s takovýmhle režijním východiskem už žádný druhý není.
Takže pro dnešek válečný. Ale ten první zleva z deseti vojáků, nebyly právě tohle první role v začátcích šedesátých? Jo, byly. V takové té krásné době kdy ještě mnoho lidí nevědělo o škatulkách dobrých a zlých lidí. A kdy Barboni ještě stál za kamerou a šlo mu to moc dobře. A tak proč vlastně ne zrovna tímhle filmem? Všechno nejlepší, parde.

A pro vás, pane Barboni, pokud mám, přes všechny ty divné úkazy, trvat na vašem režijním podílu na tomhle… pak vám musela skutečná válka způsobit doživotní trauma. A to trauma takového dosahu… že jedině o ní jste schopen točit mírově. Eh?

A nebo? Anebo je tu ještě jedna taková uklidňující možnost závěrem - že jsem celý ten film pochopila úplně špatně. Jazyková bariéra udělala své a všechno jsem si vybájila, špatně odvodila, úplně chybné věci přisoudila a tak vůbec. Vidět to v angličtině (což není dostupné), a třeba jo, třeba se to původně točilo v ní, možná by to přece bylo trochu jiné (což nevylučuji, nebyl by to první takový Barboniho film). Co?
„Neobtěžujte se.
Jedná se o zetkovou italskou napodobeninu MASH platící za bezduchou sexy komedii zasazenou do druhé světové války. S bezduchostí souhlasím, ale erotika tu není žádná a jako komedie je to totálně nemožné. Budete opravdu muset vynaložit hodně síly dostat se přes první hodinu a na konci se jen budete divit, proč jste se vůbec obtěžovali. Téměř nekoukatelné.“     (lividsol - IMDb)
 
No jo, třeba by to opravdu bylo o něčem úplně jiném. Že by v té zkrácené verzi patřičně upravili, co bylo třeba, něco jako v La resa dei conti/Velké přestřelce/Vyrovnaných účtech?

Jo, tak... takhle to vidí jiní? Asi máme slabý brejle...

Dio mio, nebo jsem viděla něco úplně jiného?! To přece není možné! Neviděla. A na italské Wiki je ten děj podobný mému výkladu. Ale popis u tohoto, ach, tak výstižného plakátu, je... pokud jsem si to přibližně správně přeložila... o něčem úplně jiném! Musím říct, že mě to nemálo šokovalo. Na něco takového, jako tam slibují, by to snad ani při hodně dobré vůle přestříhat nešlo. Možná s půlhodinovým přistříhaným pornem a zavřenýma očima, leč ani tak by to nejspíš neklapalo. Zvláštní. Jak zvláštní.
Jenže uniklo vám patrně, že popiskem na VHS asi těžko přebijete fakt, že ten film uvnitř... je úplně jiný.
Já nevnucuji svůj náhled, 1000 a 1 interpretaci může míti každý obsah. Jenže... No jo. Asi jsme tam zase viděli něco jiného, než co nám většiny hlásají, a co tedy bychom tam vidět měli. A víte, že mě to v tomhle případě doopravdy nemrzí? Právě naopak.
Tak by mě jen někdy zajímalo... jestli tomu filmu, jedno jakému, občas taky dají šanci, ti pisatelé, když zjistí, že je to ve skutečnosti jiné, než si přečetli že to bude, tak jestli třeba jednou taky nepřehodnotí... a neberou to hned jako chybu filmu.
Že když tady dneska vidí takové zvláštní věci... namísto nezávazné pornografie docela vážné téma a docela normální film... tak že se třeba jenom strašně lekli. A třeba jen toho, že místo těch očekávaných superextrahrdinů... jsou nakonec hrdinové zase jenom lidi. I díky za to.