Posledně to bylo hnusné. Pravdivé, ale
hnusné. A já bych to nerada zamluvila, ale přesto aspoň trochu chtěla… zlepšit.
A nejlíp se jeden odreaguje u nějaké pěkné řezničiny?
Nebo aspoň atmosférického kousku...
Už před lety jsem ZDE neurčitě
slíbila vyrobit jisté titulky, takže, konečně jsem se k tomu dokopala. Jak vidíte, dokončovací práce u mě můžou trvat i víc než čtyři roky. Ale tuhle jsem si vzpomněla, zjistila, že české titulky pořád ještě neexistují, tak by si je možná přece zasloužil, ten Pupi... i já...
No ano, Pupi Avati. Od roku 2018 se
mnohé změnilo. Věřím, že aspoň Avati zůstává stejný. Bohužel ho i nás minulý rok
opustili dva z jeho nejvěrnějších souputníků (Gianni Cavina a Lino Capolicchio),
tak se bojím, zda bude mít ještě chuť do budoucna tvořit. Jen díky tomu úmrtí každopádně televize
Rai odvysílala Pupiho autorskou sérii Cinema!!! (1979) - za což jim patří velký dík - která s nadhledem pojednává o
sestavování prvního Avatiho autorského týmu a filmových začátcích…
Je to moc pěkné… a místy ještě velice, ech... nerozumné/záměrně provokativní... že už si tu Pupi zase koleduje o zákaz točení. Škoda, že se musel v
osmdesátých fakt umírnit…
Od doby sepsání onoho medailonku do série zakázaných
režisérů jsem, mimochodem, podnikla další exkurze do světa tvorby tohohle autora a bylo to za všechny
prachy. Ne, tady se člověk fakt nestihne nudit. A Pupi dělá chybu, že tak zatracuje
své prvotiny, protože si zaslouží pozornost. Nejšílenější surreálné groteskní absurdní haluškové divadlo, co znám.
Jen škoda, že nejsou v technickém stavu, kdy by se na ně dalo dívat... (Nicméně když jste velký fanoušek a nadšenec, stejně si to pustíte a budete luštit, co to tam je. Stálo to za to.)
V rámci hororů tu máme jinak taky různé projekty, ke kterým Avati dělal jenom scénář... a žádný z nich také ztráta času nebyl.
Aktuálně můžu doplnit, že ani jeho předpředposlední film (Il signor Diavolo) by si zájemce o jeho horory neměl nechat ujít, a loni, k velkému Danteho výročí, vznikl další, zatím jeho poslední projekt. Ještě ho neznám a je to patrně biografický film. Co vím, že do něj, aspoň epizodicky, obsadil většinu svých (v té době ještě žijících) věrných účastníků a kamarádů, včetně těch, se kterými už dávné roky netočí... což je moc, moc hezké gesto.
Ale zbytečné a nechtěné plkání (protože o Pupim se plká dobře a dovedu o něm plkat nekonečně dlouho). Dneska se jenom zavazuju, že jestli jistá věc o víkendu dobře dopadne, nahraju
konečně ony titulky na horůrek Il nascondiglio (2007). Kdo nezná či má zájem, může si
pustit. O čem to je, to se dozvíte ve filmu. Není to vyloženě autorský film na první pohled. Je to civilní kus, žádné experimenty. Ale já ho mám moc ráda a dodnes se u něj bojím...
Už nepíšu. Kdo žije ve stejném státě, jako já, možná ví
proč. Nemám na to sil, nemám na to chuť. Naděje mne opouští, nálada cokoliv kreativního,
cokoliv veselejšího dělat, taky. (Krásných filmových zážitků bylo požehnaně a díky za ně autorům, ale to je asi tak vše, co mám chuť říct.) Druhým důvodem jsou zdravotní problémy, šikovní výrobci mi namíchali velice úspěšnou formu jisté choroby, díky které se u mne rozvinuly choroby další a přitvrdily choroby dosud existující. Výsledkem je všechno možné… a rovněž fakt, že už moc nepíšu. Zkrátka nemůžu.
Ale ani nechci. A už ani nebudu. Protože přiměřeně veselé doby, kdy bylo možno psát o nezávazných věcech víceméně nezávazně a vrtat se v minulosti cizí a padesát let staré, ty už jsou dávno pryč. Teď se tam chodím tak osvěžit.
Nikdy by mne nenapadlo, že se dožiju další světové války... a nikdy jsem nevěřila, jak se budu, jakožto nikomu nic nedělající, svou zemi ráda mající, poctivá, daně platící občanka cítit jednou „doma“.
Bála jsem se toho, varovala, ale realita je nakonec ještě mnohem
horší, než jsem si kdy dovedla představit. A to mám velkou představivost…
Nikdy jsem nechtěla, nikdy bych si nedovolila a nikdy jsem
se necítila oprávněná mluvit nikomu skoro do ničeho. Tím spíš do něčeho jako
jeho politického přesvědčení.
Nechci ani dnes, pravděpodobně naposledy. Ano, během
uplynulého roku jsem pracovala na asi čtyřech článcích. Každý byl jiný. Každý
byl hrozný. Když jsem ho měla, nikdy jsem
ho tu nepublikovala. Nikomu to nepomůže, když si tu budu vylívat srdce a
zoufat si... A teď už je situace tak vážná, že, ač nerada, chodím a chabě se přičiňuji pod
skutečným jménem, protože filmovým blogem moc nezmůžu a anonymita může působit zbaběle. Přesto se na tomhle místě internetu cítím pořád nejsvobodněji... tak jdu nakonec zase sem.
Při tom, co přinesl minulý rok… nechci znát radši ani den
z budoucnosti toho nového. Situace... je jednoduchá. Platí už se výhradně JEN za lež, zlo a zradu. VŠE, co je oficiálně našimi médii předkládáno jako pravda, je výhradně lež. Dočkali jsme
se neskutečných frašek, protistátního, protiústavního, protiprávního jednání
úplně ve všem, rozprodání a rozkradení většiny země (zbytek se chystá), okradení každého občana zvlášť a ještě všech dohromady v takových cifrách, že jsem o nich dosud neslyšela, pošlapání posledních
hodnot, pošlapání posledních z nejposlednějších práv. A ano, dočkáváme se dalšího
protektorátu. A dovolím si hádat – ač představit si to (chválabohu) zatím nedovedu –
že se současnými možnostmi bude horší než ten předchozí. I než to, co tu bylo po
osmačtyřicátém...
Už dlouhé roky mě situace ve společnosti děsila. Pořád to
postupovalo. A přesto se přiznám – ani já jsem si nedovedla představit to, co
tu teď nastává (nehledě na to, že to teprve začíná).
Všechno bylo tak nějak… zprostředkované. I můj pocit byl, že dnešní válka…
všechny ty boje… prostě všechno… bude trochu míň fyzicky přítomné. Ale je to
tady, přímo vedle mě, naživo. Napřed přímá podpora zbrojení, příspěvky na něj a
neustálá fanaticky nacistická mediální podpora militarismu, násilí, války, podněcování, oslava a živení. Naši zemi zaplňuje cizí armáda, která nás rozhodně nepřišla chránit. Pořádají se tu oficiálně nacistické oslavy. Oslavují
se veřejně a pod patronací nejvyšších představitelů státu nacistické symboly. A
oficiálně se usiluje o rozpoutání co nejrychlejší války a co nejefektivnější
zlikvidování naší země. A plánují to sami Češi. Vlastizrádci, zaprodanci, šílenci, loutky, karikatury, váhám, jestli vůbec ještě lidi... ale bohužel pořád Češi. Je mi z nich tak stydno a zle...
Jestli mi před pěti lety přišlo dění... ech... příšerně znepokojivé... jestli mi před třemi lety připadala nastalá situace jako sci-fi... a jestliže jsem před rokem nedovedla situaci ani pojmenovat... dneska bych přirovnala dění ke katastrofickému filmu o konci světa kombinovanému s Leni Riefenstahl.
Kdyby před vámi náhodou pravdomluvná média tajila podobné výpovědi, klíčová informace poslední doby zde: (A zamyslete se, co ten chlap vlastně říká. Není to o špatné obraně státu, kterou je nutno zlepšit pro případ nebezpečí. Ne.)
Že jsou vaše krásné plány zcela protiprávní, to vás nijak nebolí, kapitáne. Funguje teď v téhle totalitní zemi podobně všechno, tak proč ne tohle, proč ji cíleně nezničit a nezačít od nás, civilů?
Odpusťte, pokud nechcete, stejně jako já. Ale tolik lidí do
ní chce! A tolik lidí nechce ani procento svobody. Tolik lidí se rochňá
v tom, že jsou média - a tedy hlas pravdy - s nimi, zatímco soused je - rovněž dle médií a hlasu pravdy - ubohý, trapný, zemitý, hloupý, nevzdělaný
vidlák, který by neměl mít v rámci bezpečnosti všech právo ani dýchat… Až těmhle lidem ta média (s vládou v čele) přikážou toho souseda jít zastřelit,
půjdou?
Já už věřím, že někteří snad půjdou. Řekli jim to tak přemýšlivě a vemlouvavě…
přesvědčili je, že jsou něco víc… že to dělají pro velkou věc… že dobro či
svoboda je jen konstrukt… a že Áda (/někdo z kolegů) nebyl vlastně takovej, jak se říká… a až se dočtou, že trest smrti
je vlastně vrchol civilizace… ti hloubaví lidé jim to v rámci humanity potvrdí
a s vděčností to přijmou. Víc šílenci, nebo vlastizrádci, nevím. Ale stydím se, stydím, že tolik z nich patří právě k mé generaci. Naděje národa jen co je pravda... (Snad se jen bojí pravdy...? Ale než se osmělí, bude už pozdě.)
A až jim nařídí jít do první linie, půjdou taky? Nevím.
ALE TO UŽ BUDOU MUSET, KURVA.
Vážně musíte... - Ať jdou voni, my válku nechtěli!
Tak vida. Nakonec jsme se dožili toho, kdy se ta ilustrační fotka v záhlaví tohohle
blogu… stane realitou. Jen bohužel za tak dobrého vojáka platit nebudu. A mí blízcí nepochybně taky ne. Bez urážky - neznám civilního občana, který by mohl v první linii chystaného (atomového) konfliktu vydržet do druhého dne. A zároveň, přes všechny antipatie a rozepře - není v téhle zemi takový člověk, kterému bych to přála...
Vždycky, vždycky bylo líp. Protože ač bylo zle, bývali jsme oběťmi, nemohli s tím vůbec nic dělat a nemohli jsme si za to. Jenže teď… si to snad opravdu mí spoluobčané udělali sami. A můžou si za to sami. Z poměrně velké části.
Snad jim křivdím. Ale dřív studenti stávkovali za mír. Dneska za válku...
A s jakou lehkostí se během jediného vlastně roku v naší společnosti, jinak tak čistě verbální a zprostředkované, skloňují a oslavují slova zabíjení a smrt... to jen stěží chápu.
Nechtějí mír, bojí se svobody a všechny životy jsou
jim buď jedno, nebo nevím. Že jde o jejich život… to jim buď vůbec nedochází… nebo jim ani na
něm nezáleží. Vždyť už je to, kurva, to jediný, co nám vlastně zbylo!
Tak už skoro nezbylo. My ubozí, nešťastní občané, my, co chceme
být doma v téhle zemi, co chceme třeba řešit normální život, mít rodinu,
mít aspoň něco… tak my řešíme, jestli emigrovat, nebo se zabít. Než nás utratí…
spojenec.
Fakt sme sem nechtěli...
Takže dnešní poučka - nedělejme hlavně další Palachy. Nepohnuli s jinými režimy, s tímhle nepohnou určitě. A mrtvý nejsme nic platný...
Jak říkám v poslední době pořád častěji - mějte si mě třeba za šíleného radikála. Ale to, co mě k těmhle řečem vede, je podstatně šílenější i radikálnější než já.
A kéž bych dovedla být radikálnější...
To, co mě teď živí, už není naděje. Je to spíš setrvačnost.
Přesto…
ne. Není naší zemi ještě konec. Nikdy nezanikla, nezanikne ani teď. NE. Nesmí...
Je tu totiž pořád příliš
mnoho statečných a čestných lidí. Lidí, kteří se nebojí používat srdce i mozek. A je jich hodně. Věřím, že pořád víc... A lidí, kterých si moc vážím, kteří se div nestavěli a nestaví na
hlavu, aby něco zmohli, respektive aby aspoň těm, kteří nechtějí v tomhle žít,
dodali naději. Myslím, že v tomhle se pozná opravdu osobnost. V tom,
kdo to nevzdá ani teď…
Ale co tak zmůžu já…
Mohu jako pokaždý být trapně a zbaběle proti válce a pro mírová řešení.
Můžu se modlit, ať to přežijem.
A prachlacině vás pozvat sem. Každého, kdo chce a komu
se tu nežije dobře.
Netvrdím, že díky téhle akci přežijeme. Ani nezaručuju, že bude bezpečná. Ale vždycky stojí za to to zkusit. Zvlášť, když jde o život...
Je to vtipný (vážně vtipný?), ale když se zase jednou po
letech rozhodnu přilepit něco na blog, technika mě vyšplouchne tak, že mám ještě teď mořskou nemoc. Na tohle fakt nemá čas ani nervy. Tak snad zase jednou, možná až za pár let, až zabojuju. Minimálně takhle:
Boj to bude lítý, protože blogger je... Nekazme si den.
Na začátku tohoto měsíce jsem oslavila velké kulatiny s italským westernem. Na oslavu si skoro po roce dala dosud neviděnou špagetku... a po jejím závratném úspěchu došla k tomu, že další nejspíš zase až za rok. Nu což...
Čas ani nápady rozhodně nemám, ale jednu pěknou, zcela nekontroverzní melodii ano. Pochází z filmu Los fabulosos de Trinidad, kde název zjevně odkazuje k otřepanému a v té době (první půlka sedmdesátých) velmi rozšířenému „trinity“ modelu (po vzoru Lo chiamavano Trinità, tedy Pravé a levé ruky ďábla). Opak je pravdu (on, mimochodem, skoro každý filmu, který dělá, že jede v „trinity“ kolejích, je ve skutečnosti podstatně jiný, než předobraz). Velice originální východisko se třemi hrdiny – tlustými bratry.
Moc se mně to tenkrát líbilo, dobré nápady, vtipné dialogy (a jahr udělal moc pěkné titulky), důkaz šikovnosti a fantazie španělských autorů.
Tak co by vadilo? Vadí mně údajný autor pan Iquino (údajný proto, že musím pochybovat, že je to opravdu jeho) a celý film silně kazí postava Richarda Harrisona a té dámy, oba nepříjemní, oba naprosto navíc, prostě tam zas musí být někdo, kdo to všechno vyhraje a bude nade všemi… když hlavními hrdiny jsou tu přece tlustí bratři! Jestli je druhý díl Tlustých bratrů aspoň srovnatelně dobrý, to jsem dodnes (radši) nezjistila, skvělou písničku už jsem nicméně zpracovala a prezentovala zde na konci před 5 lety. A dnes tedy tu první. Máloco je pro mne tak letní...
Jsem ráda, že jsem nikdy nevěřila internetu. Co šlo, vždy jsem se pokoušela zdokumentovat s vidinou, že za rok to tam být
nemusí. Dneska úložiště odmítají ukládat, mizí stránky, slova, videa, obrázky i lidi (ti zatím pouze on-line) doslova ze dne na den. To vám člověk viděl objekt X, Y, a zpětně se za to stydím, ale váhala jsem někdy, jestli nejsou
některé ty věci nahrané a fake. Zmizely všechny do jedné, takže…
„Závadným
obsahem“ se stává všechno. Taky byste si byli rádi zašli na Čajkovského? Pozor, jedná se o projev vaší agrese a agitace. Do roka a do dne bude nicméně dle vlády prý beze zbytku vymýcena.
Jestli ne dodnes, je snad konečně čas zamyslet se nad svobodou
slova a věrohodností zdrojů. A nad vlastizradou, kterou chce kdosi (hrdě
se k tomu hlásící) celou naši ubohou zemi zatáhnout do cizí války. Že by mě ještě před rokem nenapadlo, že až budu chtít vědět, co se děje u mě doma, budu tam muset přes zahraniční zdroje a adresy, že by mě před rokem teroru nenapadlo, že půlka světa bude mít zákaz chodit do práce, že bych považovala za vtip, že se na území našeho mírumilovného státu rozpoutá názorová a rasová segregace a perzekuce...? Víc už psát nebudu. Měla jsem už napsanou
jednu glosu. Jeden článek. Pojednání na téma… zjevně zcela
apolitické, přec jsem si řekla, že nemůžu. Že nechci zavdávat přehnané podněty. I Facebook už jsem proto zrušila. Snad příště. Proč, taky. Vím, že jsem jen hobit a nemůžu zachránit Středozem.
Vím, že nemohu. Ale bylo by mi stydno jen mlčet, třást se nebo dělat, že
se nic neděje. Populistické plané kecání, snad. Přesto vše, co chci, je láska a
mír. A není imho správné být podporovatelem ani přispěvatelem války. Války, no…
pokud mě paměť neklame, zde jsem o jejím příchodu psala už před 4 lety a mezi
vším, co bych snad dnes už trochu prokrátila a co bylo trochu neobratné, je
v té úvaze všechno, co si o válce dodnes myslím. Je špatná. Tak, a teď doufám, že mi můj malý, nezávislý a nenásilný
blog za tenhle „závadný obsah“ nezavřou...
Děkuji věrným čtenářům za vytrvalost a vůbec všechno. Tak
nějak bych to tu asi měla nechat zaniknout, ale je tu spousta hezkých vzpomínek a stále platných vývodů a úvah. Bohužel tu chybí
přítomnost autora – mě. Mám chabou omluvu – když se dostanu k tomu něco
psát, je to pravidelně přivýdělek ve formě psaní pro jiné, často na téma mně na
hony vzdálené. Doba je zlá, bohužel. Proto tu dnes chci dále poděkovat a vzdát
hold každému, kdo dneska píše kamkoliv o tom, co ví a čemu rozumí. Cítím se
doslova zahlcena informátory, kteří o tom, co píšou, neví vůbec nic, vůbec je
to nezajímá, nemají vůbec žádné zdroje, neví, co bylo včera, netuší, o čem
mluví, ale dělají, že ví všechno… a spoustu lidí o tom patrně přesvědčí? Vážně,
čím dál víc mám pocit, že mají čtenáře za voly, co si nejsou schopni, ba ani je
nenapadne dohledat si fakta. Čtenáři obvykle ví o dost víc než tihle divní
lidé, ale prachy za to berou samozřejmě zas a jen oni. Být tak jimi…
Svět současného filmu… má tak sestupnou tendenci, že škoda mluvit. Přesto
ještě i v něm ještě před pár lety vznikaly zajímavé věci, moc mě tato
objevení v posledních letech potěšila. Na severu, na severozápadě, na jihu,
na jihovýchodě, na východě, všude se najdou zajímaví lidé se zajímavými
myšlenkami. A v posledních dobách konečně znovu oprašuji i tvorbu naší domoviny. Různě
po světě mám rozsázené favorizované země, autory a díla. Ale vězte, že jsme
doma z nějakého důvodu a vždycky nakonec dojdeme tam a zjistíme, že jestli
nám něco ve světě chybělo, právě doma to najdeme. Já to aspoň tak vidím.
(zdroj: screenweek.it)
Italský film, ke kterému bude název tohohle blogu věčně
odkazovat, je vyčerpaný. Asi pět let zpátky jsem měla na seznamu tucet
osobitých režisérů, se kterými musím seznámit svět, ještě podstatně víc
protagonistů, jenže co pořád psát, taky. Není čas, není chuť. Jak jdou roky,
člověk střízliví, nadšení se obrušuje, různá negativa se prohlubují, člověk se
staví kriticky, k čemu kdysi ne, objevuje zase další přednosti, kde je
dřív tak neocenil. Tak to má být.
Aktuálně… Dario Argento natočil nové giallo! Námět se mi líbí, jaké je a dostane-li se k nám, na tom nesejde, ale zkrátka mu moc gratuluju. A vyšla knížka
o špagetách, podívejme… Zatím žádná, slovy žádná česká publikace o italském
filmu a jeho představitelích nebyla dobrá. Třeba autor překvapí, a bude muset
hodně zabrat, neb jeho článek o giallu v Cinepuru byl paskvil, předmluva (o
italských westernech. Z jakého důvodu?) k italské Morriconeho
biografii (jinak vynikající knize!) byla mimo a ani cosi kdysi publikovaného
v Cinemě o italském filmu mě nepřesvědčilo. Tenhle pán se zove předním
tuzemským znalcem italské (pop)kultury, ale, upřímně, stovky jiných pojednání
od amatérských fanoušků, co jsem za život četla, byly zasvěcenější a lepší.
Mluví teď ze mě i závist, vůbec to nepopírám, závidím mu, že si může
publikovat. Tak uvidíme, zda má co…
Takže pro dnešek asi takto. A pro radost… něco z oné odstrašující
politické agitky.
Žiju. Jsem tu. A omlouvám se všem, komu jsem se dřív neozvala, tomu, co jsem zameškala, respektive koho jsem v životě zklamala. Snad jich není moc. Třeba se sem do budoucna vrátím s větší silou a bude to konstruktivní. Pro dnešek díky Bohu, že jsme se dožili skoro-léta, a to bude stačit.
Co být pochmurný, jsme tu a jsme živi. Já k životu víc ani nepotřebuju. Možná ještě hezké filmy a fajn lidi, mimo ně i v nich. A ještě trochu prostoru a hezkého počasí...
A dělat ohlédnutí za uplynulým rokem by asi nebylo podnětné.
Stejně tak je zbytečné cokoliv plánovat do budoucna. Za největší úspěch roku
počítám fakt, že jsem přežila ten uplynulý, a přeju všem, kteří ho přežili taky, ať
je ten nový lepší. Co chtít víc?
Snad píseň Janka Ledeckého? Pardon. Ale za tuhle si ho vážím už léta. Tak... buďme k sobě hodný.
Ale aby byly Vánoce a zima veselé a zasněžené, zde dávám
několik tipů, jak je strávit. V tomhle období člověk zhlédne všelicos, a
mezi spoustou hrůzy i vůbec ne špatné věci. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jaký
film si k Vánocům pustit, když záměrně vynecháme všechny pohádky, ale mám vybrat nějaký, který
není přeslazená idiocie, trapnost na trapnost nebo nepochopitelně samoúčelný slasher, zrovna teď
mě napadnou tyhle, často dosti zneuznané kousky. Rozhodně nejsou všechny! Ale pro mě zimní filmy, které stojí za to vidět. Možná nejsou
dvakrát pohodové, ale kdo má dneska pohodové Vánoce?
The Canal (2014)
Autora tohohle počinu považuju za jeden z nemnoha současných
nadějných talentů, a do budoucna se těším, co vytvoří. Zatím se nenechal
polapit a zničit Hollywoodem, i držím mu palce i do budoucna. Vánoční nepohoda
určená každému, kdo má pocit, že jeho Vánoce a jeho život nestojí za moc - hrdina
filmu je na tom ještě hůř (není to ale depresivní psycho, kdyby to teď tak znělo). Podle mě jeden z nejlepších
nejen současných hororů. Protagonista má problémy v rodině, jeho manželka záhadně umírá a on sám zůstává se stupňujícím se pocitem šílenství a malým synkem. Jeho dům je nějaký divný a představy se začínají rozrůstat do obludných rozměrů. Nebo ne jen představy?
Mnohokrát tu už zmiňovaný film Sergia Corbucciho sem dávám jako hrdého zástupce krásných časů dobrého italského filmu. Vánoce v Itálii ve filmu nejsou zvlášť populární (škoda), ale tenhle všechno zastane. Typická role prvního romantika Mastroianniho, surreálný Corbucciho styl (nenechte se odradit šílenou podobou!) a období od předvánoc po Silvestr. Osamělý hráč na mandolínu se připlete k vraždě a je, kromě věřitelů svého otce, pronásledován groteskními zabijáky, když se někde objeví, vypadne mrtvola, a staré činy mají dlouhé stíny. Když se Corbucci rozhodne být hodný, mívá pro své nedokonalé hrdiny obrovské pochopení, doplňme o skvělý humor, dobrou zápletku a český starý dabing, který mi dokazuje, že jsme k sobě jako země mívaly překvapivě blízko. Ideální na seznámení se s reáliemi, jak se slaví Vánoce v Itálii... S tímhle na krku už ti nebude nikdy zima.
Jedna poměrně normální rodina jede na Štědrý večer za příbuznými na návštěvu a snaží se předstírat, že má idylku a báječně si rozumí. Jenže něco není tak, jak by mělo být. Co se stalo, a jak vyřeší fakt, že cesta zmizela,
zvláštní stopařka taky, a postupně mizí i členové rodiny? Třeba si rodinka nakonec porozumí aspoň trochu líp, a nevadí, že už třeba bude pozdě. (Hodiny se jim beztak zastavily.) Kombinace podařeného hororu se za mě moc povedeným humorem dala za vznik jedné z mých
vánočních stálic, která podává smutné téma bez patosu, a hlavně, s vtipem. Kdo může říct, že tohle nikdy nezažil...
Tenhle film netuším, existuje-li i v lepší kvalitě, ale i ta z youtube za to stála. Ideální nejen na Vánoce a nejen pro děti. Chlapec se rozhodne vyrazit na pouť za Ježíškem, aby mu uzdravil nemocnou sestru. Zní to pateticky, ale je to moc dobře udělaná pohádka. Film s moc hezkými, zdravě výchovnými myšlenkami a s tak hezky nekastovně rozvrženým obsazením... Myslím tím, že se s některými místními dobře známe ze spaghetti westernů a zjišťujeme, jako i v jiných španělských projektech, že mají ale i lepší, zajímavější a hlavně pestřejší role, než škatulku bandity. Podobnou filmovou solidaritu jako v téhle zemi neměli snad nikde jinde v západní Evropě. Trochu jako u nás, kinematografie civilní, chytrá a na první pohled neprošpikovaná jenom penězma. Franco měl do sebe totéž co komunisti, tedy ve vší té bídě mizerného režimu se stmelovali aspoň normální lidé, a v určitém směru to bylo lepší než vysokonákladová orientace.
Číslo jedna. Dovolená na zasněžených horách se pro partu
kamarádů stane… že to znáte a je to v každém filmu? Jo, jenže Mrtvý sníh
má něco víc. A to něco je dobrý humor a satira na současnou společnost, kdy ten,
kdo se děsí krve, v pohodě studuje medicínu, ten, kdo má na obranu
motorovou pilu, si s ní uvážlivě amputuje vlastní ruku, a ten, kdo je
schopný zatopit, sešít si tepenní krvácení a neztratit se v lavině, dojede
nakonec na idiocii svých bližních. Dodnes netuším, zda je mnou viděná satira zamýšlená
autorem (a maje povědomí o špatném „druhém dílu“, někdy až pochybuju), dodnes netuším,
jak vznikla, ale vznikla, a přes šíleně vypadající vybíjenou nacistické zombie
x parta debilních vysokoškoláků je to ohromně milá a roztomilá věc, která mě vůbec poprvé
seznámila s norským filmem. A od té doby to vždycky stálo za to.
Chcete-li vánoční atmosféru a detektivku na pokračování v jednom,
nemůžu než doporučit tuto loni vzniklou sérii. Celý první případ, pět dílů, se
odehrává o Vánocích a se spoustou skutečného sněhu, což už jenom to prostě stojí
za to vidět. Nevím, jaká je knižní předloha, věřím že také fajn, a jako detektivka prima. Co má tenhle seriál ale navíc, to jsou moc milí hrdinové. Úplně normální. Bez
zbytečných traumat, bez psychopatického chování, se smyslem pro humor a s velice
civilním přístupem. Poblíž malého norského města je pod
vánočním stromkem nalezena mrtvola, a tato vražda se rozroste do rozměrů hledání
zámořského sériového vraha, pročež do našeho zapadákova zavítá i světová FBI. Jistě
všechno rozlouskne a buranům předvede, jak se to má správně dělat, tak je to
přece vždycky. Nebo ne tak úplně?
Z Ameriky se valí a vždycky valily záplavy kouzelné vánoční zábavy a romantiky. Jediná z nich stojí za to (podle mě, samozřejmě), a to tenhle milý filmík z roku 1955, patrně proto, že se těm ostatním ani trochu nepodobá. Tři trestanci a jeden had na Ďábelských ostrovech uprchnou z vězení a rozhodnou se skrýt u jedné místní rodiny. A nejen proto, že jsou Vánoce, se v nich projeví i lepší stránky. Geniální trojice Humphrey Bogart – Aldo Ray – Peter Ustinov jako kriminálníci se zdravým rozumem a kamarádem v příručním zavazadle, kteří se rozhodnou po dobrém vyřešit problémy místních neprůbojných obyvatel, udělat jim hezké Vánoce i dodat důstojnost. Velice netypický humor, tj. laskavý, a velice netypičtí antihrdinové, tj. sice skuteční zločinci, které film neomlouvá, ale taky jen lidé, a vůbec ne zlí lidé. Jedna z vůbec nejlepších existujících komedií s docela silným sociálním přesahem, nejen tím, že ten nejhorší nemusí vždycky nosit vězeňský mundůr... A nejlepší americká snad opravdu. Možná i tím, že má evropskou předlohu.
Nejen z recese sem umisťuji tenhle kousek. Vánoční filmy
tohohle druhu jsou vždycky sajrajt. Klišé jako Santaclaus znásilnil chlapci maminku a onen teď zabíjí Santaclause. Kamarádi zavraždili nějakou osobu, a o Vánocích je
zabíjí maskovaný Santaclaus. Anebo téma "Krampus" – nepochopitelný výtvor vytvořený v Americe na chabých základech znalosti evropské kultury. I Santaclaus,
tedy jakože dobrý duch Vánoc, potřebuje mít nepřítele a bojovat proti němu, takže tu míváme zlého ducha Vánoc, Krampuse, kterého je třeba ubít, blablabla... Ne tak tady! Na zetkově vypadajícím
základě je tohle velice rozumný film. Co by mělo být vlastně na Krampusovi špatného? Trestá
zlé děti. A to je přece fér! Parta lidí, které zamala unesl Krampus, to je
přece originální. A s tím ten pohled na to, že i tenhle Krampus přece dělá fér povolání, jen
holt tu špinavější stránku věci, se mi moca moc líbí a je tak netypický. A jestliže se tu rozebírá i rodinný vztah
Santaclaus – bratr Krampus tak hezky civilně, tedy jsou to bratři a mají se
rádi… co kritizovat? Video kvalitu a trochu zvláštní celek? Proč by. Velké překvapení a milá věc. A nic z výše psaného nemyslím jako
ironii nebo vtip.
A zimních dramat je víc (třeba Hjemsøkt (2017), Barricade (2012), Isolerad (2012)... o kterých nemám čas se tu rozepisovat, ale taky doporučuju), ale tohle stojí za to vypíchnout už jen proto, že je plné sněhu, ač je ze Španělska. Nevím, jestli už jsem tu o tom někdy teoretizovala, ale delší dobu už sleduji současný a ne tak starý film (starší už se hodně vyčerpal, bohužel) a Španělsko pro mě jako jedno z mála zemí drží statut kinematografie, která si udržela rukopis, kolorit a kvalitu. Drama, horor, psychologický z téhle země je prakticky sázka na jistotou. Jsou výjimky, jistě, ale mám jen ty nejlepší zkušenosti. A dnes a tady něco o tom, jak se rádoby klidné Vánoce v odtrženém koutě přírody zvrtnou do hrozného psycha. Manžel začne mít sžíravé podezření, že ho jeho žena podvádí. Jak dopadnou Vánoce? Veselé to není, ale dobré moc. A co by, třeba ten konec dává naději, třeba to přece dobře dopadne.
Komorní příběh jednoho mladého sociopata, který musí čelit podivným
vraždám v okolí i svým osobním problémům, nechápající mamince,
nechápajícímu okolí a sám sobě. S tím, že dobře ví, že je trochu víc divný, s tím,
že nikoho neprovokuje, a naopak se s chabými možnostmi snaží udělat dobrou věc, i když je to často tak
těžký. Civilní milý film se sympatickým hrdinou, který z toho, že si
nerozumí se společností, nemá žádnou radost, a svoje stavy neventiluje do okolí s tím,
že musí trpět s ním, naopak se odvážně postaví podivné místní hrozbě... a
třeba nakonec i ty Vánoce a mezilidské vztahy dopadnou líp, než to vypadalo. Aspoň o trochu.
A ještě na skok domů. Každá česká pohádka je vánoční a spousta filmů taky. Stojí za to ale upozornit na tenhle nenápadný kousek Věry Chytilové (pokud režisérku nemáte rádi, nenechte se odradit). Skupina mládeže za zásluhy získala lyžařský pobyt na horách pod vedením Miroslava Macháčka. Jenže jejich vedoucí je nějaký divný. I podvedoucí jsou trochu divní. Je to tu divné celé. Žádné spojení s civilizací neexistuje. A někdo z účastníků je tu, zdá se, navíc... Zbytečné psát cokoliv navíc, krásně komorní věc s nepříjemnou atmosférou, skvělý horor na horách a krásný sníh. Tak si ho užijme...
.jpg)
.jpg)
.jpg)
